ECLI:CZ:NSS:2008:5.AZS.18.2008:83
sp. zn. 5 Azs 18/2008 - 83
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D., JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D., JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. Y., zastoupený Mgr. Umarem
Switatem, advokátem se sídlem Kloknerova 2212/10, Praha 4, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2007, č. j. 60 Az 18/2007 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 8. 2007, č. j. 60 Az 18/2007 - 53,
se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora označenému
rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 26. 2. 2007, č. j. OAM-10-47/LE-VL02-VL02-2007, jímž nebyla stěžovateli
udělena mezinárodní ochrana podle §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť tvrdí,
že při projednání žádosti stěžovatele o udělení azylu došlo k pochybení žalovaného
tím, že správní orgán před vydáním rozhodnutí nezjistil přesně a úplně stav věci; důkazy,
které si žalovaný opatřil před vydáním rozhodnutí nebyly úplné. Z výše uvedených důvodů
stěžovatel dovozuje porušení povinnosti uložené žalovanému ust. §3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, což mělo za následek nesprávné posouzení žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany.
V žalobě, která byla předána k poštovní přepravě dne 28. 2. 2007, stěžovatel uvedl,
že v Alžírsku trpěl on i jeho rodina velkými problémy. Co se týká jeho berberského původu,
neměl s ním problémy, neboť nemá zájem sledovat politiku a problémy mezi Berbery a Araby.
O azyl žádal nejen z toho důvodu, že mu hrozilo uvěznění za nenastoupení základní vojenské
služby, ale také z toho důvodu, že mu vyhrožovaly teroristické skupiny. Tyto skupiny vedly
kampaň proti lidem, kteří měli základní vojenskou službu nastoupit. Jedna z těchto skupin
mu vzala doklady a hrozila fyzickou likvidací jemu i jeho rodině, přičemž stížnosti na toto jednání
policie neřešila – pouze mu vyhrožovala, že musí nastoupit vojenskou službu, jinak bude
postaven před vojenský soud.
Dále stěžovatel v žalobě tvrdil, že z těchto důvodů žil v Alžírsku jako „uprchlík“, daleko
od rodiny. Měl strach z policie, vězení, teroristů, neměl ve své zemi žádná práva, nemohl
se oženit či si opatřit doklady. Celá situace měla neblahý vliv i na rodinné příslušníky, byli
kontaktováni teroristy, otec těžce onemocněl.
V doplnění k žalobě zopakoval, že byl ohrožován teroristy i nečinností policie v dané
věci. Žil „bez lidských práv“, a proto se rozhodl Alžírsko opustit a usadit se kdekoli, kde bude
moci žít normálním životem. Z návratu má strach.
Ve vyjádření k žalobě žalovaný uvedl, že není patrné, v čem konkrétně stěžovatel spatřuje
nezákonnost rozhodnutí, když pouze opakuje skutečnosti sdělené již během správního řízení.
Žalovaný popíral oprávněnost žaloby a odkázal na obsah spisů. Uvedl, že důvodem pro opuštění
Alžírska stěžovatelem bylo vyhýbání se absolvování základní vojenské služby. Stěžovatel neuvedl
žádné skutečnosti svědčící o pronásledování za uplatňování politických práv a svobod, obavy
z teroristů již nejsou aktuální a jsou bezpředmětné. Postup státních orgánů je vůči osobám v jeho
situaci mírný, stěžovatel již nespadá do věkové kategorie 19 – 30 let, pro kterou je vojenská
služba v Alžírsku povinná. V roce 1999 byla navíc připravována amnestie pro osoby,
které se výkonu služby vyhýbaly. Od roku 1997 nebyl teroristy kontaktován. O potížích rodiny
se stěhováním ani o nemoci otce se stěžovatel během správního řízení nezmínil. Od roku 1997
bydlel opět ve městě Setif, jen 6 km od rodičů. Zde také žil a podnikal až do roku 2006, kdy zemi
opustil. Jelikož stěžovatel nenaplnil žádný z předpokladů pro udělení mezinárodní ochrany,
navrhl žalovaný žalobu zamítnout.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí, že krajský soud pochybil, pokud rozhodnutí
žalovaného pro uváděné vady řízení nezrušil. Pochybení v rozhodovací činnosti žalovaného
spatřuje v tom, že si žalovaný nepořídil potřebné podklady pro své rozhodnutí, a to zejména
zprávy nevládních a humanitárních organizací, což vedlo k porušení zásady materiální pravdy
a tedy i k nesprávnému posouzení celkové situace v zemi původu stěžovatele, nezabýval
se meritem věci, jímž měla být extrémní chudoba obyvatelstva a neschopnost státních orgánů
tuto problematiku řešit a ochránit obyvatelstvo; nesprávně zvážil humanitární aspekt žádosti
za situace, kdy špatná humanitární a bezpečnostní situace v zemi původu stěžovatele byla zřejmá.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný navrhl její zamítnutí. Žalovaný se domnívá,
že jeho vlastní rozhodnutí i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy,
s rozsudkem žalovaný souhlasí a odkazuje na správní spis. Neshledává ani nadále žádný
z taxativně uvedených důvodů udělení azylu dle §12 zákona o azylu. V mezích správního uvážení
neshledal ani důvod hodný zvláštního zřetele pro přiznání humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu.
Nejvyšší správní soud se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti uplatněných kasačních
námitek, jež se týkají tvrzených vad řízení před správním orgánem. Stěžovatel v žalobě
ani následně v rámci lhůty pro podání žaloby sice nenamítal výslovně, že by žalovaný
nedostatečně zjistil skutkový stav, avšak tyto výhrady vyplývaly z obsahu žaloby. Z rekapitulace
skutkových tvrzení uvedených již v průběhu řízení před správním orgánem lze dovodit nesouhlas
stěžovatele se skutkovými závěry žalovaného, které měly vliv na posouzení dané věci. Je pravdou,
že předmětem řízení o kasační stížnosti je primárně přezkum rozhodnutí krajského soudu
a teprve jeho prostřednictvím Nejvyšší správní soud posuzuje rovněž rozhodnutí správního
orgánu, které bylo napadeno žalobou. Námitka vady řízení před správním orgánem tak může být
přípustným důvodem kasační stížnosti dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. pouze tehdy, byla-li tato
vada vytýkána v řízení před krajským soudem, což se ovšem v daném případě, pokud je žaloba
posuzována dle jejího obsahu, skutečně stalo, byť stěžovatel formulaci uvedenou v daném
ustanovení s. ř. s. výslovně nepoužil (danou skutečnost lze přičíst tomu, že v řízení před krajským
soudem nebyl zastoupen). Uvedené kasační námitky jsou proto ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s.
přípustné, neboť je stěžovatel uplatnil v řízení před krajským soudem.
Z žaloby lze také dovodit, že se stěžovatel domnívá, že věc nebyla žalovaným dostatečně
posouzena ani z hlediska možných humanitárních důvodů, na což navazuje i text kasační
stížnosti, kde je obsažena formulace, podle níž „stěžovatel opírá svou žádost o humanitární
důvody“. Kasační stížnost je tedy přípustná.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval tím, zda kasační stížnost ve smyslu §104a s. ř. s.
svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a zda je tedy možno ji považovat
za přijatelnou. K podrobnějšímu vymezení institutu přijatelnosti kasační stížnosti ve věcech azylu
(mezinárodní ochrany) lze přitom pro stručnost odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního
soudu ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je přijatelná.
Výše citované usnesení Nejvyššího správního soudu hovoří o tom, že stížnost je přijatelná
(tedy je dán přesah vlastních zájmů stěžovatele) mj. v situacích, kdy se kasační stížnost dotýká
právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu, eventuelně pokud by Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí krajského
soudu shledal zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení
stěžovatele. Za takové pochybení lze dle názoru Nejvyššího správního soudu vzhledem ke zde
uvedeným okolnostem považovat i situaci, kdy materiál ve spisu obsažený vede k jiným
skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující orgán (skutková podstata, z níž správní orgán
vycházel, je se spisy v rozporu), či chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný
rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru (skutková
podstata nemá oporu ve spisech); ve smyslu uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39 však pochopitelně nelze klást rovnítko mezi přijatelnost a přípustnost
(zde dle §103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s.) kasační stížnosti a je třeba vážit konkrétní okolnosti
případu.
Jak již bylo naznačeno, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelem
předestřená otázka nebyla dosud dostatečně judikována a zároveň lze mít za to, že skutkové
závěry, jak je zjistil žalovaný a následně aproboval krajský soud, nemají oporu ve spisech
(resp. jsou s nimi v rozporu). K těmto svým závěrům uvádí Nejvyšší správní soud následující:
V žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 1. 2. 2007 stěžovatel uváděl, že byl
v roce 1995 na falešných zátarasech zastaven teroristy, kteří následně zjistili, že je povolán
k nástupu na vojenskou službu. Hrozili mu, že ho zabijí, pokud základní vojenskou službu
nastoupí. Na jeho oznámení o dané skutečnosti policie nijak nereagovala (resp. bylo mu sděleno,
že s tím nemůže nic dělat). V důsledku toho žil jako uprchlík na různých místech města Setif,
přičemž po letech už takový život nemohl vydržet a rozhodl se, že ze země odejde a požádá
o azyl, aby si mohl najít práci a žít v klidu.
I když do České republiky přibyl nelegálně, považuje ji za cílovou zemi; má zde známého,
se kterým je v kontaktu.
Z protokolu o pohovoru k žádosti o udělení azylu ze dne 8. 2. 2007 dále vyplývá,
že teroristé pro případ nastoupení základní vojenské služby stěžovateli hrozili zabitím i zabitím
jeho rodiny. V různých intervalech si ověřovali, zda tuto službu nastoupil. Jednání teroristů bylo
motivováno tím, že v případě výkonu vojenské služby by proti nim byl stěžovatel (stejně jako jiní
branci, kterým teroristé hrozí) nucen bojovat. Z důvodu hrozeb teroristů na jedné straně a sankcí
ze strany státu (policie) za nenastoupení základní vojenské služby se schovával jak před jedněmi,
tak před druhými. Dodal, že už se s teroristy po roce 1995 osobně nesetkal; z jejich akcentu
však poznal, že jsou z jeho regionu, a proto by si mohli ověřit, zda vojenskou služby nenastoupil.
Policie mu přitom napsala tři dopisy, jimiž ho vyzývala k nástupu na vojenskou službu,
resp. v nichž byl varován, že v případě neuposlechnutí výzvy bude považován za dezertéra.
Poslední takový dopis obdržel v roce 1997. O dalších neví, neboť se s rodinou přestěhovali
v rámci města Setifu jinam a stěžovatel sám pobýval v letech 1996 – 1997 v hlavním městě Alžíru.
Poté se do Setifu vrátil, žil 6 km od své rodiny, přičemž si v roce 1999 zařídil obchod
s potravinami, který provozoval až do odjezdu z Alžírska (živnostenské povolení měl jeho kolega,
on sám byl „tichým společníkem“, a to také proto, že neměl občanský průkaz, který mu odebrali
teroristé, a nový si vyřídit nemohl).
Stěžovatel nevěděl jistě, zda by při návratu do země byl uvězněn, domníval
se však, že ano. Je stále považován za dezertéra. Musel by navíc zřejmě i odsloužit vojenskou
službu, což by mohlo vést k násilí ze strany teroristů. Cestovní průkaz si přitom pořídil tak, že mu
jistá osoba zfalšovala rejstřík trestů. K problematice možnosti vyhnutí se nástupu základní
vojenské služby stěžovatel uvedl, že je možné za 50 milionů alžírských dinárů zařídit doklad
o zdravotní neschopnosti k nástupu na vojenskou službu.
Ve svém rozhodnutí uvedl žalovaný, že důvodem žádosti o udělení mezinárodní ochrany
je obava z návratu do vlasti z důvodu vyhýbání se absolvování základní vojenské služby a zároveň
i snaha legalizovat si pobyt na území České republiky.
Jak konstatoval žalovaný, dle §12 písm. a) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li
v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování
politických práv a svobod.
Podle ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení
o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování
z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě,
že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Shodně s žalovaným lze uvést, že podmínkou pro udělení azylu cizinci je skutečnost,
že bylo přiměřeným způsobem prokázáno, že je pronásledován pro uplatňování politických práv
a svobod nebo se opodstatněně obává pronásledování pro některý z důvodů vyjmenovaných
v ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu. Za pronásledování se pro účely tohoto zákona
považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna státními orgány, stranami
nebo organizacemi ovládajícími stát nebo podstatnou část jeho území ve státě, jehož je cizinec
státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního
občanství. Za pronásledování se považuje i jednání soukromých osob podle předchozí věty,
pokud lze prokázat, že stát, strany nebo organizace, včetně mezinárodních organizací, kontrolující
stát nebo podstatnou část jeho území nejsou schopny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před takovým jednáním.
Žalovaný své závěry opřel mj. o Zprávu Ministerstva zahraničí Spojených států
amerických o dodržování lidských práv v Alžírsku za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006, Zprávu
Ministerstva vnitra Velké Británie – Alžírsko, duben 2004 a Příručku OAMP k zemím původu –
Alžírsko, březen 1999. Dále vycházel z aktuálních informací ohledně situace v Alžírsku
obsažených v databázi České tiskové kanceláře.
K udělení azylu dle §12 písm. a) zákona o azylu neshledal žalovaný žádné důvody,
neboť žádné takové ani stěžovatel neuvedl. Neshledal však důvody ani pro udělení azylu dle §12
písm. b) zákona o azylu, neboť povolání k výkonu základní vojenské služby nepovažoval
za azylově relevantní důvod. Odkázal přitom na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne
16. 7. 1998, č. j. 6 A 508/97, dle něhož „povolávání k výkonu vojenské služby samo o sobě není ještě
pronásledováním z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení, byť by výkon vojenské služby byl spojen s rizikem účasti při bojových akcích ve válečném konfliktu“.
Žalovaný také vycházel z Informace MZV ČR ze dne 10. 7. 2005, č. j. 122164/2005-LP,
z níž vyplývá, že bezpečnostní situace byla v Alžírsku v době podání žádosti o mezinárodní
ochranu nejlepší za posledních patnáct let, přičemž státní moc se snaží stěžovatelem popisované
aktivity teroristických skupin potírat a je při této činnosti relativně úspěšná.
Dle Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie – Alžírsko, duben 2004 popsané nebezpečí
brancům dříve opravdu hrozilo, ale snižuje se. Dle příručky OAMP k zemím původu – Alžírsko,
březen 1999 je možnost výběru civilní služby nejasná, ale značné části branců je něco podobného
nabídnuto. Iniciativa prezidenta Butefliky z června roku 1999 připravovala amnestii pro občany
Alžírska starší 27 let, kteří nemají upravený vztah s ministerstvem obrany a v minulosti
se vojenské službě vyhýbali. Žalovaný se tedy domníval, že obavy stěžovatele jsou bezpředmětné,
od roku 1997 neměl se státními orgány problém, mohl ze země vycestovat, pracoval i podnikal.
Ke snaze stěžovatele legalizovat si pobyt na území ČR žalovaný uvedl, že institut azylu
nelze zneužívat za tímto účelem, přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dle něhož poskytnutí azylu je specifickým důvodem
pro povolení pobytu na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců
na území republiky tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).
Žalovaný rovněž neshledal, že by situace stěžovatele představovala případ hodný
zvláštního zřetele odůvodňující udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu.
Konečně se správní orgán zabýval možností udělení doplňkové ochrany dle §14a zákona
o azylu. Dle odst. 1 tohoto ustanovení se doplňková ochrana udělí cizinci, který nesplňuje
důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho
případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem,
nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště,
by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy a že nemůže nebo není ochoten z důvodu
takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo státu svého posledního
trvalého bydliště. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se za vážnou újmu považuje a) uložení
nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání
žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu
svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu,
nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Z daného hlediska žalovaný zopakoval své závěry o bezpečnostní situaci v Alžírsku.
Ze Zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států amerických o dodržování lidských práv
v Alžírsku za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006 zjistil, že alžírská ústava i zákony zakazují mučení i jiné
kruté, nelidské nebo ponižující zacházení. Z Příručky procedur a kriterií pro přiznání postavení
uprchlíka (vydáno Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Ženevě, v září 1979)
vyvodil závěr, že obavy z trestního stíhání či vyhýbání se nástupu vojenské služby nepředstavují
samy o osobě opodstatněné obavy z pronásledování. Bylo přitom možné vyloučit,
že by stěžovateli po návratu hrozil trest smrti nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání.
Dle názoru žalovaného nepodnikl stěžovatel ani dostatek kroků k tomu, aby se výkonu vojenské
služby vyhnul legálním způsobem, dostatečnou aktivitu nevyvinul ani ve vztahu k policejním
orgánům.
Pro udělení mezinárodní ochrany dle §13 zákona o azylu (azyl za účelem sloučení rodiny)
či §14b zákona o azylu (doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny) nebyly shledány důvody.
Krajský soud rozhodnutí žalovaného přezkoumal, přičemž se s jeho závěry plně ztotožnil.
Neshledal, že by stěžovatel splňoval podmínky pro udělení kterékoli z forem mezinárodní
ochrany. Souhlasil s žalovaným, že bezpečnostní orgány v Alžírsku s teroristy bojují poměrně
efektivně a že v případě návratu nehrozí stěžovateli újma spočívající v nelidském či ponižujícím
zacházení. Krajský soud neshledal ani jiná pochybení v řízení před žalovaným (účast tlumočníka
apod.), takže žalobu stěžovatele zamítl.
Jak již bylo řečeno, shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost přijatelnou, a to také
z toho důvodu, že nezaujal dosud jednoznačné stanovisko k otázce ohrožení osob povolaných
k výkonu základní vojenské služby, které jsou právě z tohoto důvodu vystaveny ohrožení
ze strany teroristů. Tuto skupinu osob lze, alespoň v případě Alžírska, dle Nejvyššího správního
soudu považovat za „sociální skupinu“ ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu. V tomto ohledu
odkazuje Nejvyšší správní soud na svůj rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 - 49,
dostupný na www.nssoud.cz, dle něhož zákon o azylu, pojem sociální skupina nevymezuje; výkladem lze
však dospět k závěru, že „sociální skupina“ se skládá z osob podobného společenského původu nebo postavení,
obdobných majetkových poměrů, společenských obyčejů apod. V daném případě se jedná o poměrně přesně
určitelnou skupinu osob v identifikovatelném shodném postavení, které jsou vystaveny obdobné
hrozbě ze strany teroristických skupin.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud dodává, že se k problematice alžírských branců vyslovil
ve svém rozsudku ze dne 12. 5. 2006, č. j. 4 Azs 250/2005 - 44, dostupném na www.nssoud.cz,
kterým byl rozsudek krajského soudu zrušen a věc mu byla vrácena k novému řízení, zejména
k doplnění dokazování. Skutkové okolnosti přitom byly v řadě ohledů obdobné případu
stěžovatele v této věci a žalovaný, stejně jako nyní, taktéž nedostatečně zjistil skutkový podklad
pro své rozhodnutí (rozdíl mezi oběma věcmi lze spatřovat v tom, že v případě rozsudku
č. j. 4 Azs 250/2005 - 44 se jednalo o stěžovatele, který již vojenskou službu nastoupil a nebyl již
tedy „v kleštích“ mezi hrozící sankcí ze strany státu a násilím ze strany teroristů, nýbrž čelil
možnému nebezpečí násilí právě ze strany teroristů). Lze snad dodat, že nutnost doplnění
dokazování Nejvyšší správní soud konstatoval i ve svém rozsudku ze dne 31. 1 2008,
č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, dostupném na www.nssoud.cz, dle něhož nebyl dostatečně zjištěn
skutkový stav v případě aktivit teroristických organizací na území Alžírska.
Naplnění podmínek §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. (vada v řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu
ve spisech nebo je s nimi v rozporu) přitom Nejvyšší správní soud spatřuje mj. v tom, že nebylo
dle jeho názoru dostatečně prokázáno, jaká nebezpečí hrozí ze strany teroristických skupin
branci, který i přes výhrůžky těchto skupin nastoupí základní vojenskou službu. Odkaz
na to, že obecná bezpečnostní situace je nejlepší za posledních 15 let nepostačuje,
neboť nevypovídá nic o situaci stěžovatele, resp. sociální skupiny, ke které náleží. I v Informaci
Ministerstva zahraničních věcí ze dne 10. 7. 2005, č. j. 122 164/2005 – LP (Alžírsko),
ze které žalovaný rovněž vycházel, je uvedeno, že teroristické skupiny i nadále působí
mj. v oblasti města Setif. K možnostem řešení situace branců, kterým bylo vyhrožováno teroristy,
se Informace nevyjadřuje jednoznačně, stejně tak nebyly zjištěny informace k tomu, jakým
způsobem se lze legálně vyhnout základní vojenské službě (civilní služba apod.), jaké tresty
„dezertérům“ hrozí, jaké jsou přesně jejich možnosti vycestování ze země. Zvážena nebyla
ani problematika vnitřní emigrace.
Nelze také přisvědčit prostému tvrzení, že stěžovatel mohl žít ve své zemi běžným
životem, aniž by se musel nějak zvlášť skrývat. Jak stěžovatel uvedl, podnikal jako „tichý
společník“, vzhledem k jeho situaci měl živnostenské oprávnění pouze jeho společník. Rovněž
se dá dovozovat, že ačkoli bydlel poměrně blízko místa bydliště své rodiny (6 km), jak uvádí
žalovaný, stěžovatel využíval určité anonymity velkého města (cca 240 000 obyvatel Setifu v roce
1998). I když za takové situace nebyl státními orgány kontaktován, neznamená to, že nebyl
hledanou osobou.
Zcela přesvědčivý není ani závěr, podle něhož se stěžovatel dostatečně nesnažil svoji
situaci řešit pomocí policie. Jak uvedl, policii kontaktoval, ale dostalo se mu pouze upozornění
na nutnost vykonat vojenskou službu, potažmo na hrozící sankci. V tomto kontextu není
příhodný ani odkaz na žalovaným citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze,
neboť to posuzovalo snahu vyhnout se vojenské službě jako takové. Tímto směrem také vedlo
rozhodování žalovaného. V daném případě se však stěžovatel nesnažil prostě vyhnout základní
vojenské službě, svým odchodem ze země řešil problematickou situaci, kdy mu na jedné straně
hrozili teroristé, na straně druhé státní moc nebyla schopna zajistit dostatečnou ochranu pro něho
osobně ani pro jeho rodinu a naopak ho pod hrozbou sankce odnětí svobody nutila k tomu,
aby sebe i svou rodinu bezprostřední hrozbě násilí ze strany teroristů právě nastoupením
vojenské služby vystavil. Nejednalo se tedy o prosté odpírání vojenské služby, ze stěžovatelovy
výpovědi naopak vyplývá, že by ji byl ochoten nastoupit, kdyby nebylo výhrůžek teroristů.
Žalovaný rovněž nezjistil, zda by stěžovatel v případě návratu do vlasti nemusel, přestože
překročil věk 30 let, který byl uváděn pro brance jako maximální, nakonec základní vojenskou
službu vykonat a zda by mu tak nehrozilo bezprostřední násilí ze strany teroristů. Naopak
ze Zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie – Alžírsko, duben 2004, bod 5.100, vyplývá,
že branci, kteří se vyhýbají vojenské službě, zpravidla musí vojenskou službu dosloužit
(i když s nimi již není zacházeno tak tvrdě jako v minulosti). Tentýž pramen v bodu 5.99 hovoří
o tom, že za odmítnutí vojenské služby nebo dezerci hrozí dlouhé tresty a branci jsou v těžko
řešitelné situaci, kdy jim hrozí postih jak ze strany státních orgánů (dokonce mohou být
považováni za zastánce islámských hnutí), tak ze strany teroristů. Bod 5.104 pak hovoří o tom,
že navrátilci do země, kteří se vyhnuli výkonu vojenské služby, jsou předáni vojenským orgánům
a posláni k výkonu branné povinnosti, přičemž není uvedeno, zda i branci starší 30 let musí
dodatečně základní vojenskou službu vykonat (stěžovatel se domnívá, že by ji v každém případě
vykonat musel, přestože je mu již přes 30 let, neboť se doposud výkonu vojenské služby
vyhýbal).
V Příručce OAMP k zemím původu – Alžírsko, březen 1999 jsou na str. 26 za ohrožené
skupiny považováni i branci; na str. 31 se pak hovoří o tom, že působení teroristických skupin
se přesunulo zejména do oblasti Kabýlie (zde se nachází i město Setif).
Pokud žalovaný hovořil ve svém vyjádření ke kasační stížnosti o amnestii připravované
v roce 1999 pro mladé Alžířany, kteří nemají upravený vztah s ministerstvem obrany
a v minulosti se výkonu základní vojenské služby vyhýbali, není ve spisech nikde podklad svědčící
o tom, že by taková amnestie skutečně proběhla a rovněž není uvedeno, zda by v případě
stěžovatele byly splněny podmínky pro uplatnění takové amnestie.
Nejvyšší správní soud dodává, že ustanovení §12 písm. b) zákona o azylu hovoří
o „odůvodněném strachu z pronásledování“, nikoli o uskutečněném pronásledování. Za dané
situace nelze po stěžovateli spravedlivě požadovat, jak uváděl Nejvyšší správní soud
již v obdobné situaci v rozsudku č. j. 4 Azs 47/2007 - 60, aby stěžovatel čekal, až teroristé
své hrozby uskuteční a v případě, že neuspějí, aby poté, bude-li (včetně rodiny) živ a schopen
zemi původu opustit, mohl stěžovatel požádat o azyl. Právě z tohoto důvodu staví zákon o azylu
na potencialitě pronásledování, resp. na odůvodněném strachu, nikoliv pouze na reálných
zážitcích žadatele. Je na žalovaném, aby své závěry o (ne)odůvodněnosti obav stěžovatele
přesvědčivě doložil.
Žalovaný správní orgán tedy neshromáždil takové podklady pro své rozhodnutí,
jež by vyloučily, že situace stěžovatele naplňuje znaky skutkové podstaty §12 odst. 1 písm. b)
zákona o azylu, tedy že má odůvodněný strach z pronásledování v zemi původu, a to zejména
z důvodu jeho příslušnosti ke skupině obyvatel, kteří mají absolvovat vojenskou službu,
a proti nimž jsou útoky teroristů na straně jedné a závažné sankce ze strany státu na straně druhé
zaměřeny. Také nebylo dle názoru Nejvyššího správního soudu dostatečně prokázáno, že státní
orgány jsou schopné stěžovateli poskytnout ochranu; tato ochrana by se měla týkat i rodiny
stěžovatele, neboť výslovně uváděl, že násilí hrozí i jeho blízkým.
K otázce udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu Nejvyšší správní soud
uvádí, že se k této problematice vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, např. v rozsudku ze
dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55, dostupném na www.nssoud.cz, nebo ze dne 22. 1. 2004,
č. j. 5 Azs 47/2003 - 48, dostupném na www.nssoud.cz. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že azyl
z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele, není na něj právní
nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení, přičemž správní rozhodnutí,
které je ovládáno zásadami správního uvážení, podléhá přezkumu správního soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly
logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem
(§78 odst. 1 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud prozatím žádné pochybení žalovaného v tomto směru
neshledal, ovšem po té, co žalovaný v dalším řízení doplní dokazování tak, aby byl řádně zjištěn
skutkový stav, a pokud ani na základě takto doplněných podkladů pro své rozhodnutí neshledá
důvody pro udělení azylu dle §12 písm. b) zákona o azylu, bude povinen otázku případných
důvodů pro udělení humitárního azylu na základě takto nově zjištěného skutkového stavu znovu
posoudit.
Nejvyšší správní soud konečně dodává, že na základě doplněného dokazování se žalovaný
bude muset znovu zabývat nejen možnými důvody pro udělení azylu, ale pro případ, že by takové
důvody neshledal, rovněž možnými důvody pro udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 2
písm. c) zákona o azylu, tedy bude muset zkoumat, zda stěžovateli nehrozí vážné ohrožení života
nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situaci vnitřního ozbrojeného konfliktu.
Pro úplnost Nejvyšší správní soud rovněž podotýká, že není možné takovým způsobem,
jak to učinil žalovaný, vytýkat stěžovateli snahu legalizovat si pobyt na území České republiky.
Mimo veškerou pochybnost je totiž zřejmé, že stěžovatel žádal primárně o ochranu
před pronásledováním, jehož se obával, a nikoli o prostou legalizaci pobytu. Ta mohla být
důvodem sekundárním, což mohl žalovaný seznat z obsahu protokolu o pohovoru k žádosti
o udělení azylu, když stěžovatel uvedl, že po příjezdu do České republiky hovořil se dvěma
Pákistánci, kteří ho upozornili na to, že je třeba si nějakým způsobem na území ČR upravit pobyt
a tímto způsobem si jej také legalizovat. Je nutno vzít v úvahu, že stěžovatel nebyl osobou znalou
českého právního řádu a svou formulací o legalizaci pobytu neměl nutně na mysli jednání
obcházející zákon o azylu či zákon o pobytu cizinců, ale pouze úpravu svého osobního statusu
v souladu s právním řádem země, do které přišel.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti pokládá Nejvyšší správní soud za opodstatněné
námitky stěžovatele, v nichž se dovolává důvodů kasační stížnosti uvedených v §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s., tedy vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z nichž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, neměla oporu ve spisech, resp. byla s nimi v rozporu,
přičemž tato skutečnost mohla ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí. Pro tuto důvodně vytýkanou
vadu měl krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušit, a pokud tak neučinil, je jeho rozhodnutí
nezákonné.
Návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud
nezabýval, neboť kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany má odkladný účinek ze zákona
(§32 odst. 5 zákona o azylu).
Podle ustanovení §110 odst. 3 s. ř. s., zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského
soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným
Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím rozhodnutí. V souladu s §110 odst. 2 s. ř. s.
rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu