ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1243.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1243/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. listopadu 2004 o dovolání, které podal obviněný E. T., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 11 To 183/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 8/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný E. T. byl rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 2. 3. 2004, sp. zn. 6 T 8/2003, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., dílem dokonaným a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v období od 16. 5. 2002 do 20. 5. 2002 v Hradci Králové v obchodním domě C., na náměstí ve S. a u čerpací stanice pohonných hmot u V. v L. v úmyslu vylákat od J. D. finanční hotovost ve výši 1 000 000,- Kč jmenovanému sliboval, že u P. Č. r. v H. K. zjistí, zda tato šetří jeho podnikatelské aktivity, ač věděl, že žádné informace u P. Č.r. získávat nebude, přičemž od poškozeného tak vylákal finanční hotovost v celkové výši 400 000,- ke škodě J. D.
Za to byl obviněný E. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky a 6 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle §228 odst. 1 tr. řádu bylo rovněž rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný E. T. odvoláním, které Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 7. 6. 2004, sp. zn. 11 To 183/2004, podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 17. 6. 2004, jeho obhájci dne 22. 6. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 6. 2004.
Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný E. T. prostřednictvím svého obhájce dne 20. 7. 2004 dovolání, a to s odkazem na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Pokud jde o naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle mínění obviněného stojí ve věci proti sobě výpověď poškozeného, která není doložena žádným důkazem, a dále výpověď obviněného, jenž skutek popírá a právem navrhuje důkazy svědčící o jeho nevině. Obviněný poukazuje na první rozsudek vydaný ve věci soudem prvního stupně, který odvolací soud zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Hradci Králové. Tento soud následně provedl výslech dvou svědků, z nichž podle vyjádření obviněného svědek Ing. J. P. nic neuvedl a svědek M. T. potvrdil výpověď obviněného. Obviněný je přesvědčen, že Okresní soud v Hradci Králové neuvěřil výpovědi svědka M. T., aniž prověřil její objektivitu. Proto obviněný podal ve věci odvolání, v němž na tvrzené nedostatky poukázal, ale odvolací soud ho zamítl jako nedůvodné. Obviněný proto považuje rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové za nezákonné vzhledem k nesprávnému subjektivistickému a neobjektivnímu hodnocení celé věci.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný E. T. uvádí, že trestní stíhání bylo v posuzované věci zahájeno dne 5. 11. 2002, tedy v době, kdy již byl obviněný od 25. 10. 2001 stíhán pro jinou trestnou činnost policejním radou Policie České republiky na základě rozhodnutí č. j. ČVS K-KWC 162/20-01. Za této situace mělo podle názoru obviněného probíhat společné řízení ve smyslu §20 odst. 1 tr. řádu, což se nestalo. Ve zmíněné jiné trestní věci byl však obviněný podle svého vyjádření stíhán vazebně a Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval v této souvislosti o několika jeho stížnostech, a to v senátě JUDr. P. V., který rozhodoval i o odvolání obviněného v této trestní věci. Proto obviněný vyslovuje pochybnost, zda uvedený senát neměl být podle §30 odst. 2 tr. řádu vyloučen, když rozhodoval o odvolání ve věci, o níž mělo být rozhodováno ve společném řízení s jinou věcí, v které tento senát rozhodoval o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě.
Obviněný E. T. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové, a aby z výše uvedených důvodů věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného E. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný uplatnil ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen námitky týkající se způsobu hodnocení provedených důkazů a procesu dokazování vůbec, které však zmíněný dovolací nemohou naplnit, neboť se vůbec nejedná o otázky hmotně právního posouzení skutku, ale otázky procesní. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 2 písm. b) tr. řádu státní zástupce uvádí, že ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu dopadá na situaci v něm předvídanou, která nastala v jedné a téže trestní věci. Důvod vyloučení soudců však nelze podle jeho mínění rozšiřovat na jiné trestní věci, jež by podle obviněného mohly být hypoteticky projednávány ve společném řízení, proto ani k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný E. T. jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvody, obviněný E. T. odkazuje na ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, které je naplněno, když ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dále obviněný spatřuje existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že ho lze dovodit zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které existuje jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Obviněný E. T. však v této souvislosti vytýká soudům obou stupňů nesprávné subjektivistické a neobjektivní hodnocení provedených důkazů. Z toho pak dovozuje chybné závěry soudů, protože obviněný popírá, že by se zmíněného skutku dopustil, a jeho spáchání nepovažuje za prokázané. Existenci citovaného dovolacího důvodu tak v uvedeném rozsahu shledává obviněný v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy činné dříve ve věci, popřípadě ve vadně provedeném dokazování a hodnocení důkazů. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z vlastní verze hodnocení důkazů a z jiných (pro něj příznivějších) skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný E. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů a vyvozování skutkových závěrů z důkazů ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný E. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval v naznačeném rozsahu jen z chybného hodnocení důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného E. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. To tedy znamená, že obviněný jednal s poškozeným v úmyslu vylákat od něj za uvedených okolností finanční hotovost, což se mu částečně podařilo. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Obviněný E. T. dále poukazuje na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Jeho naplnění spatřuje v tom, že v posuzované trestní věci rozhodoval v odvolacím řízení senát, který byl podle názoru obviněného vyloučen z důvodu uvedeného v ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu. Tentýž senát přitom podle obviněného rozhodoval i o stížnostech týkajících se rozhodnutí o vazbě, které sice podal obviněný v jiné své trestní věci, ale ta měla spojena do společného řízení s posuzovanou trestní věcí a s ní také společně projednána.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je naplněn v případě, jestliže ve věci rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu §30 tr. řádu. Jedním z důvodů pro vyloučení soudce z rozhodování pak může být i situace, v níž by měl týž soudce rozhodovat jak v přípravném řízení o vazbě, tak i následně ve věci v řízení před soudem (§30 odst. 2 tr. řádu). Podmínkou pro uplatnění tohoto důvodu vyloučení, na který obviněný ve svém dovolání poukazuje, je ovšem skutečnost, že poté, co soudce rozhodoval v přípravném řízení mimo jiné o vazbě, by měl rozhodovat po podání obžaloby v téže trestní věci. Uvedený závěr jednoznačně vyplývá ze zákonné dikce ustanovení §30 odst. 2 věta druhá tr. řádu, která váže důvod vyloučení soudce na rozhodování v projednávané věci. V posuzovaném případě se však jednalo o dvě samostatné trestní věci, v nichž pouze v pozici obviněného vystupovala stejná osoba, což pro aplikaci ustanovení §30 odst. 2 tr. řádu nestačí. Přitom se zde obviněný domáhá rozšiřujícího výkladu citovaného ustanovení, který je nepřípustný i z toho důvodu, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavně zakotvené zásady, podle níž nesmí být nikdo odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.). Tak jak tuto příslušnost zákon stanovil, je zásadně dána, a proto lze vyloučit soudce z projednávání a rozhodování přidělené věci jen výjimečně a pouze z důvodů výslovně stanovených zákonem. Jinak není namístě průlom do zmíněné ústavní zásady. Rozhodování soudce v jiné trestní věci samo o sobě tedy nezakládá důvod k jeho vyloučení z rozhodování v projednávané věci.
Za nerozhodný považuje Nejvyšší soud v této souvislosti názor obviněného E. T., podle kterého byly splněny ohledně obou věcí podmínky společného řízení podle §20 odst. 1 tr. řádu. S poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu ani na žádný jiný dovolací důvod se totiž nelze domáhat přezkumu určitého řízení z toho hlediska, zda byl či měl být uplatněn postup podle ustanovení §20 odst. 1 tr. řádu, které předpokládá konání společného řízení. Proto se Nejvyšší soud touto otázkou ani nemohl zabývat. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je pak rozhodující, že trestní stíhání obviněného probíhalo ve dvou samostatně vedených řízeních, takže důvody pro vyloučení soudce nebo celého senátu ve smyslu §30 odst. 2 věta druhá tr. řádu v posuzované věci nevznikly. V rozsahu námitek opírajících se o citovaný dovolací důvod je proto dovolání obviněného zjevně neopodstatněné.
Na podkladě všech rozvedených skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný E. T. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle jednoho z citovaných zákonných ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 3. listopadu 2004
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y