ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.16.2010:100
sp. zn. 5 As 16/2010 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
T. V. U., proti žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského
kraje, Odbor cizinecké policie (dříve Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Plzeň), se sídlem Nádražní 2, Plzeň, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/2009 - 47,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Plzeň ze dne 10. 11. 2009, č. j. CPPL-49113-22/ČJ-2009-034062-KP3, byl žalobce podle §129
odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon o pobytu cizinců“), zajištěn za účelem jeho
předání podle mezinárodní smlouvy. Důvodem tohoto rozhodnutí byla skutečnost, že žalobce
neoprávněně pobýval na území České republiky bez platného cestovního dokladu a bez platného
víza, a to při existenci pravomocného rozhodnutí, kterým mu bylo uděleno správní vyhoštění
(rozhodnutím Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie Praha
ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007, bylo žalobci uloženo správní vyhoštění
na dobu 5 let).
Rozhodnutí žalovaného o zajištění žalobce za účelem předání podle mezinárodní smlouvy
napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Plzni. V té mimo jiné namítal, že žalobou napadené
rozhodnutí je v rozporu s §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve spojení s článkem 1 odst. 1
a článkem 9 odst. 2 Dohody mezi vládou České republiky a Vietnamské socialistické republiky
o předávání a přebírání občanů obou států ze dne 12. 9. 2007, vyhlášené pod č. 26/2008 Sb.m.s.
(dále jen „Dohoda“). Žalobce poukázal na článek 1 odst. 1 Dohody, podle kterého bude převzetí
cizince realizováno pouze za předpokladu, že bylo vydáno rozhodnutí, jímž mu bylo uděleno
správní vyhoštění, a toto rozhodnutí již (podle českého znění Dohody) nabylo právní moci.
Z uvedeného pak žalobce dovodil, že podmínkou zajištění cizince za účelem jeho předání podle
Dohody je vedle podmínek stanovených v §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců i podmínka
existence pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění. Takové rozhodnutí pak ve světle
článku 9 odst. 2 Dohody musí být vydáno po té, co Dohoda vstoupila v platnost. Žalobce přitom
namítal, že v posuzovaném případě neexistovalo v okamžiku jeho zajištění rozhodnutí
o správním vyhoštění, jež by splňovalo tyto podmínky.
Krajský soud rozsudkem ze dne 21. 12. 2009, č. j. 57 Ca 105/2009 - 47, žalobou
napadené rozhodnutí jako nezákonné zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajský soud se ztotožnil s žalobcem v názoru, že §129 odst.
1 zákona o pobytu cizinců a článek 1 odst. 1 Dohody nelze vykládat odděleně , jak naopak tvrdil
žalovaný. Jakkoli by se mohlo zdát, že zmíněná ustanovení upravují různé fáze jediného procesu
směřujícího k předání cizince, přiklonil se krajský soud k závěru, že j e-li policie podle §129
odst. 1 zákona o pobytu cizinců oprávněna zajistit cizince za účelem jeho předání podle
mezinárodní smlouvy, pak je takové opatření možné realizovat nejdříve v okamžiku, kdy je zcela
nepochybné, že jsou splněny veškeré podmínky pro předání a převzetí cizince ujednané
v příslušné mezinárodní smlouvě. Pro takový závěr, jak krajský soud dále poukázal, nesvědčí
pouze gramatický výklad zmíněných ustanovení. Zajištěním cizince totiž doc hází k zásahu
do práva na osobní svobodu zaručeného článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Podle článku 8 odst. 2 Listiny dále platí, že nikdo nesmí být zbaven svobody jinak než z důvodů
a způsobem, který stanoví zákon. Jelikož tedy důvodem zajištění cizince podle §129 zákona
o pobytu cizinců je jeho následné předání podle mezinárodní smlouvy, lze osobu při splnění
podmínek podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců zajistit až v okamžiku, kdy bude
postaveno najisto, že v daném případě jsou splněny veškeré podmínky předání sjednané
v příslušné mezinárodní smlouvě. Pouze takové zajištění nebude odporovat článku 8 odst. 2
Listiny.
S ohledem na uvedené krajský soud konečně konstatoval, že v době, kdy byl žalobce
zajištěn, neexistovalo rozhodnutí o správním vyhoštění, jež by splňovalo podmínky předání podle
Dohody. Rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního ředitelství služby cizinecké policie
Praha ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007, o správním vyhoštění žalobce
na dobu 5 let nemohlo být podkladem pro zajištění cizince za účelem jeho předání podle
Dohody, neboť bylo vydáno dříve, než Dohoda vstoupila v platnost (tj. přede dnem 21. 3. 2008).
Žalobci bylo správní vyhoštění dále uděleno rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 11. 2009,
č. j. CPPL-49113-20/ČJ-2009-034062-KP3. Žalovaný přitom tvrdil, že toto rozhodnutí nabylo
právní moci již v den jeho vydání, kdy jej žalobce osobně převzal, a to s ohledem na skutečnost,
že se žalobce zároveň vzdal práva na odvolání. Krajský soud ovšem ze správního spisu
konstatoval, že žalobce uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění napadl odvoláním datovaným
ke dni 12. 11. 2009. Krajský soud uzavřel, že právní moc byla na předmětném rozhodnutí
o správním vyhoštění žalobce vyznačena předčasně a neoprávněně.
Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, již opřel
o důvody podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel tedy namítá nesprávné posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení.
Konkrétně stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil §129 odst. 1 zákona
o pobytu cizinců ve spojení s článkem 1 Dohody v tom ohledu, že podle názoru stěžovatele jsou
podmínky zajištění cizince za účelem předání podle mezinárodní smlouvy stanoveny výhradně
v §129 zákona o pobytu cizinců. Vedle podmínky neoprávněného vstupu či pobytu na území
České republiky musí být splněna podmínka existence platné a účinné readmisní smlouvy,
tj. mezinárodní smlouvy o předávání a zpětném přebírání nelegálně pobývajících osob (v daném
případě Dohoda). Naopak samotná Dohoda, jak stěžovatel dále zdůrazňuje, okolnosti zajištění
cizince nijak neupravuje. Její ustanovení se vztahují toliko k faktickému předání cizince.
Podmínky pro faktické předání však mohou nastat až po zajištění cizince podle §129 zákona
o pobytu cizinců. Stěžovatel tedy uzavírá, že pokud článek 1 Dohody stanoví jako nutnou
podmínku realizace předání cizince existenci pravomocného rozhodnutí, jímž bylo tomuto cizinci
uděleno správní vyhoštění, nelze z tohoto ustanovení dovozovat, že podmínka existence
pravomocného rozhodnutí o správním vyhoštění musí být splněna již v okamžiku, kdy je cizinec
za účelem předání zajišťován.
Stěžovatel dále podotýká, že popsaným výkladem příslušných ustanovení krajský soud
fakticky znemožnil policii zajistit cizince, který v České republice pobývá neoprávněně, byť
možnost uplatnění tohoto opatření vyplývá přímo ze zákona. Stěžovatel připomíná, že cílem
§129 zákona o pobytu cizinců je zabránit neoprávněnému jednání cizince, který má být následně
podle platné a účinné readmisní smlouvy předán. Pokud by cizinec byl zajištěn až po právní moci
rozhodnutí o správním vyhoštění, mohl by téměř až do okamžiku realizace samotného předání
pobývat na území ČR bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu. V důsledku nesprávného výkladu
předmětných ustanovení tak krajský soud v podstatě postavil naroveň cizince, jenž pobývá
na území České republiky neoprávněně (bez jakéhokoliv pobytového statutu), cizinci
pobývajícímu zde oprávněně; tím dle názoru stěžovatele došlo k porušení článku 1 Listiny
základních práv a svobod. Na druhou stranu, jak dále uvádí stěžovatel, nelze nutit cizince,
kterému bylo uděleno rozhodnutí o správním vyhoštění, aby se vzdal práv a na opravné
prostředky, a to jen proto, aby mohl být zajištěn.
Stěžovatel dále dovozuje rozpor rozsudku krajského soudu s usnesením Ústavního soudu
ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 219/04, podle něhož subjektivní ústavně zaručené právo
cizinců na pobyt na území České republiky neexistuje, neboť je věcí suverénního státu , za jakých
(nediskriminujících) podmínek připustí pobyt cizinců na svém území. Dle stěžovatele je tedy věcí
suverénního státu, zda a jakým způsobem omezí cizince ve volném pohybu na území České
republiky, pokud zde pobývá neoprávněně. Způsob, jakým tak lze učinit, pak stanoví zákon
o pobytu cizinců (v daném případě se jedná o §129 uvedeného zákona) . Pokud by ovšem
k zajištění cizince nemohlo při splnění podmínek stanovených v §129 zákona o pobytu cizinců
dojít a toto opatření by mohlo být realizováno až při splnění podmínek stanovených v příslušné
readmisní smlouvě, byl by znemožněn výkon státní správy.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení
věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti s jejími důvody nesouhlasí a naopak se plně
ztotožňuje se závěry krajského soudu vyslovenými v napadeném rozsudku.
Žalobce nesouhlasí s námitkou stěžovatele, že v důsledku výkladu předmětných
ustanovení zákona o pobytu cizinců a Dohody, který si v napadeném rozsudku osvojil krajský
soud, bude policii fakticky znemožněno zajistit cizince za účelem jeho předání podle mezinárodní
smlouvy. Žalobce podotýká, že naopak pouze takovým výkladem předmětných ustanovení lze
zajistit dostatečnou ochranu práv zajišťovaných osob, především práva na osobní svobodu
zaručeného článkem 8 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Aplikací předmětných
ustanovení podle výkladu, jenž prosazuje stěžovatel, by totiž mohlo dojít k situaci, kdy občan
Vietnamské socialistické republiky bude zajištěn za účele m předání, přičemž nebudou naplněny
podmínky pro realizaci předání podle Dohody, tj. existence pravomocného a vykonatelného
rozhodnutí o správním vyhoštění takové osoby (v této souvislosti žalobce odkazuje na rozhodné
anglické znění Dohody, které jako podmínku převzetí osoby stanoví existenci vykonatelného
rozhodnutí o správním vyhoštění). Pokud by tato podmínka následně nebyla splněna, byla
by taková osoba po celou dobu svého zajištění neoprávněně zadržována, a to v rozporu
s Dohodou, s článkem 8 Listiny a dále s článkem 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod, publ. pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) .
Poukaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04, žalobce považuje za bezpředmětný, neboť v nyní projednávaném případě
byla posuzována otázka zákonnosti zajištění žalobce za účelem jeho předání podle mezinárodní
smlouvy. Šlo tedy zejména o možné dotčení práva na osobní svobodu a práva na soudní a jinou
právní ochranu, nikoliv o „právo na pobyt“.
Stejně tak podle žalobce nedošlo v posuzovaném případě k porušení článku 1 Listiny
základních práv a svobod. Krajský soud ve svých závěrech nepostavil cizince, který na území
České republiky pobývá oprávněně, naroveň cizinci, který zde pobývá v rozporu se zákonem.
Žalobce v této souvislosti připomíná, že s osobou, jež pobývá na území ČR neoprávněně, mohou
být zahájena příslušná řízení podle intenzity jejího provinění (např. řízení o správním vyhoštění
či přestupkové řízení).
S ohledem na uvedené žalobce navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Původně žalovaný správní orgán (Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby
cizinecké policie Plzeň), který podal rovněž kasační stížnost v předmětné věci, v souvislosti
s nabytím účinnosti zákona č. 427/2010 Sb. ke dni 1. 1. 2011 zanikl. Nejvyšší správní soud proto
v řízení o kasační stížnosti pokračoval jako se stěžovatelem s Policií České republiky, Krajským
ředitelstvím policie Plzeňského kraje, Odborem cizinecké policie, neboť na tento správní orgán
odpovídající pravomoc původně žalovaného správního orgánu rozhodovat o zajištění cizince
za účelem plnění závazků vyplývajících z mezinárodní smlouvy přešla [§129 odst. 1 a 3 ve spojení
s §161 odst. 1 písm. b) a §164 odst. 1 písm. v) zákona o pobytu cizinců, v nyní účinném znění].
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), byla podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení před krajským soudem (§102 s. ř. s.) a jedná za něj pověřený
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání vyžadova né pro výkon advokacie (§105
odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že k asační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve připomíná skutkové okolnosti posuzovaného případu,
jak vyplývají ze správního spisu:
Rozhodnutím ze dne 9. 1. 2008, č. j. SCPP-901/PH-OPK3-SV-2007, bylo žalobci podle
§119 odst. 1 písm. b) bod 6 a písm. c) bod 1 a 2 zákona o pobytu cizinců uděleno správní
vyhoštění se stanovením doby, po kterou nelze cizinci umožnit vstup na území České republiky,
na pět let. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 16. 1. 2008. Důvodem udělení správního
vyhoštění bylo zjištění, že žalobce na území České republiky pobývá neoprávněně bez platného
cestovního dokladu a víza, a to od roku 200 2, kdy vstoupil na území ČR přes nezjištěný hraniční
přechod, a to rovněž neoprávněně, ve skrytu zavazadlového prostoru nákladního vozidla.
Žalobce ovšem přes uvedené rozhodnutí o správním vyhoštění z České republiky nevycestoval.
Tato skutečnost byla zjištěna dne 9. 11. 2009 při kontrole totožnosti žalobce a následné lustraci
provedené hlídkou Policie ČR, Obvodního oddělení Cheb.
Vzhledem k těmto zjištěním byl žalobce při zmíněné kontrole podle §27 odst. 1 písm. d)
zákona č. 273/2008 Sb., o Policii ČR zajištěn a následně předán stěžovateli. Ještě téhož dne bylo
s žalobcem zahájeno další řízení o správním vyhoštění a bezprostředně po té vydáno rozhodnutí
č. j. CPPL-49113-20/ČJ-2009-034062-KP3, kterým bylo žalobci podle §119 odst. 1 písm. a) bod
3 zákona o pobytu cizinců uděleno správní vyhoštění na dobu deseti let. Samostatným výrokem
tohoto rozhodnutí stěžovatel podle §85 odst. 2 písm. a) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) vyloučil odkladný účinek případného
odvolání. Na poslední straně rozhodnutí, zcela dole pod připojenými podpisy, pak je rukou
připsána poznámka, že žalobce se vzdal práva na odvolání. S ohledem na tuto skutečnost byla
na originálu předmětného rozhodnutí o správním vyhoštění, jenž je založen ve správním spisu,
vyznačena právní moc dnem 9. 11. 2009. Následující den (tj. dne 10. 11. 2009) stěžovatel vydal
žalobou napadené rozhodnutí, na jehož základě byl žalobce dne 11. 11. 2009 umístěn do zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová.
Ze správního spisu konečně vyplývá, že dne 18. 11. 2009 bylo stěžovateli
doručeno odvolání žalobce datované ke dni 12. 11. 2009 proti rozhodnutí o správním vyhoštění
č. j. CPPL-49113-20/ČJ-2009-034062-KP3. Z řízení o související věci, vedené u Nejvyššího
správního soudu pod sp. zn. 5 As 25/2010, je tomuto soudu také známo, že o zmíněném
odvolání žalobce příslušný odvolací orgán meritorně rozhodl, přestože stěžovatel ve svém
stanovisku k odvolání uváděl, že se žalobce vzdal práva na odvolání, a v kasační stížnosti rovněž
tvrdil, že se jednalo o odvolání opožděné. Odvolací orgán rozhodnutím ze dne 3. 10. 2010,
č. j. CPR-16656-2/ČJ-2009-9CPR-V227, odvoláním napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc
stěžovateli k novému projednání. Stěžovatel následně vydal nové rozhodnutí ze dne 2. 4. 2010,
č. j. CPPL-49113-65/ČJ-2009-034062-KP3, o správním vyhoštění žalobce. Doba, po kterou
žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, byla v uvedeném rozhodnutí stanovena
na 10 let.
Uvedená skutková zjištění je třeba dále posoudit podle rozhodné právní úpravy. V daném
případě byl žalobce zajištěn podle §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle něhož „policie
zajistí na dobu nezbytně nutnou cizin ce, který neoprávněně vstoupil nebo pobýval na území, za účelem jeho
předání podle mezinárodní smlouvy nebo přímo použitelného předpisu Evropských společenství; policie na dobu
nezbytně nutnou zajistí i prováženého cizince v případě, že jeho průvoz nelze z objektivních důvodů dokončit
bez nutné přestávky“. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že „v případech,kdy předání cizince nelze
uskutečnit ve lhůtě 48 hodin, a jde-li o průvoz leteckou cestou podle §152 ve lhůtě 72 hodin, policie vydá
rozhodnutí o jeho zajištění a cizince umístí do zařízení. Rozhodnutí na bývá právní moci doručením
nebo odmítnutím cizince rozhodnutí převzít. Doba zajištění nesmí překročit 180 dnů a počítá se od omezení
osobní svobody“.
Samotná Dohoda (podle českého znění zveřejněného ve Sbírce mezinárodních smluv)
pak ve svém článku 1 odst. 1 stanoví, že „v souladu s ustanovením této dohody každá smluvní strana
převezme na území svého státu na žádost druhé smluvní strany osobu, která nesplňuje nebo přestala splňovat
platné podmínky pro vstup nebo pobyt na území státu druhé smluvní strany a o jejímž vyhoštění bylo pravomocně
rozhodnuto příslušným orgánem žádající smluvní strany v souladu s jeho vnitrostátními právními předpisy, pokud
je na základě dokumentů a jiných prostředků stanovených v protokolu k provádění této dohody prokázáno,
že tato osoba má občanství žádané smluvní strany“. Další ustanovení dohody upravují zejména způsob
předávání osoby a náklady s předáváním spojené. Konečně podle článku 9 odst. 1 Dohody se její
ustanovení nevztahují na „občany státu jedné smluvní strany, kteří vstoupili na území státu druhé smluvní
strany, jestliže rozhodnutí o vyhoštění těchto osob byla příslušným orgánem druhé smluvní strany vydána dříve,
než tato dohoda vstoupila v platnost. Předání a převzetí takových občanů se řídí postupy platnými před vstupem
této dohody v platnost“. Dohoda byla sepsána ve dvou původních vyhotoveních, každé v jazyce
českém, vietnamském a anglickém, která jsou stejně autentická. V případě rozdílu ve výkladu
je rozhodující znění v jazyce anglickém.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že pro zajištění cizince za účelem předání podle
mezinárodní smlouvy postačí splnit podmínky přímo stanovené v §129 odst. 1 zákon a o pobytu
cizinců, a nikoliv zároveň i podmínky vyplývající z příslušné readmisní smlouvy. V této
souvislosti stěžovatel poukazuje na to, že Dohoda stanoví podmínky až pro samotné faktické
předání cizince; podmínky zajištění cizince, jenž má být podle Dohody do země svého státního
občanství předán, naopak ve svých ustanoveních nijak neupravuje.
Nejvyšší správní soud připomíná, že předmětnou otázkou se v rámci své rozhodovací
činnosti již zabýval, přičemž v rozsudku ze dne 31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 - 66, publikovaném
pod č. 2078/2010 Sb. NSS, dospěl v obdobné věci k závěru, že při rozhodování o zajištění
cizince je třeba brát v úvahu nejen podmínky přímo uvedené v §129 zákona o pobytu cizinců,
ale též podmínky sjednané v příslušné readmisní smlouvě pro převzetí cizince druhou smluvní
stranou. Nejvyšší správní soud přitom považoval za logický předpoklad zajištění cizince podle
§129 zákona o pobytu cizinců skutečnost, že účel takového zajištění bude moci být naplněn.
Konkrétně zdejší soud uvedl, že „jestliže tedy žalobce byl zajištěn za účelem předání do Vietnamu podle
Dohody, musí být podle ní převzetí reálné. Je-li kdo zajištěn za účelem předání podle mezinárodní smlouvy, musí
být zřejmé, že k předání podle této smlouvy vůbec může dojít. Z tohoto hlediska je tedy třeba podmínky Dohody
zkoumat již při rozhodování o zajištění a jejich splnění musí být z rozhodnutí zřejmé přesto, že na řízení podle
§129 zákona o pobytu cizinců se nevztahuje správní řád (§168 cit. zákona). Opačnému názoru zdánlivě
nasvědčuje ustanovení §129 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, neboť předpokládá vydání rozhodnutí jen tam,
kde nelze předat cizince do 48 hodin od faktického zajištění a odst. 4 téhož ustanovení, podle něhož je policie
povinna jednat tak, aby byl cizinec předán v nejbližším možném termínu od zajištění. Takové předání je ovšem
nemožné tam, kde je převzetí mezinárodní smlouvou vázáno na další skutečnosti. Předání do 48 hodin a zajištění
na dobu tento limit nepřesahující je tedy možné jen tam, kde jsou již všechny podmínky pro předání cizince splněny
a stejně tak povinnost předání v nejbližším možném termínu musí být vázána na splnění nutných podmínek,
za nichž může k předání dojít“.
Ve světle citovaného rozsudku nemohla být stížní námitka podle §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. úspěšná. Nejvyšší správní soud tudíž musí, stejně jako krajský soud, dát za pravdu
žalobci, že podmínka zajištění vyjádřená výslovně v §129 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, podle
níž musí být účelem zajištění „předání podle mezinárodní smlouvy“, znamená, že již v řízení
o zajištění cizince je třeba zkoumat, zda jeho předání podle příslušné readmisní smlouvy bude
možné realizovat či nikoli; v opačném případě by totiž mohlo dojít k bezdůvodnému zbavení
osobní svobody, a tedy k zásahu do práva na osobní svobodu cizince a k porušení zákazu
svévolného zbavení osobní svobody garantovaných zejména čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 5
odst. 1 písm. f) Úmluvy.
Se stěžovatelem nelze souhlasit v tom, že výše popsaný výklad předmětných ustanovení
ve svém důsledku představuje neopodstatněné zvýhodnění cizince neoprávněně pobývajícího
na území České republiky vůči cizinci, jenž zde pobývá v souladu se zákonem, což odporuje
článku 1 Listiny. Nerovnost je možné spatřovat tam, kde by za stejných podmínek bylo vůči
různým osobám postupováno odlišně či naopak za rozdílných podmínek shodně; o takový případ
se ovšem v posuzované věci nejedná. Zákon o pobytu cizinců stanoví podmínky pobytu cizinců
a zároveň vyvozuje důsledky z neoprávněného vstupu na území či neoprávněného pobytu
na něm. Poukázat lze na ustanovení hlavy X. zákona o pobytu cizinců, v níž je upraveno správní
vyhoštění cizince. V posuzovaném případě je nadto na místě postupovat podle ustanovení platné
a účinné readmisní smlouvy (tj. Dohoda). Zákon o pobytu cizinců dále upravuje podmínky,
za nichž lze cizince za účelem efektivního výkonu správního vyhoštění, resp. realizace předání
podle mezinárodní smlouvy zajistit; takové opatření, v jehož důsledku je cizinec zbaven osobní
svobody, ovšem musí být v každém jednotlivém případě, v němž je uplatněno, v souladu
se zákonem i s ústavním pořádkem, včetně mezinárodních smluv o lidských právech, jimiž
je Česká republika vázána (vedle čl. 5 Úmluvy j sou právo na osobní svobodu a zákaz svévolného
zbavení svobody bez zákonného podkladu uznávány např. rovněž v čl. 9 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech).
Rovněž odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2004,
sp. zn. III. ÚS 219/04, je podle Nejvyššího správního soudu zcela nepřiléhavý. Předmětem řízení
vedeného před Ústavním soudem byla otázka pobytu cizince na území České republiky, přičemž
Ústavní soud dospěl k závěru, že neexistuje ústavně zaručené právo cizinců na pobyt na území .
V nyní posuzované věci se ovšem zdejší soud v souvislosti s uplatněnou stížní námitkou zabývá
otázkou možného zásahu do práva na osobní svobodu, tedy otázkou zcela odlišnou, přičemž
o tom, že jde o jedno ze základních práv podle Listiny i podle zmiňovaných mezinárodních
smluv o lidských právech nemůže být žádných pochyb .
Nejvyšší správní soud tedy neshledal námitky uvedené v kasační stížnosti důvodné.
Obiter ditum však Nejvyšší správní soud s odkazem na svůj výše citovaný rozsudek ze dne
31. 3. 2010, č. j. 2 As 80/2009 – 66, podotýká, že jakkoli české znění článku 1 odst. 1 Dohody
skutečně převzetí cizince váže na podmínku právní moci rozhodnutí o vyhoštění, v anglickém
znění, dostupném na www.senat.cz, je užito spojení „an enforceable expulsion order“, tedy předání
je vázáno na vykonatelnost rozhodnutí. V Dohodě přitom bylo sjednáno, že v případě rozdílu
je rozhodné znění anglické.
Z uvedeného je zřejmé, že krajský soud se dopustil nesprávného posouzení právní otázky
ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť za podmínku předání (a tudíž i zajištění) vyplývající
z Dohody považoval právní moc rozhodnutí o správním vyhoštění. Podle rozhodného
anglického znění Dohody je ale takovou podmínkou vykonatelnost rozhodnutí o správním
vyhoštění. V posuzované věci ovšem Nejvyšší správní soud nemohl k tomuto pochybení
krajského soudu přihlédnout, neboť stěžovatel v kasační stížnosti nesprávné posouzení této
právní otázky nenamítal a zároveň nejde o vadu podle §109 odst. 3 s. ř. s., k níž by byl kasační
soud oprávněn a zároveň povinen přihlížet z úřední povinnosti. Na rozdíl od věci, v níž zdejší
soud rozhodl citovaným rozsudkem č. j. 2 As 80/2009 - 66, zároveň nezakládá dané pochybení
krajského soudu ani nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.], k níž by Nejvyšší správní soud přihlíže l podle §109 odst. 3 s. ř. s. z úřední
povinnosti. V nyní posuzované věci totiž žalobce v žalobě nenamítal, že by nebyla splněna
podmínka vykonatelnosti rozhodnutí o správním vyhoštění. Žalobce v řízení před krajským
soudem naopak namítal, že nebyla splněna právě podmínka právní moci rozhodnutí o správním
vyhoštění ze dne 9. 11. 2009, jelikož proti zmíněnému rozhodnutí podal v zákonné lhůtě
odvolání, o kterém do doby podání žaloby odvolací orgán nerozhodl. Touto žalobní námitkou
se však krajský soud řádně zabýval a shledal ji důvodnou. Nelze tudíž tvrdit, že jeho rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, byť se krajský soud při hodnocení této žalobní
námitky dopustil zmiňovaného nesprávného posouzení uvedené právní otázky. Na toto
nesprávné posouzení stěžovatel v kasační stížnosti nereagoval, Nejvyšší správní soud tedy
k němu, jak již bylo řečeno, nemohl přihlédnout.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozh odl v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, žalobce byl naopak v řízení o kasační
stížnosti úspěšný, příslušelo by mu tedy právo na náhradu nákladů řízení. Žalobce ovšem v řízení
o kasační stížnosti nebyl zastoupen advokátem a ze spisu nejsou pa trné ani jiné náklady, které
by mu v tomto řízení měly vzniknout. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žalobci
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 31. května 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu