ECLI:CZ:NSS:2020:5.AZS.72.2019:42
sp. zn. 5 Azs 72/2019 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové
a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Viktora Kučery v právní věci žalobkyně: H. L., zast.
advokátkou Mgr. Gabrielou Kopuletou, se sídlem Havlíčkova 1043/11, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 2 Az 32/2016 – 62,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2019, č. j. 2 Az 32/2016 – 62, s e
r uší .
II. Rozhodnutí Ministerstva vnitra dne 20. 5. 2016, č. j. OAM-935/ZA-ZA15-ZA05 - 2015,
se r uší a věc se v rací žalovanému k dalšímu řízení.
III. Žalobkyni se náhrada nákladů řízení n ep ři zn áv á.
IV. Odměna a náhrada hotových výdajů advokátky Mgr. Gabriely Kopuleté se určuje
částkou 6800 Kč; tato částka jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60
dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
[1] Kasační stížností se žalobkyně (dále „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 5. 2016, č. j. OAM-935/ZA-ZA15-ZA05-2015 ve věci
mezinárodní ochrany; žalovaný neshledal naplnění žádného z důvodů dle §§12, 13, 14, 14a a 14b
zákona č. 325/1999 Sb. o azylu, a stěžovatelce mezinárodní ochranu neudělil.
[2] Stěžovatelka (v té době nezletilá) podala dne 2. 11. 2015 prostřednictvím opatrovnice
(sestra A. K.,) žádost o udělení mezinárodní ochrany, ve které mimo jiné uvedla, že je státní
příslušnicí Ukrajiny, ukrajinské národnosti, vyznáním se hlásí ke katolické křesťanské víře; není a
ani nebylo proti ní vedeno trestní stíhání. Do České republiky přicestovala 14. 10. 2015
autobusem přes Polsko; chce zde studovat a žít; rodiče ji sem poslali spolu se sestrou požádat o
azyl; celá rodina neměla peníze na vycestování. Její zdravotní stav je dobrý. Do protokolu o
pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 13. 4. 2016 mimo jiné uvedla, že
původní bydliště v Makijivce v Doněcké oblasti opustila na jaře 2015 a přestěhovala se do města
Stryj. Makijivku opustila kvůli válce. Do Stryje jela se sestrou, bratrem, neteří a maminkou.
V pohovoru dne 13. 4. 2016 dodala, že ve Stryji měla potíže jak ve škole, tak i v kostele. Zažívala
tam každodenní šikanu ze strany spolužáků i učitelů; učitelé se jí nikdy nezastali a jen přihlíželi,
jak ji napadají spolužáci. Učitelé na ni křičeli, když promluvila rusky, dávali jí cíleně horší známky
než spolužákům; téměř denně chodila domů s pláčem a školu nenáviděla. Pokoušela se
pokračovat v praktikování katolického náboženství, jak byla zvyklá z domova. V období
Velikonoc šla s rodinou do kostela na bohoslužbu. V kostele na svoji sestru A. promluvila rusky,
načež církevní představený přerušil bohoslužbu a s křikem je veřejně vykázal z kostela; křičel, že
jsou „moskali“ a že mají táhnout pryč; rovněž ji a její rodinu vyhodili z obchodu s potravinami,
když promluvila; spolu s ostatními musela z obchodu utéct. Bydlela u sestřiny kamarádky. Matka
žije ve Stryji v domě sestřiny kamarádky, s otcem není v kontaktu, bratr žije v České republice,
sestra také. Uvedla, že její zletilé sestře nikdo na západě Ukrajiny nechtěl dát ani bydlení, ani
práci, protože jsou z východu a lidé jim nadávají za zavinění války na Ukrajině. Ve Stryji
v porovnání s východní Ukrajinou nedochází k válečným událostem, výbuchům a ostřelování, ale
docházelo k urážkám a ponižování kvůli jejímu východoukrajinskému původu, ale žádné násilí
vůči ní použito nebylo.
[3] Správní spis obsahuje žádost o udělení mezinárodní ochrany v České republice ze dne
2. 11. 2015 vč. přílohy k žádosti; protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany
ze dne 13. 4. 2016; Informace Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR), září
2015, Posouzení mezinárodní ochrany v souvislosti s vývojem na Ukrajině - aktualizace č. 3.;
Zprávu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro lidská práva, Zpráva o stavu lidských práv
na Ukrajině 16. srpna až 15. listopadu 2015, ze dne 9. prosince 2015, Zprávu Freedom House,
Svoboda ve světě 2016 – Ukrajina, ze dne 27. ledna 2016, Informace MZV ČR ze dne 1. srpna
2014, č. j. 110105/2014-LPTP; Informace MZV ČR ze dne 21. května 2015, č. j. 98848/2015-
LPTP, Informace MZV ČR ze dne 9. října 2015, č. j. 115045/2015; Infobanka ČTK: Ukrajinský
parlament jmenoval Hrojsmana novým premiérem.
[4] Žalovaný konstatoval, že stěžovatelka v průběhu správního řízení neuvedla žádné
skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že vyvíjela ve své vlasti činnost
směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu §12 písm. a) zákona o azylu,
za kterou by byla azylově relevantním způsobem pronásledována. Neshledal žádný důvod pro
udělení některé z forem mezinárodní ochrany.
[5] Městský soud žalobu zamítl; konstatoval, že aniž by zlehčoval incidenty, k nimž dle
tvrzení stěžovatelky mělo dojít, nejedná se o natolik intenzivní ústrky, které by představovaly
pronásledování ve smyslu §12 zákona o azylu, resp. které by zakládaly odůvodněný strach
z pronásledování ve smyslu §12 písm. b) zákona o azylu; v této souvislosti odkázal na judikaturu
Nejvyššího správního soudu týkající se bezpečnostní situace rusky hovořícího obyvatelstva
na Ukrajině (usnesení ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 Azs 378/2017-25, ze dne 6. 12. 2016, č. j.
7 Azs 207/2016-32, ze dne 18. 3. 2015, č. j. 3 Azs 237/2014-25, či ze dne 30. 9. 2014, č. j.
3 Azs 90/2014-20). Dodal, že stěžovatelka navíc může využít institutu vnitřního přesídlení,
a to kupříkladu i do oblastí s vyšším výskytem ruskojazyčného obyvatelstva, které nejsou dotčeny
konfliktem na východě země; podotkl, že stěžovatelka rovněž neuvedla, a ani ze spisu neplyne,
že by se v případě potíží v zemi původu obrátila stěžovatelka, resp. její rodina na vnitrostátní
orgány s žádostí o pomoc, přitom této možnosti se měla pokusit využít před podáním žádosti
o udělení mezinárodní ochrany v České republice; odkázal na odůvodnění usnesení NSS ze dne
19. 5. 2016, č. j. 5 Azs 220/2015-35. Dle městského soudu z judikatury Nejvyššího správního
soudu vyplývá, že ukrajinské státní orgány na západě Ukrajiny jsou schopny poskytnout člověku
ochranu před případným pronásledováním, resp. vážnou újmou ze strany soukromých osob.
Městský soud dospěl k závěru, že nebyly dány ani důvody pro udělení humanitárního azylu dle
§14 zákona o azylu; nedošlo k naplnění neurčitého právního pojmu „v případě hodném
zvláštního zřetele“, aby mohl být otevřen prostor pro správní uvážení žalovaného, zda
humanitární azyl udělit, či nikoliv; poukázal na to, že svůj zdravotní stav stěžovatelka označila
za dobrý; ač je dotyčná nezletilá, do České republiky přicestovala v doprovodu své zletilé sestry
se souhlasem svých rodičů. Ve vlasti, v místě, ze kterého vycestovala, stále žije její matka, tedy
v případě návratu má ve vlasti potřebné rodinné i sociální zázemí. Po návratu do vlasti
má možnost zaregistrovat se jako vnitřně vysídlená osoba a využít pomoci státu, jehož občanství
má a který poskytuje pomoc svým občanům, kteří byli nuceni kvůli bezpečnostní situaci opustit
své domovy. Co se týče doplňkové ochrany, zcela zjevně dle městského soudu nebyl
u stěžovatelky naplněn důvod dle §14a odst. 1, 2 písm. a) zákona o azylu. Pokud jde o důvod
udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1, 2 písm. b) a c) zákona o azylu, městský soud uvedl,
že ústrky, k nimž vůči stěžovatelce a její rodině ze strany obyvatelstva města Stryj docházelo,
nebyly natolik intenzivní, aby představovaly jejich mučení nebo nelidské či ponižující zacházení
nebo trestání.
[6] K bezpečnostní situaci na Ukrajině městský soud odkázal na judikaturu Nejvyššího
správního soudu a konstatoval, že byť pochází stěžovatelka z východní Ukrajiny, před svým
odchodem ze země původu bydlela ve městě Stryj ve Lvovské oblasti na západě Ukrajiny, tedy
v oblasti nezasažené konfliktem izolovaným na východě země.
[7] Podle městského soudu je v případě stěžovatelky reálné využití institutu vnitřního
přesídlení; odkázal na četnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, dle které je koncept vnitřní
ochrany vyjádřením zásady subsidiarity; poukázal na zprávy založené ve správním spise; z nich
mimo jiné vyplývá, že vláda přijala novou legislativu a nové předpisy pro rozšíření pomoci vnitřně
vysídleným osobám a pro usnadnění jejich integrace. Z informace Ministerstva zahraničních věcí
ze dne 1. 8. 2014 pak vyplývá, že z Donbasu a Krymu uprchlo už přes 100 tisíc obyvatel;
možnosti stěhování v rámci Ukrajiny jsou standardní, úřední omezení neexistují; v praxi se lze
dokonce přestěhovat a dlouhodobě žít jinde, než kde je člověk registrován k trvalému pobytu,
aniž by to ukrajinské úřady zjistily. Soud uzavřel, že byť u vnitřně přesídlených osob může
docházet k jistým potížím v přístupu na trh práce a k bydlení, vnitřní přesídlení v zásadě je možné
a reálné, neboť ve vztahu k vnitřně přesídleným osobám nehrozí pronásledování nebo vážná
újma. Stěžovatelka navíc může bydlet u své známé, kde bydlela před svým odchodem ze země
původu. Městský soud dodal, že z protokolu o pohovoru plyne, že potíže, které stěžovatelka její
rodina měla s místními obyvateli ve městě Stryj, zůstaly u slovních útoků; k (fyzickému) násilí
nedošlo. Dle městského soudu stěžovatelka mohla využít institutu vnitřního přesídlení i tak,
že by se přemístila do jiné obce v rámci Ukrajiny (např. ve východní části, nikoliv však v místě
konfliktu v Luhanské a Doněcké oblasti), kde je vyšší procentuální zastoupení ruskojazyčných
osob a kde by se ani stěžovatelkou tvrzené incidenty nevyskytovaly, popř. vyskytovaly v mnohem
menší míře. Městský soud připustil, že v případě stěžovatelky může být situace poněkud
komplikovanější, nicméně byť nezletilá, v době vydání napadeného rozhodnutí nebyla natolik
nízkého věku (téměř 15 let), který by jí a její rodině znemožňoval využití institutu vnitřního
přesídlení. Dle městského soudu důvody zakládající překážku možnosti vnitřního přesídlení musí
dosahovat určité intenzity – tuto podmínku tvrzené (spíše drobné) incidenty neměly; přitom jak
plyne z judikatury NSS, na kterou městský soud odkazoval, ukrajinské státní orgány by byly
schopny stěžovatelce v případě potřeby nezbytnou ochranu poskytnout (např. usnesení ze dne
28. 3. 2018 č. j. 10 Azs 12/2018-31).
[8] Vycestování stěžovatelky dle závěru soudu nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními
závazky České republiky, pročež není naplněn důvod udělení doplňkové ochrany dle §14a odst. 1,
2 písm. d) zákona o azylu. Neudělení mezinárodní ochrany stěžovatelce nepředstavuje ani
nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.
[9] Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, v níž označila
důvody dle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
[10] Konkrétně tvrdí, že žalovaný měl přistoupit k udělení doplňkové ochrany, neboť v jejím
případě nemohl zcela vyloučit závažné problémy v místě jejího dřívějšího trvalého bydliště,
v případě jejího nuceného návratu do vlasti, a to pro přetrvávající ozbrojený konflikt
v domovském státě. Poukazuje na to, že se z Doněcké oblasti přestěhovala do Lvovské oblasti,
tam však nemohla dlouho setrvat kvůli zášti místních obyvatel vůči lidem z východu, proto
nakonec uprchla se sestrou a neteří do České republiky, a to v době, kdy ji bylo 14 let. Problémy
v západní části Ukrajiny byly charakteru diskriminačního, a to z hlediska vzdělání, sociálního,
či ekonomického života, což na ni jako nezletilou mělo zásadní dopady. V západní části Ukrajiny
neměla zajištěno odpovídající bydlení, ve škole byla kvůli svému původu diskriminována
a šikanována. Stěžovatelka poukazuje na to, že v průběhu řízení detailně popsala jednotlivé
diskriminační situace, které dle přesvědčení stěžovatelky svědčí o nemožnosti jejího vnitřního
přesídlení a poukázala na skutečnost, že pochází z východní části Ukrajiny, jejíž obyvatelstvo
je konfliktem nejvíce zasaženo. Dle stěžovatelky žalovaný, potažmo městský soud, který
se s hodnocením možnosti vnitřního přesídlení stěžovatelky ztotožnil, se nedostatečně zabývali
tím, zda po stěžovatelce, a to především s ohledem na její věk, bylo a je možné rozumně
požadovat, aby se vnitřně přesídlila do jiné oblasti, a dále, zda je na místě vyhodnocovat otázku,
zda se měla obrátit na vnitrostátní orgány s žádostí o pomoc, a zda tak jako nezletilá vůbec učinit
mohla.
[11] Stěžovatelka tvrdí, že z individuálních okolností jejího případu vyplývá, že je osobou,
která by mohla být vystavena nebezpečí vážné újmy v případě jejího návratu do země, kde
probíhá ozbrojený konflikt. Pochybení městského soudu spatřuje v nesprávném vyhodnocení
nebezpečí vážné újmy; má za to, že může být vystavena vážnému a individuálnímu ohrožení
na životě v důsledku svévolného násilí během ozbrojeného konfliktu na Ukrajině. Rovněž
má za to, že informace o zemi původu potvrzují závažnost bezpečnostní situace na Ukrajině
v oblasti, odkud stěžovatelka pochází, a potvrzují, že existují okolnosti, pro které měl správní
orgán přistoupit k udělení doplňkové ochrany. Skutková zjištění učiněná žalovaným považuje
stěžovatelka za nedostatečná, a to především k aktuální situaci v době vydání rozhodnutí.
Přestože tato pochybení stěžovatelka v žalobě namítala, městský soud se bez dalšího
s hodnocením žalovaného ztotožnil. Z uvedených důvodů má stěžovatelka rozhodnutí
městského soudu za nezákonné a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[12] Žalovaný nepovažuje námitky stěžovatelky za důvodné a navrhuje kasační stížnost
zamítnout; konstatuje, že při vydání rozhodnutí vycházel z dostatečně zjištěného skutkového
stavu, s podklady rozhodnutí se stěžovatelka i její opatrovnice měly možnost seznámit, nenavrhly
jejich doplnění. Co se týče otázky přesídlení, žalovaný dodal, že v odůvodnění připustil,
že stěžovatelka sice byla nezletilá, nicméně v době jejího pobytu ve Lvovské oblasti
se na příslušné státní orgány v případě potřeby mohla obrátit jménem stěžovatelky její matka,
která rovněž vnitřní přesídlení do této oblasti zvolila jako alternativu řešení situace. Dle
žalovaného kasační stížnost nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, proto navrhuje,
aby ji Nejvyšší správní soud odmítl, popř. ji jako nedůvodnou zamítl.
[13] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje,
že je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je řádně zastoupena (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se jedná
o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu §104a s. ř. s.
zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
[14] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil
neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny
v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle
citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany přijatelná
v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud
nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které
jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit
judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského, resp. městského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[15] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost
předestírá k rozhodnutí především otázku zásadního pochybení městského soudu
(zejména ve vztahu k nesprávnému či nedostatečnému zjištění skutkového stavu
a nedostatečnému posouzení možných důvodů pro udělení doplňkové ochrany, včetně otázky
možnosti vnitřního přesídlení stěžovatelky), která by mohla mít dopad do hmotně právního
postavení stěžovatelky. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační stížnost
je přijatelná.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů, přičemž zkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
[17] Nejvyšší správní soud předesílá, že stěžovatelka přicestovala do České republiky
a požádala o mezinárodní ochranu společně se svou zletilou sestrou a její nezletilou dcerou;
o jejich kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dne 16. 10. 2020 rozsudkem
č. j. 5 Azs 73/2019 – 61. Vzhledem k tomu, že skutkové okolnosti nyní projednávané věci jsou
zcela identické, lze v podrobnostech odkázat na odůvodnění rozsudku sp. zn. 5 Azs 73/2019,
které plně dopadá rovněž na věc stěžovatelky.
[18] Stěžovatelka především v žalobě, resp. již ve správním řízení od počátku konzistentně
svými tvrzeními směřuje k tomu, že jí měla být udělena doplňková ochrana dle §14a odst. 1 a 2
písm. c) zákona o azylu, neboť v místě jejího bydliště ve městě Makijivka v Doněcké oblasti
na jihovýchodní Ukrajině je ohrožena na životě a na zdraví probíhajícím ozbrojeným konfliktem,
přičemž pokus o vnitřní přesídlení na západní Ukrajinu, do obce Stryj ve Lvovské oblasti, selhal
z důvodu silné averze vůči spoluobčanům přicházejícím z východní Ukrajiny a náležejícím
k ruské národnosti nebo do ruskojazyčné skupiny; tito jsou z tohoto důvodu na západní Ukrajině
diskriminováni, ústrky ve vztahu ke své osobě stěžovatelka detailně popsala.
[19] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku sp. zn. 5 Azs 73/2019, žalovaný ve svém
rozhodnutí především vůbec nerozlišil primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany, jež
se musí nutně odvíjet od situace, která panuje v místě trvalého bydliště žadatele o mezinárodní
ochranu, tedy v tomto případě ve městě a v okolí města Makijivka na jihovýchodní Ukrajině,
od toho, co tehdy nezletilá stěžovatelka později dle své výpovědi prožívala na západní Ukrajině
při pokusu o vnitřní přesídlení, což měl žalovaný vzít v úvahu, uznal-li, že stěžovatelce hrozí
v místě jejího bydliště vážná újma dle §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu, v rámci
následného hodnocení toho, zda má k dispozici možnost uniknout této vážné újmě právě formou
vnitřního přesídlení (tedy využití možnosti vnitřního útěku) a zda po ní lze využití této možnosti
spravedlivě požadovat. Touto otázkou se žalovaný dostatečně (přezkoumatelně) nezabýval,
namísto toho dovozoval, že příkoří, jimž byla stěžovatelka vystavena na západní Ukrajině,
nedosahují intenzity pronásledování. To ovšem stěžovatelka nikdy netvrdila, z její výpovědi
vyplývá, že diskriminace ze strany tamního obyvatelstva fakticky znemožňuje nebo zásadně
komplikuje možnost jejího přesídlení do tohoto regionu a že po ní tedy toto přesídlení, nelze
spravedlivě požadovat.
[20] Městský soud se poté v intencích úvah rozhodnutí žalovaného nezabýval namítanými
otázkami skutečného nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona o azylu v místě
bydliště stěžovatelky a možností uniknout této hrozbě skutečného nebezpečí vážné újmy
přesídlením do jiné oblasti Ukrajiny; obdobně jako žalovaný se věnoval úvahám o všech typech
mezinárodní ochrany dle zákona o azylu (až na azyl či doplňkovou ochranu za účelem sloučení
rodiny), aniž by opět rozlišoval situaci panující v oblasti původního bydliště stěžovatelky a otázky
související s pokusem o vnitřní přesídlení na západní Ukrajinu. Vlastními žalobními body
se přitom městský soud zabýval nedostatečně a dopustil se v této otázce několika chybných
závěrů.
[21] Stěžovatelka a její rodina žila v domě ve městě Makijivka nacházejícím se zhruba 15 km
východně od Doněcku. Zároveň z její výpovědi vyplynulo, že se toto místo v té době nacházelo
v relativní blízkosti linie dotyku obou znepřátelených stran, a z tohoto důvodu trpělo střelbou
a bombardováním. Poměry, které panovaly v místě bydliště stěžovatelky, vyhodnotil Nejvyšší
správní soud v rozsudku sp. zn. 5 Azs 73/2019 jakožto totální konflikt ve smyslu judikatury
Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie - viz bod [38] rozsudku. Nejvyšší
správní soud zdůraznil, že totálním konfliktem přitom není míněno to, že by se nutně muselo
jednat o konflikt probíhající na území celé země původu žadatele, ale je jím míněna intenzita
bojů, tedy právě situace, kdy nerozlišující násilí způsobené ozbrojeným konfliktem ohrožuje
na životě a zdraví v zásadě každého civilistu, který se v této oblasti nachází. Takový závěr
vztahující se k době rozhodování žalovaného, resp. době jí bezprostředně předcházející (druhá
polovina roku 2015) potvrzují rovněž informace o zemi původu, které shromáždil žalovaný
a učinil součástí správního spisu. Obsahem těchto zpráv se Nejvyšší správní soud podrobně
zabýval v bodech [41] a [42] citovaného rozsudku; dospěl přitom k závěru, že z nich vyplývá,
že byť intenzita konfliktu v souvislosti s jednotlivými pokusy o příměří a jejich opakovaným
porušováním ve sledovaném období kolísala, i nadále docházelo k relativně četným zabitím
a zraněním civilistů, a to nejen v důsledku samotné střelby či bombardování, ale též v důsledku
pozemních min, nevybuchlé munice a improvizovaných výbušných zařízení, což je dlouhodobější
bezpečnostní riziko, které nemůže bez dalšího odstranit ani případné úplné zastavení bojů;
citované zprávy o zemi původu reportovaly o rozsáhlém a závažném porušování lidských práv
v oblastech postižených konfliktem, a to jak na území kontrolovaném povstaleckými skupinami
(resp. Ruskou federací), tak na území kontrolovaném ukrajinskou vládou; k tomu jsou zmiňovány
další závažné problémy vyvolané daným ozbrojeným konfliktem, které činily toto území jen velmi
obtížně obyvatelným, konkrétně obtíže se zásobováním vodou, elektřinou a plynem, potravinami
a léky, obtížnost a nebezpečnost často nezbytného cestování přes linii dotyku obou
znepřátelených stran, obtíže s vyplácením ukrajinských důchodů či jiných plateb na území
samozvaných republik, neuznávání dokumentů vystavených orgány těchto republik ukrajinskými
orgány atd.
[22] Hlavním argumentem žalovaného i městského soudu, shodně jako tomu bylo v případě
sestry stěžovatelky a její dcery, proč jim nenáleží doplňková ochrana dle §14a odst. 2 písm. c)
zákona o azylu, bylo, že mohou najít vnitrostátní ochranu v jiných částech Ukrajiny, které nejsou
přímo zasaženy zmiňovaným ozbrojeným konfliktem. V rozsudku sp. zn. 5 Azs 73/2019
se Nejvyšší správní soud v bodech [45] až [48] podrobně otázkou možností vnitřního přesídlení
zabýval. Konstatoval, že se žalovaný ani městský soud dostatečně nezabývali reálnou možností
vnitřního přesídlení stěžovatelek, zejména ve svých úvahách nezohlednili jejich ekonomickou
situaci. Tím spíše tyto úvahy absentují v případě stěžovatelky, která byla v té době nezletilá.
Nejvyšší správní soud opakovaně připomíná, že vedle „právní možnosti“ vnitřního přesídlení
je třeba zkoumat rovněž jeho reálnou proveditelnost s ohledem na možnost stěžovatelek usadit
se v jiné části země a zajistit si tam své základní životní potřeby. Otázce vnitrostátní ochrany
se podrobně věnuje citovaný rozsudek v odst. [53] a [54], na který lze odkázat.
[23] Úvahy městského soudu, že by se stěžovatelka vyhnula diskriminaci, kterou popsala,
přesídlením do oblasti s vyšším podílem ruskojazyčného obyvatelstva, která již není přímo
dotčena ozbrojeným konfliktem, se jeví jako spekulativní, neboť ze spisu nevyplývá nic o situaci
vnitřně vysídlených osob a ruskojazyčného obyvatelstva v jednotlivých oblastech Ukrajiny, tím
méně pak o reálných možnostech tehdy čtrnáctileté stěžovatelky najít jakékoli zázemí právě
v takových regionech nacházejících se spíše na východě země. Skutečné zjišťování aktuálních,
adresných a objektivních informací nelze, jak již upozornil Nejvyšší správní soud v citovaném
rozsudku, nahradit pouhým výčtem judikatury Nejvyššího správního soudu.
[24] V případě stěžovatelky při zvažování reálnosti, resp. přiměřenosti alternativy vnitřního
přesídlení žalovaný ani městský soud dostatečně nezohlednili nejlepší zájem tehdy nezletilé
stěžovatelky ve smyslu s čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, což už však pro další řízení nebude
aktuální, neboť stěžovatelka již dosáhla zletilosti. I tak je ovšem žalovaný, bude-li i nadále
zvažovat alternativu vnitřního přesídlení, povinen zohlednit skutečnost, že je stěžovatelka stále
ve věku blízkém věku mladistvých, zvláště pak pokud by proces jejího vzdělávání, resp. odborné
přípravy na výkon budoucího povolání dosud nebyl ukončen.
[25] Nelze tedy než uzavřít, že závěr žalovaného a městského soudu, podle něhož stěžovatelka
má možnost využít vnitrostátní ochrany ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu (čl. 8 kvalifikační
směrnice) a nemá tudíž nárok na udělení doplňkové ochrany §14a odst. 1 a 2 písm. c) zákona
o azylu, bez náležitého doplnění nemůže obstát, neboť skutkový stav nebyl dosud dostatečně
zjištěn. Pokud hodlal městský soud rozvíjet svou tezi o možnosti přestěhování stěžovatelky
do regionu Ukrajiny s vyšším podílem ruskojazyčného obyvatelstva, pak měl právě k této otázce
doplnit dokazování, především shromážděním relevantních informací o zemi původu, popř.
výslechem stěžovatelky.
[26] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost důvodnou, a proto v souladu s §110 odst.
1 s. ř. s. rozsudek městského soudu zrušil.
[27] Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského (městského) soudu, a pokud
již v řízení před krajským (městským) soudem byly pro takový postup důvody, současně
se zrušením rozhodnutí krajského (městského) soudu může sám podle povahy věci rozhodnout
o zrušení rozhodnutí správního orgánu [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.]. V dané věci by městský
soud v souladu s vysloveným závazným právním názorem neměl jinou možnost, vzhledem
ke zjištěným vadám správního rozhodnutí, než rozhodnutí žalovaného zrušit. Nejvyšší správní
soud proto v souladu s §110 odst. 2 písm. a) ve spojení s §78 odst. 1 a 4 s. ř. s. rozhodl tak,
že sám rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[28] V dalším řízení je žalovaný dle §78 odst. 5 ve spojení s §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. vázán
právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem v tomto zrušujícím rozsudku. Bude
tedy muset znovu shromáždit věrohodné, objektivní, přesné a aktuálních informace o zemi
původu vztahující se k současné situaci v místě bydliště stěžovatelky v Doněcké oblasti
i možnostem vnitrostátního ochrany v jiné části Ukrajiny a tyto informace v intencích tohoto
rozsudku vyhodnotit. Pokud žalovaný nedojde na základě důsledného a objektivního zhodnocení
uvedených informací k závěru, že stěžovatelce již nehrozí v místě jejího bydliště skutečné
nebezpečí vážné újmy dle §14a odst. 2 písm. c) v podobě vážného ohrožení života nebo lidské
důstojnosti (přesněji řečeno tělesné integrity) z důvodu svévolného násilí v situaci ozbrojeného
konfliktu ani skutečné nebezpečí jiného typu vážné újmy dle §14a odst. 2 zákona o azylu
a že stěžovatelka ani nemůže mít odůvodněný strach z pronásledování ve smyslu §12 písm. b)
zákona azylu, a to i přesto, že tato lokalita se patrně stále nachází na území samozvané Doněcké
lidové republiky, tedy mimo kontrolu ukrajinské vlády (k tomu srov. §2 bod 24. vyhlášky
Ministerstva vnitra č. 328/2015 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně
cizinců, v aktuálním znění, podle něhož tuto část Ukrajiny nelze považovat za bezpečnou zemi
původu), případně, že může reálně nalézt vnitrostátní ochranu před zmiňovaným nebezpečím
vážné újmy v jiném, konkrétním regionu země původu ve smyslu §2 odst. 7 zákona o azylu,
je povinen udělit stěžovatelce doplňkovou ochranu dle §14a zákona o azylu.
[29] V případě, že Nejvyšší správní soud zruší rozsudek krajského (městského) soudu
a současně zruší i rozhodnutí žalovaného správního orgánu podle ustanovení §110 odst. 2 s. ř. s.,
je povinen rozhodnout kromě nákladů řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které
předcházelo zrušenému rozhodnutí krajského (městského) soudu (viz §110 odst. 3 věty druhé
s. ř. s.). Náklady řízení tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud tak rozhodl
o jejich náhradě výrokem vycházejícím z §60 odst. 1 s. ř. s. Z obsahu spisu městského soudu
nevyplynuly žádné náklady, které by stěžovatelka v řízení před městským soudem vynaložila; pro
řízení o kasační stížnosti byla stěžovatelce ustanovena advokátka Mgr. Gabriela Kupuletá.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelce žádné náklady v řízení o žalobě a kasační stížnosti nevznikly,
resp. nedoložila, že by nějaké náklady vynaložila., soud jí náhradu nákladů řízení nepřiznal.
[30] Podle §35 odst. 10 ve spojení s §120 s. ř. s. hradí zástupci stěžovatele, který byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovená
advokátka, Mgr. Gabriela Kopuletá, učinila dva úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm.
b) a d) advokátního tarifu (příprava a převzetí zastoupení, doplnění kasační stížnosti); za každý
tento úkon jí náleží odměna 3100 Kč a dále 2 x 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů (§13
odst. 4 advokátního tarifu), celkem tedy 6800 Kč. Uvedená částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu k rukám zástupkyně stěžovatelky do 60 dnů ode dne právní moci
tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne j so u opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. října 2020
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu