ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.60.2011:37
sp. zn. 5 As 60/2011 - 37
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: Ing. M. Š., zastoupená JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických
vězňů 98, Kolín, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství, se sídlem Těšnov 17, Praha 1 ,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2 011,
č. j. 3 A 62/2010 - 18,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011, č. j. 3 A 62/2010 - 18,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou doručenou Městskému soudu v Praze dne 7. 6. 2010 domáhala
zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110. Výrokem I. tohoto
rozhodnutí žalovaný k odvoláním M. V., Z. V., Ing. P. B., CSc., M. V., L. V. a městské části
Praha – Velká Chuchle zrušil usnesení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 12. 2008, č. j. S-
MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, o zahájení přezkumného řízení ve věci usnesení Úřadu
městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, a toto přezkumné řízení
žalovaný zastavil. Výrokem II.A žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný k odvolání M. V. a Z.
V. zrušil rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 7. 2009, č. j. S-MHMP-
525840/2008/OOP-V-539/R-91/09/Dos, kterým bylo v přezkumném řízení zrušeno usnesení
Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, a toto přezkumné
řízení žalovaný zastavil. Výrokem II.B žalobou napadeného rozhodnutí žalovaný zamítl odvolání
městské části Praha – Velká Chuchle proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne
3. 7. 2009, č. j. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/R-91/09/Dos, jako opožděné.
Z žalobou napadeného rozhodnutí vyplývá, že Místní úřad v Praze 5 - Radotíně vydal
rozhodnutí ze dne 12. 9. 1995, č. j. 2039/95Ch, jímž povolil stavbu „Sdružená kanalizační
přípojka splaškové kanalizace, P. , v rámci stavby ul. D. č.p. 258, 211, 236, 123, 77, 229 v rámci
stavby 3/1.etapy č. p. 245, 155, 201, 336, 332, 296, 312, 338, 266, 267, 412, 216, 269, 275, 223,
209, 175, 180, 182, 192, 78, 62, 64, 133, 210, p arc. č. 259/1 a Klubový dům“. Rozhodnutí nabylo
právní moci dne 5. 10. 1995. Užívání této stavby bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím
Místního úřadu Praha – Radotín ze dne 24. 6. 1998, č. j. 1759/98/VCh/Šz, které nabylo právní
moci dne 15. 7. 1998.
Na základě podnětu Ing. A. Š. a Ing. M. Š. (tj. žalobkyně) vydal Magistrát hlavního města
Prahy rozhodnutí ze dne 17. 10. 2002, č. j. MHMP-53311/2001/VYS/Ku, jímž nařídil odstranění
vodního díla „Sdružená kanalizační přípojka splaškové kanalizace“ pro rodinné domy č. p. 245,
155, 201 a 336 v k. ú. Velká Chuchle, neboť uvedená povolení vydal podle názoru magistrátu
věcně nepříslušný správní orgán a tudíž je nutno na toto vodní dílo hledět tak, že bylo
realizováno bez příslušného povolení speciálního stavebního úřadu. Žalovaný v odvolacím řízení
rozhodnutím ze dne 25. 3. 2003, č. j. 4232/03-6010, uvedené rozhodnutí magistrátu zrušil a věc
mu vrátil k novému projednání. Magistrát hlavního města Prahy vydal nové rozhodnutí ze dne
15. 12. 2003, č. j. MHMP-53311/2001/VYS/Ku, jímž opět nařídil odstranění vodního díla. Toto
rozhodnutí žalovaný opět v odvolacím řízení zrušil rozhodnutím ze dne 14. 6. 2004, č. j.
13785/2004-1630, neboť dospěl k závěru, že překročení kompetence má za následek, že správní
akt je sice platný, ale vadný.
Proti tomuto rozhodnutí podali manželé Ing. A. a Ing. M. Š. žalobu k Městskému soudu
v Praze, který rozhodnutím ze dne 26. 9. 2007, č. j. 7 Ca 139/2004 – 50, rozhodnutí žalovaného
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Městský soud dospěl k závěru, že se v daném případě
jednalo o vodohospodářské dílo dle tehdy účinného zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní
zákon) a vyhlášky č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, k jehož
povolení byl příslušný vodohospodářský orgán s působností stavebního úřadu, a nikoli obecný
stavební úřad. Původní stavební povolení a kolaudační rozhodnutí tedy vydal podle městského
soudu věcně nepříslušný správní orgán a jde tudíž o nicotná rozhodnutí. Žalovaný v dalším řízení
rozhodnutím ze dne 7. 2. 2008, č. j. 41928/2007-16310, rozhodnutí Magistrátu hlavního města
Prahy ze dne 15. 12. 2003, č. j. MHMP-53311/2001/VYS/Ku, opět zrušil s tím, že magistrát
musí především přesně vymezit vodní dílo kanalizace a jednoznačně určit vodním dílem dotčen é
pozemky.
Vzhledem k tomu, že na základě změny Statutu hlavního města Prahy přešla s účinností
od 1. 6. 2004 působnost vodoprávního úřadu ve věci ochrany vod a vodního hospodářství v dané
lokalitě na Úřad městské části Praha 16, Magistrát hlavního města Prahy věc postoupil tomuto
správnímu orgánu. Úřad městské části Praha 16 vydal následně usnesení ze dne 15. 7. 2008, č. j.
009530/08/OVDŽP/Lh, jímž řízení o odstranění uvedené stavby zastavil, neboť dospěl
k závěru, že uvedená stavba nebyla vodohospodářským dílem ve smyslu §2a odst. 4 vyhlášky č.
144/1978 Sb. a tato stavba tedy byla obecným stavebním úřadem řádně povolena
a zkolaudována.
Na základě podnětu žalobkyně ze dne 29. 8. 2008 vydal Magistrát hlavního města Prahy
usnesení ze dne 9. 12. 2008, č. j. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, jímž zahájil
přezkumné řízení ve věci usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j.
009530/08/OVDŽP/Lh. Rozhodnutím ze dne 3. 7. 2009, č. j. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-
539/R-91/09/Dos, Magistrát hlavního města Prahy následně v přezkumném řízení uvedené
usnesení Úřadu městské části Praha 16 ze dne 15. 7. 2008, č. j. 009530/08/OVDŽP/Lh, pro
rozpor s právními předpisy zrušil. Magistrát dospěl k závěru, že Úřad městské části Praha 16
nerespektoval závazný právní názor uvedený ve zmiňovaném rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 26. 9. 2007 a následně v rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 2. 2008.
Jak již bylo shora uvedeno, na základě příslušných odvolání žalovaný rozhodnutím ze dne
31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110, usnesení Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 12. 2008,
č. j. S-MHMP-525840/2008/OOP-V-539/Dos, jímž bylo zahájeno přezkumné řízení, i následné
rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 3. 7. 2009, č. j. S-MHMP-
525840/2008/OOP-V-539/R-91/09/Dos, vydané v přezkumném řízení, zrušil a přezkumné
řízení zastavil. Žalovaný měl za to, že se magistrát dostatečně nezabýval otázkou ochrany práv
účastníků nabytých v dobré víře, přičemž poukázal na §94 odst. 4 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád (dále jen „správní řád“), podle něhož dojde-li správní orgán po zahájení přezkumného
řízení k závěru, že ačkoli rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s právním předpisem, byla by újma,
která by jeho zrušením vznikla některému účastníkovi, který nabyl práva z rozhodnutí v dobré
víře, ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo veřejnému zájmu,
řízení zastaví. Žalovaný poukázal na to, že předmětná stavba kanalizační přípojky byla řádně
povolena a zkolaudována, tato rozhodnutí nabyla právní moci a nebyla nikdy napadena řádnými
a ani mimořádnými opravnými prostředky a nebyla tudíž správním orgánem ani soudem nikdy
zrušena. Se zřízením stavby souhlasili všichni tehdejší vlastníci a jde tudíž o stavbu postavenou
v dobré víře a v dobré víře užívanou. Odstranění předmětné stavby by tedy vedlo podle
žalovaného k nepřiměřené újmě uživatelů této přípojky, a to vzhledem k finančním nákladům,
které by museli v této souvislosti vynaložit. Podle žalovaného bylo tedy na místě postupovat
podle §94 odst. 4 správního řádu. V další části odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný
polemizuje s názorem magistrátu, podle něhož se Úřad městské části Praha 16 ve svém usnesení
o zastavení řízení o odstranění stavby odchýlil od závazného pr ávního názoru městského soudu
a žalovaného vyjádřeného v jejich předcházejících rozhodnutích. Žalovaný naopak vyjádřil
souhlas s názorem Úřadu městské části Praha 16, že předmětná kanalizační přípojka nebyla
vodohospodářským dílem podle právních předpisů platných a účinných v době jejího povolení
a kolaudace. Tím, že Úřad městské části Praha 16 rozhodl s ohledem na tento svůj názor,
se podle žalovaného neodchýlil od právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 2. 2008. Pokud jde o právní názor městského soudu, podle něhož je předmětná kanalizační
přípojka vodohospodářským dílem, žalovaný měl za to, že městský soud tento svůj názor
neodůvodnil.
Proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. 229/2010-15110, brojila žalobkyně
žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 6. 4. 2011, č. j. 3 A 62/2010 - 18,
odmítl.
V odůvodnění městský soud poukázal na to, že v posuzovaném případě zahájil Magistrát
hlavního města Prahy z podnětu žalobkyně přezkumné řízení a zrušil pravomocné rozhodnutí
Úřadu Městské části Praha 16. Následně v odvolacím řízení žalovaný rozhodnutí magistrátu zrušil
a přezkumné řízení zastavil, byl tedy obnoven právní stav existující před zahájením přezkumného
řízení. Městský soud v této souvislosti odkázal na rozsudek ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 As 25/2008 –
81, www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval: „ Jestliže (…) přezkumné řízení
skončilo jeho zastavením a rozhodnutím odvolacího orgánu o zrušení předchozího rozhodnutí vydaného
v přezkumném řízení, tedy „odstraněním“ úkonů provedených v rámci přezkumného řízení,
pak je jeho výsledek vzhledem k právům a povinnostem účastníků řízení zcela neutrální. Pokud účastníci
původního správního řízení nemají nárok na zahájení a provedení přezkumného řízení, pak nemohou být
ani zkráceni na svých právech tím, že původně zahájené řízení již neprobíhá a veškeré účinky úkonů
provedených v jeho rámci, které by se jejich právní sféry případně mohly dotknout, byly eliminovány.“
Na základě tohoto právního názoru Nejvyššího správního soudu dospěl Městský soud
v Praze k závěru, že žalobou napadené rozhodnutí tím, že toliko obnovilo právního stav existující
před zahájením přezkumného řízení, nemohlo založit, změnit ani zrušit práva či povinnosti
žalobkyně, nejde tedy o rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., ale naopak
o úkon správního orgánu, který není rozhodnutím a je tedy podle §70 písm. a) s. ř. s.
ze soudního přezkoumání vyloučen, a žaloba proti němu je tudíž podle §68 písm. e) s. ř. s.
nepřípustná. Městský soud tedy tuto žalobu podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. jako nepřípustnou
odmítl.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobkyně (dále „stěžovatelka“) kasační
stížnost, kterou opřela o důvody uvedené v §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., namítala tedy
nezákonnost rozhodnutí městského soudu o odmítnutí žaloby.
Stěžovatelka připustila, že zastavení přezkumného řízení obvykle není zásahem do práv
ani povinností účastníků řízení, přezkoumávaná věc však z tohoto hlediska není podle
stěžovatelky věcí obvyklou. V této souvislosti stěžovatelka připomíná výše popsaný dosavadní
průběh řízení před správními orgány a městským soudem a uvádí, že Magistrát hlavního města
Prahy a žalovaný zastávali v této věci diametrálně odlišná stanoviska, přičemž žalovaný i přes
jednoznačný závěr městského soudu, že rozhodnutí o povolení a kolaudaci předmětné
kanalizační přípojky jsou nicotné akty, zrušil rozhodnutí magistrátu, které z tohoto názoru
vycházelo, a přivodil tak v konečném důsledku zastavení přezkumného řízení i řízení o odstranění
stavby. Stav nepovolené a nezkolaudované stavby tedy i nadále trvá, přičemž stěžovatelka již
opakovaně vysvětlovala, jaké škody jí provoz této kanalizace působí. Jestliže však po 10 letech
úsilí skončí nakonec toto řízení zastavením a škoda z nepovolené stavby přetrvává, pak takové
rozhodnutí o zastavení řízení je nepochybně zásahem do práv stěžovatelky. Skutečnost,
že nakonec došlo k zastavení řízení o odstranění stavby a přezkumného řízení, je podle
stěžovatelky do určité míry šikanou vyplývající z názoru žalovaného na tuto věc. Jestliže nemohl
žalovaný učinit nic proti názoru městského soudu o nicotnosti zmíněných rozhodnutí stavebního
úřadu, pak alespoň použil takové procesní prostředky, které zbavily stěžovatelku veškerých
procesních možností ve správním i soudním řízení. Kasační stížností napadené usnesení
městského soudu tedy vychází z obvyklých účinků rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení,
nepřihlíží však ke specifikům této věci.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného usnesení (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatelka
byl účastníkem řízení, z něhož napadené usnesení vzešlo (§102 s. ř. s.), a je zastoupena
advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud dále posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, neboť přisvědčil stížní námitce,
podle níž městský soud nepřihlédl ke zvláštní povaze zastavení přezkumného řízení v dané věci,
byť k tomuto závěru vedly Nejvyšší správní soud převážně jiné argumenty, než které uplatnila
stěžovatelka.
Městský soud v Praze opřel svůj závěr, podle něhož žalobou napadené rozhodnutí není
rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s., o zmiňovaný rozsude k Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 6. 2008, č. j. 9 As 25/2008 – 81. Nejvyšší správní soud v tomto rozsudku citoval §97
odst. 1 správního řádu, podle něhož jestliže správní orgán po zahájení přezkumného řízení zjistí,
že právní předpis porušen nebyl, řízení usnesením zastaví. Lze mít tedy za to, že, ač to Nejvyšší
správní soud v uvedeném rozsudku výslovně nezmínil, svůj právní názor, podle něhož zastavení
přezkumného řízení není rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. a nelze ho tedy napadnout
žalobou podle §65 a násl. s. ř. s., vztahoval právě k zastavení přezkumného řízení podle §97
odst. 1 správního řádu, tedy pro případ zjištění, že přezkoumávané rozhodnutí není v rozporu
s právními předpisy. Tomu odpovídá i skutečnost, že Nejvyšší správní soud v tomto svém
rozhodnutí odkazoval na prejudikaturu správních soudů k obdobnému zastavení řízení
o přezkoumání rozhodnutí mimo odvolací řízení podle §65 a násl. starého správního řádu
(č. 71/1967 Sb.).
Nový správní řád ovšem obsahuje i jiné důvody pro zastavení přezkumného řízení a tím
je také důvod uvedený v již rovněž citovaném §94 odst. 4 správního řádu. Podle tohoto
ustanovení správní orgán přezkumné řízení zastaví také tehdy, když dojde k závěru,
že přezkoumávané rozhodnutí sice je v rozporu s právními předpisy, nicméně jeho zrušením
či změnou by některému účastníkovi, který nabyl práva z tohoto rozhodnutí v dobré víře, vznikla
újma, která by byla ve zjevném nepoměru k újmě, která vznikla jinému účastníkovi nebo
veřejnému zájmu. Toto zastavení přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu ovšem
naopak Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 – 79,
www.nssoud.cz, posoudil jako rozhodnutí podle §65 odst. 1 s. ř. s., jímž se zasahuje do práv
a povinností účastníků řízení a proti němuž je tedy správní žaloba přípustná. Nejvyšší správní
soud v uvedeném rozsudku konstatoval: „(V)ydáním usnesení o zahájení řízení z důvodu protiprávnosti
přezkoumávaného rozhodnutí, je prostor pro absolutní volnou úvahu správního orgánu víceméně vyčerpán. Pro
možnost zastavit podle §94 odst. 4 takto zahájené řízení zákon v tomto ustanovení vyjmenovává přesná kritéria,
jež musí před tím, než přezkumné řízení zastaví, či napadené rozhodnutí zruší, správní orgán bezpodmínečně
posoudit. Pokud dojde k závěru, že jsou tyto podmínky naplněny, řízení podle §94 odst. 4 zastaví (nikoli tedy
může zastavit); pokud naplněna nejsou, rozhodnutí zruší, změní, popřípadě zruší a vr átí správnímu orgánu (§97
odst. 3, nikoli tedy může zrušit, může změnit apod.); prostor pro správní uvážení je tedy v tomto případě omezen.
Zákon správnímu orgánu ukládá povinnost provést posouzení naplnění podmínek podle §94 odst. 4 (byť se jedná
o posuzování neurčitých právních pojmů jako je dobrá víra, zjevně nepoměrná újma apod., jejichž výklad musí
správní orgán podat v rámci správního uvážení). Neučiní-li tak, vymyká se takové jednání správního orgánu
zákonným mezím a svědčí o jeho libovůli při proj ednávání takové věci. Jak uvedl Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 – 54, „i při volném správním uvážení je totiž správní
orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního oč ekávání, který
ač nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován, je tradičně považován za součást českého právního řádu;
je ostatně odvoditelný také ze základních zásad správního řízení“. V nyní projednávaném případě se legitimní
očekávání účastníků projevuje tak, že od správního orgánu, jež v usnesení o zahájení přezkumného řízení uvedl,
že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, očekávají postup podle ustanovení zákona, tedy
že přistoupí k posuzování naplnění podmínek podle §94 odst. 4 správního řádu.
Správní orgány jsou povinny postupovat v souladu se základními zásadami činnosti správních orgánů,
zejména pak se zásadou ochrany práv nabytých v dobré víře a ochrany oprávněných zájmů osob ve spojení
se zásadou přiměřenosti zásahu do těchto práv (§2 odst. 3 správního řádu), jejichž konkrétním projevem je mimo
jiné právě povinnost správních orgánů poměřovat újmy účastníků, které by vznikly zastavením přezkumného
řízení o protiprávním rozhodnutí správního orgánu (§94 odst. 4 správního řá du) či při změně či rušení takového
rozhodnutí (§94 odst. 5 ve spojení s §97 odst. 3). Po správních orgánech je v přezkumném řízení požadováno,
aby citlivě vážily veškeré okolnosti a vydaly takové rozhodnutí, které by nevyvolalo větší poruchy správy, ani větší
újmu účastníkům, než způsobilo původní protiprávní rozhodnutí. Proto také dává v určitých případech přednost
možnosti ponechat nezákonné rozhodnutí beze změn.
Nedostojí-li však správní orgány této své povinnosti, zákonem chráněná nabytá práva účas tníků
předchozích řízení mohou být dotčena, a to i tím, že nebylo zkoumáno, zda jim protiprávním rozhodnutím
nemohla být způsobena nepřiměřená újma. Úvahy o míře zásahu do nabytých práv pak musí být bezpodmínečně
součástí takových rozhodnutí. Cílem přezkumného řízení je v prvé řadě náprava nezákonnosti vydaných
rozhodnutí. Je proto nepřípustné, aby samotné rozhodnutí vydané v přezkumném řízení vybočovalo ze zákonných
mantinelů.
Pokud již bylo přezkumné řízení zahájeno a správní orgány shledaly, že byl poru šen právní předpis
(nelze tedy řízení zastavit podle §97 odst. 1), může se dále postupovat pouze dvěma způsoby – buď řízení
zastavit při naplnění podmínek obsažených v §94 odst. 4 správního řádu, nebo přezkoumávané rozhodnutí
zrušit nebo změnit, popřípadě zrušit a věc vrátit odvolacímu správnímu orgánu nebo správnímu orgánu prvního
stupně (§97 odst. 3 správního řádu). O tomto zrušujícím rozhodnutí lze v souladu s rozsudkem rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2007, č. j. 4 As 31/20 06 – 73, konstatovat,
že je rozhodnutím ve smyslu §65 s. ř. s. a podléhá soudnímu přezkumu ve správním soudnictví, neboť zasáhlo
do existujících hmotných práv účastníků původního správního řízení, nabytých pravomocným rozhodnutím
správního orgánu. Je proto zcela v souladu s principem rovnosti účastníků řízení, aby se stejným způsobem mohli
účastníci bránit i rozhodnutí o zastavení přezkumného řízení, v případě, že je přezkoumávané rozhodnutí dle
názoru správních orgánů v rozporu s právními předpisy, avšak při zvážení dopadů na jednotlivé účastníky
a veřejný zájem a s ohledem na dobrou víru účastníka – adresáta přezkoumávaného rozhodnutí, rozhodne správní
orgán o zastavení řízení.“
Aktuální judikatura Nejvyššího správního soudu tedy vychází z toho, že zatímco proti
zastavení přezkumného řízení podle §97 odst. 1 správního řádu (v případě zjištění,
že přezkoumávané rozhodnutí je v souladu s právními předpisy) ani podle §97 odst. 2 správního
řádu (v případě uplynutí lhůty pro přezkumné řízení – viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 9. 9. 2010, č. j. 1 As 55/2010 – 59, www.nssoud.cz) není správní žaloba přípustná, naopak
zastavení přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu (v případě zjištění,
že přezkoumávané rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy, nelze ho však zrušit ani změnit
s ohledem na nepřiměřenou újmu, která by tím byla způsob ena účastníkům v dobré víře)
je rozhodnutím podle §65 odst. 1 s. ř. s. a soudnímu přezkoumání podléhá.
V nyní posuzované věci zastavil přezkumné řízení žalovaný jakožto odvolací orgán.
Postupoval tedy podle §90 odst. 1 písm. a) správního řádu, podle něhož jestliže odvolací orgán
dojde k závěru, že napadené rozhodnutí je v rozporu s právními předpisy nebo je nesprávné,
napadené rozhodnutí zruší a řízení zastaví. Ovšem pokud žalovaný nepostupoval podle §90 odst.
1 písm. b) ani c) správního řádu, tedy současně se zrušením odvoláními napadeného rozhodnutí
magistrátu, které shledal v rozporu s právními předpisy, věc nevrátil magistrátu k novému
projednání (tj. k pokračování v přezkumném řízení) ani jeho rozhodnutí nezměnil a namísto toho
přezkumné řízení zastavil, musel mít k tomuto zastavení ještě zvláštní zákonný důvod. Je tedy
třeba zjistit, zda žalovaný přezkumné řízení zastavil podle §97 odst. 1 správníh o řádu, tedy zda
považoval původně přezkoumávané rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 za zákonné, nebo
zda žalovaný postupoval podle §94 odst. 4 správního řádu, tedy zda sice sdílel názor magistrátu
na nezákonnost rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16, měl však za to, že jeho zrušením
či změnou by vznikla nepřiměřená újma účastníkům v dobré víře.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že na tuto otázku nenabízí rozhodnutí žalovaného
jednoduchou odpověď. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, žalovaný sice zcela jednoznačně
dovodil, že byly v dané věci naplněny podmínky pro použití §94 odst. 4 správního řádu, jeho
další argumentace však směřovala k závěru, podle něhož je původně přezkoumávané rozhodnutí
Úřadu městské části Praha 16 v souladu s právními p ředpisy. Tyto dva závěry se ovšem navzájem
vylučují. Buď je přezkoumávané rozhodnutí v souladu s právními předpisy, a pak je třeba
přezkumné řízení zastavit podle §97 odst. 1 správního řádu a tudíž otázka případné újmy, jež by
byla způsobena zrušením nebo změnou tohoto rozhodnutí, vůbec nepřichází v úvahu, anebo
je toto rozhodnutí v rozporu s právními předpisy, a pak je teprve třeba zkoumat, zda jsou dány
důvody pro zastavení přezkumného řízení podle §94 odst. 4 správního řádu.
Nicméně v pochybnostech se Nejvyšší správní soud přiklání k tomu, že žalovaný zastavil
přezkumné řízení podle §94 odst. 4 správního řádu, neboť považuje výše uvedenou argumentaci
žalovaného nepřiměřenou újmou, jež by byla způsobena uživatelům kanalizační přípojky
zrušením rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16 o zastavení řízení o odst ranění této stavby,
za nosnou část rozhodnutí žalovaného. Navíc, jestliže žalovaný sám ve svém rozhodnutí připustil,
že Městský soud v Praze ve svém předcházejícím rozsudku jednoznačně považoval pře dmětnou
kanalizační přípojku za vodohospodářské dílo a tudíž rozhodnutí obecného stavebního úřadu
o jejím povolení a kolaudaci za rozhodnutí nicotná, jen stěží mohl žalovaný ve své další
argumentaci popřít, že rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16, které vychází z opačného
názoru, je přinejmenším v rozporu s §78 odst. 5 s. ř. s., neboť odporuje právnímu názoru
vyslovenému v předcházejícím zrušujícím rozsudku správního soudu, jenž je pro správní orgán
v dalším řízení závazný. Nemělo-li tedy být toto rozhodnutí Úřadu městské části Praha 16
v přezkumném řízení zrušeno ani změněno, pak musely být před uplynutím lhůty podle §97 odst.
2 správního řádu dány jedině podmínky stanovené v §94 odst. 4 správního řádu.
Nejvyšší správní soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný v daném případě zastavil
přezkumné řízení podle §94 odst. 4 správního řádu a proti jeho rozhodnutí (resp. výrokům I.
a II.A tohoto rozhodnutí) je tudíž podle aktuálního stavu judikatury Nejvyššího správního soudu
žaloba, kterou podala stěžovatelka, přípustná.
Městskému soudu nelze v daném případě nic vytýkat, neboť jeho rozhodnutí předcházelo
citovanému rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2011, č. j. 1 As 36/2011 – 79,
nemohl tedy tento rozsudek při posuzování přípustnosti předmětn é žaloby zohlednit. To ovšem
nic nemění na tom, že jeho rozhodnutí o odmítnutí této žaloby nemůže ve světle zmiňované
nové judikatury Nejvyššího správního soudu obstát.
Nejvyšší správní soud tedy shledal kasační stížnost důvodnou a v souladu s §110 odst. 1
s. ř. s. usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm bude
městský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s). Budou-li tedy ve věci splněny i ostatní po dmínky řízení, soud
rozhodne o žalobě meritorně s tím, že v takovém případě dá nejprve možnost přihlásit
se do řízení těm, jež připadají v úvahu jako osoby na řízení zúčastněné.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. září 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu