ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.276.2019:30
sp. zn. 5 Azs 276/2019 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobce: G. T., zast.
Mgr. Jindřichem Lechovským, advokátem, se sídlem Šlejnická 1547/13, Praha, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2019, č. j. 17 A 88/2019 – 38,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n ep ři zn áv á.
III. Ustanovenému zástupci Mgr. Jindřichu Lechovskému se p ři zn áv á odměna
za zastupování a náhrada hotových výdajů v řízení ve výši 4114 Kč. Tato částka mu bude
vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím žalovaného ze dne 18. 4. 2019, č. j. OAM-232/LE-BA02-VL18-PS-2019,
byl žalobce ve smyslu §46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen „zákon
o azylu“), zajištěn v zařízení pro zajištění cizinců, přičemž doba trvání zajištění mu byla v souladu
s §46a odst. 5 téhož zákona stanovena do 2. 8. 2019. Žalovaný tak rozhodl v návaznosti
na žádost o mezinárodní ochranu, kterou žalobce podal dne 14. 4. 2019 v Zařízení pro zajištění
cizinců Balková. Zde byl žalobce rozhodnutím Krajského ředitelství Policie hl. m. Prahy, odbor
cizinecké policie, oddělení pobytové kontroly, pátrání a eskort ze dne 11. 4. 2019, č. j. KRPA-
147084-12/ČJ-2019-000022-ZZC, v souladu s §124 odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky, zajištěn za účelem správního vyhoštění. O správním
vyhoštění žalobce rozhodlo krajské ředitelství již dne 19. 10. 2018 rozhodnutím č. j. KRPA-
394605-17/ČJ-2018-000022.
[2] Dne 11. 4. 2019 v průběhu pobytové kontroly na adrese ul. Opletalova, Praha 1
se žalobce neprokázal žádným dokladem totožnosti, hlídce nadiktoval ke své osobě údaje,
přičemž následně lustrací osob bylo zjištěno, že fotografie neodpovídá kontrolované osobě;
žalobce byl proto po daskyloskopii ztotožněn.; následnou lustrací bylo zjištěno, že mu dne
19. 10. 2018 bylo vydáno rozhodnutí o správním vyhoštění z území členských států EU a byla
mu uložena povinnost dle §123b odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, kterou porušil.
[3] Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Námitce, dle níž se žalovaný nedostatečně
zabýval možností uložit žalobci zvláštní opatření dle §47 zákona o azylu namísto jeho zajištění,
krajský soud nepřisvědčil, neboť je zde vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu oprávněný
důvod, že by žalobce uložené opatření nerespektoval – již v minulosti závažně porušil uloženou
povinnost hlásit se správnímu orgánu za účelem vycestování a při pobytové kontrole uvedl
nepravou totožnost. Žalovaný podotkl, že žalobce zjevně podal žádost o mezinárodní ochranu
čistě účelově s cílem pozdržet realizaci správního vyhoštění; nic mu nebránilo požádat
o mezinárodní ochranu již dříve. Vzhledem k tomu, že jsou dány důvody pro zajištění žalobce
a žalovaný je srozumitelně popsal a odůvodnil, je již z povahy věci vyloučena aplikace méně
závažných opatření, neboť se se zajištěním vylučují. Odůvodnění rozhodnutí žalovaného
považuje krajský soud za dostatečné, a proto rozhodnutí žalovaného shledal přezkoumatelným.
[4] Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost,
v níž uplatňuje kasační námitku dle §103 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád
správní (dále jen „s. ř. s.“). Stěžejní a prakticky jedinou námitkou stěžovatele je nesprávné
vyhodnocení podmínek zajištění podle §46a odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Dle stěžovatele
krajský soud podobně jako žalovaný posoudil využitelnost zvláštních opatření zjevně nesprávně,
když označil důvody zajištění stěžovatele a důvody nemožnosti využití zvláštních opatření
za totožné, a uvedl, že vzhledem k závažným porušením povinností stěžovatele o uložení
zvláštního opatření ani nebylo možné uvažovat. V případě stěžovatele je takové posouzení
nepřípadné, žalovaný i krajský soud vycházeli pouze z jakési fikce nespolehlivosti stěžovatele.
Přitom stěžovatel si nebyl vědom existence povinnosti dostavovat se na pracoviště policejního
orgánu i v případě, kdy proti rozhodnutí o správním vyhoštění, jež mu tuto povinnost ukládalo,
podal odvolání, jelikož jej o tom mylně informoval jeho právní zástupce. Ze stejného důvodu pak
stěžovatel též nespolupracoval s policejním orgánem, nebyl si vědom svých povinností. K těmto
okolnostem žalovaný přihlédl zcela nedostatečně a považoval jednání stěžovatele za závažné,
pročež jej omezil na svobodě. To je dle stěžovatele neakceptovatelné, žalovaný je při tvrzení
nemožnosti použití zvláštních opatření povinen se vypořádat se všemi prvky stěžovatelovy
pobytové historie; připomíná pravidlo využití zajištění až v případě nemožnosti účinného
uplatnění zvláštního opatření. Dle stěžovatele existují podstatné skutečnosti, na jejichž základě
není důvod pochybovat o tom, že by stěžovatel řádně plnil své povinnosti.
[5] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost a navrhuje její
zamítnutí, je toho názoru, že jeho rozhodnutí i rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními
předpisy. Odkazuje na obsah správního spisu i na své vyjádření k žalobě a doplňuje,
že s kasačními námitkami nesouhlasí, neboť neprokazují jakékoliv pochybení či porušení zákona
v napadených rozhodnutích. Z výpovědi stěžovatele v průběhu správního řízení vyplynulo,
že během svého pobytu na území ČR vědomě nerespektoval své povinnosti. V neprospěch
stěžovatele jdou též okolnosti napovídající tomu, že stěžovatel podal žádost o mezinárodní
ochranu čistě účelově s cílem odvrátit či pozdržet hrozící vyhoštění. Žalovaný je přesvědčen,
že z jeho rozhodnutí jednoznačně vyplývá, z čeho vycházel, k jakým závěrům dospěl a zajištění
stěžovatele je v něm dostatečně odůvodněné. Současně sdělil, že zajištění bylo ke stanovenému
datu (2. 8. 2019) již ukončeno.
[6] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval posouzením, zda byly splněny podmínky řízení.
Zjistil, že kasační stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou, směřuje proti rozhodnutí, vůči
němuž je kasační stížnost ve smyslu §102 s. ř. s. přípustná, stěžovatel je v řízení zastoupen
advokátem dle §105 odst. 2 s. ř. s. a jsou splněny i obsahové náležitosti kasační stížnosti dle
§106 s. ř. s.
[7] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu z důvodů
a v rozsahu uplatněném v kasační stížnosti; současně zkoumal, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by byl povinen přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[8] Stěžejní otázkou případu je posouzení možnosti přednostního použití zvláštního opatření
dle §47 odst. 1 zákona o azylu (povinnost žadatele zdržovat se v určeném pobytovém středisku
či povinnost osobně se hlásit ministerstvu ve stanovené době) před aplikací těmto opatřením
subsidiárního zajištění žadatele dle §46a odst. 1 písm. e) téhož zákona. Zajištění je dle uvedeného
ustanovení možné aplikovat v případě naplnění následujících zákonných podmínek: 1) žádost
byla podána v zařízení pro zajištění cizinců, 2) existují oprávněné důvody k domněnce, že žádost
o mezinárodní ochranu byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, 3) žadatel
mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany již dříve a 4) nelze účinně uplatnit zvláštní opatření.
[9] Stěžovatel v kasační stížnosti rozporoval pouze podmínku ad 4), o naplnění ostatních
podmínek zajištění není sporu, stěžovatel dokonce výslovně připustil motivaci podání žádosti
o mezinárodní ochranu spočívající v zamezení realizace správního vyhoštění. Stěžovatel
se domnívá, že v jeho případě bylo možné účinně užít zvláštního opatření bez nutnosti omezení
svobody, a tvrdí, že úvahy žalovaného a krajského soudu o nespolehlivosti stěžovatele nejsou
ničím podložené. Na tomto místě Nejvyšší správní soud zdůrazňuje již krajským soudem
citovaný rozsudek NSS ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016 – 48, dle něhož je účelem
zajištění žadatele nejen zabezpečení jeho účasti v řízení o mezinárodní ochraně, ale především
zabezpečení jeho dostupnosti pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění v případě neúspěchu
v řízení o mezinárodní ochraně. Dle téhož rozhodnutí je třeba při posuzování účinnosti
zvláštních opatření dle §47 zákona o azylu zohlednit pobytovou historii žadatele včetně
případného maření předchozích rozhodnutí o správním vyhoštění.
[10] Ostatně na pobytovou historii se odkazuje i sám stěžovatel. Pokud však argumentuje
nutným zohledněním celé své pobytové historie, jde mu to spíše k tíži. Z rozhodnutí o správním
vyhoštění stěžovatele, jež je součástí správního spisu, totiž vyplývá, že stěžovatel v minulosti
na území ČR opakovaně narušoval veřejný pořádek pácháním trestné činnosti a po posledním
výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody a uplynutí platnosti výjezdního příkazu, jenž
stěžovateli dočasně pobyt na území legalizoval, nadále pobýval v ČR bez platného víza
či oprávnění k pobytu. Současně také neplnil svoji povinnost hlásit se policii každý týden
ve stanovené době, která mu byla uložena jako zvláštní opatření za účelem vycestování právě
v rozhodnutí o správním vyhoštění. Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že nevěděl o tom,
že má tuto povinnost i poté, co podal proti rozhodnutí o správním vyhoštění odvolání, neboť jej
o tom mylně informoval jeho právní zástupce. Dle názoru Nejvyššího správního soudu daná
námitka není relevantní, neboť fakt, že stěžovateli jeho zástupce předal mylné informace, jde
pouze k tíži daného zástupce a nemá žádný vliv na uložené povinnosti. Zároveň lze konstatovat,
že i kdyby bylo toto tvrzení stěžovatele pravdivé a bylo možné k němu přihlédnout, nemělo
by pro řízení žádný zásadní význam, jelikož stěžovatel porušuje své povinnosti dlouhodobě,
a nelze jej považovat za spolehlivou osobu; aplikace zvláštních opatření by nadále zůstala
neúčinná.
[11] Stěžovateli lze dát obecně za pravdu v tom, že důvody zajištění a důvody neúčinnosti
zvláštních opatření by neměly být totožné, byť na sebe budou úzce navázané. S tím se však
ztotožnil i krajský soud, který uvedl, že důvody zajištění se v tomto případě částečně překrývají
s důvody, proč nebylo možné využít zvláštních opatření. Námitka stěžovatele, dle níž měl soud
vyslovit, že jsou důvody zajištění i důvody nemožnosti použití zvláštních opatření totožné,
je tudíž nedůvodná a v rozporu s textem rozsudku krajského soudu. Také žalovaný vycházel
v rámci zvažování účinnosti zvláštních opatření nejen z důvodů zajištění, ale popsal též další
specifické skutečnosti vylučující efektivitu použití zvláštních opatření na stěžovatele, např.
že stěžovatel již jednou uložené správní vyhoštění nerespektoval, a posléze ani neuvedl kontaktní
adresu, tudíž je zřejmý jeho úmysl se skrývat a mařit výkon rozhodnutí o vyhoštění. Žalovaný
rovněž zvažoval, zda stěžovatel není osobou zranitelnou ve smyslu §46a odst. 1 zákona o azylu;
to nebylo prokázáno, ostatně stěžovatel ani žádný důvod svědčící pro takové posouzení neuvedl.
[12] Všechny výše uvedené skutečnosti i další skutečnosti plynoucí z obsahu spisu (na které
zdejší soud pro stručnost odkazuje) dle Nejvyššího správního soudu jednoznačně svědčí o tom,
že stěžovatel dlouhodobě tíhne k porušování českých právních předpisů a svých povinností, jež
mu byly uloženy orgány veřejné moci. Proto lze jen stěží předpokládat, že by byl stěžovatel
ochoten plnit povinnosti uložené na základě zvláštního opatření, a tudíž by byl jejich využitím
s vysokou pravděpodobností zmařen cíl obou řízení.
[13] Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že se žalovaný možností
aplikace zvláštních opatření přezkoumatelně zabýval a dostatečně odůvodnil své závěry; vycházel
přitom ze zákonné právní úpravy, jakož i z relevantní judikatury Nejvyššího správního soudu,
ze které nikterak nevybočil.
[14] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou,
a proto ji dle §110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
[15] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Úspěšnému žalovanému v řízení o kasační stížnosti žádné náklady
přesahující jeho správní činnost nevznikly, proto mu soud náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti nepřiznal.
[16] Stěžovateli byl usnesením krajského soudu ze dne 23. 5. 2019, č. j. 17 A 88/2019 – 15,
ustanoven zástupcem Mgr. Jindřich Lechovský, advokát. Náklady řízení platí v takovém případě
stát (§35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci
odměnu za jeden úkon právní služby spočívající v sepisu kasační stížnosti včetně jejího doplnění
a porady s klientem dne 25. 7. 2019 v délce 70 minut [§11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní
tarif), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „advokátní tarif“)], za nějž mu náleží odměna
ve výši 3100 Kč [§7 bod 5 aplikovaný na základě §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]
a 300 Kč jako paušální náhrada hotových výdajů (§13 odst. 4 advokátního tarifu). Porada
s klientem se týkala pouze toho, zda má být doplněna kasační stížnost, takže ji lze považovat
za součást podání kasační stížnosti. Je třeba vzít v úvahu, že advokát stěžovatele byl s jeho věcí
obeznámen, neboť jej na základě ustanovení soudem zastupoval již v řízení před krajským
soudem; navíc se kasační stížnost z velké části shoduje s argumentací použitou v doplnění žaloby.
Odměna zástupce se zvyšuje o částku 714 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, neboť
zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem DPH. Celkem tedy odměna a náhrada hotových
výdajů v řízení o kasační stížnosti činí částku 4114 Kč. Tato částka bude vyplacena ustanovenému
zástupci do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne ní opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. února 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu