ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.133.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 133/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání, které podal obviněný Ing. J. T., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 To 74/03, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 8 T 55/2001, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 To 74/03, a to ve výroku pod bodem I. písm. A) v celém rozsahu týkajícím se obviněného Ing. J. T. a ve výroku pod bodem II.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část citovaného rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný Ing. J. T. byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 8 T 55/2001, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 To 74/03, uznán vinným ze spáchání pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podstata posuzovaného jednání obviněného spočívala v tom, že obviněný Ing. J. T. v průběhu roku 1998 v Ú., okr. T., jako tehdejší starosta města Ú. podepsal jako správné a pravdivé a odeslal S. f. ž. p. České republiky nepravdivé závěrečné vyhodnocení akce - výstavby čistírny odpadních vod a nově vybudované kanalizace, na kterou byla na základě rozhodnutí ministra životního prostředí České republiky a smlouvy uzavřené mezi městem Ú. a S. f. ž. p. České republiky poskytnuta městu Ú. finanční podpora skládající se z dotace ve výši 49 006 000 Kč a bezúročné půjčky ve výši 49 007 000 Kč, přičemž v části IV./8. této smlouvy bylo uvedeno, že z celkové výše zmiňované dotace bude vyplaceno jejích zbývajících 10 %, tj. částka 4 901 000 Kč, až po posouzení a odsouhlasení závěrečného vyhodnocení akce, ve skutečnosti však nebyla dodržena původně plánovaná délka výstavby nové kanalizace, která měla činit 10 100 m, ale fakticky byla provedena výstavba toliko v délce 4 925,34 m, takže za daného stavu by městu Ú. nebyla vyplacena zmíněná zbývající část dotace a navíc by město muselo vrátit poměrnou část již vyplacené dotace ve výši 9 372 505 Kč, přičemž k zamezení takovému postupu byly na žádost obviněného Ing. J. T. vyhotoveny nepravdivé doklady, zejména soupis provedených prací, jež ve svém souhrnu měly sloužit jako doklady potvrzující, že ve zbývajícím rozsahu, tj. v délce 5 417 m, byla namísto výstavby nové kanalizace provedena rekonstrukce kanalizace stávající, když na jejich vyhotovení, odsouhlasení a kontrole se podíleli i spoluobvinění Ing. J. K., D. T. a L. Š., přičemž všechny uvedené podklady byly společně s již zmíněnými závěrečnými vyhodnoceními odeslány S. f. ž. p. České republiky a jejich údajná pravdivost byla stvrzována dalšími listinami, a to prohlášením Ing. J. T., že skutečně byla provedena výstavba kanalizace o celkové délce 10 300 m a sdělením zpracovaným D. T. označeným jako stanovisko města, poté však v důsledku vlastního šetření S. f. ž. p. České republiky zbytek dotace nebyl vyplacen a město Ú. splnilo i povinnost k navrácení části již poskytnuté dotace ve výši 9 372 505 Kč.
Za to byl obviněný Ing. J. T. podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 roky, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně bylo rozhodnuto o jednání spoluobviněných Ing. J. K., D. T. a L. Š., kteří byli podle §226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby.
Zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání všech spoluobviněných a státního zástupce, přičemž odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání spoluobviněných Ing. J. K., D. T. a L. Š. a státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d) a e) odst. 2 tr. řádu částečně zrušil a podle §259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl, zatímco odvolání obviněného Ing. J. T. podle §256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému Ing. J. T. doručen dne 29. 9. 2003, jeho obhájci dne 22. 9. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 19. 9. 2003.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný Ing. J. T. dne 21. 11. 2003 prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu. Stran prvního z nich obviněný uvádí, že Vrchní soud v Praze nařídil veřejné zasedání v odvolacím řízení na den 2. 9. 2003, přičemž v důsledku ledvinového onemocnění a následného rozhodnutí lékaře byl obviněný od 27. 8. 2003 v pracovní neschopnosti s tím, že dne 3. 9. 2003 se podrobil operačnímu zákroku. Potvrzení o pracovní neschopnosti podle tvrzení obviněného odeslal dne 1. 9. 2003 odvolacímu soudu a rovněž po zahájení veřejného zasedání odvolacího soudu ho jeho obhájce omlouval. Obviněný dále tvrdí, že předseda senátu odvolacího soudu požadoval od obhájce další doklady osvědčující jeho zdravotní stav, které neměl obhájce k dispozici, takže poté předseda senátu odvolacího soudu rozhodl o provedení veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. V průběhu tohoto veřejného zasedání byly provedeny důkazy, a to čtením protokolu o výpovědi svědka, přičemž obviněný má za to, že tím došlo k porušení ustanovení §235 odst. 2 tr. řádu a §211 odst. 1 a 5 tr. řádu, neboť se nedostavil k jednání z vážných důvodů a s řádnou omluvou.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Ing. J. T. uvádí, že podle jeho názoru napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení, neboť posuzovaný skutek není trestným činem. Obviněný tvrdí, že tento skutek byl v rozhodnutích, která byla dříve vydána a následně v průběhu řízení zrušena, vždy hodnocen jako velmi málo společensky nebezpečný, což se mělo projevit i vydáním zprošťujícího rozsudku či rozsudku, jímž by bylo upuštěno od potrestání obviněného. Obviněný poukazuje na to, že byl shledán vinným ze spáchání trestného činu podvodu ukončeného ve stadiu pokusu. Je mu přitom kladeno za vinu, že se jako bývalý starosta města Ú. pokusil obohatit jiného ke škodě S. f. ž. p. České republiky (dále jen \"SFŽP ČR\"). Podle obviněného však bylo v řízení prokázáno, že v Ú. byla vybudována čistírna odpadních vod a kanalizační řad. Připouští, že sice nebyla vybudována část kanalizace v rozsahu asi 5 000 m, avšak jednalo se podle jeho názoru fakticky o část přivaděče z části obce s názvem R., kde trvale žije jen asi 250 obyvatel. Na rozdíl od původního projektu však byla podle vyjádření obviněného naopak uskutečněna část výstavby tzv. tunelováním a byly vybudovány oproti předpokládanému projektu řádově stovky přípojek k hlavnímu kanalizačnímu řadu. Náklady, které nebyly vynaloženy na kanalizační přivaděč z části R., tak byly podle obviněného použity také v souvislosti s předmětnou investiční akcí, přičemž toto využití je zjevně účelnější, neboť pozdější výstavba přípojek či rekonstrukce povrchů by jednoznačně znamenala vynaložení vyšších investičních nákladů. Podle názoru obviněného bylo nade vší pochybnost prokázáno, že všechny prostředky poskytnuté od SFŽP ČR byly účelně investovány do stavby. Obviněný tudíž předpokládá, že pokud by část dotace byla předmětem civilního řízení, je pravděpodobné, že městu Ú. by byla poskytnuta s odkazem na dobré mravy celá dotace. Dále podle obviněného nebylo prokázáno, že by došlo k obohacení jakékoli soukromé fyzické či právnické osoby. Faktické změny oproti projektu byly kompenzovány a přinesly vyšší efekt. Podle názoru obviněného Ing. J. T. nebyla naplněna objektivní ani subjektivní stránka trestného činu. Pokud jde o subjektivní stránku, obviněný nepovažuje za prokázané, že alespoň věděl o nesprávnosti či nepravdivosti závěrečného vyhodnocení akce a že by toto vyhodnocení podepsal v podvodném úmyslu obohatit město Ú. Podle obviněného nebyl proveden ani důkaz, z něhož by vyplývalo, že by opatřil nepravdivé podklady. Obviněný dále připomíná objektivní stránku trestného činu, k jejímuž naplnění může dojít toliko tehdy, pokud pachatel uvede jiného v omyl. Řediteli SFŽP ČR přitom podle názoru obviněného nebylo nic známo o tom, že by fondu byly doručeny podklady, kterými by měl být uveden v omyl. Obviněný nepovažuje za prokázané ani způsobení škody na úkor SFŽP ČR. Ve svém jednání spatřuje obviněný pouze nedodržení smluvních podmínek, které mělo být řešeno v rámci civilního procesu.
Posledním dovolacím důvodem, o který obviněný Ing. J. T. své dovolání opřel, je důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. K jeho odůvodnění uvádí, že ve svém odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně namítl nepříslušnost jeho senátu, přičemž Vrchní soud v Praze se neztotožnil se zmíněným tvrzením. Tuto námitku však obviněný považuje za důvodnou a odkazuje na ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Obviněný v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, který v posuzované trestní věci svým usnesením ze dne 31. 1. 2003 rozhodl o odvolání podaném proti dříve vydanému rozsudku soudu prvního stupně, který byl zrušen a věc byla vrácena k novému projednání, přičemž odvolací soud podle §262 tr. řádu nařídil Krajskému soudu v Hradci Králové, aby rozhodl v jiném složení senátu. Toto rozhodnutí odůvodnil odvolací soud jen krátce tím, že tak činí za účelem zajištění řádného projednání věci a odstranění dalších neodůvodněných průtahů. Podle obviněného však ve věci k žádným průtahům nedošlo a za pravý důvod k takovému postupu považuje odlišný právní názor na projednávanou věc, což obviněný pokládá za neakceptovatelné. Protože následně po rozhodnutí odvolacího soudu předsedkyně senátu soudu prvního stupně odmítla odročit nařízené hlavní líčení do rozhodnutí o ústavní stížnosti v této záležitosti, obviněný se domnívá, že ve věci rozhodoval soud, který nebyl řádně obsazen.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d), g) a l) tr. řádu podle §265k odst. 1 tr. řádu napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku pod bodem I. písm. A), kterým byl uložen obviněnému shora citovaný trest, a ve výroku pod bodem II., kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného podle §256 tr. řádu jako nedůvodné. Dále obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil i vadné řízení, které vydání tohoto rozsudku předcházelo, a aby podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Hradci Králové věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se k podanému dovolání obviněného Ing. J. T. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu uvedl, že obviněný nevysvětlil, proč, ač byl ve stavu pracovní neschopnosti od 27. 8. 2003, nedoložil tuto skutečnost odvolacímu soudu dříve než dne 1. 9. 2003 a zejména proč nepředložil i doklad o nadcházející hospitalizaci, ke které navíc nastoupil až dne 3. 9. 2003, tedy po rozhodnutí odvolacího soudu. Státní zástupce se tudíž domnívá, že Vrchní soud v Praze postupoval správně, a to i pokud jde o provedení důkazu postupem podle §211 odst. 1 tr. řádu.
Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu má státní zástupce za to, že mu nelze přisvědčit. Podle státního zástupce soud prvního stupně ustálil skutkový stav tak, že z něj vyplývají základní skutečnosti svědčící pro závěr, podle něhož obviněný zcela naplnil všechny zákonné znaky pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., přičemž k jeho dokonání nedošlo. Pokud byly zjištěny okolnosti směřující k naplnění kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu, pak je podle názoru státního zástupce jakákoli úvaha o nedostatečném naplnění materiální stránky činu zcela lichá. I v této části proto považuje dovolání za neopodstatněné, přičemž pokus o převedení věci do jiné sféry než trestně právní považuje státní zástupce za neadekvátní skutkovým závěrům soudů obou stupňů.
K poslednímu dovolacímu důvodu potom státní zástupce uvádí, že zde měl být zřejmě současně uplatněn důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, námitku obviněného však přesto považuje za nedůvodnou. Podle státního zástupce o přikázání věci jinému senátu rozhodl Vrchní soud v Praze v rámci svých oprávnění podle §262 tr. řádu, přičemž toto pravomocné rozhodnutí dosud nebylo zrušeno. Proto byl postup soudu podle názoru státního zástupce zcela v souladu se zákonem.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného Ing. J. T. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:
Podle §265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Vrchního soudu v Praze jako odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok o vině obviněného Ing. J. T. vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně a jímž byl obviněnému uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. J., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Vrchního soudu v Praze dne 21. 11. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle §265e tr. řádu.
V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný Ing. J. T. poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, tedy že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání, dále na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle něhož napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Nakonec obviněný odkazuje i na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněných dovolacích důvodů. Pokud jde o námitky obviněného Ing. J. T., v jejichž rámci tvrdí, že posuzovaný skutek nevykazuje potřebný stupeň nebezpečnosti pro společnost a není proto trestným činem, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože v této části dovolání obviněného Ing. J. T., která vychází z citovaných výhrad, Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3, 4 a 5 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v tomto rozsahu je podané dovolání důvodné.
V části své argumentace opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se obviněný Ing. J. T. domnívá, že nebylo prokázáno naplnění materiální ani formální stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák.
K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné především zmínit, že v rámci odůvodnění tohoto svého názoru obviněný rozebírá skutkové závěry, které podle jeho názoru byly v průběhu řízení prokázány, ale které nejsou totožné se skutkovými závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů v původním řízení. Jak ovšem vyplývá z ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Ing. J. T., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Ing. J. T. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].
Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Ing. J. T. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací.
Pokud jde o formální znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., jehož spácháním byl obviněný Ing. J. T. uznán vinným, uvádí Nejvyšší soud k jednotlivým námitkám obviněného následující. Stran objektivní stránky posuzovaného trestného činu je možné se ztotožnit se závěrem obviněného, podle něhož nedošlo k obohacení jakékoli soukromé fyzické či právnické osoby, avšak tato skutečnost se plně odrazila v právním posouzení skutku jako pokusu trestného činu, tzn. činu nedokonaného, který je charakteristický právě tím, že nebyl způsoben zákonem předpokládaný následek trestného činu. Podle rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely soudy obou stupňů, směřovalo jednání obviněného Ing. J. T. k obohacení města Ú., které dostalo dotaci za určitých podmínek, jejichž nedodržení bylo spojeno s důsledkem, že město muselo dotaci vrátit. Přitom podstatu podvodného jednání spatřovaly soudy obou stupňů v tom, že dokumenty opatřené obviněným a předložené SFŽP ČR měly svědčit o dodržení podmínek stanovených pro poskytnutí dotace, přestože ve skutečnosti tyto podmínky splněny nebyly a hrozilo, že dotace poskytnuta nebude. Přitom pro naplnění příslušné skutkové podstaty je dále z hlediska formálních znaků nerozhodné, zda obohacenou osobou je osoba soukromá nebo např. město či obec a k jakému účelu tato osoba využila získané obohacení. K tomu, aby byl SFŽP ČR uveden v omyl, sice nedošlo, ale jen v důsledku vlastního šetření jeho zaměstnanců, přestože se o to obviněný pokusil. Učinil tak tím, že na SFŽP ČR zaslal nepravdivé podklady, jejichž účelem bylo vyvolat mylný dojem, že investiční akce podmiňující poskytnutí dotace byla uskutečněna odlišným způsobem, než jak se skutečně stalo.
Stran subjektivní stránky lze opět plně odkázat na skutkové závěry soudů činných dříve ve věci vyjádřené především ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, podle nichž byly nepravdivé podklady vyhotoveny na žádost obviněného Ing. J. T., který tak o jejich nepravdivosti věděl a přesto je předložil SFŽP ČR za tím účelem, aby pro město Ú. získal zbytek účelově vázané dotace a aby zamezil postupu SFŽP ČR, který by směřoval k neposkytnutí zbylé části dotace a k vrácení části dotace již vyplacené městu Ú. Z toho je zřejmé, že obviněný jednal v přímém úmyslu ve smyslu §4 písm. a) tr. řádu. Závěr o nedostatku takového zavinění u obviněného Ing. J. T. by pak bylo možné učinit jen na podkladě odlišných skutkových okolností, resp. po odhlédnutí od výše uvedených skutečností, z nichž úmysl obviněného vyplývá. To by ovšem znamenalo jiné hodnocení důkazů a konstituování odlišného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně. Samotná skutková zjištění ani hodnocení provedených důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak již bylo výše zdůrazněno.
Formální znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu podvodu §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. tak byly podle názoru Nejvyššího soudu naplněny, tudíž argumentaci obviněného J. T., na podkladě které se domáhá odlišných závěrů, lze považovat za neopodstatněnou. Jinak je tomu však ohledně materiální stránky trestného činu. Podle §3 odst. 2 tr. zák. čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když vykazuje znaky trestného činu. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se potom k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Citovaná ustanovení jsou výrazem materiálního (materiálně-formálního) pojetí trestného činu, jehož podstata spočívá mimo jiné v tom, že nedostatek potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost buď zcela vylučuje, aby určitý skutek, který sice naplňuje všechny formální znaky některé skutkové podstaty, mohl být vůbec považován za trestný čin, anebo snižuje trestnost skutku, který sice naplní všechny zákonem stanovené formální znaky určité kvalifikované skutkové podstaty, avšak za absence okolností, jež by úměrně takové skutkové podstatě zvyšovaly nebezpečnost jednání pro společnost. K tomu, aby soud mohl přihlédnout k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, proto nestačí pouhé naplnění formálních znaků takové okolnosti, ale zároveň musí být splněn materiální předpoklad, tj. podstatně zvýšený stupeň nebezpečnosti pro společnost. Při zkoumání, zda je v konkrétním případě splněna materiální podmínka uvedená v §88 odst. 1 tr. zák., je třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti činu pro společnost, tedy z hledisek uvedených v ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. (srov. rozhodnutí pod č. 4/1965 Sb. rozh. tr.).
Z odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním přitom vyplývá, že Vrchní soud v Praze v rámci svého právního hodnocení shora popsaný skutek neposuzoval též z toho hlediska, zda okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby a spočívající v tom, že podvodné jednání obviněného Ing. J. T. směřovalo ke způsobení značné škody [§250 odst. 3 písm. b) tr. zák.], podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti tohoto činu pro společnost ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a zda tu nejsou naopak jiné skutečnosti, které stupeň nebezpečnosti snižují. Přitom právě konkrétní skutkové okolnosti případu, z nichž soudy obou stupňů vycházely, podle názoru Nejvyššího soudu vyvolávají pochybnosti o existenci takového stupně nebezpečnosti jednání obviněného Ing. J. T. pro společnost, jaký vyžaduje kvalifikovaná skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Jak uvádí obviněný ve svém dovolání a jak je také zřejmé ze zjištěného skutkového stavu, majoritní část celé investiční akce, na jejíž financování měla být poskytnuta dotace městu Ú., sestávající z výstavby čističky odpadních vod a kanalizace byla provedena, k vybudování menší části nedošlo. Při realizaci investiční akce však byly provedeny nad rámec původní projektové dokumentace některé další práce, na jejichž financování neměly být podle stanovených podmínek užity zmíněné finanční prostředky z dotace, přičemž město Ú. zastoupené obviněným Ing. J. T. jako starostou přesto tyto prostředky užilo, resp. chtělo užít k financování uvedených dalších prací. K obohacení tak nemělo dojít na straně fyzické nebo soukromé právnické osoby, ale města, přičemž protiprávně získané finanční prostředky sice byly určeny k výstavbě kanalizace, ale ve skutečnosti je město Ú. použilo v úzké návaznosti na tu část výstavby čističky odpadních vod a kanalizace, která byla z dotace financována oprávněně, tj. na vybudování nových přípojek ke kanalizačnímu řadu a k povrchovým úpravám chodníků a vozovek. Nelze také přehlédnout, že posuzované jednání bylo ukončeno ve stadiu pokusu, což je důležitým hlediskem při úvahách o trestu [§31 odst. 2 písm. c) tr. zák.], a současně že město Ú. veškeré protiprávně získané finanční prostředky vrátilo. Za popsaných okolností je tedy nutné ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. pečlivě posoudit, zda sama o sobě skutečnost, že podvodné jednání obviněného bezprostředně směřovalo ke způsobení značné škody, může být dostatečným podkladem k právnímu posouzení skutku jako pokusu o spáchání kvalifikovaného trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.
Vrchní soud v Praze se však ve svém rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, nezabýval právním posouzením stíhaného skutku spáchaného obviněným Ing. J. T. ze všech uvedených hledisek. Proto pokud ponechal v rozsudku soudu prvního stupně nedotčený výrok o vině pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., je jeho právní posouzení nesprávné, neboť v něm absentují právní závěry odůvodňující splnění podmínek podle §88 odst. 1 tr. zák. nezbytných k tomu, aby bylo možné i z materiálního hlediska považovat tuto přísnější právní kvalifikaci za správnou. Tím byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Na tom nic nemohou změnit ani úvahy Vrchního soudu v Praze, na jejichž podkladě odmítl názor soudu prvního stupně ohledně splnění podmínek pro upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák., a to s poukazem na skutečnost, že skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. s trestní sazbou trestu odnětí svobody na 2 roky až 8 let nelze považovat za trestný čin menší nebezpečnosti pro společnost. Takový závěr je sice obecně správný, ale jak již bylo výše zdůrazněno, odvolací soud se už dále nezabýval právě tím, zda okolnosti, které soud prvního stupně vedly k rozhodnutí o upuštění od potrestání, nejsou důvodem k nenaplnění materiální podmínky pro použití zmíněné vyšší trestní sazby ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák. a zda konkrétnímu stupni nebezpečnosti činu spáchaného obviněným Ing. J. T. skutečně odpovídá hrozba trestem odnětí svobody v uvedeném zákonném rozpětí. Vrchní soud v Praze se zde totiž v rozporu se zákonem omezil na konstatování o naplnění všech formálních znaků citované skutkové podstaty, ale posouzení materiálního znaku nevěnoval žádnou pozornost.
Proto po zjištění, že dovolání obviněného Ing. J. T. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 9. 2003, sp. zn. 12 To 74/03, ve vztahu k tomuto obviněnému v celém rozsahu, tj. ve výrocích pod bodem I. písm. A) a pod bodem II. Podle §265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušenou část rozsudku odvolacího soudu obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného Ing. J. T. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především posoudí, zda konkrétní okolnosti případu dávají dostatečný podklad k tomu, aby mohl být skutek spáchaný obviněným posouzen jako pokus trestného činu podvodu směřující k naplnění jeho kvalifikované skutkové podstaty [§250 odst. 3 písm. b) tr. zák.], a to i z materiálního hlediska ve smyslu §88 odst. 1 tr. zák., nebo zda takové okolností zde nejsou a v úvahu přichází jeho posouzení jako pokusu směřujícího k naplnění mírněji kvalifikované skutkové podstaty (§250 odst. 2 tr. zák.) či dokonce jen skutkové podstaty základní (§250 odst. 1 tr. zák.). V návaznosti na závěry učiněné v tomto směru pak odvolací soud znovu rozhodne o trestu a popřípadě zváží i možnost rozhodnutí o upuštění od potrestání podle §24 odst. 1 tr. zák., k němuž dospěl soud prvního stupně.
Podle §265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§265s odst. 2 tr. řádu).
Pokud jde o další části posuzovaného dovolání, podstatou námitek obviněného Ing. J. T. opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu je především tvrzení, že odvolací soud konal veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, ač se řádně ze zdravotních důvodů omluvil. Obviněný rovněž poukazuje na provádění důkazů v tomto veřejném zasedání, při nichž došlo podle jeho názoru k pochybení.
Jak je zřejmé z trestního spisu vedeného v trestní věci obviněného Ing. J. T., Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nařídil veřejné zasedání na den 2. 9. 2003 v 8.30 hod. Vyrozumění o tomto veřejném zasedání převzal obviněný dne 7. 7. 2003 (č. l. 3173 trestního spisu), tedy s dostatečným časovým předstihem převyšujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě ve smyslu §233 odst. 2 tr. řádu. Obdobně byl řádně a včas vyrozuměn o veřejném zasedání i obhájce obviněného (dne 7. 7. 2003). Dne 1. 9. 2003 byla odvolacímu soudu prostřednictvím faxu doručena omluva neúčasti obviněného u nařízeného veřejného zasedání z důvodu jeho pracovní neschopnosti a žádost obviněného o nařízení veřejného zasedání na pozdější termín, jejíž přílohou bylo potvrzení pracovní neschopnosti (č. l. 3174 trestního spisu). Z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 3180 trestního spisu) vyplývá, že po zahájení veřejného zasedání přítomný obhájce obviněného Ing. J. T. k dotazu soudu uvedl, že nemá žádný písemný podklad potvrzující jeho zdravotní potíže, a následně předseda senátu vyhlásil opatření, že vzhledem k této skutečnosti bude veřejné zasedání konáno v nepřítomnosti obviněného.
K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu též ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti. Podle §12 odst. 6 tr. řádu je obviněný stranou trestního řízení a lze konstatovat, že je jednou z nejdůležitějších osob, které mají postavení strany. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Proto je logické, že trestní řád, který uvedené ústavní právo obviněného blíže rozvádí, upravuje odlišně požadavky na přítomnost obviněného u hlavního líčení, resp. stanoví odchylně podmínky, za nichž lze konat v nepřítomnosti obviněného hlavní líčení, a odlišné podmínky, za nichž lze takto jednat ve veřejném zasedání. Z uvedeného proto mimo jiné vyplývá, že zatímco v hlavním líčení, které je těžištěm a vyvrcholením procesu dokazování, bude přítomnost obviněného pravidlem, takže hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně, případně je vůbec nelze konat (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. řádu), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného tak rigorózně vymezeny nejsou.
To je zřejmé už z ustanovení §238 odst. 1 tr. řádu, podle něhož se na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z citovaného ustanovení tedy nevyplývá, že by se ustanovení o hlavním líčení měla přiměřeně užít i na přítomnost osob při veřejném zasedání. Naopak, zákonná úprava veřejného zasedání včetně veřejného zasedání konaného o odvolání má zvláštní ustanovení o přítomnosti osob u veřejného zasedání. Z těchto ustanovení pak vyplývá podstatně menší důraz na přítomnost obviněného u veřejného zasedání, které lze konat v nepřítomnosti obviněného v mnohem širším okruhu případů, než je tomu u hlavního líčení.
Ustanovení zakotvující obecná pravidla pro konání veřejného zasedání jsou obsažena v §232 a násl. tr. řádu, zákonná úprava veřejného zasedání, v němž je rozhodováno o odvolání, je pak modifikována i ustanovením §263 tr. řádu. Otázku přítomnosti osob řeší zejména ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. řádu, podle kterého se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele; nestanoví?li zákon něco jiného, není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Z ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu potom vyplývá, že v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti na veřejném zasedání vzdává.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, by k jeho naplnění mohlo dojít především porušením zmíněného ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu. Jde totiž prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, resp. z druhé strany vzato, jediné ustanovení, z kterého vyplývá, v jakých případech je podle zákona účast obviněného u veřejného zasedání nezbytná. Obviněný Ing. J. T. však nebyl v době konání veřejného zasedání Vrchního soudu v Praze ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, a to jak v posuzované věci, tak ani v jiné věci, tudíž ustanovení §263 odst. 4 tr. řádu je v daném případě nepoužitelné, a nemohlo být proto ani porušeno.
Přítomnost obviněného u veřejného zasedání pak může být nezbytná tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v jeho nepřítomnosti nemůže jednat a rozhodovat. Jak je však zřejmé z trestního spisu, v posuzovaném případě byl obviněný Ing. J. T. o konání veřejného zasedání vyrozuměn a zároveň předseda senátu odvolacího soudu ve veřejném zasedání konaném dne 2. 9. 2002 vyhlásil opatření, že veřejné zasedání k projednání odvolání bude konáno i v nepřítomnosti obviněného. Tím odvolací soud dostatečně zřetelně vyjádřil, že sám nepovažuje účast obviněného u tohoto veřejného zasedání za nezbytně nutnou. Formálním pochybením bylo pouze to, že o konání veřejného zasedání i v nepřítomnosti obviněného měl rozhodnout senát odvolacího soudu podle §205 odst. 2 a §238 tr. řádu usnesením (§119 odst. 1 tr. řádu), které se nevyhotovuje (§136 odst. 1 tr. řádu), nikoli pouhým opatřením.
Konečně s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání. Nejvyšší soud však konstatuje, že v posuzovaném případě omluva neúčasti obviněného Ing. J. T. u veřejného zasedání odvolacího soudu spojená se žádostí o jeho nařízení na pozdější termín nesplňuje předpoklad řádného provedení. V textu omluvy sepsané obhájcem se totiž uvádí jen to, že obviněný je v pracovní neschopnosti, což je dokládáno přiloženou kopií potvrzení o pracovní neschopnosti. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se ovšem vystavuje především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak vyplývá z ustanovení §4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů [srov. rovněž ustanovení §6 odst. 4 písm. t) a §62 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů]. Potvrzení lékaře, že ve smyslu §2 citované vyhlášky uznal obviněného práce neschopným, tedy samo o sobě neprokazuje, že obviněný současně není schopen dostavit se k veřejnému zasedání soudu. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu za řádnou, musela by obsahovat dostatečný podklad pro závěr, že zdravotní důvody skutečně znemožňují obviněnému účast na nařízeném úkonu, tj. v posuzovaném případě účast u veřejného zasedání odvolacího soudu. Samotné předložení zmíněného potvrzení, jak již bylo uvedeno, dostatečným podkladem být nemůže, protože z něj není patrný charakter onemocnění obviněného Ing. J. T. a způsob jeho léčby, ani druh a rozsah omezení, která z onemocnění nebo z jeho léčby pro obviněného vyplývala, a není v něm uvedena ani diagnóza onemocnění. Potřebný doklad potom obhájce obviněného nepředložil ani po zahájení veřejného zasedání odvolacího soudu.
Dovolací důvod uplatněný obviněným Ing. J. T. podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, jak je zřejmé z výše uvedeného, tedy naplněn nebyl, protože nedošlo k porušení žádného zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, které se konalo k projednání podaných odvolání. Nejvyšší soud totiž ze spisu zjistil, že obviněný byl o předmětném veřejném zasedání řádně a včas vyrozuměn, ovšem bez řádné omluvy se k němu nedostavil ani nedoložil dostatečné důvody pro jeho odročení. Odvolací soud proto nepochybil, jestliže provedl veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, když dospěl k závěru, že účast obviněného není nezbytná. Obviněný ostatně ani sám v dovolání neuvedl, které konkrétní zákonné ustanovení o přítomnosti u veřejného zasedání mělo být v jeho případě v odvolacím řízení porušeno a které tak podle jeho názoru založilo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu. Námitka obviněného uplatněná v tomto směru byla proto shledána zjevně neopodstatněnou.
Tento závěr přitom nemůže změnit ani další námitka uplatněná v dovolání obviněného v souvislosti s citovaným dovolacím důvodem, podle níž odvolací soud nerespektoval ustanovení §235 odst. 2 tr. řádu, pokud provedl ve veřejném zasedání důkaz podle §211 odst. 1, 5 tr. řádu. Ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, jejichž porušení může být dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, se však netýkají provádění důkazů ve veřejném zasedání. Zmíněná námitka, bez ohledu na to, zda je opodstatněná, tedy nemůže naplnit ani žádný jiný z taxativně vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. řádu, jak je podrobněji odůvodněno níže. V tomto rozsahu bylo proto dovolání podáno z jiného důvodu, než jaké činí dovolání přípustným.
V rámci poslední části svých námitek, odkazujících na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný Ing. J. T. uvedl, že senát Krajského soudu v Hradci Králové, který vydal shora citovaný rozsudek ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 8 T 55/2001, byl nesprávně obsazen. Obviněný tedy v podstatě tvrdí existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, který je naplněn, pokud ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně, přičemž ve smyslu §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu měla podle názoru obviněného tato vada vzniknout v řízení před soudem prvního stupně. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu se skládá ze dvou dílčích důvodů, přičemž podle obsahu námitky je zřejmé, že obviněný Ing. J. T. poukazuje na druhou z nich, tedy že rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, protože podle názoru obviněného bylo složení senátu ovlivněno dřívějším rozhodnutím odvolacího soudu učiněným podle §262 tr. řádu a soudy obou stupňů pak nevyčkaly, jak bude rozhodnuto o ústavní stížnosti obviněného podané proti takovému postupu.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, dne 12. 6. 2001 podal státní zástupce ke Krajskému soudu v Hradci Králové v posuzované trestní věci obžalobu, která byla přidělena senátu 8 T (č. l. 2440 a násl. trestního spisu). Zmíněný senát obžalobu předběžně projednal a usnesením ze dne 7. 11. 2001, sp. zn. 8 T 55/2001, rozhodl podle §188 odst. 1 písm. e) tr. řádu o vrácení věci státnímu zástupci k došetření (č. l. 2459 a násl. trestního spisu). Z podnětu stížnosti státního zástupce byla věc předložena Vrchnímu soudu v Praze jako soudu stížnostnímu, který usnesením ze dne 11. 1. 2002, sp. zn. 12 To 157/01, napadené usnesení podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a Krajskému soudu v Hradci Králové uložil ve věci znovu jednat a rozhodnout, a to s vyjádřením závazného právního názoru (č. l. 2790 a násl. trestního spisu). Krajský soud v Hradci Králové jednal znovu ve věci dne 9. 4. 2002, kdy usnesením pod sp. zn. 8 T 55/2001 rozhodl podle §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu z důvodu podle §172 odst. 1 písm. b) tr. řádu o zastavení trestního stíhání dovolatele i dalších spoluobviněných (č. l. 2814 a násl. trestního spisu). Z podnětu stížnosti státního zástupce toto usnesení opět přezkoumal Vrchní soud v Praze, který ho usnesením ze dne 18. 6. 2002, sp. zn. 12 To 82/02, podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu zrušil a přikázal soudu prvního stupně znovu jednat a rozhodnout, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí opětovně odmítl závěry soudu prvního stupně a vyložil právní názor na posuzovanou problematiku (č. l. 2832 a násl. trestního spisu). Ve věci bylo následně nařízeno hlavní líčení a dne 8. 11. 2002 vydal Krajský soud v Hradci Králové rozsudek sp. zn. 8 T 55/2001, kterým dovolatele i další spoluobviněné zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu, přičemž odůvodnění bylo v zásadě opřeno o shodné argumenty jako v předchozích zrušených rozhodnutích (č. l. 3046 a násl. trestního spisu). I tento rozsudek byl přezkoumán Vrchním soudem v Praze a z podnětu odvolání státního zástupce byl usnesením ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 12 To 179/02, podle §258 odst. 1 písm. a) a c) tr. řádu zrušen a věc byla vrácena podle §259 odst. 1 tr. řádu k novému projednání a rozhodnutí, přičemž podle §262 tr. řádu odvolací soud rozhodl, aby tak soud prvního stupně učinil v jiném složení senátu. K odůvodnění postupu podle naposledy zmíněného ustanovení odvolací soud uvedl, že senát Krajského soudu v Hradci Králové již ve svém prvním rozhodnutí ze dne 7. 11. 2001 zaujal chybný právní názor a tuto chybu dále opětovně rozvíjel ve všech dalších rozhodnutích bez ohledu na stanoviska a pokyny soudu druhého stupně (č. l. 3092 a násl. trestního spisu). Ve věci proto nadále jednal senát Krajského soudu v Hradci Králové v jiném složení, který posléze vydal dne 14. 5. 2003 shora citovaný rozsudek.
Ze spisových podkladů je dále zřejmé, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 1. 2003, sp. zn. 12 To 179/02, napadl obviněný Ing. J. T. ústavní stížností, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí z důvodu porušení ustanovení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, k němuž podle názoru obviněného došlo tím, že Vrchní soud v Praze nařídil projednání posuzované trestní věci u Krajského soudu v Hradci Králové v jiném složení senátu bez řádného odůvodnění a aniž by byly splněny podmínky k takovému rozhodnutí. O ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 211/03, tak, že ústavní stížnost odmítl. V odůvodnění tohoto rozhodnutí mimo jiné zmínil, že Vrchní soud v Praze v posuzované věci nejprve třikrát zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a až poté nařídil nové projednání věci v jiném složení senátu, přičemž toto své rozhodnutí postavil na nerespektování právních názorů a pokynů vyslovených v předchozích usneseních, na přístupu senátu soudu prvního stupně a z toho plynoucích průtahů v řízení a svůj postup také dostatečně a přiléhavě odůvodnil (č. l. 3221 a násl. trestního spisu).
Nejvyšší soud k uvedené dovolací námitce zdůrazňuje, že zde není žádného důvodu, aby se v řízení o dovolání odchyloval od citovaných závěrů Ústavního soudu, které jsou pro posouzení věci závazné (čl. 89 odst. 2 Ústavy). Vrchní soud v Praze vícekrát vyjádřil svůj právní názor na předmětnou trestní věc, přičemž Krajský soud v Hradci Králové byl tímto názorem ve smyslu §149 odst. 6 tr. řádu vázán. Pokud opětovně prosazoval právní názor jiný, nesplnil jednak svoji povinnost vyplývající z citovaného ustanovení a současně tak způsobil i zbytečné průtahy v řízení. Postup Vrchního soudu v Praze, pokud jde o užití ustanovení §262 tr. řádu, byl tedy správný, takže ve věci nerozhodoval senát, který by nebyl náležitě obsazen. V řízení před soudem prvního stupně tudíž nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, jak s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu tvrdil obviněný Ing. J. T. I jeho poslední námitku proto není možné posoudit jinak než jako zjevně neopodstatněnou.
Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností shledal dovolání obviněného Ing. J. T. částečně důvodným, proto o něm rozhodl výše uvedeným způsobem.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem z podnětu dovolání obviněného Ing. J. T. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 11. února 2004
Předseda senátu:
JUDr. František Púry