ECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.141.2012.1
sp. zn. 5 Tdo 141/2012-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2012 o dovolání, které podal obviněný F. S. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 2 T 40/2009, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 2 T 40/2009.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Hodoníně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 2 T 40/2009, byl obviněný F. S. odsouzen pro přečin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného od 1. 1. 2010 (dále také jen „tr. zákoník“), a trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „tr. zák.“). Za to mu byl uložen podle §220 odst. 2 a §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu všech druhů obchodních společností a družstev na dobu tří roků. Soud prvního stupně také rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř. o nároku poškozené společnosti na náhradu škody.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, zamítl odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný F. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání s odůvodněním, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., tj. že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).
Obviněný v úvodu svého dovolání obecně připomněl skutkový stav, ve kterém soudy obou stupňů shledaly naplnění trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a porušení povinnosti v insolvenčním řízení, a obecně konstatoval, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Zároveň odkázal na svá odvolání a v nich uplatněné důvody.
Ve vztahu k trestnému činu porušení povinnosti při správě cizího majetku namítl, že vzhledem k tomu, že předmětné nemovitosti byly prodány v rámci realizace podnikatelského záměru jako část podniku, bylo možné prodej uskutečnit za tzv. výnosovou cenu určenou soudním znalcem podle §24 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon č. 151/1997 Sb.“). Protože cena, za kterou jako jednatel společnosti ROSS – CR, s.r.o., převedl část podniku formou kupní smlouvy ze dne 1. 3. 2006 na společnost LIPINA-AGRO, s.r.o., byla vyšší než uvedená výnosová cena, nemohl svým jednáním způsobit původnímu vlastníku žádnou škodu. Soud prvního stupně se náležitě nevypořádal s tím, zda-li byl jeho postup v souladu s ustanoveními citovaného zákona. Soudy obou stupňů zároveň pominuly, že dosud nebylo pravomocně rozhodnuto o platnosti kupní smlouvy a zda mohou být nemovitosti zahrnuty do konkursní podstaty společnosti.
V souvislosti s trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení upozornil na skutečnosti, že Mgr. K. C. ještě jako předběžná správkyně konkursní podstaty převzala účetní doklady společnosti ROSS – CR, s.r.o., před prohlášením konkursu na její majetek a že při návštěvě společnosti, kdy si prohlédla její sídlo a majetek, byla obviněným informována o společnosti a provedla soupis jejího majetku. Soud prvního stupně opřel svou argumentaci o tvrzení Mgr. K. C., že jí předal část zadržovaného účetnictví až v roce 2008, přičemž pominul, že se jednalo o staré účetnictví z let 1996 až 2004, které nebylo pro běh konkursu podstatné, o čemž svědčí i následná skartace těchto dokladů na pokyn samotné správkyně. Jemu adresované výzvy správkyně o poskytnutí součinnosti proto obviněný označil za ryze formální. Soud prvního stupně sice ve svém rozhodnutí poukázal na protokol o jednání konkursního soudu ze dne 3. 9. 2008, v němž správkyně namítala, že úpadce neplní své povinnosti ke zjištění podstaty, avšak současně pominul, že konkursní soud nevydal žádné usnesení, kterým by obviněnému nařídil plnění povinností úpadce v rámci konkursního řízení, jinak řečeno nepovažoval výtky správkyně za důvodné. Tvrzení svědkyně Mgr. K. C., ze kterých soud prvního stupně vycházel, jsou podle názoru obviněného nepravdivá, zkreslená a účelová, vedená snahou vyhnout se povinnostem správkyně konkursní podstaty.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení i předcházející rozsudek a přikázal podle §265l tr. ř. soudu prvního stupně věc k novému projednání a rozhodnutí nebo aby rozhodl podle §265m odst. 1 a §226 písm. b) tr. ř. a zprostil jej obžaloby.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný F. S. podal dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. ř.).
Dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dopadá na případy, kdy skutek, jímž je obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení lze pak dovodit tehdy, jestliže určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Dovolání je jako mimořádný opravný prostředek určen k nápravě v zákoně výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu není možné napadat samotné závěry soudů, jež učinily ohledně skutkového stavu včetně jeho rozsahu a především tento dovolací důvod není určen k námitkám proti způsobu, jakým soudy ve věci rozhodující provedené důkazy hodnotily ani jak postupovaly při dokazování. Předmětem právního posouzení je skutek tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, kterým je dovolací soud v podstatě vždy vázán.
Jelikož dovolací námitky obviněného F. S., v podstatné části odpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud v rozsahu uvedeném v ustanoveních §265i odst. 3 a 4 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i řízení, které mu předcházelo včetně rozsudku soudu prvního stupně. Přitom dospěl k závěru, že soudy nižších stupňů pochybily v hmotně právním posouzení výše škody, kterou měl obviněný způsobit přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, a u druhého trestného činu podle §126 tr. zák. shledal vadu spočívající v nedostatečné specifikaci následku jednání obviněného, kterým měl ztížit výkon správkyně konkursní podstaty. Nejvyšší soud proto zrušil jak usnesení odvolacího soudu tak i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo poruší podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a takovým činem způsobí značnou škodu. Citované ustanovení směřuje k ochraně cizích majetkových práv (tj. majetkových práv jiného nežli pachatele) a také k ochraně vztahu důvěry. Podstatou tohoto deliktu je jednání, v jehož důsledku vznikne na cizím majetku škoda. Není však podmínkou, aby došlo k obohacení jiného či pachatele anebo aby někomu vznikla neoprávněná výhoda.
Obviněný se měl přečinu porušení povinností při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku dopustit ve stručnosti tím, že v Hrubé Vrbce, dne 1. 3. 2006 jako jednatel společnosti ROSS – CR, s. r. o., s úmyslem vyvést ze společnosti část jejího majetku, uzavřel se společností LIPINA-AGRO, s. r. o., za níž jednala jeho manželka D. S., kupní smlouvu o prodeji označených nemovitostí za cenu 715.205,- Kč, ačkoli věděl, že znaleckými posudky z dubna roku 2005 byla jejich cena stanovena na částku 3. 344.200,- Kč, způsobil tak společnosti ROSS – CR, s. r. o., škodu ve výši nejméně 884.795,- Kč, neboť obvyklá cena uvedených nemovitostí byla ke dni prodeje stanovena částkou 1.600.000,- Kč.
Podle §137 tr. zákoníku se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav. Přiměřeně se postupuje při stanovení výše škody na jiné majetkové hodnotě.
Škoda se obecně chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného (ve zmenšení jeho majetku nebo v ušlém zisku), a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Za škodu ve smyslu ustanovení §220 tr. zákoníku, jejíž vznik musí být v příčinné souvislosti s porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, se považuje jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, kdyby byl majetek spravován nebo opatrován řádně. Škoda může ale spočívat i v tom, že nenastane obvyklý přírůstek na majetku, který lze očekávat při řádném opatrování a správě majetku (např. neuložením peněz na úročený účet v bance, neuplatněním úroků nebo majetkových sankcí vůči třetí osobě, nevymáháním plnění ze splatných pohledávek apod.). Dále se škodou rozumí i ty případy, kdy při obchodování se spravovaným nebo opatrovaným majetkem pachatel v důsledku porušení povinnosti neobdrží za jeho zcizení odpovídající protihodnotu, kterou by jinak bylo možno získat (např. při prodeji části spravovaného majetku za nižší kupní cenu, než za jakou ho bylo možné reálně prodat, nebo při nedůvodném bezplatném převodu takového majetku, ačkoli při jeho prodeji bylo možné obdržet kupní cenu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod č. 10, sešit 10/2000, str. 315). Škodou v uvedeném smyslu naopak nejsou nutné výdaje z majetku související s jeho samotnou existencí a s jeho využíváním (např. placení daní, placení závazků, investice atd.). Při zjišťování výše škody způsobené na věci se vychází z obecných kritérií podle §137 tr. zákoníku (srov. též č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Byla-li škoda způsobena na jiném majetku, než jsou věci, popřípadě na některých specifických věcech (např. nemovitostech, cenných papírech), vychází se rovněž z ceny majetku v době a místě činu, přičemž tato cena se určí podle zvláštních předpisů, zejména podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku ve znění pozdějších zákonů, a podle jeho prováděcí vyhlášky ministerstva financí č. 540/2002 Sb., účinné do 31. 1. 2008 (platné tedy v době činu), od 1. 2. 2008 pak vyhlášky ministerstva financí č. 3/2008 Sb.
Soud prvního stupně, s jehož postupem souhlasil i soud odvolací, určil výši způsobené škody na podkladě znaleckého posudku znalce Ing. Pavla Titla ze dne 4. 2. 2011, č. 5569-027/11. Rozsah škodlivého následku, k němuž mělo dojít prodejem předmětných nemovitostí, soud stanovil jako rozdíl mezi znalcem vypočtenou tzv. obvyklou cenou nemovitostí a cenou, za kterou obviněný nemovitosti skutečně prodal. Z obsahu písemně zpracovaného znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady nemovitostí, je patrné, že znalec při jejím určování postupoval podle zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášky č. 540/2002 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění vyhlášky č. 640/2004 Sb. (dále jen „vyhláška č. 540/2002 Sb.“). Tzv. „obvyklou cenu“ prodávaných nemovitostí znalec stanovil kombinací administrativní ceny, věcné a výnosové hodnoty nemovitostí prostřednictvím „váženého průměru dle Naegeliho“ v částce 1,6 mil. Kč. Přitom zákon č. 151/1997 Sb. ve svém ustanovení §2 odst. 1 přímo upravuje způsob zjištění obvyklé ceny majetku a služeb, který však neodpovídá „metodě“ užité znalcem v dané věci, dále pak citovaný zákon v ustanovení §4 umožňuje ocenění nemovitých staveb nákladovým, výnosovým nebo porovnávacím způsobem nebo jejich kombinací.
Z obsahu znaleckého posudku zpracovaného Ing. Pavlem Titlem není zřejmé, kterým z uvedených způsobů znalec při zjišťování obvyklé ceny předmětných nemovitostí postupoval. V rámci určení jednotlivých druhů cen sice odkazoval na vyhlášku č. 640/2004 Sb., avšak výpočty věcné a výnosové hodnoty nemají oporu v žádné z metod uvedených v citovaném zákonném předpisu. Navíc znalec stanovil jednotlivé hodnoty rozdílnými částkami pohybujícími se v rozsahu od cca 300.000,- Kč do cca 8 mil. Kč. Ani způsob označení jednotlivých cen není zcela v souladu se zákonnou úpravou (administrativní cena, věcná hodnota). Jeho závěry proto nepůsobí přesvědčivě, zejména proto, že výsledná „obvyklá cena“ předmětných nemovitostí se pohybuje na samé dolní hranici rozpětí, z něhož vycházel při jejím určení, a kontrastuje rovněž se znaleckými posudky ze dne 5. 4. 2005, č. 3915-72/05, a ze dne 5. 4. 2005, č. 3915-73/05, které on sám vypracoval necelý rok před uzavřením předmětné kupní smlouvy z 1. 3. 2006. Tehdy ocenil totožné nemovitosti na více jak dvojnásobek současné hodnoty, a to částkou cca 3.3 mil. Kč.
Nejvyšší soud připomíná, že soud hodnotí znalecký posudek volně jako každý jiný důkaz (§2 odst. 6 tr. ř.) a není jím bezpodmínečně vázaný (viz rozhodnutí č. 40/1972-I. Sb. rozh. tr.). Ačkoli znalecký posudek zpracovaný Ing. Pavlem Titlem v dané věci byl zatížen uvedenými nesrovnalostmi a způsob určení tzv. „obvyklé ceny“ prodávaných nemovitostí neodpovídal ani jedné z metod upravených v citovaném zákoně, soud prvního stupně se spokojil s jeho písemnou formou, nepovažoval za nutné osobně znalce vyslechnout v hlavním líčení a učinil tento důkaz podkladem pro svůj výrok o vině. Odvolací soud se poté ani nesnažil jakkoli vypořádat s otázkou správnosti určení rozsahu škody jako jednoho z obligatorních znaků trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a ponechal veškeré odvolací námitky zcela bez povšimnutí. Napadené usnesení se tak stalo v podstatě nepřezkoumatelným, když neodpovídá požadavkům kladeným na odůvodnění, jak je stanoví trestní řád v ustanovení §125 odst. 1 s použitím §138 tr. ř.
Dovolací soud tak shledal výhrady obviněného, jež uplatnil ve svém dovolání k určení výše škody soudy nižších stupňů, za zcela oprávněné. Znalecký posudek v daném případě skutečně vzbuzuje značné pochybnosti o způsobu, jakým byly oceněny nemovitosti, s nimiž obviněný disponoval. Přitom podmínkou trestní odpovědnosti obviněného je v dané věci mj. i určení hodnoty prodaných nemovitostí, tj. stanovení ceny, kterou mohl obviněný v rozhodné době získat jejich prodejem. Teprve po zjištění rozdílu mezi takto určenou cenou a částkou, kterou společnost zastoupená obviněným za svůj majetek skutečně obdržela, bylo možné rozhodnout o způsobení škody na spravovaném, resp. opatrovaném majetku, a při naplnění dalších znaků skutkové podstaty o vině a trestu. Napadené usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně tak v této části výroku o vině nemohly obstát.
Úvodem považuje Nejvyšší soud za nutné upozornit na změnu právní úpravy ustanovení §126 tr. zák., provedenou zákonem č. 296/2007 Sb., jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2008. Do 31. 12. 2007 se jednalo o trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu, přičemž ustanovení §126 obsahovalo dvě samostatné skutkové podstaty. Podle odst. 1 byl postižen, kdo po prohlášení konkursu mařil nebo hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, a tím ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo zpeněžení tohoto majetku. Skutková podstat odstavce 2 dopadala na pachatele, který nesplnil svou zákonnou povinnost podat návrh na prohlášení konkursu. Citovanou novelou byl trestný čin přejmenován vzhledem k nové úpravě úpadkového práva na „porušení povinnosti v insolvenčním řízení“, a dopustil se jej ten, kdo v insolvenčním řízení mařil nebo ztěžoval výkon funkce insolventního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Původní odstavec 2 pak byl zcela vypuštěn. V současné době upravuje podmínky trestnosti trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení ustanovení §225 tr. zákoníku, který spáchá ten, kdo v insolventním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení.
Vzhledem k tomu, že konkurs na majetek úpadce v posuzované trestní věci byl prohlášen v březnu 2008, přichází v úvahu právní posouzení druhého ze skutků, jimiž byl obviněný F. S. uznán vinným, jako trestný čin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. ve znění zákona č. 296/2007 Sb., event. s ohledem na §2 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §16 odst. 1 tr. zák., není vyloučeno použití nové právní právní úpravy, pokud by to pro obviněného bylo příznivější. Za maření výkonu funkce insolvenčního správce se přitom považovalo (a platí to i nyní v případě přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §225 tr. zákoníku účinného od 1. 1. 2010) jednání, jímž pachatel znemožnil výkon funkce insolvenčního správce v době, kdy měl být plněn v určitém probíhajícím insolvenčním řízení. Takové jednání pachatele tedy bylo způsobilé zcela zabránit faktickému provedení příslušného úkonu insolvenčního správce. Pokud jde o znak spočívající ve ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, musí jít o takové jednání pachatele, které podstatným způsobem omezovalo jednotlivé úkony insolvenčního správce v insolvenčním řízení. Na rozdíl od maření výkonu funkce insolvenčního správce ovšem ztěžování nebylo způsobilé zcela zabránit tomu, aby mohl insolvenční správce provést potřebné úkony vyplývající z jeho funkce. Obě shora popsané alternativy protiprávního jednání pachatele posuzovaného trestného činu musely současně vést k ohrožení účelu insolvenčního řízení, jímž se rozumí uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným úpadkem nebo hrozícím úpadkem dlužníka tak, aby došlo k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a to některým z těch postupů, které stanoví insolvenční zákon [viz §1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), účinného od 1. 1. 2008 – dále také jen „insolvenční zákon“]. Přitom podle §89 odst. 19, 20 tr. zák. se uvedené závěry obdobně uplatní i pro konkursní a vyrovnávací řízení zahájená podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), před účinností insolvenčního zákona (viz §432 odst. 1 insolvenčního zákona).
Následkem jednání pachatele, kterým mařil nebo ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty ve smyslu §126 tr. zák., tedy muselo dojít k ohrožení účelu konkursního řízení podle zákona o konkursu a vyrovnání; konkrétně uspořádání majetkových poměrů dlužníka, který byl v úpadku, a dosažení poměrného uspokojení věřitelů z majetku tvořícího konkursní podstatu, a to za podmínek stanovených citovaným zákonem (viz §1 odst. 1 a §2 odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání).
Ve vztahu k dovolacím námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za nutné konstatovat, že soud prvního stupně vymezil následek posuzovaného trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle §126 tr. zák. ve skutkovém zjištění popsaném ve výroku rozsudku pouze obecně s tím, že obviněný „ohrozil úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty“. Ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku není možné posoudit, jakými úvahami a na podkladě jakých důkazů dospěl soud k závěru, že úplné a správné zjištění majetku úpadce bylo ohroženo. Soud bez dalšího konstatoval, že konkursní správkyně musela vynaložit zvýšené úsilí a vlastní aktivitu, aby mohla určit majetek patřící do konkursní podstaty. Pokud jde o odvolací soud, který ponechal rozsudek soudu prvního stupně bez připomínek i v této části výroku o vině, Nejvyšší soud nepovažuje za nutné znovu připomínat již zmíněné výhrady k obsahu napadeného usnesení soudu druhého stupně, které v podstatě neobsahuje žádný konkrétní poznatek či úvahu týkající se posuzovaného případu. Z rozhodnutí okresního soudu je možné dovodit, že jednání, jímž měl obviněný ztížit výkon funkce konkursní správkyně, mělo spočívat v tom, že nesplnil svou povinnost zakotvenou v §17 zákona o konkursu a vyrovnání předložit do třiceti dnů od prohlášení konkursu seznam majetku a závazků společnosti s uvedením dlužníků a věřitelů a účetnictví, správkyni konkursní podstaty nesdělil, kde se nachází movité věci dlužníka, a ta musela vynaložit vlastní aktivitu a zvýšené úsilí, aby si potřebné podklady opatřila. Na druhou stranu však z popisu konkrétních skutkových okolností nevyplývá míra ohrožení účelu konkursního řízení, či zda k němu vůbec došlo v důsledku nečinnosti obviněného. O tom, že si soud neujasnil řádným způsobem potřebu objasnit skutek tak, aby byla naplněna i podmínka ohrožení účelu insolvenčního řízení nakonec odpovídá i nesprávné znění tzv. právní věty výroku rozsudku, která uvedený formální znak skutkové podstaty zcela postrádá. Pokud jde o samotné znění této právní věty, resp. její části, ani ta neodpovídá právní úpravě znění ustanovení §126 tr. zák. účinné v době spáchání činu. Obsahuje totiž pojem „hrubě ztěžoval..“, ačkoli v rozhodné době k trestnosti činu postačovalo, jestliže pachatel „ztěžoval“ výkon funkce insolvenčního správce. Až v nové právní úpravě trestního práva hmotného, tj. u přečinu podle §225 tr. zákoníku, pokud pachatel jedná tak, že výkon funkce insolvenčního správce ztěžuje, musí jít o hrubé ztěžování.
Nejvyšší soud dále považuje za nutné připomenout názor judikatury vyjádřeny v u snesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 777/2005, publikovaném pod č. T 811v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, sešit 17, ročník 2005, v němž vyložil, že pokud je uvedený trestný čin spatřován v tom, že obviněný odmítl předat správci konkursní podstaty účetní doklady, je třeba ve skutkových zjištěních odsuzujícího rozsudku specifikovat, o jaké konkrétní doklady podle zákona o účetnictví se jedná a jakým způsobem jejich nepředání správci konkursní podstaty ohrozilo úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty nebo jeho zpeněžení. Předpokladem trestní odpovědnosti pak je, že obviněný měl takové účetní doklady ve své dispozici a mohl je vydat správci konkursní podstaty. S ohledem na tyto závěry je možné přisvědčit obviněnému, že nepředání účetnictví z let 1999-2004 pravděpodobně nemělo vliv na řádný běh konkursního řízení, přinejmenším lze o takovém důsledku pochybovat.
Nejvyšší soud tedy po přezkoumání napadeného usnesení a jemu předcházejícího řízení v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání obviněného Františka Smetky zjistil, že soudy obou stupňů pochybily v rámci hmotně právního posouzení obou skutků, jimiž byl obviněný uznán vinným. Zásadní výhrady, které obviněný ve svém dovolání uplatnil proti naplnění znaků skutkových podstat obou trestných činů, za něž byl odsouzen, shledal Nejvyšší soud oprávněnými. Napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 9 To 339/2011, je zatíženo vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě, neboť odvolací soud zamítl řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 15. 4. 2011, sp. zn. 2 T 40/2009, přestože byl v tomto řízení dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. skutky byly nesprávně právně posouzeny. Pokud se obviněný domáhal existence dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, ten nepřicházel v úvahu, neboť odvolání obviněného bylo krajským soudem projednáno ve veřejném zasedání. Uvedená první alternativa tohoto dovolacího důvodu nemůže být naplněna nedostatečným odůvodněním rozhodnutí soudu druhého stupně. Za této situace Nejvyšším soud zrušil obě citovaná rozhodnutí soudů nižších stupňů včetně obsahově navazujících rozhodnutí. Protože vada zjištěná v dovolacím řízení měla svůj původ v řízení před soudem prvního stupně, přikázal dovolací soud tomuto soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
V rámci nového projednání bude na okresním soudu, aby odstranil vady vytčené v usnesení Nejvyššího soudu. Především bude třeba vyžádat doplnění znaleckého posudku s jasným pokynem určit cenu převáděných nemovitostí v době uzavření kupní smlouvy tak, aby skutečně odrážela možnosti prodeje v daném místě a čase. Pokud by stávající znalec nebyl schopen takovou cenu stanovit, nezbyde, než ustanovit za tímto účelem jiného znalce z oboru. Teprve poté, co bude mít soud potřebný podklad pro výpočet škody jako znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku, bude moci právně posoudit svá zjištění způsobem odpovídajícím příslušné skutkové podstatě tohoto činu. Samozřejmě musí zohlednit všechny okolnosti, které mu stanoví zákon včetně přesvědčivého odůvodnění rozhodnutí. U druhého ze skutků se pak soud zaměří na objasnění otázky naplnění znaku „ohrožení účelu insolvenčního řízení“, za tímto účelem doplní dokazování nejméně výslechem správkyně konkursní podstaty svědkyně Mgr. Kateřiny Cejnarové, event. provede důkazy další. Rovněž bude třeba, aby podle výsledků svých zjištění neopomněl již citovanou změnu podmínek trestnosti, kdy podle nové právní úpravy musí jíž o hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce, ačkoli podle zákona účinného v době spáchání činu nemuselo jít o ztěžování vyšší intenzity tj. hrubé. Současně bude třeba, aby soud prvního stupně důsledně aplikoval platné znění právní úpravy trestního práva hmotného, které bude reflektovat jeho skutková zjištění a přihlédne i k již citovaným ustanovením o časové působnosti trestního zákona, resp. trestního zákoníku (§16 odst. 1 tr. zák., §2 odst. 1 tr. zákoníku). Rovněž v tzv. právních větách vyjádří přesné znění skutkové podstaty příslušného trestného činu, odpovídající popisu skutku.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu, který vyslovil v tomto dovolacím rozhodnutí a podle §265s odst. 2 tr. ř. je také povinen respektovat zákaz reformationis in peius.
Závěrem Nejvyšší soud považuje z vhodné se ještě vyjádřit k námitkám obviněného týkajícím se oprávnění konkursního soudu učinit přiměřená opatření k tomu, aby úpadce splnil své povinnosti. Dovolací soud odkazuje na své usnesení ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 6 Tdo 153/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy pod č. 6, sešit 6/2004, str. 236, ve kterém vyložil, že spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu a vyrovnání podle §126 tr. zák., ve znění účinném do 30. 4. 2000, (a stejně tak spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák., ve znění účinném od 1. 5. 2000) nebylo podmíněno úmyslným nesplněním jen takových povinností, které byly stanoveny nebo konkretizovány rozhodnutím soudu v řízení o konkursu. Uvedeného trestného činu se mohl (a i nyní může) dopustit též úpadce, který úmyslně nesplní své povinnosti vyplývající přímo z ustanovení §17 až §18 zákona o konkursu a vyrovnání, a to bez ohledu na skutečnost, zda soud v řízení o konkursu učinil jiná opatření k vynucení těchto povinností. Nezáleží rovněž ani na tom, zda návrh na prohlášení konkursu podal úpadce sám nebo některý z jeho věřitelů. V tomto směru tedy námitka obviněného nemá opodstatnění. Pokud jde o dovolací výhradu použití zásady subsidiarity trestní represe v dané trestní věci, Nejvyšší soud se s ohledem na způsob svého rozhodnutí o podaném dovolání k této otázce nevyjadřoval, bude totiž záležet na výsledku nového hlavního líčení a následně i odvolacího řízení, v němž bude moci uplatnit tuto část své obhajoby a je na úvaze soudů nižších stupňů, aby se s ní vypořádaly. V současném stadiu řízení nelze předjímat otázky potřeby trestního postihu jednání, pro které byla na obviněného podána obžaloba.
O podaném dovolání mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání, neboť byly splněny zákonné podmínky uvedené v §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2012
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová