ECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.1116.2006.1
sp. zn. 5 Tdo 1116/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. září 2006 o dovolání, které podal obviněný JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 31/2002, takto:
Z podnětu dovolání obviněného JUDr. J. P. se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, v celém rozsahu.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný JUDr. J. P. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. 1 T 31/2002, uznán vinným pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 a §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., kterého se dopustil tím, že „poté, co dne 1. 2. 1996 uzavřel smlouvu o půjčce s B. S., jejímž předmětem byla jednorázová hotovostní půjčka ve výši 1 005 000,- Kč účelově vázaná k úhradě nákladů na vybudování provozovny v S. u. v P. včetně nákupu zboží, tuto půjčku jmenované v době splatnosti do 31. 12. 1998 s 10% ročním úrokem podle dohodnutých podmínek nevrátil, nýbrž pro účely možného uspokojení splatné pohledávky věřitele již dne 5. 6. 1998 daroval na smluvním podkladě jediný svůj majetek, a to nemovitost ve spoluvlastnictví se svojí manželkou, představující stavební parcelu se zahradou a rodinný dům v obci Z-S, okres P-s, jejichž hodnota činila 1 410 500,- Kč, svým dvěma dětem P. a R. P., přestože byla tato nemovitost zatížena zástavním právem v částce 2 700 000,- Kč, když předmětná darovací smlouva byla na základě rozhodnutí Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 8 C 46/99, označena za právně neúčinnou ve vztahu k věřiteli v postavení B. S., a to ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 14 Co 560/2000.“
Za tento trestný čin byl obviněný JUDr. J. P. podle §256 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Podle §58 odst. 1 a §60a odst. 1, 3 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky za současného uložení dohledu a povinnosti uhradit v průběhu zkušební doby škodu, kterou způsobil svojí trestnou činností. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená B. S., nar. 15. 6. 1952, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného JUDr. J. P. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 6 To 256/2005, podle §258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. řádu zrušil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §256 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Podle §59 odst. 2 tr. zák. odvolací soud uložil obviněnému povinnost, aby podle svých sil uhradil ve zkušební době škodu, kterou způsobil svojí trestnou činností. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému JUDr. J. P. doručen dne 21. 12. 2005, jeho obhájkyni dne 19. 12. 2005 a příslušnému státnímu zastupitelství rovněž dne 19. 12. 2005.
Obviněný JUDr. J. P. podal prostřednictvím své obhájkyně dne 20. 2. 2006 proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného odvolací soud nezkoumal pečlivě materiální stránku trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným, a nezabýval se v této souvislosti skutečností, že převáděná nemovitost, jejíž hodnota činila podle znaleckého posudku 1 400 000,- Kč, byla zatížena zástavním právem ve výši 2 700 000,- Kč ve prospěch U. b., a. s., a v době převodu vlastnického práva byla tedy neprodejná. Z toho podle obviněného vyplývá, že předmětná nemovitost nemohla být vhodná k uspokojení pohledávky jeho věřitelky. Jak dále k posuzování materiální stránky trestného činu obviněný připomíná, pohledávka věřitelky mohla být uspokojena již z prodeje zařízení provozovny obchodní společnosti P.-D., spol. s r. o. Tomuto prodeji však podle vyjádření obviněného zabránila sama poškozená, která jako vlastník 50% obchodního podílu ve zmiňované obchodní společnosti rozhodovala ve smyslu §134 obchodního zákoníku o obchodním vedení společnosti. S ohledem na shora uvedené okolnosti považuje obviněný za ničím nepodložený závěr soudů činných dříve ve věci, které označily tuto nerealizovanou kupní smlouvu za podvrh. Obviněný je přesvědčen, že soudům nižších stupňů se nepodařilo prokázat naplnění subjektivní stránky, a to ani ve formě nepřímého úmyslu. K tomu obviněný zdůraznil, že při převodu nemovitostí před splatností závazku, který měl vůči své věřitelce B. S., spoléhal na to, že nezpůsobí ohrožení splnění tohoto závazku, a neměl ani v úmyslu vyhnout se uspokojení pohledávky této věřitelky. Podle názoru obviněného v době převodu nemovitostí byl vlastníkem i ostatních movitých věcí, které se nacházely v nemovitostech, a vlastnil rovněž obchodní podíly v dalších obchodních společnostech. Závěrem svého dovolání obviněný uvádí, že důkazy provedené v této trestní věci neposkytují dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a aby ho zprostil obžaloby v plném rozsahu.
Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného JUDr. J. P. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru soudy obou stupňů nejasně zhodnotily zástavní právo váznoucí na převáděné nemovitosti. Jak dále státní zástupkyně uvádí, darování nemovitosti nebylo v příčinné souvislosti se zmařením uspokojení věřitelky B. S. Podle přesvědčení státní zástupkyně bylo nutné v projednávané věci zjistit, zda obviněný splácí úvěr a jak vysoká byla pohledávka zajištěná zástavním právem v době zcizení předmětné nemovitosti. Na základě výsledků takového zjištění by pak bylo možné učinit závěr o tom, zda se obviněný skutečně dopustil trestné činnosti. Pokud by totiž soudy dospěly ke zjištění, že výtěžek z případného prodeje převedené nemovitosti by dosahoval výše pohledávky věřitelky, nemohlo by se podle státní zástupkyně jednat o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1, písm. a), odst. 3 tr. zák. Státní zástupkyně rovněž uvádí, že z jiného úhlu pohledu lze ve vztahu k jednání obviněného uvažovat o právním omylu, neboť se mohl mýlit stran právních účinků darování nemovitosti zatížené zástavním právem ve prospěch banky. S poukazem na svou právní argumentaci se státní zástupkyně domnívá, že skutek zjištěný soudem prvního stupně byl nesprávně právně posouzen. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a zrušil též rozsudek soudu prvního stupně, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby přikázal věc Okresnímu soudu Plzeň-sever k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný JUDr. J. P. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Obviněný JUDr. J. P. opírá své dovolání o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Protože dovolací námitky obviněného zčásti odpovídají tomuto dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného je částečně důvodné.
Obviněný JUDr. J. P. vychází ve svém dovolání z přesvědčení, podle něhož odvolací soud nedostatečně posoudil materiální stránku trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. zák., protože nevzal v úvahu celkovou hodnotu převáděných nemovitostí zatížených zástavním právem k zajištění pohledávky ve výši 2 700 000,- Kč ve prospěch U. b., a. s. Tyto nemovitosti byly podle názoru obviněného neprodejné vzhledem k existenci zástavního práva, které na nich vázlo, a jejich převodem tedy nemohlo dojít ke zmaření uspokojení věřitelky B. S. Nedostatek materiální stránky citovaného trestného činu spočívá podle obviněného rovněž ve skutečnosti, že poškozená B. S. svým jednáním sama zmařila uspokojení své pohledávky, neboť jako osoba, jíž přísluší obchodní vedení společnosti ve smyslu §134 obchodního zákoníku, nesouhlasila s podpisem kupní smlouvy o prodeji zařízení obchodní společnosti P.-D., spol. s r. o.
Nejvyšší soud z trestního spisu vedeného u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 31/2002 mimo jiné zjistil, že dne 1. 2. 1996 obviněný JUDr. J. P. uzavřel s poškozenou B. S. smlouvu o půjčce finančních prostředků ve výši 1 000 005,- Kč s ročním 10% úrokem. Podle této smlouvy o půjčce se obviněný zavázal vrátit půjčené peníze nejpozději do 31. 12. 1998. Jak dále dovolací soud zjistil (viz č. l. 36 trestního spisu), obviněný společně se svou manželkou převedli darovací smlouvou ze dne 5. 6. 1998, s právními účinky vkladu ke dni 8. 6. 1998, na své dva syny R. a P. P. i nemovitosti, a to rodinný dům situovaný na stavební parcele o výměře 137 m² a pozemek o výměře 615 m², vše zapsáno na listu vlastnictví v katastrálním území Z-S pro obec Z-S u Katastrálního úřadu P.-s. (nyní Katastrální úřad pro P. k., Katastrální pracoviště P.-s.). Součástí této darovací smlouvy bylo mimo jiné i prohlášení obviněného, že na darovaných nemovitostech vázne zástavní právo ve prospěch pohledávky U. b., a. s., ve výši 2 700 000,- Kč s tím, že hodnota těchto nemovitostí podle znaleckého posudku soudního znalce Ing. V. K. ze dne 4. 6. 1998, č. 1575-79/98, dosahuje částky 1 410 500,- Kč. K tomuto převodu došlo ještě před splatností pohledávky, kterou měla poškozená B. S. vůči obviněnému z titulu zmíněné půjčky. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 5. 2000, sp. zn. 8 C 46/99, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 14 Co 560/2000, (viz č. l. 109 a 113 trestního spisu) byl výše uvedený převod nemovitostí obviněného prohlášen za právně neúčinný vůči poškozené B. S.
K tomu dále Nejvyšší soud připomíná, že ke spáchání trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nezbytné, aby pachatel tohoto trestného činu zmařil, byť jen částečně, uspokojení svého věřitele mimo jiné tím, že zcizí část svého majetku. Úplné zmaření uspokojení pohledávky věřitele spočívá ve vyvolání takového stavu pachatelem, v němž věřitel nemůže ani zčásti dosáhnout uspokojení své pohledávky za dlužníkem z jeho majetku. K částečnému zmaření uspokojení věřitele pak může dojít tehdy, pokud dlužník toliko omezí možnost věřitele domoci se svého práva na uspokojení pohledávky z majetku dlužníka. Jestliže se k popsanému protiprávnímu jednání pachatel uchýlí ještě před splatností věřitelovy pohledávky, může se jednat o přípravu k trestnému činu poškozování věřitele (§7 odst. 1 k §256 odst. 1, 4 tr. zák.), nebo o pokus tohoto trestného činu (§8 odst. 1 k §256 tr. zák.), je-li zde úmysl pachatele znemožnit věřiteli, aby byla uspokojena jeho pohledávka i poté, co se stane splatnou.
V projednávaném případě dospěly soudy nižších stupňů ke skutkovému závěru, podle něhož obviněný JUDr. J. P. nevlastnil vyjma shora označených nemovitostí žádný další majetek použitelný k uspokojení pohledávky věřitele, tj. poškozené B. S., přičemž na převáděných nemovitostech vázlo zástavní právo (což dokonce soud prvního stupně v popisu skutku ve svém rozsudku výslovně konstatoval), které jako věcné právo k věci cizí sloužilo k zajištění pohledávky jiného věřitele, a to U. b., a. s. Soudy nižších stupňů se ovšem již nezabývaly významem a rozsahem zástavního práva k převedeným nemovitostem, ač tak měly učinit, aby zde byl dostatečný skutkový základ pro právní závěr, zda a v jakém rozsahu – i přes existenci zástavního práva – byly převedené nemovitosti použitelné též k uspokojení pohledávky poškozené B. S. Jak je totiž patrné z podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., dlužník ho může spáchat jen převodem (zcizením, zatajením, odstraněním apod.) takového svého majetku, který je použitelný k uspokojení pohledávky právě toho věřitele, jehož uspokojení tím bylo alespoň částečně zmařeno. I kdyby tedy pachatel jako dlužník zcizil, zatajil, odstranil apod. část svého majetku, ale tento majetek by nebylo možné použít k uspokojení pohledávky určitého věřitele (např. právě proto, že byl zatížen zástavním právem jiného věřitele, které s převodem majetku přešlo na další osobu, a tento jiný věřitel by nemohl uspokojit svou nesplacenou pohledávku jinak než z celého výtěžku prodeje zástavy), pak by ve vztahu k tomuto věřiteli nemohl spáchat trestný čin poškozování věřitele. V posuzovaném případě by proto mělo jednání obviněného JUDr. J. P. trestněprávní význam teprve za situace, kdyby byla ke dni převodu nemovitostí již uhrazena pohledávka obviněného vůči U. b., a. s. v jejíž prospěch vázlo na převedených nemovitostech zástavní právo, anebo pokud by alespoň došlo k jejímu uhrazení v takové výši, že i po případném zpeněžení zástavy bankou by výtěžek tohoto zpeněžení dostačoval k alespoň částečnému uspokojení pohledávky poškozené B. S. Lze tudíž přisvědčit dovolací námitce obviněného, pokud soudům nižších stupňů vytýkal nedostatečné právní posouzení významu a důsledků zástavního práva váznoucího na převedených nemovitostech. Tento nedostatek právního posouzení má ovšem význam nejen z hlediska materiálního znaku skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., resp. jeho pokusu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák., ale též pro naplnění formálních znaků tohoto trestného činu, resp. pokusu.
K subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jejíž existenci obviněný JUDr. J. P. rovněž zpochybnil, Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti za tento trestný čin nebo jeho pokus je úmyslné zavinění pachatele, který jako dlužník jedná s cílem vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. V posuzované věci je však závěr o existenci úmyslného zavinění obviněného JUDr. J. P. podmíněn vyřešením výše uvedené otázky, zda a v jakém rozsahu byly převedené nemovitosti použitelné k alespoň částečnému uspokojení pohledávky poškozené B. S. Kdyby tomu tak bylo, musely by soudy obou stupňů učinit jednoznačný závěr, že obviněný věděl o použitelnosti převedených nemovitostí k uspokojení pohledávky poškozené a že byl alespoň srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.] s možností zmaření tohoto uspokojení právě v důsledku převodu nemovitostí na syny P. P. a R. P. V opačném případě, jestliže v důsledku zástavního práva váznoucího na převedených nemovitostech tyto nebylo možné ani zčásti použít (též) k uspokojení pohledávky poškozené B. S., by nebyla vyloučena trestní odpovědnost obviněného za pokus trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 tr. zák., ovšem jen za pokus na nezpůsobilém předmětu útoku. Trestnost takového pokusu je pak podmíněna závěrem o tom, že pachatel (tj. obviněný) jednal ve skutkovém omylu a v rozporu se skutečností předpokládal, že převáděný majetek je použitelný k uspokojení věřitele, přičemž k tomu směřoval i jeho úmysl, jak byl charakterizován výše. Navíc by bylo nezbytné posuzovat trestnost tohoto nezpůsobilého pokusu též podle materiálního hlediska, tj. s přihlédnutím ke všem okolnostem, které určují jeho stupeň nebezpečnosti pro společnost (§3 odst. 4 tr. zák.), protože ten by musel být vyšší než nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.).
Jestliže se soudy obou stupňů nezabývaly právním posouzením skutku, jehož spácháním byl obviněný JUDr. J. P. uznán vinným, ze všech zmíněných hledisek, byl naplněn jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni, přičemž podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu potom přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud Plzni jako soud odvolací tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného JUDr. J. P. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom se především zaměří na zkoumání otázky, zda předmětné nemovitosti byly v době jejich převodu zatíženy zástavním právem ve prospěch jiného věřitele – tj. U. b., a. s. Pokud odvolací soud poté dospěje k závěru, že na převedených nemovitostech vázlo zástavní právo, zjistí, v jakém rozsahu byla ke dni převodu nemovitostí uhrazena pohledávka zmíněné banky a zda a v jakém rozsahu byly nemovitosti použitelné k uspokojení pohledávky věřitele – poškozené B. S. Pak odvolací soud opětovně rozhodne o vině a trestu obviněného, přičemž se bude věcí zabývat i z hlediska způsobilosti pokusu trestného činu poškozování věřitele a jeho subjektivní stránky. Odstraní též případná jiná pochybení soudu prvního stupně, zejména nesoulad mezi povinností obviněného k náhradě škody způsobené trestným činem podle §59 odst. 2 tr. zák. (resp. podle §60a odst. 3 tr. zák.) a právním závěrem o pokusu trestného činu, podle něhož nemohlo dojít ke způsobení škody (jinak by nešlo o pokus, ale o dokonaný trestný čin). Za této situace bylo možno obviněnému uložit podle §59 odst. 2 tr. zák. jen přiměřenou povinnost, aby podle svých sil ve zkušební době uhradil pohledávku poškozené B. S.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného JUDr. J. P. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. září 2006
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y