ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.233.2005
sp. zn. 5 Azs 233/2005 - 66
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci
žalobce: M. A. G., zast. advokátkou JUDr. Hanou Fučíkovou, se sídlem AK nám. bří Synků
4, Praha 4, proti žalovanému Ministerstvu vnitra se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2005, č. j. 8 Az
37/2004 - 35,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Soudem ustanovené advokátce JUDr. Haně Fučíkové se p ř i z n á v á odměna
za zastupování ve výši 1075 Kč, která jí bude vyplacena ve lhůtě do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 5. 2004,
č. j. U - 1199/VL-10-P17-2000; tímto bylo rozhodnuto, že pro nesplnění podmínek podle
ustanovení §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“)
se stěžovateli azyl neuděluje. Zároveň bylo rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá nezákonnost rozhodnutí žalovaného,
která spočívá v nesprávném posouzení právní otázky, zda stěžovatel splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 zákona o azylu a vady řízení spočívající v nedostatečném zjištění
skutkové podstaty. Stěžovatel podal žádost o azyl především z důvodu, že jako v minulosti
aktivní člen boje za práva Palestinců má opodstatněné obavy návratu do země původu
a obecně do oblasti, kde nejsou uznávaná práva a svobody Palestinců. Žalovaný
se nedostatečně zabýval důvody podání jeho žádosti a nezjistil všechny okolnosti rozhodné
pro řádné posouzení věci, důkazy a všechny podklady nebyly dostatečně zhodnoceny.
Městský soud se nedostatečně zabýval námitkami obsaženými v žalobě, a proto věc nebyla
spolehlivě objektivně rozhodnuta. Stěžovatel je přesvědčen, že naplňuje důvody dle §12
a §91 zákona o azylu. Stěžovatel dále namítá, že v rozsudku soudu nebyl označen
zmocněnec, který jej zastupoval, jakož i to, že není pravdou, že by neposkytl součinnost
pro doručení. Správní orgány dle stěžovatele porušily čl. 33 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků. Stěžovatel požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti.
Žalovaný ve svém vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a domnívá se,
že jak jeho rozhodnutí, tak i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy.
V dalším odkazuje na správní spis, zejména na vlastní podání stěžovatele a jeho výpovědi
učiněné ve správním řízení. Konstatuje, že stěžovatel ve správním řízení neuvedl žádné
relevantní skutečnosti pro udělení azylu, poukazuje na rozpory v jeho výpovědích (především
členství v neexistujících politických seskupeních, rozpory v tvrzení o trestním stíhání).
Výpovědi stěžovatele jsou nevěrohodné a vyplývá z nich snaha o legalizaci pobytu. Navrhuje,
aby kasační stížnost jako nedůvodná byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom stěžovatel je chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Městského
soudu v Praze v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal dne 30. 3. 2000 žádost o udělení
azylu pod jménem E. A. N., v níž uvedl že do České republiky přicestoval letecky v roce 1988
na alžírský cestovní doklad, po ukončení jeho platnosti mu pobočka Organizace pro
osvobození Palestiny v Iráku vyřídila cestovní doklad pro Palestince. Následně si cestovní
doklad na zastupitelství Iráku v P. prodloužil. Dále sdělil, že v České republice nepřetržitě
pobývá od roku 1992 a žije zde se svojí družkou a dvěma nezletilými dětmi. O azyl požádal,
protože nemá platné doklady a ani je nemůže nijak získat. V pohovoru ze dne 5. 4. 2000,
který byl na žádost stěžovatele veden v arabském jazyce za přítomnosti tlumočníka dále
uvedl, že v letech 1990-1995 vlastnil alžírský cestovní doklad, který mu vystavilo alžírské
ministerstvo obrany, kde bylo uvedeno, že se narodil v Alžírsku; narodil se však v Palestině.
Objasnil, že vystavení alžírského pasu bylo politickým záměrem, aby mohl kamkoli
vycestovat. Uvedl, že je palestinské národnosti, islámského vyznání. V L., kde žil do roku
1982 pobýval v uprchlickém táboře, byl zaregistrován jako palestinský uprchlík
a od libanonské vlády měl vystaven občanský průkaz pro palestinské uprchlíky. Dále sdělil,
že byl členem F. L. o. P. (FLP), osobně měl za úkol navázat kontakty mezi FLP a západní
Evropou. V roce 1995 již neměl zájem s FLP spolupracovat, přitom do roku 1993 dostával od
organizace výplatu. Později žil z úspor a podpory svého bratra, který žije v Africe. Z L.
vycestoval v roce 1982 na základě speciálního pasu Sýrie, které mu vydalo ministerstvo
zahraničí. Následně pobýval ve Španělsku, Africe, Pobřeží Slonoviny, Kanárských ostrovech
a Tunisu – zde setrval do roku 1985 a poté vycestoval do Francie. Zde byl zatčen a odsouzen
k trestu odnětí 4 let za přechovávání zbraní. Po svém propuštění v roce 1988 vycestoval do
Alžírska. Do České republiky přijel na cestovní doklad Alžírska v roce 1990, 1991 a od roku
1992 zde již žije nepřetržitě. Měl zde zajištěn dlouhodobý pobyt jako občan Alžírska.
Pracoval zde do roku 1997 jako novinář M. A.-O. v České republice; jde o politický časopis
zaměřený na palestinskou otázku. V České republice chtěl získat trvalý pobyt, měl ale
propadlý cestovní doklad, který mu alžírská ambasáda odmítla prodloužit; důvodem byla
skutečnost, že cestovní doklad vydalo alžírské ministerstvo obrany. Cestovní doklad tedy
zaslal do kanceláře FLP v Alžírsku, ale dodnes jej nedostal. Pro FLP již přestal pracoval, ale
má tam dodnes dobré vztahy s některými členy; na základě těchto vztahů mu byl v Iráku
vystaven cestovní doklad pro palestinské uprchlíky, který mu v Praze na ambasádě po dvou
letech prodloužili. V pohovoru potvrdil, že jedním z důvodů žádosti o udělení azylu je snaha
zůstat se svojí rodinou v České republice. Ohledně své politické minulosti sdělil, že v roce
1975 založili s kamarády v L. stranu A. M. A. A., syrské orgány na něj vydaly zatykač
a někteří členové včetně jeho bratra byli popraveni. Dále uvedl, že psal články do stranického
letáku, ale vojensky pro stranu nepracoval. Strana měla asi 80 členů a působila tajně v Sýrii,
Jordánsku, Libanonu, Egyptě a Kuvajtu v letech 1974-1975. Skutečnost, že byl na něho vydán
zatykač se dozvěděl v novinách, podařilo se mu uprchnout. V roce 1976 svoje aktivity pro
stranu ukončil. Do roku 1982 pobýval v Libanonu, neboť OOP vojensky působila v Libanonu
a Libanonci ani Syřané nemohli do oblasti, kde žili Palestinci. Z tohoto důvodu jej za uvedené
aktivity v A. M. A. A. nemohli zatknout. Momentálně se do Libanonu nemůže vrátit, jelikož
se domnívá, že mu hrozí zatčení; uvedl, že bezpečnostní složky Sýrie působí na letišti
v Libanonu. V dalším pohovoru uskutečněném dne 13. 3. 2001 uvedl, že do České republiky
přicestoval, protože do států západní Evropy nesmí vstoupit. Sdělil, že z Francie, kde byl
vězněn, byl vyhoštěn a předpokládá, že zákaz pobytu v jeho případě platí na území i jiných
evropských států. Dodal, že pro Alžířany v roce 1986 zavedly všechny evropské země
vízovou povinnost. V České republice mu byl udělen zákaz pobytu, protože se s žádostí
o jeho prodloužení nedostavil včas. Objasnil, že jako držitel iráckého pasu pro palestinské
uprchlíky nesmí cestovat do žádného státu, vstoupit na území Iráku smí jen na základě
povolení iráckého vedení. Znovu uvedl, že o udělení azylu požádal, aby v České republice
mohl žít se svou družkou a dvěma dětmi. Dne 17. 2. 2002 byl se stěžovatelem veden další
doplňující pohovor, v němž opakoval předchozí sdělení, dále se vyjádřil ke své politické
angažovanosti, dodal, že od roku 1972 byl členem F. P. L. o. P. (FPLP), strana se rozdělila
na dvě křídla, názorově se rozcházeli s O. J. A. a museli založit novou stranu, která
se jmenuje O. C. o. A. (OCA). Tato strana vyhlásila válku všem stranám, které tehdy
existovaly; stěžovateli bylo proto zakázáno vstoupit do všech arabských států. V letech 1978-
1982 byl členem FLP. V uváděných stranách a organizacích byl vždy funkcionář. Potvrdil, že
od roku 1995 pro FLP již nepracuje, ale byl i nadále jejich přítel. Současně však také sdělil, že
žádné kontakty se členy OOP a FLP již neudržuje. Jeden jeho syn žije v Libanonu, druhý
v České republice, kde má udělen trvalý pobyt. Oba bratři spolu spolupracují a obchodují.
Stěžovatel je finančně podporován ze strany rodiny a dětí. Opět uvedl, že v České republice
má zájem získat trvalý pobyt a žít zde se svojí rodinou.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel.
Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou
škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko
nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy
vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských, sociálních
a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické vyspělosti
příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním postavení
uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem pro udělení
azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané zemi byly
sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní úroveň
příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické skupině;
zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek pro udělení azylu.
V daném případě stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil jednoznačně snahou
o legalizaci pobytu v České republice, přitom tento důvod jako jediný shodně uvedl i ve všech
protokolech, a dále obavami z možného zatčení pro jeho aktivity ve straně A. M. a. A.,
když syrské orgány na jeho osobu vydaly zatykač, o čemž informovaly sdělovací prostředky.
Zatímco důvod legalizace pobytu stěžovatel ve všech výpovědích uvedl shodně, ostatní
výpovědi stěžovatele se v jednotlivostech rozcházely, jak vyplývá z podrobného odůvodnění
rozhodnutí žalovaného. Nevěrohodnost stěžovatelem uvedených důvodů přitom dokládá i
informace UNHCR č. j. OAM-34/2003 ze dne 5. 3. 2004, z níž vyplývá, že organizace
stěžovatelem uvedené neexistují a nebyly nalezeny ani informace o jejich dřívější existenci.
Neuváděl-li stěžovatel kromě snahy o legalizaci svého pobytu žádné jiné relevantní
důvody pro udělení azylu, přitom skutečnosti, o které svoji žádost opíral a z nichž by bylo
možno dovodit jeho pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, se ukázaly nevěrohodnými,
stejně tak byly rozporné i ostatní skutečnosti (stran např. jeho jména, místa narození,
okolnosti vydání pasu syrskými orgány, apod.), žalovaný správně vyhodnotil situaci,
následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona udělen.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Hodlá-li
stěžovatel pobývat na území České republiky legálně, je nutno využít jiných právních
nástrojů, nikoli však institutu azylu.
Žalovaný se v případě stěžovatele rovněž zabýval důvody pro udělení azylu dle
§13 odst. 1, resp. §14 zákona o azylu; přitom neshledal pro žádný z nich naplnění podmínek.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nedostatečně zjistil skutkový stav a neobstaral
si potřebné doklady, aby mohl spolehlivě posoudit situaci v jeho vlasti, aniž však uvádí,
v čem konkrétně žalovaný pochybil.
Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
ustanovení §12 cit. zákona jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují
důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. To ovšem
neznamená a z žádného ustanovení zákona tak nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla
povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu
správního řízení uvedl.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod,
jak azyl získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně
správní řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován, byl mu
dán dostatečný prostor pro vypovězení důvodů, jakož i možnost k jednotlivým protokolům
se vyjádřit, navrhnout další důkazy nebo jejich doplnění. Postup žalovaného byl tak naprosto
korektní a jako takový jej soud 1.stupně i vyhodnotil.
Žalovaný se podrobně zabýval rovněž situací v zemi stěžovatele. V návaznosti
na obsáhlé a podrobné informace obsažené ve spisovém materiálu o stavu dodržování
lidských práv v Iráku, Libanonu včetně postavení Palestinců v těchto zemích vyhodnotil
tvrzení uváděná stěžovatelem a dospěl k závěru, že v jeho případě nevyplynuly důvody
zakládající překážku vycestování dle §91 zákona o azylu, spočívající zejména v tom,
že by stěžovatel byl nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život
nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho život ohrožen v důsledku
válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon
tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České
republiky. Z tvrzení stěžovatele nebylo přesvědčivě prokázáno, že mu skutečně hrozí fyzická
likvidace
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí žalovaného
je dostatečně srozumitelným a přesvědčivým způsobem odůvodněno, pro stěžovatele z něj
zcela jasně vyplývá, z jakých skutečností správní orgán a následně i soud vycházel a jakými
právními úvahami se při rozhodování řídil. Stěžovatel byl v protokolu o pohovoru řádně
seznámen s podklady pro rozhodnutí, přičemž mohl navrhnout doplnění důkazů, z nichž
správní orgán vycházel, o doplnění nežádal, ani neuvedl žádné skutečnosti, které by mohly
být důvodné pro odlišné posouzení situace, než učinil žalovaný, a to zejména ve vztahu
k jeho osobě a možnému pronásledování.
Rovněž tak rozsudek Městského soudu v Praze se řádně vypořádal se všemi
námitkami, které stěžovatel v žalobě uvedl; namítaná skutečnost, že v rozsudku není označen
obecný zmocněnec je zcela irelevantní. Stěžovateli byly veškeré písemnosti soudu řádně
doručeny, tento je osobně převzal, dostavil se osobně k ústnímu jednání před soudem, pro toto
jednání mu byl ustanoven tlumočník (nikoli zmocněnec). Stěžovateli tak nebyla upřena žádná
práva na spravedlivý proces, řízení před soudem netrpělo žádnými vadami, které by mohly
mít vliv na zákonnost vydaného rozsudku.
Stěžovatelem uplatněné námitky podle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. neshledal
Nejvyšší správní soud důvodnými, a proto kasační stížnost postupem dle
ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.). Soud
proto určil odměnu advokáta částkou 1 x 1000 Kč za jeden úkon právní služby – převzetí
a příprava věci a 1 x 75 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s §9 odst. 3 písm. f), §7,
§11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších předpisů, celkem 1075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 14. března 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu