ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.8.2011:93
sp. zn. 5 As 8/2011 - 93
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
Ph.D. a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce:
GRAND AUTO s. r. o., se sídlem Nové Dvory č.p. 8, okr. Kutná Hora, zastoupený
JUDr. Vladimírem Lamaczem, advokátem se sídlem Týnská 21, Praha 1, proti žalovanému:
Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ca 339/2006 - 35,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ca 339/2006 - 35,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 4. 2006, č. j. 41/OOH/0543669.09/06/PPM, uložila Česká
inspekce životního prostředí, oblastní inspektorát Praha, žalobci podle §66 odst. 4 písm. f)
zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech a o změně některých dalších zákonů, ve znění relevantním
pro posuzovanou věc (dále jen „zákon o odpadech“), pokutu ve výši 80 000 Kč za to, že ve své
provozovně na adrese Nové Dvory č.p. 8, okr. Kutná Hora, v době kontroly, tj. dne 1. 12. 2005,
bez souhlasu příslušného krajského úřadu provozoval činnost, která podle správního orgánu
naplňuje znaky provozování zařízení ke zpracování autovraků, čímž měl porušit §37c odst. 1
písm. a) zákona o odpadech.
Žalovaný k odvolání žalobce změnil rozhodnutím ze dne 4. 8. 2006,
č. j. 500/1326/502 21/06, podle §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“), výrok rozhodnutí České inspekce životního prostředí tak, že se žalobce
uvedeným jednáním dopustil správního deliktu podle §66 odst. 4 písm. b) zákona o odpadech,
neboť podle žalovaného nakládal s odpadem v zařízení, ve kterém nakládání s odpady nebylo
povoleno, přičemž zařízení k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů lze provozovat
pouze na základě rozhodnutí krajského úřadu, kterým je dle §14 odst. 1 zákona o odpadech
udělen souhlas s provozováním tohoto zařízení a s jeho provozním řádem. Výši uložené pokuty,
tj. 80 000 Kč, žalovaný nezměnil.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou podanou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 30. 4. 2009, č. j. 6 Ca 339/2006-35, zamítl.
Žalobce (stěžovatel) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, v níž uvedl,
že ji opírá o důvody podle §103 odst. 1 písm. b), c) a d) s. ř. s., ve skutečnosti však uvedl pouze
důvody podle §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel v prvé řadě vytýká městskému soudu, že v posuzované věci rozhodl bez
nařízení jednání, aniž by pro tento postup byly splněny podmínky podle §51 odst. 1 s. ř. s.
Stěžovatel si není vědom toho, že by udělil výslovný souhlas k rozhodnutí ve věci bez nařízení
jednání nebo že by se nevyjádřil k výzvě městského soudu, zda souhlasí s projednáním věci bez
nařízení jednání. Dále uvedl, že má za to, že mu předmětná výzva městského soudu nebyla
doručena.
Stěžovatel dále namítal, že v řízení před žalovaným došlo k porušení §3, §32 odst. 1
a §46 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení. Žalovaný nepostupoval , jak mu ukládala
příslušná ustanovení zákona a jeho rozhodnutí nevychází ze spolehlivě zjištěného stavu věci.
Stěžovatel zakládá tuto kasační námitku na tvrzení, že se nezabývá zpracováním autovraků, nýbrž
pouze provozováním autobazaru, tj. nákupem a prodejem vozidel, která v době vý kupu splňovala
nebo pouze po omezenou dobu z důvodu havárie dočasně nesplňovala v plném rozsahu
technické požadavky stanovené v zákoně č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel
na pozemních komunikacích. V žádném případě se ovšem nejednalo o autovraky, neboť původní
účelové určení vozidel nezaniklo. Stěžovatel podle svého tvrzení prováděl na vozidlech pouze
opravy nebo výměny dílů, tyto činnosti ovše m nepodléhají zákonu o odpadech a nelze na něho
tudíž hledět jako na zpracovatele autovraků, jehož činnost vyžaduje souhlas krajského úřadu
k využívání, odstraňování, sběru nebo výkupu odpadů podle §14 odst. 1 zákona o odpadech.
Stěžovatel uvedl, že tyto skutečnosti prokázal již v průběhu řízení před správními orgány.
Stěžovatel dále navrhl, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti odkladný
účinek podle §107 s. ř. s. ve spojení s §73 odst. 2 až 4 s. ř. s.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí. Pokud jde o první kasační
námitku, uvedl, že by mělo být snadno dohledatelné, zda stěžovateli byla doručena výzva podle
§51 odst. 1 s. ř. s. Výslovný souhlas nebyl k rozhodnutí věci bez nařízení jednání třeba, pokud
se stěžovatel do 14 dnů od doručení k výzvě nevyjádřil. Pokud jde o druhou kasační námitku,
uvedl žalovaný, že obdobné argumenty stěžovatel uváděl již v řízení před správními orgány
a žalovaný se s nimi řádně vypořádal, přičemž správnost jeho závěrů potvrdil i městský soud.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační st ížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel
byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem
(§105 odst. 2 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud poté přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
vymezeném v §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud se předně zabýval kasační námitkou, podle níž městský soud
rozhodl v dané věci bez nařízení jednání, aniž byly k tomuto postupu splněny podmínky. Podle
§51 odst. 1 s. ř. s. může soud rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně
navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří- li účastník
do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projedn áním věci;
o tom musí být ve výzvě poučen. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení rozhoduje soud bez
jednání o věci samé i v dalších případech stanovených soudním řádem správním.
V daném případě městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že o věci
rozhodoval bez jednání za podmínky souhlasu účastníků řízení.
Nejvyšší správní soud zjistil ze soudního spisu, že žalovaný projevil souhlas
s projednáním věci bez nařízení jednání ve vyjádření ze dne 2. 1. 2007, v němž výslovně uvedl,
že souhlasí „s projednáním bez naší (žalovaného – pozn. NSS) úč as ti“. Pokud však jde o stanovisko
stěžovatele, konstatuje Nejvyšší správní soud, že podmínka souhlasu stěžovatele s projednáním
věci bez nařízení jednání v daném případě splněna nebyla. Z písemností založených v soudním
spisu je zřejmé, že stěžovatel neprojevil výslovný souhlas s projednáním věci bez nařízení jednání.
V soudním spise se nenachází ani doručenka či jiný zákonem předepsaný průkaz doručení
prokazující, že by stěžovateli byla doručena výzva podle §51 odst. 1 s. ř. s.
Za této situace, kdy městský soud nemohl mít postaveno najisto, že stěžovateli byla
doručena předmětná výzva, aby sdělil, zda souhlasí s rozhodnutím o věci samé bez jednání,
nebyly splněny podmínky k postupu podle §51 odst. 1 s. ř. s. Pokud městský soud přesto jednání
nenařídil a rozhodl ve věci samé, zkrátil stěžovatele na jeho právu na veřejné projednání věci
v jeho přítomnosti a zatížil tak řízení vadou, jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé. Právo účastníka řízení na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti, včetně
možnosti vyjádřit se k věci, je zaručeno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Jeho
porušení je důvodem ke zrušení rozhodnutí, které bylo vydáno v řízení, v němž k takovému
pochybení došlo, a k vrácení věci soudu k dalšímu řízení.
V daném případě se nejednalo o žádný ze zákonem stanovených případů, kdy soud může
rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání i bez souhlasu účastníků řízení (§51 odst. 2 s. ř. s.).
Městský soud v posuzované věci napadeným rozsudkem zamítl žalobu pro její nedůvodnost (§78
odst. 7 s. ř. s.). Nejednalo se tedy o případ, kdy lze bez jednání zrušit napadené rozhodnutí
správního orgánu pro vady řízení podle §76 odst. 1 s. ř. s., nebo o vyslovení nicotnosti
rozhodnutí správního orgánu podle §76 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud proto shledal předmětnou kasační námitku důvodnou.
Ostatními kasačními námitkami, které uplatnil stěžovatel, se již Nejvyšší správní soud dále
nezabýval. V daném případě totiž nelze předjímat další vývoj posuzované věci po té, kdy bude
provedeno jednání. Vypořádání těchto kasačních námitek by tedy bylo v této fázi řízení
nadbytečné a předčasné.
Vzhledem k uvedenému tedy Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou
a v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. V něm bude Městský soud v Praze vázán právním názorem Nejvyššího
správního soudu vysloveným v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud přednostně rozhodl o věci samé,
nerozhodoval již o návrhu stěžovatele na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze v novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 4. března 2011
JUDr. Lenka Matyášová, Ph.D.
předsedkyně senátu