ECLI:CZ:NS:2003:5.TDO.1256.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1256/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. listopadu 2003 o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 To 18/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 752/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný M. O. byl rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 9. 10. 2002, sp. zn. 7 T 752/2001, uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že ve dnech 10. 4. 2000 a 5. 6. 2000 v M. vylákal od M. V. celkovou částku 150.000,- Kč jako zálohu na koupi domu č. 31 v obci P. T., okr. L., ačkoli si byl vědom toho, že na domu vázne zástavní právo banky a tudíž při dohodnuté ceně 500.000,- Kč přejde toto zástavní právo na poškozeného, což mu zatajil, utržené peníze si ponechal a užil pro svoji potřebu.
Za to byl obviněný M. O. podle §250 odst. 2 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, k jehož výkonu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Zmíněný rozsudek Okresního soudu v Mostě napadl obviněný M. O. odvoláním, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 19. 2. 2003, sp. zn. 4 To 18/2003, podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému doručen dne 19. 8. 2003, jeho obhájci dne 14. 4. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 11. 4. 2003.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný M. O. dne 17. 6. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatel předně trvá na tom, že od poškozeného žádné peníze nepřevzal. Dále má za to, že svým jednáním rozhodně nenaplnil objektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., neboť poškozeného neuvedl v omyl a žádnou důležitou skutečnost mu nezatajil a ani zatajit nemohl, protože existence zástavního práva je skutečností obecně známou a prostřednictvím katastru nemovitostí veřejně přístupnou. Současně se obviněný domnívá, že nemohl naplnit ani stránku subjektivní. Podle názoru obviněného nebyl prokázán jeho úmysl obohatit se na úkor poškozeného, neboť od něj žádné peníze nepřevzal a o existenci zástavního práva ho informoval.
Závěrem svého dovolání obviněný M. O. navrhuje, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve výroku o vině i trestu (ač zmíněné rozhodnutí obsahuje toliko výrok o zamítnutí odvolání) a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného M. O. do dne vydání tohoto usnesení nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. O. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného M. O. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. D. R., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu v Mostě dne 17. 6. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci svých námitek obviněný M. O. především uvádí, že od poškozeného žádné peníze nepřevzal, tudíž se nemohl na jeho úkor obohatit. To podle názoru obviněného vylučuje naplnění subjektivní stránky posuzovaného trestného činu. Jak dále obviněný tvrdí, poškozeného informoval o existenci zástavního práva. Uplatněný dovolací důvod tak v rozsahu uvedených námitek obviněný shledává primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z kterých vycházely soudy dříve činné ve věci, a nesprávné právní posouzení svého jednání dovozuje především z odlišných skutkových okolností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.
Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný M. O., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný M. O. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z odlišné verze skutkového stavu, resp. z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. O. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je uvedeno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se následně ztotožnil i soud odvolací, tedy zejména že od poškozeného vylákal určitou finanční částku a zatajil mu existenci zástavního práva. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti učiněných skutkových zjištění jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného, v jejímž rámci zpochybňuje naplnění objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. z toho důvodu, že poškozeného neuvedl v omyl a že mu žádnou důležitou skutečnost nezatajil a ani zatajit nemohl, neboť existence zástavního práva je skutečností obecně známou a prostřednictvím katastru nemovitostí veřejně přístupnou. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující.
Existence zmíněného zástavního práva byla, jak je zřejmé z učiněných skutkových zjištění i jak tvrdí obviněný, zapsána do katastru nemovitostí. Lze tudíž v zásadě přisvědčit obviněnému, že pokud na prodávané nemovitosti takové zástavní právo vázne, jde o skutečnost, která byla obecně zjistitelná, a to i poškozeným. Podle názoru Nejvyššího soudu však možnost poškozeného, aby zjistil skutečný stav věci, bez dalšího nevylučuje, aby jeho jednání bylo ovlivněno jednáním obviněného, který poškozeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zmlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.
Uvedený obecný závěr je pak možné uplatnit i v posuzované věci. Jak totiž vyplynulo ze skutkových zjištění obsažených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a dále rozvedených v odůvodnění tohoto rozhodnutí, poškozený do jisté míry uvěřil skutečnostem, které mu tvrdil obviněný M. O., a protože měl zjevně zájem na uzavření kupní smlouvy, předal obviněnému zálohu na kupní cenu ve výši 150.000,- Kč. Teprve následně, avšak ještě před realizací samotného převodu vlastnického práva, tato tvrzení ověřil prostřednictvím katastru nemovitostí a zjistil existenci zástavního práva, přičemž s ohledem na výši pohledávky, která byla tímto zástavním právem zajištěna, by poškozený kupní smlouvu neuzavřel a zálohu na kupní obviněnému nepředal. Přitom je třeba vzít v úvahu, že poškozený nemá uloženou povinnost v obdobných případech provádět zmíněné ověření, byť lze takový postup považovat za obezřetný a obvyklý. Ani obvyklost zmíněného postupu však rozhodně nemůže obviněného vyvinit z podvodného jednání a vzhledem k naplnění i dalších znaků stanovených v §250 odst. 1, 2 tr. zák. ani ze spáchání trestného činu podvodu, kterým byl uznán vinným.
Lze tedy uzavřít, že obviněný M. O. se jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mostě dopustil trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jak správně konstatovaly soudy dříve činné ve věci, tudíž jeho podané dovolání je v rozsahu shora citované námitky zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud na podkladě všech zmíněných skutečností dospěl k závěru, že obviněný M. O. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitku, která by za jiných okolností mohla být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tuto námitku Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnou, dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. listopadu 2003
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y