Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21.02.2007, sp. zn. 5 Tdo 151/2007 [ usnesení / výz-X ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.151.2007.1

sp. zn. 5 Tdo 151/2007 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 2. 2007 o dovolání obviněného M. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 24/2005, takto: Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc obviněného M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Odůvodnění: Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 2. 12. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, byl obviněný M. V. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., kterého se dopustil tím, že společně s Ing. J. R. v období od listopadu 2000 do května 2002 v M. B. po předchozí vzájemné dohodě obviněný Ing. J. R. , jako zaměstnanec Č. s., uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, ze kterého bylo možno čerpat finanční prostředky až do debetu, tzv. kontokorent, a to na jména osob, jejichž osobní údaje mu převážně opatřoval obviněný M. V. , bez vědomí těchto osob, případně s jejich vědomím s tím, že si od nich obviněný M. V. v převážné většině případů peníze následně půjčoval, kdy údaje o zaměstnání a příjmech těchto osob a osobní údaje byly obžalovaným Ing. J. R. do databáze peněžního ústavu nepravdivě zaváděny tak, aby bylo možno na tyto osoby smlouvy uzavírat a úvěry zřizovat, vše v úmyslu odčerpat a použít tyto finanční prostředky pro vlastní potřebu, přičemž nezjištěnou část peněz si obvinění ponechali pro sebe a použili ji pro vlastní potřebu, a obviněný M. V. ji zčásti použil na splátky pohledávek, které byly předmětem jeho vydírání P. H. a L. P. v trestní věci vedené P. ČR, O. ř. M. B. , a následně projednávané u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 31/2002, ačkoli si přitom byli vědomi, že takto získané finanční prostředky nejsou schopni splatit, a takto oba obvinění společně uzavřeli tyto smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu: - č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 27. 11. 2000, - č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 11. 2000, - č. . na jméno A. K. , na částku 65.000,- Kč, ze dne 07. 12. 2000, - č. . na jméno J. L. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000, dne 22. 2. 2002 navýšený o částku 30.000,- Kč, - č. . na jméno L. P. , na částku 60.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001, dne 29. 01. 2002 navýšené o částku 40.000,- Kč, - č. . na jméno L. V. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001, - č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 01. 2001, - č. . na jméno M. T. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001, - č. . na jméno J. K. , na částku 62.000,- Kč, ze dne 16. 02. 2001, - č. . na jméno Ing. V. P. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 31. 07. 2001, - č. . na jméno M. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 30. 01. 2001, - č. . na jméno M. Š. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001, - č. . na jméno P. M. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 25. 04. 2001, - č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001, - č. . na jméno J. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 10. 05. 2001, - č. . na jméno L. N. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 08. 02. 2001, - č. . na jméno M. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 31. 05. 2001, - č. . na jméno M. B. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 4. 7. 2001, - č. . na jméno O. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 13. 07. 2001, - č. . na jméno S. S. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 29. 08. 2001 a navýšené dne 22. 02. 2002 o částku 30.000,- Kč, - č. . na jméno J. Č. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002, - č. . na jméno M. Č. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 01. 02. 2002, - č. . na jméno T. I. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 05. 2001, - č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 11. 07. 2001, - č. . na jméno J. R. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 23. 07. 2001, - č. . na jméno J. Z. na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 01. 2002, - č. . na jméno M. M. , na částku 67.000,- Kč, ze dne 24. 07. 2001, - č. . na jméno J. P. , na částku 70.000,- Kč, účet založen 15. 3. 2002, - č. . na jméno J. B. , na částku 70.000,- Kč, účet založen 19. 03. 2002, - č. . na jméno J. S. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002, - č. . na jméno J. Š. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002, - č. . na jméno Z. B. , na částku 30.000,- Kč, ze dne 28. 03. 2002, - č. . na jméno D. A. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 21. 3. 2002, - č. . na jméno MUDr. J. Ř. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 03. 2002, - č. . na jméno R. T. , na částku 35.000,- Kč, ze dne 08. 03. 2001 a dne 18. 03. 2002 navýšenou na částku 100.000,- Kč, - č. . na jméno T. R. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 07. 01. 2002, - č. . na jméno L. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001, - č. . na jméno A. K. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 28. 12. 2001, - č. . na jméno H. J. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 12. 2001, - č. . na jméno J. H. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 08. 04. 2001, - č. . na jméno B. U. , na částku 55.000,- Kč, ze dne 30. 03. 2001, - č. . na jméno V. L. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 09. 03. 2001, - č. . na jméno P. V. , na částku 50.000,- Kč, ze dne 17. 01. 2001, - č. . na jméno M. V. , na částku 70.000,- Kč, ze dne 19. 12. 2000, - č. . na jméno E. K. , na částku 40.000,- Kč, ze dne 16. 01. 2001, - č. . na jméno J. K. , na částku 88.000,- Kč, ze dne 22. 10. 2001, - č. . na jméno J. Ř. , na částku 100.000,- Kč, ze dne 26. 09. 2001. Za tento trestný čin byl obviněný M. V. odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tento rozsudek napadli obviněný M. V. a poškozená Č. s. , odvoláními, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006, tak, že k odvolání poškozené Č. s. , a. s., v neprospěch obviněného podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle §228 odst. 1 tr. ř. uložil nově obviněnému povinnost zaplatit Č. s. , se sídlem P., částku 1.896.600 Kč. Odvolání obviněného, které směřovalo pouze do výroku o trestu, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný M. V. prostřednictvím obhájce Mgr. P. M. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že dovolání podává proto, že je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení. Toto tvrzení dále odůvodnil tím, že nemohl být pachatelem úvěrového podvodu, když nebyl účastníkem úvěrové smlouvy, a odkázal v této souvislosti na judikát č. . Dovolatel se dále domnívá, že jeho jednání mohlo být posouzeno nanejvýš podle §250 tr. zák., nicméně ani před soudem prvního stupně ani před soudem druhého stupně nebylo k tomuto prováděno žádné dokazování. V tomto ohledu se dovolatel opřel též o názor odvolacího soudu na straně 3 jeho rozsudku, kde tento soud tuto právní kvalifikaci dovodil, nicméně nikterak toto pochybení nenapravil. Navíc je obviněný přesvědčen, že v mnoha případech jeho jednání by mohl být uznán vinným pouze případným účastenstvím na trestném činu podvodu, nikoli však hlavním pachatelem. Tato skutečnost pak ovlivňuje podstatně míru společenské nebezpečnosti jeho jednání a také i případný druh a výši trestu. Dále obviněný požádal o odklad výkonu napadeného rozhodnutí. V závěru svého dovolání obviněný M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky ve věci rozhodl a zprostil jej obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného M. V. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., uvedl, že z obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. Dále státní zástupce poukázal na skutečnost, že obviněný své odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně podal výslovně jen do výroku o trestu, jak vyplynulo z písemného odůvodnění jeho řádného opravného prostředku, dále bylo odvolání podáno poškozenou Č. s. , do výroku o náhradě škody. Státní zástupce zmínil, že odvolací soud se držel vymezení daného obviněným a poškozenou společností a nezkoumal výrok o vině, i když v odůvodnění svého rozsudku se zabýval též tím, že právní kvalifikace jednání obviněného není správná, avšak posléze výslovně konstatoval, že neshledal důvody pro postup podle §254 odst. 2 tr. ř. Státní zástupce souhlasil s názorem odvolacího soudu ohledně nesprávné právní kvalifikace jednání obviněného, avšak dodává, že pokud dovolatel v dovolání napadl výrok o vině, pak je třeba jeho dovolání považovat za nepřípustné, protože své dovolání mohl směřovat jen proti výroku o trestu či o náhradě škody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. a současně navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky učinil toto rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom na rozdíl od názoru státního zástupce, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.). Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně uvedených v §265b tr. ř. Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a proto podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že dovolání obviněného M. V. je důvodné. Vycházel přitom z následujících skutečností: Především se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obviněný M. V. , který rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním jen ve výroku o trestu, byl oprávněn v dovolání napadnout i výrok o vině z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak prostřednictvím svého obhájce učinil. Z tohoto hlediska je podstatné, zda odvolací soud na podkladě odvolání obviněného směřujícího pouze do výroku o trestu přezkoumal i výrok o vině jak mu umožňuje ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. Krajský soud v Praze sice nejprve na straně 2 svého rozsudku výslovně uvedl, že neshledal důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř., avšak přesto, že bylo odvolání obviněného omezeno pouze na výrok o trestu, který obviněný považoval za nepřiměřeně přísný, fakticky přezkoumal i výrok o vině. Nelze totiž přehlédnout tu část odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, ve kterém na straně 3 uvedl, že „ … výhradu lze mít k použité právní kvalifikaci skutku jako trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., neboť jeho pachatelem může být pouze účastník úvěrové smlouvy (ať už dlužník nebo věřitel), který jedná v zákoně popsaným způsobem na úkor druhého účastníka, tedy jestliže jedna smluvní strana podvádí druhou. V daném případě však všichni obvinění včetně obviněného J. R. jako zástupce spořitelny jednali svorně se stejným cílem a společně uvedli v omyl Č. s. se záměrem obohatit se. Z jejich strany tak šlo o prostý podvod ve smyslu §250 tr. zák., nikoliv o podvod úvěrový. Navzdory tomu odvolací soud neměl důvod použitou právní kvalifikaci skutku u obviněného M. V. měnit, neboť jeho odvolání směřovalo výhradně proti výroku o trestu, v němž žádné vady shledány nebyly a nebyl zjištěn ani důvod k postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. za situace, jestliže zákonná trestní sazba je v případě obou trestných činů [podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. a korespondujícího úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák.] naprosto stejná a obviněný M. V. tak použitou právní kvalifikací poškozen není.“ Nejvyšší soud shledal názor odvolacího soudu ohledně nedůvodnosti postupu podle §254 odst. 2 tr. ř. nesprávným. Je totiž nutno vycházet z odůvodnění předmětného rozhodnutí, ze kterého jasně vyplynulo, že odvolací soud, ač deklaroval na počátku i na závěr svého rozhodnutí opak, ve skutečnosti výrok o vině přezkoumal a zabýval se jeho správností, neboť by jinak nemohl učinit shora uvedený právní závěr ohledně posouzení skutku spáchaného obviněným (a nejenom jím) jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Dokonce shledal v tomto směru i zásadní pochybení, avšak dále tyto své závěry nevyjádřil z hlediska svého dalšího postupu, čímž nedostál své přezkumné povinnosti, zvláště když ani svůj právní závěr ohledně naplnění znaků trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. náležitě neodůvodnil a navíc jej nelze s ohledem na výsledky dokazování provedeného před soudem prvního stupně a navazující skutková zjištění tohoto soudu považovat za zcela správný. Ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. stanoví, že pokud nezamítne nebo neodmítne odvolací soud odvolání podle §253 tr. ř., přezkoumá zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Na ustanovení §254 odst. 1 tr. ř. bezprostředně navazuje §254 odst. 2 tr. ř., podle kterého, mají-li vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Odvolací soud se tedy měl správně zabývat i výrokem o vině i přes omezení odvolání obviněného M. V. na výrok o trestu právě z toho důvodu, že právní kvalifikace skutku vymezeného ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, mohla mít a zřejmě i měla vliv na správnost výroku o trestu. Nejde totiž jen o rozpětí trestních sazeb, nýbrž zejména o skutkové okolnosti spáchaného trestného činu, popsané v tomto konkrétním případě v tzv. skutkové větě výroku o vině, které mají význam jak z hlediska použité právní kvalifikace, tak i z hlediska nebezpečnosti trestného činu pro společnost, od které se pak také odvíjejí úvahy o uložení určitého trestu odnětí svobody ve výměře v rámci dané trestní sazby. Nejvyšší soud s ohledem na všechny tyto rozhodné skutečnosti dospěl k závěru, že pokud odvolací soud v návaznosti na ustanovení §254 odst. 2 tr. ř. přezkoumal také výrok o vině, přičemž navíc s ohledem na jeho vady tak měl i učinit, založil tím obviněnému M. V. možnost napadat v rámci dovolacího řízení rozhodnutí soudu druhého stupně nejen ve výroku o trestu, ale právě také ve výroku o vině, a jeho dovolání je proto nutno považovat za přípustné ve smyslu §265a odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku namítl nesprávnou právní kvalifikaci jeho jednání, a to ohledně aplikace §250b tr. zák o úvěrovém podvodu ze strany soudu prvního stupně. Konkrétně namítl, že jeho jednání nenaplňovalo znaky skutkové podstaty souzeného trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., protože obviněný nebyl smluvní stranou předmětných úvěrových smluv. Svým jednáním tak mohl naplnit maximálně skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., avšak nikoli jako hlavní pachatel, nýbrž jen jako pomocník. Dovolatel poukázal na to, že tímto směrem však vůbec nebylo v rámci trestního řízení vedeno dokazování. Jak vyplynulo z výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 23. 11. 2005, sp. zn. 3 T 24/2005, obviněný M. V. se měl uvedeného trestného činu dopustit společně s Ing. J. R. tím, že „… po předchozí vzájemné dohodě obžalovaný Ing. J. R., jako zaměstnanec Č. s. , Oblastní pobočky M. B. , uzavíral smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, ze kterého bylo možno čerpat finanční prostředky až do debetu, tzv. kontokorent, a to na jména osob, jejichž osobní údaje mu převážně opatřoval obžalovaný M. V. , bez vědomí těchto osob, případně s jejich vědomím s tím, že si od nich obžalovaný M. V. v převážné většině případů peníze následně půjčoval, kdy údaje o zaměstnání a příjmech těchto osob a osobní údaje byly obžalovaným Ing. J. R. do databáze peněžního ústavu nepravdivě zaváděny tak, aby bylo možno na tyto osoby smlouvy uzavírat a úvěry zřizovat, vše v úmyslu odčerpat a použít tyto finanční prostředky pro vlastní potřebu, přičemž nezjištěnou část peněz si obžalovaní ponechali pro sebe a použili ji pro vlastní potřebu, a obžalovaný M. V. ji zčásti použil na splátky pohledávek, které byly předmětem jeho vydírání P. H. a L. P. v trestní věci vedené P. ČR, O. ř. M. B. , a následně projednávané u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 2 T 31/2002, ačkoli si přitom byli vědomi, že takto získané finanční prostředky nejsou schopni splatit …“ Již z této skutkové věty výroku o vině, která ne zcela odpovídá skutkovým zjištěním obsaženým v odůvodnění rozsudku nalézacího soudu navazujícím na připojený trestní spis, vyplývá, že jednání obviněného spočívalo v tom, že druhému spoluobviněnému J. R. předával informace o osobních údajích osob, které pak následně (ať již s jejich vědomím či bez jejich vědomí) byly uvedeny jako žadatelé o úvěr a posléze i jako dlužníci ve smlouvě o úvěru. Jeho další prokázaná činnost pak spočívala v tom, že si „… v převážné většině případů peníze následně půjčoval …“ od dlužníků. Trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchá ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Naproti tomu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. se dopustí pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. V dané věci byl obviněný Ing. J. R. sice oprávněn k uzavírání smluv o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv. kontokorentu), ale osobou, která byla uvedena v omyl a k jejíž škodě byly shora uvedené peněžní částky později vybírány, byla Č. s. Čin byl dokonán, a to na rozdíl od podvodu podle §250 tr. zák., vzhledem k dikci §250b odst. 1 tr. zák. již okamžikem zavedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů do databáze této banky, popř. zavedení jinak pravdivých údajů do ní při zamlčení podstatných údajů. V tomto případě je třeba takové jednání učiněné i ve spolupráci se zaměstnancem Č. s. , považovat za jednání naplňující znaky trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., které je speciální skutkovou podstatou ve vztahu k trestnému činu podvodu podle §250 tr. zák. Správnost tohoto názoru vyplývá i z toho, že další úkony jsou zpracovávány automaticky systémem banky, který vytvořily a následně jej obhospodařují jiné osoby než obviněný Ing. J. R. (srov. i §89 odst. 18 tr. zák.). Nakonec i majetková dispozice – výplata peněz ze sporožirového účtu na základě tzv. kontokorentu bývá zpravidla prováděna dalším úkonem osoby oprávněné s účtem nakládat, a to buď opět na základě elektronického pokynu (např. při výběru z bankomatu), anebo úkonu oprávněné osoby (např. pokladníka banky), přičemž jde opět o osobu rozdílnou od osoby uzavírající jménem banky smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu (tzv. kontokorentu). Podle ustálené judikatury pachatelem trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. spáchaného podvodným jednáním při sjednání úvěrové smlouvy může být pouze účastník takové smlouvy, např. dlužník nebo fyzická osoba jednající za dlužníka nebo za věřitele. Osoba, která účastníku úvěrové smlouvy pouze opatří potřebné nepravdivé podklady, může být jen pomocníkem, přičemž o pomoc ve smyslu §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. půjde jen v případě, jestliže jednání pachatele – účastníka úvěrové smlouvy – dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (srov. č. 27/2001 Sb. rozh. tr.). Zváží-li se popis jednání obviněného M. V. ve skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, z něhož vyplývá, že jeho účast na spáchaném trestném činu měla spočívat jen v opatřování jmen a osobních údajů osob, na které byly uzavírány spoluobviněným Ing. J. R. smlouvy o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu, z něhož bylo možno poté čerpat finanční prostředky do debetu (tzv. kontokorent), a v následném půjčování takto získaných peněz od dlužníků, pak tato skutková zjištění nesvědčí o spolupachatelství, ale mohlo by se jednat jen o účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Odvolací soud se však z těchto hledisek právní kvalifikací jednání obviněného M. V. vůbec nezabýval, přestože jinak výrok o vině v návaznosti na §254 odst. 2 tr. ř. jak vyplývá z napadeného rozhodnutí přezkoumal. Navíc vzbuzuje značné pochybnosti i jednoznačný závěr odvolacího soudu, že se v celém rozsahu poměrně rozsáhlé shora uvedené trestné činnosti jedná o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Odvolací soud při tomto svém závěru zcela zjevně nevzal v úvahu, že hned na počátku trestné činnosti jak vyplývá z výroku o vině i z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu to byl sám obviněný M. V. , kdo uzavřel uvěrovou smlouvu o poskytnutí úvěru na sporožirovém účtu č. . na částku 70.000,- Kč. S přihlédnutím k tomu je třeba uzavřít, že byl tedy on sám účastníkem úvěrové smlouvy, a proto v tomto případě je třeba ve smyslu shora uvedené judikatury, pokud jím byly při jejím sjednávání uváděny nepravdivé údaje, resp. podstatné údaje zamlčeny, dospět k závěru, že se jedná o úvěrový podvod podle §250b odst. 1 tr. zák. Další velmi zásadní pochybnosti o správnosti právního závěru odvolacího soudu, že se mělo v celém rozsahu jednat o trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., vznikají i v dalších případech úvěrových smluv, a to zejména v těch případech, kdy žadatelé skutečně při sjednávání úvěrové smlouvy uváděli nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčeli a na základě toho ve spolupráci s obviněným J. R. úvěrovou smlouvu sami podepsali (např. J. L. , J. S. , J. Š. , Z. B., D. A. , MUDr. J. Ř. a P. V. ), přičemž dokonce někteří sami peníze inkasovali (např. J. R. , M. M. , R. T. , H. J. , J. K. a buď zcela nebo zčásti si je pak také ponechali (např. J. Ř. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechal celou inkasovanou částku 100.000,- Kč, stejně jako M. V. , který si na základě smlouvy k účtu č. . ponechal celých 70.000,- Kč, navíc sám vybral a ponechal si i částku 50.000,- Kč za svou manželku P. V. , podobně i B. U. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechala celých 55.000,- Kč, které navíc řádně splácí, P. M. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechal ze 70.000,- Kč částku 40.000,- Kč, T. R. si na základě smlouvy k účtu č. . ponechala z 99.000,- Kč částku 44.000,-Kč, dále drobnější částky si ponechali i M. Č. , T. I. a J . Z. ). Na druhé straně považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že v dalších případech, zejména pokud obviněný Ing. J. R. s přispěním obviněného M. V. , příp. i dalších spoluobviněných zaváděl do systému jména a osobní údaje osob, které o tom samy ani nevěděly, žádné úvěrové smlouvy neuzavíraly a nešlo tedy o jednání, které by souviselo se sjednáváním úvěrové smlouvy, přichází v úvahu posouzení těchto případů jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Na základě všech těchto úvah je třeba uzavřít, že při správném právním posouzení jednání obviněného M. V. přichází v úvahu právní posouzení ve výroku soudu prvního stupně popsaných dílčích útoků pokračování ve smyslu §89 odst. 3 tr. zák. jednak jako trestného činu uvěrového podvodu podle §250b tr. zák. a jednak jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., a to zčásti jako spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. a zčásti jako účastenství ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., příp. jako návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. V této souvislosti pak Nejvyšší soud připomíná, že v pokračování mohou být jen ty konkrétní dílčí útoky, které jsou vedeny při objektivní souvislosti jednotným záměrem a naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Pokračování v trestném činu je vyloučeno, jestliže některé útoky jinak pokračující trestné činnosti jsou spáchány ve formě pachatelství, popř. spolupachatelství a jiné ve formě účastenství, byť k téže skutkové podstatě trestného činu, a proto škody, způsobené těmito různými formami trestné činnosti nelze sčítat. Základní podmínkou pokračování v trestné činnosti je opětovné uskutečňování jedné a téže skutkové podstaty trestného činu, přičemž jenom za splnění této podmínky je možno způsobené škody sčítat. Podle naší zákonné úpravy je pachatelství (stejně i spolupachatelství) výslovně odlišeno od účastenství, které rozšiřuje trestní odpovědnost nad dosah pachatelství. Účastenství rozšiřuje dosah skutkových podstat trestných činů. Pachatelem je ten, kdo svým jednáním uskutečnil všechny znaky trestného činu, anebo v případě spolupachatelství je naplnil úmyslným společným jednáním se spolupachatelem či spolupachateli. Účastníkem je naproti tomu ten, kdo trestný čin pachatele úmyslně zosnoval nebo řídil, vyvolal nebo takový čin usnadnil. Nejde tedy u pachatelství (spolupachatelství) a účastenství o jedno a totéž jednání uvedené ve skutkové podstatě trestného činu, a proto útok naplňující znaky účastenství na trestném činu nemůže být dílčím útokem pokračujícího dokonaného nebo nedokonaného trestného činu. Ani další znak pokračování spočívající ve stejnorodém způsobu provedení jednotlivých útoků není v tomto případě naplněn. Jestliže v daném případě bylo obsahem jednání obohacovat se na úkor cizího majetku jednak pachatelstvím podvodů a úvěrových podvodů a jednak účastí na těchto trestných činech páchaných jinou osobou či jinými osobami, pak tyto dva způsoby provedení, tj. jednak vlastní činnost, jednak účastenství na trestné činnosti jiné osoby či osob, nesplňují požadovaný stejný nebo podobný způsob provedení (srov. č. .). Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného M. V. důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 11 To 184/2006. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc obviněného M. V. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých a Nejvyšším soudem zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání. V novém řízení je odvolací soud povinen respektovat ustanovení §254 odst. 1, 2 tr. ř. a proto přezkoumá opětovně k odvolání obviněného a poškozené vedle výroku o trestu a o náhradě škody i výrok o vině, neboť již v předchozím řízení tak učinil, avšak dále nepostupoval podle předmětného ustanovení a vady, jimiž výrok o vině trpěl nenapravil. V dalším řízení tedy napraví též vady, které při přezkoumání zjistil a které mohou mít vliv na správnost výroku o trestu, jak již výše naznačil Nejvyšší soud. Odvolací soud zejména vezme v úvahu dovolatelem i odvolacím soudem zmiňovanou právní kvalifikaci podle §250 tr. zák. a dále se bude zabývat též možností, že obviněný se přinejmenším na části trestné činnosti podílel jen jako účastník a nikoli jako spolupachatel. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že v jistém smyslu je třeba přisvědčit dovolateli v tom, že k této možné právní kvalifikaci dokazování zatím nesměřovalo a v tomto směru mu nebyla také dána možnost se adekvátně hájit. Účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je podle §10 odst. 1 tr. zák. ten, kdo úmyslně spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor), nebo navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce), poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník). Z těchto forem účastenství přichází v posuzovaném případě v úvahu návod nebo pomoc. Návodce v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to ještě před spácháním činu nebo v době činu, jestliže došlo také alespoň k pokusu trestného činu. Formy pomoci uvádí trestní zákon pouze demonstrativně. Rozlišuje se pomoc fyzická a psychická (intelektuální). Fyzickou pomocí je např. opatření prostředků, odstranění překážek apod., naproti tomu za psychickou pomoc se považuje rada, utvrzování v předsevzetí, slib přispět po trestném činu apod. (srov. k tomu i č. 45/1963 Sb. rozh. tr.). K tomu Nejvyšší soud jen podotýká, že posouzení jednání obviněného M. V. jako některé z forem účastenství připadá v úvahu jak u některých útoků ve vztahu k §250b odst. 1 tr. zák., tak i u jiných jeho útoků ve vztahu k §250 odst. 1 tr. zák. Krajský soud v Praze přitom ale neopomene upřesnit, v jaké části případně naplnil obviněný svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu, v jaké části pak naplnil skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., dále též odvolací soud specifikuje, kdy jednal obviněný jako případný pachatel a kdy jako pomocník či návodce. Přitom bude Krajský soud v Praze postupovat v souladu se shora vyslovenými právními názory Nejvyššího soudu (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), při odůvodňování rozsudku pak bude postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě odvolací soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozsudku soudu druhé instance (§265s odst. 2 tr. ř.). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný. V Brně dne 21. února 2007 Předseda senátu: Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D