ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.322.2005
sp. zn. 5 Azs 322/2005 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci
žalobce: H. V. V., zast. Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti
žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2005, č. j. 55 Az
143/2004 – 53,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 23. 11. 2002, č. j. OAM-
10149/VL-11-ZA-03-2001 nebyl žalobci udělen azyl v České republice z důvodů nesplnění
podmínek uvedených v ustanoveních §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o azylu“), a zároveň bylo žalovaným rozhodnuto podle §28 zákona o azylu,
že se na něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu.
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu; výše označeným rozsudkem
krajského soudu byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta.
V kasační stížnosti, kterou nyní proti tomuto rozsudku podává, stěžovatel namítá vady
řízení spočívající v tom, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto vadu měl soud rozhodnutí žalovaného zrušit. Rozhodnutí žalovaného
považuje stěžovatel za nezákonné, neboť žalovaný správní orgán při zjišťování skutkového
stavu porušil ustanovení §3 odst. 3, 4, §32 odst. 1, §46 a §47 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení. Soud při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného nepřihlédl k životním
podmínkám stěžovatele, a to zejména k tomu, že stěžovatel v České republice žije již 17 let
a že jsou dány objektivně existující vazby na tuto zemi. Stěžovatel se proto domnívá, že byly
naplněny důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona o azylu, rovněž
se domnívá, že byly dány relevantní důvody i pro udělení azylu dle §12 tohoto
zákona. Z důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. navrhuje
stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud rozsudek Krajského soudu v Brně zrušil v celém
rozsahu a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Současně stěžovatel požádal o přiznání
odkladného účinku.
Žalovaný ve svém písemném vyjádření popřel oprávněnost kasační stížnosti a uvádí,
že se ve svém rozhodnutí vypořádal se všemi skutečnostmi, které jmenovaný uvedl
a neshledal naplnění ustanovení §12 zákona o azylu, stejně tak nebyl zjištěn ani žádný důvod
pro udělení humanitárního azylu. Navrhuje proto kasační stížnost jako nedůvodnou
zamítnout.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že o něm
není třeba rozhodovat tam, kde se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením
§56 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. přednostně; přitom stěžovatel je chráněn před důsledky
rozsudku krajského soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona
o azylu (cizinec má nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží
dokladem o podání kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí
ministerstva ve věci azylu a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje
cizince k pobytu na území po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor
cizinecké a pohraniční policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost
uvedeného víza zaniká právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí
o žádosti o odkladný účinek by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam,
negativní by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Při rozhodnutí o kasační stížnosti pak je rozhodnutí o odkladném účinku nadbytečné,
neboť obecně může přiznání odkladného účinku kasační stížnosti přinést ochranu jen do doby
rozhodnutí o této stížnosti.
Dle ustanovení §109 s. ř. s. byl Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti
vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního
soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který
vydal napadené rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Brně v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před
bezprávím, jakkoli surovým, hrubým a těžce postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny
obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají
celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Proto např. porušování hospodářských,
sociálních a kulturních práv, jejichž požívání je do značné míry závislé na stupni ekonomické
vyspělosti příslušné země, nečiní z dané osoby uprchlíka ve smyslu Úmluvy o právním
postavení uprchlíků z roku 1951, kterou je Česká republika vázána, a není tedy ani důvodem
pro udělení azylu podle ustanovení §12 azylového zákona, byť by životní podmínky v dané
zemi byly sebevíc tíživé, ledaže by ekonomická opatření mající nepříznivý dopad na životní
úroveň příslušné osoby byla skrytě namířena proti určité národnostní, rasové nebo politické
skupině; zde by pak podle okolností případu přicházelo v úvahu naplnění podmínek
pro udělení azylu.
Dle §12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno,
že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo má odůvodněný
strach z pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo,
v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Dle §14 zákona o azylu jestliže v řízení o udělení azylu nebude zjištěn důvod
pro udělení azylu podle §12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl
z humanitárního důvodu.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel požádal o udělení azylu dne
14. 10. 2001, z vlasti vycestoval v roce 1988 na základě mezistátní dohody nikdy nevyvíjel
žádnou činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sám nijak politicky
neangažoval. V průběhu řízení o udělení azylu bylo zjištěno, že stěžovatel do roku 1992
pracoval na Slovensku jako svářeč, a to na základě mezistátní smlouvy, poté obchodoval
s textilem, v roce 1997 mu byl odcizen cestovní pas a povolení k dlouhodobému pobytu
a od té doby přebýval u různých známých v české republice a pomáhal při jejich podnikání,
přitom zde byl již nelegálně, pobyt mu nebyl prodloužen, protože neměl dostatek finančních
prostředků. Proč o udělení azylu požádal až v roce 2001, nevysvětlil. V případě návratu
se obává pouze obtíží se soukromými osobami.
V daném případě, kdy stěžovatel žádost o udělení azylu odůvodnil pouze snahou
legalizovat svůj pobyt v České republice a dlouhodobým pobytem zde, aniž by jakkoli
zmiňoval své pronásledování za uplatňování politických práv, případně hrozbu
pronásledování z důvodů rasy, náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině nebo
pro zastávání politických názorů ve státě, jehož je občanem, žalovaný správně vyhodnotil
situaci, následkem čehož nebyl stěžovateli azyl podle ustanovení §12 azylového zákona
udělen. Správní orgán a následně i soud se proto tvrzené nezákonnosti ve smyslu §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s. nedopustil.
Jak vyplynulo ze správního spisu, správní orgán v řízení rovněž zkoumal,
zda v případě stěžovatele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl
k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je zcela na volné úvaze příslušného správního
orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. V otázkách
přezkumu správního rozhodnutí, které je ovládáno zásadami správního uvážení se judikatura
obecných soudů ustálila na názoru, že zákon vytváří kriteria podle nichž, a v jejichž rámci,
se může uskutečnit volba, včetně výběru a zjišťování těch skutečností konkrétního případu,
které nejsou správní normou předpokládány, ale uvážením správního orgánu jsou uznány
za potřebné pro volbu jeho rozhodnutí. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu
pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu
s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným
procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností
dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil
jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody
pro udělení humanitárního azylu, nevybočil z mezí správního uvážení, zejména,
když stěžovatel ve správním řízení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení
humanitárního azylu sám neuváděl.
Nejvyšší správní soud v této věci konstatuje, že na udělení humanitárního azylu podle
ustanovení §14 zákona není právní nárok a jeho neudělení nezakládá nezákonnost rozhodnutí
žalovaného. Ekonomická i politická situace, která ve Vietnamu panuje, postihuje všechny
jeho obyvatele a ačkoli je odchod stěžovatele z a touha žít nadále v České republice vlasti
lidsky pochopitelná, neimplikuje automaticky povinnost státu udělit azyl z humanitárních
důvodů; jeho udělení musí být odůvodněno zvláštní situací stěžovatele zjištěnou
z konkrétních okolností jeho případu; žádné takové okolnosti však nebyly v řízení zjištěny.
Přesvědčení stěžovatele, že jím uváděné důvody spadají do kategorie důvodů zvláštního
zřetele hodných, je třeba korigovat v tom ohledu, že jde o tzv. neurčitý právní pojem, jehož
definování v právním předpise pro jeho povahu samu není vhodné, ba dokonce ani možné,
a proto se zjištění důvodů zvláštního zřetele hodných odvíjí od hodnocení okolností
konkrétního případu, z nichž pak příslušný orgán učiní závěr, zda tyto důvody existují.
To, že samotný výklad právní normy provedený stěžovatelem je odlišný od interpretace
správního orgánu či obecného soudu, nezakládá porušení práva a nezákonnost rozhodnutí
žalovaného.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu, že byl porušen zákon,
když skutkový stav věci byl podle názoru stěžovatele nedostatečně zjištěný, nesprávně
a neobjektivně vyhodnocený a přes tuto vytýkanou vadu soud napadené rozhodnutí správního
orgánu nezrušil. Toto své tvrzení však nikterak nekonkretizuje, pouze uvádí výčet
jednotlivých ustanovení správního řádu, aniž specifikuje, v čem žalovaný i soud pochybil
a čím byla citovaná ustanovení ve vztahu k jeho osobě porušena.
Z rozsudku krajského soudu, napadeného kasační stížností, je zřejmé, že se soud řádně
zabýval námitkami stěžovatele uplatněnými v žalobě a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Poučovací povinnost žalovaného v řízení o udělení azylu nemá představovat návod, jak azyl
získat, tedy prezentaci důvodů, pro které je obvykle azyl poskytován. Na druhé straně správní
řízení nesmí znemožnit žadateli o azyl sdělit všechny okolnosti, které sám považuje
pro udělení azylu za významné. To bylo ze strany žalovaného dodrženo a stěžovatel nebyl
ve vypovězení důvodů, které jej k podání žádosti o azyl vedly, nikterak omezován ani
kapciózně od nich odváděn.
Správní orgán nemá povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody
pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková
zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle ustanovení §32 zákona č. 71/1967 Sb.,
správní řád, má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního
řízení uvedl. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen
na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich
doplnění, to však neučinil.
Z údajů uváděných stěžovatelem v návaznosti na zprávu o stavu dodržování lidských
práv ve Vietnamu nevyplynuly důvody zakládající překážku vycestování dle §91 zákona
o azylu, spočívající zejména v tom, že by stěžovatel byla nucen vycestovat do státu, v němž
by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení nebo do státu, kde
mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu nebo kde je jeho
život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání
pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti a nebo by to bylo v rozporu
s mezinárodními závazky České republiky.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji dle ustanovení §110 odst.1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady
řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2006
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu