ECLI:CZ:NSS:2005:5.AZS.66.2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci
žalobce: Ch. V. Q., zast. ustanoveným advokátem JUDr. Martinem Buršíkem, se sídlem
Jihlava, Židovská 31, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, Praha 7, Nad Štolou 3,
o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 12. 2004,
č. j. 24 Az 364/2004 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
III. Odměna zástupce stěžovatele, advokáta JUDr. Martina Buršíka, se sídlem Jihlava,
Židovská 31, se p ř i z n á v á v částce 1075 Kč a bude mu vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobce (dále též „stěžovatel“) brojí proti shora
označenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě, kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „žalovaný“) ze dne 11. 5. 2004, č. j. OAM
6500/VL-11-05-2003, o neudělení azylu podle §12, §13 odst. 1, 2 a §14 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“) a současně bylo rozhodnuto,
že se na cizince nevztahuje překážka vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu v platném
znění.
Žalobou podanou proti tomuto rozhodnutí žalobce napadal nesprávnost plynoucí
z nedostatečného zjištění podstatných okolností stěžovatelova případu a nepodrobného
vyhodnocení zpráv, zejména skutečnost, že vietnamští občané trestně stíhaní v zahraničí,
kde si odpykali trest, spíše nemají po návratu do vlasti problémy se státními orgány, které jsou
jen výjimečně o trestním stíhání v cizině informovány. Stěžovatel v žalobě namítal,
že do Vietnamu pronikla informace o jeho stíhání a bojí se, že bude ve své vlasti znovu
potrestán za týž skutek.
Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě nad obsah správního spisu uvádí, že žalobce
úmyslně pominul plný obsah informačního pramene, dále si žalovaný k obavě žalobce
z návratu do vlasti kvůli trestnímu stíhání za spáchání trestného činu, za který byl
již potrestán, opatřil informaci Ministerstva zahraničních věcí České republiky,
podle které v případě dopravních nehod a následných trestních stíhání v zahraničí nemají
vietnamští občané ve vlasti žádné problémy.
Žalobě po přezkoumání žalobních námitek soud I. stupně nevyhověl a zamítl ji,
když vycházel z obsahu správního spisu. Žalobce v žádosti o udělení azylu uvedl, že žádá
o udělení azylu za účelem legalizace pobytu v České republice, kam přijel v roce 1990
na základě mezistátní dohody na práci dělníka do Š. M. B. V letech 1992 - 2002 se živil
podnikáním, nakupoval a prodával obuv a textil. Poté, co nepodal daňové přiznání a způsobil
nehodu pod vlivem alkoholu, byl za nehodu odsouzen a vězněn po dobu 3 měsíců ve věznici
Znojmo (do listopadu 2003). Platnost výjezdního měsíčního víza po propuštění uplynula
v prosinci 2003, proto podal stěžovatel žádost o udělení azylu. V případě návratu do vlasti
se obává toho, že se vietnamské úřady dovědí o trestním stíhání stěžovatele v České republice
a bude znovu souzen, případně potrestán za týž skutek. Stěžovatel podotýká, že osobně takové
případy nezná, je to jeho obava. Stěžovatel uvedl, že není členem žádné politické strany
ani jiné organizace, nikdy proti němu nebylo vedeno v zemi původu trestní stíhání. Jiné potíže
neměl, a to ani se státními orgány.
Soud I. stupně prohlásil za zřejmé, že žalobce směřoval žalobu pouze do výroku
o překážce vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu, konkrétně žalobce namítal, že mu
v případě návratu do vlasti hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu. Krajský soud v Ostravě se zabýval námitkou žalobce a ztotožnil se se závěrem
žalovaného, uvedeným v odůvodnění napadeného rozhodnutí o tom, že negativní jevy
ve vietnamském vězeňství nedosahují mimořádného stupně úrovně, aby bylo možné
vztáhnout na žalobce překážku vycestování.
V rámci kasační stížnosti stěžovatel uplatnil důvod podle §103 odst. 1 písm. a) a b)
zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Má zato, že soud nesprávně
posoudil právní otázku týkající se stěžovatelových důvodů k opuštění vlasti a důvodů,
pro které stěžovatel hodlá zůstat v ČR [písm. a)] a soud nezrušil napadené správní rozhodnutí
pro jeho nepřezkoumatelnost [písm. b)].
Stěžovatel má zato, že v jeho případě jsou dány důvody k udělení azylu podle §12
zákona o azylu a také z důvodů uvedených v §14 téhož zákona, tedy z humanitárních
důvodů. Z Vietnamu odcházel proto, že tam nenalezl žádné uplatnění (pracovní
ani společenské), což považuje za důvody skutečně humanitární. Považuje za lidsky zoufalé
nemít žádnou perspektivu, proto se pokusil žít za cenu značných útrap jinde. Podle názoru
žalovaného by měl šanci na udělení azylu pouze ten, kdo se z důvodů politických či důvodů
přesvědčení dostal do kolize se systémem země, ve které žil. Stěžovatel uvádí, že nebyl
ani není v žádné politické opozici v tom smyslu, že by se účastnil disentu. Chtěl pouze mít
možnost pracovat tak, aby uživil sebe a případnou rodinu, zajistil si bydlení, vzdělání. Jde
o čistě lidská (humánní) přání, která se mu nepodařila uskutečnit, zadlužil sebe i rodinu, neví,
v jaké pozici nyní rodina je a neví, zda jim všem nehrozí trest za zadlužení a případném
nedostátí svému závazku. Neví, co mu hrozí v případě návratu do vlasti. Tvrdí, že neutíkal
před důsledky porušení nějakých svých povinností, nemůže se však vrátit poté,
kdy své závazky nesplní a tím ohrozí sebe i jeho rodinu. Stěžovatel trvá na tom, že v jeho
případě humanitární důvody dány jsou a byly, nesouhlasí se závěry žalovaného,
které považuje za nesprávné a neodpovídající obsahu ani smyslu právní úpravy azylu.
Rozhodnutí žalovaného považuje stěžovatel za odporující požadavkům stanoveným §47
odst. 3 správního řádu, rozhodnutí je nepřezkoumatelné a mělo být soudem zrušeno.
Stěžovatel navrhuje napadené rozhodnutí zrušit, kasační stížnosti přiznat odkladný účinek
v zájmu prevence velmi vážných a v zásadě pro stěžovatele nenapravitelných škodlivých
důsledků jeho vyhoštění do Vietnamu.
Z vyjádření účastníka řízení – žalovaného ke kasační stížnosti plyne, že tento popírá
oprávněnost podané kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci azylu,
tak i rozsudek soudu I. stupně byly vydány v souladu s právními předpisy. Je odkazováno
na správní spis a napadené rozhodnutí a dále na podání a výpovědi, které stěžovatel učinil
v průběhu správního řízení. Ke stěžovatelovým námitkám týkajících se neudělení azylu
dle §14 zákona o azylu žalovaný odkazuje na judikaturu NSS, jmenovitě na rozsudek
č. j. 2 Azs 65/2003, který konstatuje právo žalovaného rozhodnout v rámci volného správního
uvážení a nikoli o subjektivním právu stěžovatele na azyl, dále na rozsudek NSS
č. j. 3 Azs 12/2003, který konstatuje, že na udělení azylu z humanitárního důvodu dle §14
zákona o azylu nemá žadatel subjektivní právo. Žalovaný neshledal v případě stěžovatele
žádné zvláštního zřetele hodné důvody pro udělení humanitárního azylu dle §14 zákona
o azylu. Žalovaný dodává, že azyl z humanitárních důvodů je institutem zcela výjimečným,
jímž nelze řešit získání povolení k pobytu v České republice, azyl je pouze jednou z možností,
na základě kterých může cizinec pobývat na území ČR. Žalovaný neshledal důvody
ani k přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, navrhuje zamítnutí kasační stížnosti
pro její nedůvodnost.
V souladu s ust. §109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační
stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné /ust. §103 odst. 1 písm. c) cit. zák./
nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé,
anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné /ust. §103 odst. 1 písm. d) cit. zák./,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud
v souladu s ustanovením §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem
pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly
uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. Při svém rozhodování vycházel
Nejvyšší správní soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování
správního orgánu (ust. §75 odst. 1 ve spojení s §120 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského
soudu v Ostravě v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) a b)
s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní
soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná
právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena.
Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde
o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České
republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR,
tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl
je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů
v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je
občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce
a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním,
tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem
chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže
i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně
taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel ve své kasační stížnosti uvádí i tzv. nova,
tzn. námitky neuplatněné v žalobě proti rozhodnutí žalovaného, kterými se tedy nemohl soud
I. stupně zabývat, konkrétně argumentací humanitárními důvody a stavem zadlužení, nezbylo
Nejvyššímu správnímu soudu než se těmito rovněž nezabývat, jak je uvedeno v §109 odst. 4
s. ř. s. Proto se v dalším přezkumu napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě Nejvyšší
správní soud zaměřil pouze na překážky vycestování.
Zákon o azylu ve svém §91 upravuje překážky vycestování negativním způsobem
takto:dle odst. 1 povinnost ukončit pobyt neplatí, a) pokud by byl cizinec nucen vycestovat
1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení,
nebo 2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení
nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo 3. do státu,
který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti,
anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c)
jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu,
není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně
samostatnosti. Dle odst. 2 ustanovení předchozího odstavce neplatí, jestliže cizinec a) může
vycestovat do jiného státu, nebo b) ohrožuje bezpečnost státu nebo je odsouzen za zvlášť
závažný trestný čin anebo je-li to odůvodněno plněním mezinárodních závazků; v takovém
případě se cizinci umožní vyhledat si nejdéle do 60 dnů přijetí v jiném státě. Pokud tento
cizinec doloží, že nemůže z území vycestovat, udělí mu policie vízum za účelem strpění
pobytu podle zvláštního právního předpisu.
Žalovaný ve svém rozhodnutí o neudělení azylu posuzoval rovněž překážku
vycestování a konstatoval, že válečný stav na území Vietnamu nebyl prohlášen ke dni vydání
rozhodnutí, žadatel o azyl nezmínil v průběhu správního řízení, že by proti němu bylo v zemi
původu vedeno trestní stíhání a ani žalovanému není známo, že by Vietnamská socialistická
republika žádala o vydání stěžovatele pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti. Žalovaným nebyl rovněž shledán rozpor s mezinárodními závazky ČR a stěžovatel
nebyl nezletilou osobou bez doprovodu. Žalovaný ve svém rozhodnutí po zhodnocení obsahu
překážek vycestování ve smyslu §91 zákona o azylu a porovnání s výše uvedenými
informacemi uzavřel, že stěžovatel nenáleží k osobám ohroženým skutečnostmi zakládajícími
překážky vycestování ve smyslu §91 citovaného zákona a jejich existenci neshledal.
Po doplnění informace žalovaným, že v případě návratu by stěžovatel neměl mít zcela žádné
problémy s vietnamskými orgány pro trestný čin spáchaný v ČR, soud I. stupně uzavřel,
že žaloba je nedůvodná. S tímto vyhodnocením se ztotožnil i Nejvyšší správní soud a v tomto
rozsahu tedy nepřisvědčil námitce stěžovatele a rozhodnutí soudu I. stupně shledal
bezvadným.
Podle ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu
tvrzené vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím
zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým
způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud,
který ve věci rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu
řízení se považuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud důkazní materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový
závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového
závěru.
Takové vady řízení však nebyly shledány. Ze správního spisu je zcela zřejmé,
že správní orgán provedl v řízení úplné dokazování a je z něj zřejmé, z jakých důkazních
prostředků správní orgán při svém rozhodování vycházel. Důkazní prostředky byly
zhodnoceny a provedené dokazování vyústilo v řádně zjištěný skutkový stav, z něhož správní
orgán při svém rozhodování o tom, zda existuje překážka vycestování dle §91 zákona o azylu
vycházel. Ze spisového materiálu bylo rovněž zjištěno, že stěžovatel nebyl nikterak krácen
na svém právu seznámit se s podklady pro rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout jejich
doplnění. Nebyl shledán ani rozpor s ustanovením §45 odst. 3 správního řádu,
když v odůvodnění rozhodnutí žalovaného byly uvedeny skutečnosti, které byly podkladem
rozhodnutí a objasněny úvahy, které vedly k hodnocení důkazů a při použití právních
předpisů, na základě kterých rozhodoval.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační
stížnosti rozhodováno přednostně. Navíc je žadatel chráněn před důsledky rozsudku krajského
soudu režimem pobytu za účelem strpění podle §78b odst. 1, 2 zákona o azylu (cizinec má
nárok na udělení víza za účelem strpění pobytu mj., pokud žádost doloží dokladem o podání
kasační stížnosti proti rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva ve věci azylu
a návrhu na přiznání odkladného účinku - takové vízum opravňuje cizince k pobytu na území
po dobu platnosti víza, která je 365 dnů; na žádost cizince odbor cizinecké a pohraniční
policie platnost víza prodlouží, a to i opakovaně) – ze zákona platnost uvedeného víza zaniká
právní mocí rozhodnutí o kasační stížnosti. Pozitivní rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek
by tedy nemělo z hlediska ochrany stěžovatele žádný význam, naopak negativní rozhodnutí
by před rozhodnutím o kasační stížnosti bránilo řádnému soudnímu řízení.
Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu
nákladů řízení (§60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra ČR, které bylo v řízení
úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech
řízení, jak výše uvedeno. Soudem ustanovenému advokátovi byla odměna stanovena
podle §7, §9 odst. 3 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění vyhl. č. 68/2003 Sb., ve výši
1000 Kč a náhrady hotových výdajů 75 Kč dle §13 odst. 3 cit. vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 13. června 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu