ECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1488.2016.1
sp. zn. 5 Tdo 1488/2016-63
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2016 o dovolání, které podal obviněný J. B. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 5 To 83/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 47 T 3/2012, byl obviněný J. B. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), za nějž byl odsouzen podle §206 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále mu soud prvního stupně podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti let.
2. Podle §228 odst. 1 tr. řádu soud uložil obviněnému povinnost nahradit škodu poškozeným obchodním společnostem LICHT CENTER, s. r. o., ve výši 7 114 228 Kč, ČSOB Leasing, a. s., ve výši 69 620 Kč a VB Leasing CZ, spol. s r. o., ve výši 170 526,50 Kč. Dále byla podle §229 odst. 2 tr. řádu poškozená obchodní společnost LICHT CENTER, s. r. o., odkázána se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 1 tr. řádu byli ostatní poškození (pro jejich přesnou specifikaci viz výrok o náhradě škody rozsudku soudu prvního stupně) se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Společně stíhaný spoluobviněný JUDr. O. K. byl citovaným rozsudkem podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 4. 1. 2012, sp. zn. 1 Zt 359/2011, pro skutek popsaný pod bodem I., jenž byl kvalifikován jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“).
4. Trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se obviněný J. B. dopustil tím, že jako jediný jednatel a společník v obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o. (do 22. 1. 2009), přestože tato obchodní společnost měla neuhrazené závazky u svých dodavatelů, poté, co se M. Ď. dne 29. 12. 2008 stal jednatelem a společníkem v obchodní společnosti RIS energo, s. r. o., dne 20. 1. 2009 na tuto obchodní společnost postoupil smlouvu o dílo (SST-SMLO-15108) uzavřenou s obchodní společností STAFIN pozemní stavitelství, s. r. o., a dne 20. 1. 2009 uzavřel dohodu o ukončení smlouvy o dílo, a následně s cílem získat finanční prostředky z majetku obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., které měla na účtu, a s cílem z této obchodní společnosti vyvést vozidla, stroje a motocykly, a buď získat finanční hotovost pro sebe nebo si vozidla ponechat ke své potřebě nebo potřebě spřízněných osob, učinil řadu zastíracích úkonů, které měly jeho záměr zlegalizovat, a to tak, že:
dne 22. 1. 2009 uzavřel smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti LICHT CENTER, s. r. o., s bezdomovcem Z. R. z Maďarska za smluvenou odměnu, dále podepsal předávací protokol a dvě plné moci (obě s platností do 15. 3. 2009), které mu udělil Z. R. k jednání s dodavateli a odběrateli této obchodní společnosti, k vyhotovení a podpisu smluv a jejich dodatků, k výběrům z bankovního účtu, k podpisu příkazu k úhradě a k předání finančních prostředků jednateli obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o.,
a jelikož si nadále ponechal dispoziční oprávnění k účtu obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., postupně z něj v období od 20. 1. do 27. 2. 2009 vybral finanční hotovost celkem ve výši 5 793 000 Kč , dále ve dnech 10. 2. 2009 a 17. 2. 2009 prodal movitý majetek výše uvedené obchodní společnosti za cenu celkem 754 992 Kč, přičemž finanční prostředky (vybrané z účtu obchodní společnosti a utržené za prodej uvedených vozidel) si ponechal pro vlastní potřebu, čímž způsobil obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., škodu ve výši 6 547 992 Kč, což se snažil zakrýt tím, že nechal vyhotovit fiktivní příjmový pokladní doklad ze dne 6. 3. 2009 na částku 3 200 000 Kč a fiktivní stvrzenku ze dne 14. 3. 2009 na částku 2 678 508 Kč, potvrzující předání finanční hotovosti v celkové výši 5 878 508 Kč novému jednateli obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., (tj. osobě Z. R.),
dále od 22. 1. 2009 nejméně do 1. 3. 2010 si obviněný ponechal a nadále užíval rypadlový nakladač Fermec Ferguson Industrial, který měla obchodní společnost LICHT CENTER, s. r. o., ve finančním pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností ČSOB Leasing, a. s., a nákladní automobil Mercedes LP 913/42 (včetně nástavby nosiče kontejnerů a vanovým kontejnerem), který měla obchodní společnost LICHT CENTER, s. r. o., ve finančním pronájmu na základě leasingové smlouvy uzavřené s obchodní společností VB Leasing CZ spol. s r. o., a způsobil tak poškozené obchodní společnosti ČSOB Leasing, a. s., škodu ve výši 103 250 Kč, poškozené obchodní společnosti VB Leasing CZ spol. s r. o., škodu ve výši 170 526,50 Kč a poškozené obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., škodu ve výši 566 236,80 Kč,
tj. výše uvedeným jednání způsobil poškozené obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., škodu v celkové výši 7 114 228 Kč.
5. Rozsudek soudu prvního stupně napadli obviněný J. B. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obou obviněných odvoláními, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 5 To 83/2015, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.
II. Dovolání obviněného
6. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Ivana Brože. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
7. Obviněný nejprve obecně konstatoval, že jednání popsané ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem, a z toho důvodu nemá usnesení odvolacího soudu, kterým byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, zákonný podklad. Dále připomněl, že spolu s ním byl obžalován JUDr. O. K.; ten byl však Městským soudem v Praze obžaloby podle §226 písm. b) tr. řádu zproštěn. S tímto výrokem však dovolatel nesouhlasil a dodal, že to byl právě obviněný JUDr. O. K., kdo přivedl osobu vystupující jménem Z. R. k dovolateli. Dále připustil, že příjmový doklad sice podepsal „skutečný“ Z. R., neučinil tak ale v přítomnosti obviněného J. B. S ohledem na výše uvedené dospěl k názoru, že „pokud nebyla shledána vina obviněného JUDr. O. K., nelze převod finanční hotovosti, jakož i dalších movitých věcí posuzovat jako trestný čin, a nemůže být proto uvažováno o jeho trestní odpovědnosti.“ Soud prvního stupně měl podrobněji zkoumat účast JUDr. O. K. na věci a navíc provést další důkazy, zejména výslechy svědků B. K. a F. A. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu projednat a rozhodnout.
8. Obhájce J. B. JUDr. Ivan Brož následně zaslal prostřednictvím datové sítě do datové schránky Nejvyššího soudu podání nazvané jako „doplňující vyjádření k dovolání“, v němž uvedl, že „s ohledem na fakt, že obdržel od svého klienta doplňující podání, zasílá jej v příloze k posouzení soudu.“ Obviněný J. B. v tomto vyjádření konstatoval, že soudy nesprávně posoudily naplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu zpronevěry, když „je naprosto jednoznačné, že jediným možným úmyslem dovolatele mohlo být poškodit věřitele.“ Pokud Vrchní soud v Praze na straně 7 usnesení připustil, že jednání J. B. započalo jako trestný čin poškozování věřitele a další kroky byly toliko účelové, potom musel nutně dospět k právní kvalifikaci předmětného jednání jako trestného činu poškozování věřitele, která je pro dovolatele příznivější. Má za to, že oběma soudy tím byla porušena zásada „in dubio pro reo “.
III. Vyjádření k dovolání
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného J. B. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Zuzany Sýkorové (dále jen „státní zástupkyně“). V úvodu svého podání nejprve uvedla, že nastíněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit, neboť obviněný neuplatnil žádnou výhradu hmotněprávní povahy a jeho námitky tvoří výlučně nesouhlas se skutkovým závěrem soudu. Naopak lze podle státní zástupkyně konstatovat, že soudy obou stupňů v uvedené věci řádně zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy pečlivě hodnotily, přihlížely ke všem skutečnostem jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech v souladu s pravidly zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. řádu. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonem vymezeného dovolacího důvodu.
IV. Posouzení důvodnosti dovolání
10. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotněprávního ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. řádu, §89 a násl. tr. řádu, §207 a násl. tr. řádu a §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tento dovolací důvod může být naplněn pouze právní a nikoli skutkovou vadou, a to pouze tou, která má hmotněprávní charakter. Jeho podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky trestního zákoníku.
11. Výhrady obviněného, jež se snažil uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, však nesměřovaly proti vadám napadených rozhodnutí, které by měly svůj původ v hmotném právu, ale spočívaly výhradně v jeho nesouhlasu se zprošťujícím výrokem ohledně spoluobviněného JUDr. O. K. Jinými slovy obviněný J. B. založil svou (jinak velmi stručnou) dovolací argumentaci na jediné námitce, podle níž nemůže být sám trestně odpovědný za jednání popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, když nebyla rovněž „shledána vina“ u spoluobviněného JUDr. O. K. Taková výhrada nejenže nespadá pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný [srov. §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu]. Nad rámec uvedeného ještě Nejvyšší soud dodává, že podle §265d odst. 1 písm. b) tr. řádu má obviněný právo podat dovolání jen ve svůj prospěch a pouze proti takovému výroku rozhodnutí, který se ho bezprostředně dotýká. Proto obviněný J. B. nemohl podat dovolání ve prospěch ani v neprospěch svého spoluobviněného, což sice zřejmě neměl ani na mysli, nicméně se snažil tohoto zprošťujícího výroku ohledně spoluobviněného JUDr. O. K. pro sebe využít jako argument pro vlastní zproštění obžaloby. Takové úvahy však jsou mimo princip individuální trestní odpovědnosti, která musí být zkoumána u každého z obviněných samostatně a to ze všech zákonem vyžadovaných hledisek, tj. též u případných spolupachatelů na trestném činu.
12. Námitky proti nedostatečnému rozsahu dokazování, resp. proti procesnímu postupu soudů, jimiž nevyhověly návrhům obviněného na provedení dalších důkazů v trestním řízení (zejména výslechů svědků B. K. a F. A.), rovněž neodpovídají uvedenému dovolacímu důvodu, neboť nevytýkají vadu v použití hmotného práva. V této souvislosti je nutné odkázat na princip soudní nezávislosti, jak je zakotven v čl. 82 Ústavy České republiky. Ten mj. znamená právo soudu rozhodnout, který z důkazů v trestním řízení provede, přitom není vázán návrhy stran, současně může z vlastní iniciativy sám provádět důkazy, jež považuje za významné pro rozhodnutí o obžalobě. Při zamítnutí návrhů na doplnění dokazování je jeho povinností, aby svůj postup přesvědčivě vysvětlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 463/2000, publikovaný pod č. 122/2001 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2011, sp. zn. II. ÚS 664/11, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015, sp. zn. 5 Tdo 722/2015). Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně provedl v trestním řízení naprosto vyčerpávající dokazování při respektování procesních předpisů, provedené důkazy řádně hodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu, jak mu ukládá ustanovení §2 odst. 6 tr. řádu, a zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí o podané obžalobě v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. řádu. Navíc pokud Městský soud v Praze nevyslechl osoby B. K. a F. A. (jednalo se o procesní návrh spoluobviněného JUDr. O. K., nikoli dovolatele J. B.), potom na straně 53 svého rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlil, proč tak učinil, čímž dostál požadavkům zákona na něj v otázce rozsahu dokazování kladeným.
13. Nejvyšší soud upozorňuje, že podání dodatečně zaslané (byť v době trvání lhůty k podání dovolání) obhájcem JUDr. Ivanem Brožem není možno považovat za řádné doplnění dovolání ve smyslu §265f odst. 2 tr. řádu. Jak vyplývá z ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce. Z obsahu i formy tohoto podání je zřejmé, že je nevypracoval obhájce JUDr. Ivan Brož, neboť ten k němu pouze přiložil přípis, v němž uvádí, že „s ohledem na fakt, že jsem obdržel od svého klienta doplňující podání, zasílám jej v příloze k posouzení soudu“. Je tudíž naprosto zřejmé, že ani obhájce obviněného, který je osobou oprávněnou podat jeho jménem dovolání včetně případného doplnění, nepovažoval toto podání za dovolání (resp. za doplnění dovolání), nýbrž za pouhé dodatečné vyjádření obviněného, jehož obhajobu v tomto trestním řízení vykonává. Za těchto okolností nemohl ani dovolací soud přisuzovat dodatečnému podání obviněného charakter dovolání, resp. jeho doplnění.
14. Proto již zcela nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud dodává, že i pokud by bylo možno k výhradám, jež byly obsahem vyjádření obviněného J. B., přihlédnout, jedná se o námitky zcela nedůvodné. V řízení před soudem bylo provedenými důkazy nad jakoukoli pochybnost zjištěno, že obviněný J. B., vědom si špatné finanční situace obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., ve které byl do 22. 1. 2009 jediným jednatel a společníkem, v úmyslu získat finanční prostředky, které měla tato obchodní společnost na účtu, a s cílem z ní vyvést další movitý majetek (vozidla, stroje a motocykly), nakládal s tímto majetkem obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., jako s vlastním a následné úkony (uzavření smlouvy o převodu obchodního podílu apod.) měly sloužit toliko k zakrytí jeho skutečného záměru tak, aby budily zdání běžné obchodní činnosti, přičemž svým jednáním způsobil této obchodní společnosti škodu přesahující 7 milionů korun (srov. tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Soudy obou stupňů proto zcela správně shledaly naplnění všech znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a námitku J. B., v rámci které se dožadoval právního posouzení jednání toliko jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona, je nutno označit za zcela nedůvodnou. Naopak, v této věci soudy zcela správně vystihly objektivně zjištěné skutečnosti, které zjednodušeně řečeno znamenaly, že obviněný jako jediný společník a statutární orgán obchodní společnosti si přisvojil cizí věci, které mu byly svěřeny (odejmul je trvale z dispozice vlastníka, a to ve svůj prospěch či ve prospěch jemu spřízněných osob), a způsobil tím škodu velkého rozsahu. V tomto směru tedy nelze soudům ničeho vytknout, neboť zvolená právní kvalifikace skutku, jak je popsána v odsuzující části výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, důsledně vystihuje jeden ze zásadních rozdílů skutkových podstat trestných činů zpronevěry a poškozování věřitele, resp. poškození věřitele, jímž je úmysl pachatele. Z uvedených skutkových okolností způsobu nakládání obviněného jak s penězi na účtu, tak i s movitým majetkem obchodní společnosti je zcela evidentní, že jeho hlavním cílem bylo vlastní obohacení či obohacení jemu spřízněných osob. Samozřejmě konečným důsledkem odstranění převážné části majetku obchodní společnosti je to, že existující věřitelé nebudou moci uspokojit své pohledávky ze zbylého majetku této obchodní společnosti jako dlužníka a budou tak „poškozeni“. Nicméně za těch okolností, které byly v tomto trestním řízení bez pochybností prokázány, tj. přisvojení si této části majetku obviněným, bylo nutné postihnout obviněného za zpronevěru, nikoli „jen“ poškozování věřitele. Vzhledem k tomu, že souběh obou těchto trestných činů není vyloučen (viz rozhodnutí č. 45/2009 Sb. rozh. tr.), přicházelo by v úvahu posouzení žalovaného jednání obviněného podle obou ustanovení hmotného práva trestního, avšak tím by došlo ke zhoršení postavení obviněného a k porušení zásady zákazu takové změny, jak bude vysvětleno níže.
15. Nesprávnou právní argumentaci lze v napadeném rozhodnutí shledat toliko ve vztahu k úvahám odvolacího soudu uvedeným na straně 8 usnesení, jež se týkaly možného jednočinného souběhu trestných činů zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a poškozování věřitele podle §256 tr. zákona. Vrchní soud v Praze zde konstatoval, že jednočinný souběh výše uvedených trestných činů obecně není vyloučen (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 45/2009 Sb. rozh. tr.), nicméně v tomto případě nemohlo být jednání obviněného J. B. posouzeno zároveň jako trestný čin poškozování věřitele, protože pachatelem zde může být pouze dlužník (jde o tzv. konkrétní subjekt). Z tohoto důvodu byl skutek kvalifikován „toliko“ jako zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku.
16. S takovou úvahou však Nejvyšší soud nemůže souhlasit. Soud druhého stupně zde totiž nezohlednil skutečnost, že objektivní stránka trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zákona zahrnuje dvě formy jednání , které jsou samostatnými skutkovými podstatami, a to poškozování vlastního věřitele – jednání se dopouští sám dlužník (§256 odst. 1) a poškozování cizího věřitele – jednání se dopouští jiná osoba než dlužník (§256 odst. 2). Podle ustanovení odstavce 2 je tudíž odpovědná jiná osoba než dlužník, přičemž je nerozhodné, zda o jednání pachatele nebo o jeho povaze dlužník (v tomto případě obchodní společnost LICHT CENTER, s. r. o., respektive její jednatel Z. R.) ví, či nikoli. Tato okolnost (obviněný J. B. nesplňoval podmínky tzv. konkrétního subjektu ve smyslu odst. 1 §256 tr. zákona) proto nemůže být důvodem pro neposouzení jednání obviněného zároveň jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákona (nyní trestný čin poškození věřitele podle §222 odst. 2 tr. zákoníku).
17. Nicméně i kdyby obviněný J. B. svým jednáním naplnil i všechny ostatní znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 2 písm. a), 3 tr. zákona (případně pokud odstraňoval majetek v době výkonu funkce jednatele obchodní společnosti LICHT CENTER, s. r. o., tak rovněž podle §256 odst. 1, 3 tr. zákona), vzhledem k tomu, že dovolání nebylo podáno rovněž nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného, nemohlo by s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius ve smyslu §265s odst. 2 tr. řádu v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v neprospěch obviněného (právní kvalifikace jednání obviněného jako jednočinného souběhu shora uvedených trestných činů by znamenala zhoršení jeho postavení, jež uvedená procesní zásada zakazuje). Proto i pokud by Nejvyšší soud vyslovil kasační výrok a věc vrátil soudům nižších stupňů (jak se dovolatel domáhal ve svém mimořádném opravném prostředku), nemohlo by pokračování řízení vést k jinému než vyslovenému výroku napadenému mimořádným opravným prostředkem.
V. Závěrečné shrnutí
18. Nejvyšší soud proto neshledal obsah dovolání obviněného J. B. relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a odmítl je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného než zákonného důvodu, aniž mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí i jemu předcházející řízení. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 11. 2016
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu