ECLI:CZ:NSS:2009:5.AZS.37.2009:100
sp. zn. 5 Azs 37/2009 - 100
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové, soudkyň JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Jakuba
Camrdy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: K. M., práv. zastoupena JUDr. Karlem
Sochorem, advokátem se sídlem Na Hradbách 2632/18, 702 00, Ostrava, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, poštovní přihrádka 21/OAM, 170 34, Praha
7, o udělení azylu v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v
Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 63 Az 11/2008 - 71,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2009, č. j. 63 Az 11/2008 - 71
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se kasační stížností domáhá, aby bylo zrušeno rozhodnutí Krajského soudu
v Ostravě (dále jen krajský soud), kterým byla odmítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 1. 2. 2008, č. j. OAM-41/VL-18-11-2008, kterým byla žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná dle us tanovení §16 odst. 2 zák ona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění
pozdějších předpisů (zákon o azylu).
Stěžovatelka ve své kasační stížnosti připouští, že nebyla schopna prokázat své důvody
tvrzení stran nebezpečí, hrozícího ji v oblasti jejího bydliště v důsledku náboženských sporů mezi
církevními orgány Ukrajinské pravoslavné církve – moskevského patriarchátu a ukrajinské
řeckokatolické církve, které se posléze přenesly do sporů a konkurenčního boje mezi jednotlivými
komunitami a jejich věřícími.
Stěžovatelka nicméně tvrdí, že na její straně jsou dány podmínky k udělení mezinárodní
ochrany z humanitárních důvodů vzhledem k jejímu věku a zdravotnímu stavu, jakož
i té skutečnosti, že žije u syna, který je jejím jediným žijícím příbuzným. Dále tvrdí, že v případě,
že by stěžovatelka byla povinna vycestovat, bylo by mu znemožněno dosavadní péči stěžovatelce
poskytovat, čímž by nepochybně i stěžovatelka sama byla zkrácena ve svých právech na rodinné
soužití a jeho podporu. Touto otázkou se správní orgán ani soud nezabývaly. Navrhuje proto,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Nejvyšší správní soud dále přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení
napadeného rozsudku (ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť
stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (ustanovení §102 s. ř. s.),
a je zastoupen advokátem (ustanovení §105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost je tedy přípustná.
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“,
který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje neurčitý právní pojem, jehož
výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006
- 39, publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS. O přijatelnou kasační stížnost se podle tohoto
usnesení může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího
správního soudu.
3) Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad
určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně.
4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně -právního
postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost přijatelnou, přitom shledal re levantním
čtvrtý důvod přijatelnosti (viz výše).
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že správní orgán není povinen
rozhodnout o překážce vycestování (nyní o udělení doplňkové ochrany dle ustanovení §14a
zákona o azylu), jestliže žádost o azy l byla zamítnuta podle ustanovení §16 citovaného zákona.
Proto ani nepodrobil rozhodnutí žalovaného přezkumu stran úvah pro případnou existenci
důvodů pro udělení doplňkové ochrany a s touto otázkou se nikterak nevypořádal.
S tímto závěrem krajského soudu Nejvyšší správní soud nesouhlasí.
Zákon o azylu v ustanovení §16 odst. 2 dává správnímu orgánu oprávnění zamítnout
žádost o mezinárodní ochranu jako zjevně nedůvodnou, je-li z postupu žadatele patrné,
že ji podal s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání
do ciziny, ačkoliv mohl požádat o udělení mezinárodní ochrany dříve, a pokud žadatel neprokáže
opak. Eurokonformní výklad uvedeného ustanovení podal Nejvyšší správní soud ve svém
rozsudku ze dne 15. 8. 2008, č. j. 5 Azs 24/2008 - 48, www.nssoud.cz: „z čl. 13 a 18 kvalifikační
směrnice (směrnice Rady 2004/83/ES) ve spojení s čl. 23 odst. 4 písm. i) a j) procedurální směrnice
(směrnice Rady 2005/85/ES) vyplývá, že žádost o mezinárodní och ranu lze posoudit jako zjevně
nedůvodnou, pokud žadatel podává žádost „pouze“ proto, aby pozdržel neb o zmařil výkon dřívějšího
anebo blížícího se rozhodnutí, které by vedlo k jeho vyhoštění, přičemž podání žádosti po obdržení rozhodnutí
o správním vyhoštění a priori nevylučuje, že mu bude udělen azyl nebo doplňková ochrana, pokud mu hrozí
pronásledování z azylově relevantních důvodů, resp. skutečné nebezpečí vážné újmy pro účely doplňkové ochrany “.
Nejvyšší správní soud tedy deklaroval, že k aplikaci předmětného ustanovení nestačí pouhý fakt,
že žadateli o mezinárodní ochranu bylo uděleno správní vyhoštění, a dále v tomto rozsudku
stanovil tři podmínky, jejichž naplnění je třeba proto, aby mohl být aplikován §16 odst. 2 zákona
o azylu: „(1) zda hrozí stěžovateli vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny [k výkladu
této podmínky viz bod IV. a) rozsudku]; (2) zda mohl žadatel požádat o uděle ní mezinárodní ochrany dříve;
a (3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto
hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny“.
Konstrukce doplňkové ochrany ve vztahu k §16 zákona o azylu je odlišná od konstrukce
překážky vycestování (§91) ve vztahu k témuž ustanovení. Podle znění zákona o azylu
před novelou č. 165/2006 Sb., se nejdříve posuzovala žádost cizince z hlediska azylu, což vedlo
k aktivaci buď §12 nebo §16 zákona o azylu; v obou případech pak poté následovalo posouzení
překážky vycestování (viz rozhodnutí rozšířeného senátu NSS ze dne 28. 1. 2009,
č. j. 1 Azs 96/2006 – 80; příst. na www.nssoud.cz).
Podle znění zákona o azylu po novele č. 165/2006 Sb. se nejdříve posuzuje žádost cizince
z hlediska azylu. Pokud není žádost zjevně nedůvodná z hlediska azylu, postupuje se podle §12
zákona o azylu; pokud je žádost zjevně nedůvodná z hlediska azylu, je nutné posoudit, zda-li
je žádost důvodná z hlediska doplňkové ochrany; jedině tehdy, pokud je žádost zjevně
nedůvodná z hlediska azylu i z hlediska doplňkové ochrany, lze přistoupit k aplikaci §16 zákona
o azylu [to vyplývá zejména z ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu: „ Žádost o udělení
mezinárodní ochrany se zamítne jako zjevně nedůvodná, jestliže žadatel … g) neuvádí skutečnost svědčící o tom,
že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 ne bo že mu hrozí vážná újma
podle ustanovení §14a“.] Jinými slovy, doplňkovou ochranu (ustanovení §14a i 14b) je nutné vždy
posuzovat v rámci ustanovení §16 zákona o azylu, a nikoliv až po něm. V případě §16 odst. 2
zákona o azylu se tedy azyl i doplňková ochrana posuzují v rámci třetího bodu testu:
„(3) zda je z postupu žadatele patrné, že žádost o mezinárodní ochranu podal „pouze“ s cílem vyhnout se tomuto
hrozícímu vyhoštění, vydání nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny“.
Doplňková ochrana představuje jednu z forem mezinárodní ochrany a na rozdíl
od dřívější překážky vycestování nemá pouze akcesorickou povahu, ale důvody pro její př ípadné
udělení se zkoumají poté, co je žádost o azyl shledána zjevně nedůvodnou.
Jakkoli nová právní úprava již nepožaduje, aby bylo posouzení zásady non refoulement
transponováno do výroku rozhodnutí o zamítnutí žádosti podle §16 odst. 2 zákona o azylu,
zůstává povinností správního orgánu vyrovnat se s ní v odůvodnění svého rozhodnutí.
V projednávané věci žalovaný shledal naplnění §16 odst. 2 zákona o azylu, a proto vydal
rozhodnutí o zamítnutí žádosti stěžovatelky o mezinárodní ochranu; v odůvodnění tohoto
rozhodnutí se však nijak nezabýval otázkou doplňkové ochrany. Krajský soud poté toto
pochybení pominul, resp. konstatoval, že správní orgán není povinen rozhodnout o překážce
vycestování (nyní o udělení doplňkové ochrany dle ustanovení §14a zákona o azylu), jestliže
žádost o azyl byla zamítnuta podle ustanovení §16 citovaného zákona.
Z důvodů výše uvedených nezbývá než konstatovat, že krajský s oud zatížil
své rozhodnutí vadou nepřezkoumatelnosti; je tak dán kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., ke kterému je dle ustanovení §109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud povinen
přihlédnout, i když není stěžovatelkou namítán.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (ustanovení
§53 odst. 3, ustanovení §120 s. ř. s.).
V Brně dne 25. června 2009
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu