ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1031.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1031/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. září 2003 o dovolání obviněných J. O. a V. O., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 8 To 560/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 254/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se obě dovolání o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Obviněný J. O. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 6 T 254/2001, uznán vinným dvojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. a trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Obviněná V. O. byla stejným rozsudkem uznána vinnou trojnásobným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 3 tr. zák., pomocí k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) k §250b odst. 1, 3 tr. zák. a dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
Obviněný J. O. byl za tyto trestné činy odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti osmi měsíců. Trest mu byl uložen i za sbíhající se trestné činy, kterými byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 3 T 12/2000. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z tohoto rozsudku a současně byla zrušena všechna další rozhodnutí, která obsahově na něj navazovala, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl pro výkon trestu zařazen do věznice s dozorem. Obviněná V. O. byla odsouzena podle §250b odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody trvání dvaceti čtyř měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byli obvinění J. O. a V. O. zavázáni nahradit škodu poškozeným v rozsahu, který je uvedený ve výroku o náhradě škody rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 6 T 254/2001. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli poškození U. b., Č. s. a K. b. odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku podali obvinění J. O. a V. O. odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 8 To 560/2002, tak, že obě odvolání podle §256 tr. řádu zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Brně napadli obvinění J. O. a V. O. dovoláními, která podali prostřednictvím svého obhájce oba z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu. Obvinění J. a V. O. shodně namítají, že požádali Krajský soud v Brně, který v odvolacím řízení nařídil veřejné zasedání na den 10. 2. 2003, aby veřejné zasedání odročil, protože zjistili, že nejsou natolik práva znalí, aby se mohli v odvolacím řízení řádně hájit. K žádostem o odročení připojili žádosti o přidělení obhájce, neboť jejich finanční poměry jim neumožňují vzít si obhájce na plnou moc. Odvolací soud však žádosti o odročení nevyhověl a ve veřejném zasedání odvolání zamítl, aniž by rozhodl o přidělení právního zástupce. Obvinění J. a V. O. jsou přesvědčeni, že odvolací soud neměl jednat v jejich nepřítomnosti a že je dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tak obvinění J. a V. O. shodně namítají, že soudy prvního i druhého stupně ve výroku o trestu nesprávně hmotně právně posoudily jejich případ, protože nevzaly v úvahu jejich osobní poměry tak, jak ukládá ustanovení §31 tr. řádu. Dále poukázali na to, že vychovávají čtyři děti. Obviněný J. O. navíc uvedl, že trpí zhoubnou nemocí, a to Hodgkinovým lymfomem. V závěru svých dovolání oba obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 2. 2003, sp. zn. 8 To 560/2002, a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále navrhli, aby bylo rozhodnuto o odložení výkonu trestu odnětí svobody do doby pravomocného rozhodnutí o podaném dovolání.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných J. O. a V. O. do doby konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací především shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 tr. řádu, protože ve věci bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, směřují proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. h) tr. řádu, dovolání byla podána prostřednictvím obhájce a obsahují obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f tr. řádu.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody dovolání uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. d), g) tr. řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265 b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě hmotně právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.
Obvinění J. O. a V. O. sice opřeli část svých dovolání o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale z obsahu dovolání je zřejmé, že směřují proti uloženým trestům, resp. proti tomu, že tresty odnětí svobody jim byly uloženy jako nepodmíněné. Jednoznačně to vyplývá z jejich námitek, že při ukládání trestů nevzaly soudy v úvahu jejich osobní poměry tak, jak ukládá ustanovení §31 tr. řádu. V řízení o dovolání však lze námitky směřující proti druhu a výměře trestu uplatnit pouze z důvodu, který je uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.) Nelze je uplatňovat jiným dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu lze aplikovat pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Ani o jeden z těchto případů u obviněných J. O. a V. O. nešlo, protože obviněným byly uloženy tresty odnětí svobody, které trestní zákon připouští uložit za trestný čin uvěrového podvodu. Dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu nemůže být pouhá nepřiměřenost trestu, spočívající v nepodmíněném trestu odnětí svobody, ať již pociťovaného jako mírného nebo přísného, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby. Pokud by dovolání byla podána jen z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, bylo by nutné je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to jako dovolání podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
Obvinění J. O. a V. O. však současně uplatnili námitku, že odvolací soud jednal při veřejném zasedání v jejich nepřítomnosti, aniž by byly pro to zákonné důvody, což je dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu zjistil ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 6 T 254/2001, že obvinění J. O. a V. O. převzali předvolání k veřejnému zasedání, které bylo Krajským soudem v Brně nařízeno na den 10. 2. 2003, v dostatečném časovém předstihu převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě na veřejné zasedání (§233 odst. 2 tr. řádu). Obviněný J. O. převzal zásilku dne 27. 12. 2002 a obviněná O. ji převzala dne 30. 12. 2002 (č. l. 580 trestního spisu). Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 583 trestního spisu) vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání byly čteny výše uvedené žádosti a poté bylo vyhlášeno usnesení, že bude konáno veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněných.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je ve vztahu ke konkrétním námitkám uplatněným v dovolání naplněn jen v případě porušení příslušného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání. Jak je z citované zákonné formulace patrné, zmíněný dovolací důvod nespočívá v jakékoli nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
Podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. O přítomnosti obviněného zde zmínka není. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu. Zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví-li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obvinění J. O. a V. O. však nebyli v době konání veřejného zasedání Krajského soudu v Brně ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. V případě obviněných J. O. a V. O. sice Krajský soud v Brně dal administrativní pokyn kanceláři k předvolání obviněných (č. l. 580 trestního spisu), ale ve veřejném zasedání konaném dne 10. 2. 2003 vydal usnesení, že veřejné zasedání k projednání odvolání obviněných J. O. a V. O. bude konáno v jejich nepřítomnosti (č. l. 583 trestního spisu). Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněných u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou.
V případě obviněných J. O. a V. O. nepřicházela v úvahu ani námitka porušení ústavního práva obviněného vyplývajícího z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. U obviněných totiž taková situace nenastala.
Ustanovení §33 odst. 2 tr. řádu umožňuje, aby předseda senátu v řízení před soudem rozhodl, že má obviněný nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu, osvědčí-li, že nemá dostatek prostředků, aby si sám hradil náklady obhajoby. Podmínkou však je, jak vyplývá z ustanovení §33 odst. 3 tr. řádu, aby včas osvědčil, že nemá dostatek prostředků k úhradě nákladů obhajoby. To znamená, že potřebné doklady prokazující nedostatek prostředků by měly být předloženy současně s návrhem. Obvinění však žádné doklady s návrhem nepředložili a uvedli pouze, že jejich finanční stránka není taková, aby si mohli najmout právního zástupce. Obviněný J. O. pouze v žádosti uvedl výši svého invalidního důchodu (6.241,- Kč) a obviněná V. O. konstatovala, že je na mateřské dovolené a pobírá jen sociální dávky. To však nejsou dostatečné podklady pro rozhodnutí podle §33 odst. 2 tr. řádu. Nelze také přehlédnout, že oba obvinění měli dostatečně dlouhou dobu (jeden měsíc), aby si podklady prokazující nedostatek prostředků opatřili. Přesto žádost o odročení podali až dne 4. 2. 2003, což je šest dní přede dnem konání veřejného zasedání. Z toho je zřejmé, že jejich snahou bylo oddálit meritorní rozhodnutí v jejich věci. Přitom ani u jednoho z obviněných nešlo o případ nutné obhajoby, takže odvolací soud mohl o jejich odvoláních rozhodovat, aniž byli zastoupeni obhájcem.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že na straně obviněných J. O. a V. O. nebyly žádné vážné překážky, které by jim bránily, aby se k veřejnému zasedání dostavili a zde eventuálně předložili doklady prokazující nedostatek prostředků k zajištění obhájce a dožadovali se z tohoto důvodu odročení veřejného zasedání. Pokud se bez vážných důvodů k veřejnému zasedání nedostavili za situace, kdy měli reálnou možnost se veřejného zasedání účastnit, a sami se dobrovolně rozhodli, že se veřejného zasedání nezúčastní, mohl odvolací soud poté, co rozhodl, že se veřejné zasedání bude konat v nepřítomnosti obviněných, rozhodnout o jejich odvoláních, aniž byli přítomni. Dovolací důvod uplatněný obviněnými J. O. a V. O. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl. Námitky obviněných uplatněné v tomto směru byly proto shledány zjevně neopodstatněnými.
Nejvyšší soud na podkladě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění podali dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d) a g) tr. řádu. Protože však jejich dovolání byla částečně opřena o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Zjevná neopodstatněnost podaných dovolání pak vedla k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení výkonu trestů odnětí svobody u obviněných J. O. a V. O., jak se toho v dovolání domáhali, neboť nenastaly žádné skutečnosti, které by u nich byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předseda senátu soudu prvního stupně neučinil v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. září 2003
Předseda senátu:
JUDr. František Púry
Vypracoval:
JUDr. Jiří Šoukal