ECLI:CZ:NSS:2020:5.AS.37.2019:34
sp. zn. 5 As 37/2019 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: SERVIS OIL,
s.r.o., IČ 26415003, se sídlem Příbram III 168, zast. Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, se sídlem
Na Flusárně 168, Příbram III, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem
Vršovická 1442/65, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 30. 1. 2019, č. j. 10 A 16/2016 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 11. 2015, č. j. 69489/ENV/15, 1071/520/15, ve věci uložení
pokuty za spáchání správního deliktu dle §39 odst. 2 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“), kterého
se dopustila tím, že zacházela se závadnými látkami (konkrétně s extra lehkými topnými oleji)
ve větším rozsahu bez schváleného havarijního plánu.
[2] Městský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. K námitce, že vůbec nebylo zjištěno
skutečné množství závadných látek, s nimiž měla stěžovatelka nakládat, a tudíž nebylo prokázáno
naplnění skutkové podstaty deliktu, poukázal zejména na protokol České inspekce životného
prostředí (dále „ČIŽP“) o průběhu kontroly ze dne 24. 9. 2014, v němž je zaznamenáno sdělení
provozovatelky penzionu o běžném množství látky plněné do nádob umístěných v penzionu
(2000 l); tento důkaz sice dle názoru městského soudu nebyl nezpochybnitelný, avšak
stěžovatelka během správního řízení nenavrhla žádné důkazy, které by mohly závěr o množství
závadné látky vyvrátit. Městský soud shledal sdělení provozovatelky penzionu postačujícím,
jelikož měla potřebnou znalost situace, stěžovatelka zůstala k tomuto sdělení pasivní až do podání
odvolání a celou dobu lpěla na tvrzení, že potřebný schválený havarijní plán má, čímž sama
připustila nakládání se závadnou látkou ve větším rozsahu, jelikož v opačném případě by havarijní
plán nepotřebovala. Městský soud dospěl k závěru, že o skutkovém stavu ohledně množství
závadných látek nevznikly důvodné pochybnosti, a proto nebyl důvod, aby správní orgán
doplňoval dokazování. Námitku, že nebylo dostatečně zdůvodněno zamítnutí návrhu
na provedení důkazu výslechem svědka, městský soud rovněž neshledal důvodnou; stěžovatelka
nejprve předložila neaktuální havarijní plán, posléze uvedla, že ten aktuální má u sebe nepřítomná
kompetentní osoba, od níž jej nemůže vymoci, a k prokázání svého úsilí k jeho získání navrhla
výslech obchodního a technického zástupce jako svědka. Dle městského soudu neprovedení
důkazu bylo řádně odůvodněno: havarijní plán je povinný doklad, který má být součástí běžné
provozní dokumentace, stěžovatelka osobu údajně držící havarijní plán nijak
nekonkretizovala, výslech navrhovaného svědka by do řízení nemohl přinést nic nového, jelikož
ten již s ČIŽP dříve komunikoval, ta navíc obdržela od vodoprávního úřadu potvrzení,
že pro rozhodné období stěžovatelce žádný havarijní plán neschválil. Městský soud přisvědčil
žalovanému, že havarijní plán má být pro případ havárie dostupný na místě nakládání s látkami
a jeho existenci nelze nahradit tvrzením svědka (proto důkazní návrh nebyl relevantní).
[3] Městský soud k námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu konstatoval, že byl
zjištěn tak, že o něm nejsou důvodné pochybnosti; ČIŽP rozhodné skutečnosti ověřila
u vodoprávního úřadu, jenž potvrdil, že v rozhodném období stěžovatelce žádný havarijní plán
neschválil, a tudíž jej ani mít nemohla. Námitku nepřiměřené výše pokuty městský soud rovněž
seznal nedůvodnou; správní orgány vzaly v potaz jak polehčující okolnosti (místa skladování byla
zabezpečena a na nádržích byly prováděny těsnostní zkoušky), tak ty přitěžující (lokalizace místa
v II. zóně Národního parku Šumava, navíc v těsné blízkosti I. zóny parku; povaha činnosti –
prodej pohonných hmot, provozování zařízení s olejovým vytápěním), nevybočily z rozsahu
správního uvážení a mezí zákona a za správní delikt ohrožující chráněný zájem uložily pokutu
představující 16% z maximální možné výše, tj. stále spíše při dolní hranici zákonné sazby.
Městský soud se s úvahami správních orgánů ztotožnil.
[4] V kasační stížnosti, kterou stěžovatelka proti rozsudku městského soudu podala,
uplatňuje kasační námitky dle §103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka uvedla, že zcela zásadně nesouhlasí s argumentací
městského soudu; ČIŽP ani žalovaný neprokázali, že by stěžovatelka zacházela se závadnými
látkami ve větším rozsahu, jelikož vůbec nebylo zjištěno množství závadných látek, s nimiž
stěžovatelka nakládala. Tvrzení provozovatelky penzionu dle stěžovatelky rozhodně není
dostačující a nemůže odůvodnit závěr, že stěžovatelka nakládala se závadnými látkami ve větším
rozsahu, protože není podepřeno žádným dalším argumentem. Nebylo tak prokázáno naplnění
skutkové podstaty správního deliktu a uložení pokuty je proto nezákonné, což městský soud
posoudil nesprávně. Navíc z tvrzení provozovatelky vyplynulo pouze to, že jsou nádrže
standardně plněny do jedné poloviny, z čehož nelze postavit najisto, že stěžovatelka nakládala
se závadnými látkami ve větším rozsahu právě v rozhodném období, když zároveň skutečné
množství látky v tomto období nebylo nijak prokázáno.
[5] Dále stěžovatelka nesouhlasí s městským soudem v otázce dostatečného odůvodnění
správních rozhodnutí ve vztahu k zamítnutí důkazních návrhů; postup správní orgány řádně
neodůvodnily, z toho důvodu jsou rozhodnutí nepřezkoumatelná a schválením tohoto závěru
městským soudem došlo ke zkrácení práva stěžovatelky na spravedlivý proces. Závěrem
stěžovatelka rozporuje výši uložené pokuty jako nepřiměřenou, a to zejména vzhledem k tomu,
že ČIŽP ani žalovaný nepřihlédli k tomu, že nevznikla žádná škoda a stěžovatelka činila veškeré
kroky k tomu, aby zabránila případnému úniku závadných látek (zabezpečení místa skladování,
pravidelné těsnostní zkoušky). Z těchto důvodů mělo být rozhodnutí žalovaného zrušeno.
[6] Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout jako nedůvodnou. S rozhodnutím městského
soudu se plně ztotožňuje, dle jeho názoru je v souladu s právními předpisy. Skutkové okolnosti
případu byly objasněny bez důvodných pochybností, všechny rozhodné okolnosti byly
zohledněny a neprovedení některých důkazů bylo řádně odůvodněno. V podrobnostech žalovaný
odkazuje na žalobou napadené rozhodnutí a na své vyjádření k žalobě.
[7] Nejvyšší správní soud po konstatování včasnosti kasační stížnosti, jakož i splnění
ostatních podmínek řízení přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelkou uplatněných (§109 odst. 3 s. ř. s.), současně přihlížel k tomu,
zda rozsudek městského soudu netrpí vadami, k nimž by byl Nejvyšší správní soud povinen
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
[8] Kasační stížnost není důvodná.
[9] Nejvyšší správní soud, co se týče namítaného množství závadných látek, nesdílí názor
stěžovatelky, že nelze vycházet bez dalšího z protokolu, v němž je obsažena výpověď
provozovatelky penzionu ohledně standardního množství látky při pravidelném plnění.
Především jej lze považovat za přípustný důkaz; nadto stěžovatelka během celého řízení nijak
toto tvrzení nezpochybnila, přičemž sama fakticky skutečnost, že nakládá se závadnými látkami
ve větším rozsahu připouštěla, tvrdila-li, že disponuje havarijním plánem.
[10] Povinnost mít schválený havarijní plán dle §39 odst. 2 písm. a) vodního zákona
se vztahuje na nakládání se závadnými látkami ve větším rozsahu. Větší rozsah závadných látek
pak vymezuje §2 písm. b) vyhlášky č. 450/2005 Sb., o náležitostech nakládání se závadnými
látkami a náležitostech havarijního plánu, způsobu a rozsahu hlášení havárií, jejich zneškodňování
a odstraňování jejich škodlivých následků (dále jen „vyhláška“), dle něhož tuto definici naplňuje
množství nad 1000 l (včetně) závadné látky v jednom zařízení, a to v kterémkoli okamžiku.
Posledně uvedený dovětek je přitom k posouzení této otázky stěžejní, neboť naplnění definice
většího rozsahu závadné látky dle vyhlášky není vázáno k okamžiku kontroly, ale k celému
posuzovanému období.
[11] Množství závadné látky, které by mohl správní orgán naměřit během kontroly, by tak
nutně nemuselo překročit daný rozsah, jelikož postačuje překročení hranice 1000 l v kterýkoliv
okamžik rozhodného období. Tomuto vymezení pak odpovídá právě standardní množství látky
plněné stěžovatelkou do nádrží, přičemž dle tvrzení provozovatelky penzionu toto množství
dosahuje maximálně až ke 2000 l závadné látky. Toto množství je oproti hranici pro nakládání
ve větším rozsahu dvojnásobné, tudíž není pochyb o tom, že standardní množství látky, kterým
stěžovatelka nádrže několikrát ročně doplňuje, danou hranici překračuje, i kdyby bylo faktické
množství téměř o polovinu nižší. Během řízení nevyplynuly žádné skutkové okolnosti ani nebyly
navrženy důkazy, které by toto zjištění mohly jakkoliv zpochybnit. Stěžovatelka tudíž
prokazatelně nakládala se závadnými látkami ve větším rozsahu a měla povinnost vyhotovit
havarijní plán. Tvrzení stěžovatelky, dle něhož není výpověď provozovatelky penzionu
dostačující, protože není podepřena žádným dalším argumentem, je dle Nejvyššího správního
soudu irelevantní.
[12] Dle Nejvyššího správního soudu je závěr stran množství závadných látek, k němuž dospěl
městský soud, správný. Městský soud vycházel zcela logicky z faktu, že stěžovatelka výpověď
provozovatelky penzionu ohledně množství doplňovaných látek nikdy nezpochybnila a současně
celou dobu trvala na tom, že havarijní plán má, čímž implicitně připustila nakládání se závadnou
látkou ve větším rozsahu, jelikož v opačném případě by havarijní plán vůbec nepotřebovala.
S ohledem na kontext případu, kdy stěžovatelka opakovaně tvrdila, že schválený havarijní plán
má, ačkoliv jej nikdy nebyla schopna předložit, a navrhovala provedení neprůkazných důkazů,
jež měly existenci havarijního plánu potvrdit, lze správním orgánům, potažmo městskému soudu
přisvědčit v tom, že takové chování stěžovatelky jedině potvrzovalo skutečnosti vyplývající
z výpovědi provozovatelky penzionu.
[13] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku stran nedostatečného odůvodnění
neprovedení důkazů. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že již ČIŽP neprovedení důkazu
podrobně vysvětlila. Uvedla, že z písemného vyjádření příslušného vodoprávního úřadu
jednoznačně vyplývá, že v posuzovaném období stěžovatelce žádný havarijní plán neschválil,
tudíž jej stěžovatelka prokazatelně mít nemohla; v takovém případě nelze neexistenci havarijního
plánu nahradit jakoukoli výpovědí svědka. Dle Nejvyššího správního soudu bylo neprovedení
důkazu řádně a logicky odůvodněno, neboť jeho provedení by na zjištěném skutkovém stavu nic
změnit. Stěžovatelka během celého správního řízení potřebný havarijní plán nepředložila, pouhé
tvrzení, že existuje a drží jej nedostupná nespecifikovaná osoba, jej nemůže nahradit.
[14] Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou ani námitku ohledně nepřiměřenosti uložené
pokuty. Stěžovatelce byla uložena pokuta ve výši 80 000 Kč.
[15] Podle §125g odst. 2 písm. a) vodního zákona se stěžovatelka prokazatelně dopustila
porušení povinnosti při zacházení se závadnými látkami; za to jí lze uložit pokutu do výše
500 000 Kč.
[16] Nejvyšší správní soud shledal, že správní orgány při určování výše pokuty přihlédly
ke všem relevantním okolnostem, a to včetně všech preventivních opatření stěžovatelky, kterých
se stěžovatelka dovolává. Jak správně v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl žalovaný, naplnění
skutkové podstaty daného správního deliktu nevyžaduje přímo porušení chráněného zájmu,
ale vzhledem k preventivnímu charakteru povinnosti mít schválený havarijní plán postačuje již jen
samotné ohrožení chráněného zájmu, jelikož v případě havárie by kvůli tomuto porušení
nemohlo být přistoupeno k rychlým a účinným odborně stanoveným řešením, a neodborný
postup by v případě těchto závadných látek mohl mít za následek mnohem závažnější zásah
do chráněných složek životního prostředí. Skutečnost, že nedošlo k žádné škodě, není pro závěr
o naplnění skutkové podstaty spáchaného deliktu a uložení sankce, rozhodná. Společenská
škodlivost ohrožovacího deliktu (na rozdíl od deliktu poruchového) spočívá již v samotném
vytvoření nebezpečné situace, aniž by muselo dojít ke škodlivému následku. Skutková podstata,
kterou stěžovatelka naplnila, tak spočívá již jen v porušení zákonem stanovené povinnosti (mít
havarijní plán), aniž by nutně musely nastat důsledky jejího nesplnění. Nejvyšší správní soud
shodně s městským soudem dospěl k závěru, že výši pokuty žalovaný přezkoumatelným
způsobem odůvodnil, řádně zvážil veškeré okolnosti a z rámce správní úvahy nepřípustným
způsobem nevybočil. V průběhu správního řízení nevyplynuly žádné indicie, dle nichž by bylo
možno usuzovat na to, že pokuta ve vztahu ke stěžovatelce má mít likvidační dopady. To ostatně
stěžovatelka ani netvrdila a ani nepředestřela nic, co by tomu mohlo nasvědčovat.
[17] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu
se zákonem, vypořádal veškeré žalobní námitky, které stěžovatelka vznesla, rozsudek řádně
a přezkoumatelným způsobem odůvodnil; kasační stížnost proto podle §110 odst. 1 věty druhé
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
[18] O nákladech řízení kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení
jí proto nenáleží. Žalovanému v rámci řízení žádné náklady nevznikly, proto mu soud náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. dubna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu