ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.208.2005
sp. zn. 5 Azs 208/2005 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobkyně: H. K., zast. advokátkou JUDr. Lenkou Pavlovou, se sídlem AK Palác Patium,
Žitavského 496, Praha 5, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o
udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 28. 2. 2005, č. j. 46 Az 85/2004 – 15,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2005, č.j. 46 Az 85/2004 – 15
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 10. 2004 č. j. OAM-646/LE-01-07-2004 byla
jako zjevně nedůvodná dle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
zamítnuta žádost žalobkyně - stěžovatelky o udělení azylu. Žalobu podanou proti tomuto
rozhodnutí krajský soud výše označeným usnesením podle ust. §46 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) odmítl. Proti tomuto usnesení brojí stěžovatelka
kasační stížností, v níž uplatnila důvod dle ust. §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Krajský soud
odmítl žalobu s odůvodněním, že tato neobsahovala žádný žalobní bod, čímž nesplňovalo
podání náležitosti dle §71 odst. 1 s. ř. s. Jak soud dále konstatoval, není povinností soudu
podle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzývat žalobce k odstranění vad, neboť tak široce pojímaná
povinnost soudu by zjevně odporovala dispoziční zásadě a zásadě koncentrační. Stěžovatelka
tvrdí, že toto konstatování soudu nemá oporu v zákoně. Souhlasila by s názorem soudu tehdy,
nemá-li podání žádný žalobní bod. Stěžovatelka je přesvědčena, že nesplňuje-li podání
všechny náležitosti, je povinností předsedy senátu dle §37 odst. 5 s. ř. s. vyzvat podatele
k opravě nebo odstranění vad, přitom k tomu stanoví lhůtu. Tato lhůta stanovená předsedou
senátu je lhůtou soudcovskou, není lhůtou zákonnou. Ust. §71 odst. 2 s. ř. s. nelze na případy,
kdy soudu dojde podání označené jako žaloba aniž by obsahovalo žalobní bod, aplikovat.
Podle uvedeného může žalobce rozšířit žalobu o další žalobní body jen ve lhůtě pro podání
žaloby. Koncentrační zásadu je tak možno aplikovat jen v případě, že v žalobě již žalobní
body, resp. alespoň jeden uveden byl. Naopak, jestliže zde žádný žalobní bod nebyl a žalobce
reagoval na výzvu předsedy senátu k odstranění vad podání, nemůže se jednat o rozšíření
žaloby o další žalobní body, ale pouze o doplnění jejich chybějících náležitostí, bez kterých
by soud nemohl rozhodnout. Předseda senátu dle názoru stěžovatelky může stanovit lhůtu
pouze tehdy, nelze –li na případ aplikovat lhůtu zákonnou. Stěžovatelka navrhuje, aby
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Současně požádala o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné předeslat, že není jeho úkolem znovu
komplexně posuzovat otázku, zda stěžovatelce měl či neměl být žalovaným azyl přiznán,
nýbrž má posoudit, zda předchozí řízení trpělo vadami spadajícími pod vymezení
v §103 odst. 1 s. ř. s. tvrzenými v kasační stížnosti, popřípadě některými dalšími vadami,
k jejichž přezkumu je Nejvyšší správní soud povolán v řízení zahájeném podanou kasační
stížností z úřední povinnosti.
Není sporu o tom, že řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou
dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze
na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této
žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak
specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné (§71 s. ř. s).
V důsledku přísně dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím správního
orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových
a právních důvodů považuje žalobce či žalobkyně napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
nebo nicotné /§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s./. Ve lhůtě dle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. lze žalobu
rozšířit o skutečnosti původně neuplatněné, tedy i o další žalobní body. S obsahem žaloby,
tedy vymezením toho, čeho se žalobce domáhá, lze ze strany žalobce disponovat pouze v této
zákonné lhůtě. S ohledem na zachování rovnosti účastníků řízení je nutno tuto zákonnou lhůtu
respektovat i pro případ, kdy jsou odstraňovány vady žaloby postupem dle ust. §37 odst. 5
s. ř. s. podle interpretace stěžovatelky, by soud přiznal více práv žalobci, který podá zcela
nekonkrétní a nejasné podání bez uvedení žalobního bodu, když by tuto vadu odstraňoval
postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s., přitom by lhůta pro odstranění vad, resp. pro učinění
kvalifikované žaloby s vymezením žalobních bodů, závisela pouze na uvážení předsedy
senátu, oproti žalobci, který podal kvalifikované podání, uvedl žalobní body nejasně
a nepřesně, přitom v jejich dispozici je omezen zákonnou lhůtou, v níž lze žalobu podat
(§71 odst. 2 s. ř. s.).
V souzené věci ze spisového materiálu vyplývá, že žaloba obsahovala náležitosti,
přitom k odstranění nedostatků žaloby nebyla stěžovatelka postupem dle §37 odst. 5 s. ř. s.
vyzvána, když soud v této souvislosti konstatoval, že lhůta pro podání žaloby byla 7 dnů ode
dne doručení rozhodnutí správního orgánu a po uplynutí lhůty nemohla již být žaloba nikterak
doplněna a rozšířena o konkrétní žalobní body.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, že nelze uplatnit
postup dle ust. §37 odst. 5 s. ř. s., aniž by byla respektována zákonná omezení ve smyslu
ust. §71 odst. 2 s. ř. s. Nelze zajisté umožnit žalobci de facto individuálním přístupem soudu
(stanovením lhůty soudcovské) porušit jiné zákonné ustanovení (v daném případě
ust. §71 odst. 1 a 2 s. ř. s.). Interpretace vztahu dvou výše uvedených ustanovení, tak jak
ji uvádí stěžovatelka, je proto chybná.
Nejvyšší správní soud se však neztotožňuje s tvrzením, že žaloba, tak jak byla podána,
neobsahovala žádný žalobní bod a byla tak neprojednatelná.
Správní soudnictví je institutem, který slouží k zajištění právní ochrany fyzických
a právnických osob, které byly rozhodnutím správního orgánu zkráceny na svých
subjektivních právech. Žaloba proto musí kromě obecných náležitostí podání (§37 odst. 2 a 3
s. ř. s.) obsahovat nejen tvrzení o tom, že žalobce byl zkrácen na svých právech,
ale i specifikaci toho, jakými porušeními zákona v napadeném rozhodnutí byl žalobce
na svých právech zkrácen, tedy uvedení důvodů, v čem žalobce spatřuje nezákonnost
rozhodnutí správního orgánu /§71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s./. Možnost napadení
pravomocného správního rozhodnutí a zejména možnost jeho zrušení soudem je bezesporu
určitým zásahem do principu právní jistoty. Proto zákon stanoví, že žalobu je možno podat
v poměrně krátké lhůtě podle ust. §72 odst. 1 s. ř. s., ale i to, že jen v této lhůtě je možno
žalobu rozšířit , tedy i uvádět další žalobní důvody (§72 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Podle uvedeného §71 s. ř. s. jistě nestačí podat v dané lhůtě soudu jakékoli podání
označené jako žaloba, či obdobně, nýbrž je třeba podat v této lhůtě takové podání, jež může
soud jako žalobu skutečně posoudit. Byla-li žaloba odůvodněna tím, že rozhodnutí
žalovaného nevycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, žalovaný neprovedl
šetření nezbytná k objasnění okolností rozhodných pro řádné posouzení věci, přičemž porušil
ust. §3 odst. 3 a 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 správního řádu, nelze přisvědčit závěru
krajského soudu, že důvody žaloby nebyly uvedeny. Žaloba rovněž obsahovala specifikaci
napadeného rozhodnutí, označení žalovaného, řádnou identifikaci žalobkyně.
Doplnění žaloby, je-li ho pro rozhodnutí ve věci nutno provést, je možno ve lhůtě
stanovené předsedou senátu ve smyslu ust. §37 odst. 5 s. ř. s. provést pouze ve vztahu k
žalobním bodům již uplatněné; krajský soud však, ačkoli žalobní body byly z podání
stěžovatelky seznatelné, dle cit. ustanovení nepostupoval, přitom lhůta, kdy by tak učinil,
nemohla být v rozporu s ust. §71 odst. 2 s. ř. s., neboť předmětem odstranění vad podání již
nemohlo být rozšíření, resp. uvedení žalobních bodů, ale toliko doplnění, resp. upřesnění již
tvrzených skutečností.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že v podaném opravném prostředku proti rozhodnutí žalovaného, vymezila stěžovatelka meze
a rozsah přezkumné činnosti soudu způsobem dostačujícím, když rozhodnutí žalovaného
považovala za nezákonné z důvodu nesprávného právního posouzení a z důvodu vady řízení,
spočívající v tom, že skutková podstata, ze které správní orgán vycházel, nevychází
ze spolehlivě a úplně zjištěného stavu věci. Bylo-li možno z obsahu podané žaloby, jakož
i z obsahu správního spisu, který měl soud k dispozici nepochybné, že žaloba byla podána
včas, byly zřejmé důvody z nichž je žaloba podána, jakožto, čeho se žalobkyně domáhá, není
nikterak odůvodněn postup soudu, který žalobu dle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl,
aniž uplatnil postup dle §37 odst. 5 s. ř. s, měl-li za to, že podání trpělo tak zásadními
vadami, které bylo nutno odstraňovat.
.
Podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu – a ve shodě s konstantní judikaturou
Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 738/2000) - je nutno vycházet především
ze skutečnosti, že smyslem procesních podmínek řízení obecně je snížení entropie
(neurčitosti) při uplatňování práv, resp. pravomocí, časové omezení stavu nejistoty v právních
vztazích a urychlení procesu rozhodování s cílem reálného dosažení zamýšlených cílů.
Stanovení těchto podmínek proto musí být provedeno transparentně, srozumitelně
a předvídatelným způsobem a nesmí být zejména zneužíváno k tomu, aby v praxi docházelo
k denegatio iustitiae (odepření spravedlnosti).
Přezkum Nejvyššího správního soudu v projednávané věci směřoval k otázce, zda
intenzita nedostatků stěžovatelčina podání dosáhla té míry, při níž je veřejný zájem
na co nejširším přístupu ke spravedlnosti převážen zájmem na efektivním fungování této
spravedlnosti, jež je podmíněno také nepřetížeností soudů meritorním přezkoumáváním
podání, u nichž například není patrné, proti čemu směřují, tedy z jakého zákonného důvodu
se spravedlnosti dovolávají. Při takto nastolené otázce nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu
než rozhodnout, že ve světle příslušných ustanovení s. ř. s. posuzované podání této intenzity
nedosáhlo.
Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené dospěl k závěru, že usnesení
Krajského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta žaloba stěžovatelky, je nezákonné, a proto
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení. Za této situace již Nejvyšší správní soud nerozhodoval samostatně
o žádosti o přiznání odkladného účinku, neboť takový postup by byl zjevně nadbytečný.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud i o nákladech řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 11. listopadu 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu