ECLI:CZ:NSS:2007:5.AS.66.2006
sp. zn. 5 As 66/2006 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudkyň JUDr. Miluše Doškové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce
Ing. V. V., zastoupeného JUDr. Václavem Náměstkem, advokátem se sídlem AK Hradec
Králové, Škroupova 719, proti žalovanému Krajskému úřadu Královéhradeckého kraje,
Wonkova 1142, Hradec Králové, za účasti 1. Ing. P. D. a 2. Ing. B. D., v řízení o kasační
stížnosti žalobce – stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 2.
2006. č. j. 30 Ca 49/2005 – 72,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Stěžovatel včas podaným opravným prostředkem napadl rozsudek Krajského soudu
v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) ze dne 24. 2. 2006, č. j. 30 Ca 49/2005 - 72 (dále
jen „kasační stížnost č. 2“). Krajský soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2003, č. j. 6475/ZP/2003 (dále jen „rozhodnutí
žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí
Magistrátu města Hradec Králové, odboru životního prostředí
zn. 22471/2003/ŽP1/Sem/39887 ze dne 18. 4. 2003 (dále též „rozhodnutí správního orgánu
I. stupně“).
V rozhodnutí správního orgánu I. stupně Magistrát města Hradec Králové povolil dle
§15 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších
zákonů a stavebního zákona č. 50/1976 Sb., ve znění pozdějších zákonů, pro stavbu „Penzion.
č. p. 1578 s dvěma bytovými jednotkami“ st. p. č. 166/1, 166/2, p. p. č. 1758 a 1137/5 v k. ú.
P. P. vodní díla: SO 03 vodovod a SO 04 kanalizace.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal žalobce odvolání a v něm uplatnil
námitku, že doposud nenabylo právní moci rozhodnutí o umístění stavby č. 3452 ze dne
3. 6. 2003 pod č. j. 7567/02/HA/B1, neboť se proti němu v zákonem stanovené lhůtě odvolal
a proti odvolání podal žalobu pod č. j. 30 Ca 175/2002 a doposud nebylo ve věci rozhodnuto.
O odvolání rozhodl žalovaný tak, že odvolání žalobce zamítl a napadené rozhodnutí správního
orgánu I. stupně potvrdil, neboť dospěl k závěru, že rozhodnutí o umístění stavby nabylo
právní moci.
V žalobě žalobce poukázal na to, že v zákonem stanovené lhůtě se odvolal proti
rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 18. 4. 2003, zejména s návrhem, aby v řízení
nebylo pokračováno s ohledem na chybné rozhodnutí o umístění stavby č. 3452 ze dne
3. 6. 2002 vedené pod č. j. 7567/02/HA/B1, avšak tomuto odvolání nebylo vyhověno. Dále
žalobce upozornil na rozpory v rozhodnutí, zejména se stavebním zákonem a se zákonem
o vodovodech a kanalizacích. Citovaným rozhodnutím Magistrátu se povoluje stavba
vodovodů a kanalizací, což koresponduje i s tím, že jejich povolení si osobuje zvláštní
stavební úřad, tedy odbor životního prostředí, který se odvolává na rozhodnutí o umístění
stavby, kde se však zmiňují pouze přípojky, nikoli vodovod či kanalizace, z čehož je zřejmé,
že povoluje stavbu bez předchozího územního řízení, tedy v rozporu se stavebním zákonem.
Zákon č. 274/2001 Sb. uvádí dva neslučitelné pojmy, §2 vodovod a kanalizace a pojmy z §3
vodovodní přípojka a kanalizační přípojka avšak zvláštní stavební úřad je dle potřeb směšuje
jako rovnocenné. Mimo to zvláštní stavební úřad zmíněné sítě umístil do koridoru širokého
3 m, kde jen vodovod a kanalizace s ohledem na průměry potrubí vyžaduje dle zákona pás
široký cca 5 m a územní rozhodnutí v těchto třech metrech ještě uvažuje o umístění plynu
a elektro. Znovu se tedy jedná o porušení stavebního zákona již v rozhodnutí o umístění
stavby, neboť právě územní řízení má vzájemné odstupy a křížení řešit, aby bylo zcela
zřejmé, bude-li možné do uvedených prostor navrhované sítě umístit. Podle žalobce zvláštní
stavební úřad i odvolací úřad , tj. žalovaný pochybili, neboť porušili svým jednáním zákon
č. 71/1967 Sb. a to v §3 odst. 4, §32 odst. 1, §46 a §47. Rovněž porušili opakovaně zákon
č. 50/1976 Sb. a zákon č. 274/2001 Sb. v §2, §3 a §23. Žalobce navrhl, aby soud vydal
rozsudek, jímž rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 7. 2003, č. j. 6475/ZP/2003 zruší.
Krajský soud nejprve rozhodl usnesením ze dne 23. 2. 2004, č. j. 30 Ca 77/2003 – 21,
a to tak, že žalobu žalobce odmítl, s odůvodněním, že z žalobních námitek je zřejmé,
že žalobce jimi nebrojil proti zkrácení svých práv a rovněž z nich nevyplývá, že mu
žalovaným rozhodnutím byly založeny, změněny, zrušeny nebo závazně určeny nějaká práva
či povinnosti, ani že by byl postupem orgánu veřejné správy zkrácen na právech, která mu
příslušejí. Žalobní námitky totiž směřovaly jen proti údajným pochybením v procesu vydání
žalovaného rozhodnutí, která ale do právní pozice žalobce nijak nezasáhla. Krajský soud
dospěl k závěru, že žalobce neměl k podání žaloby žalobní legitimaci ve smyslu
§65 odst. 1 a 2 s. ř. s. Podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. usnesením odmítl žalobu žalobce,
protože byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby podal žalobce kasační stížnost (dále
jen „kasační stížnost č. 1“), ve které opakoval, že zvláštní stavební úřad i odvolací orgán –
žalovaný pochybili, neboť porušili svým jednáním zákony uvedené již v žalobě a vlivem
tohoto porušení dojde dle stavebního povolení k uložení vodovodního a kanalizačního řadu
do prostoru jednak nedostatečného, což vpravdě netíží stěžovatelovu mysl, ale zároveň
po uložení řadu na pozemku stěžovatele z téhož zákona, který je porušen, vznikne věcné
břemeno, tj. ochranné pásmo této stavby a s tímto zásadně nesouhlasí, neboť tímto věcným
břemenem proti své vůli je zásadně zkrácen na výkonu svých vlastnických práv. Z uvedeného
je zřejmé, že napadení rozhodnutí správního orgánu žalobou ze dne 29. 9. 2004 (správně
2003) je oprávněné a v souladu s §65 odst. 1 a 2 s. ř. s, neboť významně zasahuje
do hmotných práv stěžovatele.
Ke kasační stížnosti č. 1 se vyjádřil žalovaný a uvedl, že územním rozhodnutím ze dne
3. 6. 2002 se umísťovala stavba „Penzion s restaurací a dvěma bytovými jednotkami“
obsahující přístavbu a stavební úpravy stávajícího objektu včetně zpevněných ploch,
komunikace a odstavných stání, přípojek vodovodní, kanalizační, plynovodní a elektro,
oplocení. Tato formulace byla poněkud nevhodně použita v úvodu rozhodnutí s tím,
že součástí výroku předmětného rozhodnutí byly umisťované stavby podrobně specifikovány
a z podstaty předmětného rozhodnutí vyplývá, že se jedná o vodovodní a kanalizační řád.
Územní rozhodnutí č. j. 7567/02/HA/B1 ze dne 3. 6. 2002 bylo na základě odvolání
přezkoumáno Okresním úřadem Hradec Králové, referátem regionálního rozvoje a následně
potvrzeno rozhodnutím č. j. La/RR2/294/02 ze dne 1. 8. 2002. Rozhodnutí o odvolání bylo
následně na základě žaloby přezkoumáno Krajským soudem v Hradci Králové a rozsudkem
č. j. 30 Ca 175/2002-25 ze dne 3. 6. 2003 byla žaloba zamítnuta. Na základě výše uvedeného
je stavba vodovodu a kanalizace povolená Magistrátem města Hradec Králové, odborem
životního prostředí zn. 22471/2003/ŽP1/Sem/39887 ze dne 18. 4. 2004 vodním dílem, nikoli
přípojkou a byla tedy správně povolena vodoprávním úřadem. K tomuto závěru dospělo
i Ministerstvo zemědělství ČR, odbor státní správy ve vodním hospodářství, ve vyjádření
č. j. 33606/03-7310 ze dne 3. 12. 2003 jako orgán příslušný k přezkoumání rozhodnutí mimo
odvolací řízení.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti č. 1 rozsudkem ze dne 29. 9. 2005
č. j. 5 As 37/2004 – 53 zrušil usnesení krajského soudu ze dne 23. 2. 2004, č. j. 30 Ca 77/2003
- 21, kterým byla žaloba odmítnuta a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s odůvodněním,
že stěžovatel je osobou mající vlastnická práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich
a je účastníkem stavebního řízení ve smyslu §59 odst. 1 písm. b) zákona č. 50/1976 Sb.
Za této situace závěr krajského soudu, že stěžovatel neměl k podání žaloby žalobní legitimaci
ve smyslu §65 odst. 1 a 2 s. ř. s. neodpovídá skutečnosti. Jestliže stěžovatel byl účastníkem
stavebního řízení ve správním řízení a v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítá, že byla
povolena stavba bez předchozího územního řízení a tvrdil i další skutečnosti, pak bylo třeba,
aby krajský soud žalobu stěžovatele projednal věcně (z důvodů, které stěžovatel v žalobě
uplatnil), nikoliv aby žalobu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou.
Krajský soud věc projednal a dne 24. 2. 2006 rozhodl rozsudkem č. j. 30 Ca 49/2005 -
72, kterým zamítl žalobu žalobce. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že v přezkoumávané věci
žalobce, ačkoliv mu byla dána dostatečná lhůta k uplatnění připomínek a námitek proti
zamýšleným stavbám, neuplatnil před vydáním rozhodnutí o jejich povolení proti nim žádné
námitky. Ani v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí přitom neuvedl proti povoleným
stavbám žádné věcné námitky, když v něm pouze poukazoval na to, že dosud nebyla soudem
přezkoumána zákonnost dříve vydaného rozhodnutí o umístění předmětných staveb.
To ovšem nic neměnilo na skutečnosti, že toto územní rozhodnutí v právní moci bylo,
a že samotné podání správní žaloby nebránilo v jeho vykonatelnosti, resp. tomu, aby nebylo
možno na základě něho požádat o povolení již umístěných staveb, což se také stalo.
Na základě toho musel krajský soud konstatovat, že žalobce v průběhu povolovacího
řízení neuplatnil proti povolení stavby vodovodu a kanalizace žádnou věcnou námitku.
Teprve v žalobě upozorňuje na rozpory povolené stavby s územním rozhodnutím,
se stavebním zákonem a se zákonem o vodovodech a kanalizacích a další nedostatky, ačkoliv
tak nejen mohl, ale měl učinit již v řízení u prvoinstančního správního orgánu.
Protože žalobce nevznesl proti povolovaným stavbám v průběhu povolovacího řízení
žádné námitky, nemůže se domáhat úspěšně ani obrany proti žalovanému rozhodnutí správní
žalobou. Žalobce totiž v jeho průběhu žádné zkrácení na svých právech netvrdil, přičemž
soudní ochrana může nastoupit teprve poté, kdy byly vyčerpány všechny prostředky k tomu
určené, jež měl účastník ve své procesní dispozici. Vzhledem k tomu ani nemohl krajský soud
přezkoumávat opodstatněnost námitek uvedených žalobcem až v žalobě, neboť by tak
nahrazoval postupy nacházející se uvnitř veřejné správy. Jinými slovy nenechal -li žalobce
rozhodnout o námitkách věcné povahy proti uvedené stavbě orgány veřejné správy, nemá
vlastně krajský soud ani možnost posoudit zákonnost jejich rozhodování o nich.
Výrok I. rozsudku krajského soudu o zamítnutí žaloby stěžovatel napadl včas kasační
stížností č. 2 z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení a pro zmatečnost řízení před soudem spočívající
v chybějících podmínkách řízení, neboť při pokračování v řízení mělo být nařízeno jednání,
jinak soud nemohl vést účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch skutkových a právních
otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozho dnutí určující, i když v dřívějších podáních
účastníků uplatněny nebyly a soud pochybnosti měl, což je zřejmé z rozhodnutí i jeho
odůvodnění.
Stěžovatel namítá, že soud věcně žalobu neprojednal, i přesto, že byl vázán názorem
Nejvyššího správního soudu, který stanovil žalobu projednat z důvodů, které stěžovatel
v žalobě uplatnil (rozsudek č. j. As 37/2004 - 54 ze dne 29. 9. 2005, pozn. NSS zjevně
myšleno 5 As 37/2004 - 54). Soud se obsahem žaloby vůbec nezabýval, neboť: „… v průběhu
povolovacího řízení neuplatnil (žalobce) proti povolení stavby vodovodu a kanalizace žádnou
věcnou námitku. Teprve v žalobě upozorňuje na rozpory povolené stavby s územním
rozhodnutím, se stavebním zákonem a zákonem o vodovodech a kanalizacích a další
nedostatky, ačkoli tak nejen mohl, ale měl učinit již v řízení u prvoinstančního správního
orgánu“.
Mimo to soud uzavřel, že když námitky pro rozpor správního rozhodnutí se zákonem
neuplatnil stěžovatel před prvoinstančním správním orgánem, pak není možno žalobní důvody
projednat. Navíc není až tak pravdou, že odvolání stěžovatele bylo co do námitek
nekonkrétní. Stejný soud, dokonce stejný soudce, totiž rozhodoval i o žalobě zmíněné
v odvolání (č. j. 30 Ca 175/2002), tj. znal stanovisko stěžovatele k rozhodnutí o umístění
stavby č. 3452 ze dne 3. 6. 2003, které bylo podkladem pro vydání stavebního rozhodnutí,
v jehož důsledku probíhá řízení stávající. I v něm stěžovatel námitky, tolik scházející soudu
uplatnil. A v řízení stávajícím je jen opakoval. To, že je nezopakoval i v odvolání, není jistě
na překážku tomu, aby se soud obsahem žaloby zabýval.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že rozhodnutí žalovaného i rozhodnutí
krajského soudu č. j. 30 Ca 49/2005 - 72 ze dne 24. 2. 2006 byla vydána v souladu s právními
předpisy platnými na úseku vodního, stavebního i správního práva. Tvrzení stěžovatele jsou
ryze účelová.
Osoba zúčastněná na řízení Ing. P . D. ve svém vyjádření uvádí, že stěžovatel uvádí
soud v omyl a lže a že k podání námitek měl dostatek času v rámci územního a stavebního
řízení.
Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podané kasační stížnosti (ustanovení
§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnost
č. 2 není důvodná.
Zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“) v ustanovení §104 odst. 3 písm. a) stanoví, že kasační stížnost je nepřípustná
proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu po té, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno
Nejvyšším správním soudem, to neplatí je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu.
Právě tento důvod stěžovatel v kasační stížnosti č. 2 uplatnil, když uvádí, že soud
věcně žalobu neprojednal, i přesto, že byl vázán názorem Nejvyššího správního soudu, který
stanovil žalobu projednat z důvodů, které stěžovatel v žalobě uplatnil.
Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti č. 1 v odůvodnění rozsudku č. j.
5 As 37/2004 – 53 uvedl, že jestliže stěžovatel byl účastníkem stavebního řízení ve správním
řízení a v žalobě proti rozhodnutí žalovaného namítá, že byla povolena stavba
bez předchozího územního řízení a tvrdil i další skutečnosti, pak bylo třeba, aby krajský soud
žalobu stěžovatele projednal věcně (z důvodů, které stěžovatel v žalobě uplatnil), nikoliv
aby žalobu odmítl jako podanou osobou zjevně neoprávněnou.
V řízení o kasační stížnosti č. 2 Nejvyšší správní soud neshledal námitku stěžovatele,
že se soud neřídil závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu důvodnou, neboť
krajský soud žalobu věcně projednal, neshledal ji však důvodnou a rozsudkem ji zamítl
z důvodu, že „nenechal-li žalobce rozhodnout o námitkách věcné povahy proti uvedené stavbě
orgány veřejné správy, nemá krajský soud ani možnost posoudit zákonnost jejich rozhodování
o nich“.
V tomto závěru krajského soudu podle obsahu kasační stížnosti č. 2 stěžovatel spatřuje
nesprávné posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Nejvyšší správní soud k posuzované otázce uvádí:
Krajský soud v napadeném rozsudku vychází ze správných zjištění učiněných
ze správního spisu. I Nejvyšší správní soud vychází z toho, že po podání žádosti o povolení
stavby vodního díla Ing. P. D. oznámil Magistrát města Hradce Králové, odbor životního
prostředí, zahájení vodoprávního řízení ve věci: Penzion č. p. 1578 s dvěma bytovými
jednotkami, st. p. č. 166/1, 166/2, p. p. č. 1758 a 1137/5 k. ú. P. P. – SO 03 vodovod, - SO 04
kanalizace, povolení stavby vodních děl dle §15 z. č. 254/2001 Sb. Oznámení obsahovalo
poučení, že účastníci řízení i orgány státní správy mohou své připomínky k uvedené stavbě
uplatnit nejpozději do 8 dnů od převzetí oznámení, jinak k nim nebude možno přihlédnout.
Poučení považuje Nejvyšší správní soud v souladu s ustanoveními §115 odst. 1 a 8 z. č.
254/2001 Sb. i §61 odst. 1, 2 a 3 z. č. 50/1976 Sb. Oznámení bylo doručeno stěžovateli dne 7.
4. 2003. Ve stanovené lhůtě žádné námitky nevznesl. Proti rozhodnutí o povolení stavby
vodních děl, tedy správního orgánu I. stupně, podal odvolání, jehož obsah cituje krajský soud
v napadeném rozsudku. Uplatnil v něm tedy jen to, že „doposud nenabylo právní moci
rozhodnutí o umístění stavby č. 3454 ze dne 3. 6. 2003 pod č. j. 7567/02/HA/B1“. Tuto jeho
námitku správní orgán II. stupně přezkoumal a dospěl k závěru, že není důvodná, protože
citované rozhodnutí nabylo právní moci dnem 20. 8. 2002. V žalobě proti rozhodnutí
správního orgánu II. stupně stěžovatel opakuje už ve správním řízení výše citovanou námitku
a dále své námitky rozšiřuje upozorněním na rozpory v rozhodnutí o umístění stavby v němž
se uvádí jen vodovodní a kanalizační přípojky a v rozhodnutí o povolení stavby, kde se
povoluje stavba vodovodu a kanalizace a dále poukazuje na jejich umístění do koridoru
širokého 3m, když zákon s ohledem na průměry potrubí vyžaduje pás široký cca 5 m.
V žalobě přitom ani netvrdil, zda a jakým způsobem byla jeho práva jako vlastníka
sousedních pozemků a staveb přímo dotčena. Teprve u jednání u krajského soudu dne 22. 2.
2006 tvrdil, že povolované stavby, správně jejich ochranné pásmo zasahuje na jeho pozemek,
což ho omezuje v dispozicích s majetkem. U tohoto jednání pak poukazoval i na to, že
výkonem prací na povolených stavbách (vodovodu a kanalizace) došlo k poškození jeho
majetku.
I když ve správním soudnictví obecně lze připustit, aby v žalobě proti správnímu
rozhodnutí mohly být účinně uplatněny i námitky, které nebyly uplatněny ve správním řízení,
nelze takový postup připustit tam, kde zákon umožňuje koncentraci řízení ve správním řízení,
jako v daném případě. Stěžovatel měl stanovenou lhůtu v zákonném rozmezí, v níž mohl
uplatnit ochranu svých hmotných práv, v nichž byl jako vlastník sousedních pozemků
a případně i staveb přímo dotčen (povolovanou stavbou – stavbami). To ovšem stěžovatel
neučinil, nevyužil svého zákonného práva, pouze uplatnil, že předchozí rozhodnutí o umístění
stavby není v právní moci (s touto námitkou ale nebyl úspěšný). S touto námitkou nemohl být
a nebyl úspěšný ani v soudním řízení. Pokud v žalobě a u jednání dne 22. 2. 2006 uplatnil
další námitky, pak k nim nemohlo být přihlíženo z důvodů výše uvedené koncentrace
ve správním řízení a proto, že se některé netýkaly rozhodnutí o povolení stavby. Nad rámec
tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že v žalobě stěžovatel ani netvrdí konkrétně
čím mohou být – budou jeho práva přímo dotčena povolovanou stavbou – stavbami. Vytýká
jen nesprávnost či nezákonnost rozhodnutí správních orgánů, bez konkrétního promítnutí
do svých práv. Vyjádření a námitky se však musí vztahovat k jeho právům.
Správní soudnictví je formou soudní kontroly veřejné správy. Krajský soud v řízení
o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumává napadené rozhodnutí správního
orgánu, přičemž však svou činností nenahrazuje činnost správy.
Soudní přezkum správních rozhodnutí je koncipován až jako následný prostředek
ochrany subjektivních veřejných práv, který nemůže nahrazovat prostředky nacházející
se uvnitř veřejné správy. Vyčerpání právních výtek ve správním řízení před podáním žaloby
u soudu je nutno vnímat jako provedení zásady subsidiarity soudního přezkumu
a minimalizace zásahů soudu do správního řízení. Účastník správního řízení má tedy zásadně
vyčerpat všechny prostředky k ochraně svých práv, které má ve své procesní dispozici,
a teprve po jejich marném vyčerpání se může domáhat soudní ochrany.
Nejvyšší správní soud v posuzované věci neshledal nesprávné posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení, neboť se ztotožnil s názorem krajského soudu, že „nenechal-
li žalobce rozhodnout o námitkách věcné povahy proti uvedené stavbě orgány veřejné správy,
nemá krajský soud ani možnost posoudit zákonnost jejich rozhodování o nich“.
Stěžovatel v kasační stížnosti č. 2 dále namítá i zmatečnost řízení před soudem
spočívající v chybějících podmínkách řízení, neboť při pokračování v řízení mělo být
nařízeno jednání, jinak soud nemohl vést účastníky k tomu, aby se vyjádřili i o těch
skutkových a právních otázkách, které podle mínění soudu jsou pro rozhodnutí určující,
i když v dřívějších podáních účastníků uplatněny nebyly a soud pochybnosti měl, což j e
zřejmé z rozhodnutí i jeho odůvodnění.
Tento důvod kasační stížnosti soud podle jeho obsahu posoudil jako tvrzenou vadu
řízení, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Ze soudního spisu, konkrétně z protokolu o jednání č. j. 30 Ca 49/2005 - 65 je zřejmé,
že v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ve věci 30 Ca 49/2005 se konalo dne
22. 2. 2006 u krajského soudu jednání, kterého se stěžovatel (tehdy žalobce) osobně zúčastnil.
Nejvyšší správní soud tedy neshledal ani tvrzenou vadu řízení před krajským soudem
a navíc zde považuje za vhodné uvést, že z rozhodnutí krajského soudu ani jeho odůvodnění
nevyplývají stěžovatelem tvrzené pochybnosti soudu ohledně vyjádření účastníků
o skutkových a právních otázkách pro rozhodnutí určujících. Krajský soud totiž zamítl žalobu
z důvodu, že nemohl přezkoumávat opodstatněnost námitek uvedených žalobcem až v žalobě,
čímž by nahrazoval postupy nacházející se uvnitř veřejné správy a nikoliv pro pochybnosti
ohledně vyjádření účastníků pro rozhodnutí určujících.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, a proto kasační stížnost č. 2 zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly, proto
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se žalovanému nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 zákona č. 150/2002 Sb. soudní řád správní).
V Brně dne 27. září 2007
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu