ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.1180.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 1180/2012-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2012 o dovolání, které podal obviněný M. X. D . , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 To 302/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 12/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. X. D. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 9 T 12/2010, uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Podle §229 odst. 1 tr. řádu byli poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 6 To 302/2011, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Obviněný M. X. D. podal dne 16. 4. 2012 prostřednictvím své obhájkyně proti citovanému usnesení Krajského soudu v Plzni dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, přičemž podle něj popis skutku neodpovídá zákonným znakům přečinu, pro který byl stíhán a odsouzen. V této souvislosti obviněný především zpochybnil závěr o naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože podle jeho názoru v popisu skutku nejsou konkretizovány padělky zboží, jež měl nabízet k prodeji, a nelze dospět k tomu, že věděl o existenci padělků zboží. Dále obviněný vytkl orgánům cizinecké policie vystupujícím ve věci nedodržení podmínek ustanovení §158c tr. řádu o předstíraném převodu. Obviněný je rovněž přesvědčen, že provedení osobní prohlídky u něj a prohlídky jeho vozidla neodpovídalo ustanovením trestního řádu, protože před provedením těchto úkonů nebyl řádně poučen a nebyl mu zajištěn ani tlumočník, přičemž o úkonu spočívajícím v prohlídce vozidla policejní orgán nesepsal žádný protokol. Podle názoru obviněného byly stěžejní důkazy ve věci opatřeny nezákonným způsobem.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Tachově a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí, anebo aby ho postupem podle §265m odst. 1 tr. řádu zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu.
Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. X. D. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru skutková věta obsažená ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neodpovídá právní kvalifikaci skutku, takže právní závěry jsou v rozporu se zásadou „nullum crimen sine lege“. Jak dále státní zástupce zdůraznil, úkony policistů spočívající v nákupu zboží lze považovat za neodkladné a neopakovatelné úkony a mají formu předstíraného převodu ve smyslu §158c tr. řádu. Podle státního zástupce totiž policisté získali tímto úkonem poznatky, které nakonec vedly k provedení osobní prohlídky obviněného a k ohledání jeho vozidla. Jestliže však předstíraný převod nebyl proveden v souladu s trestním řádem, považuje státní zástupce veškeré důkazy získané na jeho základě za nezákonné a ve věci nepoužitelné.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud z podnětu podaného dovolání podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil v celém rozsahu napadené usnesení Krajského soudu v Plzni, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Tachově, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Okresnímu soudu v Tachově k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný M. X. D. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím své obhájkyně (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný M. X. D. opírá své přesvědčení o jejich naplnění o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání podaného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože v předcházejícím řízení byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
Nejvyšší soud především považuje za nutné zdůraznit, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. X. D. ve svém dovolání, lze dovodit tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze shledat pouze za situace, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.
V rámci svých dovolacích námitek však obviněný M. X. D. převážně zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění, zákonnost provedení některých důkazů a způsob jejich opatření a hodnocení. V této souvislosti totiž obviněný poukázal na určité skutkové okolnosti, jimiž se soudy nižších stupňů podle jeho názoru nezabývaly dostatečně pečlivě, zejména pokud jde o postup při opatřování a zajišťování některých důkazů.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávná (odlišná, neúplná) skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, ani vady při provádění a hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možné podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže posuzovat správnost samotných skutkových zjištění a postupu při dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávnou právní kvalifikací skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů zpochybněných dovolatelem ovšem dovolací soud nemůže hodnotit tytéž důkazy odlišně, než jak učinily soudy nižších stupňů.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. X. D., přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávné použití hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval ve výše uvedeném rozsahu i z odlišné verze skutkového stavu, resp. z námitek proti způsobu opatření některých důkazů a z jejich jiného hodnocení, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při použití hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.
Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. X. D. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsán ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými a právními závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaného skutku, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
V návaznosti na shora uvedený výklad k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. X. D., kterými soudům nižších stupňů vytkl, že popis skutku neodpovídá znakům objektivní a subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Tyto námitky sice již částečně odpovídají dovolacímu důvodu podle citovaného ustanovení, avšak Nejvyšší soud je nepovažuje za opodstatněné.
Přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Ke spáchání zmíněného přečinu se vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. V nyní projednávané věci pak popis skutku obsažený ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Tachově svědčí podle názoru Nejvyššího soudu o naplnění všech zákonných znaků citovaného přečinu včetně jeho subjektivní stránky, protože obviněný M. X. D. úmyslně uváděl do oběhu zboží neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Toto zboží totiž bylo zjištěno a zajištěno u obviněného, tj. v jeho dispozici, a částečně bylo i vystaveno k prodeji na prodejním místě v tržnici. Přitom chování obviněného poté, co byl kontaktován zájemci o koupi zboží, svědčí o tom, že si uvědomoval nelegálnost svého počínání, protože chtěl počkat, až odjedou z místa policisté a příslušníci celní správy, kteří zde prováděli kontrolu, aby obviněný mohl zájemcům nabídnout další zboží umístěné ve vozidle. Navíc, jak vyplývá z výpovědí svědků, obviněný již předtím obsluhoval i jiné kupující. Popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně obsahuje i výčet a konkretizaci zboží (hodinek, kabelek, náramků, prstenů atd.) neoprávněně označeného ochrannými známkami, k nimž přísluší výhradní právo jiným subjektům, které jsou zde rovněž označeny, a jde o zboží, ohledně něhož učinily soudy nižších stupňů správný závěr, že ho obviněný uváděl do oběhu. Pod pojmem „uvádění do oběhu“ se totiž v této souvislosti rozumí nejen vlastní prodej či nabízení dotčeného zboží zájemcům o koupi, ale též další činnosti zaměřené k tomuto účelu, a to včetně skladování zboží, jeho přepravy na místo prodeje, uložení do vhodných prostor, ukrytí před případnou kontrolou atd. Námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní a subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku jsou proto neopodstatněné.
Pokud jde o námitky obviněného M. X. D., jimiž vytkl nesprávný postup policistů vůči své osobě, takové výhrady neodpovídají hmotně právnímu dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl podrobně vyložen výše. Obviněný totiž zaměřil tyto své výhrady proti tomu, jak byly prováděny některé procesní úkony, aniž by uvedl, v čem je v důsledku toho nesprávná právní kvalifikace skutku nebo jaké jiné vadné hmotně právní posouzení tím namítá. Ostatně obviněný v podaném dovolání poukazuje na ustanovení §158c tr. řádu o předstíraném převodu, které je normou procesního práva, ale neupravuje žádnou hmotně právní otázku, přičemž obviněný sám neuvádí, jaké právní posouzení skutku (odlišné od stávajícího) či jaké jiné hmotně právní posouzení mají odůvodnit jeho výhrady proti postupu policistů. Proto i kdyby snad došlo k porušení citovaného procesního ustanovení, jak obviněný tvrdí, nemohlo by to naplnit uplatněný hmotně právní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Navíc, byť mimo rámec tohoto dovolacího důvodu, Nejvyšší soud neshledal pochybení vytýkaná obviněným.
Ustanovení §158c tr. řádu upravující operativně pátrací prostředek v podobě předstíraného převodu, na které odkázal obviněný M. X. D. ve svém dovolání, se uplatní za podmínky, že je třeba získat skutečnosti důležité pro trestní řízení, nelze-li tohoto účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (§158b odst. 2 tr. řádu). Jak je přitom patrné ze spisových podkladů (viz č. l. 6 až 16 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 12/2010), příslušný celní orgán, který zde neměl postavení policejního orgánu (§12 odst. 2 tr. řádu), provedl kontrolu prodejního místa a osobního motorového vozidla obviněného podle tehdy platných ustanovení §32 a §33 zákona č. 191/1999 Sb., o opatřeních týkajících se dovozu, vývozu a zpětného vývozu zboží porušujícího některá práva duševního vlastnictví a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 8. 2011 (nyní jde o obdobná ustanovení §29 až §30 téhož zákona). Nešlo tedy o úkon podle trestního řádu, jak se mylně domnívá obviněný ve svém dovolání. Navíc lze přiměřeně odkázat i na dosavadní a nadále použitelnou judikaturu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 38/2011-II. Sb. rozh. tr.), podle které svědecké výpovědi zaměstnanců celního úřadu a protokoly o jejich kontrole, jimiž byl doložen neoprávněný zásah do práv vlastníků ochranných známek (např. prodej zboží neoprávněně označeného ochrannými známkami), jsou použitelnými důkazy (§89 odst. 2 tr. řádu) v řízení o přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku. Zákonnost důkazů opatřených ve vztahu k obviněnému pak nemůže zpochybnit ani skutečnost, že podnětem k uskutečnění zmíněné kontroly celními orgány byl postup příslušníků služby cizinecké policie, kteří prováděli monitoring na tržnici a v rámci něj projevili zájem o konkrétní druh zboží v souvislosti se získáváním poznatků o případné trestné činnosti. Na základě jejich zjištění o důvodnosti podezření ze spáchání trestného činu obviněným byli tito policisté také oprávněni zadržet obviněného a provést jeho osobní prohlídku podle §82 odst. 3 tr. řádu, a to i bez vydání příkazu státního zástupce nebo policejního orgánu, protože obviněný byl osobou přistiženou při činu (§83b odst. 4 tr. řádu). Jestliže policejní orgán následně nesepsal protokol o této osobní prohlídce (§55 odst. 1 tr. řádu), jde sice o jeho pochybení, které ovšem nemůže mít vliv na použitelnost zajištěných a provedených důkazů. Obdobné konstatování platí i pro postup policejního orgánu, který vyzval obviněného k vydání věcí (tj. zboží neoprávněně opatřeného ochrannými známkami) postupem podle §78 odst. 1 tr. řádu. Tyto úkony, které předcházely vlastní kontrole podle příslušných správně právních předpisů, nemohou vést k závěru o tom, že policejní orgán byl zde povinen postupovat podle §158c tr. řádu.
V trestní věci obviněného M. X. D. totiž vystupovali při odhalování trestné činnosti a zajišťování důkazů jak příslušníci cizinecké policie, kteří zde provedli prvotní úkony, tak i příslušný celní úřad, jemuž zmínění policisté předali své poznatky k provedení kontroly podle shora citovaného zákona. Celní úřad poté v postavení správního orgánu uskutečnil kontrolu prodejního místa a motorového vozidla kontrolované osoby (obviněného), jak vyplývá z protokolu zařazeného na č. l. 6 trestního spisu. Výsledky kontroly pak sloužily příslušnému správnímu orgánu jako podklad pro rozhodnutí o dalších opatřeních ve věci, přičemž byly postoupeny pověřenému orgánu celní správy jako policejnímu orgánu konajícímu vyšetřování podle trestního řádu. V rámci následně zahájeného trestního stíhání sloužily výsledky této kontroly jako důkazy pro rozhodnutí o vině obviněného. Nejvyšší soud přitom považuje za podstatnou skutečnost, že příslušníci cizinecké policie neprováděli tzv. kontrolní nákup ani předstíraný převod podle §158c tr. řádu, ale jejich cílem bylo ve spolupráci s celní správou získat poznatky pro odhalení trestného činu. Tento postup byl v souladu s ustanoveními §69 odst. 1 a §70 odst. 2 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, neboť policisté při získávání poznatků o trestné činnosti ze zájmového prostředí mohli zastírat skutečný účel své činnosti, aniž by museli využít uvedený operativně pátrací prostředek. Proto podle názoru Nejvyššího soudu nelze považovat za nezákonnou takovou činnost policisty, který – aniž by jednal v rámci tzv. policejní provokace nebo využil předstíraný převod ve smyslu §158c tr. řádu – osloví předem určenou osobu za účelem zjištění, zda se dopouští nějaké trestné činnosti, a v rámci této iniciativy zastírá uvedený účel nějakou jinou aktivitou (např. tím, že se vydává za běžného občana, který má zájem o koupi nelegálního zboží). Navíc není pochyb o tom, že zboží neoprávněně označené ochrannými známkami, nabízel obviněný na prodejním místě z vlastní iniciativy, takže policisté jen reagovali na tuto jeho nabídku, kterou nelze považovat za policejní provokaci. Nejvyšší soud tedy neakceptoval ani námitku obviněného, v níž vznesl výhrady proti provedení osobní prohlídky a ohledání věci (osobního vozidla). Pokud jde o další procesní úkony (výslechy obviněného a svědků, odborná vyjádření zástupců vlastníků ochranných známek a další), prováděl je již pověřený orgán celní správy v postavení policejního orgánu podle trestního řádu.
Obviněný M. X. D. dále uplatnil ve svém dovolání důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to v jeho druhé alternativě, tedy že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý jiný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný pak spatřoval v předcházejícím řízení existenci dovolacího důvodu obsaženého v již zmíněném ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto důvodu se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše a neshledal opodstatněným tvrzení obviněného o jeho naplnění, protože soudy obou stupňů správně zjistily všechny znaky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle §268 odst. 1 tr. zákoníku.
Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. X. D. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v citovaných ustanoveních, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného M. X. D. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2012
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y