ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.199.2019:27
sp. zn. 5 Azs 199/2019 - 27
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Viktora Kučery a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: E. T., zastoupený
Mgr. Janem Lipavským, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou
936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 28. 5. 2019, č. j. 43 Az 4/2018 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se o dmít á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Janu Lipavskému, se u rču je odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti částkou ve výši
4114 Kč, která mu bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta
jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2018, č. j. OAM-54/ZA-ZA06-ZA18-
2018. Tímto rozhodnutím žalovaný shledal žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustnou podle §10a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“), a současně řízení o udělení mezinárodní ochrany zastavil
v souladu s §25 písm. i) téhož zákona.
[2] Stěžovatel poprvé požádal o mezinárodní ochranu dne 19. 6. 2012. Jako důvod své
žádosti uvedl obavy z komunity jezídů v souvislosti se svojí konverzí k jinému náboženství
(křesťanství); vedle toho vyjádřil i své obavy z nástupu do armády. Tato žádost byla žalovaným
meritorně projednána a rozhodnuta tak, že stěžovateli se mezinárodní ochrana neuděluje.
Následnou žalobu proti tomuto rozhodnutí zamítl krajský soud rozsudkem ze dne 15. 8. 2014,
č. j. 29 Az 25/2013 - 80. Kasační stížnost proti citovanému rozsudku však byla shledána
důvodnou a rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 4. 2015, č. j. 5 Azs 150/2014 -
62, byl zrušen jak rozsudek krajského soudu, tak jemu předcházející rozhodnutí žalovaného,
jemuž byla současně daná věc vrácena k dalšímu řízení; v něm byl žalovaný vázán právním
názorem vysloveným ve zrušujícím rozsudku. Obstaral si proto další relevantní podklady
vztahující se ke shora uvedeným důvodům žádosti stěžovatele a následně o ní znovu rozhodl
tak, že stěžovateli mezinárodní ochranu neudělil. Stěžovatel napadl i toto (v pořadí druhé
meritorní) rozhodnutí žalovaného žalobou, kterou krajský soud rozsudkem ze dne 8. 6. 2017,
č. j. 43 Az 32/2016 - 59, zamítl; kasační stížnost proti citovanému rozsudku pak byla
Nejvyšším správním soudem odmítnuta pro nepřijatelnost usnesením ze dne 29. 11. 2017,
č. j. 1 Azs 263/2017 - 30.
[3] V nyní posuzovaném případě se jedná o druhou žádost o udělení mezinárodní ochrany,
kterou stěžovatel podal dne 16. 1. 2018. Jako její důvody uvedl v podstatě totéž, co uvedl
v případě své první žádosti; výslovně v rámci poskytnutí údajů k žádosti o mezinárodní ochranu
konstatoval [pod bodem 24) označeným jako „důvody žádosti o mezinárodní ochranu“] toto:
„Ty důvody, pro které jsem žádal poprvé, neprošly u soudu. Já mám ale stejné důvody, nechci si nic vymýšlet.
Žádal jsem kvůli své náboženské konverzi a odmítání vstupu do armády v Arménii…“. Současně dodal,
že od dubna roku 2015 zde má přítelkyni, se kterou poslední rok společně žije a která je českou
státní občankou.
[4] Žalovaný tuto opakovanou žádost vyhodnotil jako nepřípustnou a řízení o ní zastavil,
neboť stěžovatel uvádí stejné důvody jako v předchozí žádosti, a sice obavu z komunity jezídů
a z nástupu do armády; k uvedenému vztahu stěžovatele s českou státní občankou žalovaný
poznamenal, že nejde o novou skutečnost, kterou by bez vlastního zavinění nemohl učinit
předmětem posouzení v předchozím řízení. Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu,
v níž uvedl, že žalovaný měl jeho žádost věcně projednat, neboť v ní uvedl nové skutečnosti –
a sice vztah s českou přítelkyní; současně poukázal na to, že žalovaný mohl aplikovat §11a
odst. 4 zákona o azylu a že opomněl blíže odůvodnit, že v mezidobí nedošlo k takové zásadní
změně situace v zemi původu, která by mohla zakládat opodstatněnost jeho opakované žádosti.
[5] V napadeném rozsudku se krajský soud zaměřil na shora uvedené žalobní body a uvedl,
že stěžovatelem uváděné důvody – spočívající v obavě z jezídské komunity a ze vstupu
do armády – již byly žalovaným blíže zkoumány a jeho závěr, že z těchto důvodů se stěžovateli
mezinárodní ochrana neuděluje, obstál i v následném soudním přezkumu. Co se týče tvrzení
stěžovatele o jeho partnerském vztahu s českou státní občankou, krajský soud k tomu uvedl,
že stěžovateli nic nebrání v tom, aby svůj soukromý a rodinný život realizoval ve své vlasti.
A hodlá-li ho realizovat a rozvíjet v České republice, pak si může upravit svůj pobytový status
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). K poukazu na §11a
odst. 4 zákona o azylu krajský soud konstatoval, že toto ustanovení dává žalovanému možnost
posoudit opakovanou žádost jako přípustnou i v případě, že nejsou splněny podmínky stanovené
v §11a odst. 1 zákona o azylu. Žalovaný tak může zohlednit mimořádné a zákonodárcem
nepředvídané okolnosti, které nastanou v konkrétním případě, např. je-li namístě udělení
tzv. humanitárního azylu (ze zdravotních či jiných důvodů); stěžovatel však v řízení o opakované
žádosti o mezinárodní ochranu neuvedl nic, co by svědčilo o existenci takových mimořádných
okolností. Krajský soud dále připustil, že v rozhodnutí žalovaného není výslovně odůvodněn
závěr, že v mezidobí nedošlo v Arménii k takové zásadní změně situace, která by mohla zakládat
opodstatněnost opakované žádosti. Dodal však, že stěžovatel ani nic takového netvrdil a není
zřejmé, v čem konkrétně by měla daná změna situace spočívat. Připomněl přitom obsah zpráv
o situaci v zemi původu, které jsou založeny ve spise, z nichž nevyplývá, že by v Arménii došlo
k takové zásadní změně politické a bezpečnostní situace, která by mohla založit opodstatněnost
nové žádosti stěžovatele. Za těchto okolností krajský soud podanou žalobu podle §78 odst. 7
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
zamítl.
[6] V kasační stížnosti uplatnil stěžovatel důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
tj. nezákonnost rozsudku krajského soudu z důvodu nesprávného posouzení právní otázky
týkající se jeho opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Konkrétně znovu zopakoval
svoji žalobní argumentaci – tedy upozornil na svůj vztah s českou státní občankou, v němž
spatřoval novou skutečnost odůvodňující věcné projednání opakované žádosti; dále namítl
možnost aplikace §11a odst. 4 zákona o azylu, jíž se žalovaný vůbec nezabýval, jakož
i nedostatečné odůvodnění ve vztahu k tomu, že v mezidobí nedošlo k zásadní změně situace
v zemi původu. Závěrem dodal, že v jeho případě jsou podmínky pro udělení mezinárodní
ochrany splněny, což namítal již v žalobě, avšak krajský soud se s touto námitkou řádně
nevypořádal.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, jakož
i rozsudek krajského soudu, s nímž se ztotožňuje a nespatřuje v něm žádné pochybení. Současně
poznamenal, že je-li žádost o mezinárodní ochranu nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel
o udělení mezinárodní ochrany splňuje podmínky pro její udělení. Navrhl proto, aby Nejvyšší
správní soud kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou, příp. aby ji jako nedůvodnou zamítl.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost
přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu,
že se v dané věci jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud
ve smyslu §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu
učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační
stížnost předestírá k rozhodnutí otázku posuzování opakovaných žádostí o udělení mezinárodní
ochrany. Tato otázka ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu
nezasluhuje pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázku, která
by dosud nebyla v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena, resp. byla řešena rozdílně
či vyžadovala učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení
krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak
krajský soud posoudil případ stěžovatel zcela v souladu s konstantní judikaturou, od níž neshledal
Nejvyšší správní soud důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Žalovaný správní orgán v případě opakované žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany shledal naplnění podmínek pro zastavení řízení s tím, že se jedná o žádost nepřípustnou
ve smyslu §10a odst. 1 písm. e) zákona o azylu, podle kterého: „Žádost o udělení mezinárodní ochrany
je nepřípustná, podal-li cizinec opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, kterou ministerstvo posoudilo
jako nepřípustnou podle §11a odst. 1“. Podle §11a odst. 1 zákona o azylu přitom platí: „Podal-li cizinec
opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany, ministerstvo nejprve posoudí přípustnost opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany, a to, zda uvedl nebo se objevily nové skutečnosti nebo zjištění, které
a) nebyly bez vlastního zavinění cizince předmětem zkoumání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení a
b) svědčí o tom, že by cizinec mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí
vážná újma podle §14a“ (pozn. podtržení doplněno Nejvyšším správním soudem).
[13] Koncept opakovaných žádostí zná právní úprava již poměrně dlouho, přičemž
konsekventně vychází z toho, že je třeba, aby v daném případě existovaly „nové skutečnosti nebo
zjištění“, které musí mít určitou přidanou hodnotu a kvalitu oproti předchozí žádosti o udělení
mezinárodní ochrany; to respektuje též relevantní judikatura k opakovaným žádostem
o mezinárodní ochranu – viz zejm. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, který svůj závěr formuloval do právní věty: „Hlavním smyslem a účelem
možnosti podat opakovanou žádost o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové
závažné skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní
vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní
ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou
přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně
druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí.“ V tomto rozsudku zdejší soud
dále uvedl, že „zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo během času
a jako takové lze připomenout zejména změnu situace v zemi původu nebo změnu poměrů ve vztahu k osobě
žadatele, např. udělení azylu matce nezletilé žadatelky, jejíž žádost již byla pravomocně zamítnuta; k tomu
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2008, č. j. 9 Azs 14/2008 - 57.“ Zdůraznil
současně, že věcné projednání opakované žádosti je výjimkou, „kterou je třeba vykládat restriktivně
tak, aby byl respektován jeden ze základních principů rozhodování ve veřejném právu, a sice princip právní jistoty,
jehož výrazem je i překážka věci pravomocně rozhodnuté.“
[14] V posuzovaném případě již jednou pravomocně rozhodnuto bylo s tím, že mezinárodní
ochrana se stěžovateli neuděluje. Prostým porovnáním první a druhé (opakované) žádosti
o mezinárodní ochranu lze přitom dospět k jednoznačnému závěru, že stěžovatel staví své
důvody v zásadě na tomtéž – a sice na obavách z komunity jezídů a z nástupu do armády
v Arménii. Není proto důvod nesetrvat u rozhodnutého a podrobovat uvedené důvody
znovu věcnému posouzení. A dodal-li k těmto důvodům ve své druhé žádosti stěžovatel to,
že zde má vztah s českou státní občankou, nelze než poznamenat, že o „novou skutečnost
nebo zjištění“ ve smyslu §11a odst. 1 zákona o azylu se nejedná. Jde totiž o skutečnost,
o které stěžovatel věděl již v průběhu předchozího pravomocně ukončeného řízení, a dále –
a to především – jde o skutečnost, která sama o sobě nesvědčí o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování nebo že mu hrozí vážná újma.
[15] Judikatura Nejvyššího správního soudu sice nevylučuje, že by zásah do rodinného
či soukromého života cizince mohl představovat hrozbu vážné újmy a důvod pro udělení
doplňkové ochrany dle §14a odst. 2 zákona o azylu; vychází však konstantně z toho, že se jedná
o výjimečné případy pramenící z mimořádných okolností, např. má-li cizinec manželku, která
je českou státní občankou, s níž se mu na území České republiky narodila dcera, přičemž
zdravotní stav manželky je závažný a neumožňuje jí starat se o dítě (viz rozsudek ze dne
11. 3. 2015, č. j. 3 Azs 256/2014 - 27), nebo žije-li cizinec v České republice fakticky od narození
a studuje střední školu, v zemi původu nemá žádné příbuzné a neovládá tamní jazyk (viz
rozsudek ze dne 21. 2. 2019, č. j. 5 Azs 235/2018 - 32). O žádné takové ani jiné mimořádné
okolnosti se ovšem v případě stěžovatele nejedná. Jeho vztah s českou partnerkou rozhodně
nelze bez dalšího považovat za natolik intenzivní, aby se mohl stát důvodem pro opakované
rozhodování o udělení mezinárodní či doplňkové ochrany. Mezinárodní závazek respektovat
rodinný a soukromý život ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
nelze chápat jako neomezený závazek státu respektovat volbu stěžovatele a jeho přítelkyně
ohledně země jejich společného pobytu. Při stanovení rozsahu povinností státu je nutno uvážit
okolnosti každého konkrétního případu, k čemuž v daném případě došlo, a Nejvyšší správní soud
se v tomto směru ztotožňuje se závěry krajského soudu, vč. toho, že hodlá-li stěžovatel svůj vztah
dále rozvíjet v České republice, je třeba, aby zde svůj pobyt zlegalizoval v souladu se zákonem
o pobytu cizinců.
[16] K námitce stěžovatele týkající se možnosti aplikace §11a odst. 4 zákona o azylu lze
ve stručnosti uvést tolik, že se jedná o ustanovení upravující diskreční pravomoc žalovaného,
který „může z důvodů hodných zvláštního zřetele posoudit podanou opakovanou a další opakovanou žádost jako
přípustnou“. V případě stěžovatele žalovaný neshledal žádné důvody hodné zvláštního zřetele
(např. zdravotní či jiné), což prima facie odpovídá obsahu jeho opakované žádosti o udělení
mezinárodní ochrany. Podstatné v tomto kontextu je, že žalovaný zkoumal a vzal v úvahu
všechny relevantní okolnosti, které musely být zkoumány jako údajné nové důvody tvrzené
stěžovatelem, a které mohly být rozumně představitelné jako důvody zvláštního zřetele hodné
ve smyslu §11a odst. 4 zákona o azylu. Pokud přitom žalovaný dospěl k závěru, že není důvodu
měnit něco na hodnocení těchto okolností oproti jejich předešlému posouzení, implicitně shledal,
že případ stěžovatele je případem běžným, neobsahujícím zvláštní důvody, které by měly vést
k uplatnění svého druhu mimořádné klausule pro mimořádné okolnosti, jíž je zmocnění
ke správnímu uvážení ve zmíněném ustanovení; shodně srov. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 21. 6. 20198, č. j. 2 Azs 101/2019 - 74.
[17] Co se týče samotné situace v Arménii, je třeba konstatovat, že tato byla posouzena podle
aktuálních a relevantních zpráv o zemi původu, jež si žalovaný opatřil a posoudil je v souladu
s judikaturou, podle které platí, že „…i opakovaná žádost, která formálně neuvádí nové skutečnosti
či zjištění pro udělení azylu ani doplňkové ochrany, nemůže být podle názoru rozšířeného senátu považována
za žádost shodnou, a tudíž nepřípustnou, jestliže se od předcházejícího pravomocného rozhodnutí ve věci
mezinárodní ochrany zásadním způsobem změnila situace v zemi původu a tato změna by mohla zakládat
opodstatněnost nové žádosti o udělení mezinárodní ochrany“; viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího
správního soudu ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 – 96, č. 2642/2012 Sb. NSS.
[18] Ze zpráv, které jsou součástí správního spisu (informace Ministerstva vnitra ze dne
28. 8. 2017 nadepsaná „Arménie: Bezpečnostní a politická situace v zemi“, informace rakouského
Federálního úřadu pro imigraci a azyl ze dne 5. 5. 2017 zabývající se vojenskou službou a odvody
v Arménii, informace Ministerstva zahraničních věcí ze dne 3. 8. 2016 týkající se postavení jezídů
v Arménii nebo výroční zpráva Ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických
o svobodě vyznání v Arménii ze dne 15. 8. 2017), nevyplývá, že by v Arménii došlo v mezidobí
k zásadní negativní změně politické či bezpečnostní situace, která by vyžadovala opětovné
meritorní posouzení žádosti stěžovatele. Ostatně ani sám stěžovatel ve své druhé žádosti žádnou
zásadní změnu okolností netvrdil a nepředložil žádné relevantní podklady; zopakoval pouze své
předchozí důvody doplněné o současný partnerský vztah s českou státní občankou. Za této
situace se tak jeho námitka, že žalovaný, který ve svém rozhodnutí odcitoval některé ze zpráv,
aniž učinil explicitní a odůvodněný závěr ve vztahu k tomu, zda v Arménii došlo ke změně
situace, jeví jako ryze formalistická a účelová. I v tomto ohledu krajský soud dospěl ke správnému
závěru, že žalovaný posoudil stav v zemi původu dostatečně a na základě relevantních podkladů,
ačkoli preciznější odůvodnění ze strany žalovaného by jistě bylo na místě.
[19] Již jen pro úplnost zdejší soud uvádí, že je-li žádost o udělení mezinárodní ochrany
nepřípustná, neposuzuje se, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje důvody pro
udělení azylu nebo doplňkové ochrany (§10a odst. 2 zákona o azylu). Jinými slovy, vůbec
nedojde k věcnému posouzení podané žádosti a jakákoli argumentace stěžovatele spočívající
v tom, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany, je tedy zcela irelevantní
a mimoběžná, jak ostatně plyne i z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu; ten
se správně soustředil na žalobní body směřující k otázce nepřípustnosti žádosti a logicky se nijak
blíže nezabýval její důvodností, tj. splněním podmínek pro udělení mezinárodní ochrany.
[20] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno
žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje
od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď
na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal
žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal
ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[21] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 ve spojení
s ustanovením §120 s. ř. s., z nichž vyplývá, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost odmítnuta.
[22] Stěžovateli byl v řízení o žalobě ustanoven advokát Mgr. Jan Lipavský, který ho zastupuje
i v řízení o kasační stížnosti. V takovém případě platí hotové výdaje zástupce a odměnu
za zastupování stát (§35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Z tohoto důvodu Nejvyšší
správní soud jmenovanému zástupci určil odměnu za jeden úkon právní služby (písemné podání
ve věci samé – kasační stížnost) ve výši 3100 Kč podle §7, §9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1
písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, a dále náhradu hotových výdajů –
režijní paušál ve výši 300 Kč podle §13 odst. 4 uvedené vyhlášky. Nejvyšší správní soud tedy
zástupci stěžovatele určil odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační
stížnosti částkou ve výši 3400 Kč. Jelikož zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty,
zvyšuje se tato částka o částku odpovídající této dani, která činí 21 %. Zástupci stěžovatele tedy
bude vyplacena celková částka ve výši 4114 Kč, a to z účtu Nejvyššího správního soudu
do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. ledna 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu