ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.45.2004
sp. zn. 5 Azs 45/2004 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily
Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce S. P., zast. advokátkou Mgr. Renátou Jančovou, sídlo AK nám. Míru 60/11, Bruntál,
proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2003, č. j.
24 Az 1606/2003-19,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
III. Mgr. Renátě Jančové, advokátce se sídlem AK v Bruntále, nám.Míru 60/11 s e
p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů ve výši 1 075 Kč, která bude uhrazena
do 30 dnů od právní moci rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 5. 2003, č. j. OAM-68/AŘ-2002 bylo v řízení
o rozkladu vydáno rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 11. 2001, č. j. OAM-10800/VL-19-HA14-2001, kterým byl zamítnut návrh na zahájení
řízení o udělení azylu podle §16 odst. 1 písm.e) zákona č. 325/1000 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů jako zjevně
nedůvodný. Žalobu podanou proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě rozsudkem
ze dne 6. 11. 2003, č. j. 24 Az 1606/2003-19 zamítl; proti tomuto rozsudku podal stěžovatel
v zákonné lhůtě kasační stížnost. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 12. 2003,
č. j. 24 Az 1606/2003-40 byl stěžovateli na jeho žádost ustanoven zástupce z řad advokátů.
Kasační stížnost stěžovatel podává z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst.1
písm. a) a písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající
se aplikace ust. §12 a §16 zákona o azylu , dále tvrdí, že při zjišťování skutkové podstaty byl
porušen zákon o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost rozhodnutí správního orgánu, přičemž pro tuto vadu měl krajský soud napadené
rozhodnutí zrušit. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí nemá
dostatečnou oporu ve spise, což krajský soud zcela pominul.V této souvislosti stěžovatel
odkazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 47 Az 22/2003 ze dne 28. 5. 2003,
v němž soud shledal pochybení správního orgánu, pro které jeho rozhodnutí pro vady řízení
zrušil v tom, že ve spise nebyly obsaženy zprávy o situaci v zemi původu žadatele, z nichž
žalovaný údajně vycházel, soud tak nemohl přezkoumat správnost závěru o tom, že žalobce
nemohl pociťovat odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních orgánů.
Napadené rozhodnutí žalovaného považuje za nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů. Správní orgán II.stupně se ve svém rozhodnutí o rozkladu ztotožnil s odůvodněním
přezkoumávaného rozhodnutí. Podle názoru krajského soudu měly správní orgány dostatečné
podklady pro posouzení důvodnosti či nedůvodnosti žádosti žalobce, zcela však pominul, že
v době vydání rozhodnutí o rozkladu byly podklady – Zpráva MZV USA o situaci v oblasti
dodržování lidských práv v Polsku více než dva roky stará. Tato zpráva, která měla být
podkladem pro relevantní zhodnocení situace tak vypovídá o situaci v zemi, jež byla shledána
bezpečnou třetí zemí v roce 2001, je tedy naprosto neaktuální ve vztahu k datu vydání
napadeného rozhodnutí a není ji možno považovat za podklad pro spolehlivé zjištění stavu
věci ve smyslu §3 odst.4 správního řádu. Postup správního orgánu je nutno označit za
nezákonný neboť pro vydání svého rozhodnutí neshromáždil aktuální informace o situaci
v zemi, jenž je považována za třetí bezpečnou zemi. V této souvislosti stěžovatel poukazuje
na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích ze dne 15. 6. 2003,
č. j. Az 48/2003, z něhož dovozuje, že je nutno stav v zemi hodnotit v době vydání
rozhodnutí, a to i z hlediska překážek vycestování dle §91 zákona o azylu. Povinnost
správního orgánu opatřit si zjištění o politické situaci v zemi původu žadatele v době před
jeho odchodem z vlasti a po dobu vedení řízení před vydáním rozhodnutí vyplývá
i z judikatury Vrchního soudu v Praze.
Tato stěžovatelem tvrzená porušení zákona byla uplatněna v žalobě, krajský soud tuto
skutečnost zcela pominul. Stěžovatel je přesvědčen, že Polsko není v jeho případě třetí
bezpečnou zemí, neboť vzhledem k bezvízovému styku s Ukrajinou je i na území Polska
ohrožen na životě ze strany osob, před nimiž ze země původu utekl.
Rozsudek krajského soudu vychází z nesprávného právního posouzení otázky týkající
se aplikace principu třetí bezpečné země,obsahu zákonného pojmu pronásledování,
z nedostatečného shromáždění podkladů pro rozhodnutí správními orgány v I. i II. stupni,
proto požaduje, aby Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Současně požádal o přiznání odkladného účinku
kasační stížnosti.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud posoudil v prvé řadě nezbytnost vydání rozhodnutí o návrhu
na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti dle §107 s. ř. s. a dospěl k závěru, že
o něm není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti věcně rozhodováno bez prodlení
po jejím předložení Nejvyššímu správnímu soudu a po nezbytném poučení účastníků řízení ,
neboť se jedná o věc, která byla vyřízena v souladu s ustanovením §56 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. přednostně.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel podal žádost na zahájení řízení o udělení
azylu dne 5. 11. 2001, na území ČR vstoupil dne 16. 1. 2001. V návrhu uvedl, že svou vlast
opustil ze strachu o život, na Ukrajině měl autonehodu, majitel po něm požadoval 2000 USD
jako náhradu škody a vyhrožoval mu. Na Ukrajinu se nemůže vrátit, protože náhrada škody
a úroky tvoří velkou částku a on nemá na zaplacení. Na policii se neobrátil. Při pohovoru
konaném v ruském jazyce potvrdil skutečnosti uvedené v návrhu. Do České republiky
přicestoval autobusem z Polska, v průběhu cestu měli na polském území krátké zastávky;
ačkoli mu nic nebránilo zde o azyl požádat, neučinil tak, protože ČR je od Ukrajiny
vzdálenější a vzhledem k tomu, že Ukrajina má s Polskem bezvízový styk, nebylo by pro
něho v této zemi bezpečno. V České republice pobýval po skončení víza nelegálně, o azyl
požádal poté, co mu bylo uděleno správní vyhoštění.
V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel přicestoval z Polska a jak sám připustil, mohl zde
požádat o azyl. Na základě informací s nimiž se měl možnost stěžovatel seznámit při
pohovoru, správní orgán I.stupně dospěl k závěru, že Polsko splňuje znaky třetí bezpečné
země, stěžovatel měl možnost zde o azyl požádat, a proto návrh podle ust. §16 odst. 1
písm. e) zákona o azylu jako zjevně nedůvodný zamítl.Současně správní orgán doplnil, že
stěžovatel nebyl osobou oprávněnou k udělení azylu podle §13 zákona o azylu ani nebyly
shledány důvody pro udělení humanitárního azylu ve smyslu ust. §14 cit. zákona. Proti
rozhodnutí o neudělení azylu podal stěžovatel rozklad, který ministr vnitra zamítl, neboť
neshledal rozhodnutí ani v řízení jemu předcházejícím vady, které by vedly k jeho zrušení.
Stěžovatel svoji přítomnost na území Polska nepopíral, stejně jako příležitost projevit tam vůli
o udělení azylu.
Krajský soud v Ostravě přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí ministra vnitra
v mezích žalobních bodů a při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního
stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 5. 5. 2003. Při
přezkoumávání napadeného rozhodnutí se soud zabýval správností rozhodnutí jen co do
rozsahu zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm.e)
zákona o azylu, podle jeho názoru měly správní orgány dostatečné podklady pro posouzení
důvodnosti či nedůvodnosti žádosti. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo
možno dovodit neúplně zjištěný skutkový stav věci ani skutečnosti, které by zjištění správních
orgánů vyvracely. Správní orgány vycházely z informací o situaci v Polsku a dospěly, stejně
jako krajský soud, k závěru, že Polsko splňuje znaky třetí bezpečné země ve smyslu ust. §2
odst. 2 zákona o azylu, a to jak objektivně, tak i ve vztahu k účastníkovi řízení samotnému.
Krajský soud dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému
skutkovému a právnímu závěru jako žalovaný správní orgán a protože napadené rozhodnutí
žalovaného netrpělo nezákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích uplatněného důvodu dle ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Tvrzenou nezákonnost spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení
právních otázek soudem v předcházejícím řízení ohledně možnosti udělení azylu žalobci,
přičemž tato námitka je po právní stránce zcela nekonkrétní.
Tvrzená nezákonnost, spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem
v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je
aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je
nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze
charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu
vázán v souladu s ustanovením §75 s. ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při
přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době
rozhodování správního orgánu. Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení z hlediska
aktuálnosti použitých informací na základě kterých byl učiněn závěr o Polsku jakožto třetí
bezpečné zemi, vznáší tuto námitku poprvé až v kasační stížnosti, nebyla tedy předmětem
žaloby před krajským soudem.
Ze spisového materiálu, tak jak byl předložen krajskému soudu, jednoznačně
vyplynulo, že stěžovatel pobýval před vstupem do ČR na území Polska, kde měl možnost se
svobodně pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů tohoto státu. Stěžovatel
tedy mohl na území Polska požádat o udělení azylu. Bezvízový styk s Polskem a vzdálenost
od země původu stěžovatele nejsou určujícími kriterii pro hodnocení státu jakožto třetí
bezpečné země ve smyslu ust. §2 odst. 2 zákona o azylu.
Podle §16 odst.1 písm. e) zákona o azylu návrh na zahájení řízení o udělení azylu se
zamítne jako zjevně nedůvodný, jestliže účastník řízení o udělení azylu přichází ze státu,
který Česká republika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu,
nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považovat.
Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení §2 odst. 2 citovaného
zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je cizinec státním
občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posledního trvalého bydliště, ve
kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit
a požádat o udělení postavení uprchlíka podle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven
pronásledování, mučení, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Jak vyplynulo
z informací o hodnocení Polska jako bezpečné třetí země, legislativní úprava problematiky
azylu v této zemi odpovídá mezinárodním principům ochrany uprchlíků zakotveným
v Ženevské úmluvě a Newyorském protokolu, a tyto principy jsou také v praxi dodržovány.
Státní orgány této země nevracejí uprchlíky do zemí, kde by jejich život nebo osobní svoboda
byly ohroženy na základě rasy, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k určité
společenské skupině nebo politického přesvědčení nebo kde jim hrozí nebezpečí mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu smrti anebo jejich život je ohrožen
v důsledku válečného konfliktu.Otázky azylu jsou v Polsku upraveny cizineckým zákonem
z roku 1997, o jeho udělení rozhoduje nezávislý uprchlický úřad, proti rozhodnutí se lze
odvolat k soudu. Osoby, které jsou vráceny do Polska na základě readmisních dohod, mají
právo požádat o azyl, žádost má odkladný účinek, žadatel nemůže být deportován, po dobu 90
dní zůstává ve vyhošťovací vazbě. Na základě uvedených informací nelze považovat Polsko
za zemi, která by nesplňovala znaky bezpečné třetí země. Stěžovatel ani sám žádné konkrétní
důvody, které by vedly k jinému závěru neuvedl. Nad rámec tohoto hodnocení Nejvyšší
správní soud konstatuje, že samotné tvrzení, které je uplatněno až v kasační stížnosti,
o neaktuálnosti informací, z nichž žalovaný vycházel, bez konkrétních důkazů, které by
vyvracely nebo zpochybnily výše uvedené hodnocení Polska, nemůže být důvodem pro
učinění závěru o nesprávném právním posouzení ohledně aplikace pojmu bezpečné třetí
země.
Podstatou a smyslem azylového řízení je, že cizinec pronásledovaný za uplatňování
politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl. 43 Listiny základních práv a svobod), má
o azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve
a kde budou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě
tzv. bezpečná třetí země ve smyslu §2 zákona o azylu. Azylové zákonodárství České
republiky v kontextu právních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických
evropských zemích vnímá právo na azyl jako právo na nezbytnou ochranu před
pronásledováním v zemích původu; nikoliv však jako právo vybrat si zemi, ve které žadatel
o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán
v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že
při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem
takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu
soud, který ve věci rozhodoval, měl napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou
vadu řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro
nesrozumitelnost.
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, aby
v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně
vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval,
z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné
Stěžovatel napadenému rozhodnutí a předcházejícímu správnímu řízení nevytknul žádné
vady, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž žalovaný vycházel, nemá oporu ve
spisech, nebo je s nimi v rozporu, či že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních
o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost
rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného vycházel
z předloženého správního spisu, který obsahoval mj. žádost žalobce o azyl, protokol
o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území ČR, hodnocení Polska jako bezpečné
třetí země bylo součástí spisového materiálu, stěžovateli byla dána možnost, aby se
k hodnocení vyjádřil, popř. je doplnil, tuto však odmítl. Poté co žalovaný podrobně vyložil,
že Polsko představuje třetí bezpečnou zemi a jelikož stěžovatel před vstupem do ČR pobýval
na území Polska, dospěl tak k závěru, že stěžovatel mohl požádat o azyl již v této zemi. Ke
stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl pak v napadeném rozsudku rovněž Krajský
soud v Ostravě.
S ohledem na shora uvedené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování žádosti
o azyl jeví, zda v této bezpečné zemi měl žadatel reálnou možnost požádat o udělení azylu či
nikoliv. V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatel tato zjištění nezpochybňuje), že
stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi
(§16 odst. 1 písm. e) ve spojení s §2 odst. 2 zákona o azylu).
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatele
o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení. Skutkový stav, ze
kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním v rozporu.
Pokud je žádost o azyl zamítnuta podle ustanovení §16 zákona o azylu jako zjevně
nedůvodná, nelze současně rozhodovat o splnění podmínek podle §12 cit. zákona a na místě
není ani výrok podle §§13,14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího
se o ustanovení §12. To je také správně a dostatečně odůvodněně uvedeno v napadeném
rozsudku. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněným ani kasační důvod uvedený v §103
odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak
jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí
žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného
dokazování. Pokud se stěžovatel dovolává vyslovených právních názorů v citované
judikatuře, nutno uvést, že se jednalo o věci skutkově odlišné (žádosti byly zamítnuty dle
§12, §13, resp.§14 zákona o azylu, přičemž bylo součástí výroku i vyslovení překážky
vycestování dle §91 citovaného zákona) a není možno z nich dovozovat závěry ve prospěch
stěžovatele.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení
nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu
nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna včetně paušální
náklady dle ust. §7, 9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za úkon
právní pomoci – převzetí věci. Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve
stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 s. ř. s.).
V Brně dne 28. 5. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu