ECLI:CZ:NSS:2010:5.ANS.5.2009:139
sp. zn. 5 Ans 5/2009 - 139
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: JUDr. M.
P., proti žalovanému: Magistrát města Ústí nad Labem, se sídlem Velká hradební 8, Ústí
nad Labem, zast. JUDr. Zdenkou Jurákovou, advokátkou se sídlem v Teplicích, ul. Karla
Čapka 16, za účasti osoby zúčastněné na řízení P. T., o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2009, č. j. 15 Ca 11/2009 – 99,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 7. 2009, č. j. 15 Ca 11/2009 – 99,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, se žalobkyně domáhala vydání
rozsudku, jímž by byla žalovanému uložena povinnost „vydat rozhodnutí ve věci návrhu
žalobkyně ze dne 11. 6. 2007 na nařízení odstranění nepovolených stavebních prací. Krajský soud
žalobkyni vyhověl a shora citovaným rozsudkem uložil žalovanému povinnost vydat do 120 dnů
od právní moci rozsudku rozhodnutí ve smyslu ust. §65 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen s. ř. s.) ve věci návrhu žalobkyně ze dne 11. 6. 2007 na nařízení odstranění
nepovolených stavebních prací a úprav provedených manžely Ing. R. a P. T. ve 4. a 5. NP domu
č. p. 886 v Ú. n. L.". V odůvodnění krajský soud uvedl, že shledává nečinnost žalovaného v tom,
že k podnětu žalobkyně ze dne 11. 6. 2007, zda v dané nemovitosti došlo k nějakým
nepovoleným stavebním pracím a úpravám ze strany manželů T. narušujícím statiku domu, popř.
zda se jedná o práce provedené bez stavebního povolení nenarušující statiku domu, si měl
žalovaný obstarat odborné stanovisko autorizované osoby v oboru stavebnictví či odborný nebo
znalecký posudek. Na základě těchto zjištění pak měl, dle názoru krajského soudu, žalovaný
rozhodnout o tom, zda k podnětu žalobkyně je či není nutno zahájit řízení o odstranění stavby
s odkazem na ust. §129 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (dále
jen stavební zákon) a tím de facto po věcné stránce vyřídit dotyčný podnět žalobkyně.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včasnou kasační stížnost,
a to z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel předně nesouhlasí s tím, že by se podáním žalobkyně ze dne 11. 6. 2007,
dle ust. §37 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád a ust. §132 nového stavebního zákona
nezabýval. Dle stěžovatele bylo předmětné podání všeobecné a stěžovatel se s ním přípisem
ze dne 9. 7. 2007 řádně vypořádal a věc uzavřel. Stěžovatel uvádí, že neexistovalo řízení,
ve kterém by byl nečinný.
Stěžovatel rovněž uvádí, že soud I. stupně vycházel z tvrzení žalobkyně o tzv. „černých
stavbách”, které však nebyly žalobkyní specifikovány ani co do druhu ani času. Krajský soud
se tedy spokojil s tímto vágním prohlášením, které nemá oporu ve spise, kromě tvrzení
žalobkyně. Z výpovědi zúčastněné osoby pana T. vyplývá, že jmenovaný práce prováděl, avšak
nebyly takového druhu, aby vyžadovaly stavební povolení. Práce byly provedeny v letech 1987 a
1988. Výčet prací byl uveden pouze příkladmo a nebyly doloženy žádnou dokumentací, stejně
jako u žalobkyně. Jiné důkazy o tzv. „černých stavbách” a době jejich provedení nebyly
předloženy ani provedeny. Závěr soudu tedy nemá oporu ve spisu, neboť důkaz o existenci
staveb a stavebních úprav, nebyl proveden. Rovněž tak nemá oporu ve spise závěr soudu, že tyto
černé stavby mají za následek narušenou statiku a že je povinností žalovaného vyžádat si znalecký
posudek o statice domu cestou odborného stanoviska autorizované osoby. Toto skutkové tvrzení
nemá oporu v zákoně ani nebylo provedeno jako důkaz a je podloženo pouze úvahou žalobkyně,
přestože žalobkyně neví, co vše spoluvlastníci T. za úpravy provedli. Ve věci byly provedeny jako
důkazy výslechy účastníků, které neprokázaly skutečnosti tvrzené v podání o zahájení řízení.
Závěrem stěžovatel poukazuje na skutečnost, že dle jeho názoru, nebylo vůbec
prokázáno, že by správní orgán byl povinen konat a že by správní řízení bylo zahájeno. Žaloba
na ochranu proti nečinnosti tak byla podána v rozporu s ust. §79 s. ř. s.
V doplnění kasační stížnosti ze dne 6. 4. 2010 stěžovatel předkládá rozsudek Okresního
soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 11. 2009, sp. zn. 33 C 407/2008, z jehož odůvodnění má
vyplývat, že darovací smlouva ze dne 10. 11. 2006, kterou měl dárce L. S. darovat svůj podíl
žalobkyni, je absolutně neplatná (§39 OZ). Rovněž stěžovatel uvádí, že manželé T. podali
k témuž soudu žalobu na určení neplatnosti darovací smlouvy a určení vlastnického práva
k nemovitostem. Věc je vedena pod sp. zn. 19 C 1335/2009 a nebylo v ní dosud jednáno.
Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že žalobkyně nikdy nebyla účastníkem řízení, neboť jí
nepříslušelo vlastnické právo k dotčeným nemovitostem.
Ze všech shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel napadený rozsudek krajského
soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že má za to, že lhůta pro podání žaloby
byla v jejím případě dodržena, když postupovala tak, aby vyčerpala všechny prostředky k ochraně
proti nečinnosti správního orgánu. Žalobkyně uvádí, že dopisem ze dne 9. 7. 2007 se žalovaný
odmítl věcí zabývat s odůvodněním, že ve stejné věci probíhá soudní řízení u Okresního soudu
v Ústí nad Labem (sp. zn. 14 C 246/2000 – žaloba na zrušení podílového spoluvlastnictví,
která s danou věcí nijak nesouvisí). Dne 23. 7. 2007 byla podána u Krajského úřadu Ústeckého
kraje stížnost na nečinnost a tento nadřízený orgán vydal dne 14. 12. 2007 opatření, jímž
konstatoval nečinnost a uložil žalovanému, aby v dané věci jednal. Dne 5. 5. 2008 se žalovaný
nadřízenému orgánu vyjádřil v tom smyslu, že nelze splnit úkoly opatřením uložené,
neboť k předmětné stavbě neexistuje dokumentace změn uskutečněných tzv. „černou stavbou”.
Nadřízený orgán se s tímto vyjádřením neztotožnil s tím, že šlo o nové podání a žalovaný měl
údajné práce prošetřit na základě kontrolní prohlídky a žalobkyni informovat o zjištěných
skutečnostech. Protože ani na základě opatření proti nečinnosti žalovaný podnět nevyřídil,
nadřízený orgán učinil opatření dle ust. §80 odst. 4 písm. b) správního řádu a věc převzal
a uskutečnil kontrolní prohlídku. Sdělení ze dne 19. 9. 2008 pak žalobkyně považuje za poslední
úkon v dané věci, neboť měl nahradit úkon vyžadovaný od stěžovatele z důvodu jeho nečinnosti.
Žalobkyně konstatuje, že manželé T. průběžně prováděli stavební práce a užívají byt ve 4. NP i
půdní místnost bez kolaudace a změny užívání.
V doplněném vyjádření podaném dne 20. 4. 2010 žalobkyně uvádí, že žalovaný vydal
rozhodnutí č. j. MM/SO/S/21724/2010/Mar, kterým návrh na odstranění nepovolené stavby
zamítl. Proti tomuto rozhodnutí se žalobkyně odvolala. Žalobkyně uvádí, že se nečinností
správních orgánů I. a II. stupně cítí být dotčena na svých právech a přímo ohrožena na životech
uživatelů bytů realizovanými zásahy do nosných konstrukcí. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Osoba zúčastněná, tj. p. T. ve svém sdělení ze dne 22. 9. 2009 vyjádřil nesouhlas
s rozhodnutím krajského soudu a uvádí, že dle jeho názoru krajský soud překročil své pravomoci
a při absenci důkazů o tzv. černých stavbách, se měl spíše zabývat opodstatněností žaloby.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v rozsahu
vymezeném v ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a shledal kasační stížnost důvodnou. Při posouzení věci
vycházel z následujících úvah.
Ustanovení §9 správního řádu definuje správní řízení jako postup správního orgánu,
jehož účelem je vydání rozhodnutí, jímž se v určité věci zakládají, mění nebo ruší práva
anebo povinnosti jmenovitě určené osoby nebo jímž se v určité věci prohlašuje, že taková osoba
práva nebo povinnosti má anebo nemá. K vydání takového rozhodnutí pak ustanovení §71
správního řádu stanoví příslušné lhůty, jejichž nedodržení může být důvodem k učinění opatření
proti nečinnosti nadřízeným správním orgánem podle ustanovení §80 tohoto zákona. Soudní
ochrana proti nečinnosti je pak po bezvýsledném vyčerpání prostředků ve správním řízení
poskytována především z toho důvodu, aby účastník řízení nesetrvával ve stavu právní nejistoty
za situace, kdy již příslušné úkony směřující ke změně jeho právního postavení byly jím samým
či příslušným správním orgánem učiněny a kdy tedy již zbývá jen vydat ono správní rozhodnutí,
proti němuž by se pak mohl případně bránit správní žalobou. Právě jen v tomto bodě lze nalézt
určitý dotyk institutu ochrany proti nečinnosti s právem na přezkum správních rozhodnutí podle
čl. 36 odst. 2 v návaznosti na čl. 2 odst. 2 Listiny. Ochrana se však (ať už na úrovni správního
řízení či v řízení před soudem) zaměřuje toliko na vydání rozhodnutí samotného, nelze se však
v jejím rámci domáhat vydání rozhodnutí konkrétního obsahu.
Správní řád pak pamatuje i na situace, kdy je možno správní řízení zahájit jen z moci
úřední a kdy fyzické nebo právnické osoby mohou dát k zahájení takového řízení pouze podnět.
Postup správního orgánu v takovýchto případech je upraven v ustanovení §42 správního řádu,
i zde zákon stanoví lhůty k vyřízení a rovněž zde se lze při jejich nedodržení domáhat přijetí
opatření proti nečinnosti podle ustanovení §80 odst. 2 a 3 správního řádu. Také pro tyto případy
však platí, co bylo uvedeno již výše. Osoba, která dala podnět k zahájení řízení, se může v rámci
správní ochrany proti nečinnosti domáhat jen toho, aby správní orgán ve stanovené lhůtě konal,
nikoliv toho, jakým způsobem má být jeho podnět konkrétně vyřízen.
Jak Nejvyšší správní soud již konstatoval např. v rozsudku ze dne 26. 6. 2007, č. j.
4 Ans 10/2006 - 59, zveřejněném na adrese www.nssoud.cz, žalobou podle ust. §79 a násl. s. ř. s.
se nelze úspěšně domáhat ochrany v případě jakékoli pasivity správního orgánu, ale pouze
v případech, kdy správní orgán má povinnost vydat ve správním řízení rozhodnutí ve věci samé
nebo má povinnost vydat osvědčení, kdy je tedy žalobce nositelem veřejného subjektivního práva
na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. Z ustanovení samotného ani ze souvisejících
ustanovení však nelze nikterak dovodit, že by se v rámci ochrany proti nečinnosti mohla domáhat
vydání rozhodnutí fyzická nebo právnická osoba v těch případech, kdy žádné správní řízení
neběží, přičemž ona sama není s to svým úkonem takové správní řízení vyvolat a k jeho zahájení
může dát pouze podnět. Mezi případy, kdy správní orgán nemá povinnost vydat rozhodnutí
ve věci samé, patří i situace, kdy obdrží pouhý podnět k zahájení řízení, které nelze zahájit jinak
než z úřední povinnosti. Takovým řízením je i řízení podle ust. §129 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona o odstranění stavby vydané bez stavebního povolení nebo v rozporu s ním. Toto řízení,
na rozdíl např. od řízení o povolení odstranění stavby podle ust. §128 stavebního zákona,
nelze zahájit návrhem fyzické nebo právnické osoby, neboť ho může zahájit pouze stavební úřad
z moci úřední.
Jednou ze základních zásad soudního řízení správního je rozhodování na základě
spolehlivě zjištěného skutkového stavu. Ve správním soudnictví nachází tato zásada odraz v tom,
že rozhodnutí soudu vychází ze správního spisu, z podání stran a případně z důkazů provedených
při ústním jednání před soudem. I v případě žaloby na nečinnost správního orgánu není možné
vycházet pouze z tvrzení stran sporu, neboť ze správního spisu je nutno učinit zjištění,
zda žalobce vyčerpal opravné prostředky proti nečinnosti, zda je dodržena lhůta k podání žaloby
a konečně zda se správní orgán dopouští nečinnosti a zda je tedy žaloba důvodná. Soud I. stupně
pak musí podle okolností případu posoudit důvodnost žaloby, neboť musí být postaveno na jisto,
že správní orgán nekonal.
Na tomto místě je ovšem nutné zdůraznit, že podatelé podnětu k zahájení řízení
z moci úřední se nemohou domoci zahájení řízení a následného vydání rozhodnutí ani pomocí
jiných zákonných institutů, než je opatření proti nečinnosti, a to z toho důvodu, že jim na základě
ustanovení §42 správního řádu ani jiného ustanovení tohoto zákona žádné takové právo
nevzniká. Toto ustanovení totiž ukládá správnímu orgánu pouze povinnost podnět v zákonné
lhůtě vyřídit a podatele o tom informovat, nelze z něj však dovodit právo na vyhovění podnětu
a tomu odpovídající vynutitelnou povinnost správního orgánu řízení zahájit.
Je tomu tak především proto, že možnost zahájit správní řízení z moci úřední slouží a priori
k tomu, aby ve veřejném zájmu byla určitá věc správním orgánem autoritativně vyřešena,
resp. rozhodnuta a nikoliv k realizaci individuálních veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob. Dalším důvodem nepochybně je i skutečnost, že podnět k zahájení řízení
z moci úřední může podat kdokoliv, tedy i ten, o jehož právech či povinnostech by nebylo
v řízení jednáno a jehož práv či povinností by se výsledné rozhodnutí správního orgánu nijak
nedotklo. Takový podatel by tedy nebyl účastníkem tohoto řízení a nebylo by tudíž ani účelné
mu právě jen pro tuto fázi řízení přiznávat nějaká procesní práva. V souhrnu zde tedy není dán
legitimní zájem na tom, aby zahájení správního řízení z moci úřední bylo vynutitelné na základě
pouhého podnětu a není zde proto ani důvodu podatelům podnětu poskytovat soudní ochranu.
Podle ust. §129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníku stavby,
popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby, která svým závadným stavem ohrožuje
život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob, a její
vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby;
jde-li o stavbu nebo zařízení, které jsou kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního
právního předpisu. Podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona nařídí stavební úřad vlastníku
stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby prováděné nebo provedené
bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu
s ním. Konečně podle §129 odst. 3 téhož zákona zahájí stavební úřad u stavby prováděné
či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem
anebo v rozporu s ním řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2,
stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu
jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení
o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle §111 až §115. Bude-li stavba dodatečně
povolena, řízení o odstranění stavby zastaví.
Řízení o odstranění stavby podle §129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona je prostředkem
k odstranění tzv. černých staveb. Nebylo by však v souladu s principem proporcionality,
aby k odstranění černých staveb došlo vždy, za všech okolností. Takový postup by mohl
znamenat nepřiměřený zásah do práv vlastníka stavby či stavebníka. Z tohoto důvodu zákon
umožňuje (za kumulativního splnění několika zákonných podmínek), aby byla černá stavba
dodatečně povolena.
Jestliže tedy žalobkyně žádala příslušný stavební úřad, aby vydal rozhodnutí o odstranění
tzv. černé stavby, je třeba její podání hodnotit právě jako pouhý podnět k zahájení řízení z úřední
povinnosti, nikoli jako návrh, jehož doručením správnímu orgánu by již bylo řízení ve smyslu ust.
§44 odst. 1 správního řádu zahájeno. Lze tedy přisvědčit stěžovateli předně v tom, že zde nebylo
žádné řízení, v rámci něhož by se žalobkyně mohla úspěšně domáhat ochrany před nečinností
správního orgánu. Jistě nelze zpochybnit oprávnění žalobkyně, jakožto spoluvlastnice dotčené
nemovitosti podat podnět k zahájení řízení o odstranění stavby, aby však bylo založeno její
veřejné subjektivní právo na vedení řízení a vydání rozhodnutí ve věci, které se navíc závažným
způsobem dotýká práv jiných osob, musel by tak stanovit zákon, což v daném případě stavební
zákon nečiní. Řízení o odstranění stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření
stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním dle ust. §129 odst. 1
písm. b) stavebního zákona je totiž vedeno ve veřejném zájmu, proto také zákon předpokládá
možnost dodatečného povolení této stavby (§129 odst. 2 stavebního zákona). Jedná se o případy,
kdy stavebník nebo její vlastník prokáže, že stavba není umístěna v rozporu se záměry územního
plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře
nebo s územním opatřením o asanaci území, nebo není prováděna či provedena na pozemku,
kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, případně není v rozporu s obecnými
požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem.
Uvedené řízení tedy primárně není právním prostředkem, kterým by se spoluvlastník nemovitosti
mohl domáhat odstranění stavby, pokud má za to, že byla tato stavba zřízena neoprávněně.
K tomuto účelu přirozeně slouží především právní prostředky soukromého práva, např. žaloba
spoluvlastníka na rozhodnutí soudu o údržbě společné věci (§139 odst. 2 obč. zák.)
apod. Stěžovatel tedy nepochybil, pokud podnět ze dne 11. 6. 2007 vyřídil postupem dle ust. §42
správního řádu a sdělil žalobkyni, byť z jejího pohledu neuspokojivým dopisem ze dne 9. 7. 2007,
proč neshledal důvod pro zahájení řízení o odstranění tzv. černé stavby, konkrétně uvedl,
že v současné době neexistuje dokumentace změn uskutečněných tzv. černou stavbou
ani projektová dokumentace původního provedení, zcela chybí kontinuita následných změn
apod.
V řízení před soudem I. stupně pak bylo věcí soudu posoudit žalobkyní tvrzenou
nečinnost žalovaného; je proto nutno vycházet z ust. §79 a násl. s. ř. s. Předmětem ochrany
před nečinností správních orgánů je subjektivní veřejné právo vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod. Při vyslovení závěru o nečinnosti je určujícím, že správní orgán
nevydal rozhodnutí (osvědčení), přestože tak byl povinen učinit a správní soud rozhoduje toliko
o povinnosti správního orgánu rozhodnout. Subjektivní veřejné právo musí směřovat k vydání
rozhodnutí ve věci. Jedná se o ty případy, kdy je zahájení správního řízení k vydání rozhodnutí
v určité věci v dispozici osoby, která je svým podáním zahájila, avšak správní orgán je nečinný.
Dalším případem je situace, kdy správní řízení zahájil správní orgán, ale dále v řízení nepostupuje.
Lze však připustit i situaci, kdy je určité osobě založeno subjektivní veřejné právo na vydání
určitého rozhodnutí, není však aktivně legitimována k zahájení řízení a správní orgán je nečinný.
Poslední skupina případů je problematická, neboť se musí jednat o případy, kdy těmto osobám
skutečně svědčí právo, aby správní orgán vydal rozhodnutí, neboť jsou pro jeho vydání splněny
zákonné podmínky. O takový případ však v nyní souzené věci nešlo.
Jak je shora uvedeno, úspěšně se domáhat ochrany nelze v případě jakékoli pasivity
správního orgánu, ale pouze v případech, kdy správní orgán má povinnost vydat ve správním
řízení rozhodnutí ve věci samé nebo má povinnost vydat osvědčení, kdy je tedy žalobce
nositelem veřejného subjektivního práva na vydání rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení.
Správní orgán při zahájení řízení z moci úřední totiž nemůže vycházet jen ze své správní úvahy
či z úvahy jiných osob, v tomto případě tvrzení žalobkyně, nýbrž je povinen při zjištění, že jsou
splněny podmínky zákonem presumované, zahájit řízení ex offo vždy. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že stěžovatel nebyl povinen zahájit řízení o odstranění stavby, pokud dospěl k závěru,
že zde nebyly naplněny zákonné podmínky pro zahájení řízení z důvodu existence
např. tzv. černé stavby a jedná se tedy o stavbu nebo zařízení postavenou bez rozhodnutí
nebo povolení. Stěžovatel ani nebyl oprávněn takto učinit jen na základě pouhého tvrzení
žalobkyně, že tato stavba byla povolena v rozporu s tehdy platnými právními předpisy,
neboť k takovému postupu není zákonem zmocněn. Jakkoli lze přisvědčit žalobkyni, potažmo
krajskému soudu v tom, že stěžovatel nebyl zbaven povinnosti vykonávat stavební dozor
nad touto nemovitostí, jak vyplývá z ust. §132 stavebního zákona, přesto tato „pochybení”
nemají vliv na nečinnost žalovaného. Jeho nepříliš aktivní přístup byl totiž zhojen postupem
nadřízeného orgánu - Krajského úřadu Ústeckého kraje, který dne 6. 11. 2007 sice vydal opatření
proti nečinnosti a uložil stěžovateli, aby kontrolní prohlídkou sporné stavby ověřil žalobkyní
namítané skutečnosti, poté však sám věc atrahoval, a to usnesením o převzetí věci ze dne dle
ust. §37 správního řádu a ust. §132 stavebního zákona a kontrolní prohlídku předmětné
nemovitosti dle ust. §133 odst. 1 stavebního zákona dne 3. 7. 2008 vykonal. Ani v tomto případě
však nebylo shledáno naplnění důvodů pro zahájení řízení o odstranění stavby ex offo. I tato
skutečnost byla žalobkyni sdělením ze dne 19. 9. 2008 oznámena, a to jako konečné sdělení
k jejímu podnětu ze dne 11. 6. 2007. Z rozsáhlého zdůvodnění, kterého se žalobkyni dostalo,
vyplývají hodnocené skutečnosti a důkazy, jakož i konstatování, že s ohledem na absenci
stavebních dokumentací, nelze vyvrátit ani potvrdit existenci černých staveb. V citovaném sdělení
je rovněž uvedeno, že ani v době prohlídky žádné stavební práce nebyly zjištěny s poukazem
na skutečnost, že pokud se jedná o úpravy nepodléhající režimu stavebního zákona, je nutno
případné spoluvlastnické spory řešit občanskoprávní cestou.
Za daných okolností neměl krajský soud žádné oprávnění k tomu, aby stěžovateli uložil
vydat rozhodnutí ve smyslu §65 s. ř. s. nebyly-li dány zákonné důvody pro zahájení řízení
o odstranění stavby. Nadto ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by byla v řízení prokázána
existence nepovolených stavebních prací a úprav narušujících statiku domu či prací provedených
bez stavebního povolení, v tomto případě lhostejno, že k tomuto závěru dospěl správní orgán
vůči stěžovateli nadřízený. Krajský soud v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního
orgánu, nad rámec pravomocí jež mu v tomto řízení náleží, se věcí meritorně zabýval,
když stěžovateli uložil, aby si obstaral odborné stanovisko autorizované osoby v oboru
stavebnictví či znalecký posudek za účelem zjištění, zda v dotyčném domě došlo k nějakým
nepovoleným stavebním pracím a úpravám narušujícím např. statiku domu, a poté kvalifikovaně
rozhodne.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro rozhodnutí o této žalobě bylo podstatné,
že nebyly shledány důvody pro zahájení řízení o odstranění stavby z úřední povinnosti a nebyl
zde ani žádný návrh, o němž by měl povinnost stěžovatel rozhodnout, jak rozhodl krajský soud
ve svém výroku. Krajský soud nebyl oprávněn uložit správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí in meritum. Krajský soud totiž v žádném případě není oprávněn správní orgán
zavázat k vydání rozhodnutí určitého obsahu, tj. k tomu, jak konkrétně má být činný, jak se toho
žalobkyně domáhala, neboť při rozhodování o žalobě proti nečinnosti správního orgánu soud
a priori rovněž posuzuje, zda existuje povinnost správního orgánu vydat rozhodnutí ve věci samé
či nikoliv.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem stěžovatele stran závěrů, které učinil, totiž,
že v dané věci nejsou splněny zákonné podmínky pro odstranění předmětných staveb dle ust.
§129 odst. 1 písm. b) stavebního zákona. Tzv. „černé stavby” nebyly žalobkyní specifikovány
ani co druhu ani času, údajně se jedná o dobu od r. 1987, kdy byt obdrželi spoluvlastníci do
tzv. opravy, a krajský soud se tímto vágním prohlášením spokojil, ačkoliv kromě tvrzení
žalobkyně nemá tato skutečnost ve spise oporu. Zúčastněná osoba p. T. uvedl, že práce byly
takového druhu, že nevyžadovaly stavební povolení. Důkazy o existenci stavebních úprav, které
jsou zcela jistě rozhodným podkladem pro zahájení řízení o odstranění stavby, nebyly zjištěny.
Stavební úřad nebyl oprávněn zahájit řízení o odstranění staveb jen na základě tvrzení žalobkyně
a tuto otázku nemohl krajský soud posuzovat v rámci řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti
správního orgánu. Stěžovatel resp. jeho nadřízený orgán se podnětem žalobkyně zabývali a
uvědomili ji o tom, proč nebyly v daném případě shledány důvody k zahájení řízení o odstranění
stavby z moci úřední. Žalobkyně tak nezahájením řízení o odstranění stavby nemohla být nijak
krácena na svých veřejných subjektivních právech, neboť se domáhala něčeho, k čemu výše
uvedený institut neslouží, tj. aby správní orgán vyřídil podaný podnět konkrétním způsobem dle
jejích představ, tedy aby zahájil řízení a vydal rozhodnutí. Správní orgán postupoval zcela
v souladu s ustanovením §42 správního řádu, včetně dodržení zákonem stanovené lhůty a zjevně
tak nečinný nebyl.
Další stěžovatelem namítané skutečnosti ohledně probíhajících soudních řízení o určení
vlastnického práva k dotčeným nemovitostem pro projednávaný případ nemají význam a zdejší
soud se proto jimi nezabýval.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud zrušil napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ústí nad Labem a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. května 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu