ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1032.2002.1
sp. zn. 5 Tdo 1032/2002
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2003 o dovolání obviněného K. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 60/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 11. 2001, sp. zn. 2 T 60/2001, byl obviněný K. D. uznán vinným trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který spáchal tím, že dne 29. 10. 2000 na Obvodním oddělení Policie České republiky v T. po předchozím zákonném poučení do protokolu o trestním oznámení nepravdivě uvedl, že zjistil odcizení finanční částky ve výši 29.000,- Kč nebo 31.000,- Kč, které měl v peněžence odložené na botníku v chodbě rodinného domku na ulici K. 804/5 v T., a že ke krádeži došlo v důsledku neuzavření vstupních dveří bývalou manželkou E. D., přičemž šetřením příslušníků Obvodního oddělení Policie České republiky v T. se prokázalo, že jeho trestní oznámení se nezakládá na pravdě a věc byla podle §159 odst. 1 tr. řádu odložena. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 písm. a) tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 4 To 523/2001, zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) tr. řádu v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněného podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obžaloby. Krajský soud v Brně odůvodnil svůj zprošťující rozsudek tím, že soud prvního stupně sice dospěl ke správným skutkovým závěrům, ale nezabýval se dostatečně otázkou konkretizace poškozeného subjektu a poškozených subjektivních práv a v důsledku toho nemohl správně rozhodnout o vině obviněného. Krajský soud v Brně vyložil, že znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., které mají svou oporu v jiných právních odvětvích, jsou jednak subjektivní práva, na nichž měla být jednáním obviněného způsobena vážná újma, jednak existence a konkretizace subjektu, který je nositelem těchto práv. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, což znamená, že nositelé mají jen ta práva, která jim zákon výslovně přiznává. Jestliže subjektivní právo orgánů veřejné moci není explicitně zakotveno, potom podle odvolacího soudu pro takový orgán veřejné moci neexistuje. Protože skutková podstata trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. poskytuje ochranu subjektivním právům jiného, je nutno pod pojmem ,,jiný‘‘ rozumět konkrétní poškozenou osobu. Tato osoba musí mít postavení subjektu, který je nositelem dotčených subjektivních práv a rovněž subjektem jejich trestněprávní ochrany. Může jím být pouze osoba v právním smyslu. U orgánů činných v trestním řízení se však nejedná o právně samostatné nositele subjektivních práv, neboť nejsou v právním řádu označeny za samostatnou právnickou osobu. Podle názoru Krajského soudu v Brně není Policie České republiky právnickou osobou. Krajský soud v Brně proto zrušil napadený rozsudek, kterým podle jeho názoru došlo k poskytnutí trestněprávní ochrany neexistujícímu subjektu z důvodu údajné újmy na neexistujících subjektivních právech, a obviněného zprostil podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby, protože skutek označený v žalobním návrhu není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Krajského soudu v Brně podala Nejvyšší státní zástupkyně dovolání v neprospěch obviněného K. D. O dovolání rozhodl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 11. 6. 2002, sp. zn. 3 Tdo 175/2002, tak, že rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2002, sp. zn. 4 To 523/2001, zrušil a současně zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud České republiky shledal, že argumenty Krajského soudu v Brně uvedené v odůvodnění napadeného rozhodnutí jsou v rozporu s obsahem i smyslem ustanovení §209 tr. zák. a že rozhodnutí Krajského soudu v Brně o zproštění obviněného obžaloby bylo učiněno v rozporu se zákonem. Vyslovil přitom následující právní názor:
Ustanovením §209 tr. zák. jsou chráněna jiná než majetková práva jednotlivce, právnických osob, kolektivních orgánů i státu. Zákonem č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, byl zřízen ozbrojený bezpečnostní sbor České republiky s názvem Policie České republiky, který plní úkoly ve věcech vnitřního pořádku a bezpečnosti a další úkoly v rozsahu a způsobem stanoveným právními předpisy. Policie České republiky prostřednictvím svých organizačních složek a jejich členů, tedy v rámci vymezeném zákonem zastupuje stát včetně jeho práv i povinností. V trestním řízení jsou mimo jiné v §158 stanoveny povinnosti policejních orgánů při postupu ve stadiu před zahájením trestního stíhání, avšak z odstavce 3 tohoto ustanovení vyplývají i práva orgánů policie, která mohou uplatnit k objasnění a prověření skutečností důvodně nasvědčujících spáchání trestného činu. Nelze tedy souhlasit s právním názorem Krajského soudu v Brně, že orgány činné v trestním řízení nejsou nositeli práv. Zcela právně irelevantní je pak otázka právní subjektivity Policie České republiky, event. jejích jednotlivých útvarů. Předmětem ochrany, kterou trestní zákon v ustanovení §209 tr. zák. poskytuje, je nepochybně i tato instituce zřízená státem, jež je k výkonu svých povinností vybavena pravomocemi, které jí byly v rámci odpovědnosti za plnění úkolů státu svěřeny. Z uvedeného vyplývá, že předmětem útoku trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák. mohou být i orgány policie. (Ani dosavadní soudní praxe nezaznamenala jiný výklad tohoto ustanovení, viz např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ČSR č. 17/1989, rozhodnutí č. 45/1998 Sb. rozh. tr.). Naplnění obligatorních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je podmíněno způsobením vážné újmy na právech a podvodným jednáním, spočívajícím v uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Způsobení vážné újmy na právech je vždy třeba v konkrétní věci zkoumat ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Zejména je nutné posoudit, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zda šlo o následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Obviněný K. D. žalovaným skutkem uvedl v omyl orgány policie, jejichž práva byla tímto jednáním dotčena a jež požívají ochrany, kterou poskytuje ustanovení §209 tr. zák. Nejvyšší soud České republiky připomněl, že Krajský soud v Brně je podle §265s odst. 1 tr. řádu vázán právním názorem, který v posuzované věci vyslovil Nejvyšší soud.
Krajský soud v Brně věc v potřebném rozsahu znovu projednal a usnesením ze dne
10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, zamítl podle §256 tr. řádu odvolání obviněného. Rozhodnutí odůvodnil tím, že jednání obviněného mělo znaky podvodného jednání, neboť obviněný uvedl v omyl příslušný policejní orgán tím, že v rozporu se skutečností oznámil odcizení finanční hotovosti, což učinil opakovaně i poté, co byl poučen o odpovědnosti za nepravdivé údaje, zejména za trestné činy podle §174, §206, §209 a §166 tr. zák. Odvolací soud též dospěl k závěru, že byla způsobena vážná újma na právech. Na základě trestního oznámení obviněného totiž policejní orgány provedly šetření k objasnění krádeže finanční hotovosti, a to ohledání na místě činu, pořídily fotodokumentaci z místa činu, vyslechly nejméně čtyři svědky, a tyto úkony činily po dobu téměř jednoho měsíce. Odvolací soud proto neshledal žádné pochybení ve výroku o vině a stejně tak ve výroku o trestu.
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, napadl obviněný K. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájkyně JUDr. V. K., a to z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel vytkl, že odvolací soud i soud prvního stupně nesprávně a nedostatečně zjistily skutkový stav věci. Namítl, že soudy obou stupňů se nezabývaly tím, z jakých pohnutek by měl spáchat trestný čin, proč by vědomě uváděl nepravdivé údaje a chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem a tvrdí, že ze zjištěného skutkového stavu nelze dovodit, že by uvedl v omyl Policii České republiky. Podle názoru dovolatele nebylo ani zjištěno, jaké právo mělo být porušeno, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, a zároveň zrušil i rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 2. 11. 2001, sp. zn. 2 T 60/2001, a podle §265m tr. řádu rozhodl ve věci rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby pro trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného K. D. do dne vydání tohoto rozhodnutí nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. řádu a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. řádu, protože dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu.
Dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, a proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod není možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu. Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Nesprávné zjištění skutkového stavu má, aplikuje-li soud důsledně hmotné právo, samozřejmě vždy vliv i na nesprávné právní posouzení skutku (nebo jiné hmotně právní posouzení). Poněvadž, jak je uvedeno výše, nelze se v řízení o dovolání domáhat přezkoumání skutkových zjištění, nelze v něm ani odstranit případnou právní vadu, je-li podmíněna nesprávným skutkovým zjištěním.
Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je především popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé. Rozhodnutí napadené dovoláním bude spočívat na nesprávném právním posouzení skutku zejména tehdy, pokud je v rozporu právní posouzení skutku uvedené ve výroku rozhodnutí se skutkem, jak je ve výroku rozhodnutí popsán. Z vymezení obsahu dovolání v §265f odst. 1 tr. řádu a zejména ze znění §265b odst. 1 tr. řádu je třeba dovodit, že nestačí pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu odkazem na příslušný zákonný důvod dovolání, ale tento důvod musí být v podaném dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, který je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že v předmětné trestní věci byly nesprávným způsobem hodnoceny provedené důkazy a nebylo prokázáno spáchání skutku obviněným. Jde tedy výlučně o námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, se kterými dovolatel spojil hmotně právní důsledky. Tato skutková zjištění však podle názoru Nejvyššího soudu nemohou být předmětem přezkumu v rámci řízení o dovolání.
S přihlédnutím ke skutečnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b odst. 1 tr. řádu. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je totiž podle námitek dovolatele spatřován v nesprávném hodnocení důkazů a nedostatečném zjištění skutkového stavu věci, tedy ve skutkových vadách, jejichž důsledkem mělo být následné vadné právní posouzení věci. Obviněný sice formálně uplatnil jeden ze zákonných důvodů dovolání, avšak konkrétní argumenty obsažené v dovolání vycházejí z důvodů jiných, které nejsou uvedeny v zákoně. V takovém případě nebyl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ale důvod jiný, založený na pochybnostech o správnosti a úplnosti skutkových zjištění. Takový důvod pro podání dovolání však v §265b tr. řádu není uveden.
Nejvyšší soud proto dovolání obviněného K. D. podané proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 2002, sp. zn. 4 To 245/2002, podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.V souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu rozhodl o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. ledna 2003
Předseda senátu:
JUDr. Jindřich Urbánek