ECLI:CZ:NSS:2015:5.AS.67.2015:54
sp. zn. 5 As 67/2015 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a Mgr. Ondřeje Mrákoty v právní věci žalobkyně: M. H.,
zastoupené JUDr. Vladimírem Szabo, advokátem, se sídlem Jeremenkova 1021/70, Praha 4, proti
žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2015, č. j. 46 A
52/2013 - 38,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2015, č. j. 46 A 52/2013 - 38,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
Městský úřad Lysá nad Labem (dále jen „stavební úřad“) vydal dne 22. 8. 2000 rozhodnutí
o povolení stavby č. j. výst/1086/71/00/Ja, kterým k žádosti stavebníka Unica Technologies, a.s.
povolil stavbu výrobní haly s administrativou na pozemcích parc. č. 579/3, 579/17 a 579/18
v k. ú. Lysá nad Labem. Zmíněné pozemky se nacházejí v blízkosti pozemků zapsaných
na LV č. 1319 v k. ú. Lysá nad Labem, které jsou ve výlučném vlastnictví žalobkyně. V řízení
před stavebním úřadem nebyla žalobkyně zahrnuta do okruhu účastníků a rozhodnutí o povolení
stavby jí proto nebylo doručováno.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí stavebního úřadu o povolení stavby dne 10. 11. 2010
odvolání, kterým se domáhala zrušení stavebního povolení. Ve svém podání uvedla, že byla
zkrácena na svých právech, neboť ke stavebnímu řízení nebyla přizvána, nemohla nahlížet
do spisu a vznášet připomínky. Zároveň uvedla, že je vlastníkem pozemku parc. č. 579/1
v k. ú. Lysá nad Labem, který je v bezprostřední blízkosti předmětné stavby, která bude svým
charakterem, účelem a rozměry negativně ovlivňovat její majetek. Žalobkyně vyslovila zásadní
nesouhlas s tím, aby kanalizace, elektrické rozvody a vodovod byly vedeny přes její pozemek,
a aby její pozemek byl používán k přístupu na stavbu. Dále uvedla, že ke stavbě nemá žádné
informace, nezná ani číslo jednací, má však zájem nahlédnout do spisu.
O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 1. 2011, č. j. 015905/2011/KUSK,
tak, že odvolání zamítl jako nepřípustné. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu
k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 10 A 68/2011-28-31, zrušil
shora uvedené rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V pokračujícím řízení
vydal žalovaný dne 22. 2. 2013 rozhodnutí č. j. 027148/2013/KUSK, kterým odvolání žalobkyně
znovu zamítl jako nepřípustné; uvedené rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 2. 2013 je nyní
předmětem soudního přezkoumání. Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí uzavřel, že žalobkyně
podle tehdy platného zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon) není účastnicí stavebního řízení a její odvolání je proto nepřípustné. Zároveň žalovaný
dospěl k závěru, že i v případě, kdyby žalobkyně byla účastníkem předmětného stavebního řízení,
musel by žalovaný její odvolání posoudit jako opožděné, a to s ohledem na §84 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), ve znění pozdějších předpisů. Proti
rozhodnutí žalovaného brojila žalobkyně znovu žalobou, o které rozhodoval krajský soud kasační
stížností napadeným rozsudkem č. j. 46 A 52/2013 - 38, ze dne 6. 12. 2015.
V napadeném rozsudku krajský soud konstatoval, že žalovaný chyboval při posouzení
otázky účastenství žalobkyně v řízení před stavebním úřadem. Žalovaný vycházel nesprávně
z restriktivního výkladu pojmu „sousední pozemek“, podle kterého by sousedním pozemkem byl
pouze pozemek mající se stavebním pozemkem společnou hranici. Jak uvedl krajský soud
v napadeném rozhodnutí, žalovaný nedostatečně odůvodnil svůj závěr, že žalobkyně není
vlastníkem sousedního pozemku a její vlastnické právo není stavbou přímo dotčeno, a pochybil,
pokud odvolání žalobkyně bez dostatečného odůvodnění zamítl jako nepřípustné. Přes uvedené
pochybení krajský soud rozhodnutí žalovaného nezrušil, neboť odvolání žalobkyně posoudil
současně jako opožděné. Na běh odvolací lhůty a její délku krajský soud aplikoval §54 odst. 3
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), kterým se řídilo i řízení vedené
před stavebním úřadem. Podle uvedeného ustanovení „pokud účastník řízení v důsledku nesprávného
poučení nebo proto, že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě, má se za to, že jej podal včas,
jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení rozhodnutí.“ Za oznámení rozhodnutí přitom
dle krajského soudu lze považovat i jiný postup, na základě kterého se žalobkyně o rozhodnutí
a jeho podstatném obsahu dozvěděla. Jak uvedl krajský soud, „v projednávané věci bylo rozhodnutí
stavebního úřadu vydáno v roce 2000 a během následujících let byla stavba realizována, o čemž žalobkyně
nepochybně věděla. Dne 3. 2. 2010 uvedla žalobkyně v jiném správním řízení v odvolání proti rozhodnutí
stavebního úřadu č. j. SÚ/1061/09/Čí-5, že nikdy nedala souhlas ke stavbě haly na pozemku st. p. 2905
v k. ú. Lysá nad Labem. Z výše uvedeného je zřejmé, že nejpozději dne 3. 2. 2010 žalobkyně prokazatelně
věděla, že ve vztahu ke shora uvedené stavební parcele bylo vydáno rozhodnutí, jímž byla povolena stavba haly“.
S ohledem na uvedené dospěl krajský soud k závěru, že odvolání podala žalobkyně pozdě, neboť
lhůta k podání odvolání uběhla dne 4. 5. 2010.
II. Obsah kasační stížnosti
V kasační stížnosti žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) popsala dosavadní průběh
stavebního řízení. Stěžovatelka především zásadně nesouhlasí se závěrem krajského soudu
o opožděném podání odvolání proti rozhodnutí žalovaného. Stěžovatelka nesouhlasí
se skutkovým zjištěním soudu, že dne 3. 2. 2010 v jiném správním řízení uvedla, že nikdy nedala
souhlas ke stavbě haly na pozemku st. p. 2905. Stěžovatelka toto tvrzení označila za lživé
a odmítla, že by v dané době měla vědomost o obsahu stavebního povolení.
Stěžovatelka odmítá závěr, že musela fakticky vědět o realizaci stavby výrobní haly
s administrativou, neboť stavba probíhala několik let a nebylo možné ji přehlédnout. K tomuto
stěžovatelka namítá, že samotná skutečnost, že se na místě staví, neznamená, že bylo vydáno
pravomocné stavební povolení. Stavbu pokládala za tzv. černou stavbu“ a neměla přitom
vědomost o stavebním povolení a jeho obsahu. Odvolání podala proto až dne 9. 10. 2010,
„ačkoliv v té době nevěděla spisovou značku řízení a neměla vědomost, co je obsahem
stavebního povolení“. Stěžovatelka se „ o stavebním povolení a zejména jeho obsahu dozvěděla
až dne 6. 3. 2014 po nahlédnutí do správního spisu na Krajském soudě v Praze“ a v době podání
odvolání měla „pouze vědomost, že stavební úřad nejspíš vydal nějaké stavební povolení ohledně
sousedních pozemků. Stěžovatelka tedy namítá, že byla stavebním úřadem a následně žalovaným
opomenuta jako účastnice řízení a vydané stavební povolení považuje za nezákonné.
Stěžovatelka dále vyslovila podezření, že přes pozemky zapsané na LV č. 1319 v k. ú. Lysá
nad Labem, které jsou jejím výlučným majetkem, je vedena kanalizační a vodovodní síť, která
se napojuje na stavby postavené na sousedních pozemcích ve výlučném vlastnictví společnosti
Unica Investment, uzavřený investiční fond, a.s. Tyto rozvody považuje stěžovatelka za nelegální,
neboť v souvislosti s pozemkem stěžovatelky nebylo ve vztahu k rozvodům vedeno žádné
správní řízení. Věcné břemeno zatěžující její pozemky považuje stěžovatelka za nezákonné.
Stěžovatelka dále nesouhlasí s tvrzením, že v jiné správní věci uvedla, že „nikdy nedala
souhlas ke stavbě původní haly na pozemku st. p. 2905 v kat. území Lysá nad Labem“.
Stěžovatelka namítá, že na uvedeném pozemku žádná původní hala neexistovala, proto
k její stavbě nemohla dát souhlas. Dále namítá, že její pozemek p. č. 579/1 byl rozdělen a oplocen
bez jejího souhlasu a rovněž uvádí, že nikdy nedala souhlas k umístění jímek na sousedním
pozemku p. č. 589/3 a jejich napojení přes pozemky v jejím vlastnictví.
Závěrem stěžovatelka namítla, že krajský soud se nevypořádal s jejím návrhem na zrušení
rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem ze dne 22. 8. 2000, č. j. výst/1086/71/00/Ja,
kterým bylo vydáno stavební povolení na předmětnou výrobní halu s administrativou. Podle
stěžovatelky rozhodnutí o povolení stavby trpí nezhojitelnou procesní vadou a jako takové mělo
být zrušeno; stavební řízení by pak mělo být dle §100 odst. 3 správního řádu obnoveno z moci
úřední, neboť v důsledku pochybení správního orgánu jí byla odňata možnost účastnit se řízení.
Stěžovatelka navrhuje, aby byl rozsudek krajského soudu v celém rozsahu zrušen a věc vrácena
soudu k dalšímu řízení.
III. Vyjádření žalovaného
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Ztotožňuje se s právním
názorem krajského soudu, že odvolání stěžovatelky bylo opožděné, má za to, že stěžovatelka
tímto postupem nebyla poškozena; závěr o opožděnosti odvolání není v rozporu ani se současně
platným §84 správního řádu. Žalovaný opakuje argumentaci, podle které stěžovatelka již dne
3. 2. 2010 věděla o tom, že bylo vydáno předmětné rozhodnutí o povolení stavby haly. Pokud
stěžovatelka tvrdí, že jí nebyl znám obsah a podstatné náležitosti stavebního povolení, neboť tyto
informace získala až 6. 3. 2014 a v době podání odvolání dne 9. 11. 2010 měla pouze vědomost,
že stavební úřad nejspíš vydal nějaké stavební povolení, pak žalovaný namítá, že s takovým
stupněm vědomostí mohla stěžovatelka odvolání podat již dříve než 9. 11. 2010; stěžovatelka
neuvedla, jaká skutečnost jí bránila podat odvolání v době od „3. 2. 2010 do 4. 5. 2010“. Tvrzení
stěžovatelky o neoprávněném vedení sítí nebylo doloženo důkazem, který by vyvracel skutečnosti
vyplývající z projektové dokumentace předložené ke stavebnímu řízení. Vzhledem k tomu,
že odvolání stěžovatelky bylo posouzeno jako opožděně podané, tak skutečnost, že se krajský
soud nezabýval návrhem na zrušení rozhodnutí prvostupňového správního rozhodnutí, nemůže
způsobit nezákonnost rozsudku krajského soudu. Návrh stěžovatelky na obnovu řízení dle §100
odst. 3 správního řádu přesahuje dle žalovaného rámec tohoto řízení.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
Stěžovatel je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byl účastníkem řízení,
z něhož napadený rozsudek Krajského soudu v Praze vzešel (§102 s. ř. s.), kasační stížnost
je včasná (§106 odst. 2 s. ř. s.) a přípustná, neboť nejsou naplněny důvody podle §104 s. ř. s.
způsobující její nepřípustnost.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s §109 odst. 3 a 4 s. ř. s.
vázán rozsahem a důvody, které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti a jejím doplnění. Neshledal
přitom vady, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Kasační stížnost je důvodná.
Předmětem sporu je otázka účastenství stěžovatelky v řízení před stavebním úřadem
a s tím související otázka, zda odvolání podané stěžovatelkou proti rozhodnutí žalovaného
dne 9. 11. 2010, lze posoudit jako opožděné.
Kasační soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že účastenství stěžovatelky
ve stavebním řízení nelze vyloučit poukazem na skutečnost, že její pozemek nesousedí přímo
s pozemkem, na němž byla předmětná stavba povolena. Žalovaný, který takto postupoval, vyložil
pojem sousední pozemek nepřijatelně restriktivním způsobem a namísto konkrétních skutkových
zjištění a jejich právního vyhodnocení z hlediska toho, zda stěžovatelka je vůbec účastníkem
řízení před stavebním úřadem podle §34 a §59 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování
a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném v době řízení před stavebním úřadem,
dospěl žalovaný ke zcela obecnému závěru, že stěžovatelka není vlastníkem sousedního pozemku
a její vlastnické právo není stavbou přímo dotčeno. Žalovaný se nedostatečným způsobem
vypořádal s otázkou aktivní legitimace stěžovatelky a závěr krajského soudu, že žalovaný
pochybil, když bez dostatečného odůvodnění zamítl odvolání stěžovatelky jako nepřípustné podle
§92 odst. 1 správního řádu z roku 2004, shledal Nejvyšší správní soud správným.
Krajský soud se neztotožnil s právním závěrem žalovaného o nepřípustnosti odvolání
a bylo proto namístě, aby rozhodnutí žalovaného zrušil. Krajský soud ale dospěl k závěru,
že zrušení rozhodnutí by z pohledu stěžovatelky nevedlo k příznivějšímu rozhodnutí ve věci,
neboť i kdyby stěžovatelce bylo přiznáno postavení účastníka řízení, muselo by její odvolání
být přesto zamítnuto pro opožděnost. Skutečnost, že předmětné odvolání bylo zamítnuto
pro nepřípustnost, namísto pro opožděnost, přitom není podle názoru krajského soudu procesní
vadou, která by měla za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud však již nesouhlasí s důvody, pro které krajský soud dospěl
ve svých úvahách k závěru o opožděnosti odvolání; v tomto směru pokládá námitky stěžovatelky
za důvodné. Nutno na tomto místě dodat, že krajský soud pochybil, pokud ve svých úvahách
o nepřípustnosti odvolání de facto nahradil rozhodovací důvody žalovaného; zamítl-li totiž
žalovaný odvolání z důvodu nepřípustnosti, nemohl krajský soud nahradit takový výrok výrokem
jiným. Závěr o tom, že se jednalo o procesní vadu, která nemohla mít vliv na zákonnost
napadeného rozhodnutí tak nelze považovat za správný.
Krajský soud současně při posouzení otázky včasnosti podaného dovolání vycházel
z premisy, že stěžovatelka měla být, resp. je účastníkem stavebního řízení a byla orgánem prvního
stupně opomenuta. Svědčilo jí právo podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek, tedy
odvolání. Tohoto práva stěžovatelka využila, otázkou je, zda tak učinila včas, zda tedy odvolání
mělo být in meritum projednáno nebo bylo podáno opožděně, a žalovaný se tedy věcí in meritum
zabývat nemohl. Otázku opomenutého účastníka v řízení dle zák. 71/1967 Sb., již ve své
rozhodovací praxi řešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozhodnutí ze dne
17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118; mimo jiné zde uvedl, že pokud je účastník řízení, jehož
práva, právem chráněné zájmy či povinnosti byly rozhodnutím dotčeny, opomenut při oznámení
rozhodnutí, nastane fikce oznámení rozhodnutí k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez
rozumných pochyb zjištěno, že opomenutý účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho
identifikačních znaků i věcného obsahu, zásadně tedy rovnocenně tomu, jako by mu bylo
rozhodnutí řádně oznámeno. Uvedené závěry stran seznámení se s rozhodnutím správního
orgánu pak lze dle cit. rozhodnutí aplikovat i na případy, v nichž je postupováno dle správního
řádu z roku 2004.
Sporným v projednávané věci je okamžik, kdy stěžovatelka v intencích výše uvedené
judikatury získala řádnou vědomost o obsahu stavebního povolení tak, aby se mohla dostatečně
a účinně opravným prostředkem bránit.
Ze spisového materiálu vyplynuly pro posouzení této otázky následující skutečnosti:
Dne 10. 11. 2010 bylo stavebnímu úřadu doručeno odvolání stěžovatelky proti
rozhodnutí stavebního úřadu o stavebním povolení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 24. 1. 2011
odvolání stěžovatelky zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka správní žalobu
k Městskému soudu v Praze, který dne 8. 10. 2012 rozhodnutí žalovaného zrušil rozsudkem
ze dne 8. 10. 2012, č. j. 10A 68/2011 a věc vrátil žalovanému k dalším u řízení. V pokračujícím
řízení žalovaný rozhodnutím ze dne 22. 2. 2013 odvolání stěžovatelky znovu zamítl jako
nepřípustné a zároveň pro případ, že by stěžovatelka byla účastnicí stavebního řízení, konstatoval,
že odvolání bylo opožděné podle §84 odst. 1 správního řádu účinného od 1. 1. 2006. Podle
zmíněného ustanovení osoba, která byla účastníkem, ale rozhodnutí jí nebylo správním orgánem
oznámeno, může podat odvolání do 30 dnů ode dne, kdy se o vydání rozhodnutí a řešení otázky,
jež byla předmětem rozhodování, dozvěděla, nejpozději však do 1 roku ode dne, kdy bylo
rozhodnutí oznámeno poslednímu z účastníků, kterým ho správní orgán oznámil; zmeškání
úkonu nelze prominout. Jak konstatoval žalovaný, napadené rozhodnutí bylo poslednímu
účastníku řízení oznámeno dne 20. 9. 2000, stěžovatelka podala odvolání dne 10. 11. 2010,
ale „ v jiném řízení ukončeném rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 18. 8. 2009 č. j. SÚ/1061/09/Čí-5,
do kterého podala odvolání dne 3. 2. 2010 již uvedla, že nikdy nedala souhlas ke stavbě původní haly
na pozemku st. p. 2905 v kat. úz. Lysá nad Labem“. Z uvedeného žalovaný dovodil, že stěžovatelka
se o rozhodnutí dozvěděla minimálně dne 3. 2. 2010 a třicetidenní subjektivní lhůta i jednoroční
objektivní lhůta uplynuly marně a odvolání je opožděné.
Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem nesouhlasí s aplikací §84 odst. 1
správního řádu ve vztahu k případné opožděnosti odvolání stěžovatelky. Řízení bylo v daném
případě zahájeno za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení a žalovaný žádným
způsobem neodůvodnil, z jakého důvodu na běh odvolací lhůty a její délku aplikoval ustanovení
zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2006. Nejvyšší správní soud
konstatuje, že v tomto případě by měla být věc posuzována nikoli dle zákona č. 500/2004 Sb.,
ale dle zákona č. 71/1967 Sb., neboť za předpokladu, že stěžovatelka je účastníkem stavebního
řízení a jako taková byla opomenuta, pak rozhodnutí o stavebním povolení nebylo doručeno
všem účastníkům, nemohlo nabýt právní moci a řízení tedy nelze považovat za ukončené
(viz §179 zák. č. 500/2004 Sb.).
Nejvyšší správní soud poznamenává, že z předchozí právní úpravy obsažené v zákoně
č. 71/1967 Sb., vyplývalo., že rozhodnutí, které nebylo oznámeno byť jen jednomu z účastníků
správního řízení, nenabylo ve skutečnosti právní moci, ač ostatní účastníci třeba i byli v dobré
víře o tom, že rozhodnutí právní moci nabylo (a správní orgán jim na rozhodnutí vyznačil
doložku právní moci), což ve svém důsledku znamenalo v mnoha případech značnou
právní nejistotu a zásahy do dobré víry účastníků řízení; teprve přijetím nové právní úpravy
byla limitována odvolací lhůta v případě neoznámení rozhodnutí (viz §84 odst. 1 zákona
č. 500/2004 Sb.).
Krajský soud správně a v souladu s §179 správního řádu aplikoval při posouzení
opožděnosti odvolání zákon č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) a vycházel z §54
odst. 3 uvedeného zákona, podle kterého, pokud účastník řízení v důsledku nesprávného
poučení nebo právě proto, že nebyl poučen vůbec, podal opravný prostředek po lhůtě,
má se za to, že jej podal včas, jestliže tak učinil nejpozději do tří měsíců ode dne oznámení
rozhodnutí.
Za oznámení rozhodnutí lze podle krajského soudu pokládat i jiný postup než pouhé
doručení, pokud se díky takovému postupu stěžovatelka dozvěděla o existenci a podstatném
obsahu rozhodnutí. Podle krajského soudu stěžovatelka během let následujících po vydání
stavebního povolení nepochybně věděla o tom, že předmětná stavba byla realizována. Krajský
soud tento závěr dovodil shodně se žalovaným na základě toho, že stěžovatelka dne
3. 2. 2010 uvedla v jiném správním řízení v odvolání proti rozhodnutí stavebního úřadu
č. j. SÚ/1061/09/Čí-5, že nikdy nedala souhlas ke stavbě haly na pozemku st. p. 2905. Právě
s ohledem na uvedený projev stěžovatelky v jiném správním řízení krajský soud bez dalšího
uzavřel, že tříměsíční lhůta pro podání odvolání podle §54 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.
počala běžet dne 4. 2. 2010, marně uběhla dne 4. 5. 2010 a odvolání podané stěžovatelkou
dne 9. 11. 2010 pak bylo opožděné.
Nejvyšší správní soud se s uvedeným závěrem krajského soudu neztotožňuje.
Ve správním spise, který byl soudu předložen, se totiž nenachází žádná písemnost, ze které
by bylo možno zjistit, že stěžovatelka učinila dne 3. 2. 2010 podání v jiné správní věci. Nejvyšší
správní soud shledává zásadní deficit v tom, že spis neobsahuje tvrzené odvolání proti
rozhodnutí stavebního úřadu č. j. SÚ/1061/09/Čí-5 ani jinou písemnost, ze které by bylo možno
usoudit, že stěžovatelka měla již v období před podáním odvolání dostatek relevantních
informací a povědomost o vydaném stavebním povolení tak, aby bylo možné od této doby
počítat běh odvolací lhůty dle §54 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb. (viz rozhodnutí rozšířeného
senátu výše). Takový závěr by bylo možno učinit teprve poté, byla-li by součástí spisu písemnost
či jiný důkaz, z jehož obsahu by takové skutečnosti zjevně vyplývaly.
K tomu, aby opomenutý účastník řízení seznal s dostatečnou jistotou obsah vydaného
rozhodnutí, musí však též především vědět, kdy a kým bylo vydáno, jak jej lze identifikovat,
ale také, jakým způsobem a rovněž v jakém rozsahu mu takové rozhodnutí zasahuje do jeho práv
(obsah odůvodnění). Důkazní břemeno, tzn. prokázání skutečnosti, že se v daném případě
stěžovatelka s obsahem rozhodnutí v požadovaném rozsahu seznámila, leží přitom na správním
orgánu. V dané věci však žalovaný břemeno důkazní neunesl, tvrdil-li s ohledem na obsah
odvolání stěžovatelky v jiném správním řízení, že věděla o existenci stavebního povolení
již dne 3. 2. 2010, přitom k tomuto tvrzení nedoložil žádný důkaz.
Krajský soud bez dalšího převzal tvrzení žalovaného a shodně s ním konstatoval,
že stěžovatelka získala řádnou vědomost o obsahu stavebního povolení již dne 3. 2. 2010.
Nejvyšší správní soud se s tímto závěrem, jak jej učinil žalovaný, a poté i krajský soud,
neztotožňuje, neboť k takovému závěru neshledal ve spisovém materiálu podklady. Nejvyšší
správní soud proto uzavírá, že krajský soud pochybil, když na základě neprokázaného tvrzení
o tom, že stěžovatelka měla dostatečnou vědomost (v intencích závěrů vyslovených Nejvyšším
správním soudem ve výše citovaném rozhodnutí rozšířeného senátu) o vydaném stavebním
povolení, posoudil podané odvolání stěžovatelky jako opožděné.
Pokud jde o další námitky stěžovatelky týkající se vedení kanalizačního a vodovodního
vedení, resp. neoprávněného oplocení a užívání jejího pozemku, Nejvyšší správní soud uvádí,
že rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro nepřípustnost (nebo opožděnost) podle §92 odst. 1
správního řádu není rozhodnutím, v němž by se správní orgán, potažmo soud, věcně zabýval
odvolacími námitkami in meritum. Námitky, kterými stěžovatelka míří k samotnému povolení
stavby, jsou proto v tomto kasačním řízení irelevantní. Kasační soud posuzuje, zda správní
orgán, potažmo soud, neporušil zákon, odmítl - li odvolání stěžovatelky projednat
z důvodu jeho opožděnosti. (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
5. 12. 2003, č. j. 5 A 14/2002 - 35, ze dne 30. 9. 2008, č. j. 8 As 51/2006 - 112, všechny dostupné
na www.nssoud.cz).
K námitce stěžovatelky, že se krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí
nevypořádal s jejím návrhem na zrušení rozhodnutí stavebního úřadu, kterým bylo vydáno
stavební povolení, Nejvyšší správní soud konstatuje, že, jak již bylo řečeno, krajský soud byl
oprávněn zkoumat rozhodnutí žalovaného pouze z hlediska přípustnosti, resp. včasnosti
odvolání, a jeho povinností bylo vypořádat se se všemi námitkami, které byly právě z tohoto
hlediska stěžovatelkou v žalobě uplatněny. Pokud se krajský soud v odůvodnění rozhodnutí
výslovně nevypořádal s návrhem stěžovatelky na zrušení stavebního povolení, pak se nejedná
o nedostatek, který by mohl způsobit nezákonnost rozsudku. V tomto světle tedy nelze shledat
námitku stěžovatelky důvodnou.
Nejvyšší správní soud nepřisvědčil stěžovatelce v tom, že stavební řízení mělo být
obnoveno z moci úřední dle §100 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
účinném v době podání odvolání. Stěžovatelka takovou námitku ve správní žalobě neuplatnila
a krajský soud se jí proto nezabýval. Za dané situace již stěžovatelka nemůže tuto námitku
s ohledem na §104 odst. 4 s. ř. s. účinně uplatnit v kasační stížnosti.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud v posuzované věci shledal nezákonnost rozhodnutí krajského
soudu spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ohledně posouzení opožděnosti odvolání opomenutého účastníka a s ohledem na všechny shora
uvedené skutečnosti napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(í §110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. listopadu 2015
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu