ECLI:CZ:NSS:2005:5.AS.38.2004
sp. zn. 5 As 38/2004 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně Ing. E. M., zast. advokátem JUDr. Janem Havlem, se sídlem Přemyslova 457,
Kralupy nad Vltavou, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem
Zborovská 11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j. 38 Ca 559/2001 – 44,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2004, č. j. 38 Ca 559/2001 – 44
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení
Odůvodnění:
Žalobkyně - stěžovatelka kasační stížností brojí proti výše označenému rozsudku
soudu, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2001,
č. j. ŽPaZ 3787/01-Št. ve věci vydání nesouhlasu se zásahem do krajinného rázu oplocením
pozemku parc. č. 90/2 v k. ú. Z. dle §12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody
a krajiny, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatelka v kasační stížnosti uplatňuje důvody dle
§103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Žalovaný
především nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí, čímž porušil
povinnost mu uloženou v ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46 správního řádu; pro posouzení
skutečné situace na místě samém si neopatřil potřebné informace; vycházel údajně
z dlouhodobých pozorování, aniž by ale tato byla během projednávání věci doložena. Soud
v odůvodnění rovněž uvedl, že nelze souhlasit s žalobkyní, že při zjišťování podkladů
odvolací orgán nevycházel z detailní znalosti stavu věci, ale vycházel z dlouhodobých
pozorování, aniž by se však jakkoli s tímto závěrem vypořádal a zůstal pouze u tohoto
konstatování. Závěry učiněné žalovaným jsou pouze ničím nepodloženou domněnkou.
Při skutečné znalosti podstaty věci a důkladném prověření místních poměrů a podmínek
by musel být proveden především zcela jiný závěr o přístupu na pozemek, protože původní
cesta i vjezd by v případě oplocení zcela jednoznačně zůstaly zachovány. Stěžovatelka
považuje za nesprávný závěr soudu o tom, že žádná z uvedených žalobních námitek nebyla
důvodná; soud přitom neprovedl vlastní dokazování a spokojil se výlučně s tím, jak věc
hodnotily správní orgány. Nesprávný je dle přesvědčení stěžovatelky rovněž názor soudu
i pokud jde o pojem volná krajina. Jeho výklad soudem učiněný v tom smyslu, že zákon
č. 114/1992 Sb. jej skutečně nezná, ale „používá se běžně“ k charakterizování místa či oblasti,
do které nezasahuje stavební činnost a plynule nenavazuje na zástavbu obce; právě tento
pojem a jeho použití v souvislosti se zákonem č. 114/1992 Sb. mělo zásadní význam na přijetí
rozhodnutí správních orgánů. K podstatě věci se nevyjádřil žádný nezávislý odborník, žádný
důkaz nebyl proveden ani před soudem, přestože soud může provést i jiné než navržené
důkazy. Stěžovatelka požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný v písemném vyjádření k namítaným vadám řízení a nedostatku zjištění
skutkové podstaty uvedl, že dne 30. 5. 2001 provedl na místě samém prověření věci formou
pochůzky v terénu. Nejednalo se o místní šetření dle správního řádu. Z toho důvodu nebyla
o tomto úkonu stěžovatelka vyrozuměna, ani nebyl vyhotoven protokol. Pozemek
stěžovatelky je volně přístupnou součástí krajiny bez označení, že se jedná o soukromý
majetek, kam je vstup zakázán. Situaci lze na místě prověřit také z veřejné cesty vedoucí
podél pozemku parc. č. 90/2, bez nutnosti vstupu na pozemek stěžovatelky. K porušení
ust. §62 zákona č. 114/1992 Sb. tak nedošlo. V otázce umístění pozemku ve „volné krajině“
je žalovaný toho názoru, že se jedná o pozemek nacházející se mimo zastavěné území obce,
v lokalitě velmi málo dotčené lidskou činností, který sice sousedí se stávající zahradou,
ale terénně navazuje na les a tedy na volnou krajinu. Dle konceptu územního plánu
je pozemek označen Spz pro funkční využití jako krajinná zóna s přírodním a zemědělským
využitím. V bezprostřední blízkosti, tedy nikoli ve vzdálenosti 400 m, jak uvádí stěžovatelka
ve správním řízení, předmětného pozemku, se nachází biocentrum „S. r.“. Toto
je prokazatelné z územně technického podkladu nadregionálního a regionálního územního
systému ekologické stability ČR, schváleného Ministerstvem pro místní rozvoj
a Ministerstvem životního prostředí. Dle tohoto podkladu je součástí regionálního biocentra
„S. r.“, pozemek parc. č. 82/7 v k. ú. Z., což je les, který přímo navazuje na pozemek
parc. č. 90/2 stěžovatelky. Část pozemku parc. č. 82/8, tj. část úvozové cesty, která končí
na hranici pozemku stěžovatelky, je též součástí uvedeného biocentra. Vzdáleností 400 m
od pozemku stěžovatelky zřejmě tato míní přírodní památku „S . r.“, která však bezprostředně
navazuje na regionální biocentrum. Žalovaný je názoru, že oplocení pozemku parc. č. 90/2
je z pohledu orgánu ochrany přírody a krajiny nepřípustné, zahradnická činnost je zde
s ohledem na přírodní ráz předmětné lokality nežádoucí. Ve správním řízení bylo vydáno
negativní stanovisko především z důvodu ochrany krajinného rázu, který je podle §12 odst. 1
zákona č. 114/1992 Sb., chráněn před činností snižující jeho estetickou a přírodní hodnotu.
Umístění požadované stavby stěžovatelky by harmonické vztahy v krajině narušilo.
Požadované souvislejší sledování migrace zvěře v krajině je dle názoru žalovaného v daném
případě nadbytečné. Stěžovatelka rovněž podala podnět k přezkoumání rozhodnutí
v mimoodvolacím řízení, tento podnět Ministerstvo životního prostředí odložilo. Žádná
z uplatněných kasačních námitek není opodstatněná, žalovaný má za to, že skutkový stav věci
byl zjištěn v souladu s právními předpisy; považuje kasační stížnost za bezpředmětnou
a navrhuje její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek Městského
soudu v Praze a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka požádala dne 29. 1. 2001 Okresní
úřad, referát životního prostředí v Mělníku o vydání souhlasu se zásahem do krajinného rázu,
který měl spočívat ve stavbě oplocení na pozemku č. parc. 90/2. K žádosti současně předložila
výpis z katastru nemovitostí, projektovou dokumentaci pro stavební úpravy na pozemku
(oplocení, studna, zásobní nádrže na vodu, el. přípojka, objekt dílny a skladu), snímek
z pozemkové mapy, plán pozemku a popis plánovaného oplocení, kopii vyjádření MÚ
Kralupy nad Vltavou ke stavbě oplo cení. Podnikatelským záměrem stěžovatelky bylo využití
pozemku jako zahrady pro pěstování květin a okrasných rostlin a dřevin. Za účelem
projednání žádosti bylo dne 19. 2. 2001 na místě samém provedeno místní šetření
za přítomnosti stěžovatelky (zápis není obsažen ve spise). Dne 5. 3. 2001 vydal správní orgán
rozhodnutí č. j. 01/RŽP/1482, kterým vyslovil nesouhlas se zásahem do krajinného rázu podle
§12 odst. 2 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny. V odůvodnění uvedl, že bylo
provedeno místní šetření, dále konstatoval, že pozemek přesahující výměru 1 ha leží mimo
zastavěnou část obce, nachází se ve volné krajině a z hlediska ochrany přírody a krajiny
je výstavba oplocení nežádoucí, došlo by k závažnému narušení krajinného rázu vytvořením
nepropustné bariéry pro řadu volně žijících živočichů, omezila by se zejména migrace
živočišných druhů ve vztahu k biocentru, který na předmětný pozemek přímo navazuje.
Konstatoval, že pávě bezbariérově uspořádaná volná krajina vytváří charakteristický ráz této
části okresu i kraje, který je žádoucí zachovat i z důvodu ekologické stability lokality.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, v němž především namítá,
že důvody, které správní orgán uvádí neodpovídají skutkovému stavu věci. Poukazuje na to,
že oplocení by znamenalo pouze oplocení dvou stran, když pozemek je již ze dvou přilehlých
stran oplocen sousedícími zahradami. Dále namítá, že krajina v daném místě není krajinou
volnou, jak je uvedeno, neboť se v těsné blízkosti jejího pozemku nacházejí oplocené
zahrady. Správní orgán odkazuje na těsnou blízkost biocentra, toto však nikterak
nespecifikuje ani jeho existenci ničím nedokládá. Co se týče migrace živočichů, tuto
připouští, ovšem nemůže dojít k nepropustné bariéře, když migrace nesměřuje na pozemek
č. parc. 90/2, č. parc. 784 a 788, kde již oplocení stojí, ale jiným směrem (což dokumentuje
parcelními čísly pozemků). Podél hranice pozemku parc. č. 90/2, 91 a 82/7 je zcela volný, 4 m
široký pruh bez lesního porostu, jemuž se živočichové vyhýbají, protože jim toto místo
neposkytuje žádnou ochranu; jedná se právě o to místo, kde by měla být postavena delší část
plotu. Stěžovatelka navrhla doplnění stávajícího šetření o důkazy, a to provedení podrobného
místního šetření. Doložila kopii snímků pozemkové mapy s naznačením předpokládané
výstavby plotu s vyznačením plotů již stojících. O podaném odvolání žalovaný vyrozuměl
jako účastníka MÚ Kralupy nad Vltavou, který zaslal stanovisko k zamýšleným stavebním
úpravám; uvedl v něm že oplocení pozemku č. parc. 90/2 v k. ú. Z. není v rozporu
s konceptem územního plánu města, pozemek je označen v územním plánu pro funkční
využití jako krajinná zóna s přírodním a zemědělským využitím. Pro zemědělská využití
je přitom v některých případech nutné oplocení, jde o oplocení navazující na současné
oplocení sousedního pozemku. Ve spisovém materiálu je založen samostatný list - blíže
neidentifikovatelná fotokopie, v níž je uvedena řada údajů, označujících, mimo jiné, popis
lokality, popis současného stavu bioty, poř ad. číslo v OG RBC 28, mapoval Ing. H., M., A.,
spol. s. r. o. L., 1997, není přitom zřejmé, k čemu byl daný materiál vyžádán, resp. za jakým
účelem byl pořízen a je ve spise založen. Dále spisový materiál obsahuje rozhodnutí
žalovaného o odvolání. V něm ž alovaný uvádí, že přezkoumal napadené rozhodnutí včetně
správního spisu a prověřil stav věci na místě samém dne 30. 5. 2001. V odůvodnění
rozhodnutí uvádí, že realizací uvažovaného oplocení by opravdu došlo ke snížení stávajícího
krajinného rázu a byly by narušeny migrační trasy živočichů. Dále konstatuje, že pokud je
namítáno, že stavba není navrhovaná do volné krajiny, protože navazuje na již stávající
oplocení, jedná se o oplocení z dřívější doby, přitom obec Z. nemá dosud schválený územní
plán. Co se týče zpochybňovaného biocentra, uvádí žalovaný, že se jedná o bezprostřední
sousedství pozemku s vymezeným unikátním regionálním biocentrem (pořadové číslo 28) –
žalovaný zřejmě odkazuje na výše zmiňovaný dokument z roku 1997; dále připouští,
že zamýšlená stavba sice navazuje na sousední zahrady, je však umístěna do volné krajiny
mimo soustředěnou zástavbu. Z pohledu ochrany krajiny a přírody není možno však
oplocenou část dále rozšiřovat, pozemek by měl nadále sloužit původnímu účelu a být
součástí volné krajiny. Uvádí v této souvislosti, že toto hodnocení vyplývá z posouzení
požadovaného umístění stavby ze širšího prostorového hlediska s přihlédnutím k současnému
využití ploch. Žalovaný tak setrval na hodnocení stavu a dospěl ke stejnému závěru jako
správní orgán I. stupně; protože ve výroku prvostupňového orgánu bylo nepřesně uvedeno
katastrální území, bylo rozhodnutí žalovaným změněno, když důvodem změny byla pouze
oprava označení.
Proti rozhodnutí žalovaného podala stěžovatelka žalobu, v níž namítá,
že v předchozích řízení byla krácena na svých právech. Především namítá, že odvolací orgán
se v odůvodnění svého rozhodnutí dovolává místního šetření, o tomto však nebyla
vyrozuměna, součástí spisu nebyl žádný záznam o prověření stavu věci ani o tom, kdo jej
provedl, žalovaný mimo jiné porušil ust. §62 zákona č. 114/1992 Sb. Uvádí, že oba správní
orgány označují stavbu za nežádoucí z hlediska zachování ekologické stability předmětné
lokality, omezení migrace živočichů.; přitom argumentují, že by měl pozemek sloužit
původnímu účel, tedy být ornou půdou, nikoli zahradou. Oba správní orgány argumentují
pojmem „volná krajina“, tento pojem zákon v §3 nezná a nevymezuje. Při znalosti existující
reálné situace v terénu, tak jak ji popsala a zdokumentovala, nemůže v případě dotčeného
pozemku jít o volnou nikterak nenarušenou krajinu vzhledem k existujícím oploceným
zahradám, které jdou až ke hranici lesa, který je místem, které volnému pohybu živočichů
nebrání. V rozporu se skutečností je i tvrzení o ovlivnění regionálního biocentra,
když je z přiložených map zřejmé, že se o bezprostřední sousedství pozemků rozhodně
nejedná. Stěžovatelka tedy uplatnila v žalobě řadu námitek stran rozhodnutí žalovaného,
zejména že nevycházelo z řádných relevantních důkazů, ale pouze z domněnek bez znalosti
stavu věci.
Městský soud v napadeném rozsudku zkonstatoval obsah správního spisu a průběh
celého správního řízení, dále uvedl dotčená ustanovení zákona č. 114/1992 Sb., vymezil
základní pojmy dle §3 cit. zákona – územní systém ekologická stabilita krajiny, významný
krajinný prvek, biotop, ekosystém, krajina. Dále uvedl, že nemůže přehodnocovat důkazy,
které správní orgán jinak v úplnosti soustředil a svým právním názorem vázat správní orgán
k jinému hodnocení; to by představovalo nedovolený zásah. Přitom uvádí, že tak by mohl
napadené rozhodnutí zrušit, kdyby důkazy byly provedeny způsobem nezákonným
v nedostatečném rozsahu pro odůvodnění skutkových zjištění nebo kdyby závěry, k nimž
správní orgán dospěl, neměly v provedených důkazech oporu nebo s důkazy byly v logickém
rozporu. V daném případě však soud setrval na hodnocení a závěru, který učinily správní
orgány, tedy, že oplocení pozemku, tak jak je projektováno, je v rozporu se zájmy ochrany
krajiny a přírody v dané lokalitě. Uvádí, že odborné podklady vymezují územní systém
ekologické stability, tyto byly zpracovány na základě odborných dlouhodobých pozorování.
Dále v odůvodnění konstatuje, že pojem volná krajina není v zákoně vymezen, avšak používá
se běžně k charakterizování místa či oblasti, do které nezasahuje stavební činnost a plynule
nenavazuje na zástavbu obce. Dále soud dovozuje nutnost porušení kontinuity úvozové cesty
z přiložené technické zprávy zpracované společností A. z roku 1995, k této se však na žádném
místě rozhodnutí žalovaného nevyjadřuje. Uvádí-li soud, že oplocení pozemku tak, jak je
projektováno, je v rozporu se zájmy ochrany krajiny a přírody, není zcela zřejmé, zda (právě
s odkazem na zmiňovanou technickou zprávu) by v rozporu se zájmy ochrany a krajiny bylo
též ohraničení pozemku jiným způsobem, tedy než pletivem ve výši 2 m s doplněním
ostnatého drátu, zda např. postačí změny co se týče způsobu oplocení.
Dle přesvědčení Nejvyššího správního soudu a byly dány důvody pro zrušení
napadeného rozhodnutí žalovaného, neboť nebylo provedeno dostatečné dokazování
pro odůvodnění skutkových zjištění, důkaz, který byl žalovaným použit, byl získán
nezákonným způsobem a závěry, k nimž žalovaný dospěl, nemají oporu ve spise.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s hodnocení důkazů Městským soudem,
resp. není zřejmé, jaké důkazy měl soud na mysli, tvrdí -li, že odborné podklady byly
zpracovány na základě dlouhodobých pozorování. Jediným důkazem seznatelným
ze správního spisu bylo provedení místního šetření v řízení před správním orgánem I. stupně
(i když spis neobsahuje záznam z tohoto šetření). V odvolacím řízení důkaz navrhovaný
stěžovatelkou, a to podrobné místní šetření v dané lokalitě, nebyl proveden. Své rozhodnutí
opřel odvolací orgán o provedené setření na místě samém dne 30. 5. 2001, přitom
o něm nebyla stěžovatelka vyrozuměna. Soud v této souvislosti k námitce stěžovatelky stran
neumožnění účasti v řízení setrval na stanovisku žalovaného k žalobě, neshledal přitom
v postupu odvolacího orgánu s odkazem na ust. §62 zákona č. 114/1992 Sb. žádné
pochybení.
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěrem, který žalovaný až ve vyjádření
k žalobě učinil, a na němž soud setrval, totiž, že v daném případě šlo o postup pracovníků
odvolacího orgánu podle cit. ustanovení, nikoli o místní šetření provedené podle správního
řádu, a proto o něm nebyla stěžovatelka vyrozuměna.
Podle ust. §62 odst. 1 cit. zákona pracovníci všech orgánů ochrany přírody, kteří
se při výkonu své pracovní činnosti prokáží služebním průkazem, mají právo vstupovat
v nezbytných případech na cizí pozemky při plnění úkolů vyplývajících z tohoto zákona
a dalších předpisů na úseku ochrany přírody a krajiny. Mohou přitom provádět potřebná
šetření, sledování, dokumentaci a požadovat informace, nezbytné ke zjištění stavu přírodního
prostředí.
Nejvyšší správní soud nikterak nezpochybňuje právo žalovaného provést ohledání
na místě samém, neztotožňuje se však s tím, že není jeho povinností o takovém úkonu
vlastníka pozemku vyrozumět. Z dikce výše uvedeného ustanovení ostatně předpoklad účasti
dotčené osoby, popř. jiné oprávněné osoby, přímo vyplývá, je-li realizace práva vstupu
na pozemek vázána na povinnost prokázat se služebním průkazem; a contrario osoby, které
se služebním průkazem neprokáží, nemají právo vstupu na pozemek. Není potom zřejmé,
komu by totožnost pracovník prokazoval, nebylo-li by na místě žádné osoby s právem
součinnosti. Uvedené ustanovení je zákonným průlomem do ústavní zásady nedotknutelnosti
vlastnictví; upravuje pouze oprávnění a jeho rozsah pracovníka správního orgánu vstupovat
na cizí pozemek. Tím však není dotčeno ust. §38 zákona č. 71/1967 Sb., které je nutno
aplikovat vždy, je-li vedeno správní řízení. Stejně tak není dotčeno ust. §3 odst. 1 a 2, resp.
§4 odst. 1 cit. zákona.
Podle odstavce 3 ust. §38 cit. zákona k místnímu ohledání přizve správní orgán
účastníka řízení a toho, kdo je oprávněn předmětem ohledání nakládat. Ohledání je jeden
z nejbezpečnějších důkazů umožňujících správnímu orgánu, aby si mohl na základě vlastního
pozorování a přímého srovnání zjištěných skutečností s výsledky dosavadního šetření učinit
potřebné závěry pro rozhodnutí. O ohledání jako o každém jiném důkazu musí být sepsán
protokol, v něm musí být provedený předmět ohledání popsán, popř. se pořídí jeho náčrt nebo
fotodokumentace. Účastníci řízení musí být k ohledání přizváni, mají právo klást otázky
svědkům, popř. znalcům, jsou-li přítomni. (V daném případě však znalecké posouzení nebylo
provedeno, ačkoli to stěžovatelka navrhovala).
Žalovaný v dané věci nepostupoval v souladu se zákonem, nelze proto provedené
„šetření“, které žalovaný vzal za podklad svého rozhodnutí, označit za důkaz. Jeho rozhodnutí
potom postrádá přesvědčivé odůvodnění, když na základě šetření, které nelze za důkaz
považovat, pouze konstatuje, že pozemek navazuje na volnou krajinu, dále co se týče
zpochybňovaného biocentra odkazuje na pořadové č. 28, aniž podkladový materiál pro své
hodnocení specifikuje, závěrem odůvodnění konstatuje, že remízek s břízami je součástí
nenarušené volné krajiny, stavba sice navazuje na sousední zahrady, je však umístěna
do volné krajiny, není žádoucí z pohledu orgánu ochrany přírody oplocenou část dále
rozšiřovat.
Povinností správního orgánu je zjistit přesně a úplně skutečný stav věci a za tím
účelem si opatřit potřebné doklady pro rozhodnutí. Přitom není vázán jen návrhy účastníků
řízení. Samo rozhodnutí pak musí vycházet ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 odst. 4,
§32 odst. 1, §46 zákona č. 71/1967 Sb.). Podle §3 odst. 2 správního řádu správní orgány
jsou povinny postupovat v řízení v úzké součinnosti s účastníky a dát jim vždy příležitost, aby
mohli svá práva účinně hájit, zejména se vyjádřit k podkladu rozhodnutí a uplatnit své návrhy;
rovněž jim musí poskytovat pomoc a poučení, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěli
v řízení újmu. Základní zásadu správního řízení - zásadu materiální pravdy, vyjádřenou
v ust. §3 odst. 4 správního řádu, porušil žalovaný jednak tím, že neumožnil stěžovatelce
seznámit se a vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí, a dále tím, že dostatečně spolehlivě
neověřil její tvrzení a neprovedl jí navrhované důkazy, a to ve vztahu k dotčeným
ustanovením zákona č. 114/1992 Sb. (viz §4 až §54).
Není tedy zřejmé z jakých podkladů poté soud dospěl k závěru, že odborné podklady
byly zpracovány na základě dlouhodobých pozorování; přitom sám žalovaný naopak
ve vyjádření uvádí, že požadované souvislejší sledování migrace zvěře v krajině
je nadbytečné, tudíž je zjevné, že žádné dlouhodobé pozorování neexistuje. Má-li být
odborným relevantním podkladem označený list ORG 28, je třeba uvést, že tento pochází
z roku 1997 a není zřejmé za jakým účelem byl ve spisu založen až k rozhodnutí o odvolání,
není jako důkaz zmiňován správním orgánem v I. stupni, nelze ani dovodit, že stěžovatelka
o jeho existenci má povědomí. Posuzoval-li žalovaný situaci v dané lokalitě v roce 2001,
nelze bez dalšího vycházet z hodnocení před pěti lety, aniž by správní orgán, při respektování
ustanovení §3 odst. 4 zákona č. 71/1967 Sb. dostál své povinnosti zjistit úplný a přesný stav
věci v době, kdy rozhodoval, tedy zjistil všechny skutečností, které jsou pro věc významné.
Žalovaný měl proto, neučinil-li tak správní orgán v I. stupni, dostát tomuto požadavku
a provést minimálně nová šetření, jak navrhovala stěžovatelka, když si ve věci odborného
posouzení nevyžádal posudek, z něhož by bylo možno spolehlivě odpovědět na sporné otázky
stran současného ch arakteru lokality, vymezení biocentra a přírodní památky „S. r.“, ohrožení
migrace žijících živočichů, atd. sám, ač pro takový postup byly dány objektivně důvody.
Zcela potom pominul vyjádření stavebního úřadu o účelu využití dotčených pozemků.
V daném případě soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení spolehlivě
nezjišťované, resp. zjištěné v rozporu se zákonem. Nejvyšší správní soud proto postupem dle
§110 odst. 1 s. ř. s. napadený rozsudek zrušil. V dalším řízení je Městský soud vázán právním
názorem obsaženým v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne Městský soud v Praze i o náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 15. září 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu