ECLI:CZ:NSS:2006:5.AZS.86.2006
sp. zn. 5 Azs 86/2006 - 77
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava
Novotného a soudkyň JUDr. Ludmily Valentové, JUDr. Lenky Matyášové, JUDr. Marie
Turkové a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: M. S. S., zast. JUDr. Vladimírem
Henclem, advokátem v Náchodě, T.G. Masaryka 19, proti žalovanému Ministerstvu vnitra,
Nad Štolou 3, 170 00 Praha 7, o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 23. 2. 2006, č. j. 28 Az 69/2005 – 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 2. 2006, č. j. 28 Az 69/2005 –
25 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se jako stěžovatel včasnou kasační stížností domáhá, aby byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 22. 6. 2005 č. j. OAM-3037/VL-07-K03-2004, jímž mu nebyl udělen azyl
podle §12, §13 odst. 1 a 2 a §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č.
283/1991 Sb., o Policii České republiky ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu)
a nebyla na něj vztažena překážka vycestování podle §91 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že správní orgán při vedení pohovorů dostatečně
nezohlednil psychický stav, ve kterém se nacházel, což vedlo k tomu, že se dopustil některých
nepřesností, které pak uvedený soud v napadeném rozhodnutí označil za důvod pro
nevěrohodnost stěžovatelových tvrzení. Při tom stěžovatel opakovaně uváděl, že měl při
pohovoru strach, byl ve stresu, byl rozrušen a přesně neporozuměl otázce. Soud uvádí, že
v daném případě je nutno klást velký důraz na pravdivost a přesvědčivost tvrzení stěžovatele
učiněná v průběhu azylového řízení a činí závěr, že stěžovatelovy výpovědi byly rozporné,
tudíž nevěrohodné, což, dle názoru soudu, bylo samo o sobě důvodem pro zamítnutí takové
žádosti. Soud, aniž by provedl odůvodnění svého přesvědčení, uvádí, že je přesvědčen o tom,
že pokud by byl člověk pronásledován ve smyslu 12 zákona o azylu, tak by mu musely takové
skutečnosti utkvět natolik v mysli, že by si je pamatoval. Správní orgán a ani soud
nezohledňují psychickou situaci, ve které se stěžovatel nacházel, když zjistil, že kvůli jeho
situaci byla jeho rodina vyslýchána policií, proto příbuzný spáchal sebevraždu z hanby, a že
on sám je stále hledán policií, aby byl zatčen a uvězněn.
V této souvislosti se měl správní orgán zabývat a soud pak takové úvahy přezkoumat,
jestli zatčením a uvězněním, kterému je stěžovatel v zemi původu vystaven, nejsou spojeny
s natolik krutými a nelidskými podmínkami, že by nebyl takový návrat přípustný. Stěžovatel
odkazuje na Zprávu Ministerstva zahraničí USA o situaci v dodržování lidských práv v Indii
v roce 2005 z 8. 3. 2006, která je přílohou tohoto doplnění a je i součástí spisu, na základě
kterého rozhodoval správní orgán. Ve zprávě je uvedeno, že vládní síly pokračovaly ve
svévolném a nelegálním usmrcování uvězněných osob, že se policie a vězeňští dozorcové
dopouštěli nezákonných zabíjení podezřelých povstalců a podezřelých zločinců. Dále, že
v únoru bezpečností síly zabily automobilového mechanika, když se vrátil z dovolené, což
dodnes nebylo vyšetřeno.
Správní orgán se ve svém odůvodnění odvolává i na tuto zprávu, ale nijak se
nevypořádal ani s dalšími informacemi, např. že se bezpečnostní síly dopustily tisíců vážných
porušení lidských práv pod záminkou vzpoury, včetně nezákonných zabití, zmizení a mučení,
což byl právě případ stěžovatele. Existují zprávy o úmrtích ve vazbě z důvodů mučení
a ostatního zneužívání. Informace pokračuje příkladem, že zadržený údajný kapsář byl pak
nalezen mrtvý na policejní stanici. Policie to vysvětlila tak, že se oběsil svým páskem, ale na
těle mrtvého byly zjištěny jiné znaky.
Stěžovatel toto zmiňuje, aby vysvětlil, že informace, které podával správnímu orgánu
byly pravdivé, aby vysvětlil z čeho měl strach, proč byl psychicky rozrušen a proč se nemůže
vrátit zpět do Indie. Správní orgán ke konci strany 4 svého rozhodnutí udává, že je mu známo
ze zprávy MZ USA, že v Indii jsou násilím vynucená přiznání před soudem prakticky
nepřípustná. Pokud by se ale správní orgán se zmiňovanou zprávou seznámil důkladně
a přečetl celou větu a následující odstavce zjistil by, že věta pokračuje za středníkem
informací, že přes to úřady často mučení během výslechů používají. Následující odstavec
informuje o tom, že úmrtí ve vazbě jsou vážným problémem a že policie pravidelně používá
mučení, což se dovozuje ze znaků na tělech osob, které zemřely na policejních.
Na podkladě nastíněné situace se pak musí zcela jinak jevit údajná stěžovatelova
„nevěrohodnost“ i skutečnost, pokud by nebyl schopen podat přesné časové údaje. Stěžovatel
by souhlasil se závěrem soudu, že důkazy opatřené správním orgánem, z nichž vycházel při
rozhodování, jsou úplné, odpovídají požadavkům správního řádu a poskytují možnost
spolehlivého zjištění stavu věci, ale stěžovatel je názoru, že se správní orgán s těmito
podklady dostatečně neseznámil a s pasážemi, které podporovaly stěžovatelem uváděné
problémy, se správní orgán nezabýval, nevypořádal se s nimi a ani je nezmínil ve svém
rozhodnutí.
Ve věci překážky vycestování je závěr krajského soudu takový, že správní orgán
postupoval v souladu se zákonem, když neshledal existenci překážek vycestování, neboť, jak
uvádí, z informací o zemi původu v kontextu se skutečnostmi sdělenými stěžovatelem nelze
dospět k závěru, že je namístě poskytnout ochranu ve smyslu 9l zákona o azylu.
Stěžovatel podotýká, že při posuzování překážek vycestování, se správní orgán
nevypořádal například s informacemi výše uvedenými, které mu byly známy ze Zprávy MZ
USA a ani se sděleními stěžovatele.
Protože krajský soud pouze odkazuje obecně na informace o zemi původu a kontext se
skutečnostmi sdělenými, které nikterak nespecifikuje, nekonkretizuje a ani nezmiňuje jejich
obsah, pokládá stěžovatel takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné.
Soud přezkoumal rozhodnutí kasační stížností napadené v mezích důvodů
uplatněných ve smyslu ust. §103 odst.1 písm. b) a d) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná.
Stěžovatel napadá rozhodnutí soudu prvního stupně z důvodu nedostatečného způsobu
provedení dokazování ve smyslu §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. K tomu soud upomíná, že
skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy
v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému
závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující
orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr
učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Důvod pro podání kasační stížnosti podle §103 odst.1 písm. d) s. ř. s., totiž
nepřezkoumatelnost, spočívá v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí,
popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé.
Nesprávné právní posouzení věci spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový
stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato
je nesprávně vyložena. Skutková podstata je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál,
jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede
k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá
oporu ve spisech, chybí-li ve spisech podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím
orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Podle ustanovení §12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl a) bude-li v řízení o udělení
azylu zjištěno, že cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b)
má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti
k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. Pronásledováním
se rozumí ve smyslu ust. §2 odst. 5 citovaného zákona ohrožení života nebo svobody, jakož
i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna,
podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, pokud tento stát není
schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním.
Z obsahu správního spisu vyplynuly tyto rozhodující skutečnosti: Dne 14. 10. 2004
podal stěžovatel žádost o udělení azylu, v níž uvedl, že je indické národnosti, svobodný
a nikdy nebyl ani není členem žádné politické strany. Dále sdělil, že v oblasti, kde žije, je
problém s příslušníky T. t., kteří konají různé protestní akce. Věděl o tom, že se bude nějaká
akce konat a došlo k jeho zatčení, protože policisté měli za to, že patří k L.
K zatčení jmenovaného došlo celkem třikrát. Poprvé byl zadržen na dobu 30 dnů, podruhé na
patnáct dnů, což se stalo roku 2003. K poslednímu zadržení došlo 3 měsíce před podáním
žádosti. Žadatel se rozhodl odjet z vlasti, protože měl strach. Ve vlastnoručně psaných
důvodech odchodu z vlasti uvedl, že byl svědkem rvačky. Vzhledem k tomu, že se dostavili
i policisté, začal utíkat, stejně jako ostatní lidé, ale byl policisty zadržen a odveden na
policejní stanici. Byl dotazován, kdo patří k L. Vzhledem k tomu, že nemohl týráni vydržet,
přiznal se k členství v L. K propuštění došlo na kaucí s pomocí otce a právního zástupce.
Přibližně po dvou měsících byl jmenovaný opět zatčen a fyzicky napaden policisty, aby se
přiznal k trestnému činu. Pan M. opět nedokázal vydržet bití a přiznal se. Byl 20 dní vězněn a
propuštěn s pomocí otcova advokáta. Asi po třech měsících příslušníci policie opět přišli do
domu jmenovaného a začali jej hledat. Opět byl fyzicky napaden a proto se doznal. Z vězení
již nebyl propuštěn ani po intervenci právního zástupce. Z vězení utekl za přispění policisty,
který byl známým jeho otce. Po poradě se svým otcem z Indie odešel. Žadatel hodlal
vycestovat do Velké Británie, ale nepodařilo se mu to, přesto, že za to zaplatil
zprostředkovateli. Jakou cestou byl dopraven na území České republiky mu není známo.
Vzhledem k tomu, že žadatel nepředložil žádné doklady osvědčující jeho totožnost ani
státní příslušnost, přijal správní orgán rozhodující ve věci jako dostatečné ke zjištění
totožnosti výše jmenovaného, jeho čestné prohlášení o totožnosti a státní příslušnosti učiněné
dne 14. 10. 2004.
Pohovor ze dne 10. 11. 2004 byl veden, na žádost jmenovaného, v anglickém jazyce.
V průběhu pohovoru žadatel sdělil, že svou vlast opustil dne 19. 8. 2004. Upřesnil, že při
cestě do zaměstnání byl svědkem stávky. Jakmile se dostavili na místo policisté, začali lidé
utíkat, ale žadatel byl zatčen a fyzicky policisty napaden. Na dobu tří měsíců byl zadržen
a propuštěn na kauci, kterou složil advokát jeho otce. Po 20 dnech byl opět zatčen a podepsal
doznání. Došlo ještě k dalšímu zatčení a jmenovaný opět podepsal přiznání. Otcův přítel byl
policejním úředníkem a pomohl žadateli při útěku z vězení. Pan M. S. dále uvedl, že žil v
kraji T. N. Stávka, které byl svědkem, se konala v květnu 2003. Na policejní stanici, kam byl
převezen, mu nevěřili, že není členem LTT a proto byl neustále mučen. Aby se vyhnul
dalšímu krutému zacházení, přiznal, že byl členem LTT. Na dotaz, aby vysvětlil,
o jakou skupinu se jedná, uvedl, že to je nebezpečná skupina a ani neví, jak se jmenuje.
Stávka se uskutečnila na V. S., což je dlouhá silnice končicí krajskou policejní kanceláří. Po
příjezdu na policejní stanici byl uzamčen v místnosti. Po dvou dnech byl spolu
s ostatními vyzván, aby se přiznal, že je členem L. Lidé, kteří byli jen pozorovateli stávky,
jako jmenovaný, to odmítli. Po několika dnech týrání žadatel přiznání podepsal. Když se
dostavil otec žadatele, vysvětloval policistům, že jeho syn byl jen na cestě do zaměstnání, ale
bylo mu předloženo synovo přiznání. Vzhledem k tomu otec kontaktoval advokáta, který po
dobu 3 měsíců sbíral potřebné doklady a následně zaplatil kauci za propuštěni. Po deseti
dnech se měl konat soud, kam se pan M. S. dostavil. Vzhledem k jeho přiznáni nebylo jednáni
dokončeno a měl se konat ještě další soud, na který se již navrhovatel nedostavil, protože byl
opět zatčen policisty, jelikož měl záznam v rejstříku trestů.
Dne 19. 11. 2004 byl proveden za přítomnosti tlumočníka tamilského jazyka
doplňující pohovor. V jeho průběhu žadatel uvedl, že podruhé byl zatčen v srpnu 2003. Po
prvním zatčení se dostavil k soudu, kde mu bylo nařízeno každodenní hlášení se na policii
a nesměl opustit město. Soudní jednání proběhlo se všemi obviněnými najednou. Většina
přiznala své členství v LTT, jen jmenovaný a jeho přítel toto popřeli a sdělili, že k přiznání
byli přinuceni násilím. Při osmé návštěvě policejního oddělení mu bylo řečeno že nemá
odcházet. Jednalo se o místní oddělení policie ve městě V. Důvod k opětovnému zadržení
nebyl panu M. S. sdělen, pouze že bude uvězněn ve věznici, kam byl také odvezen. Za
pomocí otcova advokáta byl jmenovaný na kaucí propuštěn. K soudu, který měl následovat,
se žadatel nemohl dostavit, jelikož byl ve vězení. Právní zástupce žadatele se
k soudnímu projednávání dostavil, ale nebyl úspěšný a došlo k dalšímu odročení. Po 45 dnech
ve vězení se jmenovaný dostavil k dalšímu soudnímu jednání a byl propuštěn na kauci. Opět
se musel hlásit na policii. Po propuštění začal navrhovatel docházet do zaměstnání a denně se
hlásil na policejní stanici. Po 25 dnech došlo ve městě T. k zavraždění ženy. Dva
z pachatelů policie zadržela, ale třetí unikl. Vzhledem k tomu, že jmenovaný se hlásil na
stanici, byl policistou obviněn, že je do vraždy zapleten, protože byl již ve dvou případech
vyšetřován policií. Pan M. S. dodal, že otec zavražděné byl významnou osobou
a policie se snažila rychle vyřešit případ, proto byl opět převezen do věznice. Dle mínění
žadatele se takto policie snažila bez dalšího vyšetřování případ vyřešit. I v tomto případě se
otec jmenovaného snažil o propuštění, ale vzhledem k povaze obviněni to nebylo možné.
Navrhovatel byl po dobu šesti měsíců vězněn a bylo proti němu vzneseno obvinění ze
spoluúčasti na vraždě. Několikrát byl mučen s cílem přinutit jej k podepsání přiznání, což
žadatel také ve snaze vyhnout se dalšímu týrání učinil, Ve věznici byl v kontaktu se svým
právním zástupcem. K útěku z vězení jmenovanému pomohl dozorce, který se znal s jeho
otcem. Jakmile byl jmenovaný převezen s bolestmi břicha do nemocnice, utekl. Na otázku,
jak dlouho byl jmenovaný poprvé vězněn, odpověděl, že tři měsíce a vysvětlil, že ve svých
ručně psaných důvodech odchodu z vlastí napsal 30 dní, protože byl ve stresu a neporozuměl
otázce. Na připomínku, že jeho druhé zatčení, dle údaje v žádosti, trvalo 20 dní a nyní uvedl
dobu 45 dní sdělil, že byl opravdu rozrušen a měl strach. Také rozpor mezi dobou na svobodě
uváděné v žádosti a během pohovoru jmenovaný vysvětlil svým strachem. V žádosti pan M.
S. uvedl, že ke třetímu zadrženi došlo, když se policisté dostavili do jeho domu, kdežto výše
uvedl, že se tak stalo při jeho návštěvě policejní stanice. Opět žadatel poukázal na své
rozrušení. Potvrdil, že k jeho třetímu zadržení došlo v prosinci 2003 a v červnu 2004 byl
odvezen do nemocnice ve městě T. Na další poznámku správního orgánu, že ve své žádosti
uvedl, že vězněn byl po dobu 20 dnů, zatímco nyní uvedl půl roku, odpověděl, že byl rozrušen
a nyní uvádí pravdivé údaje. Po útěku z nemocnice žadatel zamířil do svého bydliště, kde si
vzal věcí a odjel do města N., kde se skrýval až do odchodu z vlasti. Při návštěvě otce se
dozvěděl, že byla uveřejněna jeho fotografie v tisku s tím, že uprchl z vězeni. Sám jmenovaný
jinou možnost řešení své situace, než odjezd z vlasti, neviděl, ale jeho právní zástupce byl u
soudu stále aktivní. Vzhledem k podepsanému přiznání však nemohl mnoho změnit. Kromě
výpovědi u soudu, kde se žadatel zmínil o vynucených přiznáních se jiným způsobem proti
zacházeni s jeho osobou neohradil. Upřesnil, že se v té době již skrýval
a navíc advokát mu radil, aby na sebe nijak neupozorňoval. Možnost přestěhovat se do jiné
části Indie nepřipadala v úvahu, protože třetí obvinění bylo vážné. Dne 19. 9. 2004
jmenovaný opustil legálně Indii. Kontrolou na letišti v B. prošel bez problémů, má za to, že
zprostředkovatel „něco domluvil“. Původně měl žadatel odletět do Velké Británie, ale dne
20.9.2004 vstoupil na území ČR. V případě návratu do Indie se obává velkých problémů a
hrozí mu zatčení policií.
Dne 2. 5. 2005 se za přítomnosti tlumočníka tamilského jazyka konal doplňující
pohovor. Během pohovoru žadatel zopakoval, kdy došlo k jeho prvnímu a druhému zatčení
a jak dlouho byl zadržován. Ke třetímu zadržení došlo v roce 2004, ale na měsíc si žadatel
nemohl vzpomenout. Vězněn byl po dobu šesti měsíců ve stejné budově, jako ve druhém
případě. Správní orgán požádal žadatele, aby se vyjádřil ke skutečnosti, proč se stávka
příznivců L., jako extrémistické a zakázané skupiny konala přímo před krajskou policejní
stanicí. Uvedl, že neví, jen procházel. Pan M. S. také vysvětlil, že asi došlo k omylu, protože
při druhém zatčení neměl záznam v rejstříku trestů, jak uvedl, ale měl na mysli policejní
záznam. Během pohovoru jmenovaný také uvedl, že během svého druhého zatčeni byl
předveden před soud ve věci krádeže. Žadatel je ve spojeni se svou rodinou v Indii
a dozvěděl se, že je stále policií hledán a jeho příbuzný spáchal sebevraždu z hanby, protože
jeho rodina byla vyslýchána policií, Jmenovaný závěrem doplnil, že může dodat materiály,
které by potvrdily jeho výpověď ohledně zatčení a věznění. Jednalo by se o materiály otcova
právního zástupce. Dříve je nepředložil, protože s tím nesouhlasil jeho otec.
Po zhodnocení údajů sdělených žadatelem nedošel správní orgán k závěru, že
jmenovaný byl pronásledován ve své vlasti z důvodu rasy, národnosti, náboženství,
příslušnosti k určité sociální skupině či pro své politické přesvědčení ve smyslu §12 písm. b)
zákona o azylu, či že se takového jednání obává. Z výpovědí výše jmenovaného je zřejmé, že
měl ve vlasti problémy vzhledem k tomu, že byl zatčen při náhodném sledování stávky
příznivců hnutí L., během zadržení se pod nátlakem (aby se vyhnul dalšímu týrání) přiznal ke
členství ve zmíněném hnutí. Po několika dnech byl opět zatčen a obviněn z krádeže. Žadatel
se po fyzickém nátlaku policistů opět k trestnému činu přiznal. Propuštěn byl na kauci po
zásahu otcova právníka. Ke třetímu zadržení a následnému uvěznění došlo vzhledem
k tomu, že byl již dvakrát policisty vyšetřován. Byl obviněn z podílu na vraždě a vězněn po
dobu 6 měsíců. Jmenovaný byl opět fyzicky týrán policisty, a proto se ve snaze vyhnout se
dalšímu týráni přiznal. Z vězení utekl s pomocí dozorce, který byl přítelem jeho otce. Správní
orgán uvádí, že v žadatelem popsaném nenašel žádné znaky pronásledování, ve smyslu
zákona o azylu. Pan M. S. měl problémy s policisty ne pro svou rasu, národnost, náboženství,
příslušnost k určité sociální skupině či pro své politické přesvědčení, ale vzhledem k tomu, že
byl zadržen na místě, kde se konala demonstrace nepovolené, separatistické skupiny a jelikož
se ke členství v této skupině písemně doznal. I ve dvou dalších případech byl jmenovaný
policií zadržen a předveden před soud a případy (krádež
a spoluúčast na vraždě) s jeho rasou, národností, náboženstvím, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro jeho politické přesvědčení neměly naprosto žádnou souvislost. Sám pak uvedl,
že se jednalo o postup příslušníků policie kteří se vynuceným doznáním snažili vyřešit
zmíněné případy. Zjevně se tedy jednalo o profesionální selhání policistů, kteří se popsaným
způsobem snažili ulehčit si řešení kriminálních případů, jež jim byly svěřeny. Vzhledem
k tomu, že žadatel podepsal, byť pod fyzickým nátlakem přiznání, se jeho problémy staly
velmi vážnými a byl uvězněn.
Správní orgán má za prokázané, že žadatelovy problémy, které jej vedly k odchodu
z vlasti, byly charakteru trestně-právního a v žádném případě se nejednalo o azylově
relevantní důvody. Orgán rozhodující ve věci navíc dodává, že žadatel jak ve vězení, tak
i před soudem měl kontakt se svým právním zástupcem. Ve všech obviněních byl předán
soudu, který kauzy řešil. I po žadatelově útěku z vězení právník stále činil úkony v jeho věci.
Důležité je také doplnit, že v Indii jsou násilím vynucená přiznání před soudem prakticky
nepřípustná (Zpráva MZ USA).
Správní orgán rozhodující ve věci tak na základě provedeného správního řízeni
shledal, že žadatel nesplňuje zákonné podmínky pro udělení azylu podle 12 písm. a), b)
zákona o azylu v platném znění a azyl se tedy neuděluje.
Správní orgán současně posoudil existenci překážek vycestování cizince, jak je mu
uloženo ustanovením §28 zákona o azylu, v platném znění.
Pro posouzeni překážek vycestováni vycházel správní orgán z informací, které
shromáždil v průběhu správního řízení ohledně politické a ekonomické situace a stavu
dodržováni lidských práv v Indii. Vycházel ze Zprávy MZ USA o stavu dodržování lidských
práv v Indii za rok 2004 ze dne 28. 2. 2005. Dále správní orgán vycházel z aktuálních
informací ohledně situace v Indii, obsažených v databázi České tiskové kanceláře a informace
MZV ČR č. j. 124465/2004-LP, ze dne 12. 7. 2004 a také č. j. 111882/2005, ze dne
11. 4. 2005. Výše uvedené informace jsou součástí spisového materiálu.
Při posuzování otázky, zda by byl v případě návratu do Indie ohrožen život nebo
svoboda navrhovatele z důvodu rasy, národnosti, náboženství, příslušnosti k určité sociální
skupině či pro politické přesvědčení, vycházel správní orgán z výpovědí jmenovaného
a z informací, které si pro posouzení případu opatřil. V této souvislosti dospěl k závěru, že
život a svoboda žadatele v případě návratu do Indie, není ohrožena z důvodu jeho rasy,
národnosti, náboženského vyznání, příslušnosti k určité sociální skupině či pro jeho politické
přesvědčení a to tím méně, že žadatel neuvedl žádné konkrétní obavy, jež by byly zapříčiněny
výše uvedenými motivy. Žadatel se obává zatčení, jelikož utekl z věznice (kde byl umístěn
pro podezření ze spoluúčasti na vraždě), aniž vyčkal ukončení soudního projednávání. Navíc
informace MZV ČR č. j. 124465/2004-LP uvádí, že občan Indie může být obviněn z vraždy
a zadržen až po nashromáždění potřebných důkazů. Bez zahájení soudního procesu může být
zadržen maximálně 90 dní, ale tato lhůta může být v odůvodněných případech z rozhodnutí
odpovědných orgánů soudu na žádost policie prodloužena. V Indii je možné propuštění na
kauci i v případě obvinění z vraždy. Po rozhodnutí soudu I. instance je možné se odvolat k
odvolacímu soudu a následně pak až k Nejvyššímu soudu Indie. Také nejnovější zpráva MZV
ČR, č. j.111882/2005-LP potvrzuje, že občanům Indie nehrozí pronásledování z výše
uvedených důvodů. Na základě uvedeného správní orgán nedošel k závěru, že by žadatelův
život nebo svoboda, po návratu do vlasti, byly ohroženy z důvodu rasy, národnosti,
náboženství, příslušnosti k určité sociální skupině či pro politické přesvědčení.
Ze zprávy Ministerstva zahraničí Spojených států týkající se státních praktik v oblasti
lidských práv v Indii za rok 2004, uveřejněné Úřadem pro demokracii, lidská práva a pracovní
sílu 28. 2. 2005 vyplývá, že přetrvávaly početné vážné problémy v respektování lidských práv
občanů. Policejní a bezpečnostní jednotky byly občas zodpovědné za mimosoudní vraždy,
včetně zabití při zinscenovaných srážkách a úmrtí ve vazbě. Vládní funkcionáři často
využívali legislativu terorismu na odůvodnění použití nepřiměřené síly v rámci boje proti
aktivním rebeliím ve státech J. a K. a v několika severovýchodních státech. Příslušníci
bezpečnostních sil, kteří se dopouštěli porušování lidských práv, zpravidla využívali de facto
právní beztrestnost i když existovaly početné zprávy o vyšetřování individuálních případů
zneužití úřadní moci, jakož i potrestání některých pachatelů. Mezi další porušování patřilo
mučení a znásilňování policií a dalšími vládními agenty, špatné podmínky ve vězení,
zdlouhavé zadržování před soudním procesem bez obvinění, dlouhotrvající zadržování po
dobu soudního procesu, občasné omezování svobody tisku a svobody pohybu, týrání a
zatýkání lidí včetně těch, kteří monitorují lidská práva. Rozsáhlé společenské násilí a právní a
společenská diskriminace žen, nucená prostituce, dětská prostituce, vraždy novorozenců
ženského pohlaví, nezákonný obchod se ženami a dětmi, diskriminace osob s handicapem,
vážná diskriminace a násilí proti domorodému obyvatelstvu a plánovaným čistkám a
kmenům, rozšířené mezikastové a komunální násilí, nábožensky motivované násilí proti
muslimům a křesťanům, rozšíření a využívání tovaryšské, nevolnické a dětské práce.
Separatističtí partyzáni v K. a na severovýchodě se dopouštěli početných vážných porušování
lidských práv, včetně zabití personálu ozbrojených sil, policie, vládních úředníků a civilistů.
Také se zúčastňovali mučení, znásilňování a dalších forem násilí, včetně poprav useknutím
hlavy, únosů a vydírání.
Svévolné a nezákonné připravení o život vládními ozbrojenými silami (včetně úmrtí
ve vazbě a zabití při zinscenované srážce) v průběhu roku pokračovalo. Nejvyšší výskyt byl
ve státech U. P., A. T., B. Ch. jakož i ve státech, kde probíhaly vzpoury jako je J. a K., M. a
Á. Bezpečnostní jednotky nabízely odměny za hledané ozbrojence, policie a vězenští dozorci
se také v několika státech dopouštěli mimosoudních vražd zločinců a osob podezřelých se
spáchání zločinů. Militantní skupiny působící v J. a K., v několika severovýchodních státech a
v pásmu N. ve východní Indii zabíjeli příslušníky soupeřících frakcí, vládních bezpečnostních
sil, vládních úředníků a civilistů. Ministerstvo vnitra oznámilo, že útoky ozbrojenců v J. a K.
proti předcházejícímu roku poklesly, přičemž v průběhu roku bylo zabitých 733 civilistů, 330
příslušníků bezpečnostních sil a 976 ozbrojenců. Skupiny pro lidská práva tvrdily, že
bezpečnostní jednotky zabily množství zajatých nekašmírských ozbrojenců z Pákistánu nebo
z jiných zemí, často potom jich mučily a na základě okamžitého rozhodnutí bez soudu
popravily podezřelé ozbrojence a civilisty, o kterých se předpokládalo, že jim pomáhají.
Všeobecně akceptované údaje o rozsahu problému mimosoudních vražd v J. a K. nebyly
k dispozici, přičemž odhady a zprávy většinou závisely na politické orientaci zdroje. Státní
komise pro lidská práva v J. a K. údajně v roku 2003 obdržela 15 stížností týkající se úmrtí ve
vazbě a 27 stížností týkajících se zmizení. Organizace pro lidská práva se v posledních letech
snažily tyto případy objasnit předložením početných žádostí úřadům v J. a K., avšak obdržely
neadekvátní a neuspokojivé odpovědi. Podle aktivistů za lidská práva, tiskových zpráv a
nepublikovaných zpráv byla těla osob zadržených bezpečnostními jednotkami v J. a K. často
vrácena příbuzným s vícenásobnými střelnými ranami a nebo známkami mučení. Jihoasijské
dokumentační středisko pro lidská práva (S.) oznámilo, že celkový počet takovýchto úmrtí ve
vazbě v průběhu roku mírně poklesl, avšak je nadále vážným problémem. Dále zpráva
popisuje četné případy mučení a vražd páchaných státními orgány, zejména ve státě J. a K.
Dále je ve spise zařazena zpráva Ministerstva vnitra ve Velké Británie z dubna 2004, která se
ovšem odvolává rovněž na zprávu Ministerstva zahraničí USA za rok 2003. Ta se týká
soudnictví a je v ní uvedeno, že soudnictví celkově vynucovalo dodržování práva na
spravedlivý soudní proces, avšak existovalo značné množství nahromaděných nevyřízených
případů a v důsledku toho byly soudy téměř nefunkční. Obžalovaní mají právo si zvolit
právního zástupce nezávislého na vládě, na většině úrovní soudního systému existovaly
účinné způsoby odvolání a stát poskytuje nemajetným obžalovaným právního zástupce
zdarma.
Krajský soud ve svém rozsudku uvedl, že pravdivost tvrzení žadatele a hodnověrnost
jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně vychází, neboť skutečnosti,
o kterých žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku jeho obav
z návratu, mohou být ověřeny zpravidla jen rámcově. Potřebnou věrohodnost přitom sama
osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost jejích tvrzení zjištěna nebo jde-
li o tvrzení, která jsou v celkovém kontextu věci nemožná a vyloučena. A to je právě daný
případ, když ve výpovědích žalobce byla zjištěna celá řada nesrovnalostí. Závěr žalovaného
ohledně nevěrohodnosti příběhu žalobce je velmi dobře odůvodněn s odkazem na jasný
rozpor v časových údajích ohledně dat zadržení orgány policie, délky tvrzeného věznění,
místa, kde byl policií kontaktován, přičemž žalobce nebyl schopen časové údaje ujednotit
nebo alespoň přesvědčivě vysvětlit vzniklé rozpory. Rozdílnost svých odpovědí žalobce
komentoval tím, že byl rozrušen a měl strach. Na rozdíl od žalobce je však krajský soud
přesvědčen o tom, že pokud by byl člověk pronásledován ve smyslu 12 zákona o azylu, tak by
mu takové skutečnosti musely utkvět natolik v mysli, že by si je pamatoval. Naopak sám
pravdivost svých tvrzení zpochybnil nabídkou ohledně předložení důkazů k otázce zadržení
a věznění, leč tyto nedoručil ani správnímu orgánu ani je nepřipojil k podané žalobě. Tvrzené
potíže žalobce a s nimi související věznění lze rozdělit do tří oblastí a) zadržení omylem, kdy
byl považován za člena L., b) zadržení pro podezření z krádeže a c) zadržení pro podezření ze
spoluúčasti na vraždě. Z těchto tří okruhů lze jednoznačně jako azylový důvod vyloučit
skutečnosti pod písmeny b) a c), což jsou jednání spadající do sféry trestního práva, přičemž
právní systém v zemi původu žalobce, jak vyplývá ze zpráv shromážděných žalovaným,
poskytuje v případně nevinny reálnou možnost účinné obrany. K poslednímu důvodu
(zadržení v souvislosti s protestní akcí) žalobce sám připustil, že se nějakým výraznějším
způsobem nepodílel na prosazování politických práv a svobod v zemi svého původu, nebyl
členem žádné politické strany či organizace a sám pro státní administrativu tedy
nepředstavoval žádné nebezpečí. Svědčí o tom ostatně i jeho prohlášení o bezproblematickém
opuštění Indie, přestože byl kompetentními orgány kontaktován a na letišti ověřována
totožnost. Je skutečně téměř nepravděpodobné, aby osobě označené za pachatele tak
závažných činů bylo umožněno zemi bez potíží opustit. Ačkoli trval na nařízení jednání
a přivání tlumočníka jazyka tamil nadu a soud jeho žádost akceptoval, žalobce se jednání
nezúčastnil, nepřítomnost neomluvil, přestože měl doručení řádně vykázáno. I tento fakt lze
jistým způsobem přičíst k tíži žalobce. Krajský soud měl v úmyslu žalobci nabídnout možnost
objasnit žalovaným vytýkané nesrovnalosti a přesvědčit soud o důvodnosti své žaloby, leč bez
odezvy.
Na základě dosud provedených důkazů a s přihlédnutím k postoji žalobce krajský soud
konstatoval, že žalobce neprokázal, že by byl v zemi původu pronásledován pro některý
z důvodů stanovených v §12 zákona o azylech a že žalovaný postupoval správně, když
rozhodl o neudělení azylu podle citovaného ustanovení. Naplnění žádné ze zákonných
podmínek pro udělení azylu, vymezených v tomto zákonném ustanovení, totiž nebylo
v daném případě prokázáno.
Podle §28 zákona o azylu ministerstvo v rozhodnutí uvede, pokud bude rozhodnuto
o neudělení azylu, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91 zákona o azylu). I
tomuto výroku a úvaze, která jeho vydání předcházela, věnoval žalovaný v rozhodnutí
poměrně značný prostor a rozhodnutí i v této otázce náležitě odůvodnil, přičemž odkázal na
konkrétní listinné důkazy včetně rozsudků Evropského soudu pro lidská práva.
Podle §91 odst. 1 zákona o azylu povinnost ukončit pobyt neplatí pokud by byl
cizinec nucen vycestovat do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho
rasy, náboženství, národnosti, příslušnost k určité sociální skupině nebo pro politické
přesvědčení nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího
zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest
smrti, anebo jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Žalovaný postupoval v souladu s ustanovením §91 odst. 1 zákona o azylu, když v případě
žalobce neshledal existenci překážek vycestování, neboť z informací o zemi původu
v kontextu se skutečnostmi sdělenými žalobcem nelze dospět k závěru, že je namístě
poskytnout ochranu ve smyslu §91 zákona o azylu.
Z výše uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná,
a proto ji podle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
Ze spisového materiálu jednoznačně vyplynulo, že stěžovatel nikdy nevyvíjel žádnou
činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ani se sám nijak politicky
neangažoval.
Podle ust. §28 zákona o azylu pokud bude rozhodnuto o neudělení nebo odnětí azylu,
ministerstvo v rozhodnutí uvede, zda se na cizince vztahuje překážka vycestování (§91).
Správní orgán ani soud prvního stupně se však dostatečně nezabývaly otázkou, zda
jsou či nikoli naplněny důvody zakládající překážku vycestování, ačkoli uvedení této
informace je v daném případě obligatorní náležitostí rozhodnutí správního orgánu. Přitom je
lhostejno, zda stojí v rozhodnutí samostatně, či je součástí výroku o neudělení azylu. Proto
také soudní přezkum musí zahrnovat i zkoumání otázky překážky vycestování. Jiný výklad by
mohl vést k situaci, při níž by Česká republika nedostála plně svým mezinárodním
závazkům. Okolnosti, stanovené jako překážky vycestování podle uvedeného ustanovení,
nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle §12 a je proto nezbytné, aby se jimi správní
orgán i soud samostatně zabývaly. Rozpor se systematikou zákona o azylu a se smyslem
překážky vycestování spočívá v tom, že posuzování této překážky je odlišné od posuzování
existence pronásledování ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu. Udělení azylu podle
ustanovení §12 je vázáno na objektivní přítomnost pronásledování jako skutečnosti
definované v §2 odst. 6 zákona o azylu nebo na odůvodněný strach z této skutečnosti, a to
v obou případech v době podání žádosti o azyl, tedy zpravidla v době bezprostředně
následující po odchodu ze země původu. Překážka vycestování se naopak vztahuje typicky
k objektivním hrozbám po případném návratu žadatele o azyl do země původu, vztahuje se
tedy k částečně jiným skutečnostem nastávajícím ve zcela odlišném čase. Proto je
i posuzování obou těchto možností pro setrvání žadatelů o azyl v ČR odděleno, jak bylo
uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003, č. j.
5 Azs 7/2003-60: „Okolnosti stanovené jako překážky vycestování v §91 zákona o azylu,
nejsou totožné s důvody pro udělení azylu podle §12 zákona téhož zákona; správní orgán
i soud se jimi proto zabývají samostatně.“
V této otázce soud má zato, že okolnosti, na které stěžovatel poukazuje, nepochybně
svědčí ve prospěch podmínek, za nichž je posuzována překážka vycestování.
Zatímco jedním z důvodů pro udělení azylu je podle §12 pronásledování, resp.
důvodná obava z něj, jako překážku vycestování stanoví §91 odst. 1 skutečnost, že by
vycestováním mohlo dojít k ohrožení života nebo svobody. Na věci nic nemění, že jak
pronásledování podle §12, tak ohrožení života podle §91 má se dít ze stejných důvodů.
Nejvyšší správní soud shledal, že rozhodnutí soudu v prvním stupni trpí vadami řízení,
které zakládají jeho nepřezkoumatelnost, spočívající v nedostatečném odůvodnění rozhodnutí,
a proto podle ust. §110 odst. 1 zrušil rozhodnutí krajského soudu a vrací věc k dalšímu řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 20. září 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu