ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1117.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1117/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2003 o dovolání, které podal obviněný M. F., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 9 To 144/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 64/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. F. byl rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 30. 1. 2003, sp. zn. 1 T 64/2001, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným od bodem 2. výroku o vině tohoto rozhodnutí, tedy tím, že když na základě ústní dohody zastával na čerpací stanici P. K., okr. R., funkci vedoucího a zastupoval tak jejího nájemce, spoluobviněného Ing. L. K., a z tohoto titulu také jako jediný pracovník stanice měl klíče od trezoru, do něhož se ukládala tržba, neodvedl v době od 23. 7. 1999 do 27. 7. 1999 na účet společnosti P. O., a. s., se sídlem P., D. 1042/28, tržbu ve výši nejméně 261.062,28 Kč, a to dne 23. 7. 1999 ve výši 34.318,18 Kč, dne 24. 7. 1999 ve výši 56.433,10 Kč, dne 25. 7. 1999 ve výši 66.025,70 Kč, dne 26. 7. 1999 ve výši 56.418,80 Kč a dne 27. 7. 1999 ve výši 47.866,50 Kč, a s těmito penězi naložil jako s vlastními.
Za to byl obviněný M. F. podle §248 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného Ing. L. K. a postupem podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. řádu o nároku poškozeného na náhradu škody.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Rakovníku napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 30. 4. 2003, sp. zn. 9 To 144/2003, podle §256 jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 13. 6. 2003, jeho obhájci dne 12. 6. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 6. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný M. F. dne 11. 8. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný se domnívá, že klíčovou otázkou pro posouzení, zda se dopustil trestného činu, je posouzení jednání spočívajícího v tom, že byl požádán spoluobviněným Ing. J. K., aby jeho věřiteli předal finanční obnos, což také učinil. Takové jednání však podle názoru obviněného trestným činem zpronevěry nemůže být, neboť jen plnil pokyn svého spoluobviněného. Dále obviněný namítá, že se soudy činné dříve ve věci nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke spoluobviněnému Ing. J. K., přičemž má za to, že v důsledku neexistence pracovní smlouvy byl tento vztah založen na principu příkazní smlouvy podle §724 a násl. občanského zákoníku. Současně obviněný zdůrazňuje, že nebyl v žádném smluvním vztahu ke společnosti P. O., a. s., a nebyl mu znám ani obsah ujednání mezi spoluobviněným Ing. J. K. a touto společností.
Závěrem svého dovolání obviněný M. F. opětovně uvádí, že jednal v dobré víře v souladu s pokyny spoluobviněného, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku stran obviněného M. F., přičemž návrh dalšího postupu po zrušení již neučinil.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. F. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že podle jejího názoru byl dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatněn řádně v tom rozsahu, v kterém obviněný tvrdil absenci subjektivní stránky trestného činu, neboť ve zbylém rozsahu byly uplatněny námitky skutkové, které nejsou způsobilé zmíněný dovolací důvod naplnit. Státní zástupkyně má dále za to, že předmětný trestný čin spáchá ten, kdo s cizí věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla svěřena, přičemž ze skutkové věty popsané v rozsudku soudu prvního stupně nevyplývá, že by tento znak byl naplněn. Domnívá se, že společnosti P. O., a. s., nevznikla žádná škoda v důsledku jednání obviněného M. F., který s ní nebyl v žádném závazkovém vztahu. Škoda jí mohla vzniknout toliko v návaznosti na jednání spoluobviněného Ing. L. K. V důsledku uvedených závěrů potom státní zástupkyně dovozuje, že v jednání obviněného M. F. není dána ani subjektivní stránka trestného činu zpronevěry, ani stránka objektivní, a navrhuje proto Nejvyššímu soudu, aby napadené usnesení Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Rakovníku zrušil a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. F. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Praze jako odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto odvolání obviněného M. F. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. R. B., CSc., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Rakovníku dne 11. 8. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. F. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podstatou námitek obviněného je především tvrzení, že se nedopustil jednání tak, jak je mu kladeno za vinu, ale jiným způsobem, totiž na základě pokynu spoluobviněného Ing. L. K. jako svého nadřízeného. Současně má obviněný za to, že soudy dříve činné ve věci se nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke spoluobviněnému, a poukazuje na to, že nebyl v žádném vztahu ke společnosti P. O., a. s. Podstatu tvrzeného dovolacího důvodu tak obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy obou stupňů, resp. v jimi provedeném hodnocení důkazů. Předpoklady pro jinou právní kvalifikaci svého jednání dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soud vzal v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. F., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. F. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. F. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně a blíže rozvedeno v jeho odůvodnění, přičemž s těmito skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. To znamená, že obviněný ve funkci vedoucího čerpací stanice neodvedl na účet poškozené společnosti konkretizovanou finanční částku a naložil s ní jako s vlastní, a to za absence pokynu nadřízeného a současně spoluobviněného Ing. L. K. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.
Shora zmíněnými námitkami obviněného M. F. tedy ve skutečnosti není vytýkáno nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil především proti správnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno. V rozsahu zmíněných námitek bylo proto dovolání podáno z jiného důvodu, než jaký předpokládá ustanovení §265b tr. zák.
Obviněný M. F. napadl právní posouzení toliko v rámci námitky, podle níž se soudy dříve činné ve věci nevypořádaly s otázkou jeho vztahu ke spoluobviněnému Ing. J. K., přičemž má za to, že v důsledku neexistence pracovní smlouvy byl tento vztah založen na principu příkazní smlouvy podle §724 a násl. občanského zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že Okresní soud v Rakovníku se zmíněnou otázkou zabýval, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku (č. l. 378 trestního spisu), kde je konstatováno, že obviněný M. F. byl zaměstnancem spoluobviněného Ing. L. K., jelikož pracovní poměr mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem může vzniknout i na základě ústně uzavřené pracovní smlouvy. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jak vyplývá z jeho ustanovení §242 odst. 2 a dále zejména z ustanovení §32 a dalších ustanovení týkajících se vzniku pracovního poměru, totiž stanoví, že neplatnost úkonu z důvodu nedostatku formy je vázána pouze na případy, kdy je to v zákoníku práce výslovně uvedeno, což v dané situaci není. Se závěry soudu prvního stupně se následně ztotožnil i soud odvolací. Nejvyšší soud tak konstatuje, že soudy dříve činné ve věci se v dovolání zmíněnou otázkou dostatečně zabývaly a současně ji i správně vyřešily. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že pro posouzení jednání z hlediska trestního zákona není v zásadě rozhodné, zda obviněný vykonával svoji činnost na čerpací stanici na základě pracovní smlouvy nebo smlouvy příkazní. Vyjde-li se z ustálených skutkových zjištění, je zřejmé, že obviněný M. F. neodvedl finanční částku, kterou měl svěřenu, a naložil s ní jako s vlastní, přičemž tak učinil v rozporu s pokyny, které obdržel. Otázku, na základě jaké smlouvy tyto pokyny dostal, na právní kvalifikaci jednání jako trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. nic nemění.
Stejně tak pro posouzení viny podle názoru Nejvyššího soudu není rozhodná skutečnost, že obviněný M. F. nebyl v žádném smluvním vztahu ke společnosti P. O., a. s. Zásadní v naznačené souvislosti je to, že předmětné finanční částky byly pro dovolatele věcí cizí, kterou měl svěřenu. Otázka, zda jejich vlastníkem byl např. jeho zaměstnavatel nebo třetí osoba, již na posouzení jednání jako zpronevěry ničeho nemění. Tato skutečnost má naopak zásadní význam pro posouzení nároku na náhradu škody uplatněného společností P. O., a. s., přičemž však i s touto otázkou se soudy dříve činné ve věci správným způsobem vyrovnaly (zejména na č. l. 379 trestního spisu), když dovodily, že posuzovaným jednáním obviněného M. F. vznikla škoda nikoli společnosti P. O., a. s., ale spoluobviněnému Ing. L. K.
Nejvyšší soud na podkladě těchto skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. F. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení, neboť jejich prostřednictvím bylo zpochybněno právní posouzení věci soudy dříve činnými ve věci, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 tr. řádu proto bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 22. října 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y