ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1017.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1017/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. srpna 2005 o dovolání obviněného Ing. J. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 31 T 144/2002, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, byl obviněný Ing. J. H. uznán vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v rozporu se smlouvou o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačového programu z 5. 1. 1993 a 5. 9. 1996, spočívajících ve výlučném právu firmy A., zastoupené Ing. J. K., CSc., na užití a šíření díla, tj. počítačového programu pro řízení lékáren pod označením P., se dne 15. 8. 1998 jednak svévolně prohlásil za stoprocentního autora díla – počítačového programu pro řízení lékáren „S. v. 4“, aby následně umožnil volnou šiřitelnost programu tím, že ho prohlásil za „freeware“, přitom si musel být vědom, že se nejedná o dílo nové, míra shodnosti tohoto programu byla 96,5 % v porovnání s vývojovými verzemi P., k jejichž šíření byl ze smlouvy oprávněn Ing. J. K., CSc. (firma A.) a tímto jednáním pak jmenovaný mohl být finančně poškozen v částce blíže nezjistitelné.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. H. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená – A., a. s., P., se sídlem P., P., zastoupená Ing. J. K., CSc., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Týmž rozsudkem byl spoluobviněný L. K. podle §226 písm. c) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se měl dopustit společně s obviněným Ing. J. H. tím, že jako společník firmy P.a E., s. r. o., P., H. K., na území České republiky prodával od počátku roku 1998 do 3. 4. 2000 programový produkt pro řízení provozu lékárnám pod obchodním názvem S. v. 4 a P.a E. v různých verzích, vědom si toho, že k užití a šíření tohoto programového produktu náleží výlučné právo Ing. J. K., CSc. a firmě A., a. s., P., se sídlem P., P., na základě smlouvy o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačovému programu z 5. 1. 1993, když program S. v. 4 měl být z 98 % kopií programu P., čímž měl způsobit nositeli autorských práv škodu ve výši nejméně 39.300.000,- Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená – A., a. s., P., se sídlem P., P., zastoupená Ing. J. K., CSc., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podali obviněný Ing. J. H. a státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 odvolání, o kterých Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, tak, že z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obou obviněných napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. J. H. vinným trestným činem porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., který spáchal tím, že v rozporu se smlouvami o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačovému programu z 5. 1. 1993 a z 5. 9. 1996, jimiž převedl výlučné právo na užití a šíření díla, tj. počítačového programu pro řízení lékáren pod označením P., na firmu A., zastoupenou Ing. J. K., CSc., se dne 15. 8. 1998 svévolně prohlásil za stoprocentního autora díla – počítačového programu pro řízení lékáren „S. v. 4“ a od tohoto data nejméně do 7. 4. 2000, kdy mu bylo sděleno obvinění, umožnil volnou šiřitelnost programu tím, že ho prohlásil za „freeware“, ačkoli si byl vědom, že se nejedná o dílo nové, neboť míra shodnosti tohoto programu byla 96,5 % v porovnání s vývojovými verzemi P., k jejichž šíření byl ze smlouvy oprávněn Ing. J. K.. Csc., resp. firma A., a dále nejméně v době od 24. 6. 1998 do 7. 4. 2000, kdy mu bylo sděleno obvinění, nabízel program P. ke stažení na svých internetových stránkách, a tak poškozené firmě A., zastoupené Ing. J. K., CSc., způsobil blíže nezjištěnou škodu.
Za tento trestný čin byl obviněný Ing. J. H. odsouzen podle §152 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost A., a. s., se sídlem v P., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dále byl tímto rozsudkem spoluobviněný L. K. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro trestné činy porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. a porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle §150 odst. 1 tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že společně s obviněným Ing. J. H. jako společník firmy P.a E., se sídlem P., H. K.,, na území České republiky prodával od počátku roku 1998 do 3. 4. 2000 programové produkty pro řízení lékáren pod obchodním názvem „S. v. 4“ a P.a E. v různých verzích, vědom si toho, že k užití a šíření těchto děl náleží výlučné právo firmě A., zastoupené Ing. J. K., CSc. na základě smluv o vytvoření počítačového programu P. a o poskytnutí práv k tomuto počítačovému programu z 5. 1. 1993 a z 5. 9. 1996, když program „S. v. 4“ měl být z 98 % kopií programu P. a program P.a E. měl být nejméně 60 % kopií programu P., čímž měl způsobit uvedenému nositeli autorských práv škodu ve výši nejméně 39.300.000,- Kč. Podle §229 odst. 3 tr. ř. byla poškozená společnost A., a. s., se sídlem v P., P., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §256 tr. ř. pak bylo odvolání obviněného Ing. J. H. jako nedůvodné zamítnuto.
Uvedený rozsudek Městského soudu v Praze, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, napadl obviněný Ing. J. H. dovoláním, které podal prostřednictvím obhájce JUDr. D. D. s odkazem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž vznesl k předchozím rozhodnutím nalézacího i odvolacího soudu následující námitky:
Ohledně existence a provozu webových stránek, na nichž měl podle názoru soudů obou stupňů nabízet program P. ke stažení neurčenému a v zásadě neomezenému počtu uživatelů, což soudy následně spojily s obchodní likvidací konkurenta – Ing. J. K., jemuž tím měla být způsobena blíže nezjištěná škoda, dovolatel uvedl, že ve skutečnosti je nutno na základě spisového materiálu dovodit, že skutkový děj vypadal zcela jinak. Předmětné webové stránky byly zřízeny především jako servisní zázemí pro servisní techniky, kteří spravovali program P., a to i pro servisní techniky ze společnosti poškozeného Ing. J. K. Existence těchto stránek nikdy neměla žádnou spojitost s prohlášením obviněného o tzv. freeware, když i jejich kopie, založená ve spisu, je pořízena dne 24. 6. 1998, zatímco předmětné prohlášení obviněného pochází z doby pozdější. Závěr soudu o nabízení programu P. tím, že jej obviněný uveřejnil na těchto webových stránkách, a o tom, že uživatelé si tento program mohli pořídit v podstatě zdarma, je založen na neznalosti situace a je v hrubém rozporu s realitou, neboť z technického a funkčního hlediska to nebylo možné. Program P. nikdy nebyl dodáván jako tzv. „krabicový“ produkt. U krabicových produktů se předpokládá instalace kompletního produktu samotným uživatelem buď zcela bez konzultace nebo s částečnou např. telefonickou konzultací od výrobce. Na rozdíl od toho produkt P. byl implementován na míru každému jednotlivému zákazníkovi. Pro 100 % provoz programu P. v lékárně bylo vyžadováno mnoho různých nastavení samotného hardwaru počítače, operačního systému a nakonec i programu P., která dokonce neuměli provést ani všichni servisní technici z firem S.C.O. U. a A. P. Na rozdíl od programů, které lze běžně zakoupit a instalovat, v případě programu P. to nebylo možné, a to i proto, že program nebyl vybaven žádným instalačním programem a jeho činnost musel v každém případě vykonat servisní technik.
Také další závěr soudu, že na zmíněných webových stránkách obviněný tento program někomu nabízel, je rovněž v hrubém rozporu se skutečností. Je sice pravdou, že na webových stránkách se nalézá označení oddílu „N. s.“, avšak jde pouze o běžné označení části stránek, které jsou svým obsahem určeny k technické podpoře programu. Z těchto stránek nebylo možné nainstalovat kompletní program, nýbrž zde bylo umožněno stáhnout doplňkové programy, které používali servisní technici či držitelé licencí k vylepšování programu P. a k odstraňování závad. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný ani nemohl předpokládat, že by mohl tímto jednáním jakkoli poškodit Ing. K. či firmu A., a. s.
K prohlášení o tzv. freeware obviněný uvedl, že toto bylo důsledkem toho, že se považoval za autora, když spoluautory původního programu P. soud k tomu ani neshledal potřebným vyslechnout, společnost A., a. s., neplatila přes opakované výzvy dlouhodobě autorské honoráře, a proto se cítil oprávněn takto postupovat, čímž se odvolací soud vůbec nezabýval.
Dovolatel tuto část dovolání poté shrnul, když namítl, že spatřuje závažné pochybení v tom, že nalézací soud se zabýval dokazováním o obžalobě a neshromáždil prakticky žádné důkazy ke zjištění skutku, pro jehož spáchání ho uznal vinným. Toto pochybení nenapravil ani odvolací soud. Vzhledem k tomu, že objektivně nelze najít souvislost mezi existencí webových stránek o technické podpoře programu P., servisní činností, kterou pomocí nich prováděl obviněný, a jeho prohlášením o tzv. freeware, jež dokonce učinil na podkladě uzavřené dohody s ostatními osobami, které se cítily být spoluautory předchozího produktu, nelze tyto skutečnosti spojit tak, jak to učinil odvolací soud, a proto toto jednání nemůže být kvalifikováno jako trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel poukázal na skutečnost, že již v průběhu předchozího trestního řízení namítal, že základ trestnosti jeho jednání je třeba hledat zejména v zákoně č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (dále jen „autorský zákon č. 35/1965 Sb.“). Obvodní soud se jeho obsahem zabýval jen velmi okrajově a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil, a to i přesto, že obhajoba již v podání ze dne 3. 11. 2003 poukázala na absenci podstatných náležitostí smluv, o které poškozený opírá své nároky. Obvodní soud pak svůj závěr o protiprávnosti jednání obviněného opřel právě o tyto smlouvy, ačkoliv jde o právní úkony absolutně, tedy od počátku neplatné. Odvolací soud se touto otázkou zabýval pouze v tom směru, že dovodil, že právní forma smluv není právně excelentní, ale že nejsou neplatné, neboť jejich forma splňuje v zásadě požadavky, kladené na ně zákonem. Dovolatel k tomu zdůraznil, že takový závěr je nesprávný, protože soud v trestním řízení se nemůže vyhnout posouzení právní podstaty věci, byť se týká jiného odvětví práva – v tomto případě práva autorského, pokud řeší právní problematiku, do níž je uveden blanketovou normou, za kterou je nutno ustanovení §152 tr, zák. považovat. Pro posouzení věci pak není podstatné, zda soudu připadá, že právní úkon je „v zásadě“ dostatečný, protože na takovém způsobu posuzování není platnost či neplatnost občanskoprávních úkonů postavena. Podle mínění dovolatele jsou oba právní úkony – smlouvy ze dne 5. 1. 1993 a ze dne 5. 9. 1996, na nichž je založena celá jeho trestní odpovědnost, absolutně neplatnými právními úkony. Těmito námitkami se soudy dostatečně nezabývaly, a to přesto, že je včas a řádně uplatnil.
Dále dovolatel zdůraznil, že má pochybnosti o správnosti postupu soudů obou stupňů v tom směru, že byl uznán vinným ze spáchání jiného skutku, než pro jaký byl obžalován. Důsledkem tohoto postupu bylo, že soudy neprovedly potřebné dokazování a toto nahradily pochybným úsudkem o odborných otázkách.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, což v doplnění dovolání upřesnil o popis skutku a požadavek, aby byl zproštěn obžaloby.
K předmětnému dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo podle §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného Ing. J. H. V tomto vyjádření státní zástupkyně uvedla, že mimo toho, že v této věci je dán extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, tyto soudy pochybily při právním hodnocení předmětného skutku, pokud ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. nespecifikovaly, zda se měl obviněný dopustit trestného činu porušování autorského práva podle §152 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném do 30. 11. 2000, nebo trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 12. 2000, kdy nabyl účinnosti zákon č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon č. 121/2000 Sb.), který nahradil dřívější zákon č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon) a současně novelizoval ustanovení §152 tr. zák. Pokud pak jde o právní názory odvolacího soudu týkající se porušení autorského zákona, ze spisu vyplývá, že obviněný byl vůči Ing. J. K., CSc. zavázán z titulu smluv o šíření díla a o vytvoření díla podle §22 a §27 autorského zákona č. 35/1965 Sb., kterými se zavázal vytvořit pro objednatele za odměnu program a udělil svolení, aby objednatel díla užil k účelu vymezenému smlouvou, a dále udělil za odměnu svolení šířit své dílo, a to tak, že firmu A., a. s., stanovil jako firmu, která počítačový program může šířit výlučně sama. Tím, že obviněný pak jako hlavní autor díla poskytoval uživateli počítačového programu servis v rozsahu dovoleném zákonem, nemohl se dopustit porušení práv souvisejících s autorským zákonem, resp. práv garantovaných firmě A., a. s., smlouvou, když rozsah internetové nabídky spadal do rámce povoleného zákonem, a proto nemohl být posouzen jako neoprávněné užití díla v rozporu s uvedenou smlouvou. Navíc nebyl dán z jeho strany ani úmysl podle §4 písm. a) nebo b) tr. zák., neboť obviněný pod hlavičkou jiné firmy vyvinul nový produkt, který zřetelně odlišil od původního produktu jeho novým zpracováním, a ve vztahu k programu P. se pouze podílel na údržbě v souladu s výkonem svého autorského práva, jako jeden ze spoluautorů tohoto počítačového programu.
Z těchto důvodů ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil rozsudek Městského soudu v Praze a tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Současně navrhla, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neodmítl dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející.
Obviněným uplatněný dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Obviněný Ing. J. H. ve svém dovolání uplatnil několik právních námitek relevantních z hlediska jím uvedeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z nichž se Nejvyšší soud zabýval nejprve tím, že základ trestnosti jeho jednání je třeba hledat zejména v zákoně č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (dále jen „autorský zákon“).
Soud prvního stupně, ale ani soud odvolací se ve svých shora citovaných rozhodnutích výslovně nevyjádřily, jak posuzovaly otázku časové působnosti zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák., podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, přičemž podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější. Trestností činu rozumíme možnost, že pachatel bude pro určitý trestný čin odsouzen, tj. po zažalování bude pro tento trestný čin uznán vinným a uložen mu trest. Jsou to tedy všechny podmínky relevantní pro výrok o vině i o trestu. Při posuzování trestnosti činu se konkrétní čin pachatele musí nejprve podřadit pod souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem účinných v době spáchání trestného činu, neboť trestnost činu se zásadně posuzuje podle doby jeho spáchání. Souhrn všech v úvahu přicházejících trestněprávních norem (právních předpisů) ovlivňuje nejen rozhodnutí, zda vůbec je posuzovaný konkrétní čin určitého pachatele trestným činem, ale i o jaký trestný čin a jaké povahy se jedná, zda pro tento trestný čin bude konkrétní pachatel uznán vinným a jaký trest z hlediska druhu a výměry mu v návaznosti na výrok o vině bude uložen (popř. zda bude upuštěno od potrestání).
Posuzují-li se z těchto hledisek závěry obou soudů pak pouze z názvu trestného činu porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák., jakož i z citace „§11 odst. 3 autorského zákona“ (viz str. 13 napadeného rozsudku) a dalších poznámek vztahujících se ke znění autorského zákona (viz zejména str. 13 napadeného rozsudku), lze dovodit, že oba soudy posuzovaly jednání obviněného nikoli podle právní úpravy platné v době spáchání skutku, ale podle pozdějšího zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), který nabyl účinnosti dne 1. 12. 2000 a který v části třetí (§109) mimo jiné novelizoval ustanovení §152 tr. zák. (dále jen „trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák.“).
Ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestních zákonů se vztahuje i na působnost zákonů, na které odkazuje trestní zákon v blanketové normě (srov. č. 35/1994 Sb. rozh. tr.), jíž je i ustanovení §152 tr. zák., a to jak ve znění do 30. 11. 2000, tak i ve znění pozdějším. Proto nelze trestnost skutku posoudit částečně podle zákona účinného v době jeho spáchání (např. z hlediska trestního zákona) a částečně podle zákona účinného v době rozhodování soudu (např. z hlediska mimotrestních právních norem, na něž odkazuje trestní zákon). Srov. k tomu č. 11/2004-I. Sb. rozh. tr.
S ohledem na dobu spáchání skutku (od 15. 8. 1998 do 7. 4. 2000, resp. od 24. 6. 1998 do 7. 4. 2000), jenž byl vymezen v napadeném rozsudku v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, bylo třeba vzhledem k citovanému §16 odst. 1 tr. zák. na popsané jednání obviněného především aplikovat ustanovení §152 tr. zák. ve znění účinném do 30. 11. 2000 (dále jen „trestný čin porušování autorského práva podle §152 tr. zák.“), jak na to správně poukázala ve vyjádření k dovolání i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud Městský soud v Praze v napadeném rozsudku ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, vztáhl na trestnost činu úpravu pozdějšího zákona a posoudil jednání obviněného Ing. J. H. jako trestný čin porušování autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §152 odst. 1 tr. zák. pochybil, neboť z porovnání znění ustanovení §152 tr. zák. účinného v době spáchání činu a dikcí téhož ustanovení účinného po 1. 12. 2000, jakož i s přihlédnutím ke všem dalším relevantním trestněprávním normám včetně norem na něž tato blanketová ustanovení odkazují, jejichž použití by v daném případě přicházelo v úvahu a jež také odvolací soud v napadeném rozsudku použil, nevyplývá závěr, že by pozdější právní úprava byla pro obviněného příznivější.
V souvislosti se zmíněnou povahou ustanovení §152 tr. zák., jako blanketovou normou, která odkazuje na předpisy o právu autorském (srov. č. 9/1997 Sb. rozh. tr.), je třeba poukázat na další pochybení Městského soudu v Praze, který neuvedl ve skutkové větě výroku o vině, podobně jako soud prvního stupně v rozsudku ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, žádné konkrétní ustanovení autorského zákona, které měl obviněný svým jednáním kladeným mu v tomto rozsudku za vinu porušit. Takové ustanovení není uvedeno ani v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, který dokonce k námitce obviněného k tomuto nedostatku na str. 17 svého rozsudku konstatoval, že je sice pravdou, že obvodní soud v této souvislosti výslovně nevyložil, v čem konkrétně porušení autorského práva spatřuje, avšak učinil tak zřejmě proto, že toto porušení je tak evidentní, že podrobnější právní úvahy považoval za nadbytečné. Za náležité právní posouzení ve smyslu autorského zákona pak nelze považovat, ani tvrzení odvolacího soudu, že „není …vůbec podstatné, že na internetu byl vystaven nepoužitelný produkt, ale podstatné je, že souhrnem jednání obviněného včetně jeho servisní činnosti, byl program P. nabízen neurčenému a v zásadě neomezenému okruhu uživatelů. Sice již bylo uvedeno, že servisní činnost samotnou k programům P. obviněný autorské právo neporušil, ale pouze tehdy, když v rozhodném období nedocházelo k zcela novým prodejům (instalacím) či nabídkám. Jenom za výrazného přispění zásady v pochybnostech ve prospěch bylo tedy odvolacím soudem konstatováno, že porušení autorského práva obžalovaným spočívalo ve formě nabízení, když jak již bylo uvedeno, konkrétní nové instalace nebyly listinnými důkazy zadokumentovány a ani z jiných důkazů nebyla prokázána konkrétní účast obviněného, resp. obviněných na nich“ (str. 20 až 21 napadeného rozsudku). Odhlédne-li se od nelogického a rozporuplného tvrzení odvolacího soudu, že „není … vůbec podstatné, že na internetu byl vystaven“ a tedy i nabízen „nepoužitelný produkt, ale podstatné je, že souhrnem jednání obviněného včetně jeho servisní činnosti, byl program P. nabízen neurčenému a v zásadě neomezenému okruhu uživatelů“, ač v zápětí odvolací soud konstatuje, že „servisní činností samotnou obviněný autorské právo neporušil“, je třeba zejména souhlasit s námitkami obhajoby obsaženými v odůvodnění dovolání, že neodpovídá skutečnosti, že na webových stránkách byl vystaven nepoužitelný produkt. Tento produkt podle výpovědi obviněného Ing. J. H., z níž v této souvislosti výslovně vycházel i odvolací soud (viz str. 17 napadeného rozsudku), nebyl zcela nepoužitelný, neboť ho používali jednak servisní technici a jednak držitelé licencí k vylepšování programu a odstraňování závad (srov. č. l. 2849 a 2850 spisu). Tomu pak odpovídá i úprava webových stránek, které jsou nazvány T. p. p. P. (č. l. 2792 a násl.). Označení oddílu těchto webových stránek „N. s.“ je běžným označením části stránek, na nichž lze najít takové části programu, které jsou určeny k jeho vylepšení, odstranění závad, prostě tvoří součást opatření pro technickou podporu programu. Bez bližšího zjištění, že pod tímto označením bylo možno skutečně získat kompletní program P., nelze učinit právní závěr o „nabízení tohoto programu blíže neurčenému a v zásadě neomezenému okruhu uživatelů“, zejména když současně odvolací soud uzavírá právě na základě výpovědi obviněného Ing. J. H., že „z internetu konečný uživatel mohl stáhnout produkt, který byl bez dodání dalších součástí servisní firmou – tedy jím – nepoužitelný“ (str. 17 napadeného rozsudku).
Nejvyšší soud dále považuje za nutné zdůraznit, že trestný čin podle §152 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslnou formu zavinění, přičemž úmysl obviněného Ing. J. H. by se musel v tomto konkrétním případě vztahovat i k tomu, že obsahem webových stránek nazvaných „T. p. p. P.“ neoprávněně „nabízí program P. neurčenému a v zásadě neomezenému okruhu uživatelů“, a to ve formě nahrání tohoto programu. Přitom by postačilo, že obviněný si byl alespoň v hrubých rysech vědom toho, že neoprávněně nakládá s výše uvedenými statky. Zavinění musí zahrnovat skutkové okolnosti odůvodňující protiprávnost, a proto se musí vztahovat i na neoprávněnost zásahu do zákonem chráněných práv. Tímto neoprávněným zásahem může být mimo jiné i zásah do zákonem chráněných práv osoby, na níž bylo autorem převedeno právo užít díla (napadený rozsudek nepřesně hovoří o „autorských právech“; srov. §14 odst. 1, §19 odst. 1 a §22 tehdy platného autorského zákona). Jde o právo na materiální zhodnocení autorského díla ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona (srov. Šámal P., Púry F., Rizman S. Trestní zákon. Komentář. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 981 až 982). V případě dovolatele by tedy připadal v úvahu zásah do majetkové sféry těchto práv, neboť obsahem práv autorů mohou být kromě nich ještě i práva osobnostní, která však jednáním obviněného, který byl navíc hlavním autorem programu P. (včetně jeho všech pozdějších verzí), podle napadeného rozsudku porušena nebyla a ani být v zásadě nemohla.
Těmito otázkami se však soud prvního stupně, ale ani odvolací soud vůbec nezabýval a jeho shora citované úvahy nesvědčí o naplnění subjektivní stránky obviněným Ing. J. H., který ve své výpovědi ve veřejném zasedání, konaném o jeho odvolání a odvolání státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, z níž vychází i odvolací soud, úmysl neoprávněně nabízet nahrání programu P. jednoznačně popřel. Tento úmysl nevyplývá ani z obsahu zmíněných webových stránek, které byly podle jejich úpravy výslovně určeny pro technickou podporu tohoto programu. Navíc bylo třeba se také vypořádat s obviněným opakovaně namítanou absolutní neplatností smluv ze dne 5. 1. 1993 a ze dne 5. 9. 1996, kterými mělo být mimo jiné autory programu P. převedeno právo užít díla na společnost A., a. s., P., neboť v trestním řízení se soud nemůže vyhnout posouzení právní podstaty věci, byť se týká jiného odvětví práva – v tomto případě práva autorského, pokud řeší právní problematiku, do které je uveden blanketovou normou, kterou je ustanovení §152 tr. zák. Pokud k této otázce odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že se „neztotožnil s názorem obhajoby, že smlouvy o převodu autorských práv na firmu A., resp. poškozeného K., ze dne 5. 1. 1993 a ze dne 5. 9. 1996 jsou neplatné“, když „lze jen připustit, že jejich forma není právně excelentní, z hlediska obsahového však splňují v zásadě požadavky kladené na ně zákonem a je z nich především patrna svobodně projevená vůle obou zúčastněných stran vytvořit smluvní vztah určitého obsahu“, aniž by se blíže zabýval podstatnými náležitostmi smluv z hlediska jednotlivých v úvahu přicházejících ustanovení autorského zákona č. 35/1965 Sb. (srov. §22 a §27) v návaznosti na obecné občanskoprávní předpisy, nelze takový postup považovat za správný, a to přesto, že „strana autorů smlouvy dlouhodobě nezpochybňovala, podle nich se chovala, přijímala na základě nich autorské odměny …“ atd. Otázka platnosti, resp. absolutní neplatnosti uvedených smluv má totiž pro právní posouzení jednání obviněného Ing. J. H. též podstatný význam, což vyplývá i z výroku o vině v napadeném rozsudku, když právě jednání v rozporu s nimi je mu kladeno za vinu.
Za této situace pak nezbývá, než konstatovat, že nebyly naplněny všechny předpoklady aplikace §152 odst. 1 tr. zák. na posuzované jednání obviněného Ing. J. H., neboť na základě výroku o vině a odůvodnění napadeného rozsudku v návaznosti na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, nelze z uvedených důvodů shledat naplněnou skutkovou podstatu trestného činu podle §152 tr. zák. po objektivní, ale ani subjektivní stránce.
V neposlední řadě Nejvyšší soud považuje za nutné poukázat též na tu okolnost, že pokud je ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku uvedeno, že obviněný „v rozporu se smlouvami o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačového programu z 5. 1. 1993 a z 5. 9. 1996, … se … svévolně prohlásil za stoprocentního autora díla – počítačového programu pro řízení lékáren „S. v. 4“ a od tohoto data umožnil volnou šiřitelnost programu …, ačkoliv si byl vědom, že se nejedná o dílo nové …, a tak poškozené firmě A., zastoupené Ing. J. K., CSc., způsobil blíže nezjištěnou škodu“, pak v této části uvedená skutková zjištění nenaplňují skutkovou podstatu trestného činu podle §152 odst. 1 tr. zák. Pokud je totiž obviněnému kladeno za vinu jednání, spočívající v tom, že obviněný se mimo jiné svévolně prohlásil za stoprocentního autora počítačového programu pro řízení lékáren „S. v. 4“, a tímto měl dále způsobit blíže nezjištěnou škodu firmě A., a. s., zastoupené Ing. J. K., CSc., pak závěr o subjektu, kterému měla být tímto jednáním způsobena škoda, je zcela jistě chybný, neboť firma A., a. s., P., ani Ing. J. K., CSc. nebyli spoluautorem uvedeného počítačového programu jako autorského díla, což vyplývá z již opakovaně zmíněných smluv o dílo na vytvoření počítačového programu P. a o poskytnutí práv k počítačovému programu ze dne 5. 1. 1993 a ze dne 5. 9. 1996 (srov. č. l. 2292 až 2294 a 2297 až 2299). Pokud by někomu mohl takovým jednáním dovolatel způsobit škodu, pak by se tak mohlo stát jedině ve vztahu k potenciálním dalším spoluautorům předmětného díla, kterými byli vedle hlavního autora obviněného Ing. J. H. podle první smlouvy RNDr. K. L. a D. P. a podle druhé smlouvy Ing. M. Š. a J. H., z nichž však druzí dva podle „Prohlášení a dohodě spoluautorů o dalším rozvoji a šíření díla ze dne 15. 3. 1998“ určili, že jediným autorem díla „S. v. 4“ je obviněný Ing. J. H. se 100 % podílem autorských práv, neboť oni se žádným způsobem na jeho vývoji nepodíleli. Z těchto důvodů mezi autory nelze řadit firmu A., a. s., zastoupenou Ing. J. K., byť si ve výše specifikovaných smlouvách o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačového programu z 5. 1. 1993 a 5. 9. 1996 výslovně vymínila, že „…spoluautoři program a jeho části opatří označením původu ve tvaru: software zpracovala firma A. P., a. s., autor xxxxxx.“ (srovnej č. l. 2294 a č. l. 2298 spisu). S ohledem na ustanovení §12 odst. 1 písm. a) zák. č. 35/1965 Sb., o dílech literárních, vědeckých a uměleckých (autorský zákon), platného a účinného v době uzavření shora uvedených smluv i v době jednání obviněného, které je mu kladeno za vinu, je nutno mít na zřeteli, že autor má právo na ochranu svého autorství, zejména na nedotknutelnost svého díla, a je-li dílo užíváno jinou osobou, aby se tak dělo způsobem nesnižujícím hodnotu díla. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je právo na ochranu autorství nepřevoditelné. V souvislosti s tím pak ustanovení §19 odst. 1 cit. autorského zákona č. 35/1965 Sb. stanoví, že autor může převádět jen právo dílo užít. Zmíněné smluvní ujednání o autorství předmětného výše specifikovaného díla je tedy v rozporu s ustanoveními autorského zákona, a proto za použití §39 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v tehdy účinném znění, je absolutně neplatné a nelze k němu ani přihlížet (srov. §53 odst. 1 cit. autorského zákona č. 35/1965 Sb.).
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci zjistil, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, neboť došlo k nesprávnému právnímu posouzení skutku, který je předmětem trestního stíhání obviněného Ing. J. H., a proto k důvodně podanému dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že zmíněné vady právního posouzení mají svůj původ již v rozhodnutí soudu prvního stupně, přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 4, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
Obvodní soud pro Prahu 4 při novém projednání věci si ujasní formy možného neoprávněného zásahu obviněného do práv chráněných ustanovením §152 odst. 1 tr. zák. a náležitě z hledisek shora uvedených posoudí otázku časové působnosti zákonů ve smyslu §16 odst. 1 tr. zák. Za předpokladu, že opět shledá obviněného vinným tímto trestným činem, v tzv. skutkové větě výroku o vině uvede, která ustanovení autorského zákona obviněný svým konkrétním jednáním porušil (§120 odst. 3 tr. ř.), neboť nestačí jen obecný poukaz na porušení autorského zákona.
V případě, že Obvodní soud pro Prahu 4 poté, co se vypořádá se všemi shora uvedenými právními otázkami, dospěje v novém hlavním líčení opět k závěru, že podstata trestného jednání obviněného Ing. J. H. spočívá v tom, že v rozporu se smlouvami o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačovému programu ze dne 5. 1. 1993 a ze dne 5. 9. 1996, jimiž převedl výlučné právo na užití a šíření díla, tj. počítačového programu pro řízení lékáren pod označením P. na firmu A., zastoupenou Ing. J. K., CSc., v době od 15. 8. 1998 nejméně do 7. 4. 2000 umožnil volnou šiřitelnost programu „S. v. 4“ ačkoli si byl vědom, že se nejedná o dílo nové, neboť míra shodnosti tohoto programu byla 96,5 % v porovnání s vývojovými verzemi P., k jejichž šíření byl ze smlouvy oprávněn Ing. J. K., resp. firma A., a dále nejméně v době od 24. 6. 1998 do 7. 4. 2000 nabízel program P. ke stažení na svých internetových stránkách, je třeba, aby se náležitě také vypořádal s opakovaně uplatňovanou námitkou obviněného Ing. J. H., že ve vztahu ke skutku, pro který byl obžalován a který je popsán v žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4, není dána totožnost skutku.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že Obvodní soud pro Prahu 4 musí při svém rozhodování postupovat v souladu s ustanoveními §2 odst. 8 tr. ř. a §220 odst. 1 tr. ř., neboť podle zásady obžalovací soud může rozhodnout jen o skutku uvedeném v žalobním návrhu obžaloby podané proti určité osobě. Proto je Obvodní soud pro Prahu 4 povinen přezkoumat mimo jiné i to, zda skutek, který je uvedený v obžalobě, je totožný se skutkem, který vyšel najevo v hlavním líčení. Skutkem v uvedeném smyslu se rozumí určitá událost ve vnějším světě vyvolaná jednáním člověka. Tento skutek je výsečí objektivní reality a v obžalobě a následně v rozsudku je obsažen popisem události, o které se rozhoduje. Za jeden skutek se považují všechny ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou příčinou následku významného pro trestní právo, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srovnej rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Přitom judikatura nechápe totožnost skutku jen jako naprostou shodu mezi skutkovými okolnostmi popsanými v žalobním návrhu a výrokem rozhodnutí soudu. Postačí shoda mezi podstatnými skutkovými okolnostmi, přičemž soud může a musí přihlížet i k těm změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci v hlavním líčení, bez ohledu na to, zda postavení obžalovaného zlepšují nebo zhoršují. Některé skutečnosti v rozhodnutí soudu tedy mohou oproti obžalobě přibýt, některé mohou odpadnout, soud může nepřesný popis z obžaloby upřesnit, nesmí se ovšem změnit podstata skutku (srov. č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972 v odůvodnění a č. 64/1973 Sb. rozh. tr.).
Pro vymezení skutku je následně důležité jednání, které je v příčinné souvislosti k trestněprávnímu následku, a samotný následek. Proto bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována totožnost jednání a totožnost následku. Nebudou-li jednání a následek totožné, udrží totožnost skutku buď alespoň totožnost jednání, anebo jenom totožnost následku, a to i částečná (k tomu srovnej např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 1/1996 a č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Jednáním je projev vůle pachatele ve vnějším světě, který může spočívat v konání (komisivní delikt) nebo v opomenutí, nekonání (omisivní delikt). Jen takové děje, které jsou jednáním, lze v trestním řízení dokazovat a právně kvalifikovat a jen jednáním může být způsoben následek významný pro trestní právo. Následek spočívá v porušení nebo ohrožení hodnot chráněných trestním zákonem (života, zdraví, osobní svobody, majetku) a jako znak některého jednotlivého, individuálního trestného činu ve své konkrétní podobě spojuje dílčí útoky (akty) do jednoho skutku a zároveň umožňuje dělit chování člověka na různé skutky (viz č. 8/1985 a č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Jednání a následek, popřípadě další právně relevantní skutkové okolnosti, se tedy při posuzování totožnosti skutku soudem porovnávají podle toho, jak jsou uvedeny v obžalobě a jak byly zjištěny v rámci dokazování u hlavního líčení. O totožnosti skutku však mohou rozhodovat jen okolnosti a závěry skutkové (i když takové, které mají právní význam), nikoli samotné závěry právní (srov. též §220 odst. 3 tr. ř.).
V žalobním návrhu obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 byl skutek popsán tak, že obviněný Ing. J. H. a L. K. jako společníci, zástupci firmy P.a E., s. r. o., se sídlem P., H. K.,, na území České republiky prodávali od počátku roku 1998 do 3. 4. 2000 programový produkt pro řízení provozu lékárnám pod obchodním názvem „P., S. v. 4“ a „P.a E.“ v různých verzích, ačkoliv právo k užití a šíření tohoto programového produktu náleželo výlučně Ing. J. K., CSc. a firmě A. P., a. s., se sídlem P., P., na základě „smlouvy o vytvoření počítačového programu a o poskytnutí práv k počítačovému programu“ z 5. 1. 1993 a „smlouvy o dílo na vytvoření počítačového programu P. a poskytnutí práv k počítačovému programu“ z 5. 9. 1996, i když věděli, že program P., S. v. 4 je z 98 % kopie programu P. a program P.a E. je z 60 % kopií programu P. a že slovo P. bylo od roku 1996 zapsáno v rejstříku Ú. P. v. v P. jako ochranná známka pro výrobky a služby software a školení a poradenské služby v oblasti výpočetní techniky a SW pro Ing. J. K., CSc., bez vědomí a souhlasu držitele těchto práv, což oba věděli, tímto jednáním způsobili nositeli autorských práv škodu ve výši nejméně 39.300.000,- Kč. Porovná-li se popsaný skutek se skutkem, za nějž byl obviněný Ing. J. H. odsouzen v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 61 To 467/2004, vyvolává značné pochybnosti obecné tvrzení tohoto soudu na str. 15 až 16 uvedeného rozsudku, že „totožnost skutku jistě je zachována převážně totožným následkem na majetkových autorských právech poškozené firmy A., a rovněž je dána částečná totožnost jednání, když jednání popsané v napadeném rozsudku je jakousi speciální formou jednání uvedeného v obžalobě“.
Podle názoru Nejvyššího soudu nelze souhlasit s tím, že totožnost skutku je v tomto konkrétním případě zachována „převážně totožným následkem na majetkových autorských právech poškozené firmy A.“, jak uvedl v napadeném rozsudku odvolací soud. Takto obecně vymezený následek nemůže udržovat totožnost skutku, neboť následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení nebo ohrožení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (viz č. 1/1996-I. Sb. rozh. tr.). Nelze tedy považovat za totožný následek např. jakékoli zasažení majetkových práv vyplývajících z převodu práva užít autorského díla na poškozenou společnost, neboť v tomto případě by bylo vycházeno z obecného a nikoli konkrétního následku způsobeného trestným činem podle §152 tr. zák. O totožný konkrétní následek by se jednalo pouze při takovém postižení těchto práv, které by se projevilo shodou konkrétního následku, např. v podobě vzniku škody na stejném majetku poškozeného, jak tomu bylo u škody ve výši nejméně 39.000.000,- Kč na majetku nositele autorských práv uvedeno ve shora citovaném žalobním návrhu obžaloby (srov. č. 40/2001 Sb. rozh. tr.). Pro závěr odvolacího soudu, že jednáním obviněného popsaným v tzv. skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku došlo alespoň zčásti k shodnému konkrétnímu následku spočívajícímu v zasažení majetkových práv poškozené společnosti A., a. s., P., vyplývajících z převodu práva užít autorského díla, však zatím nebyly provedeným dokazováním zjištěny dostatečné skutkové podklady, zvláště když soud prvního stupně v rozsudku ze dne 8. 10. 2004, sp. zn. 31 T 144/2002, uvedl, že popsaným jednáním obviněného v tomto rozsudku „mohl být Ing. J. K., CSc. (nikoli firma A., a. s., P.) finančně poškozen v částce blíže nezjistitelné“, což odvolací soud bez provedení jakéhokoli dokazování k této otázce (srov. §259 odst. 3 tr. ř.) a také bez bližšího zdůvodnění změnil tak, že „poškozené firmě A., zastoupené Ing. J. K., CSc., způsobil blíže nezjištěnou škodu“. Ke změně tedy došlo nejen v poškozeném subjektu (záměna Ing. J. K., CSc. za firmu A., a. s., P.), ale i v tom, zda škoda jen mohla vzniknout či již vznikla. Vznik škody je však zároveň zásadně zpochybněn tím, že nebyla zjištěna její výše. S ohledem na tyto skutečnosti, když i odvolací soud v napadeném rozsudku vychází z toho, že nebylo prokázáno, že by došlo v důsledku jednání obviněného Ing. J. H., byť jen k jediné neoprávněné instalaci údajně jím nabízeného programu, nelze zatím uzavřít, že by totožnost skutku byla zachována s ohledem na totožnost následku.
Podobně je tomu i s tvrzením odvolacího soudu o „částečné totožností jednání“, která byla odůvodněna jen tím, že popsané jednání je „jakousi speciální formou jednání uvedeného v obžalobě“. Ani s tímto závěrem nelze souhlasit, neboť podle žalobního návrhu obžaloby měl být podstatou jednání obviněného Ing. J. H. prodej programového produktu pro řízení provozu lékárnám pod obchodním názvem „P., S. v. 4“ a „P.a E.“ v různých verzích, zatímco podle napadeného rozsudku byl tento obviněný odsouzen, že „se dne 15. 8. 1998 svévolně prohlásil za stoprocentního autora díla – počítačového programu pro řízení lékáren „S. v. 4“ a od tohoto data nejméně do 7. 4. 2000, kdy mu bylo sděleno obvinění, umožnil volnou šiřitelnost programu tím, že ho prohlásil za „freeware“, ačkoli si byl vědom, že se nejedná o dílo nové, neboť míra shodnosti tohoto programu byla 96,5 % v porovnání s vývojovými verzemi P., k jejichž šíření byl ze smlouvy oprávněn Ing. J. K., resp. firma A., a dále nejméně v době od 24. 6. 1998 do 7. 4. 2000, kdy mu bylo sděleno obvinění, nabízel program P. ke stažení na svých internetových stránkách. Podstatou tohoto jednání tedy bylo jednak prohlášení se za stoprocentního autora programu S. v. 4, jednak umožnění volné šiřitelnosti tohoto programu a konečně nabízení programu P. ke stažení na internetových stránkách obviněného. Je tedy zřejmé, že tato jednání jsou zcela rozdílná od prodeje programového produktu pro řízení provozu lékárnám pod obchodním názvem „P., S. v. 4“ a „P.a E., když i odvolacím soudem tvrzené nabízení programu P. nesměřovalo k prodeji tohoto programu, ale naopak ke stažení z internetových (webových) stránek. Nelze tedy ani u nabízení podle názoru Nejvyššího soudu shledat, byť jen vzdálenou souvislost s jednáním ve formě prodeje programu „P., S. v. 4“, nehledě k tomu, že se u prodeje a nabízení mělo jednat o jiný programový produkt (prodávané produkty S. v. 4 a P.a E. oproti nabízeným předchozím verzím P.), poněvadž nabízení, jakož i doinstalaci „S. v. 4“ neshledal odvolací soud trestným, když výslovně uvedl, že toto jednání „lze ve shodě se znaleckým zkoumáním posoudit jen jako aktualizaci již nainstalovaných programů P. logicky nutnou pro jejich smysluplné fungování vzhledem ke společenskému a technickému vývoji, kterým nebylo porušeno autorské právo firmy A.“ (str. 13 až 14 napadeného rozsudku).
Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Pouze pro úplnost je třeba uvést, že při novém projednání a rozhodnutí věci je Obvodní soud pro Prahu 4 povinen se řídit ustanovením §265s tr. řádu, podle kterého je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. srpna 2005
Předseda senátu:
Doc. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.