ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.25.2005
sp. zn. 5 Azs 25/2005 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: S. D., zast. Mgr. Romanem Seidlerem, advokátem se sídlem AK Plzeň,
Na Jíkalce 13, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu,
v řízení o kasační stížnosti žalobce ze dne 25. 10. 2004 proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 8. 9. 2004, č. j. 48 Az 29/2004 – 32,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 8. 9. 2004, č. j. 48 Az 29/2004 - 32, zamítl Krajský soud v Praze
žalobu žalobce – stěžovatele proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. 1. 2004,
č. j. OAM-4975/VL-03-be-02-2003. Tímto rozhodnutím žalovaný zastavil řízení o udělení
azylu dle ustanovení §25 písm. a) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, v platném znění (dále jen „zákon o azylu“), neboť
stěžovatel vzal žádost o azyl dne 19. 1. 2004 zpět.
Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel včas kasační
stížnost.
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel shledává nezákonnost napadeného rozhodnutí v důsledku nesprávného
právního posouzení otázky, zda je možno na případ stěžovatele vztáhnout ustanovení §25
písm. a) zákona o azylu, resp. zda stěžovatelem učiněné zpětvzetí je platným úkonem
či nikoli.
Stěžovatel uvádí, že krajský soud se v napadeném rozsudku nedostatečně vypořádal
s jeho námitkou. Žalovanému stěžovatel vytýká, že porušil procesní předpisy, zejména
ustanovení §22 odst. 1 zákona o azylu, neboť stěžovateli nebyl poskytnut při jednání
v azylovém středisku tlumočník a byla mu předložena k podpisu listina vyhotovená v českém
jazyce, tedy nikoli v mateřském jazyce. Pokud snad žalovaný dokládal, že jednání měl být
přítomen tlumočník do ruského jazyka, pak se nejednalo o tlumočníka do mateřského jazyka.
Nelze přehlédnout, že stěžovatel je poměrně mladého věku a v době odtržení Ukrajiny
od Sovětského svazu mu bylo 7 roků. Tedy již nemohl zažít dobu, kdy úředním jazykem
na Ukrajině byl ruský jazyk a tedy ani tento jazyk neovládá tak, aby byl schopen v tomto vést
jednání ve správním řízení. Stěžovatel při jednání s pracovníky žalovaného porozuměl tak,
že jeho podpis na předkládané listině má stěžovateli zajistit právě udělení azylu. Stěžovatel
netušil, že svým podpisem na listině stvrzuje zpětvzetí žádosti o udělení azylu a ani takový
úmysl neměl a nemá. Stěžovatel jednal v omylu, a to na základě porušení procesních předpisů
pracovníků žalovaného. Takto učiněný úkon stěžovatele nebyl tedy učiněn vážně a svobodně
a nemůže být považován jako platně činěný. Stěžovatel je dále přesvědčen, že tyto vady řízení
před žalovaným a soudem naplňují důvody pro podání kasační stížnosti dle ustanovení §103
odst. 1 písm. a) b), d) s. ř. s.
Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Současně s ohledem na cizí státní příslušnost stěžovatele, z důvodu zajištění
přítomnosti stěžovatele v České republice, tak, aby mohl řádně uplatňovat svá práva u soudu,
za situace, kdy azylové řízení končí doručením rozsudku krajského soudu, stěžovatel navrhl,
aby Nejvyšší správní soud přiznal jeho stížnosti odkladný účinek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 4. 1. 2004. Popírá oprávněnost podané
kasační stížnosti a plně souhlasí s napadeným rozsudkem. Současně uvádí, že součástí spisu
je stěžovatelem vlastnoručně podepsané zpětvzetí v jazyce českém i ruském. Námitku
stěžovatele, že neovládá ruský jazyk dokonale, považuje správní orgán za účelovou. Navrhuje
kasační stížnost zamítnout a odkladný účinek podané kasační stížnosti nepřiznat.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
kasační stížností, vyšel přitom z právního stavu platného v době vydání napadeného
rozhodnutí žalovaného (§75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný
účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je žadatel
chráněn před důsledky rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění
podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění
pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí
soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného
účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza,
která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční policie platnost víza
prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká právní mocí
rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, negativní by před rozhodnutím
o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení. Při rozhodnutí o kasační stížnosti
pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné, neboť obecně může přiznání odkladného
účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby rozhodnutí o této stížnosti.
Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že řízení o udělení
azylu bylo zahájeno dne 2. 10. 2003 na základě žádosti o udělení azylu, v níž stěžovatel
uvedl, že má ukrajinskou národnost i státní příslušnost. Na otázku, v jakém jazyce je schopen
se dorozumět, sdělil stěžovatel žalovanému, že v jazyce ruském. Taktéž důvody,
pro které stěžovatel žádal o udělení azylu, jsou sepsány vlastní rukou stěžovatele v jazyce
ruském, přičemž text v jazyce ruském je srozumitelný. Téhož dne podepsal stěžovatel
prohlášení o jazyce a převzetí poučení, kdy v souladu s ustanovením §22 písm. 1 zákona
o azylu požádal, aby řízení o udělení azylu bylo vedeno v jazyce ruském. Dne 20. 11. 2003
byl se stěžovatelem sepsán protokol k důvodům žádosti o azyl za přítomnosti tlumočnice
do ruského jazyka paní M., s čímž stěžovatel vyslovil souhlas. Ve spise je dále založen
dokument ze dne 19. 1. 2004, jenž v záhlaví nese označení jako zpětvzetí žádosti o udělení
azylu, přičemž první část dokumentu je sepsána v jazyce českém, druhá, totožného znění
v jazyce ruském. Obě vyhotovení stěžovatel vlastnoručně podepsal. Na základě zpětvzetí
žalovaný téhož dne řízení o udělení azylu ve smyslu ustanovení §25 písm. a) zákona o azylu
zastavil.
Proti rozhodnutí o zastavení řízení stěžovatel podal dne 4. 2. 2004 žalobu,
kterou krajský soud dne 8. 9. 2004 kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl.
Výše uvedený rozsudek napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody obsažené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b), d) s. ř. s.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím
řízení.
Dle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
Dle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené
nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Tvrzenou nezákonnost podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spatřuje stěžovatel
v nesprávném posouzení právních otázek soudem v předcházejícím řízení, když zpochybňuje
závěry soudu o platně učiněném zpětvzetí.
S názorem stěžovatele se Nejvyšší správní soud neztotožňuje.
Dle ustanovení §22 odst. 1 zákona o azylu má účastník řízení právo jednat v řízení
o udělení azylu v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Za tím
účelem ministerstvo účastníkovi poskytne bezplatně tlumočníka na celou dobu řízení.
Dle ustanovení §25 písm. a) téhož předpisu se řízení zastaví, jestliže žadatel o udělení
azylu vzal žádost o udělení azylu zpět.
Dikce ustanovení §22 zákona o azylu zakotvuje právo účastníka řízení o udělení azylu
jednat buď v jazyce mateřském nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět.
Jak již bylo uvedeno výše, stěžovatel sám v žádosti o azyl výslovně uvedl, že je schopen
se dorozumět v jazyce ruském a žalovaný na základě této skutečnosti dále jednal
se stěžovatelem v ruštině. V průběhu řízení, zejména při pohovoru či při dalších úkonech
žalovaného, kdy řízení probíhalo za časti tlumočníka z ruského jazyka, stěžovatel svoji
znalost ruského jazyka, jež by mu bránila komunikaci se žalovaným, žádným způsobem
nezpochybnil. Pokud by stěžovatel, jak v kasační stížnosti tvrdí, neovládal jazyk ruský
a věděl, že bude mít problémy při komunikaci v jazyce ruském, jistě by na tuto skutečnost
žalovaného upozornil již dříve, a nesouhlasil by s vedením řízení o udělení azylu v ruštině.
V daném případě taktéž nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatel vlastnoručně sepsal
v ruštině důvody, pro které žádal o udělení azylu, stvrdil svým podpisem, že obsahu poučení
v azylovém řízení v jazyce ruském rozumí. Ve světle těchto skutečností se tvrzení stěžovatele,
že neovládá ruský jazyk tak, aby byl schopen vést v tomto správní řízení, jeví jako účelové.
Stěžovatelova námitka, že žalovaný porušil ustanovení §22 odst. 1 zákona o azylu,
neboť stěžovateli nebyl poskytnut při jednání v azylovém středisku tlumočník a stěžovateli
byla předložena k podpisu listina vyhotovená v českém jazyce, tedy nikoli v mateřském
jazyce, je nedůvodná.
Formulář zpětvzetí nebyl stěžovateli předložen pouze v jazyce českém, nýbrž zpětvzetí
bylo vyhotoveno dvojjazyčně a stěžovatel podepsal jak verzi v jazyce českém, tak verzi
v jazyce ruském. Pokud stěžovatel prohlásil, že žádost o azyl vzal zpět dobrovolně z vlastního
rozhodnutí, což vyplývá z textu zpětvzetí, nemůže nyní namítat, že tento úkon nebyl učiněn
vážně a svobodně a proto je neplatný.
Z textu poučení obsaženém ve zpětvzetí musely být stěžovateli taktéž známy následky
s tímto úkonem spojené, tzn., že řízení o udělení azylu bude zastaveno. Stěžovatel se tedy
nemůže dovolávat ani neplatnosti zpětvzetí z důvodu omylu, když si byl vědom následku
svého jednání.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že podání, jímž vzal stěžovatel svou žádost
o azyl zpět, v daném případě nevzbuzovalo pochybnosti o tom, co stěžovatel činí,
z jeho obsahu jednoznačně vyplynulo, že na pokračování v řízení stěžovatel nemá zájem.
Z uvedeného podání tedy žalovaný správně dovodil, že stěžovatel bere tímto úkonem svou
žádost zpět a řízení v souladu s touto skutečností ve smyslu ustanovení §25 písm. a) zákona
o azylu zastavil. Stejně tak se krajský soud nedopustil stěžovatelem tvrzené nezákonnosti,
pokud shledal, že stěžovatel vzal svou žádost o azyl platně zpět.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud konstatuje, že nebyl naplněn
stižní důvod ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud taktéž neshledal stěžovatelem uplatňovaný kasační důvod
ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Správní řízení nebylo zatíženo vadami,
jež má na mysli předmětné ustanovení. Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný
v předmětném řízení o udělení azylu procesně nepochybil. Stěžovatelem namítaného porušení
ustanovení §22 zákona o azylu se žalovaný nedopustil. Naopak, v souladu s ustanovením
§22 odst. 1 zákona o azylu a s prohlášením stěžovatele, že je schopen se dorozumět v jazyce
ruském, poskytl stěžovateli bezplatně tlumočníka z ruského jazyka po celou dobu řízení a své
povinnosti vyplývající z citovaného zákonného ustanovení tak dostál. Stěžovatel nebyl
v žádném ohledu zkrácen na svých procesních právech.
Uplatněný důvod podání kasační stížnosti obsažený v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nebyl naplněn.
Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační
stížnosti dle ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není
nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení
před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení
před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí
žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem
a důvody opravného prostředku, které stěžovatel uvedl. Krajský soud přezkoumal napadené
rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a dostatečně se s námitkou stěžovatele
ohledně platnosti učiněného zpětvzetí žádosti o udělení azylu vypořádal.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
stěžovatelem podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány,
a proto podanou kasační stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra,
které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo,
a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2005
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu