ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.61.2005:183
sp. zn. 5 As 61/2005 - 183
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Miluše Doškové v právní věci žalobce:
Č. r., a. s., zastoupená JUDr. Jindřiškou Munkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní
třída 10, proti žalovanému Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, tř.
Kpt. Jaroše 7, zastoupeného JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou se sídlem v Brně,
Pellicova 8a, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 1. 2005, č. j. 29 Ca 215/2003 - 88,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 1. 2005, č. j. 29 Ca 215/2003 - 88,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl shora
označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), jímž bylo zrušeno
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 5. 2003
č. j. R 73/2002. Tímto rozhodnutím předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
ve smyslu ustanovení §61 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (dále jen „správní
řád“) částečně změnil a částečně potvrdil rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže
(tedy správního orgánu prvního stupně) ze dne 31. 10. 2002, č. j. S 142/02-2186/02-VO II.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje kasační důvod dle ustanovení §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Soud na základě skutečností uvedených v napadeném rozsudku dospěl k závěru,
že společnosti C., a. s. i Č. R., a. s. (žalobce) jsou kontrolovány společností U., a. s., v
důsledku čehož nemůže mezi oběma kontrolovanými společnostmi existovat soutěžní vztah a
tyto společnosti nemohou vůči sobě vystupovat jako soutěžitelé ve smyslu vymezení tohoto
pojmu v §2 odst. 1 zákona o ochraně hospodářské soutěže.
Ve výroku II. soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení
a toto své rozhodnutí odůvodnil ustanovením 60 odst. 7 s. ř. s. — důvody hodnými zvláštního
zřetele, neboť právní posouzení zjištěného chování žalobce je především založeno na aplikaci
nabízejících se teoretických přístupů, kdy samotná zákonná úprava či prameny komunitárního
práva představují pro tuto interpretaci toliko základní regulativy a vzhledem k tomu,
že oba správní orgány se danou věcí zabývaly velmi pečlivě a náležitou péči věnovaly
též právní subsumpci těchto zjištění, považuje soud za žádoucí, aby Úřad nenesl náklady
tohoto řízení, když rozpor jím vydaného rozhodnutí se zákonem spočívá pouze v rozdílném
teoretickém přístupu výkladu některých pojmů soudem.
Stěžovatel se nejprve vyjádřil k označení účastníků sporu. Uvedl, že se v kasační
stížnosti podržel označení žalovaného tak, jak je uveden v rozsudku krajského soudu,
resp. v žalobě. Podle jeho názoru však měl být jako žalovaný označen Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže, nikoliv jeho předseda. Tento závěr opírá o rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu.
K vymezení pojmu kontrola a z toho vyplývajícího postavení žalobce a společnosti C.,
a. s. na relevantním trhu, stěžovatel uvedl, že shodně se soudem konstatuje, že zákon výslovně
neuvádí definici pojmu kontrola. Stěžovatel ve své rozhodovací praxi rozumí kontrolou ve
smyslu ust. §12 odst. 3 písm. b) zákona o ochraně hospodářské soutěže možnost určovat nebo
ovlivňovat soutěžní chování jiného soutěžitele, resp. podniku jiného soutěžitele. Rovněž
pojem soutěžní chování není v zákoně vymezen, přitom aplikační praxe tento pojem vykládá
poměrně extenzivně. Za soutěžní chování subjektu lze považovat jakékoliv jeho jednání, které
může mít přímo nebo nepřímo vliv na vystupování daného subjektu v konkurenčních a jiných
vztazích k ostatním účastníkům trhu, tj. takové jednání, které přímo nebo nepřímo určuje či
ovlivňuje postavení a jednání soutěžitele na trhu. Definici kontroly však neobsahuje ani
nařízení rady o kontrole fúzí č. 139/2004. V každém případě však je nutné, jak správně
konstatuje soud, odlišovat pojem kontroly od pojmu ovládání tak, jak jej definuje §66a obch.
zák. Pojem kontrola je pojmem soutěžního práva a vztahuje se pouze a výhradně k určování a
ovlivňování chování adresáta kontroly v hospodářské soutěži, což je užší vymezení, než je
použito u ovládání podle obchodního zákoníku, za nějž lze považovat faktický či právní
výkon rozhodujícího vlivu na řízení nebo provozování podniku jiné osoby. Řízení a
provozování podniku jiné osoby může zahrnovat více aspektů, které nemají vliv na soutěžní
chování předmětného subjektu. Ačkoliv se tedy mohou vztahy kontroly a ovládání překrývat,
tj. osoba kontrolující podnik jiného soutěžitele bude rovněž v daném vztahu osobou
ovládající, mohou nastat situace, kdy se tyto vztahy naopak překrývat nebudou. Může nastat
situace, kdy ve vztahu ke konkrétní společnosti nevykonává kontrolu nikdo, tzn. nikdo nemá
možnost určovat nebo ovlivňovat soutěžní chování dotčeného podniku. Totéž platí i pro fikci,
uvedenou v ust. §66a odst. 3 obch. zák. Ani většinový akcionář, ani subjekt, disponující
většinou hlasovacích práv na základě dohody s jinými společníky, nemusí být osobou
kontrolující ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže. Platí totiž, že určení existence
kontroly zahrnuje spíše než sledování kvantitativních kategorií, analýzu kvalitativních
aspektů, a to jak právního, ale zejména faktického charakteru Je sice pravdou, že častým
původcem existence vztahu kontroly je nabytí určitého balíku akcií či většinového
obchodního podílu na společnosti s ručením omezeným nebo existence dohody mezi
akcionáři o výkonu hlasovacích práv. Na druhou stranu pro existenci kontroly mohou být
důležité a dokonce rozhodující také vztahy čistě ekonomické, jako jsou vztahy obchodních
závislostí či strukturální vazby, které v určitých případech mohou, ale nemusí, vést k
faktickému vztahu kontroly. Vždy je proto nutné brát v úvahu oba prvky, tj. jak právní, tak
faktický stav. Kontrola se tedy klade na roveň s možností vykonávat rozhodující vliv na
činnost jiného podniku.
Naproti tomu samotná většinová účast společníka v obchodní společnosti i přesto,
že bude ovládáním podle obchodního zákoníku, nemusí vždy nutně znamenat schopnost
kontroly společnosti tímto společníkem. Samotná prostá většina hlasovacích práv nemusí
ani automaticky a nutně znamenat možnost kontroly. Proto ani nadpoloviční podíl
na hlasovacích právech kontrolu založit nemusí, např. proto, že pro určitá rozhodnutí
se vyžaduje vysoká kvalifikovaná většina hlasů. Podstatné je také zjištění, zda vliv jedné
osoby na druhou je rozhodující či nikoliv. Proto o existenci kontroly lze učinit závěr
až při zvážení všech skutkových a právních okolností každého případu.
V daném případě při zvážení všech shora uvedených teoretických východisek
je stěžovatel, jak to vyplývá i z odůvodnění obou jeho rozhodnutí, toho názoru, že společnost
U., a. s. není i přes podíl hlasovacích práv ve výši 50,995 % osobou ovládající a uvedený
podíl na hlasovacích právech nezakládá z pohledu práva soutěžního ani kontrolu, nemůže-li
sama o zásadních otázkách podnikání žalobce rozhodovat. O vztazích mezi žalobcem a
společností C., a. s. nelze hovořit z pohledu soutěžního práva jako o vztazích mezi
sesterskými společnostmi uvnitř koncernu, když společnost U., a. s. žalobce samostatně neřídí
a jeho soutěžní chování nemá možnost sama výlučně kontrolovat. Společnost U., a. s.
nedokázala svým vlivem na žalobce ovlivnit jeho rozhodnutí, které bylo shledáno s ohledem
na dominantní postavení žalobce na trhu zakázaným, i když nepochybně bylo v zájmu
společnosti U., a. s., která je 100 % vlastníkem poškozené společnosti C., a. s., jednání
žalobce nejen ovlivnit, ale i zablokovat a zakázanému chování žalobce zabránit. Tento závěr
bylo možno učinit na základě vývoje jednání ohledně ceny za dodávku surovin, které
zakázanému jednání žalobce předcházelo (a které stěžovatel v kasační stížnosti rozsáhle
zopakoval).
Z průběhu vyjednávání mezi akcionáři žalobce, kdy proti sobě stály protichůdné
názory a. s. U. a akcionářů sdružených v konsorciu I. na podmínky dodávek petrochemických
výrobků a. s. C., je zřejmé, že v průběhu těchto jednání nebyl U., a. s., i když většinový
akcionář, schopen prosadit jím navrhované podmínky dodávek těchto výrobků. Prostředí, ve
kterém se společnosti Č. R., a. s. a C., a. s. nalézají, je determinujícím prostředím pro možnost
společnosti Č. R., a. s. vynucovat si plnění, které pro tuto společnost přináší výhody, a to za
podmínek, které by tu bez existence vzájemné závislosti obou společností neměla. Situace
společnosti C., a. s. byla taková, že v okamžiku předložení návrhu konkrétních podmínek
spolupráce včetně podmínek cenových byla limitována v úvahách o alternativním řešení
potřeby srovnatelných odběrů. Za takové řešení by bylo možno považovat volbu jiného
dodavatele se srovnatelným plněním vůči plnění od společnosti Č. R., a. s., což ale za aktuální
situace nebylo pro společnost C., a. s. s ohledem na postavení společnosti Č. R., a. s. na trhu
možné. Společnost Č. R., a. s. při vědomí odběratelovy potřeby mít zajištěnou kontinuální
dodávku plnění od dodavatele, vynucovala pro sebe výhodnější cenové podmínky, a to pod
hrozbou zastavení dodávek, jež byla následně realizována. Za situace, kdy dodavatel v
dominantním postavení si je vědom své tržní síly a kdy si je také vědom skutečnosti, že
odběratel je na jeho dodávkách závislý a že v okamžiku přerušení dodávek nemá v zásadě
jakoukoli jinou okamžitou alternativu nahrazení jeho dodávek, nemůže k vynucení plnění,
které po svém odběrateli požaduje, použít takový nástroj, jenž by byl vůči jeho odběrateli
likvidační - tj. faktické přerušení dodávek. Společnost žalobce Č. R., a. s. takový krajní, v
daném obchodním vztahu neobvyklý a s ohledem na charakteristiku trhu a nutnost vzájemné
spolupráce obou subjektů pro odběratele likvidační nástroj zvolila, přičemž tuto volbu jí
umožnila právě existence jejího dominantního postavení, neboť bez takového postavení a za
existence účinné soutěže, resp. při možnosti volby odběratele mezi dodavatelem a jeho
konkurenty, by za předpokladu, že svému odběrateli hodlá nadále dodávat, tj. svého
odběratele nechce z dlouhodobého hlediska ztratit, takto jednat nemohla. Důvodem takového
krajního jednání, jenž by bylo možno ospravedlnit, z shora uvedených skutkových okolností
nemůže být neexistence konsensu ohledně ceny zboží. Podstata zneužití vychází ze zákazu
chování, které by za normálních okolností bylo přípustné, avšak vzhledem k tomu, že
dominantní soutěžitel má zvláštní odpovědnost vyplývající z potenciální újmy, kterou by jeho
chování mohlo způsobit zájmům ostatních soutěžitelů a spotřebitelů, ale zejména hospodářské
soutěži obecně, je v jeho případě takové jednání považováno za nepřípustné. Dominantní
soutěžitel má možnost učinit odůvodněné kroky za účelem ochrany svých ekonomických
zájmů, taková opatření však musí odpovídat jeho ohrožení. Pokud by se mezi žalobcem
a a. s. C. nejednalo o vztah dvou soutěžitelů na trhu ale o sesterské společnosti, nad kterými
by byla vykonávána kontrola, nemohlo by dojít k situaci, aby žalobce své sesterské
společnosti takovým hrubým a neospravedlnitelným způsobem škodil. Ve fázi těsně před
zastavením dodávek společnosti C., a. s. při jednání v představenstvu Č. R., a. s. nedokázal
U., a. s. prosadit žádnou ze dvou jím navrhovaných variant na pokračování dodávek alespoň
po l4ti denní období v měsíci červnu 2002. V konečném důsledku nedokázal U., a. s. v
představenstvu zablokovat přerušení dodávek společnosti C., a. s.
Vzhledem ke shora popsaným okolnostem stěžovatel dospěl v napadeném rozhodnutí
a v řízení, které mu předcházelo, ke správnému závěru, že společnost U., a. s. i přes podíl
50,995 % ve společnosti Č. R., a. s. žalobce fakticky nekontroluje a že společnost C., a. s. a
žalobce jsou nejen z právního ale i z ekonomického hlediska samostatnými nezávislými
soutěžiteli ve smyslu zákona o ochraně hospodářské soutěže, a rozhodl tak v souladu s
rozhodovací praxí Evropské komise, Soudu první instance a Evropského soudního dvora,
podle kterých dokonce i 100 % podíl mateřské společnosti ve společnosti dceřiné ještě
nebrání tomu, aby se tyto společnosti chovaly jako samostatní soutěžitelé na trhu. Konkrétně
stěžovatel poukázal na rozsudek Evropského soudního dvora ve spojeném řízení C-32/78, C-
36/78 až 82/78 ve věci BMW Belgium SA a další proti Komisi, ve kterém Evropský soudní
dvůr konstatoval, že i když BMW Belgium SA je 100 % dcerou BMW Mnichov, nemůže tato
skutečnost zabránit odlišnému chování nebo odlišným zájmům obou společností. V řízení u
Evropského soudního dvora C-75/84 ve věci Metro SB Grossmärkte GmbH 8 Co. KG proti
Komisi, Evropský soudní dvůr konstatoval, že společnost S. byla od roku 1980 100 % dcerou
společnosti T.-B., která má sídlo ve Francii a vlastní akcie dalších německých společností v
oblasti spotřební elektroniky. Různé společnosti ve skupině T. mají rozdílné distribuční
kanály a jsou nezávislé s ohledem na svoji obchodní strategii. Soud konstatoval, že pokud jde
o produkty S., je nezávislá na mateřské společnosti a na ostatních společnostech ve skupině, a
to i přesto, že jejím 100 % vlastníkem je T.-B. Další případ, kterého se dovolával, řešil
nejprve Soud první instance v řízení T-102/92 a následně Evropský soudní dvůr v řízení C
73/95 a jednalo se o společnost V. E. BV proti Komisi. Tyto dva rozsudky řeší otázku, kdy
rozhodně nelze považovat dceřinou společnost za nezávislou, aby mohla určovat svoje
jednání na trhu v souvislosti s čl. 85 (nyní 81) a čl. 86 (nyní 82) Smlouvy o založení
Evropských společenství. Jestliže matka a dcera vytvoří jednu ekonomickou jednotku, ve
které dcera nepožívá skutečnou samostatnost v určování své činnosti na trhu, ale plní příkazy
mateřské společnosti, kterou je plně kontrolována, pak není možno aplikovat článek 85 (nyní
81) Úmluvy. Z uvedených rozhodnutí vyplývá, že v žádném případě není možno vycházet,
jak je již shora uvedeno, z podílu na hlasovacích právech mateřské společnosti ve společnosti
dceřiné, ale je třeba vycházet z faktické možnosti ovlivňování jednání jiného soutěžitele v
každém konkrétním případě a za konkrétních okolností.
Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, podle stěžovatele, že soud,
i když zřetelně odlišil úpravu ovládání podle ust. §66a obch. zák. od kontroly podle zákona
o ochraně hospodářské soutěže, byl příliš ovlivněn podílem U., a. s. na hlasovacích právech
v a. s. Č. R.. Nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, ze kterých je zřejmé, že U., a. s.
nemá faktickou možnost ovlivňovat soutěžní chování žalobce a vykonávat nad ním kontrolu,
a to ani tak, že by mohl zamýšlené jednání žalobce blokovat. Soud tedy nesprávně a v rozporu
se zákonem o ochraně hospodářské soutěže posoudil postavení žalobce a C., a. s. na
relevantním trhu tak, že se nejedná o vztah mezi soutěžiteli, i když tento závěr nemá oporu v
provedeném dokazování a je v rozporu s rozhodovací praxí Evropského soudního dvora a
Soudu první instance. Soud tak dospěl k nesprávnému posouzení právní otázky kontroly a
soutěžního vztahu, které vedlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Jako důkaz navrhl stěžovatel rozsudek Evropského soudního dvora ve spojeném řízení
C-32/78, C-36/78 až 82/78, rozsudek Evropského soudního dvora v řízení C-75/84, rozsudek
Soudu první instance v řízení T-l 02/92, rozsudek Evropského soudního dvora v řízení C-
73/95.
Stěžovatel navrhl, aby z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. z důvodu nesprávného posouzení právní otázky, Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 18. 5. 2005. Krajský soud v Brně,
podle něj, podrobně shrnul dosavadní průběh správního řízení, které vedl Úřad pro ochranu
hospodářské soutěže o zneužití dominantního postavení společností Č. R., a. s. vůči
společnosti C., a. s. Po uvážení všech argumentů, které byly obsaženy v rozhodnutí Úřadu pro
ochranu hospodářské soutěže a v rozhodnutí jeho předsedy v rozkladovém řízení, předneseny
v žalobě (v níž kromě dále zmíněné zásadní námitky žalobce rovněž uplatnil jako důvod
nezákonnosti nesprávné a neúplné zjištění skutkového a právního stavu), ve vyjádření
žalovaného a v replice k tomuto vyjádření se krajský soud především zabýval zásadní
námitkou žalobce o nepoužitelnosti předpisů soutěžního práva na daný případ, protože obě
společnosti jsou součástmi jednoho podnikatelského seskupení a obě jsou kontrolovány svou
mateřskou společností U., a. s. Pro posouzení oprávněnosti této námitky žalobce krajský soud
podrobně analyzoval vztahy z hlediska vlastnictví akcií uvnitř tohoto podnikatelského
seskupení.
Pokud jde o postavení společnosti C., a. s. a Č. R., a. s. krajský soud konstatoval, že
společnost C., a. s. je ve 100 %ním vlastnictví mateřské společnosti U., a. s., je tedy
jednočlennou společností a výlučný vlastník vykonává působnost valné hromady. Pokud jde o
společnost Č. R., a. s., jsou její akcie s hlasovacím právy rozloženy mezi mateřskou
společnost U., a. s., která vlastní 50,995 % akcí, a tři zahraniční společnosti sdružené v
konsorciu I., z nichž každá vlastní 16,335 % akcií. Po detailním rozboru rozvrstvení portfolia
a pravidel vnitřního fungování, obsažených v akcionářské smlouvě, dospěl krajský soud k
závěru‚ že majoritní akcionář má z hlediska možnosti ovlivňovat soutěžní jednání společnosti
Č. R., a. s. zcela výjimečné postavení, a i když nemá možnost zavazovat společnost Č. R., a.
s. přímo, tedy zavazovat ji svými příkazy ke konkrétnímu soutěžnímu jednání, disponuje
prostředky pro vyloučení jakéhokoli jejího samostatného soutěžního jednání, protože Č. R., a.
s. pro samostatné vystupování na trhu nemá potřebnou ekonomickou samostatnost.
Krajský soud poukázal i na to, že ve správním řízení nebyly zohledněny důvody, které
vedly k přerušení dodávek, protože nesporné je, že po 1. 6. 2002 neexistoval mezi Č. R., a. s.
a C., a. s. smluvní vztah, na jehož základě by mělo být v dodávkách surovin pokračováno.
Krajský soud uzavřel, že společnost Č. R., a. s. a C., a. s. jsou kontrolovány společnosti U.,a.
s., v důsledku čehož nemůže mezi oběma společnostmi existovat soutěžní vztah, a je také -
vzhledem k neprokázání negativních důsledků jednání a. s. Č. R. vůči jiným soutěžitelům -
pojmově vyloučeno, aby Č. R., a. s. zneužila svého dominantního postavení na újmu jiných
soutěžitelů.
Stěžovatel v kasační stížnosti soudu vytkl nesprávné právní posouzení vyplývající
z toho, že byl příliš ovlivněn podílem U., a. s. na hlasovacích právech ve společnosti Č. R., a.
s. a že proto nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, ze kterých je zřejmé, že U., a. s. nemá
faktickou možnost ovlivňovat soutěžní chování žalobce a vykonávat nad ním kontrolu, a to
ani tak, že by mohl zamýšlené jednání žalobce blokovat. Soud podle názoru stěžovatele
nesprávně a v rozporu se zákonem o ochraně hospodářské soutěže posoudil postavení Č. R., a.
s. a C., a. s. na relevantním trhu tak, že se nejedná o vztah mezi soutěžiteli, i když tento závěr
nemá oporu v provedeném dokazování a je v rozporu s rozhodovací praxi Evropského
soudního dvora a soudu I. instance.
K vývodům stěžovatele zastává žalobce zcela opačné stanovisko a zdůvodňuje
je
takto:
Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že krajský soud vyšel ze všech okolností případu,
tedy i z těch, které ve správním řízení nebyly vzaty v úvahu. Nenechal se ovlivnit toliko
podílem mateřské společnosti U., a. s. na hlasovacích podílech ve společnosti Č. R., a. s.
Podrobně se zabýval pojmem kontroly, a to i na bázi evropské judikatury a právě s ohledem
na ni vzal v úvahu především vnitřní pravidla fungování výkonu hlasovacích práv a přijímání
rozhodnutí ve valné hromadě společnosti Č. R., a. s., jak vyplývají z akcionářské smlouvy.
Doložil z této smlouvy, že ke všem důležitým rozhodnutím, do jejichž rámce patří i
rozhodování o uzavírání a změnách smluv, pokud překročí určitou hodnotu, je třeba souhlasu
kvalifikované většiny hlasů, a že s ohledem na požadované kvórum 67,5 % nelze přijmout
žádné podstatné podnikatelské rozhodnutí společnosti Č. R., a. s., aniž by k tomu nedal
souhlas majoritní akcionář. V prvoinstančním rozhodnutí k tomu výslovně konstatoval sám
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, že „zásadní rozhodnutí vztahující se k podnikání Č.
R., a. s. včetně podmínek smluv na dodávky rafinérských produktů.... tzn. i podmínek smluv
na dodávku petrochemických produktů do C., a. s., podléhají souhlasu nejméně tří akcionářů
a. s. Č. R., přičemž vždy jedním z nich musí být U., a. s.“ Taková situace, kterou krajský soud
vyjádřil slovy „zcela výjimečné postavení majoritního akcionáře ve vztahu k možnosti
ovlivňovat soutěžní chování žalobce“, je v podstatě na hraně mezi přímým zasahováním do
podnikatelských rozhodnutí společnosti Č. R., a. s., tedy přímou kontrolou, a pouhým
ovlivňováním, byt‘ i to samo o sobě by ke konstataci existence kontroly postačovalo. Jestliže
již na tomto základě soud dospěl k závěru o nesprávnosti rozhodnutí Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže, a jen proto nepokládal za nutné šetřit i další námitky účastníka řízení,
jak byly v žalobě uvedeny, nelze tomuto postupu vytknout pochybení.
Nebyl to tedy krajský soud, který nevzal v úvahu všechny okolnosti případu, ale Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže jak v řízení prvoinstančním, tak v řízení rozkladovém,
a tak popřel i své vlastní tvrzení o tom, že při hodnocení kontroly je třeba brát v úvahu nejen
právní, ale i faktické okolnosti. Naopak krajský soud dovodil ze všech důkazních prostředků,
které měl k dispozici, jak z obsahu spisu, tak z nabídnutých důkazů, že mezi společností Č.
R., a. s. a společností C., a. s. jakožto dvěma kontrolovanými společnostmi v rámci jednoho
podnikatelského seskupení není soutěžní vztah.
Protože však stěžovatel vytkl soudu, že nesprávně hodnotil postavení obou společností
na relevantním trhu a v rozporu s provedeným dokazováním, považoval žalobce za potřebné
vyjádřit se k otázce relevantního trhu. Uvedl, že jeho vymezení je jednou ze základních
podmínek zjišťování dominantního postavení, protože rozsah soutěže a jejího případného
omezení nelze posoudit bez znalosti struktury nabídky a poptávky po zboží, které má být jeho
předmětem, ani bez znalosti toho, na které straně trhu, zda na nabídkové či poptávkové,
tvrzené dominantní postavení existuje. Relevantní trh je tedy trh reálně existující, nikoli trh
hypotetický. Jestliže je zboží dodáváno toliko v rámci jednoho podnikatelského seskupení,
v jehož rámci lze vzhledem k jeho specifičnosti zboží dále zpracovat na výrobky, a není
zde jiná poptávka od třetích osob, není zde trh, ale toliko „vnitropodnikové“ dodávky. Není-li
trh, je vyloučeno zjišťování jeho struktury nebo rozsahu soutěže. Proto jsou také vyloučeny
jakékoli úvahy o dominantním postavení, protože takové postavení může existovat jen na trhu
ve vztahu k jiným konkurentům. Není-li takové postavení u podniku zjištěno, pak nemůže být
konstruováno ani jeho zneužití.
Závěr o tom, že je třeba brát vždy v úvahu všechny okolnosti kteréhokoli případu,
je nepochybně správný. Že tomu tak v daném případě na straně Úřadu pro ochranu
hospodářské soutěže nebylo a není, vyplývá jednak z obsahu všech podání účastníka řízení,
který vytýkal nedostatečné, ba nesprávné zhodnocení všech právních a faktických okolností
v průběhu obou správních řízení, protože tato hodnocení byla prováděna neobjektivně,
jednostranně, jen ve vztahu k „likvidačnímu jednání“ společnosti Č. R., a. s. a nehodnotila věc
ve všech jejích souvislostech.
Pokud jde o rozsudky ESD, které kasační stížnost uvádí na podporu svých tvrzení,
svědčí spíše ve prospěch uvažování krajského soudu než Úřadu pro ochranu hospodářské
soutěže. Navíc důrazně upozornil na to, že se všechny tři týkají distribučních systémů,
tedy kartelových dohod/vertikálních kartelů, tudíž aplikace čl. 81 SES o zákazu dohod
a jednání ve vzájemné shodě, jejichž cílem nebo výsledkem je omezení, vyloučení
nebo narušení soutěže na společném trhu. Postavení jednotlivých subjektů je pak řešeno
z toho hlediska, komu z daného kartelu je přičitatelné jednání, které v uvedeném smyslu
narušilo soutěž, a nakolik za takové jednání může být postižena i mateřská společnost. Je tedy
volba uvedených příkladů zcela nepřípadná, pokud jde o rozsudky ESD ve spojených
právních věcech 32-78 a 36 až 82-78 BMW Belgium s. a. a další v. Komise a v právní věci
75/84 Metro SB v. Komise, protože ty se týkají dohod omezujících soutěž/kartelových dohod
(navíc s povolenými výjimkami podle nař. č. 17/1962 EHS), tedy zcela jiného okruhu vztahů,
než je vnitřní vztah mezi společnostmi U., a. s., Č. R., a. s. a C., a. s. v rámci jednoho
podnikatelského seskupení.
Pokud jde o právní věc C-73/95P V. E. v. Komise a k tornu uvedené konstatování v
kasační stížnosti ohledně nemožnosti aplikovat čl. 81 odst. 1 a 82 SES, je to patrně
nedorozumění. V této věci šlo o otázku posouzení vztahu mezi mateřskou společností P. P. a
jejími dceřinnými společnostmi a jejich systému distribuce jako kartelové dohody. Čl. 81 (ex-
či. 85) SES zakazuje jakékoli dohody, popř. jednání ve vzájemné shodě, které omezují,
vylučují nebo zkreslují soutěž. Jestliže ale dceřinná, společnost je plně závislá na své
mateřské společnosti a tato závislost je vyjádřena tím, že je dceřiná společnost vázána pokyny
své mateřské společnosti, pak nejde o kartelovou dohodu, popř. jednání ve vzájemné shodě
mezi mateřskou a dceřinnou společnosti, která by podléhala uvedenému zákazu čl. 81 SES
(bod 51 rozsudku). — Aplikováno na vztah U./Č. R. a český právní řád: akcionářská smlouva,
třebaže obsahuje omezující ujednání ohledně prodejů společnosti Č. R., a. s. vně
podnikatelského seskupení a zajišťující prioritu jejích dodávek pro sesterské společnosti v
rámci podnikatelského seskupení U., a. s., nespadá pod zákaz vyslovený v §3 ZOHS, když Č.
R., a. s., je součástí jedné hospodářské jednotky stojící pod kontrolou své mateřské
společnosti.
Takové stejnosměrné chování mateřské společnosti a jejích dceřinných společností,
jako je tonu v případě společnosti P. P., by však mohlo spadat pod čl. 82 (ex-čl. 86 - zákaz
zneužití dominantního postavení) SES, kdyby tato hospodářská jednotka, tedy mateřská
společnost spolu se svými dceřinnými podniky měla na relevantním trhu dominantní
postavení ve vztahu ke konkurentům a kdyby byly naplněny skutkové podstaty uvedeného
čl. 82 SES. Je ovšem třeba zdůraznit - na relevantním trhu, tj. vně podnikatelského seskupení,
nikoli uvnitř, poněvadž uvnitř takového seskupení není trh.
Jestliže je třeba vždy vycházet z faktické možnosti ovlivňování jednání jiného
soutěžitele v každém konkrétním případě a za konkrétních okolností, nelze nic vytknout
postupu krajského soudu, který neopomenul - a ani tak učinit nemohl - převahu hlasovacích
práv ve valné hromadě v důsledku vlastnictví majoritního podílu akcií, ale ve svém hodnocení
vycházel především z fungování vzájemných vztahů mezi majoritním akcionářem a třemi
minoritními akcionáři a jejich rozhodování na valné hromadě.
Žalobce proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle §110 odst. 1
s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud je vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti (§109 odst. 2, 3
s. ř. s.). Přezkoumal proto napadený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále krajský soud)
v rozsahu a z důvodů v kasační stížnosti uplatněných. Vycházel přitom z vyjádřeného
právního závěru a důvodu rozhodnutí krajského soudu. Krajský soud zrušil rozhodnutí
předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 16. 5. 2003 č. j. R 73/2002,
neboť dospěl k závěru, že společnost C., a. s. i společnost Č. R., a. s. jsou kontrolovány
společností U., a. s., v důsledku čehož nemůže mezi oběma kontrolovanými společnosti
existovat soutěžní vztah. Společnost C., a. s. a společnost Č. R., a. s. vůči sobě nemohou
vystupovat jako soutěžitelé ve smyslu vymezení tohoto pojmu v §2 odst. 1 zákona o ochraně
hospodářské soutěže. Vzhledem k tomu, že soud nedovodil existenci soutěžního vztahu
mezi žalobcem a společností, která měla být v důsledku zneužití jeho dominantního postavení
na trhu poškozena, nebyla naplněna esenciální podmínka odpovědnosti za protisoutěžní
jednání. Tímto právním závěrem a důvody rozhodnutí krajského soudu a rozsahem a důvody
kasační stížnosti stěžovatele, je vymezena přezkumná činnost Nejvyššího správního soudu,
který se proto zaměřil na přezkoumání jen tohoto závěru krajského soudu.
Pro rozhodnutí o kasační stížnosti je podstatná právní otázka (1) zda skutečnost
kontroly společnosti jinou společností vede k tomu, že jednání mezi těmito dvěma
společnostmi (popř. horizontálně mezi „dceřinými“ společnostmi kontrolovanými společně
jednou „mateřskou“ společností) lze pokládat za interní jednání v rámci hospodářské
jednotky, na které nemají být aplikovány předpisy o hospodářské soutěži, a (2) zda podíl a. s.
U. v a. s. Č. R. v rozhodné době může být považován za kontrolu, která by zakládala zahrnutí
těchto dvou společností (plus dceřinné společnosti C., a. s.) do jediné hospodářské jednotky
ve smyslu soutěžního práva.
Česká republika se stala členem Evropské unie dne 1. května 2004 a podle čl. 2 aktu
o přistoupení, který je dle čl. 1 odst. 2 Smlouvy o přistoupení součástí této smlouvy, se acquis
communautaire (soubor práva Společenství) stává dnem vstupu závazným pro nové členské
státy a uplatňuje se v nich. Pro dobu před vstupem do Evropské unie lze právo Společenství
použít jen zcela výjimečně, a to jako výkladové vodítko při výkladu právních předpisů
přijatých ke splnění závazku České republiky harmonizovat své právo s právem Společenství
dle čl. 69 a násl. Evropské dohody o přidružení (č. j. 7/1995 Sb.). Tato zásada našla svůj výraz
opakovaně v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. č. j. 741/2006 Sb. NSS,
č. j. 1097/2007 Sb. NSS).
Zákon č. j. 143/2001 Sb., §11 odst. 1 v rozhodné době zněl
takto:
„Zneužívání dominantního postavení na újmu jiných soutěžitelů nebo spotřebitelů
je zakázáno. Zneužitím dominantního postavení je zejména
a) přímé nebo nepřímé vynucování nepřiměřených podmínek ve smlouvách s jinými
účastníky trhu, zvláště vynucování plnění, jež je v době uzavření smlouvy v nápadném
nepoměru k poskytovanému protiplnění,
b) vázání souhlasu s uzavřením smlouvy na podmínku, že druhá smluvní strana
odebere i další plnění, které s požadovaným předmětem smlouvy věcně ani podle obchodních
zvyklostí nesouvisí,
c) uplatňování rozdílných podmínek při shodném nebo srovnatelném plnění vůči
jednotlivým účastníkům trhu, jimiž jsou tito účastníci v hospodářské soutěži znevýhodňováni,
d) zastavení nebo omezení výroby, odbytu nebo výzkumu a vývoje na úkor spotřebitelů,
e) dlouhodobé nabízení a prodej zboží za nepřiměřeně nízké ceny, které má nebo může
mít za následek narušení hospodářské soutěže,
f) odmítnutí poskytnout jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k vlastním
přenosovým sítím nebo obdobným rozvodným a jiným infrastrukturním zařízením a tito jiní
soutěžitelé z právních nebo jiných důvodů nemohou bez spoluužívání takového zařízení
působit na stejném trhu jako dominantní soutěžitelé, kteří přitom neprokáží,
že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné anebo je od nich nelze
spravedlivě požadovat.“
Toto ustanovení je výsledkem harmonizace českého soutěžního práva s právem
Evropských společenství zejména s čl. 82 Smlouvy ES, který zní:
„Se společným trhem je neslučitelné, a proto zakázané, pokud to může ovlivnit obchod
mezi členskými státy, aby jeden nebo více podniků zneužívaly dominantního postavení
na společném trhu nebo jeho podstatné části. Takové zneužívání může zejména spočívat:
a) v přímém nebo nepřímém vynucování nepřiměřených nákupních nebo prodejních
cen anebo jiných nerovných obchodních podmínek;
b) v omezování výroby, odbytu nebo technického vývoje na úkor spotřebitelů;
c) v uplatňování rozdílných podmínek vůči obchodním partnerům při plnění stejné
povahy, čímž jsou někteří partneři znevýhodňováni v hospodářské soutěži;
d) v podmiňování uzavření smluv tím, že druhá strana přijme další plnění,
která ani věcně, ani podle obchodních zvyklostí s předmětem těchto smluv nesouvisejí.“
Důvodová zpráva k návrhu zákona (sněmovní tisk 704, 4. volební období PSP) říká:
„V odst. 1 je výslovně vyjádřen zákaz zneužívání dominantního postavení
s demonstrativním výčtem těchto jednání, kdy skutkové podstaty pod písm. a) až d) jsou
převzaty z čl. 82, dříve čl. 86 Smlouvy. Demonstrativní výčet je doplněn o zvláštní skutkové
podstaty týkající se případů prodeje zboží za nepřiměřeně nízké ceny a odmítnutí poskytnout
jiným soutěžitelům za přiměřenou úhradu přístup k přenosovým sítím nebo jiným
infrastrukturním zařízením a tito nemohou bez spoluužívání takového zařízení působit
na stejném trhu jako dominantní soutěžitel. Dominantní soutěžitel však může prokázat,
že takové spoluužívání není z provozních nebo jiných důvodů možné, anebo jej od něho nelze
spravedlivě požadovat.“
Z uvedeného je zřejmé, že aplikované ustanovení zákona je skutečně výsledkem
harmonizace českého práva a že použití judikatury a správní praxe ES interpretující
předmětná ustanovení je zcela na místě. Pro řešený případ je podstatná interpretace pojmu
„soutěžitel“ použitého v zákoně č. j. 143/2001 Sb., který odpovídá pojmu „podnik“ ve
smlouvě Evropských společenství. Doktrína
[1]
a judikatura vykládající právo Evropských
společenství se zabývala zejména v souvislosti se zákazem dohod a jednání ve shodě (kartely)
tím, zda jsou zakázané i dohody nebo jednání ve shodě podniků v rámci jediného koncernu.
Při tom se poukazuje na to, že v rámci koncernu je vzájemná hospodářská soutěž mezi jeho
jednotlivými subjekty z podstaty věci vyloučena, proto nemůže být ani chráněna
či vynucována soutěžním právem.
V této souvislosti je důležité rozhodnutí Soudního dvora ES ze dne 24. října 1996
ve věci C-73/95 P, V. E.e BV v. Komise, Recueil s. I-5457, ve kterém Soudní dvůr posuzoval,
zda čl. 81 zakazující kartelové dohody lze aplikovat na jednání společnosti P. P. Ltd. a jejich
dceřiných společností, které v jednotlivých členských zemích ES založila společnost P. P. a
100% je ovládala, jmenovala jejich management a určovala jejich obchodní politiku, a jejich
prostřednictvím zajišťovala odbyt svých výrobků. Soudní dvůr k tomu uvedl:
„(15) Bylo zjištěno, že společnost P. drží podíl ve výši 100 % základního kapitálu
v dceřiných společnostech v Německu, Belgii, Španělsku, Francii a Nizozemí a že řídí jejich
prodejní a marketingové aktivity prostřednictvím regionálního vedení jmenovaného
mateřskou společností, který mj. dozírá na plán prodeje, marže, režijní náklady, cash flow
a stav zásob. Toto regionální vedení dosazené mateřskou společností určuje rovněž sortiment
zboží nabízeného dceřinými společnostmi, kontroluje reklamní akce a udílí pokyny týkající
se cen a slev.
(16) Společnost P. a její dceřiné společnosti tedy tvoří společnou hospodářskou
jednotku, v jejímž rámci dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat
své jednání na trhu nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje
(rozsudky Soudního dvora ze dne 14. června 1972 ve věci 48/69, ICI v. Komise,
Recueil s. 619, bod 133 a 134, ze dne 31. října 1974 ve věci 15/74, Sterling Drug,
Recueil s. 1147, bod 41, ze dne 31. října 1974 ve věci 16/74, W., Recueil s. 1183, bod 32, ze
dne 4. května 1988 ve věci 30/87, Bodson, Recueil s. 2479, bod 19, a ze dne 11. 4. 1989 ve
věci 66/86, Ahmed Säed Flugreisen, Recueil s. 803, bod 35).
(17) Okolnost, že pokyny společnosti P. dceřiným společnostem spočívající v rozdělení
trhů mezi jednotlivé dceřiné společnosti by mohly ohrozit soutěžní pozici třetích osob, proto
nevede k aplikovatelnosti čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 odst. 1) Smlouvy ES, a to ani ve spojení
s čl. 2 a 3 písm. c) a g). (. . .)“
Jak je zřejmé, subjektem soutěžního práva, tedy soutěžitelem, resp. podnikem
v terminologii práva Evropských společenství, je hospodářská jednotka, která nemusí být
totožná s podnikatelem - právním subjektem. Na jedné straně mohou být za soutěžitele
(podniky) považována i různá uskupení bez právní subjektivity, na druhou stranu některé
obchodní společnosti nejsou za samostatné soutěžitele (podniky) považovány. Za druhý
zmiňovaný příklad mohou být považovány právě např. obchodní společnosti (dcery) zcela
kontrolované jinou společností (matkou). Dceřiné společnosti vytvářejí spolu s mateřskou
společností koncern, který je považován za jedinou hospodářskou jednotku,
která se jako celek považuje za soutěžitele (podnik), pokud je splněna podmínka, že dceřiné
společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat
pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje (v tomto smyslu autonomním od pojmu
koncern nebo holding v obchodním právu bude nadále výrazu koncern užíváno). Jednání
uvnitř této hospodářské jednotky pak není považováno za soutěžně relevantní, pokud nemá
vliv na ostatní soutěžitele nebo spotřebitele.
Pro zjištění, zda dceřiné společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání
na trhu nýbrž musí následovat pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje, tedy zda více
subjektů tvoří jedinou hospodářskou jednotku, nepostačuje pouhá příslušnost k podnikatelské
skupině. Rozhodující je způsob vztahů mezi subjekty ve skupině. Důležitými kritérii jsou
mj., zda mateřská společnost skutečně určuje (formou pokynů) soutěžní jednání dceřiné
společnosti, zda dceřiná společnost tyto pokyny respektuje a opravdu uskutečňuje.
K příslušnosti k jediné hospodářské jednotce však postačuje, když mateřská společnost
má skutečnou možnost udílet dceřiné společnosti pokyny a reálně tyto pokyny realizovat.
Důležitým kritériem je, zda mateřská společnost kontroluje dceřinou společnost sama
nebo společně s jinými podniky, zda ji kontroluje zcela nebo zčásti. Opatrnost je na místě
zejména pokud jsou posuzovány vztahy mezi jednotlivými dceřinými společnostmi navzájem.
Je třeba případ od případu pečlivě zkoumat, zda v daném konkrétním případě dceřiné
společnosti realizovaly vlastní soutěžní svobodu (nezávislost na matce) nebo zda toto jednání
sleduje obchodní politiku stanovenou vedením koncernu. Pouze tehdy, kdy dceřinné
společnosti jednají na pokyn matky nebo pod jejím určujícím vlivem, jde o interní jednání
v rámci koncernu jakožto hospodářské jednotky.
Mimo výše uvedený rozsudek ve věci V. lze uvést další příklady z rozhodovací praxe
Soudního dvora a Komise:
V případě rozsudku Soudního dvora ze dne 22. října 1986 ve věci 75/84, Metro SB
v. Komise, Recueil 3021 Soudní dvůr zkoumal, zda společnost S., která byla 100 % vlastněna
francouzskou skupinou T.-B.-G., má být z hlediska zjištění dominantního postavení na
německém trhu s barevnými televizory posuzována spolu s ostatními dceřinými společnostmi
téže skupiny působícími na stejném trhu nebo samostatně. Soudní dvůr rozhodl, že konkrétní
okolnosti nenasvědčují tomu, že by jednotlivé dceřiné společnosti T.-B.-G. byly v soutěži na
německém trhu řízeny mateřskou společností. Společnost S. přitom nemá dominantní
postavení na trhu, a článek 82 ES tedy nelze aplikovat.
(82) Podle názoru Komise mají jednotlivé podniky skupiny T. – B. – G. vlastní
prodejní sítě pro své produkty ohledně prodejní strategie jsou navzájem nezávislé. Proto je
pro posouzení otázky dominantního postavení relevantní pouze pozice samotné S. Ta má
ovšem u barevných televizorů podíl pouze 3 % na trhu Společenství a 7,5 % na německém
trhu. Proto nedisponuje dominantním postavením.
(83) Jednotlivé podniky T. – B. – G. mezi sebou minimálně prostřednictvím svých
prodejních sítí soutěží. (...)
(84) Vzhledem k údajům Komise je třeba poznamenat, že žalobkyně neuvádí nic,
co by soudu umožnilo zjištění, že podniky T.-B.-G. jsou propojeny nejen kapitálově, ale že
uskutečňují i shodnou prodejní strategii určenou směrnicemi mateřské společnosti. Při
nedostatku takových důkazů musí Soudní dvůr vyjít z toho, že společnost S. je v otázkách
prodeje svých výrobků nezávislá na mateřské společnosti a ostatních podnicích skupiny.“
V rozhodnutí Komise 70/332/EHS ze dne 30. června 1970 týkající se řízení
podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/24055 – K.), kterého se dovolával žalobce a
které uváděl v rozsudku i krajský soud, šlo o posuzování přípustnosti dohod mezi dceřinými
společnostmi amerického producenta fotografického materiálu K. Americká mateřská
společnost ovládala v dceřiných společnostech 100% základního kapitálu (nebo hodnoty
blížící se 100 %).
„(11) Společnosti K. působící na společném trhu (EHS) používají sice shodné
obchodní podmínky, ale tím jen následují pokyny mateřské společnosti, kterými jsou vázány.
(12) Pokud dceřiné společnosti (jako je tomu v řešeném případě) jsou výlučně a úplně
závislé na mateřské společnosti, a pokud tato mateřská společnost dceřinné společnosti může
kontrolovat a skutečně jim udílí přesné pokyny, pak je vyloučeno, aby se dceřiné společnosti
v otázkách týkajících se pokynů mateřské společnosti chovaly navzájem nezávisle.
(13) Shoda obchodních podmínek dceřiných společností K. na společném trhu tedy
nevyplývá z dohody nebo jednání ve shodě mezi mateřskou společností a jejími dceřinými
společnostmi nebo mezi dceřinými společnostmi navzájem.“
V rozhodnutí Komise 91/335/EHS ze dne 15. května 1991 týkající se řízení
podle článku 85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 168 G./M. – D.) komise posuzovala
stížnost společnosti G. na to, že společnost M. zajišťovala odbyt svých koňaků
prostřednictvím společnosti DMP a odmítala dodávat koňak společnosti G. D. byla
společnost, ve které vlastnil M. 50 % základního kapitálu a dalších 50 % vlastnila jiná
společnost P. Komise rozhodla, že společnosti M.l a DMP jsou samostatnými podniky,
netvoří hospodářskou jednotku, a proto porušily čl. 81 Smlouvy ES.
„(30) D. a M. jsou samostatné podniky ve smyslu čl. 85 odst. 1 (nyní čl. 81 ES) neboť
v rozhodné době M. nemohl vykonávat žádnou kontrolu obchodní činnosti DMP, a to z těchto
důvodů:
- Základní kapitál D. a hlasovací práva byly rozděleny přesně po jedné polovině mezi
obě mateřské společnosti.
- Dozorčí rada se skládala z poloviny členů nominovaných M. a z poloviny členů
nominovaných P.
- D. zajišťovala odbyt i jiných značek než svých mateřských společností.
- Produkty M. a P. byly účtovány odběratelům na jedné společné faktuře.
- D. díky své pozici na trhu vyjednávala odbytové podmínky s nákupními centrálami ve
Francii sama.“
V rozhodnutí Komise 91/50/EHS ze dne 16. ledna 1991 týkající se řízení podle článku
85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 732 – I. a další) čtyři hlavní producenti elektřiny
v Nizozemí společně založili dceřinou společnost S., v níž měla každá z mateřských
společností 25 % podíl. S. měla za cíl: vytváření společného plánu produkce a odbytu
elektřiny, provozování vlastní elektrické sítě, uzavírání dohod se zahraničními energetickými
společnostmi ohledně vývozu a dovozu elektřiny a používání mezinárodních spojovacích sítí,
společný nákup nosičů energie. Komise rozhodla, že dohody a jednání ve shodě mezi čtyřmi
mateřskými společnostmi a S. jsou porušením čl. 81 ES.
(22) S. v této souvislosti zastávala tezi, že zúčastněné energetické společnosti tvoří
dohromady hospodářskou jednotku, neboť jsou součástí jediného a nedělitelného systému
veřejného zásobování elektřinou. Článek 21 Dohody o spolupráci sleduje ve skutečnosti dělbu
práce mezi jednotlivými podniky, přičemž některé úkoly byly přeneseny centrálně na S. S. se
v této souvislosti dovolává rozsudku Soudního dvora ve věci H. C. Z něho S. dovozuje, že
nelze hovořit o soutěži mezi účastníky, takže čl. 85 (nyní 81) nelze použít.
(23) Komise tuto argumentaci nesdílí. Článek 85 (nyní 81) se sice nevztahuje
na dohody mezi podniky, které patří k témuž koncernu, pokud tvoří hospodářskou jednotku,
v níž dceřiné společnosti své jednání na trhu nemohou volně určovat a dohoda má za díl
dělbu práce v rámci koncernu… taková situace zde ovšem není.
(24) Především čtyři mateřské společnosti nepatří k jednomu koncernu. Jsou
to samostatné právnické osoby, které nejsou kontrolovány stejnou osobou. Každá
z mateřských společností určuje vlastním rozhodnutím svou obchodní politiku. (...)
Skutečnost, že energetické společnosti patří k jedinému a nedělitelnému systému
veřejného zásobování elektřinou, na tomto nic nemění. Také distribuční společnosti jsou
součástí tohoto systému, avšak nelze jen na základě této skutečnosti dovozovat, že by byli
součástí hospodářské jednotky společně s energetickými společnostmi.
Konečně nelze ani souhlasit s tím, že by S. sama tvořila hospodářskou jednotku
s jednou nebo více energetickými společnostmi. S. je spíše společným podnikem ve smyslu
joint-ventures, která je společně kontrolována vícero mateřskými společnostmi.“
Rozhodnutí Komise 91/562/EHS ze dne 18. října 1991 týkající se řízení podle článku
85 (nyní 81) Smlouvy o EHS (IV/32. 737 – E.).
V této věci dva podniky v oblasti telekomunikačních služeb, T. a M., se rozhodly, že
v Irsku založí společný podnik E. Podíl T. v E. byl 51 %, podíl M. byl 49 % a podle
výslovného ujednání byl E. dceřinou společností T. V představenstvu E. byli tři členové
nominováni T. a tři členové nominováni M. Představenstvo mělo rozhodovat prostou většinou
hlasů, některá důležitá rozhodnutí však musela být přijímána jednomyslně. Zúčastněné
společnosti požádaly Komisi, aby deklarovala, že uzavřené dohody nejsou v rozporu s čl. 81
ES. Komise rozhodla, že musí být zkoumán nejen soulad dohod mezi T. a M. a E. a M., ale,
navzdory deklarování E. jako dceřiné společnosti T., i soulad dohod mezi E. a T., neboť
nemohou být považovány za hospodářskou jednotku.
„(9) Ačkoli M. drží 49 % základního kapitálu ve společném podniku a formálně je tedy
jen minoritním akcionářem, v představenstvu, kterému přísluší vedení podniku, je stejný počet
zástupců obou mateřských společností a rozhodnutí představenstva vyžadují většinu jeho
členů, v některých případech dokonce jednohlasnost. Proto se ve skutečnosti podílejí oba
účastníci dohody, z nichž každý je samostatným hospodářským partnerem, na kontrole
společného podniku. U nahlášených dohod je tedy třeba zkoumat jejich soulad s čl. 85 (nyní
81) odst. 1 Smlouvy o EHS. Zkoumání se přitom nemůže omezit na samotnou dohodu o
společném podniku, nýbrž musí se zabývat i s ní spojenými dohodami, kterými jsou upraveny
různé aspekty vzájemné spolupráce, tedy na dohody mezi T. a společným podnikem...“
Z uvedeného je zřejmé, že vyloučení jednání uvnitř hospodářské jednotky, které nemá
vliv na subjekty mimo tuto jednotku (ostatní soutěžitele či spotřebitele), z působnosti předpisů
soutěžního práva může být zásadně oprávněné (slovy krajského soudu: „intra-enterprise
doktrína“). V konkrétním případě však pro aplikaci tohoto pravidla nejsou splněny podmínky.
Toto pravidlo totiž přepokládá „společnou hospodářskou jednotku, v jejímž rámci dceřiné
společnosti nemohou skutečně autonomně určovat své jednání na trhu, nýbrž musí následovat
pokyny mateřské společnosti, která je kontroluje“ (srov. rozsudek Soudního dvora ve věci V.,
bod 16). Kritériem nemůže být pouze to, zda jedna společnost má většinový podíl v jiné
společnosti. Důležité je, zda obecně a v konkrétním posuzovaném případě zvlášť mateřská
společnost dává dceřiné společnosti pokyny a je reálně schopna jejich realizaci vynutit.
V žádném případě nepostačuje, jak se domnívá krajský soud, možnost mateřské společnosti
určité jednání dcery blokovat.
V případě a. s. Č. R. však vyplývá jednoznačně z popisu skutkového stavu ve
správním rozhodnutí i v rozsudku krajského soudu, že U., a. s. určité pokyny dával (pokoušel
se stanovit ceny dodávek), avšak nebyl schopen realizaci těchto pokynů vynutit (výsledkem
bylo přerušení dodávek ze strany a. s. Č. R.). Ve vztahu mezi a. s. Č. R. a a. s. C. proto
nemohlo jít o interní jednání v rámci hospodářské jednotky.
I v obecnějším pohledu nemůže být Č. R., a. s. pokládána za společnou hospodářskou
jednotku s a. s. U. (resp. a. s. C.). Jejich vztah lze spíše připodobnit ke vztahu E. a T. ve výše
uváděném rozhodnutí Komise ve věci E. I v uváděném případě měla domněle mateřská
společnost podíl 51 % ve společnosti dceřiné a blokační postavení v představenstvu
společnosti. Jak shledala Komise, oba subjekty bylo třeba pokládat za samostatné soutěžitele
(podniky). Totéž lze vztáhnout bez potíží i na poměr a. s. U. a a. s. Č. R..
Kasační stížnosti proto bylo vyhověno, neboť krajský soud věc nesprávně posoudil.
V konkrétním případě byla aplikace §11 zákona č. 143/2001 Sb. na místě.
Nejvyšší správní soud z důvodů výše uvedených napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu v tomto rozsudku vysloveným (§110 odst. 1 a 3
s. ř. s.).
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 29. října 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu