ECLI:CZ:NSS:2019:5.AS.341.2018:42
sp. zn. 5 As 341/2018 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: M. K., zastoupen
Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Na Zlatnici 301/2, Praha, proti žalovanému:
Krajský úřad Karlovarského kraje, se sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 8. 2018,
č. j. 30 A 73/2017 - 68,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný rozhodnutím ze dne 9. 1. 2017, č. j. 152/DS/17-3, zamítl odvolání žalobce
a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Sokolov ze dne 12. 10. 2016, č. j. 91282/2015/OP/
JASV-33. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byla žalobci podle §125f odst. 3
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(dále jen „zákon o silničním provozu“) ve vazbě na §125c odst. 4 písm. f) téhož zákona uložena
pokuta ve výši 1500 Kč za spáchání správního deliktu dle §125f odst. 1 zákona o silničním
provozu; žalobce jako provozovatel osobního motorového vozidla tovární značky BMW, RZ X
v rozporu s §10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní
komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích
stanovená tímto zákonem, jelikož dne 13. 10. 2015, v 11:40 hod., v obci Sokolov, na ulici
Křížová, nezjištěný řidič nerespektoval význam svislé dopravní značky B 1 „Zákaz vjezdu všech
vozidel“ s dodatkovou tabulkou „mimo zásobování“ a stál s výše označeným vozidlem v úseku
platnosti této dopravní značky. Současně byla žalobci v souladu s §79 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve spojení s §6 odst. 1 vyhlášky Ministerstva vnitra č. 520/2005 Sb., uložena
povinnost nahradit paušální částku nákladů správního řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitku protiústavnosti §10 odst. 3
zákona o silničním provozu a souvisejícího §125f odst. 1 téhož zákona neshledal krajský soud
důvodnou. S odkazem na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu
konstatoval, že uvedené ustanovení je omezeno na úzkou skupinu spolehlivě prokazatelných
deliktů, nestanovuje odpovědnost absolutní, ale s možností liberace, nastupuje až sekundárně,
pokud nelze uplatnit individuální odpovědnost pachatele na principu zavinění, a má povahu
pouze nepřímého nátlaku na provozovatele vozidla (např. limitovaná výše pokuty); a proto
v testu ústavnosti obstojí. Námitku, že se nejednalo o neoprávněné stání, ale o vjetí, krajský soud
rovněž neshledal důvodnou, protože je-li zakázáno vjetí, tím spíše je zakázáno i stání na takovém
místě. Dále žalobce namítal nepřesnou lokaci spáchání skutku ve výzvě k zaplacení částky dle
§125h zákona o silničním provozu, čemuž krajský soud přisvědčil, avšak současně námitku
vyhodnotil jako nedůvodnou, jelikož místo bylo později opraveno a žalobní tvrzení jsou účelová
(žalobce na výzvu označil řidiče vozidla, následně se však bránil tím, že chtěl částku uhradit
a neučinil tak pouze z důvodu chybně uvedeného místa spáchání přestupku, což, jak vyplývá
přímo z textu žaloby, zjistil až následně). Namítané vady výroku prvostupňového rozhodnutí
krajský soud taktéž neshledal. Z výroku dle jeho názoru jasně vyplývá podstata protiprávního
jednání, výrok jako celek je dostatečně konkrétní a přezkoumatelný. Ohledně místa spáchání
přestupku soud uvedl, že ačkoliv si lze představit podrobnější specifikaci, výrok dle soudu obstojí,
správní orgán doplnil dokazování a ve spojení s fotodokumentací jasně vymezil místo spáchání
přestupku. Namítané absenci snahy správních orgánů zjistit pachatele přestupku i navrhovanému
výslechu krajský soud rovněž nepřisvědčil.
[3] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel namítá nesprávné posouzení projednatelnosti jednání jako
deliktu provozovatele. Porušení dopravní značky v daném případě spočívalo pouze
v neoprávněném vjezdu, jelikož značka nezakazuje stání a provozovateli může být dle zákona
přičitatelné pouze neoprávněné zastavení nebo stání, nikoliv vjezd (na rozdíl od např. pěší zóny,
kam je zakázán vjezd, ale je tam zakázáno rovněž stání). Dle nového zákona o přestupcích
je navíc nutné, aby bylo jednání výslovně označeno za přestupek; stání v části komunikace, kam
je zakázán vjezd, tak označeno není. Stěžovatel uvádí srovnání protiprávních jednání a trestnosti
jejich následků a dovozuje, že dopravní značku „zákaz vjezdu“ lze porušit pouze vjezdem,
následné stání v daném úseku komunikace již zakázáno není. Provozovatel vozidla tak za takové
jednání není odpovědný.
[4] Dále stěžovatel namítá porušení §125h zákona o silničním provozu, neboť výzva
k uhrazení určené částky neobsahovala správný popis skutku. Proto stěžovatel částku neuhradil.
Krajský soud k tomu sice vyjádřil názor, že stěžovatel toto tvrdí účelově, neboť se o správném
místě spáchání přestupku musel dozvědět až následně, a uvedením řidiče se pokusil zbavit své
vlastní odpovědnosti za protiprávní jednání. Stěžovatel však upozorňuje, že i tak se jedná
o porušení zákona a stěžovateli toto porušení vadilo. Dospěl k názoru, že k takovému skutku
dojít nemohlo, a proto částku neuhradil, neboť by ji kvůli tomu ani nemohl vymoci po řidiči
vozidla v civilním řízení. Stěžovatel řidiče označil, aby sám vysvětlil situaci správnímu orgánu.
[5] Závěrem stěžovatel namítá nesprávné posouzení vady výroku rozhodnutí
prvostupňového orgánu spočívající v nedostatečném vymezení místa spáchání skutku, případně
nesprávné posouzení, zda má výrok oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Dle názoru stěžovatele
vozidlo nestálo na ulici Křížová, ale mimo pozemní komunikaci, kde stání nemůže být
přestupkem proti zákonu o silničním provozu. Rovněž stěžovatel tvrdí, že žádná dopravní značka
ani zákon nezakazuje stání na ulici Křížová. Pokud stěžovatel odhlédne od faktu, že vozidlo
nestálo v ulici Křížová, přesto specifikaci místa považuje za nedostatečnou, protože v obci jsou
tři naprosto samostatné ulice Křížové, navíc s odlišnou úpravou vjezdu.
[6] Žalovaný je přesvědčen, že s opakovanými námitkami stěžovatele se vypořádal již krajský
soud a kasační stížnost neobsahuje žádné nové skutečnosti, a proto se k jejímu obsahu dále
nebude vyjadřovat.
[7] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, proti rozhodnutí, vůči němuž
je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem
dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti stížnosti dle §106 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud zkoumal důvodnost kasační stížnosti v souladu s §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., v mezích jejího rozsahu a přípustně uplatněných důvodů a dospěl k názoru, že kasační
stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud úvodem posuzoval námitku nesprávného posouzení
projednatelnosti jednání jako deliktu provozovatele. Stěžovatel namítal, že provozovateli vozidla
může být dle zákona přičitatelné pouze neoprávněné zastavení nebo stání, nikoliv vjezd. K tomu
Nejvyšší správní soud uvádí, že tato otázka již byla vyřešena v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 13. 4. 2017, č. j. 10 As 324/2016 – 46, kde se jednalo o shodnou situaci: „Nesouhlasí
s námitkou stěžovatelky, že nebyly naplněny znaky přestupku, a tudíž nelze dovozovat správní delikt
provozovatele vozidla. Znaky přestupku, jehož se řidič dopustil, vymezila již městská policie ve svém oznámení
správnímu orgánu prvního stupně. Zákaz vjíždět na vodorovné dopravní značení V 13a podle §23 prováděcí
vyhlášky je třeba chápat ve smyslu, jak jej popsal krajský soud: pokud je zakázáno vjíždět, pak to rovněž
znamená, že je zakázáno i stát (argument a minori ad maius). Vjíždění na plochu představuje totiž předpoklad
k následnému stání, a pokud by byl tedy zákaz respektován, nikdy by zde vozidlo nestálo. Zároveň stáním
na takto vymezené ploše porušuje řidič povinnost dle §125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu, jelikož
v tomto místě ohrožuje bezpečnost a plynulost silničního provozu a zejména jízdu ostatních vozidel. Právě toto
obecné ustanovení představuje sběrnou kategorii zakázaných jednání, kam spadá i neoprávněné zastavení či stání.
Rovněž argumentace stěžovatelky rozsudkem NSS ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 As 176/2016 - 46, není
v tomto kontextu správná. NSS v uvedeném rozsudku konstatoval, že nelze naplnit skutkovou podstatu
§125c odst. 1 písm. f) zákona o silničním provozu, pokud dopravní značka zakazuje přejíždění čáry, a nikoliv
předjíždění vozidel. Pro zákaz předjíždění v daném případě však chyběla opora v zákoně. Naproti tomu zákaz
stání na místech, kde by mohl být ohrožen provoz, v zákoně výslovně uveden je a k jeho respektování má přispívat
rovněž vodorovná dopravní značka V 13a. Jednání řidiče vozidla tedy vykazuje znaky přestupku dle zákona
o silničním provozu, který spočíval v neoprávněném stání. Tyto podmínky odpovědnosti provozovatele vozidla
tak byly naplněny. NSS souhlasí se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka jako provozovatel vozidla
nezajistila dodržování povinností řidiče vozidla a pravidla provozu na pozemních komunikacích, čímž se dopustila
správního deliktu podle §125f zákona o silničním provozu.“ Nejvyšší správní soud neshledal důvod
se od tohoto názoru odchýlit, a proto námitku označil za nedůvodnou.
[10] Nejvyšší správní soud poté přikročil k hodnocení námitky porušení §125h zákona
o silničním provozu, které stěžovatel spatřuje v nesprávném popisu skutku ve výzvě k uhrazení
určené částky. Nejvyšší správní soud předně uvádí, že výzvou dle §125h téhož zákona ještě
nedochází k zahájení správního řízení, což zdejší soud vyjádřil např. v rozhodnutí ze dne
24. 7. 2019, č. j. 6 As 78/2019 – 45: „Při vydání výzvy dle ustanovení §125h odst. 1 zákona o silničním
provozu ke sdělení totožnosti řidiče nebo k úhradě určené částky přitom ještě není vedeno správní řízení o správním
deliktu provozovatele motorového vozidla podle ustanovení §125f odst. 1 zákona o silničním provozu, ale
fakticky jsou pouze zjišťovány informace o údajném řidiči motorového vozidla a pachateli přestupku podle
ustanovení §125c zákona o silničním provozu.“ Zákonná úprava této výzvy není příliš detailní, ale
je zřejmé, že jejím účelem je procesní ekonomie a možnost odložení věci ve prospěch stěžovatele,
nemohou tedy být kladeny příliš vysoké nároky na její přesnost (ačkoliv precizní specifikace
skutku je samozřejmě žádoucí již ve výzvě). Skutek je detailně posuzován teprve následně
v průběhu správního řízení, čemuž se provozovatel může bránit. Nejvyšší správní soud je proto
toho názoru, že dílčí nedostatek výzvy, který nezpůsobil zaměnitelnost skutku a byl následně
během řízení napraven, nemůže způsobit nezákonnost této výzvy ani rozhodnutí správního
orgánu. To ostatně vyplývá též z rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 4. 2019,
č. j. 1 As 26/2019 – 26, jež dále řeší možnosti postupu stěžovatele, pokud nesouhlasí s obsahem
výzvy: „(…) nezbývá mu, než částky neuhradit, vyčkat na zahájení správního řízení, ve kterém tuto námitku
může účinně uplatnit. Zákon o silničním provozu totiž správnímu orgánu nedává žádnou možnost, jak v této
‚předprocesní‘ fázi vydané výzvy provozovateli vozidla změnit či zrušit (…)“. V daném případě se sice
jednalo o odlišnou situaci, kdy byl skutek ve výzvě špatně právně kvalifikován, avšak oba případy
spojuje následná úprava specifikace správního deliktu. Nejvyšší správní soud k tomu dodává,
že zásadní je mít možnost se změně bránit (tato podmínka byla v případě stěžovatele
jednoznačně splněna již jen možností účastnit se ústního jednání či výzvou k vyjádření
k podkladům rozhodnutí, které nevyužil) a finální znění výroku správního rozhodnutí.
Prvostupňový orgán ve výroku rozhodnutí ve věci stěžovatele již uvedl správnou ulici, v níž
došlo ke správnímu deliktu, tuto podmínku tedy rovněž splnil. Krajský soud nepochybil, když
námitku shledal nedůvodnou, avšak související argumentace ohledně ovlivnění stěžovatele touto
chybou byla již nadbytečná, neboť vliv na stěžovatele není rozhodný. Tento nedostatek však
nezakládá nezákonnost rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud tak námitku shledal
nedůvodnou.
[11] Závěrem Nejvyšší správní soud zkoumal námitku nedostatečného vymezení místa
spáchání skutku. Soud taktéž posuzoval, zda má výrok prvostupňového rozhodnutí oporu
ve zjištěném skutkovém stavu. Nejvyšší správní soud nejprve upozorňuje, že v obci Sokolov
nejsou tři ulice Křížové, ale jedna rozdělená do tří oddělených částí. Dále soud uvádí, že místo,
kde byl skutek spáchán, se skutečně nacházelo v ulici Křížová. Právní řád České republiky sice
neobsahuje definici ulice, avšak lze dovodit (mj. z definice pozemní komunikace), že zahrnuje též
okolí silnice, chodníky i přilehlé zpevněné plochy. Místo, kde došlo k deliktu, je veřejně
přístupnou komunikací ve vlastnictví obce, která připojuje budovu výměníku k silnici, a lze ji tak
považovat za součást této ulice. Nejvyšší správní soud dále v této souvislosti odkazuje
na rozsudek zdejšího soudu ze dne 29. 5. 2019, č. j. 2 Ad 269/2018 - 42, který řeší obdobnou
situaci. V daném případě byl rovněž skutek vymezen celou ulicí v kombinaci s dikcí „v místě, kde
platí dopravní značka X“, věcně lze tedy považovat i výrok rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně ve věci stěžovatele za dostatečný: „V nyní řešeném případě však výrok prvostupňového právního
rozhodnutí stěžovateli vytýká, že ‚nezajistil, aby nezjištěný řidič s tímto vozidlem nestál dne 17. 12. 2015 v době
kolem 14:13 hodin v obci Sokolov, na pozemní komunikaci ul. Karla Havlíčka Borovského, a to v místě, kde
je to vodorovnou dopravní značkou č. V 13a zakázáno‘; je zde tedy zcela zjevně patrný rozdíl, kdy místo
spáchání správního deliktu je krom celé ulice konkretizováno taktéž určitou její částí, a to plochou vyznačenou
vodorovnou dopravní značkou č. V 13a (část pozemní komunikace vyšrafovaná šikmými rovnoběžnými čarami).“
Jednalo se o omezení jinou dopravní značkou, avšak tezi adekvátnosti takového vymezení
ve výroku prvostupňového rozhodnutí lze aplikovat i na případ stěžovatele, neboť tato
kombinace prvků specifikace skutku obecně zajišťuje dostatečnou konkrétnost výroku. Výrok
by samozřejmě bylo možné ještě dále konkretizovat např. uvedením dikce „v blízkosti
výměníku“, avšak jelikož mezi účastníky nebylo sporu o místě spáchání skutku tak, jak
je vymezen výrokem v návaznosti na podklady ve spisu včetně porovnání fotografií (stěžovatel
dokonce dané místo přímo graficky znázornil v rámci žaloby), rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně bez problému obstojí. Není totiž nezbytné, aby zcela všechny údaje týkající
se místa spáchání určitého skutku byly zároveň pojaty do výroku o něm; rozhodující je, aby i bez
nich byl výrok určitý. Krajský soud námitku posoudil správně. Nejvyšší správní soud proto
námitku rovněž označil jako nedůvodnou.
[12] Nejvyšší správní soud ze shora uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1
věty druhé s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[13] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému, kterému by dle úspěchu náhrada nákladů řízení po právu
náležela, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil, proto mu soud
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. září 2019
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu