ECLI:CZ:NSS:2010:5.AS.6.2010:63
sp. zn. 5 As 6/2010 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: U. G., zast.
advokátem Mgr. Markem Sedlákem, se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2009, č. j. 11 Ca
296/2008 – 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „stěžovatel“) se kasační stížností, která byla Nejvyššímu správnímu
soudu doručena dne 12. 2. 2010 domáhá zrušení shora označeného rozsudku Městského soudu
v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 21. 7. 2008, č. j. CPR-9146-I/ČJ-2008-9CPR-C261, kterým byla zamítnuta jeho žádost
o povolení k přechodnému pobytu podle ust. §87e odst. 1 a §87d odst. 1 písm. a) zákona
č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně dalších zákonů, ve znění
pozdějších předpisů (dále „zákon o pobytu“).
Stěžovatel podal dne 17. 1. 2008 žádost o povolení k přechodnému pobytu na území
České republiky. Jako účel pobytu stěžovatel v podané žádosti uvedl: „sloučení s občanem ČR“;
žádal tedy o povolení přechodného pobytu podle §87 b odst. 1 zákona o pobytu; k žádosti
nedoložil potřebné náležitosti, k odstranění nedostatků byl proto správním orgánem vyzván
a byla mu stanovena lhůta k jejich odstranění. Dne 18. 2. 2008 byl doložen doklad, jímž
stěžovatel prokazoval splnění zákonných podmínek pro povolení pobytu, a to listina, ve které
paní E. E., občanka ČR, potvrzuje, že stěžovatel (její bratranec) spolu s dalšími sestřenicemi,
kamarádem a další příbuznou (všichni jmenovitě uvedeni), žijí spolu s ní; stěžovatel je tedy
rodinným příslušníkem občanky České republiky.
Na základě předložených dokladů správní orgán žádost stěžovatele zamítl s tím,
že stěžovatel hodnověrně nedoložil, že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný
vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti, vycházel přitom ze Směrnice Evropského
parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. 4. 2004 (dále „Směrnice“), podle níž se dle čl. 2 bod 2
rozumí rodinným příslušníkem a) manžel nebo manželka, b) partner, se kterým občan Unie
uzavřel registrované partnerství, c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou
vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela či manželky nebo partnera či partnerky
stanovení v písm. b), d) předci v přímé linii, kteří jsou vyživovanými osobami, a takoví předci
manžela či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písm. b). Správní orgán
v odůvodnění rozhodnutí odkázal rovněž na čl. 3 cit. Směrnice, podle něhož se směrnice vztahuje
na všechny občany Evropské unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou
státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky
ve smyslu čl. 2 bod. 2, kteří je doprovázejí nebo následují. Dále z uvedeného článku vyplývá,
že hostitelský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy usnadňuje vstup a pobyt všech
ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti
v definici rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí,
osobami vyživovanými občanem Unie s primárním právem pobytu nebo členy domácnosti
nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně
a dále vstup a pobyt partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. Správní
orgán vycházel při interpretaci uvedených ustanovení z důvodové zprávy k zákonu o pobytu,
v níž se ve vztahu k ust. §15a odst. 4 písm.b) zákona uvádí: „písmeno b) reaguje na čl. 3 odst. 2
písm. b) Směrnice, podle něhož členský sát usnadňuje v souladu s vnitrostátními předpisy vstup a pobyt
„partnerovi, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah, v České republice se jedná typicky o vztah
druha a družky.“ Skutečnost, že se v konkrétním případě bude jednat o osobu, která splňuje
podmínku trvalého vztahu s občanem Evropské unie, bude muset tato osoba správnímu orgánu
nezpochybnitelným způsobem doložit (k tomuto účelu nelze přitom použít formu čestného
prohlášení).
V podané žalobě stěžovatel dílem namítal nesprávný výklad, který žalovaný uplatnil stran
posouzení vztahu „obdobného vztahu rodinnému“, považuje-li za takový výlučně vztah druh-
družka, dílem namítal nesprávný procesní postup žalovaného, když tento mu nikdy nesdělil, jaký
konkrétní doklad, který potvrzuje splnění uvedené podmínky, by měl stěžovatel doložit.
Městský soud v Praze námitkám stěžovatele nepřisvědčil a žalobu zamítl. Konstatoval
přitom, že žalovaný vycházel mimo jiné z důvodové zprávy k zákonu; soud interpretaci
žalovaného shledal v souladu se zákonem; stran namítaného nesprávného procesního postupu
uvedl, že podle doloženého prohlášení byl zřejmý úmysl žalobce požádat o povolení
k přechodnému pobytu podle ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu; za této situace bylo
tedy na žalobci, aby hodnověrným způsobem doložil, že má s občanem Evropské unie trvalý
vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti. Z podaného odvolání
však nikterak nevyplynulo, že by žalobce navrhoval k prokázání svých tvrzení o existenci rodinné
příslušnosti podle ust. §15a odst. 4 cit. zákona jakékoli jiné důkazy, nenavrhoval ani výslechy
svědků ani místní ohledání. Zákon o pobytu ukládá zcela jednoznačně žadateli, aby žádost
o povolení k přechodnému pobytu doložil náležitostmi, které zákon stanoví. Městský soud
dospěl k závěru, že ze strany správních orgánů nedošlo k pochybení ani k porušení procesních
ustanovení zákona.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá důvody dle §103 odst. 1 písm. b) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.
Stěžovatel tvrdí, že správní orgán porušil při zjišťování skutkového stavu příslušná
ustanovení správního řádu. Podle výkladu správního orgánu lze za vztah, obdobný vztahu
rodinnému považovat výhradně vztah druh-družka. Tento výklad přitom správní orgán opírá
o znění Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES, správní orgán přitom odkazuje
na obsah čl. 40 odst. 1, věta druhá Směrnice. Podle této věty opatření přijatá členskými státy musí
obsahovat odkaz na tuto směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení.
V případě ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců se tak však nestalo. V daném
případě je proto dle stěžovatele nutno vycházet ryze z obsahu ust. §15a odst. 4 písm. b)
cit. zákona. Pokud by zákonodárce chtěl omezit pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“, ryze
na poměr druh-družka, zapracoval by to do právního předpisu. Protože však zákonodárce použil
výrazně obecnější formulaci, měl nepochybně na mysli co nejširší okruh vztahů, které však
k nesčetnému množství možností nebylo možno v právním předpise vyjmenovat. Jako vztah
obdobný vztahu rodinnému je proto třeba považovat například vztah manžela matky dítěte, které
má jiného otce a se kterým žije ve společné domácnosti a jako otec ho fakticky vychovává. Jde
o vztah obdobný vztahu otcovskému. Výklad zákona, tak jak jej učinil žalovaný, je dle stěžovatele
nesprávný.
Stěžovatel dále namítá, že správní orgán v rozporu s ust. §4 odst. 2, §37 odst. 3 a §45
odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v řízení stěžovateli nikdy nesdělil, jaký konkrétní
doklad, který potvrzuje splnění podmínky podle §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
má doložit. Správní orgán je přitom povinen účinně pomoci účastníkovi řízení odstranit
nedostatky podání; za účinnou pomoc nelze považovat pouhou citaci zákonných ustanovení,
která požadovaný doklad nekonkretizují. Stěžovatel uvádí, že objektivně neexistuje žádný úřad,
který by vystavil doklad potvrzující, že u konkrétního subjektu, je hodnověrně doloženo, že má
s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné domácnosti,
jinými slovy tedy reálně neexistuje doklad, který by uvedené skutečnosti obecně osvědčoval.
Z povahy věci je zřejmé, že uvedeným dokladem může být i protokol o výpovědi svědka,
protokol o místním ohledání nebo místním šetření tak, jak to bylo navrhováno stěžovatelem.
Správní orgán I. stupně měl tedy, veden zásadou materiální pravdy, v řízení využít všech institutů
správního řádu, ne toliko otrocky požadovat doložení dokladu, který v případě aplikace ust. §15a
odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců objektivně doložit nelze. V tomto smyslu nebylo
dodrženo ani ust. §68 odst. 2 správního řádu, když správní orgán neuvedl, jak se vypořádal
s návrhem žalobce na provedení místního ohledání ve smyslu ust. §54 správního řádu.
Stěžovatel uvádí, že městský soud v odůvodnění konstatuje, že stěžovatel nedoložil
hodnověrným způsobem, že má s občanem EU trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije
s ním ve společné domácnosti. Stěžovatel přitom dne 7. 3. 2009 navrhoval důkaz ohledání
na místě podle §54 správního řádu na adrese stěžovatele; tento důkaz nebyl ze strany správního
orgánu proveden a ani se k němu nevyjádřil. Je tedy zjevné, že městský soud vycházel
při rozhodování pouze z podaného odvolání, nikoli ze spisového materiálu.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného rozhodnutí
městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal, aby kasační stížnosti
byl přiznán odkladný účinek, neboť výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí žalovaného
by znamenaly pro stěžovatele nenahraditelnou újmu.
Žalovaný vyjádření ke kasační stížnosti nepodal.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
a z důvodů stěžovatelem uplatněných (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná. Vycházel přitom z následujících pro věc rozhodných skutečností, které
ze spisového materiálu vyplynuly.
Stěžovatel podal dne 15. 1. 2008 na Inspektorátu cizinecké policie ve Znojmě žádost
o povolení k přechodnému pobytu na území České republiky; v žádosti na ř. 14 uvedl jako účel
pobytu sloučení s občanem ČR, na ř. 7 uvedl, že je ženatý, na ř. 22 uvedl jméno manželky a její
bydliště – V.; z údaje na ř. 21 vyplývá, že stěžovatel má platný cestovní doklad do 26. 6. 2012.
S vyplněnou žádostí předložil stěžovatel neomezenou plnou moc k zastupování advokátovi
Mgr. Marku Sedlákovi, se sídlem AK Příkop 8, Brno.
Dne 30. 1. 2008 byl stěžovatel vyzván k odstranění nedostatků podané žádosti; tyto byly
ve výzvě konkrétně uvedeny (předložení platného pasu, fotografie, doklad o zdravotním
pojištění, doklad o zajištění ubytování). Současně byl stěžovatel vyzván, aby doložil, že je
rodinným příslušníkem občana Evropské unie. Správní orgán současně uvedl znění ust. §15
zákona o pobytu cizinců, v němž jsou jednoznačně v odst. 4, který na případ stěžovatele dopadá,
uvedeny podmínky, za kterých jej lze považovat za osobu s obdobným postavením, jako zákon
přiznává rodinnému příslušníku občana Evropské unie. Stěžovatel skutečnost dle §15 odst. 4
písm. b) zákona (tj. má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije
s ním ve společné domácnosti) prokazoval potvrzením jeho sestřenice ze dne 13. 2. 2008, v němž
tato uvádí, že stěžovatel (bratranec), spolu s dalšími jejími sestřenicemi, další příbuznou a dalším
kamarádem žijí spolu s ní; jsou tedy rodinnými příslušníky občanky České republiky.
Správní orgán písemností ze dne 3. 3. 2008 stěžovateli podle ust. §36 správního řádu
sdělil, že má možnost seznámit se s podklady před vydáním rozhodnutí a vyjádřit se k nim.
K uvedené písemnosti zaslal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce dne 6. 3. 2008 vyjádření,
v němž uvedl, že má za to, že v řízení bylo hodnověrným způsobem doloženo, že stěžovatel má
s občanem České republiky trvalý vztah obdobný rodinnému a žije s ním ve společné
domácnosti, za tímto účelem navrhuje jako důkaz ohledání na místě podle §54 správního řádu,
a to na adrese společné domácnosti stěžovatele, a to na ul. H. 18 ve Z. Ze spisu se podává, že
následně dne 14. 3. 2008 vydal správní orgán rozhodnutí, kterým podle ust. §87e odst. 1
v návaznosti na §87d odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců žádost stěžovatele o povolení
k přechodnému pobytu zamítl z důvodu, že stěžovatel nepředložil náležitosti stanovené zákonem.
Správní orgán přitom ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel doložil všechny náležitosti, správní
orgán je následně přezkoumal a dospěl k závěru, že nesplňuje podmínku pro povolení
k přechodnému pobytu, neboť předložené čestné prohlášení, že žadatel je rodinným příslušníkem
občana Evropské unie nelze uznat; paní E. E . uvádí, že je sestřenicí žadatele a žije s ním ve
společné domácnosti, z toho usuzuje, že tento je rodinným příslušníkem občana Evropské unie
v souladu s ust. §87b odst. 2 v návaznosti na ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Správní orgán odkázal v odůvodnění na důvodovou zprávu k výše uvedenému ustanovení zákona
a dále uvedl, že skutečnost, zda se jedná o osobu, která splňuje podmínku trvalého vztahu
s občanem Evropské unie nelze doložit pouze čestným prohlášením, ale tuto skutečnost je nutno
doložit nezpochybnitelným způsobem. Správní orgán uvedl, že žadatel v daném případě
nedoložil, že v jeho případě se jedná o vztah druh-družka, ale nevěrohodným způsobem (čestným
prohlášením) pouze uvedl, že se jedná o vzdálený příbuzenský poměr. Správní orgán učinil tedy
závěr, že stěžovatel nedoložil náležitosti stanovené zákonem, jmenovitě doklad prokazující, že je
rodinným příslušníkem občana Evropské unie.
Proti rozhodnutí o zamítnutí žádosti podal stěžovatel prostřednictvím svého zástupce
odvolání. V něm především namítl, že stěžovatel ve stanovené lhůtě doplnil všechny požadované
náležitosti, tak jak byl k tomu správním orgánem vyzván; protože správní orgán již žádné doklady
nevyžadoval, byl v dobré víře, že vše doložil. Prohlášení sestřenice o tom, že s ním žije
ve společné domácnosti, považoval za dostačující doplnění náležitosti - splnění podmínky
dle §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Namítl, že v zákoně není nikde uvedeno,
co lze subsumovat pod pojem vztah rodinného typu; ani z předpisů občanského práva nelze
jednoznačně dovodit okruh osob, které lze jednoznačně podřadit pod pojem rodina. Dále namítl,
že není vyloučeno, aby do tohoto okruhu patřila i sestřenice, nelze totiž s určitostí mít za to,
že tento pojem odpovídá výlučně pouze vztahu druh-družka. Stěžovatel rovněž uvedl, že správní
orgán, měl-li za to, že ani po doplnění náležitostí nedostatky podání nebyly zcela odstraněny, měl
v souladu s ust. §37 odst. 3 správního řádu pomoci účastníkovi řízení nedostatky odstranit.
Za situace, kdy správní orgán ve výzvě k odstranění nedostatků podání vyjmenoval toliko
zákonné ustanovení, nelze mít za to, že by účastník řízení byl schopen z něj dovodit,
které konkrétní doklady má k žádosti doložit; žadatel tudíž neměl možnost vady podání odstranit
a žádost nebyla řádně projednána.
Odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne 21. 7. 2008 zamítl a rozhodnutí prvostupňového
správního orgánu potvrdil. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel na základě výzvy správního orgánu
požadované doklady sice doložil, nepředložil však doklad dle ustanovení §87b odst. 2
v návaznosti na §15a odst. 4 zákona o pobytu cizinců, tj. nedoložil hodnověrným způsobem,
že má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné
domácnosti. Odkázal v odůvodnění na Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES
ze dne 29. 4. 2004, konkrétně čl. 2 bod 2, v níž se uvádí, kdo se považuje za rodinného
příslušníka, dále na čl. 3, v němž je stanoven další okruh rodinných příslušníků (tzv. oprávněné
osoby) nad rámec čl. 2 (tj. definici rodinného příslušníka). V čl. 3 bod 2 písm. b) je zahrnut mezi
tyto oprávněné osoby, jimž by bylo lze usnadnit vstup a pobyt, v případě stěžovatele, na území
České republiky i partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah. V návaznosti
na uvedené ustanovení žalovaný argumentoval důvodovou zprávou k ust. §15a odst. 4 písm. b)
zákona o pobytu cizinců (bod 12), v níž je uvedeno, že právě písm. b) reaguje na čl. 3 odst. 2
písm. b) Směrnice; zde se uvádí, že takový vztah v České republice je typicky vztah druh-družka.
Žalovaný shledal rozhodnutí správního orgánu I. stupně v souladu se zákonem.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že žalovaný
nesprávně odkazoval při výkladu, že za vztah obdobný vztahu rodinnému lze výhradně
považovat pouze vztah druh-družka, na Směrnici, resp. tuto nesprávně vyložil. Stěžovatel přitom
odkázal na čl. 40 odst. 1 větu druhou; podle této věty opatření přijatá členskými státy musí
obsahovat odkaz na tuto Směrnici nebo musí být takový odkaz učiněn při jejich úředním
vyhlášení. V případě ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců se tak však nestalo; je tak
nutno vycházet ryze z obsahu ust. §15a odst. 4 písm. b) cit. zákona. Stěžovatel uvádí, že pokud
by zákonodárce chtěl omezit pojem „vztah obdobný vztahu rodinnému“ ryze na poměr druh-
družka, uvedl by to v právním předpise. Protože však použil výrazně obecnější formulaci, měl
nepochybně na mysli co nejširší okruh vztahů, které však k množství možností nebylo možno
v právním předpise vyjmenovat. Za takový vztah dle stěžovatele by se jednalo např. u manžela
matky dítěte, které má jiného otce a se kterým žije ve společné domácnosti a jako otec ho fakticky
vychovává – jde o vztah obdobný vztahu otcovskému. Stejně tak např. v případě starší ženy,
která není příbuzná, nicméně žije s rodinou ve společné domácnosti, kde vychovává děti a má
k nim vztah obdobný jako babička - vnoučata. Stěžovatel v žalobě tvrdí, že zúžení pojmu „vztah
obdobný vztahu rodinnému“ pouze na vztah partnerský druh-družka, tak jak učinil žalovaný,
je nesprávný. V žalobě dále stěžovatel namítal vady správního řízení, konkrétně, že správní orgán
postupoval v rozporu s ust. §4 odst. 2, §37 odst. 3 a §45 odst. 2 správního řádu, v průběhu
řízení správní orgán nikdy nesdělil, jaký konkrétní doklad má stěžovatel doložit; v daném případě
správní orgán doklad, kterým stěžovatel dokládal svůj vztah s občankou ČR neuznal, aniž by však
sdělil, jaký konkrétní doklad tedy má předložit; nadto je nutno konstatovat, že objektivně
neexistuje žádný úřad, který by vystavil doklad, který by potvrzoval, že u konkrétního subjektu
je hodnověrně doloženo, že má s občanem Evropské unie vztah obdobný vztahu rodinnému
a žije s ním ve společné domácnosti. Z povahy věci je zřejmé, že takovým dokladem může být
i protokol o výpovědi svědka, protokol o místním ohledání nebo místním šetření, tak jak bylo
správnímu orgánu navrhováno. V tomto směru žaloba vytýká správnímu orgánu, že neuvedl,
jak se vypořádal s návrhem na provedení místního ohledání dle §54 správního řádu; nebylo
dodrženo ust. §68 odst. 2 cit. zákona.
Městský soud žalobu zamítl, když námitky stěžovatele neshledal důvodné. Městský soud
přisvědčil výkladu žalovaného stran výkladu pojmu vztah obdobný vztahu rodinnému s odkazem
na výše uvedenou Směrnici. Městský soud rovněž uvedl, že stěžovatel v obecně formulované
žalobní námitce nikterak blíže nespecifikoval, z jakých konkrétních rozhodujících skutečností lze
splnění zákonné podmínky v případě osoby stěžovatele jednoznačně dovodit. Městský soud
rovněž konstatoval, že bylo pouze na stěžovateli, aby hodnověrným způsobem doložil splnění
podmínek; neshledal proto důvodnou námitku stran tvrzení, že správní orgán stěžovateli nikdy
nesdělil, jaký konkrétní doklad má doložit; k námitce ohledně neprovedení navrhovaného důkazu
(ohledání na místě) městský soud uvedl, že stěžovatel v podaném odvolání nenavrhoval výslechy
svědků ani místní šetření a konstatoval, že správní orgány nepochybily, neboť správní orgán
I. stupně vyzval stěžovatele k doplnění náležitostí a odvolací orgán již další dokazování
neprováděl, neboť dospěl zcela v souladu se soustředěným spisovým materiálem k závěru,
že žádost zákonem stanovené náležitosti neobsahuje.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
V projednávané věci je zásadní otázkou, zda stěžovatel je či není osobou s obdobným
postavením rodinného příslušníka občana Evropské unie ve smyslu ust. §15a odst. 4 písm. b)
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatel odvozuje toto své postavení od skutečnosti, že tvrdí, že sdílí
společnou domácnost s občankou Evropské unie, resp. státní občankou České republiky [viz
ust. §15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců], paní E. E., na adrese: Z., H. 1160/18. Z
obsahu správního spisu, který měl zdejší soud k dispozici, v této souvislosti vyplynulo, že
stěžovatel v průběhu správního řízení prokazoval tuto skutečnost výhradně čestným prohlášením
jmenované, dále navrhoval provedení místního ohledání na sdělené adrese.
Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stěžovateli nebyl povolen přechodný pobyt
na území České republiky, neboť nedoložil skutečnosti rozhodné pro povolení pobytu dle §15
odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Na základě zhodnocení předložených dokladů správní
orgán dospěl k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky pro povolení přechodného pobytu, a to
z důvodu, že se u něho nejedná o vztah druh-družka, nýbrž o vztah jiný, a to vzdálený
příbuzenský (sestřenice-bratranec). Správní orgány věc posuzovaly v intencích ust. §15 odst. 4
písm. b) zákona o pobytu cizinců, tedy zkoumaly, zda lze stěžovatele považovat za osobu mající
určitý kvalitativní vztah (naplňující zákonem stanovené znaky) k občanu Evropské unie (sestřenici
stěžovatele, která je občankou ČR).
Podle ust. §15a odst. 1 zákona o pobytu cizinců rodinným příslušníkem občana Evropské
unie se pro účely tohoto zákona rozumí jeho: a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie
mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let
nebo takové dítě manžela občana Evropské unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné
nebo sestupné linii nebo takový příbuzný manžela občana Evropské unie.
Je-li účelem pobytu občana Evropské unie studium, rozumí se rodinným příslušníkem
pouze manžel a nezaopatřené dítě (odst. 2 cit. ustanovení).
Podle odst. 3 cit. ustanovení za nezaopatřenou osobu se podle odstavce 1 písm. d)
považuje občanem Evropské unie nebo jeho manželem vyživovaný cizinec, který a) se soustavně
připravuje na budoucí povolání, b) se nemůže soustavně připravovat na budoucí povolání
nebo vykonávat výdělečnou činnost pro nemoc nebo úraz, anebo c) z důvodu dlouhodobě
nepříznivého zdravotního stavu není schopen vykonávat soustavnou výdělečnou činnost.
Zákon o pobytu cizinců dále stanoví v odst. 4: „Ustanovení tohoto zákona, týkající
se rodinného příslušníka občana Evropské unie, se obdobně použijí i na cizince,
který hodnověrným způsobem doloží, že:
a) je příbuzným občana Evropské unie neuvedeným v odstavci 1, pokud
1. ve státě, jehož je občanem, nebo ve státě, ve kterém měl povolen trvalý či dlouhodobý pobyt,
žil s občanem Evropské unie ve společné domácnosti,
2. je občanem Evropské unie vyživovaný, nebo
3. se o sebe z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu nedokáže sám postarat
bez osobní péče občana Evropské unie, anebo
b) má s občanem Evropské unie trvalý vztah obdobný vztahu rodinnému a žije s ním ve společné
domácnosti.
Ze spisového materiálu se podává, že stěžovatel nesplňuje kategorii rodinného příslušníka
dle odst. 1 cit. zákona, neboť u něho není dán přímý příbuzenský poměr. Tato věc není nadto
spornou.
Zákon ve výše citovaném ustanovení (odst. 4) rozšiřuje kategorii rodinných příslušníků,
a to i na jiné osoby, např. na ty osoby, které s občanem Evropské unie žily ve státě původu
ve společné domácnosti nebo které jsou odkázány na osobní péči občana Evropské unie
ze zdravotních důvodů, jakož i na ty, které mají s občanem unie trvalý vztah obdobný vztahu
rodinnému a žijí s ním ve společné domácnosti. Zákonodárce přitom okruh rodinného
příslušníka rozšířil v souladu s vymezením tzv. „oprávněných osob“ tak, jak je vymezuje
Směrnice v čl. 3.
čl. 3 Směrnice (Oprávněné osoby)
1. Tato směrnice se vztahuje na všechny občany Unie, kteří se stěhují do jiného členského státu, než jehož jsou
státními příslušníky, nebo v takovém členském státě pobývají, a na jejich rodinné příslušníky ve smyslu čl. 2
bodu 2, kteří je doprovázejí nebo následují. 2. Aniž je dotčeno právo volného pohybu a pobytu dotyčných osob,
které tyto osoby již případně mají, usnadňuje hostitelský členský stát v souladu se svými vnitrostátními předpisy
vstup a pobyt těchto osob:
a) všech ostatních rodinných příslušníků bez ohledu na jejich státní příslušnost, kteří nejsou zahrnuti v definici
rodinného příslušníka ve smyslu čl. 2 bodu 2 a kteří jsou v zemi, z níž pocházejí, osobami vyživovanými občanem
Unie s primárním právem pobytu nebo členy jeho domácnosti nebo u kterých vážné zdravotní důvody naléhavě
vyžadují osobní péči tohoto občana Unie o ně;
b) partnera, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý vztah.
Stěžovateli nelze přisvědčit v jeho interpretaci čl. 3 bod 1 písm. b) Směrnice, potažmo
§15a odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Např. z čl. 2 bod 2 Směrnice vyplývá,
že za rodinného příslušníka se považuje nejen manžel a manželka, ale také např. partner,
se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství. Směrnice tedy konkretizuje dva v úvahu
připadající partnerské vztahy, a to vztah manžel-manželka a vztah registrovaného partnerství. Jiný
vztah společného soužití těmto vztahům na roveň postaveným v okruhu „primárních rodinných
příslušníků“ nevymezuje.
Pro účely Směrnice je vymezen pojem „rodinný příslušník“ v čl. 2 bod 2 následovně:
„Rodinným příslušníkem“ se rozumí:
a) manžel nebo manželka; b) partner, se kterým občan Unie uzavřel registrované partnerství na základě právních
předpisů členského státu, zachází-li právní řád hostitelského členského státu s registrovaným partnerstvím
jako s manželstvím, v souladu s podmínkami stanovenými souvisejícími právními předpisy hostitelského členského
státu; c) potomci v přímé linii, kteří jsou mladší 21 let nebo jsou vyživovanými osobami, a takoví potomci manžela
či manželky nebo partnera či partnerky stanovení v písmenu b).
Směrnice vymezuje obdobný „partnerský vztah“ dále i v okruhu tzv. „oprávněných osob“
v čl. 3 bod 1. písm. b). Slovo partner přitom Směrnice užívá pro vztah „rodinný“, tudíž jeho
obsahem je souhrn vzájemných práv a povinností vyplývajících ze zákona manželům, zejména
zákonná vzájemná vyživovací povinnost, existence společné domácnosti; pojem společné
domácnosti nelze přitom ztotožňovat pouze se společným bydlením na stejné adrese,
ale společné podílení se na chodu domácnosti, zabezpečování a úhradě společných potřeb, apod.
(srovn. ust. §115 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů:
domácnost tvoří fyzické osoby, které spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby).
Stejný obsah pojmu partner je nutno vnímat i v dalším textu Směrnice. Je-li tudíž
ve Směrnici dále v čl. 3 užito pojmu partner, se kterým má občan Unie řádně doložený trvalý
vztah, nelze pod tento pojem podřadit jakoukoli osobu, resp. jakýkoli vztah, ale pouze takový,
který znaky „partnerského“ soužití naplňuje. Předmětná Směrnice 2004/38/ES byla, podobně
jako předtím směrnice Rady 64/221/EHS, implementována do českého právního řádu. Jestliže
je v řízení před správním orgánem, jakož i v řízení před soudem použit právní předpis vydaný
k provedení závazného předpisu evropského (což je právě případ zákona o pobytu cizinců
v kontextu se směrnicí Evropského Parlamentu a Rady č. 2004/38/ES), nebo použije přímo
předpis evropský, je povinen jej vyložit v intencích evropského předpisu. Tak je nutno
postupovat i v případě interpretace ust. §15 odst. 4 písm. b) zákona o pobytu cizinců.
Nejvyšší správní soud souhlasí s názorem stěžovatele, že z ustanovení §15a odst. 4
písm. b) zákona o pobytu cizinců, nelze bez dalšího dovozovat, že se musí vždy nutně jednat
pouze o vztah druh-družka. Nejvyšší správní soud v této souvislosti odkazuje na čl. 37 Směrnice,
podle kterého směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států, které jsou
pro jednotlivce příznivější. Nejvyšší správní soud připouští, že ustanovení §15 odst. 4 písm. b)
vnitrostátního předpisu lze interpretovat šířeji než čl. 3 bod 1. písm. b) Směrnice.
Uvedené ustanovení cit. zákona nicméně obsahuje dvě podmínky: 1) cizinec žije
s občanem Evropské unie v vztahu obdobném vztahu rodinnému, 2) žije s ním ve společné
domácnosti. Obě podmínky přitom musejí být splněny současně.
Je tedy nutno se zabývat se nejen tím, zda cizinec žije ve společné domácnosti s občanem
Evropské unie, ale také tím, zda lze vztah mezi nimi považovat za vztah obdobný vztahu
rodinnému. Vztah obdobný vztahu rodinnému musí být však definován tak úzce, jak je definován
vztah rodinný, musí se proto jednat o vztahy analogické vztahům mezi rodinnými příslušníky,
tak jak je zákon v souladu se Směrnicí vymezuje. Za vztah rodinný je bezesporu považován vztah
rodiče - děti, prarodiče - děti. Lze v této souvislosti proto akceptovat názor stěžovatele stran
posuzování takovýchto vztahů (obdobných vztahům rodinným), existují-li mezi určitými
osobami, které mezi sebou mají určitou dlouhodobou úzkou citovou a jinou vazbu, přitom
takové vztahy lze přirovnat ke vztahu např. rodiče – děti, prarodiče – vnuci. Za vztah rodinný
však Směrnice, ale ani vnitrostátní předpis, přihlédneme-li nadto i k výše citovanému čl. 37
Směrnice, nepovažuje vztah, který má s občankou Evropské unie, resp. České republiky,
stěžovatel v projednávané věci.
Jak již bylo uvedeno výše, za rodinného příslušníka občana Evropské unie se rozumí jeho:
a) manžel, b) rodič, jde-li o občana Evropské unie mladšího 21 let, kterého vyživuje a se kterým
žije ve společné domácnosti, c) dítě mladší 21 let nebo takové dítě manžela občana Evropské
unie a d) nezaopatřený přímý příbuzný ve vzestupné nebo sestupné linii nebo takový příbuzný
manžela občana Evropské unie.
Za rodinného příslušníka, tudíž ani za vztah rodinný není považován vztah bratr - sestra,
tím méně lze potom za takový vztah, resp. vztah obdobný vztahu rodinnému, považovat vztah
bratranec – sestřenice.
Vzhledem k tomu, že v případě stěžovatele nebyla a priori naplněna již podmínka
existence vztahu, který by bylo lze považovat za vztah obdobný vztahu rodinnému, bylo zcela
bezpředmětné zabývat se tím, zda stěžovatel sdílí společnou domácnost s občankou České
republiky či nikoli.
Nejvyšší správní soud shledal rozhodnutí městského soudu v souladu se zákonem.
Za situace, kdy Nejvyšší správní soud přistoupil k meritornímu projednání věci
bezprostředně po nezbytných procesních úkonech, nerozhodoval již samostatně o žádosti
stěžovatele o přiznání odkladného účinku, neboť by to bylo zjevně nadbytečné.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto v souladu s ust. §60 a §120 s. ř. s.; stěžovatel nebyl
ve věci úspěšný, právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti mu proto nenáleží, žalovaný,
který měl ve věci plný úspěch, žádné náklady přesahující jeho běžnou správní činnost nevynaložil,
proto mu soud žádnou náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. dubna 2010
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu