ECLI:CZ:NSS:2008:5.AS.29.2007:64
sp. zn. 5 As 29/2007 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci
žalobce: Honební společenstvo Podbřezí, se sídlem Podbřezí, zastoupené JUDr. Jaromírem
Jeřábkem, advokátem se sídlem v Rychnově nad Kněžnou, Staré nám. 67, proti žalovanému:
Ministerstvo zemědělství, se sídlem Praha 1, Těšnov 17, o kasační stížnosti žalovaného
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 8 Ca 62/2006 - 24,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 4. 2007, č. j. 8 Ca 62/2006 - 24,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 23. 12. 2005, č. j. 43934/2005-11000, zamítl ministr zemědělství
rozklad žalobce proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství ze dne 24 . 5. 2005, č. j. 34336/2004-
16230, kterým bylo v řízení o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65
a násl. zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, (správní řád), (dále jen „správní řád“), zrušeno
rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství,
ze dne 21. 6. 2004, č. j. 14036-1/ZP/2004-So. Posledně uvedeným rozhodnutím Krajského
úřadu Královéhradeckého kraje byly na návrh žalobce podaný dne 30. 12. 2003 stanoveny
s odkazem na §29 odst. 3 a §3 odst . 2 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti (dále jen „zákon
o myslivosti“) pro společenstevní honitbu P. jakostní třídy, minimální a normované stavy,
požadovaný poměr pohlaví, věková skladba zvěře a koeficient očekávané produkce .
Krajský úřad tak rozhodl podle §50 tehdy účinného správního řádu namísto Městského
úřadu Dobruška poté, kdy tento úřad zůstal podle názoru Krajského úřadu Královéhradeckého
kraje ve věci nečinný a přes zákonem stanovenou lhůtu nerozhodl. Krajský úřad dovodil,
že žalobce splňuje zákonné požadavky na tvorbu honitby, jež byla v souladu s tehdy platnými
předpisy uznána rozhodnutím Okresního úřadu Rychnov nad Kněžnou ze dne 3. 2. 1993,
č. j. LHZ 391/92-221, nenastal zánik žalobce v důsledku neprovedené transformace podle §69
odst. 2 zákona o myslivosti a žalobce podle krajského úřadu nebyl povinen podat do 31 . 12. 2002
návrh na uvedení své honitby do souladu se zákonem o myslivosti, jak v případě nesouladu
dosavadní honitby se zákonem o myslivosti vyžaduje §69 odst . 1 tohoto zákona.
Následně žalovaný shledal v rámci postupu podle §60 správního řádu důvody
pro zahájení řízení o přezkoumání rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje mimo
odvolací řízení a v rámci tohoto řízení dle §65 a násl. správního řádu vydal výše uvedené
rozhodnutí, jímž rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Žalovaný dospěl v rozhodnutí vydaném
v prvním stupni i v rozhodnutí o rozkladu k závěru, že žalobce zanikl, neboť podle zápisu
a usnesení valné hromady žalobce ze dne 28. 2. 2003 byla nezpochybnitelně projevena vůle,
že honební společenstvo rozhodlo o svém zrušení ke dni 31. 3. 2003 s likvidací. Zrušení
Honebního společenstva Podbřezí bylo oznámeno dne 7. 3. 2003 Městskému úřadu Dobruška
pro vyznačení v evidenci. Tento úřad pak na základě tohoto oznámení provedl výmaz
Honebního společenstva Podbřezí z rejstříku honebních společenstev. Dne 7. 3. 2003 byl rovněž
podán Městskému úřadu Dobruška návrh na uznání honitby Podbřezí II. Dne 30. 12. 2003
podali JUDr. J. S. a ing. J. F. jménem Honebního společenstva Podbřezí oznámení o uvedení
honitby do souladu se zákonem o myslivosti. Krajský úřad tedy dle názoru žalovaného pochybil,
pokud se tímto návrhem podaným pozdě a navíc neoprávněnou osobou zabýval. V daném
případě bylo lze podle žalovaného dovodit i zánik honitby, protože nebyl do 31. 12. 2002
správnímu orgánu podán návrh na uvedení honitby uznané podle dosavadních předpisů do
souladu se zákonem o myslivosti. Údajné podání návrhu ústní formou bez spolehlivého doložení
obsahu takového návrhu nelze podle žalobou napadeného rozhodnutí považovat za dostačující
pro zjištění, že návrh byl podán. Návrh, o kterém rozhodl krajský úřad, není vůbec návrhem, o
kterém by bylo třeba rozhodnout, a nebylo proto nutno, aby byla věc vrácena krajskému úřadu
k novému projednání.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který rozsudkem ze dne 5. 4. 2007, č. j. 8 Ca 62/2006 - 24, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc
vrátil žalovanému k dalšímu řízení, přičemž svůj rozsudek odůvodnil následujícím způsobem:
Městský soud v Praze citoval dikci příslušných ustanovení zákona o myslivosti, především
přechodných ustanovení §69 odst. 1 a 2 tohoto zákona, jež se týkají transformace honitby
uznané podle dosavadních právních předpisů a transformace honebního společenstva vzniklého
podle dosavadních právních předpisů, dále ustanovení §29 odst. 3 zákona o myslivosti upravující
obsah rozhodnutí o uznání nové honitby dle tohoto zákona a §20 odst. 3 zákona o myslivosti
upravující vznik nového honebního společenstva registrací v rejstříku honebních společenstev
podle tohoto zákona.
Dále městský soud převzal do textu odůvodnění argumentaci vyplývající z dosavadní
judikatury správních soudů, konkrétně z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky
v Pardubicích, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 52 Ca 51/2003 - 51, publikovaného pod č. 662/2005 Sb.
NSS, aniž by ovšem na tento judikát výslovně odkázal. Takto tedy Městský soud v Praze
po vzoru uvedeného judikátu konstatoval, že orgány státní správ y myslivosti nejsou ze zákona
o myslivosti legitimovány k vedení řízení podle §20 zákona o myslivosti o registraci honebn ího
společenstva vzniklého podle dřívějších předpisů, jsou pouze oprávněny po dotčeném honebním
společenstvu požadovat doklady uvedené v §69 odst. 2 citovaného zákona a ověřovat
skutečnost, zda honitba dosahovala ke dni 31. 3. 2003 minimální výměry 500 ha. Zjistí-li
přitom, že podmínky podle §69 odst. 2 citovaného zákona byly v rozhodné době splněny,
nevydávají o tom rozhodnutí konstitutivní povahy, ale zjištěné skutečnosti mohou pouze
deklarovat. Ustanovení §20 odst. 3 zákona o myslivosti se vztahuje na vznik honebního
společenstva, neboť je pojmově vyloučeno, aby již vzniklé honební společenstvo znovu vzniklo.
Z přechodných ustanovení zákona o myslivosti vyplývá, že stávající honební společenstva
nezanikají, nýbrž zůstávají zachována, a nejedná-li se o obory nebo samostatné bažantnice,
pak musí splňovat podmínku minimální výměry honitby 500 ha. Právní povaha honebního
společenstva se řídí zákonem o myslivosti ode dne jeho účinn osti, přičemž právní povahou
je nutno rozumět existenci, změnu a zánik stávajících honebních společenstev. Stávajícímu
honebnímu společenstvu je uložena povinnost přijmout stanovy, popřípadě je přizpůsobit zákona
o myslivosti, do 31. 3. 2003, jinak přímo ze zákona zanikají. Z přechodných ustanovení
tedy vyplývá povinnost honebního společenstva uvést do souladu své orgány a rovněž nezbytnost
dodržet základní výměru honitby v rozsahu 500 ha, a to k 31. 3. 2003. Jinou povinnost
pro stávající honební společenstva z těchto ustanovení dovodit nelze.
Z takto citovaného judikátu Městský soud v Praze převzal rovněž rozsáhlou pasáž týkající
se přípustnosti použití analogie ve správním řízení, v níž původně Krajský soud v Hradci
Králové, pobočka v Pardubicích dovodil (ovšem v rámci přezkumu správního rozhodnutí,
v němž orgán ochrany myslivosti analogicky aplikoval ustanovení §20 zákona o myslivosti
i na „registraci“ honebního společenstva vzniklého již podle dosavadních právních předpisů),
že tam, kde zákon přímo neřeší určitý právní problém, lze užít analogie zákona, tj . použít
ustanovení svou povahou a účelem nejbližšího. Správní orgán totiž v případech, kdy by nečinnost
znamenala neposkytnutí právní ochrany (denegatio iustitie), nemůže argumentovat tím, že zákon
na daný problém nepamatoval, že jej neupravuje, nýbrž se musí s věcí vypořádat. V oblasti
veřejného práva, v němž se vždy jedná o nerovné postavení účastníka správního řízení
a autoritativně vystupujícího správního orgánu, je nutno mít na zřeteli, že meze pro použití
analogie jsou zúženy (v poměru k užití analogie v právu soukromém, kde je rovné postavení
subjektů) tím, že analogie nemůže zakládat povinnosti, tedy nemůže jít ve svém důsledku k tíži
účastníka správního řízení (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod) . V inkriminované
věci je právní povaha stávajících honebníc h společenstev dostatečně řešena přechodnými
ustanoveními v §69 zákona o myslivosti, což samo o sobě vylučuje použití analogie . Aplikace
ustanovení §28 zákona o myslivosti, jež upravuje rejstřík honebních společenstev, v podobě
nové registrace stávajících honebních společenstev, je v rozporu se zásadami logického
uvažování, neboť je absurdní, aby vzniklé společenstvo znovu vznikalo. Mimo to je aplikací,
která nepřijatelně a bez dostatečné zákonné opory zatěžuje stávající honební společenstvo .
Skutečnost, že analogie registrace šla ve svém důsledku k tíži účastníka správního řízení, je dalším
důvodem nepřípustnosti a nezákonnosti použité analogie.
Dále Městský soud v Praze konstatoval, že ve správním spisu je založena fotokopie
dopisu Ing. J. F. ze dne 5. 3. 2003, jenž byl adresován Městskému úřadu Dobruška a oznamoval,
že dne 28. 2. 2003 schválila valná hromada honebního společenstva Podbřezí zánik tohoto
honebního společenstva likvidací ke dni 31. 3. 2003 a že likvidátorem byl zvolen JUDr. J. S.
Městský soud v Praze uvedl, že tato fotokopie není označena razítkem podatelny Města
Dobruška, a proto tuto fotokopii nemohl považovat za důkaz oznámení zrušení Honebního
společenstva Podbřezí tak, jak to učinil žalovaný ve svých rozhodnutích .
Městský soud v Praze měl za to, že pokud inkriminované honební společenstvo tvrdí,
že honitba ke dni 31. 3. 2003 splňovala mimo zákonné výměry také ostatní požadavky na tvorbu
honitby, že honební společenstvo přijalo stanovy a zvolilo orgány na valné hromadě dne
28. 2. 2003, avšak prokázání takového tvrzení je spojeno s obtížemi vyplývajícími mj. z toho,
že údajné oznámení o souladu honitby se zákonem o myslivosti mělo být podáno do 31 . 12. 2002
příslušnému okresnímu úřadu, je na místě, aby žalovaný ne nechal celou tíhu dokazování
na účastníkovi řízení, nýbrž aby postupoval z úřední povinnosti, maje na mysli zjištění úplného
skutečného stavu věci. Po úplně zjištěném skutkovém stavu bude další postup žalovaného záviset
mj. na tom, zda orgány a stanovy dotčeného honebního společenstva byly v rozhodné době
v souladu se zákonem. Pokud zákonné podmínky nebyly k 31. 3. 2003 splněny, pak honební
společenstvo zaniklo přímo ze zákona (bez rozhodnutí správního orgánu) a je na místě provedení
likvidace. I tato argumentace městského soudu je převzata, byť v modifikované podobě,
z citovaného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.
Městský soud v Praze uzavřel věc tak, že žalobou napadené rozhodnutí
je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, a proto ho postupem dle §76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
zrušil.
Žalovaný (stěžovatel) napadl rozsudek Městského soudu v Praze včasnou kasační
stížností opírající se dle názoru stěžovatele o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Dle obsahu kasační stížnosti se v šak jednalo o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. a) a písm. d)
s. ř. s., neboť stěžovatel namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
krajským soudem v předcházejícím řízení a vady řízení před krajským soudem spočívající
v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu.
Stěžovatel namítal závažné rozpory v odůvodnění rozsudku. Na stránce 3 odst. 4 tohoto
rozsudku je odkaz na smlouvu o nájmu honitby ze dne 5. 3. 2003 mezi Honebním společenstvem
Podbřezí a Mysliveckým sdružením Podbřezí na dobu určitou od 1. 4. 2003 do 31. 3. 2013.
Tato smlouva má dle názoru stěžovatele vícero nedostatků – nebyla projednána na valné
hromadě, je podepsána JUDr. J. S. na jedné straně a JUDr. J. S., panem M. a panem D. na straně
druhé, přičemž všichni vystupují jako fyzické osoby, pronajímatel je označen za držitele honitby,
ačkoliv dřívější právní úprava tento pojem neznala a navíc smlouva nebyla zaslána do 15 dnů
orgánu státní správy myslivosti, jak vyžaduje zákon .
Dále stěžovatel namítal, že oznámení ze dne 30. 12. 2003 o uvedení právní povahy,
stanov, orgánů společenstva a honitby samé do souladu se zákonem o myslivosti bylo podepsáno
JUDr. J. S. a ing. J. F., přičemž ani jeden z nich neměl právo takové oznámení podávat, neboť na
valné hromadě dne 28. 2. 2003 bylo odsouhlaseno zrušení honebního společenstva a zvolen
likvidátor JUDr. J. S. Ten mohl jakožto likvidátor provádět pouze úkony náležející do pravomoci
likvidátora.
Stěžovatel dále považuje za nepravdivé tvrzení uvedené v jmenovaném oznámení ze dne
30. 12. 2003, z něhož měl vycházet i Městský soud v Praze, podle něhož honební společenstvo
posoudilo na své valné hromadě dne 28. 2. 2003 otázku, zda honitba skutečně splňuje požadavky
ve smyslu §69 odst. 1 zákona o myslivosti. Stěžovatel uvádí, že ani ze zápisu ani z usnesení
z valné hromady konané dne 28. 2. 2003 nic takového nevyplývá.
Stěžovatel rovněž nesouhlasí s tvrzením, že by v případě, kdy zákon přímo určitý problém
neřeší, bylo lze užít analogie zákona a tato povinnost by se měla vz tahovat i na správní orgány.
Dle názoru stěžovatele taková povinnost pro správní orgány neplatí, neboť ty jsou vázány
zásadou zákonnosti a jakákoliv snaha vyhovět žádosti účastníka , která nemá oporu v zákoně,
by byla v rozporu s ústavním pořádkem České republiky.
Stěžovatel nepovažoval za správné ani konstatování Městského soudu v Praze,
že z přechodných ustanovení §69 zákona o myslivosti vyplývá „povinnost honebního
společenstva uvést do souladu své orgány a rovněž nezbytnost dodržet základní výměru hon itby
v rozsahu 500 ha, a to k 31. 3. 2003. Jinou povinnost pro stávající honební společenstva z těchto
ustanovení dovodit nelze“. Dle názoru stěžovatele tomu tak není, neboť zákon o myslivosti
vedle výše uvedených požadavků vyžaduje i splnění ostatních požadavků na tvorbu honitby.
Jako jednu z hlavních vad rozsudku shledává stěžovatel skutečnost, že Městský soud
v Praze neuznal za důkaz výše uvedenou fotokopii dopisu ing . J. F. ze dne 5. 3. 2003. Stěžovatel
uvedenou fotokopii obsahující razítko podatelny (ze dne 7. 5. 2003) předkládá a upozorňuje na
to, že stejná fotokopie (tedy včetně razítka podatelny) je součástí správního spisu, jak byl
postoupen stěžovatelem Městskému soudu v Praze.
Za podstatný důvod pro podání kasační stížnosti stěžovatel považuje rovněž skutečnost,
že Městský soud v Praze v rozporu se zákonem přenáší důkazní břemeno na stěžovatele,
když v závěru odůvodnění svého rozsudku vznáší požadavek, aby stěžovatel nenechal celou tíhu
dokazování sporných skutečností na žalobci, pokud jde o prokázání, že ve lhůtě do 31 . 12. 2002
bylo podáno příslušnému okresnímu úřadu oznámení o souladu honitby se zákonem o myslivosti.
Stěžovatel měl konečně za to, že všechny úkony učiněné jménem žalobce od prosince
2003 byly podány až po rozhodném datu určeném zákonem o myslivosti, tedy po 31. 3. 2003,
proto k nim nelze přihlížet.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti odmítl polemiku stěžovatele týkající se smlouvy
o nájmu honitby, neboť dle názoru žalobce stěžovateli nepřísluší hodnotit nájemní smlouvy
soukromých subjektů. Skutečnost, že nájemní smlouva nebyla zaslána v zákonné lhůtě 15 dnů
orgánu státní správy myslivosti, nezpůsobuje její neplatnost.
Žalobce nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že oznámení ze dne 30 . 12. 2003 nemohlo být
podáno, když v té době mohl za žalobce jednat pouze likvidátor a to pouze v rozsahu
vyplývajícím z jeho pravomoci. Žalobce uváděl, že zmíněné oznámení bylo podáno až poté,
kdy byla již likvidace honebního společenstva zrušena a likvidátor odvolán.
Podání ing. J. F. ze dne 5. 3. 2003 oznamující správnímu orgánu zrušení žalobce je podle
žalobce nicotným podáním, neboť ing. J. F. nebyl statutárním orgánem Honebního společenstva
Podbřezí. Tím byl pouze JUDr. J. S.
Žalobce dále nesouhlasil s námitkou stěžovatele týkající se důkazního břemene . Žalobce
připomíná, že k prokázání skutečnosti, že v roce 2002 došlo k úkonům nutným k transformaci
Honebního společenstva Podbřezí, navrhoval výslech pracovníka Okresního úřadu v Rychnově
nad Kněžnou ing. H., který v té době zpracovával agendu myslivosti.
Kasační stížnost je důvodná.
V rámci jejího posouzení se Nejvyšší správní soud zabýval nejprve jednak tvrzenou
nepřezkoumatelností rozsudku krajského soudu a také tím, zda zde nejsou další vady řízení
před krajským soudem, k nimiž by Nejvyšší správní soud musel přihlížet i nad rámec kasační
stížnosti z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.).
V této souvislosti musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že většinu kasačních námitek
stěžovatele nemohl vůbec meritorně posuzovat pro vady rozsudku krajského soudu spočívající
v jeho nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů, jež ho skutečně činí nepřezkoumatelným .
Jak vyplývá již z výše uvedené rekapitulace, ta část odůvodnění rozsudku, v níž se měl městský
soud vyjádřit ke skutkovým a zejména právním otázkám vyplývajícím z uplatněných žalobních
bodů a předestřít v daném případě závazný právní názor pro stěžovatele, je tvořena z valné části
toliko pasážemi převzatými z publikovaného rozsudku jiného krajského soudu, a to takřka
doslovně. Tento judikát je nepochybně ve věci relevantní a bylo by jistě na místě,
pokud se městský soud s jeho závěry ztotožnil, část z této argumentace s patřičným vysvětlením
a odkazem použít, kdyby ovšem městský soud zároveň vyložil, jaký význam mají tyto závěry
jiného krajského soudu pro jeho rozhodnutí v dané věci. To se však v daném případě vůbec
nestalo, přičemž je zřejmé, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích,
k uvedeným závěrům dospěl v jiné, skutkově i právně odlišné věci a že pouhé zopakování
této argumentace bez dalšího komentáře nemůže být dostačujícím pro řešení sporných otázek
v daném případě.
Jak již bylo řečeno, Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, shledal
nezákonným postup správních orgánů, které při transformaci příslušného honebního
společenstva postupovaly analogicky podle §20 zákona o myslivosti, tedy vyžadovaly jeho novou
registraci. V daném případě však stěžovatel takovou analogii nepoužil a novou registraci žalobce
nevyžadoval, značná část převzaté argumentace tedy na předmětnou věc vůbec nedopadá .
Stěžovatel zrušil rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, jímž byly žalobci
stanoveny pro společenstevní honitbu Podbřezí jakostní třídy, minimální a normované stavy,
požadovaný poměr pohlaví, věková skladba zvěře a koefi cient očekávané produkce,
neboť dospěl k závěru, že žalobce, tedy Honební společenstvo Podbřezí, ač řádně
a včas provedlo transformaci dle §69 odst. 2 zákona o myslivosti, přesto zaniklo na základě
rozhodnutí valné hromady o jeho zrušení, a dále dospěl k závěru, že zanikla rovněž honitba
žalobce, neboť žalobce v zákonem stanovené lhůtě, tedy do 31. 12. 2002, nepodal u orgánu státní
správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti ve smyslu §69
odst. 1 citovaného zákona. S těmito závěry žalobce nesouhlasil a v žalobě mj. uváděl, že ještě
před skončením likvidace došlo zákonným postupem k revokaci rozhodnutí o zrušení
tohoto honebního společenstva. Žalobce byl dle svého tvrzení neoprávněně vymazán z rejstříku
honebních společenstev ještě před skončením likvidace . Pokud jde o honitbu, žalobce uváděl,
že pro výše zmíněný návrh dle §69 odst. 1 cit. zákona postačovalo podle jeho názoru ústní
oznámení, což bylo dle jeho tvrzení jménem žalobce učiněno, přičemž odkazoval na prohlášení
ing. V. H., který byl v rozhodné době pracovníkem okresního úřadu, tedy v té době příslušného
orgánu státní správy myslivosti. Navíc měl žalobce za to, že dle dikce §69 odst . 1 zákona o
myslivosti neměl ani povinnost takový návrh podávat, neboť jeho honitba přesahovala zákonem
stanovenou minimální výměru (500 ha) a splňovala dle jeho tvrzení i ostatní požadavky na tvorbu
honitby vymezené v §17 zákona o myslivosti.
Městský soud v Praze se tedy měl s těmito žalobními námitkami řádným způsobem
vypořádat a v jejich rámci přezkoumat uvedené závěry žalobou napadených rozhodnutí. Městský
soud se tedy měl zabývat nikoli tím, zda došlo k zániku honebního společenstva na základě §69
odst. 2 zákona o myslivosti, neboť stěžovatel v prvostupňovém rozhodnutí jasně konstatoval,
že v daném případě honební společenstvo na valné hromadě dne 28. 2. 2003 přijalo nové stanovy
a zvolilo nové orgány tak, aby naplnilo znění §69 odst. 2 zákona o myslivosti, ale měl se zabývat
tím, zda skutečně došlo k zániku žalobce na základě rozhodnutí téže valné hromady o zrušení
honebního společenstva (§25 odst. 1 písm. c/ zákona o myslivosti) a na základě jeho následného
výmazu z rejstříku honebních společenstev. V této souvislosti měl Městský soud v Praze vzít
v úvahu, že honební společenstvo se dnem uvedeným v rozhodnutí valné hromady pouze
zrušuje, tedy zániku honebního společenstva výmazem z příslušného rejstříku předchází obdobně
jako u obchodních společností a řady jiných právnických osob jeho likvidace, na níž se podle §25
odst. 2 zákona o myslivosti použijí předpisy o likvidaci majetku a závazků obchodních
společností. Městský soud měl tedy posoudit, zda v dané věci došlo k výmazu žalobce z rejstříku
honebních společenstev v souladu se zákonem a zda bylo případně rozhodnutí valné hromady
o zrušení společenstva platně revokováno.
Městský soud v Praze se ovšem těmto otázkám vůbec nevěnoval, přičemž pouze odkázal
na to, že fotokopie oznámení ze dne 5. 3. 2003 o zmíněném rozhodnutí valné hromady žalobce,
na jehož základě byl proveden výmaz žalobce z rejstříku honebních společenstev, není označena
razítkem podatelny příslušného správního orgánu. Stěžovatel důvodně poukazuje
na to, že fotokopie, včetně razítka podatelny, byla součástí spisu, jak byl postoupen stěžovatelem
Městskému soudu v Praze, resp. fotokopie zmiňovaného podání se ve spise nachází dvakrát,
jednou bez razítka podatelny Městského úřadu Dobruška a jednou včet ně tohoto razítka.
Tuto skutečnost Městský soud v Praze přehlédl. Především je ale třeba zdůraznit, že otázka,
zda je na uvedené listině razítko podatelny či nikoliv, není v dané věci vůbec podstatná,
neboť samotná skutečnost, že uvedené oznámení bylo Měst skému úřadu v Dobrušce doručeno,
není mezi stranami sporná a uváděl ji i žalobce . Bylo tedy na místě se vyjádřit k následkům,
jaké mělo na existenci Honebního společenstva Podbřezí usnesení valné hromady o jeho zrušení
ze dne 28. 2. 2003, jak již bylo nazn ačeno výše.
Pokud jde o existenci společenstevní honitby, je třeba zdůraznit, že žalobou napadená
rozhodnutí netvrdila, že by honitba žalobce nedosahovala zákonem požadované minimální
výměry 500 ha, jako tomu bylo ve věci posuzované v citovaném judikátu jiného krajského soudu.
Městský soud v Praze se tedy měl zabývat především tím, za jakých podmínek vznikala podle §69
odst. 1 zákona o myslivosti dosavadnímu honebnímu společenstvu, jehož honitba splňovala
požadavky na zákonem stanovenou výměru, povinnost podat pod sankcí zániku honitby
do 31. 12. 2002 orgánu státní správy myslivosti návrh na uvedení honitby do souladu
s tímto zákonem. Jde tedy o to posoudit, zda tato povinnost vznikala v každém takovém případě,
jak předpokládá žalobou napadené rozhodnutí, nebo pouze v těch případech, kdy honitba
nesplňovala ostatní požadavky na tvorbu honitby (vedle požadované výměry) uvedené v §17
zákona o myslivosti, v tehdy platném znění, jak je o tom přesvědčen žalobce . Teprve pokud
by bylo postaveno najisto, že žalobce měl v daném případě povinnost takový návrh podat, bylo
by nutné se zabývat otázkou, zda žalobce skutečně tento návrh v uvedené lhůtě podal
a zda k takovému návrhu dle tehdy platného správního řádu postačovala ústní forma podání.
I pokud by městský soud dospěl k závěru, že honební společenstvo ani společenstevní
honitba nezanikly, bylo by třeba se dále zabývat otázkou, o jakém návrhu vlastně Krajský úřad
Královéhradeckého kraje rozhodoval, neboť je zřejmé, že podání ze dne 30 . 12. 2003 nazvané
„oznámení o souladu honitby se zákonem č. 449/2001 Sb. o myslivosti“ a podání ze stejného dne
nazvané „oznámení o uvedení právní povahy, stanov a orgánů honebního společenstva
do souladu se zákonem o myslivosti“ nebyla v žádném případě způsobilá zahájit řízení o uv edení
honitby do souladu se zákonem o myslivosti dle §69 odst. 1 tohoto zákona, neboť takový návrh
mohl být podán jen do 31. 12. 2002. Na druhou stranu je třeba vzít v úvahu, že přílohou jednoho
z těchto oznámení byl návrh žalobce na stanovení plánovaných druhů zvěře a jejich minimálních
a normovaných stavů. Je tedy nutno posoudit postup Krajského úřadu Královéhradeckého kraje,
který sice nejprve oznámil zahájení správního řízení ve „věci registrace Honebního společenstva
Podbřeží a ve věci oznámení o souladu honitby Podbřezí a návrhu plánovaných druhů zvěře
a jejich minimálních a normovaných stavů“, posléze však v rozhodnutí stanovil
pro společenstevní honitbu Podbřezí toliko jakostní třídy, minimální a normované stavy,
požadovaný poměr pohlaví, věkovou skladbu zvěře a koeficient očekávané produkce
s tím, že předmětná honitba byla již uznána výše uvedeným rozhodnutím Okresního úřadu
Rychnov nad Kněžnou ze dne 3. 2. 1993 a jejím držitelem je žalobce . Krajský úřad tedy v daném
případě nerozhodoval o uznání honitby dle §18 a §29 zá kona o myslivosti,
neboť zde se nejednalo o novou honitbu, ale o honitbu již existující, která byla uznána
podle předchozích právních předpisů, avšak rozhodoval na základě analogického použití §29
odst. 3 zákona o myslivosti o návrhu na stanovení jakostních tříd, minimálních a normovaných
stavů, věkové skladby a koeficientu očekávané produkce této honitby. Byl to tedy krajský úřad,
kdo v daném případě použil analogie zákona, nikoli stěžovatel, který jeho rozhodnutí posléze
zrušil. Je tedy nutné posoudit, zda mj. ve světle principů, které městský soud bez dalšího převzal
z citovaného judikátu, se v daném případě jednalo o analogii přípustnou, či nikoli.
Všechny tyto nanejvýš relevantní otázky ovšem městský soud opominul a namísto
toho použil argumentaci z jiného soudního rozhodnutí, která sama o sobě bez bližšího vysvětlení
nemohla věc plně objasnit. Nezbývá tedy než uzavřít, že řízení před tímto soudem trpělo vadou
dle §103 odst . 1 písm. d) a §109 odst. 3 s. ř. s., spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
městského soudu pro jeho nesrozumitelnost a pro nedostatek důvodů. Výše naznačenými
otázkami se tedy městský soud bude zabývat v dalším řízení. Pokud Městský soud v Praze zjistí,
že pro takto vymezený přezkum žalobou napadených rozhodnutí neposkytují rozhodnutí
stěžovatele a jim předcházející správní řízení dostatečný podklad, ať již pro absentující důvody
či pro nedostatečné zjištění skutkového stavu, zruší žalobou napadené rozhodnutí dle §76 odst. 1
písm. a), příp. b) s. ř. s. a věc vrátí stěžovateli k dalšímu řízení, v takovém případě však musí zcela
konkrétně a jednoznačně uvést, se kterými otázkami se správní orgán řádně nevypořádal,
resp. které pro věc rozhodné skutkové okolnosti nebyly řádně objasněny. I v tomto případě bude
navíc Městský soud v Praze povinen se vypořádat s těmi žalobními námitkami, jejichž posouzení
případně konstatovaný nedostatek důvodů rozhodnutí stěžovatele či nedostatečné zjištění
skutkového stavu nebrání, jako je např . žalobcem uplatněný žalobní bod týkající se namítané
podjatosti předsedy rozkladové komise stěžovatele.
Řízení před městským soudem je navíc zatíženo další vadou, k níž Nejvyšší správní soud
musí přihlédnout z úřední povinnosti. Městský soud totiž opominul, že správního řízení,
které vedl stěžovatel, se vedle žalobce účastnila také sousední honební společenstva a myslivecké
sdružení, přičemž právě na základě odvolání Honebního společenstva Spáleniště a Mysliveckého
sdružení Domašín-Spáleniště, byť opožděných, došlo postupem dle §60 a §65 a násl . správního
řádu k přezkoumání a zrušení původního rozhodnutí krajského úřadu. Z podání těchto subjektů
i z rozhodnutí stěžovatele vyplývá, že sporná otázka existence žalo bce a jeho honitby souvisí
také s určitými nejasnostmi ve vymezení území a hranic této honitby. Je tedy zřejmé, že subjekty,
jež se účastnily předmětného správního řízení, patří mezi osoby, jež mohly být ve smyslu §34
odst. 1 s. ř. s. přímo dotčeny ve svých právech a povinnostech vydáním žalobou napadeného
rozhodnutí či jeho případným zrušením městským soudem. Městský soud v Praze tedy jednal
v rozporu s §34 odst. 2 s. ř. s., jestliže tyto osoby neuvědomil o probíhajícím soudním řízení
a nevyzval je, aby ve stanovené lhůtě oznámily, zda budou uplatň ovat práva osoby zúčastněné
na řízení. Tím těmto osobám odňal možnost tato práva uplatňovat, tedy mimo jiné se k věci
vyjádřit jak v rámci řízení o předmětné žalobě, tak následně v řízení o podané kasační stížnosti.
Skutečnost, že žalobce tyto osoby v žalobě neoznačil, ač k tomu byl povinen, nemůže jít k jejich
tíži. Dle ustálené judikatury správních soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 2. 5. 2007, č. j. 5 As 3/2007 - 68, dostupný na www.nssoud.cz) je uvedené porušení
procesních ustanovení městským soudem vadou řízení, jež mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (§103 odst. 1 písm. d/ a §109 odst . 3 s. ř. s.) a je tedy rovněž důvodem
zrušení přezkoumávaného rozsudku městského soudu.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost v uvedeném rozsahu důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
řízení (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53
odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu