ECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1491.2004.1
sp. zn. 5 Tdo 1491/2004
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2005 o dovolání podaném obviněným R. V., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 13 To 253/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 6 T 12/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 10. 6. 2004, sp. zn. 6 T 12/2004, byl obviněný R. V. uznán vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák., za který mu byl podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Jako soud odvolací rozhodl ve věci Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 13 To 253/2004, kterým z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle §37 tr. zák. upustil od uložení dalšího trestu obviněnému.
Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný R. V. ve výroku o vině a trestu dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. Svůj mimořádný opravný prostředek opřel o důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný namítl, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není trestným činem z důvodu nepatrného stupně jeho společenské nebezpečnosti. Následky předmětného dopisu byly podle názoru dovolatele zcela nulové a dopis nebyl způsobilý v demokratické společnosti jakkoli narušit či ztížit činnost Nejvyššího soudu České republiky, ani ohrozit jeho vážnost a autoritu. Použití ustanovení trestního zákona musí být zkoumáno z hlediska čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z hlediska čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, zejména z hlediska, zda jde o opatření nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti, veřejné bezpečnosti či bezpečnosti státu. Trestní stíhání obviněného bylo ve zjevném rozporu se zásadou proporcionality a subsidiarity trestní represe. Obviněný poukázal na trend ve vyspělých demokratických státech spočívající v ústupu od postihu tzv. verbálních deliktů, ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. pak podle jeho vyjádření odporuje ústavnímu pořádku České republiky. Z výše uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil obviněného obžaloby, případně aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší státní zástupkyně se písemně vyjádřila k podanému dovolání prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství v Brně. Podle jeho názoru se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, neboť jednání obviněného dosáhlo společenské nebezpečnosti předpokládané v ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.
Z hlediska naplnění podmínek přípustnosti dovolání uvedených v §265a tr. ř. Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, a posoudit opodstatněnost relevantních dovolacích námitek.
Důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá případ, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolání podané z citovaného důvodu je tedy určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně učiněných ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení. Nejvyšší soud shledal, že dovolací námitky obviněného zpochybňují právní posouzení skutku a po obsahové stránce odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Z věcného hlediska však nebylo možno námitkám přisvědčit.
Za relevantní uplatněnému dovolacímu důvodu lze považovat námitku nedostatečného stupně společenské nebezpečnosti skutku, který byl kvalifikován jako trestný čin. Nejvyšší soud tedy přezkoumal důvodnost tvrzení obviněného zejména s ohledem na §3 odst. 4 tr. zák., přihlédl přitom k čl. 10 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a k praxi zastávané v obdobných případech Evropským soudem pro lidská práva. Bylo třeba zabývat se také námitkami obviněného, že předmětný dopis nezpůsobil žádné následky a nebyl způsobilý jakkoli narušit činnost Nejvyššího soudu nebo ohrozit jeho vážnost a autoritu.
Trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo hrubě urazí nebo pomluví státní orgán při výkonu jeho pravomoci nebo pro tento výkon. Jednáním pachatele musí být porušen nebo ohrožen objekt trestného činu, kterým je v tomto případě zájem na ochraně cti, vážnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti státních orgánů. Hrubou urážkou je zvlášť urážející útok na čest a vážnost státního orgánu. Použitím obecného a jednoznačného termínu \"státní orgán\" v §154 trestního zákona jsou v rozsahu stanovené skutkové podstaty chráněny státní orgány kolektivně a institucionálně (jako jednotlivé instituce). Objektem ochrany §154 odst. 2 tr. zák. nejsou instituce samy o sobě, ve své \"materializované\" podobě, ale poslání, jehož jsou v demokratické společnosti nositeli: jejich činnost zprostředkovává nerušenou funkci ústavního a právního státu (srov. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sešit 1/1993 – 94).
Z hlediska materiální stránky trestného činu – jeho společenské nebezpečnosti – je ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. nutno vzít v úvahu zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osobu pachatele, míru jeho zavinění a jeho pohnutku. Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (č. 43/1996 Sb. rozh. tr.).
V posuzovaném případě se obviněný trestného činu útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. dopustil podle zjištění soudu tím, že „dne 20. 1. 2003, v době výkonu trestu odnětí svobody, který vykonával ve věznici jako odsouzený napsal a následně odeslal dopis adresovaný Nejvyššímu soudu České republiky v Brně, kam byl doručen 5. 2. 2003, kdy na obálce dopisu i v obsahu dopisu jsou užity opakující se hanlivé a urážlivé výroky na adresu Nejvyššího soudu, typu: „Vy méněcenná bezcharakterní česká prasata“, a tím vyjadřoval nespokojenost s postupem jmenovaného soudu v jeho trestní věci v dovolacím řízení pod sp. zn. 5 Tdo 101/2003“.
Ve svém dopise založeném na č. l. 19 spisu obviněný celkem sedmkrát užil vůči Nejvyššímu soudu resp. jeho soudcům oslovení „Vy méněcenná bezcharakterní česká prasata“, dále uváděl, že „tito raději zabijí člověka než aby povolili šířit informace“, zpochybnil jejich schopnost psát a vyslovil přání aby byli „postříleni“. Dovolací soud ve shodě se soudy nižšího stupně shledal, že obviněný tímto dopisem hrubě urazil státní orgán (Nejvyšší soud České republiky) pro výkon jeho pravomoci (postup v dovolacím řízení ve věci sp. zn. 5 Tdo 101/2003, byť vytýkané průtahy vznikly v rámci řízení u soudu prvního stupně) a po formální i materiální stránce naplnil znaky citovaného trestného činu. Z hlediska stupně společenské nebezpečnosti je třeba vzít zřetel na význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, v podobě ohrožení cti, vážnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti nejvyššího článku soustavy obecných soudů České republiky, a způsob provedení činu spočívající v několikrát opakované hrubé slovní urážce instituce s konečným vyslovením přání „postřílení“ jejích představitelů. Jednalo se tedy o zvlášť urážející verbální útok vůči Nejvyššímu soudu směřující k ohrožení jeho důstojnosti a důvěryhodnosti. Společenská nebezpečnost skutku tak korespondovala případům hrubé slovní urážky státního orgánu, jaké má na mysli ustanovení §154 odst. 2 tr. zák., dosáhla stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost a převyšovala nejlehčí běžně se vyskytující případy trestného činu této skutkové podstaty. Námitkám obviněného ohledně absence následků dopisu a jeho způsobilosti ohrozit vážnost a autoritu Nejvyššího soudu nebylo možno přisvědčit také s ohledem na osobu obviněného. V případě dovolatele se nejednalo o ojedinělé provinění tohoto typu, jak vyplývá z rozhodnutí o uložení kázeňského trestu ze dne 27. 1. 2004 na čl. 77 trestního spisu.
Podle čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy), na jehož porušení v daném případě poukazuje obviněný, má každý právo na svobodu projevu. Toto právo zahrnuje svobodu zastávat názory a přijímat a rozšiřovat informace nebo myšlenky bez zasahování státních orgánů a bez ohledu na hranice. Výkon těchto svobod může podle odst. 2 podléhat takovým formalitám, podmínkám, omezením nebo sankcím, které stanoví zákon a které jsou nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, územní celistvosti nebo veřejné bezpečnosti, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky, ochrany pověsti nebo práv jiných, zabránění úniku důvěrných informací nebo zachování autority a nestrannosti soudní moci.
V souvislosti s článkem 10 Úmluvy vyplývají z rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva zejména tyto základní principy jeho aplikace:
a) Svoboda projevu představuje jeden z nejdůležitějších základů demokratické společnosti a jednu z hlavních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce. S výhradou odst. 2 čl. 10 se tato svoboda vztahuje nejen na \"informace\" nebo \"myšlenky\" příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují: tak tomu chtějí pluralita, tolerance a duch otevřenosti, bez nichž není \"demokratické společnosti\". Svoboda projevu podléhá výjimkám, které ovšem musí být úzce interpretovány, přičemž potřeba ji omezit musí být prokázána přesvědčivým způsobem (viz Handyside proti Spojenému království, 1976, Lingens proti Rakousku, 1986, Jersild proti Dánsku, 1994).
b) Přídavné jméno \"nezbytné\" ve smyslu čl. 10 odst. 2 implikuje existenci \"naléhavé společenské potřeby\". Smluvní státy mají určitou pravomoc pro posouzení existence takové potřeby, avšak Evropský soud pro lidská práva má pravomoc rozhodnout s konečnou platností, zda bylo \"omezení\" slučitelné se svobodou projevu, kterou chrání čl. 10 (viz Lingens proti Rakousku, 1986).
c) Zásah do svobody projevu musí být komplexně posouzen, včetně znění projevu, který je obviněnému vytýkán, a kontextu, ve kterém ho pronesl. Je třeba posoudit, zda zásah byl \"přiměřený sledovaným legitimním cílům\" a zda jeho důvody jsou \"relevantní a dostatečné\" (viz Lingens a dále Barfod proti Dánsku, 1989).
d) Při hodnocení přiměřenosti zásahu je rovněž třeba vzít v úvahu povahu a přísnost ukládaných trestů (viz např. Ceylan proti Turecku, 1999, Tammer proti Estonsku, 2001).
Oblast veřejného zájmu, o které má jednotlivec právo sdělovat informace a myšlenky, zahrnuje také otázky týkající se fungování soudnictví. Podle čl. 90 Ústavy České republiky jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Soudy jsou garanty spravedlnosti a jejich poslání je v právním státu esenciální. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Je v obecném zájmu, aby soudy požívaly veřejné důvěry a vážnosti. Hranice přijatelné kritiky jsou podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva širší, pokud je dotčena veřejná osoba, jako např. politik, který se musí smířit s tím, že veřejnost pečlivě sleduje jeho činy, a musí tedy mít vyšší stupeň tolerance (viz Lingens proti Rakousku, 1986, Incal proti Turecku, 1998). Vyšší stupeň tolerance však nebyl vysloven ve vztahu k soudcům, kteří nejsou veřejnými osobami. Je naopak nezbytné, aby stát soudy chránil před neopodstatněnými útoky, také vzhledem k tomu, že soudci podléhají povinnosti mlčenlivosti, která jim brání na útoky reagovat (viz Prager a Oberschlick proti Rakousku, 1995).
Není pochyb o tom, že v demokratické společnosti jsou jednotlivci oprávněni komentovat a kritizovat soudy a jejich činnost. Takové komentáře a kritika však nesmí překročit určité hranice. V případě tzv. verbálních deliktů adresovaných státním orgánům je vždy nutno zkoumat, zda byla dosažena spravedlivá rovnováha mezi konkurujícími si právy a zájmy: právem jednotlivce (obviněného) na svobodu projevu na straně jedné a zájmem na ochraně cti, vážnosti, důstojnosti a důvěryhodnosti státních orgánů na straně druhé. Evropský soud pro lidská práva konstatoval, že vnitrostátní orgány jsou v zásadě v lepším postavení zajistit v rámci jejich míry uvážení spravedlivou rovnováhu mezi různými zájmy dotčenými v podobných případech.
Uznání obviněného R. V. vinným trestným činem útoku na státní orgán podle §154 odst. 2 tr. zák. znamenalo zásah do výkonu jeho práva na svobodu projevu, avšak tento zásah je plně v souladu s čl. 10 odst. 2 Úmluvy, neboť byl proveden v souladu se zákonem, sledoval legitimní cíl a byl nezbytný v demokratické společnosti zejména v zájmu zachování autority a nestrannosti soudní moci, také však v zájmu ochrany pořádku, morálky a pověsti jiných. Při hodnocení přiměřenosti zásahu je také nutno vzít v úvahu jeho následek, tedy že krajský soud jako soud odvolací v novém výroku o trestu upustil od uložení dalšího trestu obviněnému a jediným důsledkem pro dovolatele tak byly difamující účinky spojené s trestním řízením a následné vyřčení odsuzujícího rozsudku. Absence sankce je zejména důsledkem skutečnosti, že posuzovaný verbální delikt byl přes svou zavrženíhodnost způsobilý přivodit toliko ohrožení objektu přisouzeného trestného činu, nikoli jeho vážnou reálnou poruchu, a společenská nebezpečnost trestného činu tak odpovídala méně závažným případům předvídaným §154 odst. 2 tr. zák. Přesto vzhledem k výše uvedenému nelze přisvědčit tvrzení dovolatele, že společenská nebezpečnost činu byla nižší než nepatrná. Pro případ neodůvodněných průtahů v postupu soudu prvního stupně v dovolacím řízení nic nebránilo obviněnému v užití vhodných zákonných prostředků ke sjednání nápravy - podání stížnosti na průtahy řízení podle §171 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, kterou podle tehdy účinného znění tohoto ustanovení vyřizoval předseda okresního soudu. Obviněný však na průtahy reagoval shora popsaným způsobem převyšujícím svojí společenskou nebezpečností meze přípustné svobody projevu a vyžadujícím adekvátní reakci orgánů činných v trestním řízení, ke které v posuzovaném případě došlo. V této souvislosti je možno poukázat na praxi Evropského soudu pro lidská práva v obdobných případech, např. rozhodnutí, podle kterého bylo překročením mezí svobody projevu jednání stěžovatele spočívající v urážení příslušníků městské policie tím, že je při pouličním incidentu nazýval „hulváty a hlupáky“ (věc Janowski proti Polsku, 1999).
Dovolatel navrhl Nejvyššímu soudu také postup ve smyslu čl. 95 odst. 2 Ústavy České republiky, podle kterého dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu. Jak však vyplývá z předchozích odstavců, dovolací soud nepovažuje ustanovení §154 odst. 2 tr. zák. za rozporné s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou, která má přednost před zákonem (viz §224 odst. 5 tr. ř.). I z citovaných rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva jednoznačně vyplývá, že zákonná úprava zajištění rovnováhy mezi svobodou projevu a zásahy směřujícími k jejímu omezení je v pravomoci vnitrostátní zákonné úpravy zajišťující mimo jiné i ochranu fungování soudnictví. Ustanovení §154 odst. 2 tr. ř. je tedy institucionalizovaným vyjádřením takové pravomoci v českém právním řádu a jeho aplikace v konkrétním případě vyžaduje pečlivé posouzení všech podstatných okolností, které mají vliv na naplnění zákonných znaků jeho skutkové podstaty. Proto nebyla věc Ústavnímu soudu předložena.
Napadené rozhodnutí tedy nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není v posuzovaném případě dán. Nejvyšší soud proto rozhodl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. o odmítnutí posuzovaného dovolání a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2005
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová