ECLI:CZ:NSS:2011:5.AS.87.2011:53
sp. zn. 5 As 87/2011 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové,
soudkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudce JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: J. Š.,
zast. advokátem Mgr. Richardem Frommerem, se sídlem AK Ostružnická 6, Olomouc, proti
žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství, se
sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, 779 11, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 27. 7. 2011,
č. j. 76 A 20/2011 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen uhradit žalobci k rukám jeho právního zástupce
Mgr. Richarda Frommera, advokáta se sídlem AK Ostružnická 6, Olomouc částku
2880 Kč, a to do 30-ti dnů od doručení tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalovaný (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení rozsudku
Krajského soudu v Ostravě, pob. v Olomouci (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
zrušeno rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2011, č. j. KUOK 27864/2011,
sp. zn. KÚOK/10890/2011/ODSH-SD/7471 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že z rozsudku krajského soudu není zcela jasně patrno,
jak dospěl k závěru, že správní orgán doručoval formou poste restante. Z dopisnice,
která obsahovala rozhodnutí prvostupňového správního orgánu, je zcela zřejmé, že písemnost
byla zasílána na adresu žalobce. Dále tato o bálka obsahuje prohlášení doručovacího orgánu,
že adresátu byla zanechána výzva a poučení o následcích nevyz vednutí písemnosti s razítkem
a podpisem doručujícího orgánu. Tedy z logiky věcí musely být splněny podmínky pro uložení
písemnosti stanovené v ustanovení §23 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“). O této skutečnosti se stěžovatel zmínil i ve svém, žalobou
napadeném, rozhodnutí. Výše uvedené poté vylučuje závěr krajského soudu, že písemnost byla
doručována formou poste restante. Navíc je dle stěžovatele zcela zřejmé, že nápis poste restante
byl dopsán pracovníkem provádějícím doručení písemnosti, nikoliv správním orgánem. Krajský
soud se však ve své úvaze s vyjádřením jak prvostupňového orgánu, tak stěžovatele vůbec
nevypořádal, pouze konstatoval, co je uvedeno v jednotlivých ustanoveních správního řádu
ve věci doručování písemností fyzickým osobám. V neposlední řadě je nutno poukázat
na skutečnost, že žalobce měl možnost požádat o zneplatnění doručení napadeného rozhodnutí
a s tímto spojit zmeškaný úkol. Této zákonné možnosti však nevyužil a krajský soud se touto
skutečností taktéž vůbec nezabýval.
Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvádí, že základem žaloby proti správnímu
rozhodnutí stěžovatele je námitka, že žalobci nebylo rozhodnutí prvostupňového orgánu
doručeno způsobem uvedeným ve správním řádu, tedy že se žalobce nemohl se zásilkou
obsahující prvostupňové rozhodnutí objektivně seznámit.
S touto námitkou se ztotožnil i soud, když uvedl, že sprá vní orgány dospěly k závěru,
že rozhodnutí bylo doručováno tzv. fikcí, a zkoumal, zda byly splněny zákonné předpoklady
ustanovení obsahujícího fikci doručení, a dospěl k závěru, že nikoli.
Ohledně „poste restante“ žalobce ve své žalobě uvedl pouze, že z rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně a doručenky k tomuto rozhodnutí plyne, že bylo žalobci doručeno „poste restante
G.“, tedy nikoli, že by správní orgán určil, že má být takto doručeno, ale že takto v rozporu
s ustanovením správního řádu o doručování rozhodnutí doručeno bylo. Z tohoto faktu měl
správní orgán vyvodit jediný relevantní závěr, že ř ádně doručeno nebylo a doručit jej znovu
zákonným postupem. Stejný závěr pak přináší argumentace přijatá soudem a nikde není tvrzeno,
že by soud dospěl k závěru, že správní orgány uložily doručujícímu orgánu doručit rozhodnutí
na „Poste restante G.“, a tím zatížily řízení vadou, pro které je rozhodnutí žalovaného rušeno.
Podle názoru žalobce právě v tomto případě nemohl žalobce o zneplatnění doručení požádat
(byť o něj požádal a nebylo mu vyhověno), neboť zákonné podmínky pro podání takového
návrhu nebyly v dané věci naplněny, jak je vyčerpávajícím způsobem uvedeno v žalobě.
Stěžovatel tak dle žalobce v kasační stížnosti nejenže nepolemizuje s právním posouzením
daného skutkového stavu, které bylo primární pro posouzení důvodnosti žaloby žalobce,
ale překrucuje slovní vyjádření právní argumentace rozhodnutí krajského soudu a teprve s takto
pozměněnou argumentací polemizuje.
S ohledem na to, že žádnou jinou argumentaci, která by se týkala podstaty věci, tedy naplnění
fikce doručení při doručování předmětného rozhodnutí žalobci, kasační stížnost neobsahuje,
navrhuje žalobce, aby byla kasační stížnost žalovaného zamítnuta jako nedůvodná.
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a jsou v ní namítány
důvody odpovídající ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Napadeným správním rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce pro opožděnost.
Klíčovou otázkou pro posouzení včasnosti či opožděnosti podaného odvolání žalobce je a priori
určit, zda prvostupňové rozhodnutí bylo či nebylo žalobci doručeno v souladu s ustanovením
§24 správního řádu, a zda tedy lze usuzovat na řádné doručení rozhodnutí od něhož lze
odvozovat běh odvolací lhůty.
Ze spisového materiálu vyplynuly pro posouzení věci rozhodné skutečnosti
Žalobci bylo doručováno rozhodnutí o přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu
na pozemních komunikacích dle §22 odst. 1 písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích
ze dne 7. 6. 2010 pracovníkem poštovního úřadu dne 10. 6. 2010; protože žalobce nebyl zastižen
v místě bydliště, byla mu zanechána výzva k vyzvednutí uložené zásilky s poučením o právních
důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí zásilky. Protože si žalobce písemnost ve lhůtě 10 dnů od
uložení nevyzvedl, považoval žalovaný písemnost dle ust. §24 odst. 1 správního řádu
za doručenou dnem 21. 6. 2010, lhůta pro podání odvolání potom počala běžet tímto dnem
a skončila dne 7. 7. 2010. Odvolání bylo podáno dne 27. 12. 2010.
Žalovaný odvolání zamítl pro opožděnost, v odůvodnění popsal způsob doručování
písemnosti a důsledky, které nastaly, a dále konstatoval, že žalobce nepožádal o zneplatnění
doručení napadeného rozhodnutí dle §24 odst. 2 správního řádu, spojeného s prominutím
zmeškaného úkonu za podmínek dle §41 odst. 2 správního řádu . Současně podotknul,
že mu nepřísluší posuzovat postup doručujícího orgánu jakožto provozovatele poštovních
služeb.
Krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného, neboť dospěl k závěru, že pokud
by na doručence, jíž je prokazováno doručení, bylo pouze prohlášení doručovacího orgánu,
že adresátu byla zanechána výzva a poučení o následcích nevyz vednutí písemnosti s razítkem
a podpisem doručujícího orgánu, nebylo by pochyb, že bylo žalobci takto prvostupňové
rozhodnutí doručeno. Jelikož doručenka obsahuje i údaj Poste restante G., dle krajského soudu
uvedení této skutečnosti vzbuzuje důvodné pochybnosti, jakým způsobem bylo vlastně
doručováno. Nelze dle názoru soudu proto dojít k závěru, že existence výzvy a poučení
na doručence vylučuje, že písemnost byla doručována poste restante; navíc za situace,
kdy na Prohlášení v případě vrácení zásilky je uvedeno opět G. a datum 25. 6. 2010.
Krajský soud dospěl k závěru, že nelze mít tedy za prokázané, že žalobci bylo prvostupňové
rozhodnutí řádně doručeno fikcí dne 21. 6. 2010, tak jak tvrdí stěžovate l; pravděpodobnější se
proto zdá varianta, že žalobci bylo opravdu doručováno pouze na „poste restante G.“.
Nejvyšší správní soud přisvědčil krajskému soudu v tom, že rozhodnutí žalovaného nemůže
z hlediska práva obstát, nicméně k tomuto závěru dospěl z části i z jiných důvodů, když shledal
rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek odůvodnění.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že rozhodnutí o přestupku bylo zasíláno správním
orgánem I. stupně žalobci na adresu K.; tento údaj je ručně přešk rtnut a je vedle něj uvedeno:
„Poste restante G.“. Na doručence, jíž je prokazováno doručení prvostupňové rozhodnutí, je tedy
kromě jména, data narození a adresy žalobce ( J. Š., nar. dne …, K.), která je z obou stran
diagonálně přeškrtnuta, rovněž uvedeno Poste restante G., tento údaj je rovněž oboustranně
diagonálně přeškrtnut a od něj směřuje šipka k označení písemnosti. Doručenka obsahuje
prohlášení, že byla zanechána adresátovi výzva a poučení dne 10. 6.; z předmětné doručenky
řádné doručení, byť fikcí dle ustanovení §24 odst. 1 správního řádu nevyplývá.
Doručenka, jakožto doklad o doručení obsahuje rozporuplné údaje; jednak údaj o tom,
že byla příjemci rozhodnutí zanechána výzva a poučení o uložení písemnosti,
což je předpokladem pro presumování fikce účinného doručení dle §24 odst. 1 správního řádu,
současně obsahuje údaj, že byla písemnost doručována na poste restante G. Pokud byla
písemnost doručována na poste restante, nemohla být zároveň uložena v úložní době a po jejím
uplynutí vrácena odesílateli, nemohly být tedy naplněny zákonné předpoklady pro uplatnění
postupu dle §24 odst. 2 správního řádu. Doručování písemnosti s dodatkem poste restante
znamená, že zásilka nebude doručována na adresátovu adresu, zůs tane na cílové poště,
kde si ji adresát po předložení dokladu totožnosti vyzvedne. Tento způsob doručování se uplatní
zpravidla tehdy, pokud adresát písemnosti předem ví, že mu má v určitou dobu být doručena
určitá písemnost na určitou poštu, přitom si z určitého důvodu např. nepřeje, aby písemnost byla
doručována do jeho bydliště. V případě doručování správních rozhodnutí, je způsob doručení
striktně stanoven zákonem a nepřichází v úvahu doručování poste restante, neboť správní řád
jednoznačně stanoví způsob doručování rozhodnutí do vlastních rukou – a o takové doručení
rozhodnutí ve věci správního trestání se v daném případě jedná.
Nelze přisvědčit stěžovateli, tvrdí-li, že z logiky věcí vyplývá (zejména ze skutečnosti,
že obálka obsahuje prohlášení doručovacího orgánu, že adresátovi byla zanechána výzva
a poučení o následcích nevyzvednutí písemnosti s razítkem a podpisem doručujícího orgánu),
že musely být splněny podmínky pro uložení písemnosti dle u stanovení §23 správního řádu
a bylo proto doručeno fikcí dle ustanovení §24 odst. 1 cit. zákona. Nelze mu ani přisvědčit
v tom, že postup pošty při doručování mu nepřísluší posuzovat, resp. je bez významu
pro posouzení včasnosti doručení, resp. pro posouzení podmínek pro užití fikce doručení.
Stěžovatel je povinen prokázat doručení svých písemnos tí řádným způsobem, tedy i naplnění
podmínek pro uplatnění fikce doručení, nemůže tak však pouze „logicky“ dovozovat.
Podle ust. §19 odst. 1 správního řádu písemnost doručuje správní orgán, který ji vyhotovil,
z toho vyplývá veřejnoprávní odpovědnost za doručení písemnosti. Této odpovědnosti se správní
orgán nemůže zbavit ani tehdy, doručuje-li písemnost prostřednictvím jiných subjektů,
tedy např. provozovatele poštovních služeb. Za případné vady doručení těmito subjekty nese tedy
ve vztahu k dotčeným osobám vždy odpovědnost správní orgán; jinými slovy,
pokud provozovatel poštovních služeb poruší povinnosti při doručování, nemůže být splněn
zákonný předpoklad pro uplatnění fikce doručení dle §24 odst. 1 správního řádu. Pokud tedy
správní orgán doručuje písemnosti prostřednictvím provozovatele poštovních služeb podle
zákona o poštovních službách, musí zvolit takovou poštovní službu, aby z uzavřené poštovní
smlouvy vyplývala povinnost provozovatele poštovních služeb dodat poštovní zásilku obsahující
danou písemnost způsobem, který je v souladu s požadavky správního řádu na doručování
písemností. Právní institut doručování je v každém procesním předpisu jedním z klíčových
a je detailně upraven i v ust. §19 až 25 správního řádu. S doručením písemností jsou spjaty
ty nejdůležitější důsledky vrchnostenského rozhodování orgánů státní moci (možnost podat
opravný prostředek, správní nebo jinou žalobu, formální i materiální právní moc, vykonatelnost),
obecně řečeno doručením vznikají, zanikají nebo se mění práv a a povinnosti účastníků řízení,
teprve řádným doručením je rozhodnutí pro příjemce účinné. Je proto nezbytné, aby skutečnost,
zda a kdy bylo účastníkovi řízení rozhodnutí zakládající v daném případě povinnost doručeno,
byla postavena najisto, nikoli pouze dovozována z okolností případu a z “logiky věci“.
Podle ust. §23 odst. 1 správního řádu pokud adresát písemnosti nebyl zastižen, musí být
vyzván k vyzvednutí písemnosti, tzn. musí se dozvědět, kdy a kde lze písemnost vyzvednout,
rovněž musí být poučen o následcích nevyzvednutí si písemnosti ve stanovené lhůtě. Písemnost
se ukládá podle §23 odst. 3 písm. b) správního řádu po dobu 15 dnů s tím, že po uplynutí této
doby se vrací správnímu orgánu. Je však nutno brát v potaz, že se vrací, resp. příjemce
rozhodnutí si vyzvedává počínaje 11. dnem již písemnost doručenou, neboť dle ust. §24 odst. 1
správního řádu fikce doručení nastává již uplynutím 10 dnů od uložení. Pokud účinky doručení
hodlá adresát písemnosti zvrátit, má možnost postupovat podle ust. §24 odst. 2 správního řádu,
tedy prokázat, že si pro dočasnou nepřítomnost nebo z jiného vážného důvodu nemohl uloženou
písemnost bez svého zavinění ve stanovené lhůtě vyzvednout a požádat o prominutí zmeškání
úkonu dle §41 správního řádu.
V odvolání ze dne 23. 12. 2010, které bylo doručeno správnímu orgánu dne 27. 12. 2010,
žalobce uvádí, že o údajném projednání přest upku se dozvěděl teprve dne 17. 12. 2010
při osobním jednání. Uvedl rovněž, že o tom, že mu není správně doručováno, věděl správní
orgán již ode dne 29. 3. 2007, kdy s ním byl sepsán protokol z jiné projednávané věci. Poukázal
na protiprávní postup pracovnice pošty a rovněž výslovně konstatoval, že z uvedeného postupu
vyplývá neúčinnost doručení ve smyslu zákona. Dále v odvolání sporoval zjištění skutkového
stavu věci, uvedl, že ze spisu nevyplývá, kdo předmětné vozidlo řídil, správní orgán věc posoudil
pouze na základě výpovědi policisty, jakožto svědka, poukázal na to, že věc byla projednána, aniž
by se k ní mohl vyjádřit.
V doplnění odvolání ze dne 21. 2. 2011 žalobce uvedl, že doručenka není podepsána jeho
rukou, že obec K., kde bydlí, spadá, co se týká doručování písemností, pod Olomouc, nikoli pod
obec G. V příloze je zde přiloženo potvrzení Vojenské nemocnice, z něhož vyplývá, že žalobce
byl hospitalizován v době od 2. 6. 2010 do 10. 6. 2010. Tuto skutečnost reflektuje žalobce ve
svém dalším vyjádření ze dne 23. 2. 2011, v němž opětovně poukázal na nesprávný postup
pracovnice pošty v obci G. Žalovaný, jakkoli z písemností žalobce vyplývaly zjevné pochybnosti
o způsobu doručení, ale rovněž bylo možno v kontextu s výslovnou námitkou neúčinnosti
doručení a doloženými lékařskými zprávami usuzovat na úmysl žalobce uplatnit postup důle §24
odst. 2 správního řádu, byť tak neučinil výslovně s odkazem na uvedené ustanovení, zcela
uvedené indicie pominul, nepokusil se v souladu se zásadou obsaženou v ust. §4 odst. 4
správního řádu odstranit případné nejasnosti v podání n a omezil se na pouhé strohé odůvodnění
s tím, že si stěžovatel v úložní době zásilku nevyzvedl, ačkoli byl řádně informován o jejím
uložení a tudíž došlo k doručení rozhodnutí ve smyslu ust. §24 odst. 1 správního řádu.
Nejvyšší správní soud neshledal kasační námitky uplatněné stěžovatelem ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. důvodnými, a proto dle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu
právo na náhradu nákladů nenáleží. Žalobci, který byl ve věci úspěšný, a byl v řízení zastoupen
advokátem, náleží náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti dle advokátního tarifu
za poskytování právních služeb, a to za jeden úkon právní služby – sepsání vyjádření ke kasační
stížnosti, tj. 2100 Kč, dále náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč; protože
advokát předložil osvědčení o registraci k DPH, zvyšuje se tato částka o DPH v sazbě 20 %
ve výši 480 Kč, celkem tedy 2880 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 8. prosince 2011
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu