ECLI:CZ:NSS:2010:5.ANS.11.2010:104
sp. zn. 5 Ans 11/2010 - 104
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: Telefónica O2
Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zast. Mgr. Radkem Pokorným,
advokátem se sídlem Karoliny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalovanému: Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2010, č. j. 62 Af 34/2010 - 54,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 2880 Kč, a to k rukám advokáta Mgr. Radka Pokorného do třiceti dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, se žalobce domáhal vydání
rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost vydat rozhodnutí o úhradě úroku
z přeplatku ve smyslu ustanovení §64 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o správě d aní) a uhradit náklady soudního řízení.
Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem o žalobě rozhodl tak, že žalovaný je povinen
rozhodnout o žádosti žalobce, kterou požaduje zaplacení úroků z přeplatku na pokutě v řízení
vedeném žalovaným pod sp. zn. S 1/03, do třiceti dnů od právní moci rozsudku. Současně
je žalovaný povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 6760 Kč k rukám
Mgr. Radka Pokorného, do tří dnů od právní moci rozsudku.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžov atel“) včasnou kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní, (dále jen s. ř. s.), tedy tvrdí nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku
odůvodnění.
Stěžovatel namítá, že napadený rozsudek soudu je nezákonný, ukládá-li správnímu orgánu
povinnost rozhodnout, aniž by měl k tomu správní orgán pravomoc. Od 1. 9. 2009 spolu
s účinností novely zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže (dále jen ZOHS)
provedené zákonem č. 155/2009 Sb., není stěžovatel oprávn ěn nadále jím uložené pokuty
za porušení zákona vybírat či vymáhat. Účinností citované nove ly přešla kompetence k výběru
a vymáhání pokut na celní orgány. Počínaje dnem 1. 9. 2009 tedy již stěžovatel nedisponuje
postavením správce daně, a proto nelze na jeho postup zákon o správě daní aplikovat. Stěžovatel
dále uvádí, že pokud by vydal rozhodnutí, k jehož vydání nemá kompetenci, jednalo
by se o nicotný akt. Stěžovatel odkazuje na odborné stanovisko MF ze dne 8. 1. 2010 z něhož
vyplývá, že stěžovatel není v pozici správce daně a ust. §64 odst. 6 zákona o správě daní tak nelze
aplikovat. Stěžovatel má za to, že postupoval v souladu se zákonem o správě daní, který
přiměřeně aplikoval na svou situaci, pokud jde o vrácení vybrané pokuty. Ve vztahu
k požadovaným úrokům ze zaplacené částky pokuty, jako k daňovému přeplatku, ovšem
v postavení správce daně není.
Ve vztahu k namítané nepřezkoumatelnosti stěžovatel uvádí, že krajský soud mu uložil
vydat rozhodnutí v prvním stupni správního řízení do třiceti dnů od právní moci rozsudku.
O takové lhůtě rozhodl a považuje ji za přiměřenou „zejména s ohledem na dobu, která od podání
žádosti uplynula, a na to, že je třeba posoudit pouze jedinou právní otázku”. Z takto formulovaného závěru
ovšem nelze, dle stěžovatele, dovodit, jakými skutečnostmi se krajský soud při určení lhůty
zabýval, ani na jakých důvodech staví své rozhodnutí; není seznateln ý postup soudu, který
ho vedl k uložení takto stanovené lhůty. Krajský soud část týkající se stanovené délky lhůty
pro vydání správního rozhodnutí řádně neodůvodnil, ačkoliv nutnost takového postupu pro něj
vyplývá z ust. §54 odst. 2 s. ř. s. Stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2010, č. j. 7 Ans 9/2010 - 138, který mj. uvádí, že z odůvodnění rozhodnutí musí
vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hod nocení důkazů na straně jedné
a právními závěry na straně druhé. Stěžovatel uvádí, že dostatečnost odůvodnění je v případě
stanovení lhůty pro vydání rozhodnutí správního orgánu zvlášť významná z pohledu stěžovatele,
kdy pravidla, dle kterých se vede správní řízení, jsou modifikována ve smyslu ust. §25a ZOHS
a tedy neplatí obecně stanovená lhůta pro vydání rozhodnutí dle ust. §71 správního řádu. Lhůty
pro vydání správního rozhodnutí nejsou přesně ohraničeny z důvodů složitějších a náročnějších
postupů v řízení před stěžovatelem. Stěžovatel se proto domnívá, že krajský soud nezohlednil
všechna specifika a okolnosti projednávané věci a považuje proto napadený rozsudek
za nepřezkoumatelný.
Ze všech uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek zrušit a věc
krajskému soudu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížností pov ažuje rozsudek za správný
a mj. poznamenává, že předmětným rozsudkem bylo rozhodnuto o žalobě na ochranu proti
nečinnosti. Výrokem napadeného rozsudku došlo tedy ke stanovení lhůty, v níž má být
rozhodnuto o žádosti; výrok ani jeho odůvodnění však nijak neurčují, jak má stěžovatel o žádosti
rozhodnout. Žalobce poukazuje na skutečnost, že stěžovatel tím, že ve věci žádosti vydal
meritorní rozhodnutí, tímto fakticky deklaroval svoji pravomoc rozhodnout. Pokud měl
stěžovatel pochyby o pravomoci rozhodnout o žádosti, měl postoupit věc orgánu příslušnému
dle ust. §22 odst. 1 zákona o správě daní resp. podat kompetenční žalobu dle ust. §97 a násl. s. ř. s. Tento postup by byl, dle názoru žalobce, zcela v souladu s výrokem napadeného
rozsudku, neboť by postoupením věci či podáním kompetenční žaloby bylo učiněno rozhodnutí
o žádosti v širším smyslu. Ohledně stanovené lhůty pro vydání rozhodnutí má žalobce za to,
že krajský soud zkoumal veškeré relevantní skutečnosti, které výslovně uvedl a fakticky a právně
jednotlivě i ve svém souhrnu zhodnotil, přičemž je zcela zjevné, na základě kterých skutečností
dospěl k závěru o nečinnosti stěžovatele. Žalobce proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnost žalovaného, jakožto stěžovatele, zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a neshledal kasační stížnost důvodnou.
Ze spisu se podává, že stěžovatel v řízení o rozkladu proti prvostupňovému rozhodnutí
rozhodl, že žalobce zneužil své dominantní postavení na trhu veřejných telefonních služeb
určených podnikatelským subjektům prostřednictvím veřejných pevných komunikačních sítí
a porušil tím §11 odst. 1 ZOHS. Za toto jednání byla žalobci uložena pokuta dle ust. §22 odst. 2
ZOHS. Rozhodnutí stěžovatele v obou stupních byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne
15. 12. 2009, č. j. 62 Ca 61/2008 - 299, zrušena pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Žalobce
požádal Celní úřad Brno o vrácení pokuty včetně úroku podle ust. §64 odst. 4 a 6 zákona
o správě daní. Celní úřad žádost postoupil dne 27. 1. 2010 jako věcně příslušnému stěžovateli,
který pokutu dne 4. 2. 2010 žalobci vrátil. O žádosti o zaplacení úroku rozhodnuto nebylo.
Žalobce podal dne 24. 2. 2010 stěžovateli žádost o poskytnutí informací ve věci vrácení úroku
z přeplatku, ve které požádal o sdělení aktuálního stavu řízení s uvedením předpokládaného
termínu vydání rozhodnutí.
Dne 2. 3. 2010 zaslal žalobce předsedovi stěžovatele, jakožto nejblíže nadřízenému,
upozornění na nečinnost stěžovatele. Odpovědí ze dne 4. 3. 2010 bylo žalobci sděleno, že výše
uvedená problematika je v šetření a po vyhodnocení všech právních a skutkových okolností Úřad
bezodkladně vydá rozhodnutí ve věci žá dosti žalobce o vrácení úroku z prodlení. V návaznosti
na podané upozornění na nečinnost pak dne 7. 4. 2010 obdržel žalobce Vyrozumění o odložení
podnětu ze dne 2. 4. 2010 , č. j. ÚOHS-4683/2010/610/JHa, kterým mu bylo sděleno,
že předseda neposoudil podnět jako oprávněný a odložil jej s tím, že v postupu stěžovatele nelze
spatřovat znaky nečinnosti, když dosud nedošlo k soustředění podkladů potřebných pro vydání
rozhodnutí, mezi které patří zejména stanovisko ministerstva financí, o které bylo požádáno
dopisem ze dne 29. 3. 2010 a dále odborné posudky externích spolupracovníků Úřadu
z právnické fakulty MU v Brně.
Žalobce s uvedeným závěrem stěžovatele nesouhlasil a podal žalobu na ochranu před
nečinností, neboť se domníval, že stěžovatel nepostupoval řádně a bez zbytečných průtahů
a z dosavadního postupu stěžovatele a jeho komunikace se ža lobcem není zřejmé, kdy bude
ve věci žádosti o uhrazení příslušného úroku dle ust. §64 odst. 6 zákona o správě daní
rozhodnuto. Jak je shora uvedeno, Krajský soud v Brně shora citovaným rozsudkem o žalobě
rozhodl tak, že žalovaný je povinen rozhodnout o žádosti žalobce, kterou požaduje zaplacení
úroků z přeplatku na pokutě v řízení vedeném žalovaným pod sp. zn. S 1/03, do třiceti dnů
od právní moci rozsudku.
Jedním z logických atributů požadavků na rozhodování orgánů veřejné moci v právním
státě je rozhodování v přiměřeném čase, respektive rozhodování bez zbytečných průtahů.
Kodifikaci tohoto obecného principu právního státu ostatně obsahuje nejenom současně platný
správní řád (§6 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád), ale t éž správní řád předchozí
(srov. např. §3 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním ří zení); uvedené ostatně plyne
ze samotného ústavně zakotveného principu právního státu. Nad rámec charakteru rozhodování
v přiměřené lhůtě coby obecného principu právního lze poukázat i na ustanovení §177 nyní
platného správního řádu, který základní zásady správního řízení, mezi něž patří též výše citované
vyřizování věcí bez zbytečných průtahů, výslovně vztahu je na veškerou činnost veřejné správy.
Smyslem žaloby proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení §79 s. ř. s. je pak
posoudit, zda je správní orgán nečinný, a pro tento případ mu nařídit vydání rozhodnutí
či osvědčení. Soudní řízení v tomto přípa dě končí vydáním rozsudku, jímž se správnímu orgánu
nařizuje vydat rozhodnutí či osvědčení ve stanovené lhůtě. Smysl řízení je však dosažen
až po jeho ukončení, tj. samotným faktickým vydáním rozhodnutí či osvědčení. Soudní řízení
má samozřejmě svůj význam pouze tehdy, pokud nečinnost správního orgánu trvá. Pomine-li
nečinnost v průběhu soudního řízení, soud žalobu zamítne podle §81 odst. 3 s. ř. s., neboť
vychází ze skutkového stavu, který zde je v den rozhodnutí soudu. Dovolání se ochrany u soudu
je však omezeno na případy, kdy ve správním řízení správní orgán má povinnost vydat
rozhodnutí nebo má povinnost vydat osvědčení, má tak učinit v určité zákonem stanovené lhůtě
a žalobce vyčerpal, pokud mu je ovšem zákon o správním řízení zakládá, zákonné prostředky
správního řízení k ochraně před nečinností správního orgánu.
Polemizuje-li stěžovatel v kasační stížnosti o nedostatku své pravomoci rozhodnout
o žádosti žalobce ve snaze obhájit svoji nečinnost, nelze tomuto názoru přisvědčit. Nejvyšší
správní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel poněkud dezinterpretuje závěry, k nimž
v napadeném rozsudku dospěl krajský soud. Ten totiž toliko rozhodoval o žalobě na ochranu
proti nečinnosti správního orgánu podle §§79 a násl. s. ř. s. a konstatoval, že smyslem
uvedeného řízení je posouzení, zda správní orgán je nečinný a pro tento případ mu nařídit vydání
rozhodnutí či osvědčení. Krajský soud konstatoval, že ať už bude stěžovatel o žalobcově žádosti
rozhodovat jakkoli, je povinen rozhodnout bez zbytečných průtahů.
S tímto názorem nelze než souhlasit. Soud při rozhodování o žalobách na o ochranu před
nečinností totiž v žádném případě nepředjímá ani jakkoli nepresumuje meritorní rozhodnutí
správního orgánu, neboť tato úvaha náleží pouze správním orgánům vedoucím příslušná správní
řízení. Účelem řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu je obecně poskytnutí
ochrany účastníku správního řízení před nečinností, avšak s důsledkem nerozhodování ve věci
samé (případně nevydání osvědčení), nikoli před jinými procesními vadami, nebo před
rozhodnutími nezákonnými z hlediska hmotného práva. Opačný závěr by znamenal stírání
rozdílů mezi řízením na ochranu před nečinností a např. řízením o žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu dle §§65 a násl. s. ř. s., která soudní řád správní záměrně koncipuje jako
odlišná. Soudní ochrana proti nečinnosti je poskytována především z toho důvodu, aby účastník
řízení nesetrvával ve stavu právní nejistoty za situace, kdy již příslušné úkony směřující ke změně
jeho právního postavení byly jím samým či příslušným správním orgánem učiněny a kdy tedy
již zbývá jen vydat ono správní rozhodnutí, proti němuž by se pak mohl případně bránit správní
žalobou. Ochrana se však zaměřuje toliko na vydání rozhodnutí samotného, rozhodující soud
např. nemůže v jejím rámci stanovit správnímu orgánu povinnost vydat rozhodnutí konkrétního
obsahu.
Tak tomu také v projednávané věci bylo, neboť krajský soud nestanovil stěžovateli
povinnost vrátit požadovaný úrok ze zaviněného přeplatku v intencích ust. §64 odst. 6 zákona
o správě daní, nýbrž konstatoval povinnost rozhodnout o žalobcově podání, kterým požaduje
zaplacení úroků z přeplatku.
Nejvyšší správní soud zde považuje za nutné konstatovat, že v projednávané věci
je zásadní, že stěžovatel rozhodl v režimu §64 zákona o správě daní a poplatků o vrácení pokuty
a tuto také dne 4. 2. 2010 žalobci vrátil. Musí se tedy rovněž vypořádat s otázkou nároku
či nenároku na úhradu úroku ze zaviněného přeplatku dle cit ustanovení odst. 6. V daném
případě byla pokuta uložena za účinnosti zákona č. 143/2001 Sb., ve znění do 31. 8. 2009, kdy
v ust. §22 odst. 6 bylo stanoveno: „Při vybírání a vymáhání pokut postupuje Úřad podle
zvláštního právního předpisu“ – s odkazem na zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a popla tků.
V intencích přechodných ustanovení k cit. zákonu nelze dovodit jiný výklad, než že ten, kdo
pokutu vybral, tuto také vrátí. Takto žalovaný rovněž postu poval. Jakkoli lze souhlasit
se stěžovatelem, že po účinnosti novely provedené zákonem č. 155/2009 Sb., již není v postavení
správce daně, v nyní projednávané věci mu takové postavení dle přechodných ustanovení
svědčilo, ostatně sám tak postupoval, když pokutu vrátil. Stěžovatel byl proto povinen
rozhodnout bez zbytečných průtahů v řízení, které bylo zah ájeno úkonem žalobce - žádostí
o vrácení úroku. Obecně je přitom třeba poukázat na skutečnost, že ten, kdo se návrhem obrátí
na správní orgán, má nárok na určitý procesní postup, který mu umožňuje bránit jeho právní
pozici. Proto se také procesní předpisy tvoří - aby byla dána pravidla postupu jak žadatele, tak
i správního orgánu. Z nich plyne jistota o předvídatelném a nepřekvapivém postupu správního
orgánu. Pokud se takovým návrhem nikdo nezabývá, ztěžuje tím možnost uplatnění tvrzených
práv a v návaznosti dále znemožňuje soudní ochranu podle §65 a násl. s. ř. s.
Za dané situace tedy byl stěžovatel povinen vydat správní rozhodnutí, a to bez ohledu
na jeho možný obsah.
V projednávané věci neobstojí ani námitky stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti
napadeného rozsudku. Stěžovatel namítá, že z rozsudku není patrno, jakými skutečnostmi
se krajský soud při určování lhůty zabýval.
Z ustanovení §25a zákona o ochraně hospodářské soutěže mj. plyne, že není-li tímto
zákonem stanoveno jinak, postupuje se v řízení u Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže podle
správního řádu, s výjimkou ustanovení o lhůtách pro vydání rozhodnutí. Smyslem ustanovení
§25a zákona o ochraně hospodářské soutěže je neaplikovat v řízení před Úřadem pro ochranu
hospodářské soutěže lhůty, které se aplikují obecně na správní řízení (§71 správního řádu),
z důvodu složitějšího posuzování, rozsahu prováděných důkazů nebo náročnějších
ekonomických a právních rozborů. Tato skutečnost však neznamená, že by se žalovaný nemohl
dostat do prodlení s vydáním rozhodnutí ve věci samé, neboť také v řízení před Úřadem
pro ochranu hospodářské soutěže se uplatní zásada rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvená
v ustanovení §6 odst. 1 správního řádu. Jak vyplývá z judikatury tohoto soudu
(viz např. i stěžovatelem uváděný rozsudek ze dne 31. 3. 2010, č. j. 7 Ans 3/2010 - 138,
příst. na www.nssoud.cz)...„ nelze opomenout fakt, že výkon veřejné správy musí být v souladu s principy
dobré správy, kam mj. patří i rychlé a efektivní rozhodování správních orgánů. Není-li Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže zákonem stanovena maximální lhůta pro rozhodování, musí rozhodovat ve lhůtě přiměřené
a bez zbytečných průtahů (srov. §6 odst. 1 správního řádu). Posuzování délky řízení a její nepřiměřenosti
je otázkou relativní, při níž je třeba zkoumat vztah délky řízení k dalším atributům řízení, jako jsou složitost
jeho předmětu, požadavky na provádění dokazování v průběhu řízení, jednání a procesní aktivity účastníků řízení
aj. Závěr o tom, zda doba, po niž trvalo konkrétní řízení, je ještě přiměřená či nikoliv, lze formulovat vždy
s ohledem na zohlednění těchto faktorů, jimiž bylo řízení bezprostředně ovlivněno . Přiměřenost lhůty musí být
v řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže posuzována individuálně případ od případu tak, aby byla
zohledněna náročnost a složitost každého případu, zejména jeho věcná stránka a rozsah úvah, které musí tento
Úřad učinit před vydáním rozhodnutí.”
Krajský soud v nyní souzené věci však postupoval v souladu s uvedenými hledisky. Soud
především uvedl, že v posuzovaném případě je třeba vyjít z toho, že řízení o žalobcově žádosti
není řízením ve věci ochrany hospodářské soutěže, v němž by s ohledem na složitost předmětu
existovaly požadavky na provádění rozsáhlého dokazování či uskutečňování jiných procesních
úkonů a nejedná se ani o řízení, které by bylo zatíženo zvýšenou procesní aktivitou účastníků
či potřebou konat ústní jednání. Nejvyšší správní soud se s uvedeným ztotožňuje a rovněž sdílí
názor krajského soudu také v v tom ohledu, že pokud měl stěžovatel pochybnosti ve vztahu
k jednotlivým ust. novely ZOHS, mohl již od data její účinnosti (tj. od 1. 9. 2009) opatřovat
potřebná stanoviska a odborná vyjádření. I kdyby tedy bylo lze připustit, že stěžovatel začal řešit
zmíněnou právní otázku kompetence vydávat rozhodnutí dle ust. §64 odst. 6 zákona o správě
daní až poté, co mu byla žádost žalobce postoupena, je nutno souhlasit s krajským soudem v tom
směru, že doba pěti měsíců, která uplynula od doručení této žádosti (27. 1. 2010) do vydání
rozsudku soudu I. stupně (tj. 1. 7. 2010) je dobou dostatečnou pro její zodpovězení. Nejvyšší
správní soud je nucen konstatovat, že stěžovatel v daném případě skutečně neprováděl žádné
náročné šetření, jak tomu zpravidla je v řízení ve věcech ochrany hospodářské soutěže. Jakkoli
argumentuje stěžovatel specifiky dané věci, nutno říci, že právě ona specifika případu
jednoznačně svědčí v jeho neprospěch, neboť zodpovězení předmětné právní otázky, byť otázky
problematické, nemůže jít k tíži účastníků řízení a na úkor efektivního výkonu veřejné správy.
Na tomto závěru nemůže nic měnit pouhý opačný názor stěžovatele, že lhůta určená mu soudem
pro vydání rozhodnutí nebyla přiměřená resp. nezohlednila požadavky kladené n a posouzení
přiměřenosti lhůty. I v tomto případě je Nejvyšší správní soud ve shodě s názorem krajského
soudu, totiž, že stěžovatel ve vztahu k podané žádosti požádal o stanovisko MF a odborný
posudek až po zhruba dvou měsících od obdržení žalobcovy žádosti a ani ve svém vyjádření
k žalobě neuvedl, kdy a zda hodlá o žádosti rozhodnout. Nejvyšší správní soud uvádí,
že z rozsudku krajského soudu naopak jednoznačně vyplývá výčet provedených úkonů a soud
tyto úkony vyhodnotil z hlediska jejich předmětu, požadavků na provádění dokazování v průběhu
řízení, obsahu, náročnosti a složitosti. Krajský soud tak dostál výše uvedeným požadavkům,
kladeným na posouzení přiměřenosti lhůt, pokud uvedl, že doba více než pěti měsíců, která
uplynula od podání žalobcovy žádosti, byla zcela dostatečnou pro to, aby stěžovatel o žádosti
rozhodl. Lze tedy jednoznačně přisvědčit závěru soudu I. stupně v tom, že jestliže stěžovatel
do dne vydání rozsudku nevydal rozhodnutí a svoje vyčkávání ospravedlňoval vyžádáním
stanovisek výlučně k právní otázce, kterou by měl být schopen posoudit i sám, jedná se o příklad
nečinnosti správního orgánu. Krajský soud tedy objektivně uvedl v čem spatřuje průtahy v řízení
před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže a jaký je vztah mezi skutkovými zjištěními
a právními závěry.
Závěr krajského soudu stran stanovení délky lhůty k vydání rozhodnutí je tedy plně
přezkoumatelný. Z jeho odůvodnění vyplývá, že při stanovení délky této lhůty přihlédl
ke konkrétním okolnostem projednávané věci, kdy nejde o řízení s kutkově komplikované,
neprovádí se dokazování, nýbrž se jedná toliko o zodpovězení právní otázky. Stěžovatel za dobu
trvání správního řízení (tj. více jak pět měsíců) již mohl shromáždit dostatek relevantních
podkladů pro své rozhodnutí, a s ohledem na konkrétně zhodnocenou povahu věci mu soud
stanovil přiměřenou lhůtu pro vydání rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tedy uvádí, že konkrétní
odůvodnění lhůty k vydání rozhodnutí provedené krajským soudem umožňuje seznat, jaká
konkrétní skutková a právní kriteria považoval krajský soud za rozhodná pro stanovení uvedené
lhůty a v testu přezkoumatelnosti plně obstojí.
Nejvyšší správní soud shledal námitky stěžovatele nedůvodnými. Jelikož v řízení nevyšly
najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3
s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce dosáhl v řízení o kasační stížnosti plného úspěchu, a proto má dle §60 odst. 1 s. ř. s.
právo na náhradu nákladů řízení vůči žalovanému. Náklady řízení byly stanoveny podle vyhlášky
č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, v tomto případě za jeden úkon právní služby spočívající
ve vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 16. 9. 2010, a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši
1 x 2100 Kč a 1 x 300 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované
vyhlášky], celkem 2400 Kč. Protože advokát žalobce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují
se náklady řízení o částku 480 Kč, odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny
za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani
z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Žalobci se tedy vůči žalovanému přiznává náhrada
nákladů v celkové výši 2880 Kč.
Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměl
úspěch.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 2. prosince 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu