ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.120.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 120/2014-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 3. 2014 o dovolání, které podal obviněný T. M. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 25/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 3 T 25/2012, byl obviněný T. M. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle §270 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl odsouzen podle §270 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvacetičtyř měsíců, a trestu propadnutí věci, osobního počítače označeného PC1 – stříbrné barvy. Dále byla obviněnému podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit vyjmenovaným poškozeným způsobenou škodu. Další poškození byli podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný T. M. odvolání, o kterém rozhodl usnesením ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, Krajský soud v Brně, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, podaným prostřednictvím svého obhájce JUDr. Petra Živěly. Tento svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvody uvedené v ustanoveních §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., uplatnil dovolatel ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný nejprve namítl nezákonnost získaných důkazů, v návaznosti na což měly soudy při svém rozhodování zasáhnout do „osobní a osobnostní sféry“ obviněného. Zpochybnil postavení České národní skupiny Mezinárodní federace hudebního průmyslu (dále jen „ČNS IFPI“) a vyjádřil přesvědčení, že tento subjekt není oprávněn pověřovat nezávislou firmu opatřováním důkazů, tak jak vyplývá z trestního oznámení podaného ČNS IFPI. Podle obviněného nelze připustit, aby kdokoli jiný než orgány činné v trestním řízení sledovaly síť P2P, neboť by tím došlo k „průlomu“ ústavní ochrany základních práv a svobod jedince, jak jsou zakotveny v Ústavě, Listině základních práv a svobod, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a Mezinárodním paktu o občanských a politických právech. Podle obviněného je totiž „kyberprostor zapovězen ke vstupu neoprávněných firem“.
Obviněný dále poukázal na absenci úmyslu, jehož přítomnost je nezbytná k naplnění skutkové podstaty daných trestných činů. Vyzdvihl, že předmětný počítač užívalo a přístup k němu, stejně jako k jeho IP adrese, mělo více osob než jen obviněný, soudy se navíc vůbec nevyrovnaly s jeho tvrzením, že daný počítač vlastnil otec obviněného.
Dále napadl „odborné“ zapojení ČNS IFPI do řízení, neboť nemá žádné povolení od Ministerstva kultury České republiky ve vztahu ke kolektivní správě práv, čímž je zpochybněno vyjádření škody v penězích tímto subjektem, tímto úkolem měl být pověřen soudní znalec. Krajský soud v Brně nenapravil pochybení soudu prvního stupně, který ve svém rozsudku taxativně neuvedl přesný obsah hudebních děl, což má za následek vágnost a nepřesnost skutkové věty, navíc odůvodnění usnesení krajského soudu označil obviněný za nepřípustně krátké. Posléze se obviněný obecně vyjádřil proti použití termínu „sdílení dat“ a povaze důkazů, navíc podle něho byly provedeny úkony přípravného řízení bez účasti jeho obhájce. Znovu popřel naplnění objektivní i subjektivní stránky daného trestného činu a závěrem poukázal na to, že ohledně náhrady škody nebyl ze strany poškozených kontaktován a nebylo tak postupováno v souladu s principem subsidiarity trestní represe. Závěrem proto vyjádřil přesvědčení, že provedené důkazy nepostačovaly k prokázání jeho viny a Nejvyšší soud by tak měl zrušit usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 9 To 185/2013, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 3 T 25/2012, a tomuto soudu věc vrátit k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného T. M. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Nejprve konstatoval, že část námitek obviněného sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, avšak nelze je považovat za opodstatněné. Objektivní stránka daného přečinu byla jednáním obviněného naplněna, jak vyplývá i ze skutkových zjištění. K bodu 1. rozsudku soudu prvního stupně státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že zpřístupněním souborů obsahujících hudební díla obviněný umožňoval vytváření rozmnoženin těchto hudebních děl a zároveň takto uvedená díla sděloval veřejnosti, aniž by k takové činnosti měl oprávnění od autorů těchto děl, čímž zasáhl do jejich autorských práv, resp. do autorských práv oprávněných subjektů. Výhrady obviněného k údajně nedostatečnému vymezení zpřístupněných děl v popisu skutku odmítl s tím, že vzhledem k jejich vysokému počtu není nutné specifikovat každý jednotlivý soubor obsahující hudební dílo. Popis skutku označil za akceptovatelný a poukázal na jedno z rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterém byl obdobný popis jednání obviněných akceptován. U bodu 2. rozsudku státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že nalézací soud správně poukázal, že rozmnoženiny počítačových programů obviněný používal na svém počítači neoprávněně a opět tak zasáhl do autorských práv uvedených subjektů. Obhajoba obviněného, podle které nebyl uživatelem daného počítače, byla podle státního zastupitele Nejvyššího státního zastupitelství taktéž vyvrácena. Jako právně irelevantní označil námitku ohledně používání termínu „sdílení“, neboť tento termín je v obecném jazyce zcela srozumitelný a vystihuje podstatu jednání obviněného. Dále vyjádřil svůj názor, že pod uplatněný dovolací důvod nelze podřadit tvrzenou nezákonnost opatřených důkazů, při jejichž získání mělo dojít k zásahu do práv obviněného. Obviněný tento argument uplatnil opakovaně a nespecifikoval přitom způsob, jakým mělo být narušeno jeho soukromí. Zdůraznil povahu tzv. P2P sítí, které jsou veřejné a určené ke vzájemnému sdílení části dat v počítačích jejich uživatelů, nelze proto namítat nelegálnost neoprávněného přístupu či monitorování tohoto prostoru jiným uživatelem. K námitce obviněného, že v řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, když nebyla jeho obhájci umožněna účast na některých úkonech, podotkl, že obviněný vůbec nespecifikoval, o jaké úkony by se mělo jednat, námitka je proto nekonkrétní a navíc ani neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Závěrem odmítl i další obecné výtky obviněného vůči příliš krátkému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ani druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě nebyl podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství naplněn, navrhl proto, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný T. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dopadá na případy, kdy skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určeno k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu, a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vázán.
Část dovolacích námitek sice odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud je však neshledal důvodnými, ostatní argumenty mu však nemohly být podřazeny, neboť se již ocitly mimo jeho zákonné vymezení.
Takovými jsou obviněným zdůrazněné námitky ohledně nezákonnosti způsobu, kterým byly získány důkazy. Obviněný brojil proti tomu, že trestní oznámení na něj podala organizace ČNS IFPI a zahrnula do něj informace, získané prostřednictvím dalšího subjektu, čímž mělo dojít k „narušení soukromé sféry obviněného“.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud nad rámec dovolacího přezkumu za nezbytné konstatovat, že postupem orgánů činných v trestním řízení nebyla porušena žádná práva obviněného. Jak vyplývá z ustanovení §89 odst. 2 tr. ř., za důkaz může sloužit vše, co může přispět k objasnění věci.
Česká národní skupina Mezinárodní federace hudebního průmyslu (dále jen „ČNS IFPI“) je českou národní sekcí nevládní organizace s hlavním sídlem v Curychu. V České republice je tato národní sekce tzv. pobočným spolkem sdružujícím na základě dobrovolnosti výrobce zvukových a hudebních zvukově-obrazových záznamů, kteří mají stálé bydliště v České republice. Do 31. 12. 2013 byla samostatným právním subjektem podle §1 odst. 3 a §3 odst. 1 zákona č. 116/1985 Sb., o podmínkách činností organizací s mezinárodním prvkem, ve znění pozdějších předpisů. Mezi hlavní činnosti ČNS IFPI patří mimo jiné ochrana práv výrobců zvukových a hudebních zvukově-obrazových záznamů, protipirátská činnost, edukace a osvěta v oblasti ochrany práv duševního vlastnictví, sledování a podílení se na tvorbě nových legislativních rámců. Z obsahu spisu je zřejmé, že tato organizace měla zmocnění od držitelů předmětných autorských práv k jejich zastupování v trestním řízení. Pokud si tato organizace vyžádala součinnost dalšího subjektu k tomu, aby bylo zjištěno, zda nedochází k porušování autorského práva, není to nic, co by vylučovalo další využitelnost takto získaných informací do budoucna.
Takto získané informace navíc nelze považovat za důkaz v procesním smyslu, jaký mu přisuzuje dodvolatel, neboť v daném stadiu trestního řízení, tj. před podáním trestního oznámení, pouze naznačovaly, že dochází k protiprávnímu jednání, a sloužily pouze jako podnět k podání trestního oznámení. Po něm věc převzaly orgány činné v trestním řízení a následně postupovaly v souladu s trestním řádem a opatřovaly důkazy za účelem objasnění věci a ustanovení pachatele protiprávního jednání.
Ani okruh osob, které mají právo podat trestní oznámení, není zákonem nijak omezen, může jej podat jakákoliv fyzická či právnická osoba.
Obviněný navíc zastává mylné přesvědčení, že byl narušen jakýsi jeho „soukromý prostor“ tím, že další subjekt využil přístupu k předem vyhrazeným souborům v jeho počítači. Princip tzv. peer-to-peer (P2P) sítí podrobně rozvedl již soud prvního stupně na str. 6 svého rozsudku. Nejvyšší soud tak může pouze zopakovat, že již z účelu těchto sítí, kterým je vzájemné sdílení především multimediálních souborů mezi jejich uživateli, jasně vyplývá jejich veřejný charakter. Každý jednotlivý uživatel sám vědomě a dobrovolně „nabízí“ vybrané soubory, které jsou umístěné v paměti jeho počítače, ke sdílení ostatním uživatelům dané sítě. Takto vyhrazená část dat je tak přístupná jakémukoli uživateli příslušné sítě, nelze proto souhlasit s názorem obviněného, že byl narušen jeho soukromý prostor či jeho osobností práva.
Pokud obviněný upozornil na to, že pojem „sdílení“ není zákonný, nejde o argument, který by mohl ovlivnit jeho trestní odpovědnost. Byť tento pojem není výlučně právní, nejedná se o zákonnou formulaci, která by v určité právní normě představovala sama o sobě určitý právní pojem, či zákonnou definici, v odborné literatuře i v praxi je běžně používán, navíc ve věci obviněného byl použit k vyjádření skutkových okolností případu (srov. např. Kyberkriminalita a právo. Vyd. 1. Editor Tomáš Gřivna, Radim Polčák. Praha: Auditorium, 2008, str. 28, či POLČÁK, Radim. Internet a proměny práva, Praha: Auditorium, 2012, s. 147).
Pokud jde o subjektivní stránku, obviněný odmítl, že by v jeho jednání byl přítomen úmysl a mj. poukázal na to, že nebyl vlastníkem a jediným uživatelem předmětného počítače či IP adresy. Těmito námitkami se zabýval soud prvního stupně, který na stranách 5 – 6 rozsudku přesvědčivě vysvětlil své úvahy vedoucí k závěru, že právě obviněný byl faktickým uživatelem daného počítače, na kterém byly nainstalovány nelegální kopie programů. Svědčí o tom zejména několik souborů velmi osobní povahy, ve kterých vystupuje obviněný sám za sebe. To bylo také hlavním důvodem, proč soud neuvěřil svědecké výpovědi otce obviněného, P. M., který tvrdil, že vlastníkem daného počítače byl on. Stejně tak lze odmítnout i námitku užívání IP adresy více uživateli. V tomto případě byl pomocí IP adresy pouze identifikován majitel komunikačního zařízení (připojení), jemuž je tato služba poskytována společností SELF SERVIS, spol. s r.o. (viz sdělení na str. 9 trestního spisu spisu). Až následně na základě domovní prohlídky dne 15. 4. 2010 byl zajištěn předmětný počítač, jehož obsah byl analyzován a vedl k přesnějšímu určení osoby, která se jeho prostřednictvím dopustila trestné činnosti. S ohledem na rozdílné skutkové okolnosti nelze na daný případ použít závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2010, sp. zn. 5 Tdo 31/2010.
Stejně tak bylo analýzou obsahu počítače prokázáno, že nelegální kopie programů byly na počítači instalovány i v době po jeho zakoupení, tedy v období, kdy byl pravidelně užíván obviněným.
Pro závěr o vině obviněného je dále podstatné zjištění, že to byl právě on, kdo přes uživatelský účet programu StrongDC++ registrovaný na přezdívku „CZM.“ nabízel ke sdílení vybrané složky obsahující soubory s hudebními díly (celkem 13.384 titulů) o celkovém objemu dat 58,21 GB. Pod přezdívkou „M.“ měl totiž zřízeno několik dalších uživatelských účtů na různých sociálních sítích, například na internetových stránkách www.inspirovanikrasou.cz, Facebook či Libimseti.cz, u kterých měl obviněný přiřazeno více fotografií své osoby. Bylo proto možné vyloučit jiné osoby, které by se dopustily stíhaného jednání, neboť identifikace osoby obviněného je tak naprosto jednoznačná.
Ostatně subjektivní stránkou jednání se zabýval na straně 8 svého rozsudku soud nalézací a dostatečně vysvětlil své úvahy o jejím naplnění. Nejvyšší soud proto nemá nejmenší pochybnosti o správnosti skutkových zjištění i právních závěrech soudů.
Obviněný také zpochybňoval samotné postavení ČNS IFPI, neboť podle něj nemá povolení Ministerstva kultury ve vztahu ke kolektivní správě práv. Pokud jde o kolektivní správu práv ve smyslu §96 a násl. zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, („autorský zákon“), v tomto prostředí nemusí být ochranou zájmů držitelů autorských práv pověřen pouze kolektivní správce ve smyslu §97 autorského zákona. ČNS IFPI byla zmocněna k zastupování u všech orgánů činných v trestním řízení pro všechny trestné činy podle §152 tr. zákona způsobené ke škodě zmocnitelů, stejně jako k tomu uplatňovat požadavky na náhradu škody způsobené trestnou činností a také vyčíslené škody vymáhat a přijímat plnění na náhrady těchto škod, plné moci jsou založené v trestním spise na č. l. 108 – 111.
Zpochybněna byla i výše způsobené škody, tak jak ji vyjádřila právě ČNS IFPI, tedy ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně. V daném případě ale výše škody není znakem trestného činu, o náhradě škody nebylo soudy vůbec rozhodováno, poškozené subjekty byly se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. Nakonec námitka obviněného ani nezpochybnila hmotně právní nárok, ale směřovala výlučně proti samotnému vyčíslení jejího rozsahu.
Obviněný namítl ve svém dovolání i vágnost a nepřesnost skutkové věty rozsudku okresního soudu, neboť v ní nebyly taxativně uvedeny všechny hudební tituly, jejichž sdílením obviněný porušil autorská práva jejich držitelů. Co se týče náležitého popisu skutku, není třeba ve všech případech přesně vyjmenovávat jednotlivosti, pokud se jich dotýká předmětné právní jednání, vymezení lze zobecnit, pokud podklady ve spise jsou dostatečně určující. V případě obviněného tak soudy vycházely ze seznamu všech hudebních titulů, které byly obviněným sdíleny, obsaženém na přílohovém CD odborného vyjádření Mgr. Radka Pokorného (č. l. 73) v souborech „Příloha – (Hudba – ostatní).mht, Příloha – (Hudba).mht“. Uvedený rozsudek vyhovuje zákonným požadavkům na výrok rozsudku obsaženým v §120 odst. 3 tr. ř., neboť odkazuje na tituly, jejichž bližší identifikace je součástí trestního spisu, jak je uvedeno výše, nelze proto uvažovat o jakémkoli porušení procesních předpisů.
Důvodnost nelze přiznat ani námitkám obviněného o porušení zásady subsidiarity trestní represe, kdy ze strany poškozených nebyla přítomna snaha věc vyřešit prostředky civilního práva. Předně je nutné zdůraznit, že nová právní úprava trestního práva hmotného opustila zásadu tzv. materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Stručně řečeno tedy každý skutek, který lze podřadit skutkové podstatě některého z trestných činů vyjmenovaných ve zvláštní části trestního zákoníku, je tímto trestným činem a je nutné z něho vyvodit trestní odpovědnost toho, kdo jej spáchal. Určitou korekci představuje ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož lze trestní odpovědnost pachatele a důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Opět jednoduše vyjádřeno v případě méně závažných trestných činů může soud či jiný orgán činný v trestním řízení dospět k závěru, že i při naplnění znaků skutkové podstaty určitého trestného činu není nutné použít trestní právo proti pachateli protiprávního jednání, pokud k nápravě jeho následků postačí jiné prostředky. V praxi se totiž vyskytují případy protiprávních činů naplňujících všechny formální znaky trestných činů, které jsou však s ohledem na specifické okolnosti, za nichž k nim došlo, buď společensky zcela neškodné, nebo mají toliko zanedbatelnou společenskou škodlivost. (Srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 26/2013.)
V dané trestní věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněný porušil autorská práva k velkému počtu hudebních titulů i k několika programům. V žádném případě tedy nejde o jednání bez společenské škodlivosti či s natolik zanedbatelnou měrou, že by nepřicházelo v úvahu použití trestní represe vůči obviněnému.
V posuzované trestní věci se obviněný svou námitkou o neúčasti svého obhájce při úkonech přípravného řízení, ocitl již zcela mimo zákonné vymezení jím uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Navíc se jí zabýval, byť stručně, již soud odvolací na straně 3 svého usnesení a proti jeho závěru nelze nic namítat.
Nejvyšší soud závěrem připomíná, že se nemohl zabývat ani námitkou o nedostatečném odůvodnění usnesení odvolacího soudu, neboť odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu nelze dovoláním napadnout (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů je §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který zákon definuje ve dvou alternativách. Obviněný vůbec nekonkretizoval vady, jimiž měl být tento důvod v napadeném rozhodnutí naplněn. Vzhledem k tomu, že odvolací soud konal veřejné zasedání o podaném odvolání obviněného, nepřichází v úvahu první alternativa tohoto důvodu dovolání. Druhá dopadá na situace, kdy již v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z dovolacích důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., přičemž obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený pod písmenem g). Vzhledem k tomu, že v posuzované trestní věci Nejvyšší soud neshledal jeho naplnění, nemůže být naplněna ani uvedená druhá alternativa důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolání obviněného T. M. proto Nejvyšší soud odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., kdy část jeho námitek sice odpovídala důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale neměla žádné opodstatnění.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 5. 3. 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová