ECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1366.2003.1
sp. zn. 5 Tdo 1366/2003
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. února 2004 o dovolání podaném obviněným R. K., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 8 To 197/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 205/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 1 T 205/2002, byl obviněný R. K. uznán vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., spáchaným ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. společně se spoluobviněnými M. S. a M. K., kterého se dopustili dne 25. 9. 2001 v hotelu I. v B. a v bydlišti obviněného R. K. na ul. D. 6 v B. v souvislosti s prodejem cca 500 gramů heroinu za částku 28.000 DM osobám vystupujícím pod krycími jmény P. a R., příslušníkům kriminální policie Spolkového ministerstva vnitra Rakouské republiky jednajícím v rámci předstíraného převodu věci podle §34 písm. c) zákona o policii č. 283/1991 Sb. Za tento trestný čin byl obviněnému R. K. podle §187 odst. 2 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému R. K. a obviněné M. S. dále uložen trest propadnutí věci, a to dvou kusů mobilních telefonů, a podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. byla zabrána zajištěná droga.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Brně usnesením ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 8 To 197/2003, kterým podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněných R. K. a M. S.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Brně napadl obviněný R. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Dovolání opřel o důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť došlo k zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., neboť v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyjádřil přesvědčení, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ani další skutkové okolnosti zjištěné v tomto řízení neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák., když jednání státu v podobě vyprovokování a požadování určitého množství drogy se stalo nepřípustnou součástí skutkového děje, když policie vytvořila podmínky a předpoklady k jednání obviněného a nahradila tak úmysl obviněného trestně jednat. Z důvodu absence subjektivní stránky trestného činu nebylo jednání obviněného trestným činem. Dovolatel dále namítl neúplnost výroku o zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák., z něhož podle jeho názoru nelze zjistit, které osobě bylo zabrání věci uloženo a zabraná věc není konkrétně a přesně označena tak, aby při výkonu rozhodnutí nemohla být zaměněna s jinou, neboť chybí přesné označení drogy, která byla zabrána, individuální složení jednotlivých zabraných položek, gramáž apod. V petitu svého dovolání navrhl, aby dovolací soud v neveřejném zasedání zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a přikázal věc Městskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud zjistil, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., byť jen zčásti, jak bude uvedeno níže.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. Proto bylo dále třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle §265b odst. 1 písm. l), g) a k) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je základní podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit opodstatněnost dovolacích námitek.
Z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , resp. jeho druhou alternativu, podle níž lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), v daném případě, byly podle obviněného dány důvody dovolání podle písmen g) a k) citovaného ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To znamená, že v napadeném rozhodnutí musí být vadně aplikováno hmotné právo, např. v rámci právního posouzení skutku nebo jiné skutkové okolnosti.
Podstatu námitek, které obviněný uplatnil v rámci tohoto důvodu dovolání, tvoří jeho závěr spočívající v tvrzení, že skutková část výroku o vině ani další skutkové okolnosti zjištěné v tomto řízení neodpovídají znakům skutkové podstaty trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 tr. zák. Vyslovil přesvědčení, že v posuzované věci došlo k nepřípustnému zásahu státu do skutkového děje, tedy k vyprovokování obviněného, požadování určitého množství drogy ze strany policistů, a zjištěný skutek tak postrádá jeden ze základních znaků skutkové podstaty trestného činu, konkrétně subjektivní stránku. Úmysl obviněného jednat v rozporu se zákonem byl nahrazen činností příslušníků policie, v důsledku čehož nemohl být obviněný uznán vinným.
Takto formulované dovolací námitky lze považovat za relevantní důvody dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými.
Z obsahu trestního spisu vyplývá, že výše stručně uvedené argumenty týkající se vyprovokování trestného činu, tvoří součást obhajoby obviněného prakticky od počátku trestního stíhání a byly i součástí jím podaného řádného opravného prostředku. Soudy prvního i druhého stupně se ve svých rozhodnutích poměrně podrobně zabývaly charakterem i intenzitou zásahu státu do žalovaného jednání, konkrétně pak posuzovaly zákonnost a oprávněnost postupu jak orgánů Policie České republiky tak i Rakouska. Svá zjištění v tomto směru uzavřely jednoznačným konstatováním, že na podkladě operativního šetření zaměřeného na prodej drog občany romské národnosti, bylo prověřeno, že obviněný obchoduje s drogami, hledá kupce heroinu a to konkrétně z Rakouska. Poté byly kontaktovány příslušné orgány Policie Rakouska a byla uzavřena dohoda o nasazení vyšetřovatelů vystupujících v trestním řízení pod krycími jmény P. (V. 1) a R. (V. 2). Poté, co došlo k předběžné dohodě mezi těmito vyšetřovateli a obviněným o prodeji určitého množství drogy za sjednanou cenu, byl proveden předstíraný převod věci podle tehdy platného ustanovení §34 písm. c) zák. č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky. Působení rakouských policistů na území České republiky bylo již soudem prvního stupně shledáno zákonným.
Soud prvního stupně vyhodnotil všechny provedené důkazy důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., dospěl k jednoznačnému závěru o vině obviněného žalovaným skutkem a uznal jej vinným pokusem trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., jehož se dopustil ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Správně přitom vycházel z těch skutkových okolností, jež vyústily ve zjištění, že to byl obviněný, který sám aktivně projevil vůli prodat heroin zájemci z Rakouska a to nejprve v jím neurčeném „větším množství“. Po následném navázání kontaktu skrytých vyšetřovatelů s obviněným to byl rovněž on, kdo určil konkrétní rozsah tohoto obchodu, a to prodej půl kilogramu heroinu a rovněž stanovil požadovanou cenu drogy v cizí měně. Ze strany skrytých vyšetřovatelů, příslušníků rakouské policie, nebyla v tomto směru vyvíjena žádná aktivita, a to ve vztahu k druhu, množství i ceně nabízené drogy.
V posuzované věci je tedy z hlediska trestnosti jednání obviněného podstatné zjištění, že ještě před vstupem policejních orgánů do obchodu s drogou, byl obviněný na základě výsledků operativního šetření Policie ČR vyhodnocen jako osoba obchodující s omamnými látkami. Obviněný sám byl prokazatelně rozhodnut uskutečnit prodej drogy do ciziny, konkrétně do Rakouska. Následně po nasazení skrytých vyšetřovatelů z Rakouska to byl opět obviněný, kdo prakticky řídil a organizoval konkrétní kroky, které nakonec vyústily v prodej půl kilogramu heroinu. Určoval místo i čas konání schůzek s příslušníky policie, kteří nevyvíjeli jakoukoli aktivitu k realizaci nabízeného obchodu. Jejich jednání se omezilo pouze na počáteční fázi následných kontaktů s obviněným, kdy projevili zájem o jimi nedefinované obchodní spojení s obviněným, přičemž to byl on, kdo jim při osobním setkání nabízel konkrétní drogu v určitém množství. Veškeré další schůzky mezi nimi proběhly po telefonické výzvě obviněného, a jím určeného místa i času těchto setkání.
Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že obviněný ještě před setkáním se skrytými vyšetřovateli byl rozhodnut spáchat trestný čin spočívající v prodeji omamné látky občanům cizího státu, tudíž vstupem orgánů policie byl pouze jeho původní záměr realizován, aniž byl k jeho uskutečnění jakýmkoli způsobem veden event. vyprovokován. Nemůže tedy obstát námitka obviněného o absenci jeho úmyslu „trestně jednat“, neboť tento úmysl dopustit se jednání, které vykazovalo znaky žalovaného trestného činu, projevil obviněný jednoznačně ještě před vstupem policie do kontaktu s ním. Nejednalo se tedy o případ, kdy pachatel až v důsledku aktivity policie se rozhodne spáchat trestný čin, v dané věci tedy policie svou aktivitou nevyvolala u obviněného úmysl dopustit se protiprávního jednání, neboť ke spáchání trestného činu byl již připraven resp. rozhodnut. Jednání policie tak zůstalo pouze na úrovni projeveného zájmu o realizaci obchodu s drogou, který však bylo reálné uskutečnit i bez přispění policie. V žádném případě nešlo o situaci, kdy až kontakt policie s obviněným v něm vyvolal rozhodnutí spáchat trestný čin.
Nejvyšší soud si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. III. ÚS 597/99, publikovaného pod č. 97 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z něhož evidentně čerpal obviněný při formulaci svých dovolacích námitek. Podle názoru Nejvyššího soudu však není možné aplikovat výrok tohoto nálezu na všechny případy, kdy jednání státu (převážně prostřednictvím policie) se stává součástí skutkového děje, tedy úkonů, z nichž se trestní jednání skládá, např. provokace či iniciování trestného činu. Při striktním výkladu citované části nálezu, by totiž nemohly být v praxi aplikovány legitimní postupy upravené trestním řádem, např. použití agenta (§158e tr. ř.), předstíraný převod (§158c tr. ř.), záměny zásilky (§87a tr. ř.). Ani Ústavní soud citovaným nálezem zjevně nezamýšlel odmítnutí zákonnosti použití těchto postupů v trestním řízení, pokud však v žádném směru nevybočí z poměrně jednoznačného vymezení zákonné úpravy, která dovoluje určitou formu ovlivnění pachatele trestného činu při naplňování znaků trestného činu policií a nevylučuje ani přímé zapojení policie do realizace úmyslu pachatele trestný čin spáchat. Pokud tedy policista vstoupí do kontaktu s pachatelem a určitým způsobem ovlivňuje jeho jednání, vždy se tak může stát výlučně na podkladě zákona, formou a v rozsahu zákonem stanoveným. Ani Evropský soud pro lidská práva ve své judikatuře nevylučuje zásah policie do jednání pachatelů trestných činů, avšak tento vstup policie musí mít charakter pasivního jednání, aby pachatele nepodněcovalo k realizaci toho, co sám nemá v úmyslu konat. (Srov. např. rozhodnutí tohoto soudu ve věci T. de C. proti Portugalsku ze dne 9. 6. 1998)
Zcela v souladu se zákonem tedy především soud prvního stupně při právním posouzení žalovaného skutku posoudil jednání obviněného jako pokus trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §8 odst. 1 tr. zák. a §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., když dospěl k závěru, že obviněný jednal ve skutkovém omylu pozitivním, neboť nemohlo dojít při předstíraném převodu věci k dokonání tohoto trestného činu. Obviněný totiž prodával drogu skrytému vyšetřovali za požadovanou hotovost, aniž věděl, že jde o předstíraný převod, jednal tedy v představě, že existují všechny skutkové okolnosti naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud shledal dovolací námitky obviněného ve vztahu k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neopodstatněnými. Napadená rozhodnutí nespočívají na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, neboť Nejvyšší soud nepovažuje zásah státu prostřednictvím orgánů policie v posuzované trestní věci za nepřípustný, jak tvrdil obviněný ve svém dovolání.
Obviněný podal dovolání i z důvodu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., který je dán v případě, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Vadu odpovídající tomuto dovolacímu důvodu spatřoval jednak ve skutečnosti, že výrok o zabrání věci neobsahuje určení konkrétní osoby, které je věc zabírána, které osobě tato věc náleží, a jednak samotné označení věci, jež má být zabrána, považoval za nedostatečné, neboť chybí přesné označení drogy, její individuální složení, gramáž apod. V této části však Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného nepřípustným.
Podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v §55 odst. 1 tr. zák., může soud uložit, že se taková věc zabírá, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, popřípadě jiný obdobný obecný zájem. Především je nutné zdůraznit že zabrání věci je druhem ochranného opatření, nikoli druhem trestu ve smyslu §27 tr. zák. Jeho předmětem může být pouze věc, která má charakter věci vyjmenované v §55 odst. 1 písm. a) až d) tr. zák. a která by mohla být prohlášena za propadlou podle tohoto ustanovení, avšak za splnění všech podmínek nezbytných k uložení trestu propadnutí věci. Ve výroku rozhodnutí o zabrání věci by měla být věc přesně označena včetně osoby, jíž náleží, a to především z toho důvodu, aby při výkonu rozhodnutí nemohla být zaměněna s jinou věcí. V případech zabrání věci podle písm. c) §73 odst. 1 tr. zák. se nevyžaduje, aby věc náležela pachateli, avšak musí jít o věc uvedenou v §55 odst. 1 tr. zák.
Pokud jde o námitku obviněného ohledně neúplnosti výroku o zabrání věci, lze souhlasit s tím, že výrok rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž vyslovil zabrání „zajištěné drogy“ podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. je nepřesný a neurčitý. Navíc v odůvodnění napadeného rozhodnutí nejsou uvedeny žádné úvahy, které soud k uložení tohoto ochranného opatření vedly, resp. v této části napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně chybí řádné odůvodnění výroku o zabrání věci. Nedostatky odůvodnění rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně však netvoří žádný z důvodů dovolání, a nemohou být proto ani tímto mimořádným opravným prostředkem napadány.
Podle názoru Nejvyššího soudu však nelze dovoláním napadnout ani výrok o zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák. Podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. může obviněný podat dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, rovněž může namítat, že v napadeném rozhodnutí výrok, který se ho měl týkat, učiněn nebyl, nebo že je takový výrok neúplný. Charakter bezprostřednosti výroku ve vztahu k obviněnému má takový výrok, který ovlivňuje jeho postavení, z něhož plynou obviněnému nějaká práva nebo povinnosti (např. výrok o vině, trestu, náhradě škody, zákazu činnosti apod.). Jak vyplývá ze shora uvedeného, není institut zabrání věci trestem, který by musel být uložen výslovně obviněnému, nýbrž jde o druh ochranného opatření. Jeho předmětem je věc, která by za splnění zákonných podmínek mohla být prohlášena za propadlou, resp. ohledně níž by mohl být uložen trest propadnutí věci ve smyslu §55 odst. 1, 2 tr. zák.
V posuzovaném případě bylo zabrání věci vysloveno rozsudkem soudu prvního stupně ohledně drogy, která byla zajištěna v průběhu trestního řízení, a která byla předmětem předstíraného převodu věci mezi obviněným a skrytými vyšetřovateli, přičemž dispozice s drogou byla součástí protiprávního jednání, za které byl obviněný odsouzen. V okamžiku zajištění drogy již nebyla v držení obviněného, neboť ten obdržel v rámci předstíraného převodu věci finanční protihodnotu za jím poskytnutou drogu (částku 28.000 DEM). Obviněný tedy v době dokonání trestného činu nebyl vlastníkem věci, resp. jejím vlastníkem být nemohl ani v době, kdy jí měl v držení, neboť se jedná o omamnou a psychotropní látku. Koupě, prodej a používání takových látek upravuje zákon č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, přičemž jednoznačně vymezuje pravidla zacházení s omamnými a psychotropními látkami, vyjmenovanými v příloze č. 3 (včetně heroinu). Nestanoví-li citovaný zákon jinak, je nutné povolení Ministerstva zdravotnictví k zacházení s těmito druhy látek (až na výjimky uvedené v §§5 a 6 tohoto zákona). O takový případ se však u obviněného nejednalo. Uložení zabrání věci tak nemělo žádný vliv na postavení obviněného v trestním řízení, na výrok o vině a trestu a obviněný nebyl tímto výrokem nijak dotčen. Nejednalo se o věc, která byla odňata nebo vydána ve smyslu ustanovení §§78 a 79 tr. ř., a nepřicházelo tedy v úvahu ani její vrácení podle §80 odst. 1 tr. ř.
Soud prvního stupně vyslovil zabrání věci podle §73 odst. 1 písm. c) tr. zák., tedy proto, že to vyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku. Tímto ustanovením je vyjádřen zájem společnosti na ochraně před věcmi, jež mohou ohrozit bezpečnost a majetek lidí, přičemž se evidentně jednalo o věc, které bylo užito ke spáchání trestného činu resp. byla ke spáchání trestného činu určena a jednalo se o věc významnou pro naplnění zákonných znaků trestného činu.
Vzhledem k tomu, že se výrok o zabrání věci obviněného bezprostředně netýká, považoval Nejvyšší soud v této části jeho dovolání za nepřípustné, a pokud by bylo podáno výlučně z tohoto důvodu, bylo by třeba je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolatel však uplatnil i relevantní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jeho námitky posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné, jak je uvedeno shora.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Poněvadž stanovisko dovolatele vyjádřené v dovolání ohledně vyprovokování trestného činu je v rozporu s výkladem Nejvyššího soudu a v dalších námitkách bylo dovolání nepřípustné, rozhodl Nejvyšší soud tak, že je odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. února 2004
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová