ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1217.2005.1
sp. zn. 5 Tdo 1217/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. listopadu 2005 o dovolání podaném nejvyšší státní zástupkyní v neprospěch obviněného Ing. J. L., CSc., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 6 To 215/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 1 T 105/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyšší státní zástupkyně odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 1 T 105/2004, byl obviněný Ing. J. L., CSc. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., a podle §229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně projednal odvolání státního zástupce a usnesením ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 6 To 215/2005, rozhodl podle §256 tr. ř. o jeho zamítnutí.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Plzni napadla ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. nejvyšší státní zástupkyně dovoláním podaným v neprospěch obviněného Ing. J. L., CSc. z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a v řízení předcházejícím rozhodnutí o řádném opravném prostředku byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatelka svými námitkami zpochybnila interpretaci zákonných předpisů týkajících se realizace pohledávek likvidované společnosti, kterou zastávaly soudy obou stupňů. Uvedla, že náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora, stejně jako odměna odpovědného zástupce za činnost prováděnou před prohlášením konkursu, jsou pohledávkami za podstatou jen tehdy, jde-li o náhrady a odměny za činnost prováděnou v době po prohlášení konkursu. V případě činnosti prováděné před prohlášením konkursu mají tyto nároky režim běžných konkursních pohledávek podle §20 zákona o konkursu a vyrovnání a nelze je uspokojit během konkursu podle §31 tohoto zákona. Obviněný měl proto pohledávky hradit podle obecného principu, tedy poměrně. Soudy obou stupňů nesprávně vyřešily předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. při hodnocení, v jakém režimu bude posuzováno uspokojování předmětných pohledávek. Dovolatelka dále zdůraznila, že pohledávky poškozených vznikly, staly se splatnými a vykonatelnými několik měsíců před tím, než konkrétní nároky likvidátora vůbec vznikly. Závěry znaleckého posudku z oboru ekonomiky, odvětví účetní evidence lze podle jejího názoru zpochybnit, pokud jde o určení okamžiku splnění podmínek pro podání návrhu na prohlášení konkursu. Jestliže z tohoto hlediska soud dospěl k závěru, že podmínky pro podání návrhu na prohlášení konkursu nastaly teprve o více jak půl roku později, je zřejmé, že likvidátor postupoval protiprávně, když povinnost uspokojit pohledávky uložené soudem v občanskoprávním řízení ignoroval. Protože skutek popsaný v rozsudku soudu prvního stupně je třeba právně kvalifikovat jako trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák., navrhla nejvyšší státní zástupkyně, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a aby přikázal věc Okresnímu soudu v Klatovech k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný využil svého práva vyjádřit se písemně k dovolání. Vyslovil přesvědčení, že pro podání dovolání nejsou splněny základní podmínky a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na pečlivém a správném posouzení skutku. Nejvyšší státní zástupkyně se navíc dovolává výhradně proti důvodům rozhodnutí odvolacího soudu. Proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl jako nepřípustné či podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší státní zástupkyně je podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř. oprávněna k podání dovolání pro nesprávnost kteréhokoli výroku rozhodnutí soudu, a to ve prospěch i v neprospěch obviněného.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřuje proti usnesení, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahuje náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto je existence zákonem předvídaného důvodu dovolání podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Jako další se proto Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda formálně citované dovolací důvody, v podání označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvody uvedené v tomto ustanovení zákona. Relevantní námitky pak bylo možno věcně posoudit.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti.
Dovolatelka na podporu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla nesprávnost soudní interpretace zákonných předpisů týkajících se realizace pohledávek likvidované společnosti v okamžiku, kdy jsou u ní dány podmínky prohlášení konkursu. Nejvyšší soud shledal, že tyto námitky prosazující právní kvalifikaci posuzovaného skutku jako trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. a z obsahového hlediska naplňují uplatněný dovolací důvod. Dovolací soud proto přezkoumal důvodnost dovolacích námitek. Vzhledem k jejich obsahu bylo třeba skutek popsaný v rozhodnutích soudů obou stupňů nejprve přezkoumat z hlediska zákonné úpravy obsažené v zákoně o konkursu a vyrovnání a obchodního zákoníku. Poté Nejvyšší soud posoudil žalovaný skutek z hlediska trestního zákona a dospěl k závěru, že přestože lze části dovolacích námitek přisvědčit, skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele v předmětné trestní věci nebyla obviněným naplněna.
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo jako dlužník, který není schopen plnit své splatné závazky, zmaří, byť i jen částečně, uspokojení svého věřitele tím, že zvýhodní jiného věřitele. Jedná se o tzv. úpadkový delikt, kterým je porušováno právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky odpovídající zásadám konkursního a vyrovnacího řízení. Zvýhodněný věřitel dostává sice jen to, co mu podle práva náleží, ale protože dlužník není schopen plně uspokojit všechny své věřitele, plným uspokojením jednoho z nich zkracuje ostatní věřitele. Za zmaření lze považovat nemožnost věřitele dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka. Zvýhodnění věřitele pak spočívá v tom, že se mu dostane od dlužníka, který není schopen plnit své splatné závazky, plnění neodpovídajícího zásadě poměrného a rovnoměrného uspokojení, a to na úkor ostatních věřitelů téhož dlužníka.
K trestní odpovědnosti tímto trestným činem nestačí, je-li dlužníkem jen oddáleno nebo ztíženo uspokojení věřitele, pokud ten má možnost uspokojit svou pohledávku z jiného dlužníkova majetku. Rovněž podle názoru právní teorie nenaplňuje skutkovou podstatu podle §256a tr. zák. jednání dlužníka, který sice plně uspokojil pohledávku jenom jednoho z více věřitelů, jestliže tak učinil s odůvodněným předpokladem získání dalších prostředků na uspokojení ostatních věřitelů. Přednostní uspokojení pohledávky jednoho věřitele nesolventním dlužníkem totiž samo o sobě nestačí, protože musí být učiněno s úmyslem zmařit tímto způsobem možnost uspokojení pohledávek ostatních věřitelů.
Přestože skutková podstata trestného činu podle §256a odst. 1 tr. zák. nepodmiňuje vznik trestní odpovědnosti vznikem škody resp. zvýhodněním věřitele či zmaření uspokojení pohledávky jiného věřitele v určité nominální hodnotě, má rozsah zvýhodnění věřitele a rozsah zmaření pohledávek jiných věřitelů význam pro hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost. Pokud jde o neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky, ustanovení §256a tr. zák. nevyžaduje dlouhodobější stav, přesto bude třeba vycházet z ustanovení §1 odst. 2 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen ZKV), které předpokládá platební neschopnost po delší dobu, aby nebyla zbytečně kriminalizována přechodná insolvence. V tomto smyslu neschopným k placení ještě není dlužník, jenž nemá pohotově dostatečné prostředky k okamžitému zaplacení všech splatných závazků, nýbrž jen dlužník, jenž nemůže své dluhy zaplatit ani v určité přiměřené době podle konkrétních okolností případu. Neschopnost dlužníka plnit své splatné závazky po delší dobu jakožto podmínku dlužníkovy insolvence je nutno posuzovat také z toho hlediska, zda dlužník v dohledné době bude mít možnost své splatné závazky plnit (srov. Soudní rozhledy 38/1995).
Skutková podstata trestného činu podle §256a tr. zák. není normou blanketní, která by odkazovala na úpravu provedenou jiným právním předpisem, než je trestní zákon. Porušení povinnosti stanovené jiným zákonem tedy není nezbytným předpokladem naplnění formálních znaků tohoto trestného činu. Vzhledem k tomu, že jedním ze znaků daného trestného činu je stav neschopnosti plnit své splatné závazky, bude vzhledem k dikci §1 odst. 2 ZKV (tedy zákona představujícího komplexní úpravu úpadkového práva v České republice) v převážné většině případů naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. současně odpovídat porušení povinnosti stanovené zákonem o konkursu a vyrovnání. Přesto v případě, že ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání nebude jednáním obviněného porušeno, nelze a priori hovořit o vyloučení možnosti spáchat tento trestný čin, budou-li naplněny jeho znaky.
Předpokladem trestní odpovědnosti dlužníka za trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. je tedy alespoň částečné zmaření uspokojení některého z jeho věřitelů, přičemž z hlediska zavinění je třeba ve vztahu k tomuto znaku úmysl. Pachatel jako dlužník tedy musí jednat se záměrem vyhnout se poměrnému uspokojení ostatních věřitelů a chtít tím alespoň částečně zmařit uspokojení jejich pohledávek, případně si být vědom toho, že jeho jednání může mít takový následek, a pro případ, že jej způsobí, být s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 3 Tz 53/98, Soudní rozhledy 12/1999).
Trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. se podle obžaloby měl obviněný dopustit tím, že „jako likvidátor J. z d. v P. – v likvidaci, se sídlem P., okr. K. (dále jen „družstva“), v období od 10. 10. 2001 do 22. 1. 2002, kdy byl na majetek družstva prohlášen konkurs, zvýhodnil některé věřitele družstva tím, že z majetku družstva společnosti I. K. s.r.o. se sídlem ve V. proplatil faktury za refundaci mzdy likvidátora, zálohu na činnost týkající se ukončení likvidace, zpracování konceptu závěrečné zprávy a odměny likvidátora v celkové výši 267.358,- Kč, dále společnosti I. I., s. r. o., tehdy se sídlem v P., uhradil částku 39.636,50 Kč na budoucí činnost spojenou se skladováním dokladů likvidovaného družstva, společnosti I. L. 21., s. r. o., se sídlem v P., uhradil částku 78.750,- Kč jako zálohu na provedení auditu a Mgr. J. Sch., A., P., uhradil částku 8.000,- Kč jako doplatek úpravy počítačového programu, a tyto částky uhradil v době, kdy si již musel být vědom toho, že družstvo není schopno plnit své splatné závazky a tím, že věřitelům vyplatil uvedené částky, úmyslně nejméně částečně zmařil uspokojení věřitelů družstva Ing. V. P., bytem P., S., který v tu dobu měl vůči družstvu splatnou pohledávku ve výši nejméně 235.281,50 Kč a J. Š., bytem P., která v tu dobu měla vůči družstvu splatnou pohledávku ve výši nejméně 165.357,60 Kč, neboť jim v tomto období neuhradil ani poměrnou část z peněžních prostředků, které měl jako likvidátor k dispozici, a které použil na úhradu výše uvedených závazků“.
Skutková věta tedy klade obviněnému za vinu uspokojení pohledávek proplacením faktur za mzdu likvidátora, zálohu na činnost týkající se ukončení likvidace, zpracování konceptu závěrečné zprávy a odměny likvidátora, dále na budoucí činnost spojenou se skladováním dokladů likvidovaného družstva, zálohu na provedení auditu a doplatek úpravy počítačového programu v době, kdy si již musel být vědom toho, že družstvo není schopno plnit své splatné závazky a mělo se tudíž nacházet ve stavu úpadku podle §1 odst. 2 ZKV. Vyplacením uvedených částek věřitelům měl úmyslně nejméně částečně zmařit uspokojení dvou jmenovaných věřitelů družstva.
Jak bylo uvedeno, zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů zahrnuje komplexní úpravu uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který je v úpadku. Z úpravy tohoto zákona lze dovodit tři základní etapy či fáze konkursního řízení, vyplývající z logiky postupu řízení: od zjištění úpadku do prohlášení konkursu (v této fázi se jedná o posouzení splnění podmínek pro konkurs, zejména zjištění, zda je dán úpadek dlužníka), po prohlášení konkursu (nejvýznamnější fáze, ve které dochází k uplatnění nároků věřiteli, zjišťování konkursní podstaty a k jejímu zpeněžení) a závěrečnou fázi (v ní dochází k projednání závěrečné zprávy, k rozvrhu a zrušení konkursu). Jednotlivým fázím konkursu odpovídá příslušná úprava práv a povinností subjektu nacházejícího se ve stavu úpadku. Pro celé konkursní řízení lze přitom z úpravy ZKV vyvodit obecnou zásadu rovných podmínek pro věřitele („par conditio creditorum“). Ta znamená vyváženost mezi jednotlivými skupinami věřitelů a rovnost postavení věřitelů téže skupiny. Podle §2 odst. 3 ZKV je cílem konkursu a vyrovnání dosáhnout poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu.
Skutková věta obžaloby uvádí, že předmětné úhrady obviněný učinil v době, kdy si již musel být vědom toho, že družstvo není schopno plnit své splatné závazky, tj. v době, kdy se podle obžaloby nacházelo v úpadku ve smyslu §1 odst. 2 ZKV. Obviněný byl za tohoto stavu, pokud by byl skutečně soudem zjištěn, zavázán ve smyslu §3 odst. 2 ZKV podat návrh na prohlášení konkursu a jak vyplývá z níže uvedeného, této zákonné povinnosti obviněný dostál. V inkriminované době nastala podle obžaloby první fáze konkursního řízení – tedy období od zjištění úpadku ve smyslu §1 odst. 2, 3 ZKV do prohlášení konkursu podle 12a ZKV. Podle posledně uvedených ustanovení prohlásí soud konkurs v pořádkové lhůtě deseti pracovních dnů ode dne doručení úplného návrhu na prohlášení konkursu, bude-li osvědčeno, že je dlužník v úpadku. Za osvědčení úpadku přitom nelze považovat nepochybné zjištění a doložení úpadku, nicméně v případě prohlášení konkursu soudem lze požadovat jistou vyšší (kvalifikovanou) míru pravděpodobnosti existence úpadku. Teprve okamžikem prohlášení konkursu se dlužník stává úpadcem a je zavázán povinnostmi stanovenými mj. v §14 ZKV. Nejvyšší soud považuje na tomto místě za nutné dodat, že v posuzovaném případě se u z. d. P. v likvidaci nejednalo o jednoznačný stav předlužení ve smyslu §1 odst. 3 ZKV, ale o stav tzv. platební neschopnosti podle odst. 2 citovaného ustanovení, neboť obviněný dle své výpovědi, jež nebyla soudy zpochybněna, v podstatě za důvod podání návrhu na konkurs označil právě nedostatek finančních prostředků v rozsahu, jakým bylo družstvo zavázáno platit finanční náhrady poškozeným Ing. V. P. a J. Š. na podkladě obou uvedených rozsudků. Za této situace tedy nenastala obviněnému povinnost podávat návrh na konkurs, neboť k tomu byl podle §72 odst. 2 obch. zák. povinen pouze poté, co by jako likvidátor zjistil předlužení družstva. Jestliže však postupoval tak, že návrh na prohlášení konkursu podal, nelze mu tuto skutečnost přičítat k tíži.
Do přijetí novely zákona o konkursu a vyrovnání zákonem č. 105/2000 Sb. nebyly s podáním návrhu na prohlášení konkursu dlužníkem spojeny prakticky žádné účinky. Současná zákonná úprava však v §4a spojuje určité účinky i s takovým podáním nebo doručením návrhu na prohlášení konkursu dlužníkovi. Ve smyslu §4a odst. 1 písm. a) ZKV je dlužník v době po doručení jeho návrhu na prohlášení konkursu soudu povinen zdržet se jednání směřujícího ke zmenšení svého majetku s výjimkou běžné obchodní činnosti. Z jednání dlužníka, kterým by mohlo dojít ke zmenšení jeho majetku, je tedy vyňata běžná obchodní činnost, zákon však nestanoví obsah tohoto pojmu. K jaké činnosti je dlužník oprávněn, je třeba posoudit podle konkrétních okolností případu, vycházet lze přitom nejen z předmětu podnikání, ale i z úměrnosti jednání dlužníka s ohledem na jeho majetkové poměry. Za zmenšení majetku dlužníka je třeba považovat převod věcí, práv nebo jiných majetkových hodnot na jiné osoby bezplatně nebo za nápadně nevýhodných podmínek, odmítnutí dědictví nebo daru, uzavírání nevýhodných smluv či přijímání nepřiměřených závazků (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 13 Cmo 197/2003, publikované v periodiku Soudní judikatura 12/2003, str. 968).
Jak uzavřely i soudy obou stupňů, žalované úhrady provedené obviněným jsou nutnými náklady provádění likvidace, když i povinnost zajistit archivaci dokumentů ukládá likvidátorovi zákon (srov. §75a odst. 2 obch. zák.). Vzhledem k výše citované zákonné úpravě konkursu a vyrovnání lze dospět k závěru, že úhrada předmětných pohledávek (tj. mzda likvidátora, náklady činnosti spojené s ukončením likvidace včetně nákladů archivace, záloha na provedení auditu a doplatek úpravy počítačového programu) byla běžnou (nutnou) obchodní činností družstva v likvidaci. Protože v průběhu trestního řízení v dané věci nebyla zpochybněna výše či přiměřenost daných úhrad a ceny poskytnuté za jednotlivá plnění soudy obou stupňů považovaly za přiměřené a obvyklé (viz usnesení odvolacího soudu, str. 2), lze současně konstatovat, že jednání obviněného nesměřovalo ke zmenšení majetku dlužníka. Ze zjištěných skutečností tedy lze dospět k závěru, že počínáním obviněného nedošlo k porušení ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání. Jak však bylo výše uvedeno, není porušení ustanovení tohoto zákona nezbytným předpokladem trestnosti podle §256a odst. 1 tr. zák., jsou-li naplněny znaky jeho skutkové podstaty. S poukazem na splnění povinností stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání proto nelze a priori dovozovat beztrestnost ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zvýhodňování věřitele.
V další části přezkumu opodstatněnosti dovolání nejvyšší státní zástupkyně se Nejvyšší soud zabýval námitkami, podle kterých předmětné pohledávky soudy obou stupňů chybně posuzovaly jako pohledávky za podstatou. Těmi jsou podle §31 odst. 2 ZKV pohledávky, které vznikly v době po prohlášení konkursu. Citované ustanovení obsahuje taxativní výčet pohledávek za podstatou, které za splnění uvedené podmínky tvoří mimo jiné i náhrada nutných výdajů a odměna likvidátora. Jak však vyplývá ze skutkové věty obžaloby resp. výroku rozsudku soudu prvního stupně, bylo obviněnému kladeno za vinu uspokojení pohledávek v době „do 22. 1. 2002, kdy byl na majetek družstva prohlášen konkurs“. Ve smyslu diferenciace pohledávek obsažené v zákonu o konkursu a vyrovnání se tedy nejednalo o pohledávky za podstatou, neboť režim uspokojování pohledávek v době po prohlášení konkursu je specifickou zákonnou úpravou, kterou nelze (a to ani analogicky) aplikovat na dobu předcházející prohlášení konkursu. V daném případě by se charakter některých předmětných pohledávek (odměna likvidátora, náklady na technické zajištění likvidace) spíše přibližoval nárokům vzniklým z pracovně právního vztahu zaměstnance, přestože likvidátor není v zaměstnaneckém poměru a právní normy upravující tyto vztahy rovněž nelze bez použití analogie přímo použít. (Srov. např. nález Ústavního soudu č. 403/2002 Sb.)
Nejvyšší soud tedy přisvědčil názoru dovolatelky, že plnění spočívající ve mzdě likvidátora, činnosti týkající se ukončení likvidace, provedení auditu, zajištění archivace dokladů a úpravy počítačového programu nelze považovat za pohledávky za podstatou ve smyslu §31 odst. 2 ZKV, neboť tato plnění se stala splatnými (tj. vznikla) v době předcházející prohlášení konkursu. Přestože se jedná o pohledávky v privilegovaném postavení v případě jejich vzniku v době po prohlášení konkursu (srov. §31 odst. 1 ZKV a §32 odst. 1 ZKV), plná úhrada z obsahového hlediska totožných pohledávek vzniklých v době před prohlášením konkursu, tedy v době kdy toto privilegované postavení nemají, by mohla založit naplnění formálních znaků trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák.
Soudy obou stupňů tedy pochybily, když na úhradu zmíněných pohledávek aplikovaly za použití analogie ustanovení o uspokojování pohledávek za podstatou. Zjištěné pochybení však nemělo samo o sobě vliv na jinak správné rozhodnutí ve věci samé, proto nepovažoval Nejvyšší soud za nezbytné podrobněji řešit zásadní otázku posuzování povahy mzdy a odměny likvidátora, jež spadá do oblasti práva obchodního, a pro výsledek dovolacího řízení nebyla podstatná z důvodů níže uvedených. Na tomto místě je třeba pouze uvést, že soud prvního stupně ve zprošťujícím rozsudku také chybně odkázal (str. 8) na ustanovení §75 odst. 5 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák.). Podle tohoto ustanovení se odstavců 1 až 4 (upravujících závěrečnou fázi likvidace subjektu) nepoužije v případě, že došlo ke zrušení společnosti podle §68 odst. 3 písm. f) a g) obch. zák. a společnost má pouze majetek, který nepostačuje k úhradě všech závazků. V takovém případě zpeněží likvidátor majetek společnosti a z výtěžku prodeje uhradí nejprve náklady likvidace, dále uspokojí mzdové nároky zaměstnanců a poté pohledávky ostatních věřitelů podle pořadí jejich splatnosti. Není-li možné uspokojit pohledávky stejného pořadí v plné výši, uhradí se poměrně. Nepodaří-li se likvidátorovi v přiměřené době majetek zpeněžit, nabídne jej věřitelům k úhradě dluhů podle pořadí jejich pohledávek. Pokud věřitelé odmítnou převzít majetek k úhradě dluhu, přechází tento majetek dnem výmazu společnosti z obchodního rejstříku na stát. Podle §75 odst. 5 obch. zák. tedy pohledávky uhrazené v posuzovaném případě lze uspokojit v plné výši, ovšem jak je zřejmé z dikce tohoto ustanovení, vztahuje se pouze na případ zrušení společnosti podle §68 odst. 3 písm. f) a g) obch. zák., tj. zrušením konkursu po splnění rozvrhového usnesení nebo zrušením konkursu z důvodu, že majetek úpadce nepostačuje k úhradě nákladů konkursu, nebo zamítnutím návrhu na prohlášení konkursu pro nedostatek majetku. O žádný z těchto případů se však v posuzovaném případě nejednalo, proto postup podle citovaného ustanovení nepřicházel v úvahu.
Na druhé straně nutno přisvědčit soudům nižších stupňů v závěru, že postupu obviněného nelze vytknout nesoulad se zákonem o konkursu a vyrovnání, neboť ten jej při výkonu běžné obchodní činnosti družstva při úhradě splatných pohledávek nijak neomezoval, když svou činností nezmenšil majetek družstva způsobem příčícím se úpravě oprávnění subjektu nacházejícího se v první fázi konkursního řízení. Přestože není vyloučeno, aby se pachatel již v této fázi konkursního řízení dopustil trestného činu zvýhodňování věřitele, Nejvyšší soud se ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, že v předmětné trestní věci nebyla skutková podstata daného trestného činu obviněným naplněna ve znaku zavinění ve vztahu ke zmaření uspokojení věřitele. Skutkové okolnosti daného případu totiž o tomto subjektivním směřování vůle obviněného nevypovídají.
Soudy obou stupňů (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně) při určení okamžiku vzniku povinnosti obviněného předpokládané ustanovením §3 odst. 2 ZKV – podat návrh na konkurs - vyšly ze závěrů znaleckého posudku znalce Ing. V. B. a s přihlédnutím k zásadě in dubio pro reo dospěly k závěru, že tato povinnost nastala nejpozději v listopadu roku 2001 a obviněný tuto povinnost splnil, když příslušný návrh doručil Krajskému soudu v Plzni dne 22. 11. 2001. Znalec z oboru ekonomika a účetnictví Ing. V. B. na str. 19 posudku (č.l. 351 a násl.) uzavřel, že stav předlužení ve smyslu zákona o konkursu a vyrovnání nastal u družstva v listopadu roku 2001, a to po vydání rozsudku Okresního soudu v Klatovech ve věci restitučního nároku Ing. V. P. a J. Š. Hodnocením důkazů, tedy i závěrů znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetnictví, uskutečněným soudy nižších stupňů je přitom dovolací soud vázán, neboť změny tohoto hodnocení se nelze domáhat poukazem na žádný ze zákonných dovolacích důvodů. V dalších úvahách je tak nutno vycházet ze skutkového zjištění, že z ekonomického hlediska nebylo družstvo předluženo dříve než v listopadu roku 2001. S právním závěrem soudů ve věci rozhodujících, že v téže době obviněnému vznikla povinnost podat návrh na prohlášení konkursu, se sice Nejvyšší soud neztotožnil, neboť se, jak již uvedeno, nejednalo o stav předlužení, nýbrž o stav insolvence, který se obviněný, nikoli v rozporu se zákonem, rozhodl řešit podáním návrhu na prohlášení konkursu družstva. Byl veden snahou uspokojit finanční nároky poškozených přiznaných soudními rozhodnutími a jednal v přesvědčení, že peněžní plnění, k němuž družstvo soudy zavázaly, bude lépe zajištěno zpeněžením majetku družstva v průběhu konkursního řízení.
Obžaloba obviněnému kladla za vinu proplacení faktur v období od 10. 10. 2001 do 22. 1. 2002. Podle názoru dovolacího soudu by bylo možné uvažovat o vědomosti obviněného zvýhodnit věřitele plnou úhradou předmětných pohledávek na úkor budoucího uspokojení jiných věřitelů od okamžiku, kdy podal návrh příslušnému soudu na prohlášení konkursu, tedy od 22. 11. 2001. Pokud se jedná o pohledávky splatné v období předcházejícím tomuto dni, nelze jejich úhradu obviněným považovat za zaviněné jednání ve vztahu k naplnění znaků trestného činu podle §256a tr. zák., neboť v trestním řízení nebyla nepochybně prokázána a součástí skutku není jeho vědomost o existenci předlužení (resp. insolvence) družstva již v této době. S ohledem na tento závěr nebylo možno přihlížet k převážné části pohledávek obsažených ve výroku rozhodnutí, konkrétně v případě společnosti I. K., s. r. o., nebylo možno přihlížet k proplacení faktury založené na č. l. 292, když částka 50.257,- Kč byla splatná dne 26. 10. 2001, a nebylo možno přihlédnout k úhradě 100.000,- Kč této společnosti provedené dne 22. 10. 2001 (viz výpis z účtu č. l. 333) a úhradě 23.000,- Kč dne 23. 10. 2001 (výpis č. l. 330). Obdobně nebylo možno zohlednit úhradu společnosti I. I., s. r. o., ve výši 39.636,50 Kč na základě faktury splatné 25. 10. 2001 (uhrazeno 18. 10. – viz výpis z účtu č. l. 328), jakož i obě úhrady společnosti I. L. 21., s. r. o., (faktura č. l. 290 znějící na částku 50.000,- Kč, splatná 11. 10. 2001 a uhrazená 18. 10. 2001 - viz výpis z účtu č. l. 328 a faktura č. l. 293 znějící na 28.750,- Kč, splatná 10. 11. 2001). U všech těchto pohledávek nastala splatnost před 22. 11. 2001.
Z faktur a pohledávek uvedených ve výrokové části zprošťujícího rozsudku tedy v rámci úvah o subjektivní stránce trestného činu připadají v úvahu pouze faktury a jim odpovídající pohledávky společnosti I. K., s. r. o., založené na č. l. 295 a 298, znějící na částky 49.262,- Kč a 44.839,- Kč, splatné 30. 11. 2001 a 27. 12. 2001, a úhrada částky 8.000,- Kč Mgr. J. Sch. na základě faktury založené na č. l. 294, splatné 26. 11. 2001. Ani v případě jejich úhrady však podle závěru dovolacího soudu nelze ze skutkového stavu věci dovodit nepochybný závěr o úmyslném zavinění obviněného. V průběhu trestního řízení totiž nebyla vyvrácena obhajoba obviněného, podle které se rozhodl podat návrh na prohlášení konkursu pouze z důvodu, že nemohl zajistit peněžní plnění J. Š. ve lhůtě patnácti dnů dle pravomocného soudního rozsudku, ač družstvo sám nepovažoval za předlužené. Tomuto tvrzení odpovídají také závěry znaleckého posudku z oboru ekonomika a účetnictví Ing. V. B. (č. l. 374 a násl.), str. 26, podle kterého k 31. 12. 2001 byl obchodní majetek družstva podle účetní evidence ve výši 1.835.358,- Kč a závazky ve výši 1.291.498,70 Kč, majetek tedy převyšoval závazky družstva a čistý obchodní majetek družstva byl tak v částce 543.859,30 Kč. Na podkladě znaleckého posudku tedy nelze odporovat tvrzení obhajoby, že pokud důvodem pro podání návrhu na prohlášení konkursu obviněným byla aktuální insolvence družstva, nevyplývá z této skutečnosti jeho vědomost a srozumění s budoucím neuspokojením pohledávek všech dlužníků v plné výši. K námitkám dovolatelky ohledně nároku na peněžní plnění poškozeného Ing. V. P., který se stal splatným po právní moci rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 6 C 301/99, tj. dne 18. 4. 2001, a tudíž o několik měsíců předcházel přiznání nároku ve stejné formě poškozené J. Š., Nejvyšší soud konstatuje, že z obsahu spisu (č. l. 72) vyplývá, že obviněný měl snahu se s Ing. V. P. dohodnout na jiném způsobu majetkového vyrovnání, avšak zřejmě bezvýsledně. Lze tak akceptovat následné jednání obviněného, který zřejmě až po obdržení druhého soudního rozhodnutí ohledně povinnosti družstva nahradit fyzickým osobám jejich nároky formou finančního plnění, rozhodl se platební neschopnost družstva řešit podáním návrhu na prohlášení konkursu. Podstatným ve věci je fakt, že obviněný jednal v domnění, že tyto nároky obou poškozených budou v průběhu konkursu uspokojeny na základě svého přesvědčení, že hodnota majetku družstva bude dostatečná k jejich pokrytí.
V důsledku absence subjektivní stránky trestného činu není třeba zabývat se vlivem okolnosti, že část provedených úhrad spočívala v zálohách na budoucí plnění (provádění úkonů likvidace). Ani v okamžiku těchto úhrad nemohl být naplněn znak úmyslného zavinění trestného činu. Pokud dovolatelka uvádí, že obviněný neuspokojil splatné pohledávky jiných věřitelů, pak ohledně těchto závazků se nacházel v prodlení dlužníka ve smyslu §365 a násl. obch. zák. s následky tam uvedenými, přičemž nárok (resp. výkon rozhodnutí) poškozených byl vymahatelný.
Ze skutkového stavu věci tak nelze bezpochyby dovodit, že si obviněný v době provedení posledně uvedených úhrad věřitelům musel být vědom skutečnosti, že ostatním věřitelům se v důsledku tohoto počínání v budoucnu nedostane plného uspokojení jejich pohledávek. Nelze tedy uzavřít, že si byl vědom zvýhodnění části věřitelů oproti jiným věřitelům a s možností vzniku tohoto následku byl srozuměn. V posuzovaném skutku tedy Nejvyšší soud neshledal znak zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., ani ve formě úmyslu přímého. Skutková podstata trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 tr. zák. proto posuzovaným jednáním nebyla naplněna ve znaku zavinění, tj. subjektivní stránce trestného činu. Přestože některým námitkám dovolatelky stran učiněných hmotně právních posouzení Nejvyšší soud přisvědčil, při konečném výroku o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. Okresní soud v Klatovech tudíž nepochybil. Závěr soudů obou stupňů o nenaplnění znaků skutkové podstaty trestného činu tudíž nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku a námitky prosazující opačný závěr je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné.
Ustanovení §265 odst. 1 písm. l) tr. ř. v sobě obsahuje dvě alternativy dovolacího důvodu. Dovolatelka uplatnila druhou alternativu, která je dána v případě, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). V tomto případě nezáleží na tom, z jakých důvodů byl řádný opravný prostředek zamítnut či odmítnut, rozhodné je, že řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadou, která naplňuje některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Takovou vadu však Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal.
Nejvyšší soud proto v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. rozhodl o odmítnutí podaného dovolání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. listopadu 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová