ECLI:CZ:NSS:2006:5.AS.36.2006
sp. zn. 5 As 36/2006 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: Ch. M., zast. advokátem JUDr. Lubomírem Dokoupilem, se sídlem AK Krohova
2354/50, Praha 6, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení
státního občanství, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 28. 11. 2005, č. j. 7 Ca 212/2005 – 20,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2005, č. j. 7 Ca 212/2005 – 20
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení výše označeného usnesení, kterým
Městský soud v Praze odmítl návrh na přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne
28. 6. 2005, č. j. VS-104/RK/3-2005 ve věci žádosti o udělení státního občanství České
republiky. Stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle ust. §103 odst.1 písm.e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále s. ř. s.). Stěžovatel si je vědom toho, že na udělení
státního občanství neexistuje ani při splnění stanovených podmínek právní nárok, přesto
se však domnívá, že Městský soud v Praze nemá pravdu v tom, že by rozhodování o udělení
státního občanství nebylo rozhodnutím dle §65 s. ř. s. Stěžovatel tvrdí, že odmítavým
usnesením soudu byla porušena jeho práva odpovídající povinnostem uloženým správnímu
orgánu v ustanoveních §3, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, tedy právo účastníka správního
řízení na projednání své věci a na vydání rozhodnutí, které vychází ze zákona a které obsahuje
všechny zákonem stanovené náležitosti. Subjektivní procesní práva má dle stěžovatele zajisté
každý účastník správního řízení bez ohledu na to, zda mu zvláštní právní předpis přiznává
právní nárok na předmět správního řízení. Stěžovatel v této souvislosti namítá, že porušením
procesních pravidel ze strany správního orgánu může dojít k nezákonnému rozhodnutí i tehdy,
nemá-li na předmět řízení účastník nárok; opačný přístup, totiž, že i jakkoli nesprávný postup
správního orgánu nikdy nemůže vést k nezákonnému rozhodnutí, by zcela popřel všechny
principy právního státu a učinil účastníka řízení zcela bezbranným. Stěžovatel se proto
domnívá, že je k žalobě legitimován na základě ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. Má za to,
že soud měl přezkoumat, zda správní orgán nevybočil při svém rozhodování z mezí správního
uvážení stanovených zákonem; v právní státě totiž nemůže existovat absolutní volná úvaha,
která by dovolovala správnímu orgánu rozhodnout zcela libovolně. Stěžovatel z důvodů výše
uvedených požaduje, aby nejvyšší správní soud napadené usnesení Městského soudu v Praze
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se s rozhodnutím Městského soudu v Praze ztotožnil, přitom konstatuje,
že ze zákona o státním občanství jednoznačně vyplývá, že i v případě splnění všech zákonem
stanovených podmínek nemusí být žádosti o udělení státního občanství vyhověno,
resp. neexistuje právní nárok. Splněním podmínek je dán pouze základní předpoklad pro
kladné vyřízení žádosti o udělení státního občanství České republiky, po kterém následuje
fáze správního uvážení, kdy je třeba každou žádost individuálně a řádně posoudit z mnoha
hledisek. Žalovaný dále odkazuje stran přezkoumatelnosti rozhodnutí ve věci udělení státního
občanství ve správním soudnictví na stávající judikaturu Městského soudu v Praze, z níž
jednoznačně vyplývá, že tato rozhodnutí jsou z přezkumu vyloučena. K průběhu správního
řízení uvádí, že toto bylo vedeno řádně, bez zbytečných průtahů, stěžovateli i jeho zástupci
bylo umožněno nahlížet do spisu, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí i ke způsobu jejich
zjištění a popřípadě navrhnout jejich doplnění. Správní orgán postupoval tak, aby stěžovatel
ve správním řízení neutrpěl žádnou újmu. Žalovaný odmítá, že jeho rozhodnutí jakož
i rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu jsou nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění
Žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud předesílá, že v případě, kdy je kasační stížnost podána z důvodu
dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., kasačnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda stěžovateli
mělo být státní občanství uděleno či nikoli ani to, zda řízení před správním orgánem bylo
zatíženo namítanými vadami, ale toliko to, zda nebylo porušeno právo na přístup k soudu,
odmítl-li soud návrh stěžovatele, aniž jej projednal.
Otázka žalobní legitimace ve věcech udělení státního občanství nebyla zprvu řešena
Nejvyšším správní soudem jednotně; judikatura se rozcházela v tom, zda neúspěšný žadatel
o udělení státního občanství v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu aktivní
žalobní legitimaci má či nikoli resp. zda může vůbec uspět s tvrzením o porušení svých práv v
procesu. Nejvyšší správní soud proto ve smyslu ust. §17 s. ř. s. posoudil spornou otázku
v rozšířeném senátu, přitom dospěl k závěru, že žadatel o udělení státního občanství České
republiky je legitimován k žalobě proti rozhodnutí, jímž mu státní občanství nebylo uděleno,
tvrdí-li, že v řízení o jeho žádosti byla porušena jeho práva účastníka správního řízení.
(usnesení rozšířeného senátu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002-42, uveřejněno
na www.nssoud.cz).
Pátý senát v nyní posuzované věci vycházel ze závěrů rozšířeného senátu a konstatuje:
Právo na přístup k soudu je jednou ze základních komponent práva na spravedlivý
proces, garantovaného jak mezinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem.
Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“), podle něhož ten, „kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal
zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být
vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.“.
Citovaný článek je sice oproti současným standardům soudní ochrany formulován úžeji
(z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod dále vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní
soudnictví dnes již neomezuje toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu
před nečinností i před nezákonnými zásahy); právo na přístup soudu ve věcech správního
soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních soudů je podle
tohoto článku založena na generální klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního
orgánu, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících
se základních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není).
Právo na soudní přezkum každého rozhodnutí správního orgánu (ledaže by bylo
zákonem výslovně vyloučeno), je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně
zaručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavodárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny,
aby při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty
a smyslu, a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla
stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich
používání je nutno vždy klást si otázku, proč zákon určitou kompetenční výluku obsahuje,
a respektovat její smysl; nepřípustný je zejména formalistický výklad, dovolávající se textu
zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústavních interpretačních pravidel zároveň plyne,
že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu či nikoliv, je nezbytné
přiklonit se k výkladu svědčícímu ve prospěch výkonu tohoto práva.
Na základě těchto interpretačních východisek se nelze ztotožnit se závěrem,
že neúspěšný žadatel o udělení státního občanství není legitimován k žalobě, a to pro údajnou
absenci rozhodnutí ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., tj. pro kompetenční výluku vyplývající
z §70 písm. a) s. ř. s. Rozhodnutí o neudělení státního občanství totiž rozhodnutím správního
orgánu je.
Pojem rozhodnutí vymezuje pro řízení o žalobě §65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
se jedná o úkon správního orgánu [viz §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], jímž se zakládají, mění,
ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti žalobce. Rozhodnutí je tedy vymezeno
materiálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí
výslovně označen a zda má zákonem předepsanou formu či nikoliv (posléze uvedená otázka
je relevantní až při posuzování merita).
Koncepce citovaného ustanovení vyžaduje, aby interpret u každého jednotlivého
úkonu správního orgánu zkoumal, jaké právo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil
či závazně určil. Je nasnadě, že u řady správních aktů, které soudy již dnes běžně
přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné
takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán
rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti
vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnutí je z hlediska hmotného práva zároveň právní
skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné právo, ovšem naproti tomu jestliže
žádosti nevyhoví (zamítne ji), nemá takové zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného práva
pravotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno
nebo závazně určeno. Problematický je rovněž požadavek, aby žalobce tvrdil, že jej
rozhodnutí správního orgánu zkrátilo na jeho hmotném, a nikoliv pouze procesním právu.
Vyskytují se totiž rozhodnutí, u nichž lze jenom zprostředkovaně dovodit zkrácení
na hmotných právech (přičemž takové situace nelze podřadit ani pod zkrácení „v důsledku
porušení svých práv v předcházejícím řízení“, neboť nejde o vady řízení, ale o nesprávné
rozhodnutí, které je výsledkem tohoto řízení).
Iterpretační přístup, požadující, aby žalobce tvrdil zkrácení toliko na hmotných
právech, a zkoumající, zda úkon, jímž se tak mělo stát, nějaké (a jaké) subjektivní hmotné
právo nebo povinnost založil, změnil, zrušil či závazně určil, není jediný myslitelný i z dalších
důvodů. Lze totiž poukázat jednak na německou literaturu z oblasti správního soudnictví,
která předmět sporu nechápe materiálně, ale procesně (např. E., E.: V. K. 10. vydání, C. H. B.,
M., 1998, zejm. s. 155 a 1002 a násl.). Předmětem sporu není subjektivní hmotné právo, ale
procesní nárok, jenž se skládá z předmětu nároku (z toho, čeho se žalobce domáhá), a ze
základu nároku (jenž je dán skutkovým dějem, jímž je odůvodňován žalobní petit). V oblasti
civilního procesu je toto pojetí ostatně již dostatečně vžité (srov. M., J.: Předmět sporu v
civilním soudním řízení. MU, Brno, 2002).
Dále je možno poukázat na §2 odst. 1 zákona č. 36/1876 ř. z., o nejvyšším správním
soudě, z něhož současný §65 odst. 1 s. ř. s. zcela zjevně vychází. Toto ustanovení na rozdíl
od §65 odst. 1 s. ř. s. nedefinovalo pojem rozhodnutí; pouze v návaznosti na čl. 15
základního zákona č. 144/1867 ř. z., o moci soudcovské, stanovovalo, že „Nejvyšší správní
soud rozhoduje ve všech případech, ve kterých někdo tvrdí, že nezákonným rozhodnutím neb
opatřením správního úřadu byl poškozen ve svých právech.“.
J. H. (H., J.: Soudní kontroly veřejné správy. 2. vydání, V., Praha, 1926, s. 22) k tomu
dodával, že ochrana se poskytuje „jen proti jejich rozhodnutím a opatřením, tedy aktům, které
by mohly vůbec zasáhnouti do právní sféry občanovy. Rozhodnutím a opatřením rozuměti je
zajisté - … - jen ty úkony správních úřadů, kterými se buď autoritativně deklaruje, co už je
právem, nebo se zakládají pro občana práva a povinnosti. Jde o to, aby se akt mohl dotknouti
právní sféry občanovy. …beze sporu sem patří i pouhé výroky určovací“. H. tedy klade důraz
nikoliv na založení, deklaraci či určení právního vztahu, ale na to, zda se rozhodnutí dotýká
právní sféry občana.
Z H. výkladů mají pro souzenou věc bezprostřední a aktuální význam jeho úvahy o
tom, jaká subjektivní práva měl na mysli již citovaný §2 odst. 1 zákona č. 36/1876 ř. z., jak je
to s přezkumem správního uvážení, jakož i rozhodnutí o udělení státního občanství. Na str.
25-26 uvádí: „Práva arci nemusí býti jen hmotná, stačí, jsou-li formální (procesní). Formální
právo se chrání, i když meritum je dáno do volného uvážení (někdy se o tom pochybuje).
Správní soud může pouze zkoumati, nepřekročil-li správní úřad okruhu své volné činnosti,
držel-li se v zákonných mezích – padá tu na váhu i účel zákona. Je tu možná celá stupnice
omezení a všecko záleží na stylisaci zákona. Nikdo např. nemá právního nároku na udělení
československého státního občanství podle §9 ústavního zákona č. 236/20…“. Z citovaného
úryvku je patrné, že již H. jednak připouštěl, aby zkrácení na právech spočívalo pouze ve
zkrácení na právech procesních, a jednak aby i v otázkách státního občanství správní soudy
přezkoumávaly, zda nedošlo k porušení procesních předpisů či k překročení mezí volného
uvážení.
Z předestřených úvah tedy vcelku jednoznačně vyplývá neudržitelnost takové
interpretace §65 odst. 1 s. ř. s., která omezuje přístup k soudu tím, že striktně vyžaduje
v každém jednotlivém případě hledání porušeného subjektivního hmotného práva, jakož
i úkonu, který subjektivní hmotné právo založil, změnil, zrušil či závazně určil. Žalobní
legitimace podle tohoto ustanovení musí být dána pro všechny případy, kdy je dotčena právní
sféra žalobce , tj. kdy se jednostranný úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věci
a konkrétním adresátům, závazně a autoritativně dotýká jejich právní sféry. Nejde tedy o to,
zda úkon správního orgánu založil, změnil, zrušil či závazně určil práva a povinnosti žalobce,
nýbrž o to, zda se – podle tvrzení žalobce v žalobě – negativně projevil v jeho právní sféře.
Rozhodnutí o žádosti o udělení státního občanství – ať již kladné či záporné –
se bezesporu právní sféry žadatele dotýká: pokud Ministerstvo vnitra jeho žádosti vyhoví,
založí tímto konstitutivním rozhodnutím státoobčanský právní vztah mezi žadatelem a státem,
a tím i právní status žadatele jako státního občana České republiky; jestliže žádosti nevyhoví,
odepře tím žadateli možnost být nositelem práv, která vyplývají pouze ze státoobčanského
vztahu, tj. ústavou či zákony garantovanými subjektivními veřejnými právy, jež svědčí právě
toliko občanům. Není přitom rozhodné, zda se rozhodování o udělení státního občanství děje
ve sféře volného správního uvážení či nikoliv; rozhodnutí založené na diskreci správního
orgánu se může dotknout právní sféry zcela stejně negativně, jak rozhodnutí, u nějž
se diskrece neuplatňuje. Stejně tak může být zatíženo vadami nejen řízení předcházející
vydání takového rozhodnutí, ale může se rovněž přihodit, že i samo rozhodnutí založené
na volné úvaze nemůže pro zásadní porušení práva obstát (např. pro porušení principu
rovnosti, překročení mezí úvahy, jejich zneužití atd.).
To, zda je rozhodnutí založeno na volné úvaze či nikoliv, má význam z hlediska
rozsahu přezkumu, a nikoliv z pohledu žalobní legitimace. Žalobní legitimace musí být dána
i pro případy přezkumu rozhodnutí založených na volném správním uvážení, neboť jinak
by soud vůbec nemohl přezkoumat jeho použití ani z těch hledisek, které mu předepisuje §78
odst. 1 věta druhá s. ř. s. Proti tomuto závěru nelze argumentovat ani tím, že v některých
případech je správní uvážení absolutní, a nemá tedy meze, které by vůbec mohly být
překročeny.
Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního
pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko
na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat
v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných
či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. principem
rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností
výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké
důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl. V této
souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Rady ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající
se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon
správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc
stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi
negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem),
jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým
orgánem.
Každé správní uvážení – i to, jež se (pouze) na úrovni obyčejného zákona jeví jako
neomezené či absolutní – tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to,
zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil. Správní soud samozřejmě
nepřezkoumává pouze zneužití správního uvážení či překročení jeho mezí ve smyslu §78
odst. 1 s. ř. s., nýbrž i to, zda řízení předcházející vydání napadenému rozhodnutí proběhlo
v souladu se zákonem, tj. zda v něm byla respektována všechna procesní práva žalobce
(srov. i shora uvedenou H. úvahu, že procesní práva se chrání, i když je meritum dáno do
volného uvážení).
Podle §65 odst. 1 s. ř. s. je k žalobě oprávněn ten, kdo tvrdí, že byl rozhodnutím
správního orgánu zkrácen na svých právech. Toto zkrácení, tj. porušení nebo ohrožení
subjektivních žalobcových práv, se mohlo udát buď přímo samotným rozhodnutím nebo tím,
že správní orgán v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, porušil žalobcova
procesní práva. V každém případě žalobce musí tvrdit zkrácení na svých vlastních
subjektivních právech, tj. musí jít o subjektivní práva náležející žalobci, a nikoliv osobě třetí.
Ustanovení §65 odst. 2 s. ř. s. rozšiřuje žalobní legitimaci i na účastníky řízení před
správním orgánem, kteří nejsou k žalobě legitimováni podle §65 odst. 1 s. ř. s. - neboť
předmět správního řízení se nedotýkal jejich právní sféry, ale právní sféry někoho jiného –,
pokud tvrdí, že postupem správního orgánu byli zkráceni na svých právech takovým
způsobem, že to mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí. Ze systematického výkladu
se bez jakýchkoliv pochybností podává závěr, že pojem rozhodnutí, užitý v tomto odstavci,
má stejný význam, jako rozhodnutí podle odstavce prvého; závěr, že by odstavec druhý měl
na mysli zcela jiné „rozhodnutí“ než odstavec prvý není odůvodnitelný jakýmikoliv korektně
použitými interpretačními metodami. Na rozdíl od žalobní legitimace podle předchozího
odstavce je jejím předpokladem podle odst. 2 účastenství v předcházejícím správním řízení
(tato otázka se přitom posuzuje materiálně; viz č. 162/2004 Sb. NSS). Podmínka, podle níž
žalobce není k žalobě oprávněn podle §65 odst. 1 s. ř. s., vystihuje to, proč se tomuto typu
žalobců říká zájemníci: ve správním řízení nemohli být dotčeni na své vlastní právní sféře,
a nemohou tedy žalovat podle odstavce prvého. Tyto osoby se účastnily správního řízení
z toho důvodu, že v něm uplatňovaly určitý zájem, např. zájem na ochraně přírody;
nejčastějšími zájemníky jsou právě ekologické spolky. Žalobce, jakožto účastník správního
řízení, mohl být zkrácen na svých procesních právech. Jeho žalobní legitimaci zakládá právě
tvrzení o zkrácení na procesních právech (č. 291/2004 Sb. NSS). Žalobce tedy musí tvrdit,
že jako účastník předchozího správního řízení – v němž pouze uplatňoval určitý zájem – byl
zkrácen na svých procesních právech; toto zkrácení zároveň musí být takové intenzity,
aby mohlo mít za následek nezákonnost rozhodnutí, proti němuž žalobce brojí.
Rozdíl mezi žalobní legitimací podle obou analyzovaných odstavců spočívá tedy
především v tom, že podle prvého odstavce může žalovat ten, jehož právní sféry se napadené
rozhodnutí dotýká, zatímco podle odstavce druhého je oprávněn podat žalobu ten, kdo ve své
právní sféře není rozhodnutím dotčen a kdo v tomto řízení uplatňoval určitý zákonem
chráněný zájem (např. na ochraně přírody a krajiny). Z toho je zřejmé, že v souzené věci
nemůže být žalobce k žalobě legitimován podle §65 odst. 2 s. ř. s., neboť nešlo o situaci,
kdy by se předcházejícího správního řízení účastnil z toho důvodu, že v něm uplatňoval
nějaký zájem a rozhodnutí by se nedotýkalo jeho právní sféry. Ve správním řízení
se rozhodovalo o žádosti o udělení státního občanství, kterou podal právě žalobce, tedy o jeho
právním postavení, a nikoliv o právní sféře nějaké jiné osoby. Z tohoto důvodu je žalobní
legitimace podle odstavce druhého vyloučena.
Z výše uvedeného nelze dospět k jinému závěru, než že soudnímu přezkumu podléhají
i ta rozhodnutí, jejichž vydání závisí – na úrovni jednoduchého práva – toliko na volném
uvážení správního orgánu (přičemž o jeho neomezenosti již nemůže být v podmínkách
materiálního právního státu ani řeči). Tvrdí-li stěžovatel v souzené věci, že v řízení
předcházejícím vydání rozhodnutí žalovaného, kterým byla zamítnuta žádost o udělení
státního občanství České republiky, byla porušena jeho práva účastníka řízení, je k žalobě
legitimován podle §65 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud, na základě výše uvedeného, dospěl k závěru, že Městský soud
v Praze postupoval nezákonně, odmítl.li návrh stěžovatele podle ust. §46 odst.1 písm.d)
s. ř. s. s odůvodněním, že rozhodnutí žalovaného není rozhodnutím ve smyslu ust. §65
odst. 1, resp. odst. 2 s. ř. s. a je vyloučeno ze soudního přezkumu podle ust. §70 písm. a)
s. ř. s.
Nejvyšší správní soud shledal kasační námitky stěžovatele důvodnými, proto
postupem dle ust. §110 odst.1 s. ř. s. napadené usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud v Praze je přitom vázán oprávním názorem
vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o nákladech řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.)
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. října 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu