ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.28.2005
sp. zn. 5 As 28/2005 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: T. M., zast. JUDr. Ing. Petrem Machálkem PhD., advokátem se sídlem ve
Vyškově, Palánek 1a, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1.
2005, č. j. 8 Ca 198/2004 – 27,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2005, č. j. 8 Ca 198/2004 – 27,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ministra vnitra ze dne 20. 7. 2004, č. j. VS-141/RK/3-2003, byl zamítnut
rozklad žalobkyně a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 3. 2004, č. j. VS-
2849/53/2-2002, jímž nebylo podle §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání
státního občanství České republiky (dále jen zákon č. 40/1993 Sb.) vyhověno žádosti
žalobkyně o udělení státního občanství České republiky.
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze,
jehož usnesením ze dne 28. 1. 2004, č. j. 8 Ca 198/2004 – 27 byla žaloba pro nepřípustnost
odmítnuta /§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s./. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud na základě
výkladu ustanovení §2 a §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a ustanovení §7 odst. 1 zákona
č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, ve znění zákona
č. 320/2002 Sb., dovodil, že na udělení státního občanství nemá žadatel právní nárok. Správní
orgán o žádném veřejném subjektivní právu žadatele nerozhoduje a je proto vyloučeno,
aby důsledkem tohoto rozhodnutí bylo založení práva, popř. jeho změna, zrušení nebo jeho
závazné určení. Rozhodnutí žalovaného i jemu předcházející rozhodnutí správního orgánu
I. stupně tak není rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1, 2 s. ř. s. a je dle §70 písm. a) s. ř. s.
vyloučeno ze soudního přezkumu.
V kasační stížností stěžovatelka uplatnila důvody podřaditelné pod ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. Uvedla, že rozhodnutím o udělení či neudělení státního občanství
se zakládají nebo závazně určují práva dotčené osoby, a proto soudnímu přezkumu podléhají.
Jiný výklad by měl nepochybně za následek porušení základních práv a svobod, zejména
práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 LZPS a práva na spravedlivý proces dle čl. 6
Evropské úmluvy o lidských právech. Tvrdí, že řízení o udělení občanství je řízením
správním, čemuž odpovídá i ustanovení §10 odst. 4 zákona č. 40/1993 Sb., a vymezení
rozhodnutí žalovaného jako aktu autoritativní povahy s konstitutivními účinky dle zákona
č. 71/1967 Sb., o správním řízení.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti zabýval povahou právní úpravy týkající
se rozhodování o udělení státního občanství České republiky a vymezil podmínky dle §7
odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb., jež jsou nutné pro jeho udělení a současně konstatoval,
že i v případě splnění všech stanovených podmínek nemusí být žádosti o udělení státního
občanství vyhověno. Splnění nebo prominutí splnění zákonem stanovených podmínek
je pouze základním předpokladem pro kladné vyřízení žádosti, po které následuje fáze
správního uvážení, ve které správní orgán každou žádost posuzuje individuálně, a to z mnoha
hledisek při respektování smyslu a účelu zákona. Uvedl, že udělení státního občanství ČR
na žádost cizince je výrazem státní suverenity a je zcela ve sféře volného správního uvážení
každého státu, zda cizinci bude státní občanství uděleno či nikoliv, a to i tehdy, jestliže jsou
jinak splněny podmínky pro jeho udělení.
K námitce stěžovatelky ohledně soudního přezkumu jeho rozhodnutí odkázal
na dosavadní judikaturu Městského soudu v Praze v obdobných věcech a uvedl, že napadené
usnesení je potvrzením kontinuity předchozího rozhodování soudu v případě žalob
podávaných proti dosavadním rozhodnutím žalovaného, kterými nebylo vyhověno žádosti
o udělení státního občanství ČR.
K námitce, že rozhodnutí o udělení státního občanství není, na rozdíl od rozhodnutí
o jeho neudělení, vyloučeno ze soudního přezkumu, žalovaný uvedl, že podle §25
z. č. 40/1993 Sb., vyhovuje-li se plně podání žadatele, nevydává se (s výj. §12 odst. 3 tohoto
zákona) rozhodnutí ve správním řízení, ale vystavuje se Listina o udělení státního
občanství ČR. Z tohoto důvodu je tento úkon správního orgánu podle §70 s. ř. s. ze soudního
přezkumu vyloučen.
Odmítl rovněž námitku, že vyloučením soudního přezkoumání napadeného rozhodnutí
nebudou soudem přezkoumány i namítané nezákonnosti v postupu správního orgánu
a námitku, že důvodem nevyhovění žádosti bylo údajné nesplnění podmínek. V této části
námitky, týkající se posouzení podmínek odkazuje na své vyjádření k podané žalobě a obsah
spisového materiálu; toto však není předmětem této kasační stížnosti.
Žalovaný trvá na tom, že na udělení českého státního občanství není právní nárok,
přijetí do svazku státu je absolutně ve sféře uvážení státní výsosti. Každý suverénní stát má
nezadatelné právo rozhodnout, zda cizinci státní občanství udělí či nikoli. Není základního
práva, které by suverénní stát mohl porušit tím, že cizinci státní občanství neudělí. Není tu
tedy veřejné subjektivní právo stěžovatelky, aby její žádosti o udělení státního občanství ČR
bylo vyhověno. A není-li tu takové veřejné subjektivní právo stěžovatele, aby jeho žádosti
bylo vyhověno, nemůže být na takovém neexistujícím právu zkrácena, což je v tomto případě
podle ustanovení §2 a §65 odst. 1 s. ř. s. základní podmínkou soudního přezkumu správního
aktu. Žalovaný na závěr konstatoval, že považuje návrh stěžovatelky na zrušení uvedeného
rozhodnutí za nepřípustný, je přesvědčen o správnosti své argumentace v předmětné věci
a domnívá se, že Nejvyšší správní soud by měl při svém rozhodování v uvedené věci
přihlédnout i k zájmu zachování kontinuity soudního rozhodování, jak již bylo naznačeno
výše. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud podanou kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení Městského
soudu v Praze v mezích jejího rozsahu a důvodů uplatněných ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Podle ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 40/1993 Sb. (ve znění účinném k rozhodnutí
žalovaného), je nutno pro udělení státního občanství na žádost splnit čtyři zákonné podmínky:
a) nejméně pětiletý trvalý pobyt na území ČR s tím, že se žadatel po tuto dobu na území ČR
převážně zdržuje; b) prokázání, že nabytím státního občanství ČR žadatel pozbude dosavadní
státní občanství nebo že pozbyl dosavadní státní občanství, nejde-li o bezdomovce nebo osobu
s přiznaným postavením uprchlíka na území ČR; c) „neodsouzení“ v posledních pěti letech
pro úmyslný trestný čin, a d) prokázání znalosti českého jazyka. Podle ustanovení §11
citovaného zákona je pak možno v určitých situacích podmínky stanovené v ustanovení §7
odst. 1 písm. a), a stejně tak §7 odst. 1 písm. b) předmětného zákona, prominout.
Nejvyšší správní soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že není dán právní nárok
na udělení státního občanství, jelikož stávající koncepce právní úpravy státního občanství
vychází z principu suverenity státní moci. V tomto směru Nejvyšší správní soud pro stručnost
odkazuje na právní názor, obsažený v nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 9/94, podle
něhož lze státní občanství definovat jako časově trvalý, místně neomezený právní vztah
fyzické osoby a státu, který je proti vůli fyzické osoby zpravidla nezrušitelný a na jehož
základě vznikají jeho subjektům vzájemná práva a povinnosti. Přitom je výsostným právem
státu určovat podmínky, za kterých se nabývá a pozbývá státní občanství, neboť se jedná
jednoznačně o institut vnitrostátního práva a ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat
se do vnitřních věcí státu.
Jakkoliv Nejvyšší správní soud na jedné straně souhlasí s názorem, že na udělení
státního občanství není právní nárok, což vyplývá již z gramatické dikce ustanovení §7
odst. 1 zákona č. 40/1993, je nutné současně konstatovat, že rozhodování správních orgánů
nemůže podléhat libovůli. Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by totiž zjevně
odporovala charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené. Rubem
diskrečního oprávnění správního orgánu je povinnost volné úvahy užít, tedy zabývat se všemi
hledisky, které zákon jako premisy takové úvahy stanoví, opatřit si za tím účelem potřebné
důkazní prostředky, provést jimi důkazy, vyvodit z těchto důkazů skutková a právní zjištění,
a poté volným správním uvážením, nicméně při respektování smyslu a účelu zákona a mezí,
které zákon stanoví, dospět při dodržení pravidel logického vyvozování k adekvátnímu
rozhodnutí (rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 1993, sp. zn. 6 A 99/92).
V souzené věci Nejvyšší správní soud shledal, že Městský soud v Praze pochybil,
pokud žalobu stěžovatelky jako nepřípustnou podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. odmítl.
V dané věci použil správní orgán při rozhodování o udělení státního občanství ČR
stěžovatelce zákonného institutu správního uvážení. Nejvyšší správní soud souhlasí s výše
uvedeným tvrzením, že na udělení státního občanství ČR není právní nárok a konstatuje,
že použití správního uvážení při rozhodování o udělení občanství ČR je zcela namístě.
Nemůže však souhlasit s názorem, že tato volná úvaha správního orgánu nepodléhá soudnímu
přezkumu. Správní rozhodnutí, v němž bylo při rozhodování použito institutu správního
uvážení, soud přezkoumává, a to pouze po té stránce a v takové rovině, zda tato volná úvaha
nevybočila z mezí a hledisek stanovených zákonem. Součástí přezkoumání soudu
je i posouzení, zda správní uvážení je logickým vyústěním řádného hodnocení skutkových
zjištění.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že i když správní orgán rozhoduje na základě volné
správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí
a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat
stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování.
Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití
stanovených mezí správního uvážení (§78 odst. 1 s. ř. s.), nebo může být způsobena
porušením procesních předpisů. Účastníci jsou tímto limitováni při formulaci žalobních bodů
správní žaloby, nikoliv však vyloučeni ze soudní ochrany.
Z výše uvedeného vyplývá, že Městský soud v Praze měl žalobou napadené
rozhodnutí správního orgánu přezkoumat z hlediska dodržení mezí a hledisek správního
uvážení stanovených zákonem, a po konstatování nedůvodnosti žalobu zamítnout
či po konstatování její důvodnosti rozhodnutí správního orgánu zrušit a věc mu vrátit
k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.), a je proto povinen
se podanou žalobou žalobkyně zabývat věcně.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. ledna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu