ECLI:CZ:NSS:2016:5.AS.36.2016:27
sp. zn. 5 As 36/2016 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jakuba Camrdy
a soudců Mgr. Ondřeje Mrákoty a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce:
Tipsport.net a.s., se sídlem Politických vězňů 156, Beroun, zastoupený Mgr. Martinem
Reisingerem, advokátem se sídlem Pod Sychrovem I 866/40, Praha 10, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 45 Af 5/2014 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 14. 11. 2008, č. j. 34/91861/2008, bylo žalobci
(dále jen „stěžovatel“) povoleno provozování loterií a jiných podobných her - kursových sázek
podle §2 písm. h) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, v relevantním
znění (dále jen „loterijní zákon“).
Rozhodnutím Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správní orgán prvního
stupně“) ze dne 14. 5. 2013, č. j. 166702/13/4000-49000-050264, byla stěžovateli podle §48
odst. 1 písm. c) loterijního zákona uložena pokuta ve výši 300 000 Kč za provozování loterie
nebo jiné podobné hry v rozporu s loterijním zákonem, čehož se měl dopustit tím, že v rozporu
s §1 odst. 8 loterijního zákona nepřijal v kanceláři Tipsport.net, nám. T. G. Masaryka 809,
Havířov - Šumbark, taková opatření, aby se osoby mladší 18 let nemohly účastnit kurzových
sázek, když dne 2. 11. 2012 přijal dvě sázky od osoby mladší 18 let. Proti rozhodnutí správního
orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 7. 2013,
č. j. 19433/13/5000-26000-711361, zamítl a potvrdil tak rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně.
Rozhodnutí žalovaného napadl stěžovatel žalobou u Krajského soudu v Brně, který
ji následně postoupil Krajskému soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Krajský soud žalobu
rozsudkem ze dne 2. 2. 2016, č. j. 45 Af 5/2014 - 49, jako nedůvodnou zamítl.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodů, které podřadil
pod §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“¨).
Stěžovatel uvedl, že podstatou sporu mezi stěžovatelem a správními orgány je právní
otázka, zda za porušení objektivní povinnosti stěžovatele ve smyslu §1 odst. 8 loterijního zákona
lze považovat situaci, kdy vinou selhání zaměstnance pobočky sázkové kanceláře provozované
stěžovatelem došlo k přijetí marginální sázky od nezletilé osoby. Další otázkou je, zda výše
uložené pokuty je přiměřená či nikoliv.
Stěžovatel konkrétně namítl, že neporušil svou povinnost podle §1 odst. 8 loterijního
zákona, neboť mnoha důkazy prokazoval, že učinil vše, co po něm lze spravedlivě požadovat,
aby se nezletilé osoby nemohly účastnit loterií a jiných podobných her, přičemž navrhoval
též výslech svědků. Správní orgány ani krajský soud se dostatečně nezabývaly navrhovanými
důkazy, ačkoliv tyto mohly zlepšit představu o kvalitě a vysoké úrovni stěžovatelových opatření.
Ve správním řízení se má přitom pracovat se všemi relevantními důkazy a nevybírat z nich pouze
ty, které jdou k tíži účastníka řízení. V rámci všech v úvahu přicházejících opatření zamezujících
účasti nezletilých na hře nelze nikdy stoprocentně vyloučit selhání lidského faktoru či zlý úmysl
zaměstnance.
Stěžovatel dále vytkl, že za předmětný skutek byla potrestána také chybující
zaměstnankyně v samostatném správním řízení, čímž argumentoval v průběhu správního řízení
i v řízení před krajským soudem, neboť má za to, že se jedná o zakázané dvojí trestání.
Za předmětný skutek byla chybující zaměstnankyně „potrestána“ znovu, neboť mu zaplatila
4,5 násobek své mzdy z titulu své pracovněprávní odpovědnosti za škodu. Krajský soud se ovšem
k této argumentaci nijak nevyjádřil.
Stěžovatel rovněž namítl, že výše uložené pokuty je nepřiměřená. Nesouhlasí s názorem
správních orgánů a krajského soudu, že marginální výše sázek 5 Kč a 10 Kč, tedy částek, jimiž
běžně disponují fyzické osoby blízké věku dospělosti, je ve vztahu k výši uložené pokuty
podružná. Výše vkladu do hry determinuje i společenskou nebezpečnost hráčského jednání.
Neproporcionalitu výše pokuty stěžovatel spatřuje také v tom, že správní orgán (stěžovatel jím
obecně uváděný správní orgán blíže neidentifikuje – pozn. soudu) ve zcela obdobné věci
uložil v listopadu 2014 společnosti CHANCE a.s. pokutu ve výši 200 000 Kč (rozhodnutí ze dne
7. 11. 2014, č. j. 234853/14/4300-00805-050431), která byla k odvolání účastníka dokonce
snížena na 180 000 Kč (rozhodnutí ze dne 4. 2. 2015, č. j. 3566/15/5000-10610-703694). Tuto
skutečnost nemohl stěžovatel uvést v žalobě, neboť v době jejího podání ještě nenastala.
Za obdobný správní delikt má být přitom uložen obdobný správní trest (sankce).
Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu,
rozhodnutí žalovaného a rovněž rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, in eventum
aby zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný se ztotožňuje s právním názorem krajského soudu vysloveným v napadeném
rozsudku. V §1 odst. 8 a obdobně §17 odst. 2 loterijního zákona se projevuje preventivní
charakter zákona o loteriích. Provozovatel loterií a jiných podobných her (dále jen
„provozovatel“) odpovídá již za vytvoření podmínek, aby se osoby mladší 18 let nemohly hry
zúčastnit, aniž by bylo vyžadováno, aby se tyto osoby hry skutečně zúčastnily. Žalovaný
odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011 - 81,
publ. pod č. 2525/2012 Sb. NSS (rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), přičemž uvedl, že také pouhá pasivní vizuální účast je účastí ve hře a jediný
způsob, jakým lze dostát povinnosti zamezit účast osob mladších 18 let na hře, je zabezpečení,
aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry, nemohli vstupovat. Zabránění účasti
na hře je tudíž opatření s daleko širším rozsahem, než jakým je pouhé zabránění ve hře.
Stěžovatele stíhá obecná preventivní povinnost zabránit také náhodnému přihlížení mladistvého
hře jiného hráče, případně již pouhému prvotnímu kontaktu s „hmotnou stránkou“ herního
zařízení. Dle předložených důkazů se stěžovatel snažil svým povinnostem dostát, nicméně
do jisté míry pouze formálně, čemuž odpovídá rovněž zjištěný skutkový stav. Odpovědnost
u deliktů právnických osob je objektivní bez možnosti liberace. Subjektivní potíže právnické
osoby nemohou vést ke zproštění odpovědnosti. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 16. 2. 2005, č. j. 6 A 109/2000 - 73, publ. pod č. 583/2005 Sb. NSS, mezi liberační důvody
nepatří skutečnosti spočívající výlučně ve vnitřních poměrech odpovědného subjektu. V daném
případě jsou však z principu vyloučeny veškeré liberační důvody. Vědomá nedbalost
zaměstnankyně stěžovatele jej nemůže zprostit odpovědnosti plynoucí z loterijního zákona. Bylo
plně v jeho kompetenci, aby korigoval a ovlivňoval výkon smluvené pracovní činnosti své
zaměstnankyně, aby nedošlo k jejímu stěžovatelem tvrzenému selhání. Chování zaměstnankyně
nemůže být polehčující okolností stěžovatele.
Žalovaný dále uvedl, že uložená pokuta není nepřiměřená. Správní orgány se zabývaly
povahou a stupněm nebezpečnosti jednání stěžovatele pro společnost, vzaly v úvahu také
polehčující okolnosti a stanovily pokutu při spodní hranici zákonného rozpětí (3 % zákonem
stanovené maximální výše u deliktu, který nebyl hodnocen jako méně závažný). Při určení výše
pokuty zohlednily nezbytná zákonná hlediska a z rozhodnutí je zřejmé, které konkrétní
skutečnosti byly vzaty za podstatné, jakým způsobem byly hodnoceny a jak se žalovaný vypořádal
s odvolacími námitkami. Ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního
uvážení, přičemž není v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu
a sám rozhodl, jaká pokuta měla být uložena; tak může učinit pouze podle §78 odst. 2 s. ř. s.
na návrh žalobce a jen v případě, že pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši (rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb.
NSS). Uložená pokuta pro stěžovatele není likvidační, neboť stěžovatel takový důkaz nepředložil
a ani s ohledem na výši pokuty nelze takový důsledek bez dalšího dovozovat.
Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost zamítl.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl
účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.), a stěžovatel je zastoupen
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále přistoupil k posouzení kasační stížnosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadený rozsudek krajského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §1 odst. 8 loterijního zákona může být účastníkem loterie nebo jiné podobné hry
(dále jen „sázející“) jen fyzická osoba, která dovršila 18 let věku a která v souladu s herním
plánem uhradí vklad (sázku) provozovateli předem, a to v hotovosti nebo bezhotovostně.
Osobám mladším 18 let je účast na loteriích a jiných podobných hrách zakázána. Provozovatel
musí učinit taková opatření, aby se tyto osoby nemohly hry zúčastnit. K tomuto účelu
je oprávněn požadovat předložení průkazu totožnosti.
Podle §31 loterijního zákona se kursových sázek nesmí účastnit ten, kdo nedovršil 18 let
věku. Za účelem prověření této okolnosti je provozovatel oprávněn požadovat předložení
průkazu totožnosti.
Podle §48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona uloží finanční úřad uvedený v §46 odst. 1
písm. c) loterijního zákona pokutu do výše 10 000 000 Kč právnické nebo fyzické osobě, která
bez povolení, které by bylo oprávněno vydat ministerstvo, provozuje nebo organizuje loterii,
tombolu nebo jinou podobnou hru, nebo ji provozuje v rozporu s tímto zákonem nebo poruší
zákaz stanovený v §1 odst. 5 nebo §4 odst. 10 loterijního zákona.
V nyní projednávané věci není sporný skutkový stav, tedy že zaměstnankyně stěžovatele
dne 2. 11. 2012 přijala dvě sázky od osoby mladší 18 let. Uvedené bylo zjištěno Městskou policií
Havířov, která zajistila tikety na dvě sázky v hodnotě 5 Kč a 10 Kč poté, co si v dané provozovně
všimla osoby zjevně mladší 18 let, která učinila předmětné sázky. Mladistvý uvedl, že sázky
uzavřel sám bez pomoci jiné osoby a zaměstnankyně stěžovatele doznala, že od mladistvého
sázky přijala, aniž by žádala prokázání jeho věku, přičemž si byla vědoma jeho nezletilosti.
Spornou zůstává toliko otázka, zda stěžovatel naplnil skutkovou podstatu správního deliktu podle
§48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona (provozování loterie nebo jiné podobné hry v rozporu
s loterijním zákonem) tím, že porušil §1 odst. 8 loterijního zákona. Stěžovatel se domnívá,
že pokud učinil řadu opatření zabraňujících účasti osob mladších 18 let na loteriích a obdobných
hrách, pak výše popsané jednání jeho zaměstnankyně nemůže vést k závěru o porušení jeho
objektivní odpovědnosti vyjádřené v §1 odst. 8 loterijního zákona stěžovatelem.
Ustanovení §1 odst. 8 loterijního zákona (srov. též §31 loterijního zákona) stanoví
povinnost provozovatele, aby učinil veškerá opatření bránící hře mladistvým, a současně stanoví
i oprávnění požadovat předložení průkazu totožnosti. Pokud provozovatel tuto povinnost
zanedbá, resp. uvedeného oprávnění k legitimaci osoby nevyužije, pak není pochyb o tom,
že pokud se mladistvý hry zúčastní, dochází k porušení ustanovení loterijního zákona (srov.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2014, č. j. 5 Afs 108/2013 - 72). V rozsudku
ze dne 14. 11. 2011, č. j. 5 Afs 26/2011 - 81, publ. pod č. 2525/2012 Sb. NSS, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že za hazardní hry se považují „veškeré hry, kde o výhře nebo prohře rozhoduje náhoda
nebo předem neznámá okolnost“, kterými jsou bezpochyby také kursovní sázky. Byť tak zdejší soud
konstatoval ve vztahu k výherním hracím přístrojům v provozovnách (např. pohostinských
zařízeních), platí obecný závěr, že „Nejvyšší správní soud […] neshledává smysl a účel zákona
toliko v zabránění samotné hře mladistvými na výherních hracích přístrojích [zde účasti na kursovních
sázkách - pozn. NSS], ale smysl opatření, která zákon stanoví, je nutno spatřovat již v prevenci,
tzn. aby mladiství do prostor, v nichž se provozují hazardní hry nemohli vstupovat, tzn. „účastnit se“ např.
provozované hry ani pouze „vizuelně“. Jak již bylo uvedeno výše, je povinen provozovatel učinit taková opatření,
aby mladistvé osoby se nemohly účastnit hry (tzn. jakkoli, tedy ani pouhým pasivním přihlížením).“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že v nyní projednávané věci byla naplněna skutková
podstata správního deliktu podle §48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona. V hypotéze §1 odst. 8
loterijního zákona je určena osoba odpovídající za dodržování předmětných povinností. Z dikce
ustanovení jednoznačně vyplývá, že tímto subjektem je právě provozovatel [nikoliv snad jeho
zaměstnanec; toho lze za správní delikt s totožnou objektivní stránkou stíhat zejména podle §48
odst. 1 písm. f) loterijního zákona, jak tomu nesporně bylo také v tomto případě]. Objektem
správního deliktu, do kterého bylo s ohledem na skutkové okolnosti nepochybně
zasaženo, je zájem na ochraně osob mladších 18 let věku a omezení společenských rizik tím,
že je mladistvým zakázána účast na loteriích (zde kursových sázkách) a jiných podobných hrách.
Naplněna je rovněž objektivní stránka správního deliktu podle §48 odst. 1 písm. c) loterijního
zákona, neboť jednání zaměstnankyně stěžovatele, které mu lze přičítat (viz níže), vyvolalo
následek v podobě porušení zákonem chráněného zájmu, přičemž o příčinné souvislosti mezi
jednáním a následkem není pochyb. Odpovědnost za správní delikt podle §48 odst. 1 písm. c)
loterijního zákona je odpovědností absolutní a objektivní, tedy odpovědností bez ohledu
na zavinění. Loterijní zákon přitom nepřipouští žádný liberační důvod. Nadto lze poznamenat,
že podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu skutečnosti spočívající ve vnitřních
poměrech odpovědného subjektu a jeho vnitřní organizační záležitosti, tedy i pracovněprávní
a s tím spojené odpovědnostní vztahy se zaměstnanci, nemají na vznik odpovědnosti
provozovatele vliv (srov. např. rozsudek ze dne 16. 2. 2004, č. j. 6 A 109/2000 - 73, publ. pod
č. 583/2005 Sb. NSS). Je věcí provozovatele, aby učinil opatření vhodným způsobem a v takové
míře, aby mu umožňovala bezvýjimečně plnit jeho právní povinnosti a aby nedostatky
v disciplíně a plnění pracovních povinností jeho zaměstnanců v konečném důsledku
nepoškozovaly zákonem chráněné zájmy. Ostatně, objektivní deliktní odpovědnost bez možnosti
liberace má působit nejen v rovině individuální, ale také jako generální prevence. Jak správně
konstatoval již krajský soud v napadeném rozsudku, tímto způsobem má být mj. účinně
předcházeno tomu, aby provozovatelé ponechávali odpovědnost výhradně na svých
zaměstnancích. Není tedy důvodu, aby stěžovateli nemohlo být přičítáno jednání jeho
zaměstnankyně; takový postup je naopak zcela v souladu se zněním, jakož i smyslem a účelem
aplikovaných ustanovení loterijního zákona.
Nejvyšší správní soud tak dává za pravdu krajskému soudu, podle něhož se stěžovatel
z odpovědnosti nemůže vyvázat tím, že poukáže na množství opatření, která činí za účelem
zabránění účasti mladistvých na kursovních sázkách. Otázky míry zavinění provozovatele,
okolností, za nichž ke spáchání správního deliktu došlo, či učinění veškerých možných opatření
k zabránění spáchání správního deliktu jsou pro posouzení odpovědnosti za daný správní delikt
irelevantní; mohou být zohledněny toliko v úvaze správního orgánu o výši uložené pokuty.
Správní orgány zjistily skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a zabývaly se důkazy
v míře potřebné pro posouzení, zda byl spáchán správní delikt podle §48 odst. 1 písm. c)
loterijního zákona. Provádění dalšího dokazování za účelem „zlepšení představy o kvalitě
a vysoké úrovni stěžovatelových opatření“ jako liberačního důvodu by bylo nadbytečné, neboť
uvedené je pro závěr o naplnění skutkové podstaty správního deliktu irelevantní. Správní orgány
navíc důkazy předložené stěžovatelem zohlednily při stanovení výše sankce, a proto nelze
přisvědčit závěru o tom, že by se jimi vůbec (resp. dostatečně) nezabývaly. S ohledem na výše
uvedené je námitka stěžovatele spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
nedůvodná.
K námitce, že krajský soud se nijak nevyjádřil k namítanému zákazu dvojího trestání,
Nejvyšší správní soud uvádí, že takto svou námitku stěžovatel v žalobě neformuloval a krajský
soud se jí proto ani zabývat nemohl. Stěžovatel v žalobě toliko uvedl, že zásadně nesouhlasí s tím,
že se vedle své zaměstnankyně, která byla potrestána za své jednání v samostatném správním
řízení podle jiného ustanovení loterijního zákona, také on dopustil pochybení jako provozovatel
(body 4.1. a 4.2. žaloby). Jedná se proto o námitku nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.,
kterou stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl. Přesto
se jí Nejvyšší správní soud pro úplnost zabýval a v prvé řadě konstatuje, že podstata zásady
zákazu dvojího trestání (ne bis in idem) spočívá zejména v tom, že tatáž osoba nesmí být trestána
za tentýž skutek. O takový případ se v daném případě zjevně nejednalo, neboť ze samotné
argumentace stěžovatele plyne, že hledá paralelu mezi jeho potrestáním v pozici provozovatele
(tj. právnické osoby) a své zaměstnankyně (tj. fyzické osoby) za správní delikt podle odlišných
ustanovení loterijního zákona (byť na stejném skutkovém základě). Z uvedeného plyne,
že i v případě přípustnosti této námitky by se jednalo o námitku nedůvodnou.
Stěžovatel dále namítl, že výše uložené pokuty je nepřiměřená. Nejvyšší správní soud
s odkazem na rozsudek ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb.
NSS, předesílá, že „ukládání pokut za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního
práva) správního orgánu, tedy v zákonem dovolené volnosti správního orgánu rozhodnout ve vymezených hranicích,
resp. volit některé z více možných řešení, které zákon dovoluje. Na rozdíl od posuzování otázek zákonnosti, jimiž
se soud musí při posuzování správní věci k žalobní námitce zabývat, je oblast správní diskrece soudní kontrole
prakticky uzavřena. Podrobit volné správní uvážení soudnímu přezkoumání při hodnocení zákonnosti rozhodnutí
lze jen potud, překročil-li správní orgán zákonem stanovené meze tohoto uvážení, vybočil-li z nich nebo volné
uvážení zneužil. Není však v pravomoci správního soudu, aby vstoupil do role správního orgánu a položil
na místo správního uvážení uvážení soudcovské a sám rozhodl, jaká pokuta by měla být uložena. To by mohl
soud učinit podle §78 odst. 2 s. ř. s. jen na návrh žalobce, pokud by dospěl k závěru, že pokuta byla správním
orgánem uložena ve zjevně nepřiměřené výši (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003,
č. j. 6 A 96/2000 - 62, publikovaný pod č. 225/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz). […] prostor pro zohlednění
přiměřenosti ukládané sankce při hodnocení zákonnosti uložené pokuty (§78 odst. 1 s. ř. s.) by byl dán pouze
tehdy, pokud by vytýkaná nepřiměřenost měla kvalitu nezákonnosti, tj. v případě, že by správní orgán vybočil
ze zákonných mantinelů při ukládání pokuty, jeho hodnocení kritérií pro uložení pokuty by postrádalo logiku,
správní orgán by nevzal do úvahy všechna zákonná kritéria, uložená pokuta by byla likvidační apod.“
Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní orgány a krajský soud plně dostály citovaným
kritériím přezkumu výše uložené sankce. Krajský soud správně deklaroval, že mu přísluší toliko
posouzení zákonnosti a nezneužití správního uvážení. Stěžovatel totiž neučinil návrh na moderaci
výše pokuty ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. Stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 300 000 Kč,
tedy ve výši 3% z možných 10 000 000 Kč. Z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního
stupně plyne, že konkrétní výše pokuty byla stanovena na základě úvahy, že existují mnohem
závažnější jednání spadající pod shodnou skutkovou podstatu. Za odpovídající tak byla
považována pokuta v dolní polovině sazby. Následky porušení loterijního zákona byly
zhodnoceny jako závažné, neboť se týkaly osoby mladší 18 let. Nelze odhlédnout od represivní
a preventivní funkce sankce, se zřetelem k zákazu ukládání pokut majících likvidační charakter
však správní orgán prvního stupně určil jako výchozí částku pokutu ve výši 500 000 Kč. Tuto
částku ovšem podstatně snížil právě z důvodu existence polehčujících okolností, které spatřoval
v tom, že stěžovatel předloženými listinnými důkazy doložil, že zákaz účasti osob mladších 18 let
na loteriích a jiných podobných hrách implementoval do svých interních předpisů, nebylo
mu prokázáno úmyslné porušení loterijního zákona a ve správním řízení spolupracoval. Výsledná
pokuta tak byla stanovena v částce 300 000 Kč. Žalovaný a krajský soud se ztotožnili s úvahou
správního orgánu prvního stupně, neboť je dle jejich názoru v mezích zákona, v souladu
s pravidly logického uvažování, racionální a nediskriminační, přičemž podklady pro daný úsudek
byly zjištěny řádným procesním postupem. Krajský soud doplnil, že byť by si dokázal představit
další kritéria pro zvažování výměry pokuty, jejich význam by s ohledem na skutečně uloženou
výši pokuty (3 % nejvýše možné částky) byl zanedbatelný. Proto nebyl shledán prostor ani důvod
pro nahrazení správního uvážení žalovaného.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s hodnocením marginální výše sázek
(5 Kč a 10 Kč) jako podružné ve vztahu k výši uložené pokuty. Nejvyšší správní soud však
v tomto ohledu dává za pravdu správnímu orgánu prvního stupně, jehož rozhodnutí tvoří
s rozhodnutím žalovaného jeden celek (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 10. 2014, č. j. 6 As 161/2013 – 25), podle něhož nelze pomíjet mj. represivní funkci sankce.
Podstatné je, že uložená sankce není likvidační (likvidační charakter stěžovatel neprokázal),
navíc byla uložena ve výši 3 % maximální možné sankce podle předmětného ustanovení
loterijního zákona. Principu přiměřenosti v daném případě s ohledem na význam chráněného
zájmu (tj. zájem společnosti na ochraně mladistvých před škodlivostí účasti na loteriích i jiných
podobných hrách) neodporuje, pokud uložená sankce převyšuje majetkový prospěch stěžovatele,
ani to, že hodnota vkladu byla skutečně bagatelní.
Na závěru o zákonnosti posouzení výše uložené pokuty správními orgány a krajským
soudem nemůže ničeho změnit ani stěžovatelova argumentace „obdobnou věcí“ z listopadu
2014, ve které měla být dle tvrzení stěžovatele jinému provozovateli uložena nižší pokuta.
Nejvyšší správní soud připomíná, že podle §75 odst. 1 s. ř. s. vychází soud při přezkoumání
rozhodnutí z právního a skutkového stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu.
Nadto, ukládání sankce je založeno na dvou základních principech - principu zákonnosti
a individualizace sankce, podle nichž je nezbytné přihlížet ke všem specifikům konkrétního
případu a vybrat pro účastníka v zákonném rámci takový druh sankce a v t akové výměře, která
splní účel sankce a není zjevně nepřiměřená. Individualizaci sankce pak soud, jak již bylo
uvedeno, zkoumá v rámci moderačního práva, tj. pouze tehdy, navrhne-li takový postup žalobce
v souladu s §78 odst. 2 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012,
č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, publ. pod č. 2671/2012 Sb. NSS). Stěžovatel postup podle §78 odst. 2
s. ř. s. nenavrhl. Stěžovateli lze jinak přisvědčit, že za obdobný správní delikt má být uložena
obdobná sankce. V této věci ovšem nevyplynulo, že by byl uvedený princip správními orgány
porušen. Podle tvrzení stěžovatele byl provozovatel v jím uváděné věci sankcionován pokutou
ve výši 2 % (resp. 1,8 %) maximální možné výše; stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 3 %
z maximální možné výše. S ohledem na rozmezí výše pokuty, kterou lze za správní delikt podle
§48 odst. 1 písm. c) loterijního zákona uložit, lze obě sankce považovat za obdobné. Nejvyšší
správní soud tak uzavírá, že by bylo nadbytečné prokazovat a blíže se zabývat výše uvedenými
tvrzeními stěžovatele, neboť z uvedeného je zřejmé, že správní orgány uložily stěžovateli sankci
v mezích zákonnosti a správního uvážení a ani stěžovatelem uváděný příklad nemůže na tomto
závěru ničeho změnit.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou ani námitku
nepřiměřenosti uložené sankce.
V. Závěr a náklady řízení
Ze všech uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost
stěžovatele není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 ve spojení
s §120 s. ř. s. Účastník, který měl ve věci plný úspěch, má právo na náhradu nákladů řízení, které
důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v řízení úspěch
neměl, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný sice ve věci plný úspěch měl,
nicméně dle obsahu spisového materiálu mu nevznikly žádné náklady nad rámec jeho běžné
úřední činnosti, proto Nejvyšší správní soud náhradu nákladů řízení žalovanému nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2016
JUDr. Jakub Camrda
předseda senátu