ECLI:CZ:NS:2023:5.TDO.1166.2022.1
sp. zn. 5 Tdo 1166/2022- 821
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 1. 2023 o dovolání, které podala obviněná Š. A. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 148/2022, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 154/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Š. A. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 4. 2022, sp. zn. 2 T 154/2021, byla obviněná Š. A. uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle §254 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.
2. Uvedeného trestného činu se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněná dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že v době od 8. 2. 2014 do 25. 3. 2017 v postavení jednatelky právnické osoby M.-C., IČ: XY (dále jen jako obchodní společnost „M.-C.“) a jako osoba odpovědná za pravdivost údajů zakládaných do Sbírky listin obchodního rejstříku, v úmyslu ohrozit nebo omezit práva věřitelů na uspokojení splatné pohledávky za touto obchodní společností, bez zbytečného odkladu od vzniku rozhodné skutečnosti nesplnila zákonnou povinnost a neuložila do sbírky listin žádné listiny sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku této obchodní společnosti, specifikované v §66 písm. c) zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, a to konkrétně výroční zprávy, řádné, mimořádné a konsolidované účetní závěrky, nejsou-li součástí výroční zprávy, stanoví-li povinnost jejich uložení do sbírky listin zákon upravující účetnictví osob a vyžaduje-li jejich vyhotovení jiný zákon, tedy kupř. rozvahu, výkaz zisků a ztrát, přílohy k účetní závěrce, jež slouží k přehledu o stavu hospodaření a majetku této obchodní společnosti za kalendářní roky 2012 až 2017. Tímto svým jednáním omezila a ohrozila práva věřitelů obchodní společnosti M.-C., kterým znemožnila orientovat se v ekonomické situaci svého dlužníka při aktivním vymáhání pohledávek. Jednalo se konkrétně o obchodní společnost D. C., IČO XY (dále jen jako obchodní společnost „D. C.“), které nebylo za období od listopadu 2015 do června 2016 uhrazeno nájemné ve výši 377 576,22 Kč za užívání nebytových prostor, čehož byla nucena se tato obchodní společnost domáhat v civilním řízení vedeném před Městským soudem v Brně, který jí tuto částku s příslušenstvím přiznal pravomocným rozsudkem ze dne 5. 9. 2019, sp. zn. 42 C 120/2018. Nyní ji uvedený věřitel neúspěšně vymáhá v exekučním řízení. Dále obchodní společnosti D. C. nebylo za období od června 2016 do dubna 2017 uhrazeno nájemné ve výši 459 865,79 Kč za užívání týchž prostor, zaplacení nájemného se věřitel domáhá v civilním řízení vedeném u Městského soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 17 C 130/2020, uložil dlužníkovi uvedenou částku zaplatit, avšak tento rozsudek dosud nenabyl právní moci.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 9. 6. 2022, sp. zn. 7 To 148/2022, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání obviněné
4. Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podala v dovolací lhůtě obviněná Š. A. prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a to s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ač v době podání dovolání byl tento důvod uveden v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
5. Konkrétně (po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení) obviněná namítla, že odvolací soud podle jejího názoru zcela převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s námitkami obsaženými v jejím odvolání, především se nezabýval tím, zda jejím jednáním došlo k ohrožení nebo omezení práv věřitelů a zda ona jednala úmyslně. Pro spáchání uvedeného přečinu je totiž nezbytné, aby do obchodního rejstříku nebyly bez zbytečného odkladu uloženy požadované a označené listiny a v důsledku toho došlo k ohrožení nebo omezení jiného na právech. Obviněná nerezignovala na kontrolu a ověřování, zda účetní poradce zakládal nezbytné listiny do obchodního rejstříku. Účetní podklady neměla fyzicky k dispozici, neboť se nacházely u jednotlivých účetních firem, které měly vypracovat daňová přiznání, podat je finančnímu úřadu a založit listiny do obchodního rejstříku. Pokud jde o výhradu k nezaplacení účetním firmám za jejich služby, žádná z nich neuplatnila pohledávku vůči obchodní společnosti M.-C. Obviněná měla za to, že za stávajících skutkových okolností jí nelze i při nesplnění zmíněné povinnosti založit listiny do sbírky listin obchodního rejstříku přičítat odpovědnost za daný nezákonný stav, neboť ten byl způsoben nečinností účetních společností, nikoliv jejím jednáním či opomenutím.
6. V důsledku nezaložení listin do obchodního rejstříku nedošlo ani k ohrožení nebo omezení práv jiného. Zvolený postup obchodní společnosti D. C. vůči obchodní společnosti M.-C. ohledně vymáhání pohledávky považovala za standardní a absence listin v obchodním rejstříku na něj nemohla mít žádný vliv. Rozporovala, že by obchodní společnost D. C. nájemní vztah ukončila podstatně dříve, pokud by byla seznámena s listinami vztahujícími se k činnosti obchodní společnosti M.-C., neboť s jejich nezaložením byla srozuměna. I předchozí daňová přiznání svědčila o nedobré hospodářské kondici dlužníka. Od počátku poškozená obchodní společnost nezaplatila nájemné, věřitel tedy znal špatný hospodářský stav dlužníka i jeho příčiny. Soudy nižších stupňů rovněž nezohlednily, že pohledávky obchodní společnosti D. C. byly v plném rozsahu zajištěny zadržovacím právem vůči věcem na předmětu nájmu. V další části obviněná zopakovala stěžejní body své již dříve uplatňované obhajoby.
7. Závěrem dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a sám obviněnou zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť v obžalobě popsaný skutek není trestným činem.
III. Vyjádření k dovolání
8. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
9. Poté, co učinil několik obecných poznámek vztahujících se k uplatněnému dovolacímu důvodu, odmítl i konkrétní námitky obviněné. Předně nesouhlasil s námitkami, jimiž obviněná poukazovala na kontrolu vedení účetnictví a aktivitu účetních společností ve vztahu k zakládání dokumentů do sbírky listin obchodního rejstříku, neboť tyto námitky směřovaly primárně vůči rozsahu provedeného dokazování a způsobu jeho hodnocení soudy nižších stupňů. Obviněná prostřednictvích alternativní skutkové verze napadala samotnou důvodnost právního posouzení skutku jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Jak vyplynulo ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (zejména z vyjádření zástupců účetních společností), byla to právě obviněná, která zůstala nečinná, vedení účetnictví se nevěnovala, s účetními společnostmi nespolupracovala a neplatila jim. Z mandátních smluv vyplynula absence doložek o povinnosti účetních zakládat předepsané listiny, zejména účetní závěrky do sbírky listin v obchodním rejstříku. Tato povinnost byla stanovena jen v rámci mandátní smlouvy sjednané s účetní V. N., avšak k naplnění uvedené smlouvy z důvodu existujících na straně obviněné nedošlo. I tak by platilo, že pokud jednatelka nezabezpečí základní kontrolu, že třetí osoba, se kterou sjednala účetní poradenství, plní v zastoupení právnické osoby zákonem předepsané povinnosti vůči obchodnímu rejstříku, její jednání ve vztahu k nesplnění těchto povinností svědčí o existenci zavinění nejméně ve formě nepřímého úmyslu. Ani nově zakotvený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (po novele provedené zákonem č. 220/2021 Sb.) přitom nesměřuje k umožnění polemiky procesních stran s konkrétními provedenými důkazy a jejich hodnocením soudy, nýbrž cílí na nápravu jen nejtěžších procesních vad při zjišťování skutkového stavu, popřípadě zcela zjevných logických deficitů při hodnocení provedených důkazů, které nejsou v posuzované věci shledávány.
10. Námitky obviněné týkající se absence naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku, zvláště je-li věřitel ve vztahu informován o špatné platební morálce dlužníka z ostatních okolností, je možné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tyto námitky představují opakování obhajoby obviněné uplatňované v předcházejících fází trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly. K trestní odpovědnosti za uvedený přečin podle §254 tr. zákoníku nepostačuje, jestliže pachatel sice nezaložil do sbírky listin účetní závěrky právnické osoby, za kterou jednal, aniž to mělo vliv na ohrožení nebo omezení na právech jiného subjektu. Nedostatky v postupu obviněné šly nadále na vrub obchodní společnosti D. C. Třebaže uvedená obchodní společnost jako nový vlastník nemovitosti s nebytovými prostory disponovala informací, že obchodní společnost M.-C., ve které působila obviněná jako jednatelka, byla dříve v prodlení s úhradou nájemného, dluhy vždy nakonec uhradila, z čehož vycházela pro případy budoucí. V rámci zkoumání majetkových poměrů však bylo po splatnosti pohledávek přistoupeno k potřebě zkoumání obsahu sbírky listin, kde chyběly příslušné účetní závěrky poskytující relevantní sdělení. To ovlivnilo rozhodování zástupců obchodní společnosti D. C., resp. věřitele, zda bude pokračovat ve smluvních vztazích s obchodní společností M.-C., modifikovat jejich podmínky a úspěšně se domoci pohledávek.
11. Podle státního zástupce se s deklarovaným dovolacím důvodem míjely i výhrady obviněné k rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu. Ani v tomto směru nelze shledat pochybení odvolacího soudu, jestliže přisvědčil předcházejícím závěrům soudu prvního stupně. V návaznosti na rekapitulaci odvolacích námitek v bodu 2. odkázal především na bod 4. odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, ve kterém odvolací soud dostatečně vysvětlil svoji argumentaci. Jeho rozhodnutí tak dostálo požadavkům vyplývajícím z §134 odst. 2 tr. ř.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva do konání neveřejného zasedání nevyužila.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
14. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.
15. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až m) tr. ř., resp. v §265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.
16. Obviněná Š. A. ve svém dovolání odkázala na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem citovala jeho znění účinné do 31. 12. 2021, zjevně tak měla na mysli dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ve znění účinném od 1. 1. 2022, tj. ve znění účinném v době sepsání i podání dovolání). Novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb. byl totiž do výčtu dovolacích důvodů v §265b odst. 1 tr. ř. vložen nový dovolací důvod, a to pod písm. g), dalším dovolacím důvodům byla přiřazena písmena následující. Ve skutečnosti ale měla na mysli spíše dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, neboť se domáhala přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl podle jejího přesvědčení v řízení mu předcházejícím dán označený důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (k tomu viz výše).
17. Jinými slovy obviněná ani správně neoznačila dovolací důvody, na jejichž základě by dovolací soud měl napadené rozhodnutí, tj. usnesení odvolacího soudu o zamítnutí jejího odvolání, přezkoumat. Tato vada jejího podání však sama o sobě nebyla důvodem, pro který by mělo být její dovolání odmítnuto, jak bude rozvedeno níže, tím byla zjevná neopodstatněnost jejích námitek vzhledem k uplatněnému dovolacímu důvodu.
18. Obecně lze uvést, že dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který ve skutečnosti s chybným odkazem obviněná uplatnila, a to v této věci jen ve spojení s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněná vůbec neoznačila (viz výše), je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.
19. Nejvyšší soud dále obecně připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval (v tomto případě srov. zejména str. 3 - 5 odůvodnění jeho usnesení) a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).
b) K vlastním dovolacím námitkám obviněné
20. Nejvyšší soud předně zjistil, že prakticky veškeré námitky deklarované v dovolání obviněná uplatnila již v předcházejících stadiích trestního řízení v rámci své obhajoby, byly tak součástí její argumentace před soudem prvního i druhého stupně. Oba soudy nižších stupňů se s nimi také vypořádaly, takže na odůvodnění jejich rozhodnutí lze odkázat, a to především na zevrubné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který zjevně výhrady obviněné nepřehlížel, naopak je vyslyšel, když rozsah skutku kladeného obviněné za vinu v tomto směru omezil tak, že v popisu skutku výrokové části svého rozsudku ponechal jediného věřitele, ač ještě v obžalobě byli uvedeni tři. Přitom diferencioval svůj postup právě s ohledem na závěry obsažené v judikatuře, jíž se obviněná dovolávala a podle níž musí dojít ke konkrétnímu ohrožení konkrétního věřitele, aby znaky trestného činu kladeného jí za vinu byly naplněny. Pro jediného věřitele, obchodní společnost D. C., totiž byla pro jeho další postup znalost hospodářských poměrů dlužníka, obchodní společnosti M.-C., významná, tento věřitel by totiž nenechal narůstat dluh do pozdějších rozměrů, protože by měl možnost dříve ukončit nájemní vztah, navíc se o hospodářský stav dlužníka zajímal a do sbírky listin nahlížel (viz k tomu výpověď svědka R. H.). To znatelně odlišovalo závěry ohledně tohoto dlužníka od zbylých dvou. Podobně přesvědčivě se soud prvního stupně vypořádal i s obhajobou obviněné, že za nezaložení listin do sbírky listin mohou sjednaní podnikatelé, kteří jí měli zpracovávat účetnictví. V podrobnostech je možno odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně.
21. Obviněná se dále bránila námitkou, že povinnost založit listiny do sbírky listin obchodního rejstříku měli sjednaní podnikatelé, kteří pro obchodní společnost M.-C. měli zpracovávat účetnictví. Ovšem podle závěrů soudů nižších stupňů jim obviněná neposkytovala prakticky žádnou součinnost a o plnění jejich údajných povinností se nijak nezajímala, takže nezakládání listin do sbírky listin trvalo několik let (za vinu je jí kladeno období od února 2014 do března 2017, ve skutečnosti ovšem chyběly přehledy o stavu hospodaření a majetku za léta 2012-2017). I kdyby tak bylo pravdou, co opakovaně tvrdila obviněná, že existoval smluvní závazek spolukontrahenta, který měl pro obchodní společnost M.-C. nejen vést účetnictví, ale též tyto zákonné povinnosti zakládat dokumenty do sbírky listin za ni též plnit, nemohlo by to samo o sobě obviněnou zbavovat odpovědnosti za nezaložení dokumentů do sbírky listin obchodního rejstříku, a to už jen vzhledem k délce uvedeného období, v němž obviněná jako její jediná jednatelka musela nezbytně nutně zjistit, že povinně cyklicky vyhotovované a přijímané listiny o stavu hospodaření a majetku nejsou k dispozici a nejsou tak ani zakládány do sbírky listin, přičemž nápravu nezjednala, učinila tak až s velkým časovým odstupem v průběhu tohoto trestního řízení. Ve skutečnosti obviněná jednotlivým obchodním společnostem, které pro M.-C. měly zpracovávat účetnictví, neposkytovala potřebnou součinnost, ač o to byla žádána, nedodala jim sama podklady, na základě nichž by např. účetní závěrky mohly zpracovat, což spolu se špatnou platební morálkou bylo důvodem vypovězení smluv (viz k tomu zejména bod 16. a 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho např. schvalování účetních závěrek spadá do působnosti valné hromady společnosti s ručením omezením, jíž se účetní závěrka týká – viz §190 odst. 2 písm. g) zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZOK“), valnou hromadu svolává jednatel nejméně jednou za účetní období (§181 odst. 1 ZOK), řádnou účetní závěrku projedná valná hromada nejpozději do 6 měsíců od posledního dne předcházejícího účetního období (§181 odst. 2 ZOK). Takto by bylo možno pokračovat a uvést řadu dalších argumentů, proč při řádném postupu ze strany obviněné, která v celém rozhodném období byla jedinou jednatelku i společnicí obchodní společnosti M.-C., by k dané situaci bez jejího významného přičinění (i vědomí a vůle) nemohlo dojít, i kdyby při plnění konkrétní smluvní povinnosti spolukontrahent selhal (pak bylo povinností obviněné coby jednatelky ihned zjednat nápravu).
22. Obviněná Š. A. svými námitkami brojila především proti skutkovým zjištěním soudu prvního stupně a v dovolání předkládala vlastní verzi skutkového děje, kterou žádala právně posoudit, což jsou námitky zásadně neodpovídající dovolacím důvodům, jak bylo uvedeno shora. Nejvyšší soud ovšem není další (třetí) soudní instancí s plnohodnotným přezkumem závěrů soudů nižších stupňů, takto jeho role a postavení v trestním řízení nebylo koncipováno, na tom nic nezměnilo ani doplnění nového dovolacího důvodu uvedeného v nynějším §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
23. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní . 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz §265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků.
24. Nejvyšší soud na shora vymezený okruh námitek obviněné ohledně skutkového stavu, rozsahu dokazování, použitelnosti jednotlivých důkazů a případně dalších ryze procesních výhrad nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, přitom nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani práva na spravedlivý proces. Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu [srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu]. V daném případě však žádný nesoulad, natožpak extrémní, mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě dovozeným skutkovým stavem neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě učinily skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jakož i v použité právní kvalifikaci.
25. Jen s notnou mírou benevolence (i vzhledem k výše uvedenému) tak lze za námitky nesprávného právního posouzení skutku označit ty výhrady obviněné, jimiž zpochybňovala naplnění znaku zavinění, a to ve spojitosti s nezaložením bez zbytečného odkladu listin do obchodního rejstříku, resp. znaku ohrožení a omezení práv jiného. K tomu je však nutno upozornit, že je třeba vycházet ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů a nikoli z verze předestřené obviněnou v dovolání. Již shora bylo proto vysvětleno, že skutkové okolnosti případu byly zcela jiné, než uváděla obviněná na podporu své obhajoby.
26. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Jde tedy o konkrétně ohrožovací trestný čin, jehož následkem je ohrožení majetkových práv konkrétních osob. Musí dojít k ohrožení majetkových práv nejméně jedné konkrétní osoby odlišné od pachatele. Objektem tohoto trestného činu je zájem na publikaci označených údajů a dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole v příslušných veřejných rejstřících a na jejich pravdivosti. Pachatelem může být fyzická nebo právnická osoba.
27. Obviněná zejména zpochybnila naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Z obsahu předloženého spisu vyplynulo, že námitky týkající se nedostatečného naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu uplatňovala obviněná v průběhu celého trestního řízení, zejména v odvolání, s jejími námitkami se náležitě soudy nižších stupňů zabývaly a zcela správně dospěly k závěru o zavinění obviněné ve formě nepřímého úmyslu [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Bylo bez pochyb prokázáno, že obviněná zcela určitě ze své funkce jednatelky a jediné společnice obchodní společnosti M.-C. musela být minimálně srozuměna s tím, že svým opomenutím založit označené listiny do sbírky listin obchodního rejstříku může ohrozit práva věřitelů, kteří se nebudou moci orientovat v ekonomické situaci společnosti M.-C. a rozhodovat se, zda budou např. pokračovat ve smluvních vztazích se svým dlužníkem, případně jakým způsobem a kdy budou své splatné pohledávky vymáhat. O tom ostatně svědčí i její vlastní výpověď a výpověď svědka R. H., právního zástupce obchodní společnosti D. C. (viz rozhodnutí soudu prvního stupně body 3-6, str. 5-7). K tomu srov. též výše.
28. Jako nedůvodné se s ohledem na výše uvedené skutkové závěry soudů nižších stupňů jeví též námitky splnění dvou zákonných podmínek, a to porušení povinnosti uložit předmětné listiny bez zbytečného odkladu do obchodního rejstříku a ohrožení a omezení jiného na právech.
29. Pokud šlo o ohrožení a omezení jiného na právech, právě absence označených dokumentů ve sbírce listin negativně ovlivnila možnost obchodní společnosti D. C. úspěšně se domoci svých pohledávek a možnost zjistit rozsah uspokojení svých pohledávek z majetku jmenované obchodní společnosti jako dlužníka. Ohledně prodlení v podobě neuhrazeného nájemného a špatné platební morálky obchodní společnosti M.-C., ve které působila obviněná jako jednatelka a jediná společnice, měla obchodní společnost D. C. jako nový vlastník nemovitosti s nebytovými prostory informaci, avšak v minulosti byly vždy obviněnou dlužné částky na nájemném (byť s prodlením) uhrazeny, jak vyplynulo zejména z vyjádření svědka R. H. (viz rozhodnutí soudu prvního stupně bod 6., str. 6-7). Pokud by společnost D. C. znala stav hospodaření a majetku společnosti M.-C., vedlo by to podle svědka k dřívějšímu ukončení nájemního vztahu z jejich strany.
30. Tvrzení obviněné, že to byly jednotlivé účetní společnosti, které měly založit účetní podklady do Sbírky listin do Obchodního rejstříku, lze charakterizovat pouze jako snahu obviněné zbavit se vlastní odpovědnosti, k jejichž splnění byla jako statutární orgán obchodní společnosti M.-C. povinna. Obviněná byla jako jediná jednatelka a jediná společnice osobou odpovědnou za zakládání účetních závěrek do obchodního rejstříku z titulu její funkce jako statutárního orgánu obchodní společnosti M.-C. (viz též výše). Nemohla tedy přenášet tuto odpovědnost na zjednané další podnikatele, což ostatně během celého trestního řízení činila, když zákonem předepsané povinnosti ve vztahu k obchodnímu rejstříku měla ona sama z titulu své funkce. Jak také vyplynulo z vyjádření jednotlivých svědků ze spolupracujících subjektů poskytujících účetní služby, obviněná byla nečinná, účetnictví se řádně nevěnovala, s účetními společnostmi nespolupracovala a měla špatnou platební morálku. Účetní společnosti v mandátních smlouvách neměli sjednanou povinnost ukládat zákonem stanovené listiny, v tomto případě zejména účetní roční závěrky, do sbírky listin v obchodním rejstříku, proto tak také nečinily. Tato povinnost náležela obviněné. Pouze v mandátní smlouvě s účetní společností V. N. byla zakotvena povinnost mandatáře zasílat účetní uzávěrky do obchodního rejstříku v rozsahu daném zákonem a nést odpovědnost za škodu vzniklou nesplněním těchto povinností, k čemuž však z důvodů na straně obviněné vzhledem k její nečinnosti nedošlo a listiny do sbírky listin založeny nebyly. Ostatně i v tomto případě by byla nezbytná součinnost obviněné, neboť účetní závěrku by musela schválit jí svolaná valná hromada, teprve pak by ji bylo možno nechat do sbírky listin obchodního rejstříku zaslat. Nic z toho ovšem nenastalo. V tomto směru lze odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména rozsudku soudu prvního stupně na str. 8-9, resp. usnesení odvolacího soudu na str. 3-5).
31. Nejvyšší soud z uvedených důvodů považuje ty dovolací námitky obviněné, které odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu, za zjevně neopodstatněné a zároveň zcela souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že obviněná svým jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku. Lze tak uzavřít, že soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Své hodnotící úvahy soudy nižších stupňů pečlivě vyložily v odůvodnění svých rozhodnutí, přičemž se nijak neodchýlily od výsledků dokazování, v rámci hodnocení jednotlivých důkazů nedošlo z jejich strany k deformaci jejich obsahu a závěr o pachatelství obviněné vychází z logického vyhodnocení všech ve věci opatřených a v hlavním líčení provedených důkazních prostředků. V tomto směru lze odkázat na příslušné pasáže odůvodnění jejich rozhodnutí.
V. Závěrečné shrnutí
32. Vzhledem ke všem shora zmíněným důvodům Nejvyšší soud dovolání obviněné Š. A. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i tr. ř., mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.
předseda senátu