ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.300.2005
sp. zn. 5 Azs 300/2005 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: S. Z., zast. advokátem Mgr. Alešem Choděrou, se sídlem Starostrašnická 199/42,
Praha 10, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3, o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 5. 2005, č. j. 65 Az 35/2004 –
20,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna advokáta Mgr. Aleše Choděry se u r č u je částkou 1075 Kč, která mu
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto
rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností brojí žalobce jako stěžovatel proti rozsudku
shora označenému, jímž byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 10.
2004, č. j. OAM-2942/VL-10-12-2004. Správním rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí
žádosti žalobce o udělení azylu podle ust. §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“) a bylo rozhodnuto, že se na žalobce nevztahuje překážka vycestování ve
smyslu §91 zákona o azylu.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá porušení ust. §3 odst. 4, §32 odst. 1 a §46
zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, když správní orgán nezjistil přesně a úplně
skutkový stav věci před vydáním rozhodnutí a v důsledku toho i nesprávně posoudil žádost
o azyl. Důkazy, které si správní orgán opatřil pro rozhodnutí, nebyly úplné, došlo k porušení
ust. §32 odst. 1 a §34 odst. 1 správního řádu, nemohl tedy správně usuzovat na skutkové
a právní závěry, které pro své rozhodnutí potřeboval zodpovědět. Stěžovatel má za to,
že rozhodnutí nevyplývá ze zjištěných podkladů, tj. není zde logická vazba mezi rozhodnutím
a podkladem pro ně. Dále se stěžovatel dovolává názoru v Příručce k postupům a kritériím
pro určování právního postavení uprchlíků, vydané Vysokým komisařem OSN v lednu 1992
v Ženevě, konkrétně čl. 53; může se stát, že žadatel byl podroben různým opatřením, která
sama o sobě ještě nepředstavují pronásledování, ale jsou v některých případech spojena
s dalšími zápornými faktory, např. obecné ovzduší nejistoty v zemi původu. V těchto
situacích mohou různé se uplatňující aspekty ve svém součtu vyvolat určitý efekt, který může
logicky opravňovat k tvrzení o opodstatněnosti pronásledování na kumulativním základě.
Stěžovatel zdůrazňuje, že není možné se obrátit na policii v zemi původu, protože není po
nikom možné požadovat, aby se sám a dobrovolně vystavoval perzekuci, aby mohl lépe
dokázat své obavy z pronásledování. Na základě výše uvedeného stěžovatel požaduje zrušení
napadeného rozhodnutí a vrácení věci Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení; dále žádá
přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, ustanovení tlumočníka do ruského jazyka
a osvobození od soudních poplatků.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost a tvrdí,
že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu ve všech částech výroku, tak i rozsudek soudu byly
vydány v souladu s právními předpisy. Žalovaný plně odkazuje na správní spis, zejména
na vlastní podání a výpovědi stěžovatele učiněná ve správním řízení. S rozsudkem soudu
žalovaný plně souhlasí. Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti a nepřiznání
odkladného účinku této kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nerozhodoval o návrhu na přiznání odkladného účinku kasační
stížnosti dle §107 s. ř. s., neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné ust. §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. §103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), jakož
i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Důvodem kasační stížnosti podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jak stěžovatel uvedl,
jsou vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který
ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu řízení
se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
K tomu soud uvádí, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném
rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému
správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než
jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro
skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného
skutkového závěru. Z textu kasační stížnosti však nelze zjistit pro její strohou obecnost,
jakými konkrétními vadami mělo trpět řízení před správním orgánem, pro které měl soud
napadené rozhodnutí zrušit a které stěžovatel v řízení před tímto soudem uplatnil. Stěžovatel
v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu uvedl mimo jiné tytéž obecné důvody
dle správního řádu. Soud se jimi zabýval a jak vyplývá z dokumentů založených ve správním
spise, soud I. stupně vyhodnotil, že si žalovaný opatřil potřebné podklady pro rozhodnutí,
takže vycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, které
skutečnosti byly podkladem rozhodnutí; nic ze správního spisu nenaznačuje, že by
se žalovaný nezabýval touto věcí odpovědně a svědomitě, navíc žalobní námitky jsou
uvedeny zcela obecně. Krajský soud v Ostravě konstatoval, že ze spisu vyplývá, že si
žalovaný pro své rozhodnutí opatřil dostatek potřebných důkazů a na řádně zjištěný skutkový
stav věci samotnou žádostí žalobce o udělení azylu a s podrobným pohovorem s žalobcem
týkajícím se právě této žádosti přijal patřičné právní závěry.
Z obsahu správního spisu je zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání
žádosti o azyl postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu
cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto
pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán dospěl k závěru, že stěžovatel uváděl pouze skutečnosti
nepodřaditelné pod důvody pro udělení azylu, ze kterých by bylo možno dovodit, že byl
ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv a svobod a neuvedl v případě
návratu do vlasti žádnou konkrétní obavu, kterou by bylo možno považovat za odůvodněný
strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo zastávání určitých politických názorů. Skutečnosti uváděné stěžovatelem nelze
považovat za pronásledování ve smyslu ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatel neopustil
Ukrajinu z důvodů pronásledování za uplatnění politických práv a svobod nebo z důvodů rasy
náboženství nebo politického přesvědčení. Podstata stěžovatelových potíží spočívala v obavě
z jednání několika mladých T., kteří po něm za pomocí fyzického násilí požadovali navrácení
domu, který jim údajně dříve patřil nebo zaplacení vysoké částky peněz. Stěžovatel
ve strachu z dalšího jednání příslušníků tatarské menšiny snažících se obohatit se na jeho úkor
odjel z vlasti. Policie stěžovateli nepomohla z důvodu osobních antipatií jednoho policisty
tatarského původu k příslušníkům jiných národností a na jiné státní ani jiné orgány se
stěžovatel neobrátil. Z tohoto důvodu odcestoval stěžovatel v prosinci 2002 do České
republiky, aby se zde ukryl. V průběhu pobytu došlo k jeho správnímu vyhoštění, neboť zde
pobýval nelegálně, a také proto podal žádost o azyl. Krajský soud v Ostravě dospěl při
přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán, tedy
že po posouzení osobní situace žalobce a poměrů v zemi původu nebyly zjištěny důvody pro
udělení azylu. Ohledně překážek vycestování dle §91 zákona o azylu soud uzavřel, že stejně
jako žalovaný neshledal u stěžovatele existenci taxativně uvedených překážek vycestování.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze jej zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je
výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně
stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu
jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv
a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut
azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních
lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na
pronásledování.
Dle ust. §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu
zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má
odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou bez státního občanství,
ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pronásledováním je ve smyslu §2 odst. 6 zákona
o azylu ve znění účinném v době rozhodování žalovaného třeba rozumět ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady v zemi stěžovatelova původu nebo pokud tato země
není schopna odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Poukazoval-li stěžovatel v průběhu správního řízení na údajné útoky ze strany
soukromých osob, pak podmínka udělení azylu, jež by s těmito útoky souvisela, by v takovém
případě mohla být splněna teprve tehdy, pokud by tyto útoky byly realizovány v přímé
souvislosti s uplatňováním politických práv a svobod ze strany stěžovatele (ust. §12 písm. a)
zákona o azylu) nebo z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité
sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů (ust. §12 písm. b/ s. ř. s.),
přitom v obou případech by stěžovateli právě z uvedených důvodů nebyla ze strany
příslušných orgánů v zemi jeho původu ochrana, pokud by taková ochrana byla v daném
případě potřebná a pokud by stěžovatel hodlal této ochrany také fakticky využít. V takovém
případě by tedy rozhodným důvodem pro udělení azylu mohla být skutečnost, že by
stěžovatel byl vystaven útokům ze strany soukromých osob, dožadoval by se ochrany
u příslušných orgánů v zemi svého původu a tyto orgány by mu ochranu neposkytly, přitom
neposkytnutí ochrany by mělo přímou souvislost právě s nedostatečnou loajalitou stěžovatele
ke státním orgánům v zemi jeho původu, k exekutivě, ke společenskoekonomickému zřízení,
k politické reprezentaci apod. Udělení azylu v případě útoků vůči žadateli o azyl je důvodné
pouze tehdy, jde-li o represi uskutečňovanou ze strany státu. Takovou represi lze dovodit jak
ve formě přímé, kdy stát sám určité osoby pronásleduje, tak ve formě nepřímé, kdy stát
záměrně určité pronásledované osoby nechrání. V důsledku nečinnosti stěžovatele pak nebylo
možno učinit závěr, že by ukrajinské státní orgány předkládané jednání soukromých osob
podporovaly, tolerovaly či mu nebyly schopny zajistit přiměřenou ochranu. Stěžovatel
nevyužil pomoc příslušných orgánů v zemi původu a nelze tak dovozovat cílené odmítnutí
stěžovatelovy ochrany ze strany státní moci. Kriminální jednání určité skupiny obyvatelstva,
jež bylo v tomto případě zaměřeno proti osobě stěžovatele není samo o sobě ani překážkou
vycestování podle §91 zákona o azylu, za předpokladu, že se je příslušné orgány v zemi
původu žadatele o azyl snaží vyšetřovat a postihovat, situace ohledně takových činů se
z dlouhodobého hlediska stabilizuje a přitom ze všeobecného kontextu situace v zemi původu
žadatele o azyl nevyplývá, že by osobní situace žadatele byla horší, než většiny ostatních osob
v zemi jeho původu. Za této situace pak nelze ničeho podstatného vytknout závěru Krajského
soudu v Ostravě, podle něhož stěžovatelem uváděné důvody v zemi jeho původu nejsou
překážkou vycestování, jak je podávána z §91 zákona o azylu.
Dle ust. §13 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen
azyl podle §12 nebo §14, v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem
sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro
udělení azylu podle §12. Rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle
odstavce 1 rozumí manžel azylanta, svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo rodič azylanta
mladšího 18 let. O takový případ se však u stěžovatele nejedná a z tohoto důvodu nelze toto
ustanovení aplikovat.
Podle ustanovení §14 zákona o azylu lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit
azyl z humanitárního důvodu, jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod udělení
azylu podle §12. Ustanovení §14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu
a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“
a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“
představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze
v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
osobní situaci stěžovatele i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro
udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost
takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Soud I. stupně byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody opravného prostředku,
které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu.
Nejvyšší správní soud stejně jako Krajský soud v Ostravě dospěl k závěru, že se
žalovaný zabýval všemi podstatnými skutečnostmi, které stěžovatel v průběhu správního
řízení uvedl a zhodnotil je řádně po stránce skutkové i právní. V průběhu řízení postupoval
žalovaný v úzké součinnosti se stěžovatelem, o čemž svědčí především průběh pohovoru
k žádosti stěžovatele o udělení azylu, kdy se žalovaný podrobně a zcela vyčerpávajícím
způsobem zabýval tvrzeními stěžovatele ohledně jeho důvodů pro udělení azylu. Žalovanému
nelze rovněž vytýkat porušení zásady vyhledávací, neboť povinností správního orgánu bylo
zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle ustanovení §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdil, že existují důvody
v tomto ustanovení uvedené. Z žádného ustanovení zákona však nelze dovodit, že by
správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení
azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění.
Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu, má správní orgán
pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Z odůvodnění rozhodnutí žalovaného je zřejmé, které skutečnosti byly podkladem
rozhodnutí, jakými úvahami byl žalovaný veden při hodnocení dostatečných důkazů a při
použití právních předpisů, na základě kterých žalovaný rozhodoval. Stěžovatel v podané
žalobě neuvedl nic, co by zpochybňovalo skutkový stav, tak jak byl žalovaným zjištěn
a v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsán. V řízení před správním orgánem tedy nedošlo
k tvrzeným vadám v řízení před správním orgánem, pro něž by měl soud rozhodnutí
žalovaného zrušit.
Žalovaný a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst.1
písm. b) s. ř. s. nedopustili.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti
podřazené pod ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační
stížnost podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
K požadavku stěžovatele na ustanovení tlumočníka v kasačním řízení Nejvyšší správní
soud uvádí, že o kasační stížnosti bylo v souladu s ust. §109 odst. 1 s. ř. s. rozhodováno bez
jednání, tudíž potřeba ustanovení tlumočníka nevznikla; k ochraně práv stěžovatele byl přitom
krajským soudem ustanoven zástupce z řad advokátů.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1 a 7 ve
spojení s ust. §120 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu
žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů
řízení.
Stěžovateli byl pro řízení o výše uvedené kasační stížnosti ustanoven zástupce -
advokát a v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7,
§120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
a to za jeden úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení,
a náhrady hotových výdajů, tedy ve výši 1 x 1.000,- Kč a 1 x 75,- Kč /ust. §7, §9 odst. 3
písm. f), §11 odst. 1 písm. b), §13 odst. 3 citované vyhlášky/, celkem 1.075,- Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu