ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.49.2010:82
sp. zn. 5 As 49/2010 - 82
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce:
Karlovarské silnice, a. s., se sídlem České Budějovice, Vrbenská 31, zastoupeného JUDr. Janem
Oškrdalem, advokátem se sídlem Praha 5, Štefánikova 65, proti žalovanému: Ministerstvo
životního prostředí, se sídlem Praha 10, Vršovická 65, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
29. 5. 2007, č. j. 530/1744UL/1472/06/Se, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Ca 178/2007 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 9. 2. 2010, č. j. 6 Ca 178/2007 - 50, jímž městský soud zamítl žalobcovu žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 5. 2007, č. j. 530/1744UL/1472/06/Se, kterým žalovaný
zamítl žalobcovo odvolání a potvrdil rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního
inspektorátu Ústí nad Labem (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 3. 11. 2006,
č. j. 44/OOV/0608696.19/06/ULB, jímž byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000,- Kč
za nedovolené vypouštění odpadních vod podle §116 odst. 1 písm. b), §118 odst. 1
zák. č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodního zákona), ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“).
Městský soud při svém rozhodování dospěl k závěru, že odpadními vodami jsou
ve smyslu §38 odst. 1 vodního zákona i jiné vody odtékající z průmyslových zařízení, pokud
mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Rozhodnutím Okresního úřadu
Karlovy Vary ze dne 13. 9. 1993, č. j. ŽP/1058/93-231/2, bylo žalobci uděleno povolení
k vypouštění odpadních vod, kdy žalobci bylo povoleno vypouštět drenážní a dešťové vody
v koncentraci PCB 100 ng/l do Lomnického potoka. Opakovaným šetřením vodoprávních
orgánů bylo zjištěno znečištění vody nadlimitními koncentracemi PCB, a to na čističce odpadních
vod, jejímž vlastníkem a provozovatelem je žalobce, a v systému odvodu vody v areálu obalovny
v Bochově. Původ vody (jak se voda dostala do systému odvodu) či důvod jejího znečištění
nejsou podle městského soudu pro posouzení věci rozhodné; rozhodující je, že ze zařízení,
ke kterému má žalobce vlastnický vztah, byly vypouštěny odpadní vody do vod povrchových
v takovém stupni znečištění PCB, které převyšovalo limity stanovené ve vodoprávním povolení
z r. 1993. Povinnost dodržovat stanovené limity vyplývá z §38 odst. 3 vodního zákona; jednalo
se tedy o nedovolené vypouštění odpadních vod. Podle §116 odst. 1 písm. b) a §118 odst. 1
vodního zákona musí vodohospodářský orgán uložit pokutu vždy, když jistí vypouštění
znečištěných vod jiným než zákonem připuštěným způsobem; správní uvážení se týká
jen konkrétní výše ukládané pokuty.
Ve včas podané kasační stížnosti žalobce napadá závěr soudu, že nezáleží na tom,
zda v areálu probíhá výrobní činnost či nikoli. Zdůrazňuje, že vodoprávní rozhodnutí z r. 1993
bylo vydáno právě proto, že v areálu probíhala výroba a vznikaly tak zejm. odpadní vody
průmyslové, když v okolí obalovacího stroje docházelo k únikům ropných látek, které
znečišťovaly dešťové vody na ohraničeném území a pro které byla vybudována čistírna
odpadních vod. Zdůrazňuje, že i jiné odtékající vody podle §38 odst. 1 vodního zákona musejí
odtékat „z nich“, t. j. ze staveb, zařízení či dopravních prostředků. To platilo v době výroby, nikoli
však poté, co byly průmyslové stavby zbourány a obalovací stroj (t. j. zařízení) odstraněn, proto
již z nich nemůže nic odtékat. Argumentace soudu, že se jedná o vody odtékající z průmyslových
staveb, je tak vadná, když žádné takové stavby (ani zařízení) již v areálu neexistují. Pokud snad
má být stavbou kanalizační potrubí, to je jen technickým prostředkem k přemístění vod, kdy jeho
existence nemůže mít vliv na posouzení, zda jím přemísťovaná voda je vodou odpadní či nikoli.
Kontaminované vody jsou tak v posuzovaném případě podzemními vodami znečištěnými PCB
z dávné havárie. Napadá závěr o tom, že původ vody ani důvod jejího znečištění nejsou
rozhodující, když za základní považuje definici odpadní vody, t. j. právě to, jak tato voda vznikla.
Kontaminované vody tak nevznikají v žádném zařízení, ale v přírodním horninovém prostředí
z dešťových vod zasáklých v širokém okolí obalovny. Stěžovatel napadá též závěr soudu
o možnosti financování odstranění staré ekologické zátěže v souvislosti s privatizací
prostřednictvím Fondu národního majetku (snížení kupní ceny nebo uzavření ekologické
smlouvy).
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhuje její zamítnutí. Má za to, že kanalizace
i samotná čistírna odpadních vod jsou stavbami podle stavebního zákona a právě z nich odtékají
znečištěné vody s vysokým obsahem PCB. Dle žalovaného není rozhodující, zda v areálu probíhá
výrobní činnost. To, že byl odstraněn stroj, neznamená, že znečištěné plochy od úkapů v areálu
zůstaly neznečištěné. Znečištění, které se z úkapů dostalo do půdy, je dále vyplavováno
do kanalizace a odváděno na čistírnu odpadních vod. Stěžovatel kupoval areál s vědomím staré
ekologické zátěže, přičemž dodnes závadný stav nevyřešil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že je podána včas, je přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2
s. ř. s.). Přistoupil proto k věcnému posouzení kasační stížnosti.
V posuzované věci je rozhodná úprava obsažená ve vodním zákoně ve znění účinném
do 16. 8. 2008.
Podle §38 odst. 1 vodního zákona odpadní vody jsou vody použité v obytných,
průmyslových, zemědělských, zdravotnických a jiných stavbách, zařízeních nebo dopravních
prostředcích, pokud mají po použití změněnou jakost (složení nebo teplotu), jakož i jiné vody
z nich odtékající, pokud mohou ohrozit jakost povrchových nebo podzemních vod. Odpadní
vody jsou i průsakové vody z odkališť, s výjimkou vod, které jsou zpětně využívány pro vlastní
potřebu organizace, a vod, které odtékají do vod důlních, a dále jsou odpadními vodami
průsakové vody ze skládek odpadu.
Podle §38 odst. 2 vodního zákona vody z drenážních systémů odvodňovaných
zemědělských pozemků, vody užité na plavidlech a chladící vody vodních turbin, u nichž došlo
pouze ke zvýšení teploty, a nepoužité minerální vody z přírodního léčivého zdroje nebo zdroje
přírodní minerální vody nejsou odpadními vodami podle tohoto zákona.
Podle §38 odst. 3 věty prvé vodního zákona kdo vypouští odpadní vody do vod
povrchových nebo podzemních, je povinen zajišťovat jejich zneškodňování v souladu
s podmínkami stanovenými v povolení k jejich vypouštění.
Ve světle těchto ustanovení Nejvyšší správní soud přisvědčuje stěžovateli, že stavbou
či zařízením ve smyslu §38 odst. 1 vodního zákona nemůže být samotná čistírna odpadních vod
(ze které nakonec voda odtéká do Lomnického potoka), neboť čistírna odpadních vod
je zařízením zneškodňujícím již existující odpadní vody ve smyslu §38 odst. 3 vodního zákona,
tzn. vody přitékající do čistírny již musejí být vodami odpadními. Provozem čistírny odpadních
vod totiž ten, kdo vypouští odpadní vody, plní svou povinnost již vzniklé odpadní vody
zneškodňovat.
Stěžovatel namítá, že v areálu bývalé obalovny v Bochově již nejsou žádné průmyslové
stavby ani stroje (které ztotožňuje s pojmem „zařízení“), proto z nich nemá co odtékat, a proto
vody odsud odtékající nemohou být odpadními ve smyslu definice §38 odst. 1 vodního zákona.
Pojem „zařízení“ není vodním zákonem definován, proto je nutno při jeho
výkladu vycházet z toho, jak je tento pojem v českém jazykovém prostředí obecně vnímán. Tento
pojem - kromě jiných významů jako zařízení (vybavení) místnosti, nebo akt, kdy někdo něco
zařizuje - je v českém jazyce vnímán nejen jako stroj (mechanismus) k zajištění určité činnosti
(např. chladící zařízení), ale také jako vybavená místnost, stavba či upravená plocha
k uspokojování nějaké lidské aktivity nebo potřeby (sportovní zařízení, kulturní zařízení,
zdravotnické zařízení), vedoucí v některých případech i k vnímání slova „zařízení“ jako označení
instituce.
Právě takto, t. j. i jako plochu k zajištění určité činnosti, je třeba pojem „zařízení“ užitý
ve vodním zákoně vykládat. Mínil-li by totiž zákonodárce tímto pojmem pouze vlastní stroje
a nástroje (vybavení), byla by nadbytečná výluka z definice odpadních vod obsažená v §38
odst. 1 vodního zákona pro vody z drenážních systémů odvodňovaných zemědělských pozemků.
Právě výklad pojmu „zařízení“ tak, že zahrnuje i plochy k zajištění určité lidské činnosti (potřeby)
odpovídá úmyslu zákonodárce, který výslovně mezi odpadní vody zařazuje i průsakové vody
z odkališť a skládek odpadů.
Takové vymezení pojmu „odpadní vody“ pak není v rozporu ani s legislativou Evropské
unie, zejm. s čl. 2 odst. 3 Směrnice Rady 91/271/EHS ze dne 21. 5. 1991, o čištění městských
odpadních vod,. Uvedené ustanovení směrnice totiž definuje průmyslové odpadní vody jako
„jakékoli odpadní vody vypouštěné z objektů používaných pro jakoukoli obchodní nebo průmyslovou činnost.“
Zde užitý pojem „objekt“ je přitom nutno užít jednotně v celé Evropské unii a přihlédnout
i k jiným jazykovým zněním směrnice (k tomuto postupu srov. rozsudek Soudního dvora ES
ze dne 6. 10. 1982 ve věci Cilfit, sp. zn. 283/81, odst. 18, eur-lex.europa.eu). Průmyslovými
odpadními vodami jsou tak vody, které jsou vypouštěny z místa označovaného v různých
jazykových zněních např. slovy „Anlage“ (němčina), „premise“ (angličtina), „locaux“ (francouzština)
či „obszar“ (polština). Tyto výrazy pak vesměs označují místo, t.j. vymezený prostor (nejen
budovu), nikoli stroj, nástroj či vybavení.
V tomto smyslu je pak „zařízením“ ve smyslu §38 odst. 1 vodního zákona i celý areál
obalovny v Bochově. Jsou-li tu vody odtékající z tohoto areálu a mohou-li tyto vody ohrozit
jakost podzemních nebo povrchových vod (což je ve věci nesporné), pak se ve smyslu definice
obsažené v odkazovaném ustanovení jedná o vody odpadní.
Uzavřel-li tedy městský soud ve svém rozsudku, že vody odtékající z areálu obalovny
v Bochově jsou vodami odpadními, shledává Nejvyšší správní soud tento jeho závěr správným
a v souladu se zákonem.
Napadá-li stěžovatel závěry soudu o možnosti financování odstranění závadného stavu,
Nejvyšší správní soud konstatuje, že městský soud uvádí takové závěry žalovaného v rekapitulaci
stanoviska žalovaného k žalobě (str. 3 rozsudku) a ve shrnutí obsahu rozhodnutí správního
orgánu I. stupně (str. 5 rozsudku), nijak je ovšem nepřevzal jako závěry vlastní. Závěry městského
soudu jsou v rozsudku obsaženy na stranách 7 a 8, přičemž v této části rozsudku není
o možnostech financování odstranění závadného stavu ani zmínky.
Na základě uvedených úvah a závěrů shledal zdejší soud kasační stížnost žalobce
nedůvodnou, proto ji podle §110 odst. 1 věty poslední s. ř. s. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1 větu první s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalobce v řízení o kasační stížnosti úspěch neměl, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který byl v kasačním řízení úspěšný,
nevznikly žádné náklady přesahující jeho obvyklou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. května 2011
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu