ECLI:CZ:NSS:2014:5.AOS.3.2013:33
sp. zn. 5 Aos 3/2013 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců JUDr. Lenky Matyášové a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci navrhovatele: R. M.,
proti odpůrci: město Špindlerův Mlýn, se sídlem Svatopetrská 173, Špindlerův Mlýn,
zastoupený JUDr. Karlem Havlem, advokátem se sídlem Martinská 8, Plzeň, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Seattle, s.r.o., se sídlem Na Poříčí 26, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti
odpůrce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013, č. j. 30 A 3/2013 -
113,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2013, č. j. 30 A 3/2013 - 113,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 15. 11. 2011, č. 8/11/2011-Z, schválilo zastupitelstvo města
Špindlerův Mlýn jako opatření obecné povahy územní plán města Špindlerův Mlýn
(dále jen „územní plán“).
Návrhem doručeným Krajskému soudu v Hradci Králové dne 11. 1. 2013 se navrhovatel
domáhal zrušení předmětného územního plánu. Navrhovatel tvrdil, že územním plánem byl
dotčen na svých vlastnických právech, a to bez řádného odůvodnění a bez opory v cílech
a úkolech územního plánování. K dotčení jeho vlastnických práv došlo ve větší než v nezbytně
nutné míře, nešetrným a diskriminačním způsobem, s náznaky libovůle. Územním plánem totiž
byla dotčena možnost využití pozemků parc. č. 680/2 a parc. č. 687/1 v katastrálním území
Labská a parc. č. 509/5 v katastrálním území Špindlerův Mlýn. Přitom pozemky parc. č. 680/2
a parc. č. 687/1 v k. ú. Labská se dle předchozího územního plánu nacházely z hlediska jejich
možného využití ve funkční ploše „VII – rozptýlená horská zástavba“, kde bylo možné
umisťovat mj. byty majitelů a služební byty, prostory drobné nerušící výroby či komerční
administrativy jako doplňkové funkce objektu. Napadený územní plán však tyto pozemky zahrnul
do funkční plochy „KO – ostatní krajinná zeleň“, ve které lze umisťovat pouze travní porosty,
stromořadí, remízy, keřové pláště, břehové porosty vodotečí a vodních ploch, účelové
komunikace, pěší cesty a cyklistické a jezdecké stezky, včelíny, včelnice a dočasné oplocování
pozemků s mladou výsadbou za účelem jejich ochrany, resp. do funkční plochy „FP – louky
a pastviny“. Pozemek parc. č. 509/5 v k. ú. Špindlerův Mlýn se z hlediska možného využití
nacházel dle předchozího územního plánu ve funkční ploše „II – komerční zóny nižší intenzity“,
ve které bylo možné umisťovat zejména stavby občanské vybavenosti a služeb, rodinné domy
v kombinaci s veřejným ubytováním, bytové domy, stavby veřejného ubytování a stavby drobné
nerušící výroby či komerční administrativy jako doplňkové funkce k objektu. Tyto možnosti
využití však byly novým územním plánem značně změněny zařazením předmětného pozemku
do funkční plochy „OS.2 – občanská vybavenost sportovního charakteru – otevřená sportoviště
a areály“, ve které lze umisťovat pouze sportovní nekrytá hřiště, okrasnou a rekreační zeleň,
dětská hřiště, veřejně přístupné areály pro neorganizované volnočasové aktivity, minigolfové
hřiště a stavby pro sportovní klubovny a šatny se sociálním vybavením.
Krajský soud na základě podaného návrhu napadený územní plán jako opatření obecné
povahy zrušil v těch částech, které se týkaly pozemků navrhovatele. Své rozhodnutí opřel
zejména o fakt, že odpůrce neodůvodnil dostatečně změnu funkčního využití ploch, v nichž
se nacházejí pozemky navrhovatele, oproti předchozímu územnímu plánu. Krajský soud připustil,
že „navrhovatel byl v průběhu procedury zpracování územního plánu svým způsobem nečinný, když proti jeho
konceptu ani návrhu žádné námitky neuplatnil“, v konfrontaci s touto skutečností však jako zásadní
vymezil právě otázku, „má-li mít vlastník pozemku, dotčeného regulativy plynoucími z nového územního plánu
do té míry, že již jej nebude moci využít dosavadním způsobem, právo znát důvody této změny přímo z textové
části územního plánu, respektive, zda je i v tom případě povinností pořizovatele územního plánu provedené změny
adekvátním způsobem odůvodnit. A to bez ohledu na to, zda v průběhu procedury tvorby územního plánu proti
zamýšlené změně brojil ten který vlastník dotčeného pozemku námitkami či nikoliv“. Na tuto otázku krajský
soud vzápětí důrazně odpověděl, že ano.
Krajský soud dále mimo jiné poukázal i na legitimní očekávání navrhovatele a uvedl,
že „každý územní plán je vždy příslibem daným politickou reprezentací obce veřejnosti, respektive každému
subjektu působícímu na území města, který nelze jen tak měnit podle toho, kdo ‚je zrovna na radnici‘“. Jako
neopodstatněné odmítl krajský soud námitky odpůrce, že možnosti využití navrhovatelových
pozemků byly již dříve objektivně omezeny, a to jednak nařízením města Špindlerův Mlýn
č. 1/2004, o stavební uzávěře, kterým se na území města zakazuje provádění nových staveb
či jejich změn zvyšujících počet ubytovacích kapacit, a jednak faktem, že pozemek parc. č. 509/5
v k. ú. Špindlerův Mlýn lze napojit jen na veřejnou pozemní komunikaci, která je ve vlastnictví
odpůrce, a to s tím, že odpůrce jako její vlastník souhlas k připojení na ni nedá.
Krajský soud byl toho názoru, že z důvodu určení předmětných pozemkových parcel
navrhovatele novým územním plánem k jinému, diametrálně odlišnému, funkčnímu využití
oproti předchozímu stavu, musí být v územním plánu tato změna vysvětlena a odůvodněna.
V souladu s principem právní jistoty má totiž dle krajského soudu každý, tedy i navrhovatel,
právo znát důvody změn, jež se ho dotýkají. Je tudíž nezbytné zásadní funkční změny, které
se dotýkají vlastnických práv subjektů, v územních plánech odůvodnit naprosto přesně, jasně,
určitě a srozumitelně, aby nebylo možno mluvit o zneužití práva a svévoli. V daném případě
jsou tyto požadavky o to závažnější, že v jiných částech města územní plán, a to vzdor
proklamacím o nutnosti výstavbu omezit, výstavbu připouští. Je přitom zcela nerozhodné,
jak jsou tyto lokality od sebe vzdálené, jde o to, že v případě neodůvodnění těchto změn,
a to je realita napadeného územního plánu, lze skutečně mluvit o diskriminaci a svévoli.
Za odůvodnění záměrů a cílů územního plánu přitom nelze považovat jeho bezobsažná
konstatování.
Krajský soud tak mj. uzavřel, že jelikož důvody zmiňovaných funkčních změn
u předmětných pozemků nebylo možno z napadeného opatření obecné povahy – územního
plánu – zjistit, nezbylo než konstatovat, že je nepřezkoumatelné, že z něho nelze zjistit
přiměřenost právní regulace. Krajskému soudu tak dle jeho názoru nezbylo, než podle §101d
odst. 2 s. ř. s. napadené opatření obecné povahy v části, která byla specifikována ve výroku I. jeho
rozsudku, zrušit. Krajský soud vyjádřil přesvědčení o tom, že má-li mít vůbec smysl ústavní
princip práva subjektů na soudní ochranu, musí být i samotné opatření obecné povahy
přiměřeným způsobem odůvodněno, zvláště je-li jím zasahováno do vlastnických práv osob,
přičemž tato práva jsou garantována ústavním pořádkem. Nerovné zacházení s navrhovatelem
krajský soud naznačil konstatováním, že z územního plánu není seznatelné, i přes obecné
proklamace uvedené v odůvodnění předmětného opatření obecné povahy v podobě územního
plánu, proč odpůrce k uvedeným změnám přistoupil právě v daných případech, a nikoliv naopak
v případě svého nezastavěného pozemku parc. č. 63/3 v k. ú. Špindlerův Mlýn, který byl určen
pro další výstavbu.
Odpůrce (stěžovatel) napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností odkazující
na důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňuje především základní východiska, o něž krajský
soud opřel svůj rozsudek. Ta spočívají v konstatovaném nedostatku odůvodnění územního plánu
vydaného stěžovatelem, pokud jde o zařazení navrhovatelových pozemků do funkčních ploch
KO – ostatní krajinná zeleň, FP – louky a pastviny a OS.2 – občanská vybavenost sportovního
charakteru – otevřená sportoviště a areály. Krajský soud totiž vycházel z předpokladu, že vlastník
pozemku má právo znát důvody změny využití svého pozemku přímo z textové části územního
plánu, respektive z jeho odůvodnění, bez ohledu na to, zda v průběhu procedury tvorby
územního plánu proti zamýšlené změně brojil námitkami či nikoliv.
Odpůrce se předně ohradil proti tomu, jakým způsobem interpretoval krajský soud
jeho vyjádření v průběhu soudního řízení, učinil tak ale velmi obecně. Následně upozornil,
že územní plán jako opatření obecné povahy má blíže k normativnímu aktu než k individuálnímu
správnímu rozhodnutí a tomu také musí odpovídat nároky kladené na jeho odůvodnění.
Rozsudek je podle odpůrce v tomto směru vnitřně rozporný a tedy nepřezkoumatelný. Vychází
totiž ze správné premisy, že „[u]platní-li fyzická či právnická osoba proti navrhované změně ve funkčním
využití jejího pozemku námitky, není pochyb o tom, že v takovém případě musí být rozhodnutí o nich odůvodněno
ve směru ke konkrétním pozemkům. Pokud subjekt v procesu tvorby územního plánu námitky neuplatní, pak se
musí spokojit s odůvodněním směřovaným pouze k ploše, v níž se jeho nemovitosti nachází“. Avšak poté
dospívá krajský soud k závěru, že napadený územní není vůči navrhovateli odůvodněn
dostatečně, resp. je odůvodněn příliš obecně, ačkoliv ten vůči němu v průběhu jeho pořizování
žádné námitky nepodal. Odpůrce proti tomuto závěru staví následující teze: „Územní plán obce řeší
dané území jako celek si tím, že stanovení funkčních regulativů pořizovatelem pro jednotlivé pozemky a lokality je
formováno a je projevem veřejného zájmu (samosprávy) obce, který musí být odůvodněný obecně pro celé území
a nesmí neúměrně zasahovat do individuálních zájmů soukromých. Pokud dochází ke střetu zájmu veřejného
a soukromého, pak se o tomto střetu dozví pořizovatel tím, že vlastník se soukromým zájmem podá proti návrhu
územního plánu odůvodněné námitky. Opodstatněnost daného řešení (veřejného zájmu) a důvody, proč by měl nebo
může soukromý zájem ustoupit, musí být zdůvodněny individuálně, ale to nejdříve v rozhodnutí o námitkách.“
Dále odpůrce dodává, že odůvodnění opatření obecné povahy není svou povahou
(tj. co má vysvětlovat a zdůvodňovat) totéž, co je rozhodnutí o námitkách, přičemž stěžovatel
nemohl předpokládat, jaké námitky bude navrhovatel vznášet (resp. o jakých může vůbec
uvažovat); když námitky nepodá, nemůže se s nimi stěžovatel dopředu vypořádávat. Názor
krajského soudu podle stěžovatele popírá základní principy územního plánování.
Stěžovatel poté upozornil na řadu soudních rozhodnutí, která mají jeho argumentaci
podporovat. V prvé řadě je to nález Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. III. ÚS 1669/11,
v němž byly Nejvyššímu správnímu soudy vytčeny přehnané požadavky kladené na odůvodnění
územního plánu, a to dokonce v případě, kdy navrhovatel námitky podal. Dále se jedná
o rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 11. 2009, č. j. 9 Ao 2/2009 - 54, publikovaný
pod č. 2008/2010 Sb. NSS, podle něhož je podání námitek či připomínek k územnímu plánu
podmínkou pro to, aby se soud následně mohl zabývat námitkou omezení vlastnických a jiných
věcných práv spočívajícího v určení jiného funkčního využití pozemků v novém územním plánu
obce. Dalším relevantním rozhodnutím zdejšího soudu je podle stěžovatele rozsudek
ze dne 7. 10. 2011, č. j. 6 Ao 5/2011 - 43, dostupný na www.nssoud.cz, který vychází
z předpokladu, že není možné po soudu požadovat, aby provedl odbornou úvahu ve směru
vážení důležitých veřejných zájmů či veřejného zájmu na jedné straně a ochrany vlastnictví
navrhovatelů na straně druhé, pokud tuto úvahu před ním neprovedl z důvodu zaviněné pasivity
navrhovatelů příslušný správní orgán. Konečně upozornil stěžovatel též na usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 - 116, publikované pod
č. 2215/2011 Sb. NSS, v němž rozšířený senát zdejší soudu podle stěžovatele dospěl
k obdobným závěrům. Tuto argumentaci stěžovatel uvedl v kontextu namítaného neprovedení
pátého kroku tzv. algoritmu přezkumu opatření obecné povahy krajským soudem.
Navrhovatel ani osoba zúčastěná na řízení se ke kasační stížnosti ve lhůtě stanovené
zdejším soudem ani později nevyjádřili.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozhodnutí (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci především uvádí, že se již v minulosti zabýval
otázkou, zda vůbec může být osoba, která během přípravy územního plánu nepodala námitky
ani připomínky, procesně legitimována k tomu, aby územní plán po jeho schválení napadla
ve správním soudnictví. Tuto otázku vyřešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
ve stěžovatelem zmíněném usnesení ze dne 16. 11. 2010, č. j. 1 Ao 2/2010 – 116, publikovaném
pod č. 2215/2011 Sb. NSS., v němž vyslovil, že úspěch návrhu rozhodující měrou závisí na tom,
zda v řízení bude prokázáno, že navrhovatel skutečně, dle svých tvrzení, byl na svých právech
zkrácen přijatým opatřením obecné povahy. Rozšířený senát konstatoval, že procesní pasivita
navrhovatele ve fázích řízení předcházejícího přijetí opatření obecné povahy může být způsobena
faktory subjektivními i objektivními. Její význam pro úspěšnost návrhu posoudí soud
s přihlédnutím ke všem individuálním okolnostem případu, a to při zkoumání procesního
postupu správního orgánu, při hodnocení případného rozporu opatření obecné povahy
s právními předpisy, jakož i při hodnocení přiměřenosti zásahu do práv a povinností
navrhovatele. Je tedy zřejmé, že není k dispozici obecně platné pravidlo, jak postupovat při
zjištění, že byl navrhovatel pasivní před přijetím územního plánu. Podstatnou roli tu hrají
konkrétní okolnosti, za kterých byl navrhovatel v předchozím řízení pasivní. Může tak dojít
i k tomu, že i ve vztahu k totožnému územnímu plánu může být předchozí pasivita různých
subjektů hodnocena odlišně, v závislosti na konkrétních okolnostech, které mohou tuto pasivitu
částečně osvětlit. Není tedy vyloučeno, aby i přes pasivitu navrhovatele soud shledal za určitých
okolností takové nedostatky napadeného opatření obecné povahy, že pro ně zhodnotí příslušné
body návrhu jako důvodné. Ke zrušení územního plánu by soud měl přistoupit tehdy, pokud jeho
přijetím došlo k porušení zákona v nezanedbatelné míře, resp. v intenzitě zpochybňující
zákonnost posuzovaného řízení a opatření jako celku.
Rozšířený senát tedy dospěl k jednoznačnému závěru, že samotná procesní pasivita
navrhovatele ve fázích přípravy opatření obecné povahy nemůže vést k tomu, že by soud jeho
návrh bez dalšího odmítl pro nedostatek procesní legitimace. Z tohoto pohledu tedy krajský soud
postupoval správně, když návrh věcně projednal. Potíž je však v tom, že krajský soud v podstatě
přistoupil k posouzení podaného návrhu tak, jako by nepodání námitek či připomínek nehrálo
při posouzení úspěšnosti návrhu v podstatě žádnou roli, tedy jako by navrhovateli za žádných
okolností nemohlo jít k tíži. Z dosavadní judikatury Nejvyššího správního soudu však vyplývá,
že nároky na odůvodnění jednotlivých změn funkčního využití ploch budou zcela jiné v případě,
kdy proti nim vlastník konkrétních pozemků brojil včasnou námitkou, příp. připomínkou
v průběhu řízení o návrhu územním plánu [§52 odst. 2 a 3 zákona č. 183/2006 Sb., o územním
plánování a stavební řádu (stavební zákon)], oproti případu, který nastal v posuzované věci,
kdy navrhovatel zůstal před schválením daného územního plánu zcela pasivní, a námitky
ani připomínky proti novému funkčnímu využití svých pozemků nepodal. Je tedy zřejmé,
že za dané situace navrhovatel, který opomněl brojit proti opatření obecné povahy během jeho
přípravy, neměl nárok na to, aby se stěžovatel v samotném územním plánu, resp. v jeho
odůvodnění, vypořádal se změnou funkčního využití konkrétně jeho pozemků. To sice správně
konstatoval v napadeném rozsudku i krajský soud (viz výše citovaná pasáž), nicméně je třeba dát
za pravdu stěžovateli, že v dalších pasážích odůvodnění fakticky vycházel z opačné premisy.
Např. na straně 16 napadeného rozsudku krajský soud uvedl: „Krajský soud hledal v textové části
územního plánu odůvodnění týkající se změny ve funkčním využití pozemkových parcel č. 680/2 a č. 687/1
v kat. území Labská a pozemkové parcely č. 509/5 v kat. území Špindlerův Mlýn, nenašel je však, přičemž
odpůrce v tomto směru ve svých vyjádřeních nijak nereagoval, nepředestřel krajskému soudu ty části OOP, kde by
takové odůvodnění bylo.“ Obdobně na straně 17 svého rozsudku krajský soud konstatoval:
„Na otázku, zda tedy musí územní plán obsahovat ve svém odůvodnění důvody provedených změn oproti
předchozímu stavu, došlo-li ke změně účelového určení pozemku do té míry, že již na něm nelze realizovat záměry
do té doby souladné s veřejným zájmem, či nikoliv, odpovídá krajský soud, že ano.“ Tento zásadní
rozpor v odůvodnění rozsudku krajského soudu způsobuje jeho nepřezkoumatelnost pro
nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) ve spojení s §109 odst. 4 s. ř. s. a je tedy sám
o sobě důvodem jeho zrušení.
Stěžovatel v textové části územního plánu vyjádřil záměr celkově omezit výstavbu
na území města a tento záměr odůvodnil ochranou základních hodnot přírodního prostředí
a zejména nepoměrem mezi rozsáhlými ubytovacími kapacitami města a dosud nevyčerpanými
rekreačními možnostmi okolní krajiny. Ohledně přetíženosti údolí, v němž leží Špindlerův Mlýn,
velkým množstvím již existujících staveb se přitom územní plán odvolává na řadu konkrétních
podkladů (statistika města, studie Ecosign, územně analytické podklady atd.). Takové zdůvodnění
změny jednotlivých funkčních ploch v obecné rovině obstojí, a to i s přihlédnutím k tomu,
že se nejedná o změnu stávajícího územního plánu, ale o nahrazení původního územního plánu
zcela novým. Již tím dává politická reprezentace najevo, že změny oproti dřívější koncepci mají
být rozsáhlejší a že vlastníci pozemků by měli proces pořizování územního plánu bedlivě
sledovat, což v nyní posuzovaném případě navrhovatel zjevně nečinil.
Obecnost odůvodnění územního plánu tudíž v daném případě nedosahuje takové
intenzity, že by ji bylo možno bez dalšího považovat za závažné porušení procesních práv
vlastníků nemovitostí ve Špindlerově Mlýně. Ze záměru města omezit další výstavbu na svém
území jednoznačně vyplývá možnost, že u pozemků, jež byly určeny předchozím územním
plánem k zástavbě, nový územní plán toto určení na základě výše uvedených obecných
východisek změní. Platí to i o pozemcích navrhovatele, zejména pozemku parc. č. 509/5
v k. ú. Špindlerův Mlýn, který sice představuje proluku mezi dvěma zastavenými pozemky,
zejména svou východní hranicí však navazuje na plochu označenou dle územního plánu jako
„PP – parky“, na kterou navazuje zejména plocha „ZS 2 – nezastavitelné zahrady“, které sousedí
s lesem obklopujícím Špindlerův Mlýn; v případě pozemků parc. č. 680/2 a č. 687/1
v k. ú. Labská je dána jejich návaznost na severovýchodní straně na plochu „LF – lesy zvláštního
určení“. Nelze souhlasit s krajským soudem v tom směru, že pouhé začlenění pozemku do určité
plochy v předchozím územním plánu zakládá jeho vlastníkovi právní nárok, aby seznal
z odůvodnění nového územního plánu konkrétní důvody pro odlišné účelové určení daného
pozemku, resp. jeho začlenění do jiné plochy. Nelze zde pomíjet procesní pasivitu navrhovatele
během přípravy územního plánu. Na základě podané námitky či připomínky by samozřejmě byl
pořizovatel územního plánu povinen zařazení určitého pozemku do určité funkční plochy
podrobně odůvodnit. Teprve v reakci na navrhovatelovu námitku tak mohl např. upřesnit, proč
na určitém pozemku byla vymezena určitá funkční plocha, ačkoliv v sousedství byla vymezena
jiná (viz stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne7. 10. 2011,
č. j. 6 Ao 5/2011 - 43, www.nssoud.cz). Bez toho, že by stěžovatel dostal na základě podané
námitky či připomínky možnost provést konkrétní zdůvodnění určité odlišnosti, nemůže soud
z pouhé existence této odlišnosti bez dalšího dovozovat libovůli či nerovné zacházení s vlastníky
pozemků. Nad rámec nutného odůvodnění nutno podotknout, že krajským soudem připomínaný
pozemek města p. č. 63/3 v k. ú. Špindlerův Mlýn nemá s pozemky navrhovatele žádnou
bezprostřední prostorovou souvislost a nachází se také v lokalitě odlišného charakteru,
než představují lokality, kde leží pozemky navrhovatele.
Z popsaných důvodů vyhodnotil Nejvyšší správní soud kasační stížnost proti rozsudku
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. jako důvodnou a rozsudek krajského soudu
zrušil. V dalším řízení krajský soud posoudí návrh na zrušení části územního plánu města
Špindlerův Mlýn znovu, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným
v tomto rozsudku (§110 odst. 4 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Krajský soud v Hradci Králové
v novém rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. června 2014
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu