ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1440.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1440/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2005 o dovolání podaném obviněnou H. K., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 4 To 160/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 21 T 74/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 21 T 74/2004, byla obviněná H. K. uznána vinnou trestnými činy lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., za které jí byl podle §235 odst. 2 tr. zák. a 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle §226 písm. b) tr. ř. byla obviněná zproštěna části obžaloby.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 4 To 160/2004, kterým napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněné H. K. podle §235 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Ostravě ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně napadla obviněná H. K. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Tento svůj mimořádný opravný prostředek opřela o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění dovolání obviněná k výroku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně namítla především neurčitost popisu skutku, neboť v jeho popisu není určen rozsah jí poskytnutých finančních prostředků poškozené. Ani soudem konstatované zjištění, že obviněná měla prostředky půjčovat opakovaně a dlouhodobě, nemůže podle jejího názoru nedostatek určitosti skutku zhojit. Není také zřejmé, proč, jak a kým byla E. H. nucena platit požadované splátky. Nepřípustnou neurčitostí trpí podle názoru dovolatelky i výrok pod bodem 2. napadeného rozhodnutí, neboť kritický den je vymezen značně široce obdobím od 1. do 31. 12. 2003, čímž je omezeno její právo na obhajobu proti žalovanému skutku. V dalších námitkách dovolatelka uvedla, že skutková zjištění soudů obou stupňů nekorespondují s provedenými důkazy a jsou založena na rozporech ve výpovědích svědkyň, které v dovolání konkretizovala. Vznikl tak extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a vyslovila přesvědčení, že skutkový stav věci nebyl vůbec zjištěn resp. byl zjištěn zmatečně. Proto navrhla, aby dovolací soud zrušil obě napadená rozhodnutí a přikázal věc Okresnímu soudu v Novém Jičíně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v písemném vyjádření k dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. uvedl, že nedostatek určení počtu, data a výše půjček nelimituje trestnost jednání obviněné, neboť skutkovou podstatu trestného činu lichvy podle §253 tr. zák. by mohl naplnit i jediný takový případ. Rozsah lichvářských půjček má vliv toliko na posouzení stupně společenské nebezpečnosti takového jednání a v zásadě stačí konstatování dlouhodobosti a opakovanosti. Popis druhého skutku pak obsahuje všechny rozhodné okolnosti, jež dovolují jednání obviněné kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.
Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud nejprve zkoumal splnění podmínek přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem, a posoudit důvodnost relevantních námitek.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí být v dovolání skutečně tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku vymezeného ve výroku napadeného rozhodnutí, nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V opačném případě nelze dovodit, že dovolatelem byl uplatněn důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale důvod jiný.
Dovolatelka k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítla neurčitost popisu skutku výroku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že neobsahuje konkrétní výši finančních částek, jež měla poškozené poskytovat. Tato námitka zpochybňuje správnost právního posouzení skutku a po obsahové stránce tak odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu. Dovolací soud proto posoudil v rozsahu těchto námitek právní posouzení předmětného skutku a vytýkané vady shledal zjevně neopodstatněnými. Skutek popsaný ve výroku Okresního soudu pod bodem 1. zahrnuje veškeré zákonem vyžadované znaky pro jeho právní kvalifikaci jako trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák.
Trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv palichva). V posuzovaném případě byla obviněná uznána vinnou z jednání spočívajícího v tom, že lichvářské plnění, tedy plnění, jehož hodnota je k hodnotě plnění poškozenému v hrubém nepoměru, dala sobě poskytnout (alinea první). Určitost zjištění tohoto plnění byla dovolacími námitkami zpochybněna a bylo třeba se jimi zabývat.
Závěr o naplnění znaku hrubého nepoměru vzájemných plnění u trestného činu lichvy je třeba dovozovat ze vzájemného srovnání hodnoty těchto plnění, nikoli z jejich konkrétní výše, neboť tuto zákon jako znak skutkové podstaty neobsahuje. Je přitom třeba zvažovat vedle hodnotového poměru vzájemných plnění i dobu, na kterou je půjčka uzavřena (viz rozhodnutí č. 5/2001-I. Sb. rozh. tr.). Podle stávající právní praxe (viz rozhodnutí č. T 597/2004, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, sv. 25) má lichvářskou povahu sjednaný lichvářský úrok např. ve výši 66 % ročně.
Podle výroku rozsudku soudu prvního stupně se obviněná trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 dopustila tím, že „v období od nejméně 1. 6. 2000 do nejméně 31. 1. 2004 v B. opakovaně půjčovala E. H. finanční částky v rozsahu zejména od 2.000,- Kč do 7.000,- Kč s tím, že jmenovaná byla povinna tyto peníze jí vracet do 1 měsíce s úrokem nejméně 30% a ta tak skutečně činila, přičemž obviněná si byla vědoma, že E. H. je na mateřské dovolené, její manžel je evidován jako uchazeč o zaměstnání na úřadu práce, pobírají pouze dávky státní sociální podpory a z těchto dávek E. H. byla nucena požadované splátky včetně úroků platit“. Svá skutková zjištění ohledně výše a četnosti poskytovaných finančních prostředků doplnil soud I. stupně v odůvodnění svého rozsudku. Poškozená si podle závěru okresního soudu (srov. str. 3 rozhodnutí: „Z výpovědi svědkyně E. H. bylo zjištěno…“) od roku 2000 půjčovala nejprve částky kolem 2.000,- Kč s měsíčním třicetiprocentním úrokem, později i vyšším. Půjčovala si takto někdy 2.000,- Kč, někdy až 7.000,- Kč, a to každý měsíc nejméně do února 2004. Celkem měla obviněná poškozené půjčit 180.000,- až 200.000,- Kč.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že soudy obou stupňů v právním posouzení tohoto jednání nepochybily, když jej kvalifikovaly jako trestný čin lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák., a námitce nedostatečného určení rozsahu opakovaného plnění poskytovaného poškozené nelze přisvědčit. Popsaný skutkový stav obsahuje zjištění, ze kterých lze dovodit naplnění znaku „plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru“. Protože rozsah (přesná výše) poskytnutého plnění není u trestného činu lichvy znakem skutkové podstaty, je pro závěr o jeho spáchání v posuzovaném případě dostatečným zjištění, že obviněná po dobu tří a půl roku opakovaně každý měsíc půjčovala poškozené finanční částky v rozsahu od 2.000,- Kč do 7.000,- Kč s měsíčním úrokem nejméně 30% (který odpovídá ročnímu úroku nejméně 360%). V tomto smyslu již soud I. stupně zjevně reagoval na totožné námitky obhajoby obviněné, zejména pak na str. 7 svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil své úvahy, které vyústily v konstatování o vině obviněné trestným činem lichvy podle §253 odst. 1, alinea první. Rovněž i odvolací soud se na str. 7 svého rozhodnutí podrobněji zabýval zjištěnými okolnostmi, za nichž docházelo k opakovanému půjčování peněz obviněnou poškozené. Závěrům soudů obou stupňů je nutné přisvědčit a Nejvyšší soud neshledal pochybení v právním posouzení tohoto skutku. Obviněná znala podrobně sociální a finanční situaci rodiny poškozené, kterou je možné charakterizovat jako situaci tíživou. S ohledem na možnosti poškozené uspokojovat naléhavou potřebu materiálního zajištění fungování své domácnosti výlučně ze sociálních dávek, docházelo díky jednání obviněné, která pravidelně svými půjčkami přispívala poškozené na provoz domácnosti, k dalšímu zadlužování poškozené právě díky úrokům, jež si jako plnění obviněná stanovila. Není tedy pochyb o tom, že pohledávky obviněné měly lichvářskou povahu, jak je správně posoudily i soudy obou stupňů. Stejně tak bylo zapotřebí odmítnout jako zjevně neopodstatněnou námitku, podle které nebylo zřejmé, proč, jak a kým byla poškozená nucena platit požadované splátky. Vynucení poskytnutí plnění na poškozeném není znakem skutkové podstaty trestného činu lichvy podle §253 odst. 1 tr. zák. a absence skutkových zjištění v tomto směru nemůže ovlivnit závěr o jeho spáchání. Jinak řečeno, obviněná se tohoto trestného činu dopustila již tím, že sobě dala poskytnout lichvářské plnění, a to přesto, že placení částek zřejmě nebylo na poškozené zvlášť vynucováno.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítla nepřípustnou neurčitost výroku pod bodem 2. odsuzujícího rozsudku soudu I. stupně, neboť kritický den byl vymezen značně široce od 1. do 31. 12. 2003. Tato námitka rovněž odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť hmotně právní posouzení naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu je podmíněno i časovému vymezení skutku. Z věcného hlediska však nebylo možno výhradě dovolatelky přisvědčit.
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá takový čin na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Obviněná se podle výroku rozhodnutí soudu prvního stupně dopustila tohoto trestného činu tím, že „v nezjištěném dni v období od 1. 12. 2003 do 31. 12. 2003 v B., v domě na ulici O. v bydlišti D. K., jako obžalovaná ze spáchání trestného činu lichvy podle §253 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. opakovaně sdělovala jmenované svědkyni ve své trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 3 T 9/2003, že pokud bude před Okresním soudem v Novém Jičíně vypovídat proti ní, tak její rodina či někdo jiný ji fyzicky napadne či ji srazí auto, přičemž D. K. dne 14. 1. 2004 před okresním soudem jako svědkyně uvedla, že si od jmenované půjčovala částky 100,- Kč až 200,- Kč s tím, že jí vracela pouze částku, kterou si půjčila, což se však nezakládalo na pravdě.“
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že časové určení trestné činnosti v tomto případě nevylučuje závěr o naplnění znaků trestného činu a není ani v rozporu s požadavkem určitosti výroku odsuzujícího rozsudku vyplývajícímu z ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. Časové vymezení jednání obviněné ve shora citované tzv. skutkové větě výroku ad 2) rozsudku soudu prvního stupně odpovídá jednomu měsíci, v jehož průběhu obviněná opakovaně vyhrožovala poškozené fyzickým napadením a sražením autem, pokud jako svědkyně v jiné trestní věci obviněné nebude vypovídat podle jejích představ. Protože v inkriminované době nátlak obviněné probíhal opakovaně, tzn. několikrát během jednoho měsíce, navíc obě ženy žily v sousedství, nebylo nutné přesněji vymezovat časové období, kdy mělo k výhrůžkám docházet. Časové vymezení předmětného skutku je dostatečně určité tak, aby nemohl být zaměněn s jiným. Požadavek na přesnější zpětné vymezení okamžiku spáchání trestného činu v dokazování by v tomto případě byl nadbytečný, zřejmě i prakticky nemožný a byl by v rozporu s účelem trestního řízení vyplývajícímu zejména z ustanovení §1 odst. 1 věty první tr. ř. Naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. zák. je navíc možné bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi (srov. rozhodnutí č. 15/2002 Sb. rozh. tr.). I z tohoto ohledu je zřejmé, že u tohoto trestného činu časová identifikace nemá vliv na závěr o naplnění znaků jeho skutkové podstaty. Lze také uvést, že citované časové určení jednoho měsíce, v jehož průběhu mělo opakovaně docházet ke slovním výhrůžkám, nikterak nevybočuje z právní praxe zastávané soudy v obdobných případech.
Obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku také zpochybnila skutková zjištění soudů obou stupňů, které podle jejího názoru nekorespondují s provedenými důkazy a jsou založena na rozporech ve výpovědích svědkyň, s nimiž se soudy řádně nevypořádaly. Nejvyšší soud ve vztahu k těmto dovolacím námitkám shledal, že z hlediska jejich obsahu neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je vyložen shora, ani žádnému jinému z důvodů dovolání taxativně vymezených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací námitky totiž směřují do oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto hodnocení. Dovolání podané z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nelze tedy namítat vady právního posouzení z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Přezkum správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně dovolacím soudem je vyloučen, neboť zákonný výčet dovolacích důvodů v §265b tr. ř. je taxativní a nesprávnost skutkových zjištění není v tomto ustanovení jako důvod dovolání uvedena. Ohledně těchto námitek by proto přicházelo v úvahu jejich odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jedná-li se o dovolání zjevně neopodstatněné. Protože stanoviska obviněné vyslovená v posuzovaném dovolání jsou v rozporu se stanovisky dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí podaného dovolání a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová